Některé aspekty Spinozovy ontologie
Jan Hofírek
Pokud bych se setkal s dotazem, která práce domácího autora v oblasti filosofie na mne v posledním období udělala největší dojem, zcela jistě bych jmenoval Filosofii Jiřího Fuchse (Krystal OP, Praha 1993, 1995, 1996, 1997). Dosud čtyři vydané svazky z řady klasické filosofie se vyznačují nejen autorovou velkou erudovaností a šířkou záběru, ale i nespornou myšlenkovou originalitou a zdravou sebedůvěrou, s nimiž Fuchs vniká do poněkud stojatých a často i zatuchlých vod domácí filosofické scény. Své názorové oponenty Fuchs viditelně převyšuje - svědčí o tom těch jejich několik málo pokusů o konfrontaci, jichž jsme byli v poslední době svědky a jež vyzněly zcela jasně ve Fuchsův prospěch. A tak tím, co se kolem Jiřího Fuchse vposledku rozhostilo, je aureola jakési nepostižitelnosti, neklid a nervozita jeho protivníků, evidentní záměr některých z nich „vyvrátit“ Fuchse tím, že ho budou ignorovat, a občas lze zaslechnout i žalobníčkovské poznámky o jeho chybějící filosofické kvalifikaci.
Účelem Distance však jistě nejsou oslavné ódy a vzájemné poklepávání po ramenou (zdá se mi, že tuto funkci s úspěchem vykonávají jiná periodika). Chci tedy nyní přejít k vlastnímu záměru své úvahy, jímž je kritika některých Fuchsových názorů.
Ve třetím svazku své Filosofie s názvem Návrat k esenci se Fuchs v oddíle věnovaném substancialitě vyjadřuje k některým aspektům ontologické koncepce holandského filosofa 17. století Benedikta Spinozy. Výhrady, které zde uvádí, by se daly zjednodušeně formulovat následovně:
1. Spinozův důkaz, jímž dospívá k teorii jediné substance, je značně nedokonalý.
2. Spinozova představa substance je monstrózní a vznikla záměnou definice za esenci reálné substance.
Pokud jde o první námitku, lze s Fuchsovým názorem do určité míry souhlasit, neboť Spinoza postupuje ve svých tvrzeních na začátku Etiky vskutku přímočarým a jednoduchým způsobem, což může vyvolávat zdání určité nepropracovanosti. Za příčinu toho, že je tak „skoupý na slovo“, však považuji Spinozovu tendenci k maximální stručnosti výkladu, čehož je nepřímým důkazem i geometrická metoda, již používá. Ostatně i na jiných místech svého hlavního díla se Spinoza omezuje pouze na stěžejní problémy, aniž by zabíhal do detailů. Tak např. k důkazu 17. propozice II. části Etiky činí poznámku: „Je možné, že to má i jiné příčiny. Mně však stačí, že jsem ukázal jednu, pomocí které bych mohl věc vysvětlit tak, jako kdybych ji vykládal z pravé příčiny.“ Rovněž tak ve 23. propozici I. části, kde se zmiňuje o tzv. nekonečných modech, Spinoza tyto nijak nekonkretizuje, takže o tom, co jimi měl na mysli, se dozvídáme až z jednoho jeho listu. Příkladů podobného druhu lze uvést více. Pokud se tedy vrátíme ke Spinozovu pojmu jediné substance, pak je nepochybné, že k němu mohl dospět i jinou cestou, že však volil postup, který pokládal ze svého úhlu pohledu za nejjednodušší a nejprůkaznější.
Sdalšími námitkami vůči Spinozově ontologii však již souhlasit nelze. Domnívám se, že hlavní příčinou Fuchsových pochybení je skutečnost, že ze Sinozova ontologického komplexu vytrhává jednotlivé komponenty (substance, atribut) a tyto pak posuzuje odděleně bez vztahu k celku, čímž je zpřetrhána ona charakteristická hierarchická provázanost Spinozových fundamentálních ontologických pojmů. Zovněž tak je opomenut ústřední pojem, jímž je ve Spinozově filosofii bezesporu pojem Boha.
Ovšem právě od své klíčové teze, toiž že „vše, co je, je v Bohu a bez Boha nemůže být, ani být chápáno“, se posléze celá Spinozova ontologie odvíjí. Spinoza rozvinul svoji monistickou teorii do určité míry jako rekaci na některá pochybení a nedůslednosti v Descartově filosofii, kde je důkaz Boží existence odvozován od vrozené ideje Boha v lidské mysli a kde je obzvláště patrný nelogický šev mezi Bohem a substanciálním dualismem. Toto Descartovo pojetí Spinoza překonává tím, že přeměňuje jeho dualismus v substanciální monismus, přičemž Boha chápe jako absolutně nekonečné a dokonalé jsoucno. Lidskému rozumu je Bůh ve své nejvlastnější přirozenosti zcela nepřístupný, neboť v tomto ohledu je čirým Absolutnem, přičemž jakýkoliv pokus o jeho vymezení je nemožný; každé takovéto vymezení či určení je totiž negací. Zároveň však všechna jsoucna mají svůj prvotní původ v Boží esenci - touto skutečností lze vysvětlit onu zdánlivou pojmovou redundanci, když Spinoza definuje Boha jakožto „bytost absolutně nekonečnou, tj. substanci s nekonečným počtem atributů“. Právě pojem substance je oním svorníkem, který spojuje zcela neurčitelného a nepostižitelného Boha s jeho projevováním se ve sféře reality. Jestliže tedy Spinoza definuje substanci jako „to, co je samo v sobě a může být pochopeno sebou samým, tj. to, čeho pojem nepotřebuje pojem jiné věci ke svému utvoření“, pak se tak děje právě na základě výše zmíněného chápání vztahu Bůh - substance.
Dále je třeba mít neustále na zřeteli skutečnost, že ve Spinozově noetice má poznání zároveň evidentní ontologický charakter - „být a být poznáván“. Lidská mysl je přitom pojímána jako část nekonečného rozumu Boha, takže pravdivá a adekvátní idea je ta, jež je pravdivá a adekvátní v Bohu. Nad pravdivou ideu tedy nemůže být nic jasnějšího či zřejmějšího, neexistuje jiná vyšší norma pravdivosti než právě pravdivá idea. Spinoza rozlišuje několik druhů poznání, přičemž nejvyšším typem je mu poznání intuitivní, jímž „lidská mysl postupuje od adekvátní ideje formální přirozenosti Božích atributů k adekvátnímu poznání přirozenosti věcí“.
Svojí definicí tedy Spinoza chápe substanci právě jako rozumové zachycení průniku Boha do sféry vezdejších jsoucen, a z tohoto pohledu má Spinozova definice všechny znaky výše zmíněné pravdivé ideje, neboť na jejím základě je možno postihnout Boží přívlastky (být sám ze sebe, být věčný, nekonečný atd.).
Dalším pojmem ve Spinozově hierarchické řadě je pojem atributu, který je definován jakožto „to, co rozum poznává na substanci jako to, co náleží k její přirozenosti“. Fuchs namítá, že Spinoza nijak nedokázal, že atribut nemůže mít formu abstraktního znaku. Tato námitka vyplývá z nepochopení jedné zvláštnosti ve Spinozově chápání atributu. Atributy totiž jakožto výrazy esence, a tedy i Boba, mají reálnou existenci, ta je však umožňována právě tím, že jsou rozumově poznávány. Atributy tedy nejsou pouhými rozumovými konstrukcemi, zároveň však rozumové poznávání konstituuje jejich existenci. Lidskému poznání jsou pak z nekonečného množství atributů přístupny pouze dva - rozprostraněnost a myšlení, neboť rozum nepoznává nic kromě těles a modů myšlení. Je však třeba podotknout, že pod res extensa není chápána pouze hmota, stejně tak jako res cogitans neoznačuje myšlení v obvyklém slova smyslu. Atributy mají paralelní vztah ajsou různým vyjádřením téhož - tak např. kruh a idea kruhu je jedna a táž věc, jež je jednou chápána pod atributem rozprostraněnosti a podruhé pod atributem myšlení. Nepřímým potvrzením toho, že atributy nemohou mít formu pouhého abstraktního znaku, je i skutečnost, že z jejich absolutní přirozenosti vyplývají nekonečné mody (pohyb a klid u atributu rozprostraněnosti a nekonečný intelekt u atributu myšlení).
Pokusil jsem se ve stručnosti a více méně fragmentárně nastínit některé své náhledy na Spinozovu ontologii a ukázat, v čem se podle mého názoru v hodnocení a posuzování této problematiky Jiří Fuchs mýlí. Domnívám se dále, že Spinozův myslitelský odkaz si zasluhuje mimořádnou pozornost, a je proto jistě potěšitelné, že Spinozova filosofie prožívá v současné době opět jednu ze svých renesancí, o čemž svědčí vznik a činnost spinozovských společností v mnoha zemích světa. Subjektivní roztříštěnost postmoderní filosofie (pokud lze v řadě případů ještě vůbec hovořit o filosofii) totiž způsobuje, že se pozornost bezděky obrací k pravým myšlenkovým hodnotám. Filosofie Benedikta Spinozy, který si jako hlavní cíl života předsevzal pochopit „Boha, sebe a věci“, a to „sub specie aeternitatis“, k těmto pravým hodnotám bezesporu náleží.