Encyklika fides et ratio o pluralitě filosofií

Karel Šprunk

Encyklika Fides et ratio , vydaná v září 1998, pojednává o vztahu víry a rozumu. Přitom se dotýká celé řady jiných otázek, které souvisejí s hlavním tématem. Jednou z těchto otázek je pluralita filosofií. Pokusíme se shrnout myšlenky encykliky, které se týkají tohoto problému. Rozlišujeme přitom pluralitu filosofií a pluralitu teologií. Encyklika mluví o obojí pluralitě, ale my se omezíme na to, co říká o pluralitě filosofií. (Čísla v závorkách odkazují na oddíly vlastního textu encykliky.)

Úvahy encykliky o pluralitě filosofií se pohybují mezi dvěma póly. Na jedné straně je to jedinost pravdy, na straně druhé to, co encyklika nazývá „indiferentním pluralismem“ (5). Tím je také dáno členění tohoto příspěvku.

„PRAVDA JE JEN JEDNA“

Encyklika výslovně říká, že „pravda je jen jedna“ (51, 79). Tento výrok má dvojí význam. Především vyjadřuje jednotu rozumové pravdy a pravdy víry. Tyto dvě formy vědění se od sebe liší, ale jsou neoddělitelné; v tomto smyslu tvoří jednotu. Encyklika připomíná 1. vatikánský koncil, který proti racionalismu zdůraznil rozdílnost tajemství víry a filosofických poznatků, jakož i „transcendenci a prioritu“ tajemství víry. Na druhé straně proti fideismu zdůraznil neoddělitelnost víry a rozumu, jež má důvod v jednotě pravdy a ta zase v jednotě Boha. „Ale i když je víra nad rozumem, nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem: protože tentýž Bůh, jenž zjevuje tajemství a vlévá víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu. Tento Bůh však nemůže popírat sám sebe, ani pravdivé nemůže protiřečit pravdivému“ (53). Encyklika označuje jednotu jako „základní postulát lidského rozumu, který je vyjádřen v principu sporu“ (34).

Avšak encyklika mluví také o „obecně platné pravdě“: „Pravda, kterou je Kristus, se uplatňuje jako všeobecná autorita, která řídí, podněcuje a přináší prospěch jak teologii, tak filosofii. To, že člověk věří, že je možné poznat obecně platnou pravdu, není ani v nejmenším zdrojem intolerance; naopak, je to nezbytná podmínka pro upřímný a věrohodný dialog mezi lidmi“ (92). Na jiném místě čteme: „Konečně pozorujeme, že je rozšířena nedůvěra ke globálním a absolutním výrokům, zvláště u těch, kteří považují pravdu za výsledek konsenzu, a ne za shodu rozumu s objektivní skutečností“ (56). Encyklika tedy uznává možnost absolutních, tj. nikoliv jen relativně platných výroků. Takové výroky jsou obecně platné, tj. platí nejen pro určitou dobu, kulturu či skupinu lidí. Avšak „obecné“ znamená „jedno v mnohých“. Lze tedy říci, že encyklika mluví o možnosti jediné (obecně platné) pravdy. To je druhý smysl výroku „pravda je jen jedna“.

Definice pravdy, kterou encyklika uvádí (56, 82 „adaequatio rei et intellectus“), dává možnost tento druhý význam vysvětlit. Klasická korespondenční či adekvační definice pravdy nedefinuje přímo pravdivost určité nauky jakožto souboru výroků. Každá nauka (např. chemie) se skládá nejen z výroků jistých, ale i z hypotéz či pouhých mínění. Definice pravdy se týká základního „nositele“ pravdy, jímž je výrok (soud). Řekne-li se, že pravdivost výroku záleží v jeho shodě se skutečností, neznamená to, že daný výrok zcela vyčerpává skutečnost, nýbrž že se shoduje s určitým aspektem skutečnosti. Když např. popisujeme nějakého člověka, každý výrok zachycuje (jeli pravdivý) určitý jeho aspekt. O jedné a téže skutečnosti lze pronášet výroky různé povahy: člověk může být předmětem výroků fyziky, chemie, biologie, psychologie, filosofie atd. Řekneme-li, že pravda je jen jedna (v druhém smyslu), znamená to, že skutečnost je v určitém aspektu (po určité stránce) taková a ne zároveň jiná. Z korespondenční definice pravdy dále vyplývá, že pravda může mít stupně v tom smyslu, že objekt, kterého se týká, není poznáván úplně a najednou. Pravda tedy může růst co do rozsahu i intenzity.

Je-li pravda jen jedna, vzniká otázka, jak vysvětlit a hodnotit mnohost názorů a filosofií. Encyklika rozlišuje oprávněnou pluralitu (mnohost) a „indiferentní pluralismus“.

OPRÁVNĚNÁ PLURALITA

Encyklika chápe poznání pravdy jako mohutný proces, který probíhá už dlouhá staletí. Bůh vložil do lidského srdce touhu poznat pravdu, lidé si kladou ve všech končinách země a ve všech kulturách tytéž otázky: Kdo jsem? Odkud přicházím a kam jdu? Proč existuje zlo? Co bude po tomto životě? Tyto otázky mají společný zdroj v hledání smyslu (1). Lidstvo se nachází na cestě k plné pravdě, jež bude odhalena v konečném zjevení Boha: „Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně jako (Bůh) poznává mne“ (1 Kor 13,12). Encyklika také říká: „Člověk se nachází - podle lidské míry - na cestě nekonečného hledání: hledání pravdy a hledání osoby, jíž by se mohl svěřit“ (33). „Každá dosažená pravda je vždy jen etapa na cestě k plné pravdě“ (2). Ale je-li poznání pravdy dějinný proces, nevyplývá z toho pluralita názorů a filosofií? Odpověď na tuto otázku závisí na tom, jak tuto pluralitu chápeme.

Podle historismu představuje poznání pravdy sled pravd, které platí (postupně) vždy jen v dané etapě vývoje. Po sobě následující etapy poznání pravdy tedy tvoří pluralitu pravd. Encyklika tento historismus výslovně odmítá: „Základní teze historismu spočívá v tom, že pravdivost filosofie se zakládá na její přiměřenosti pro určité období a pro určitý dějinný úkol. Tak se, alespoň implicitně, popírá věčná platnost pravdy. Co bylo pravdivé v jedné epoše, nemusí být pravdivé - podle historismu - v jiné době“ (87).

Historismus by mohl namítnout, že vázanost pravdy na určitou dobu či kulturu je dána způsobem jejího vyjádření. Myšlenkové pozice minulosti jsou pak už překonány a nemají pro další dobu žádný význam. „Proti tomu je třeba uvážit,“ říká encyklika, „že ve formulacích, i když jsou určitým způsobem vázány na dobu a kulturu, můžeme přes časovou a prostorovou vzdálenost poznat v každém případě pravdu nebo omyl, které jsou v těchto formulacích vyjádřeny“ (87). Z dějinnosti poznání pravdy tedy nevyplývá pluralismus ve smyslu historismu.

Ale z dějinnosti poznání vyplývá jiná forma pluralismu. Hledání pravdy zde na zemi nikdy nekončí, protože nikdy nedosáhne plné pravdy. Veškeré lidské poznání je konečné, neúplné. Encyklika požaduje, abychom tuto neúplnost poznání uznali: Máme si být vědomi, že „každá dosažená pravda je vždy jen etapou na cestě k plné pravdě“ (2). Když mluví o snaze vypracovat systematické formy myšlení, říká: „Díky tomuto procesu se v různých kulturních oblastech v různých epochách dosáhlo výsledků, jež vedly k vypracování opravdových systémů myšlení. To vedlo v průběhu dějin často k tomu, že se ztotožnil jeden proud filosofie s celým filosofickým myšlením. Je jasné, že v těchto případech hraje roli i jistá „filosofická pýcha”, jež si činí nárok na to, aby svůj omezený a nedokonalý pohled povýšila na obecně platný výklad“ (4). A na jiném místě čteme: „Zvláště pak je třeba uvážit, že pravda je pouze jedna, i když její výrazy nesou stopy dějin a nadto jsou dílem lidského rozumu, raněného a oslepeného hříchem. Z toho vyplývá, že žádná historická forma filosofie si nemůže legitimně činit nárok, že by obsáhla celou pravdu, ani že je plným vysvětlením lidské bytosti, světa a vztahu člověka k Bohu“ (51).

Zdá se tedy, že encyklika uznává jistou legitimní mnohost (pluralitu) filosofií, která vyplývá z částečnosti a nedokonalosti lidského poznání. Je však otázkou, zda z legitimnosti plurality filosofií také vyplývá, že všechny filosofie si mohou činit nárok na pravdivost.

INDIFERENTNÍ PLURALISMUS

Kuvedené otázce encyklika Fides et ratio říká: „Legitimní pluralita myšlenkových postojů ustoupila indiferentnímu pluralismu, který se zakládá na přesvědčení, že všechny myšlenkové pozice jsou rovnocenné. To je jeden z rozšířených příznaků nedůvěry vůči pravdě, kterou můžeme pozorovat v dnešním světě“ (5). A dále čteme: „Stejná výhrada platí i některým pojetím života, jež pocházejí z Východu. V nich se totiž pravdě upírá výlučný charakter. Vychází se při tom z názoru, že pravda se ukazuje stejně v různých naukách, i když si navzájem odporují“ (5). Nelze tedy pokládat každou filosofii za pravdivou, je nutno rozlišovat.

Podle jakého kritéria rozlišuje encyklika pravdivé a nepravdivé filosofické koncepce? Je nutno si uvědomit, že encyklika není filosofické pojednání, nýbrž pojednání teologické. Filosofie jsou proto posuzovány ve světle víry. Encyklika o tom říká: „Církevní učitelský úřad tedy může a má ve světle víry vynášet kritické soudy o těch filosofických názorech a tvrzeních, které nejsou ve shodě skřesťanskou naukou. Úkolem učitelského úřadu je především stanovovat, které filosofické předpoklady a závěry jsou neslučitelné se zjevenou pravdou, azároveň formulovat požadavky, které se ukládají filosofii z hlediska víry“ (50). Toto kritické posuzování je oprávněné, protože „pravda je jen jedna“ (51).

Encyklika se v tomto smyslu vyjadřuje kriticky - nebo připomíná dřívější soudy učitelského úřadu - k řadě starších i moderních filosofických koncepcí. Jsou to: agnosticismus (5), relativismus (5), skepticismu (5), pozitivismus (46), nihilismus (46, 90), eklekticismus (86), idealismus (86), ateistický humanismus (46), tradicionalismus (52), fideismus (52, 55), racionalismus (52, 53), ontologismus (52), ateistický komunismus (54), marxismus (54), historismus (87), scientismus (88), pragmatismus (89).

Kritické rozlišování pravdivých a nepravdivých filosofických názorů je v encyklice diferencované. Jednotlivé filosofie (filosofické systémy) se nechápou jako jen nepravdivé nebo jen pravdivé. I filosofické pozice hodnocené negativně mohou obsahovat cenné objevy a podněty. Např. o moderní filosofii se v encyklice říká: „Moderní filosofie má bezpochyby velkou zásluhu v tom, že zaměřila svou pozornost na člověka. Odtud se dále rozvíjela touha rozumu, obtíženého otázkami, poznávat stále více a stále hlouběji. Tak byly vytvořeny složité systémy myšlení, jež vrůzných oblastech vědění přinesly plody podporující rozvoj kultury a dějin. Týká se to antropologie, logiky, přírodních věd, historie, jazyka... do jisté míry veškerého vědění. Pozitivní výsledky, jichž bylo dosaženo, nás však nesmějí svádět k opomíjení skutečnosti, že tentýž rozum, zaměřený jednostranně na zkoumání člověka jako subjektu, jako by úplně zapomněl, že tento člověk je neustále zván, aby poznával pravdu, která ho přesahuje“ (5). Na jiném místě čteme: „Při pozorném zkoumání se také ve filosofické reflexi těch, kteří přispěli k zvětšení vzdálenosti mezi vírou a rozumem, objevují někdy cenné myšlenkové podněty, které, jsou-li prohloubeny a rozvíjeny s upřímnou myslí a srdcem, mohou pomoci objevit cestu pravdy. Tyto myšlenkové podněty je možno najít např. v hlubokých analýzách vnímání a zkušenosti, představivosti anevědomí, osobnosti aintersubjektivity, svobody a hodnot, času a dějin“ (48). V souvislosti s hodnocením aktuálního stavu filosofie se také říká: „Chtěl bych zdůraznit, že v různých oblastech bylo dědictví vědění a moudrosti skutečně obohaceno. Uveďme logiku, filosofii jazyka, epistemologii, přírodní filosofii, antropologii, analýzu cest afektivního poznání, existenciální přístup k analýze svobody. Na druhé straně přijetí imanentího principu, jenž je středem racionalistických tendencí, vyvolalo v minulém století reakce, které vedly k radikální ztrátě postulátů, které byly pokládány za nesporné. Tak vznikly iracionální směry, zatímco kritika zdůrazňovala marnost absolutního nároku rozumu na sebezdůvodnění“ (91).

Všimněme si také, že encyklika pokládá kritické posuzování filosofických názorů v řadě případů za obtížné: „V dnešní době, kdy vzrůstá počet často detailně koncipovaných filosofických systémů, metod, pojmů a argumentů, je potřeba kritického posuzovaní ve světle víry tím naléhavější. Toto posuzování není nikterak jednoduché, neboť je-li obtížné už poznat vrozené a nezcizitelné schopnosti rozumu s jejich konstitutivními a historickými mezemi, pak se někdy může ukázat jako ještě problematičtější, chceme-li v jednotlivých filosofických koncepcích odlišit to, co je v nich platné a plodné z hlediska víry, od toho, co se v nich ukazuje jako mylné nebo nebezpečné“ (51).

Posuzovat pravdivost filosofických názorů ve světle víry ovšem náleží pouze teologii, nikoli filosofii. Jak tedy filosofie postupuje při vlastní kritické analýze filosofických koncepcí? Encyklika o tom nic neříká, pouze konstatuje, že filosofie má své vlastní postupy a že je ve své činnosti autonomní. „Filosof musí postupovat podle vlastních pravidel a opírat se o své vlastní principy. Pravda však může být jen jedna. Zjevení a to, co obsahuje, nemůže nikdy potlačovat rozum při jeho objevech a v jeho oprávněné autonomii“ (79). Filosofie je činností sui iuris , „která postupuje podle vlastních zákonů a užívá pouze sil rozumu“ (75). Jiná věc ovšem je, do jaké míry může být filosofie ve své autonomní činnosti podporována vírou a milostí.

Můžeme tedy shrnout: Encyklika Fides et ratio uznává legitimní mnohost filosofických názorů. Příčinou této plurality je vposledku částečnost a omezenost lidského rozumového jednání. Je-li (určitá) mnohost filosofií oprávněna, neplyne z toho, že všechny filosofie si mohou činit nárok na pravdivost. Pravdivost filosofických názorů je nutno kriticky zkoumat. Teologie tak činí ve světle víry, filosofie ve světle rozumu. Mnohost filosofií není jednoznačně negativní fakt. I filosofie, které lze označit jako mylné, mohou obsahovat cenné poznatky a myšlenkové podněty.

Encyklika Fides et ratio ovšem nechce podávat systematický výklad plurality filosofií. Její záměr se týká, jak bylo řečeno, něčeho jiného. Proto nelze očekávat, že v encyklice najdeme odpověď na všechny otázky, které jsou s problémem pluralismu filosofií spojeny.