Nezadatelné právo říhat

Jiří Suchánek

Literatuře nezbude než uzavřít se do ghetta, kde je přesvědčení o vlastní důležitosti sdíleno převážně už jen jeho členy. Po vyčpění jejích společenských funkcí a jejím zdiskreditování jakožto nositelky společensko-ideologických názorů zbývá asi už jen jeden směr: prosazovat tvůrcovo neobyčejně zbytnělé ego za každou cenu - to, že se na JEHO PUPÍKU objevil PUPÍNEK, se stává náhle světodějnou událostí.

Stanislav Komárek, Tvar 2/1997

Všechno, co vychrchlám, je umění, protože jsem umělec.

Kurt Schwitters

1. VÁŠNIVÉ CITY NA VRÁTNICI

Na mou duši nevím, co mě to napadlo, ale už se stalo: Nedávno jsem se s neomaleností demonstranta proti globalizaci vlámal do cizích dveří. Přitom mám jen velmi chatrnou výmluvu: Neměl jsem tušení, že umělecký cech má dveře. Ukázalo se, že umělci mají nejen dveře, ale i vrátnici afunkci vrátného tam vykonává básník Kasal. Ten dokazuje, že vášnivé city se nevyhýbají ani vrátným.

O co jde: Několik mých esejů spojuje téma souvislosti masové infantility a gnosticismu. Posledním z nich je v revui Distance otištěné Gnostické evangelium podle Diviše , které považuji za součást budoucí knihy. Mimo jiné se v něm kriticky zabývám gnostickými sklony některých filosofů a umělců a za příklad mi posloužil básník, který se ke gnosi sám hlásí (článek byl napsán ještě před básníkovým skonem - pozn. red.), Ivan Diviš. Tím jsem nešetrně zjitřil cechovní instinkt básníka Lubora Kasala, jehož nejvíc pobouřil fakt, že se opovažuji hodnotit básníkovy názory nikoli esteticky, ale takříkajíc zvnějšku, „filosoficko-politickým metrem“ ( Obrana Ivana Diviše , Tvar 13/1998). Tím se prý „vlamuji do dveří umělců“ , a proto bych udělal nejlépe, kdybych se mezi ně nepletl, protože „bude-li se Jiří Suchánek pouštět do analýzy dalších uměleckých projevů, dočká se jen samého zklamání“ .

Básník Kasal tedy na Gnostické evangelium zareagoval se spravedlivým rozhořčením voříška, žijícího v iluzi, že patník patří jen tomu, kdo jej pravidelně očurává. Je mi líto, že musím básníka připravit o iluze, nicméně nebude na škodu připomenout obecně známé skutečnosti: Jako je původní smysl patníků jiný než uspokojit teritoriální pudy voříšků, ani umění není jen pisoárem pro úlevu citových měchýřů.

Stručně řečeno, mé hříchy jsou dva: První spočívá v tom, že se vlamuji do estetického ghetta, které si střeží svůj statut dětského pískoviště ( „s herními pravidly, která jsou obrácena dovnitř a u nichž proto - na rozdíl od zákonů - nevadí, když jsou z obecného hlediska absurdní, nesmyslná apod.“ - shora citovaný Kasalův článek ve Tvaru 2/1997). Druhého hříchu jsem se dopustil hodnocením výroků básníka Diviše měřítkem vnějšího světa, jako každého jiného dospělého člověka.

Oba hříchy jsou vlastně jeden, protože je spojuje stejný fenomén, jehož pojmenování se Kasal přepečlivě vyhnul, ačkoli jsem kvůli němu Gnostické evangelium napsal: infantilizace. Moje „filosofická či politická“ interpretace Divišových výroků prý nemá smysl, a to opět ze dvou důvodů, které jsou vlastně jedním: Za prvé není estetická, za druhé je „vousatá, z bůhvíjakých dob“ . Důkazem její vousatosti je právě to, že není estetická. V tomto magickém kruhu, připomínajícím Hellerovu Hlavu 22, se motá celý článek.

Patrně bych měl vysvětlit, proč jsem se vlastně o názory básníka Diviše zajímal. Dovoluji si na určitých uměleckých projevech sledovat jisté tendence, přesahující sféru umění (v daném případě gnosticismus a infantilizaci). Baví mě sledovat přiznané i nepřiznané souvislosti mezi uměním, filosofií a náladami masové společnosti. Frekvence uměleckých témat, dobových proudů, mód a vrtochů, výkyvy uměleckého mainstreamu od revolučního burácení po ubrečenou chandru, to všechno se dá skvěle využít například v sociologii. Možná by ani básníka Kasala neubylo, kdyby se také občas „vlámal“ napříč škatulkami humanitních disciplin a pokusil se přelouskat nějakou klasickou knihu od sociologa, který se jmenoval T. G. Masaryk, nebo od psychiatra jménem Sigmund Freud. Snad by ho moje „potřeba vlamovat se do dveří umělců“ už tolik nepobuřovala, protože má dlouhou tradici.

Metafora o „vlamování se do dveří“ je sice banální a tudíž pramálo poetická, zato prozrazuje nevyslovený předpoklad, že kritika básníků je přípustná pouze „mezi námi děvčaty“, jen vrámci pískoviště zvaného poezie. Podivné je, že vtomtéž článku najdeme tvrzení, že „literatura svá slova dává k volnému použití...“ Když jsem je použil, básník se rozčiluje, cože jsem si to dovolil. Deklamace ovolně použitelné literatuře v článku, jehož podstatou je protest, že jsem to udělal, tak bohužel ztrácí „výpovědní hodnotu“, nanejvýš vypovídá něco o pokrytectví.

Básník sice tvrdí, že „literatura obecně od nikoho nic nežádá“ , ve skutečnosti však žádá zvláštní zacházení s literáty: S básníky budiž jednáno jako s dítky, která nevědí, co činí. Jsou avantgardou obecné infantilizace. Proto svou Obranu Ivana Diviše Kasal postavil na faktu, že Diviš je básník, a to má zřejmě stačit k nekritizovatelnosti všeho, co kdy řekl nebo řekne o náboženství, filosofii i politice. Básník prostě fasuje odpustky, jako se v kotelně fasuje solvina.

Je třeba uznat, že Kasal svou polemiku pojal velkoryse – nejen jako obranu jednoho básníka, nýbrž celého básnického cechu, dokonce jako obranu svrchovanosti umění. Proto se moje kritika tzv. moderní morality a gnosticismu k mému překvapení stala útokem na samu podstatu umění a literatury.

Důvod je zvláštní: Stal jsem se nevítaným vetřelcem „z bůhvíjakých dob“, protože stále ještě beru výroky básníků vážně. Teskní-li například Diviš v intervjú pro Respekt po krvavé lázni revoluce a dvou až třech stovkách trestních táborů, skutečně taková tvrzení hodnotím nedialekticky, jak mi Kasal vyčítá, ve staromódní antinomii uvažování buď - anebo: Buď za svým slovem stojí, a pak to neumím nazvat jinak než zastydlým bolševismem – anebo je to žvást na úrovni říhnutí, při němž se vychovaný člověk tváří, že nic neslyšel. Je to ovšem říhnutí vydané nákladem prestižního týdeníku. Kasal mi radí, abych se tvářil, že jsem nic neslyšel. Proč nesmím brát Diviše za slovo? Protože je básník a slovo dělá muže, nikoli básníka. Ten prostě dělá slova. Přiznávám, že jsem o tomto rozdílu mezi muži a básníky neměl tušení. Potěš pánbůh básníky, kteří tak vnímáni být nechtějí.

Kladem naší polemiky je zprůhlednění některých nejasností. Myslím, že už chápu, proč Kasal moji kritiku „moderní morality“ ainfantility soustavně ztotožňuje s kritikou literatury a umění vůbec. Zatímco jsem v tendenci k infantilitě viděl scestný, ale dílčí proud v umění, Kasal zastává názor, že to, co jsem kritizoval jako sklon a vrtoch některých, je nezadatelným právem všech makovic políbených múzou.

Přiznám se, že jsem zpočátku na tuto generalizující „interpretaci“ naletěl. Výsledkem bylo několik stránek stejně generalizující kritiky, než jsem si nad verši Vladimíra Vokolka uvědomil, že Kasal je možná vrátný na umělecké vrátnici, ale rozhodně není velvyslanec, zplnomocněný mluvit za básníky. Právě Vokolek je pro mne důkazem, že nejlepší z nich o Kasalem hájené právo na neodpovědnost nikdy nestáli. Jenže Kasal je přesvědčen, že k integritě správného básnického řízka patří i právo odříhnout si kdykoli, kdekoli avlibovolném nákladu výtisků - třeba se někomu jeho říhnutí zalíbí. Říhne-li umělec, je to umění a šmytec. Nelze pochybovat, že se dnes najdou estéti, ochotní esteticky interpretovat i říhání jako vokální projev, vyvěrající z básníkova nitra, takže je docela možné, že doba dá Kasalovi za pravdu. Pokud jde o mne, je mi lhostejné, čemu dá doba za pravdu.

Jádrem Kasalova článku je tedy dobrá rada nad zlato: Nechci-li skončit na smetišti dějin, musím před kritikou každého nesmyslu nejprve zjistit, nepatří-li jeho autor kcechu Umělců s velkým U. Pokud ano, měl bych se zachovat jako dobře vychovaný měšťák a zanadávat si jen doma v soukromí. Kasal tomu říká psychohygiena. V čem jeho psychohygiena spočívá? V decentním pokrytectví: Zaslechnu-li od umělce výlev na úrovni říhnutí, mám se tvářit, že jsem nic neslyšel. Kasalovi, který byl „některými Divišovými výlevy též mnohokráte nadzvednut ze židle“ , se to osvědčilo, tudíž mi dává nezištnou, zato pokryteckou radu, abych se choval stejně.

2. ŠANCE ZAKOKRHAT

Refrénem Kasalovy polemiky je dokazování, že moje kritika básníkových názorů nemá právo na existenci, protože není estetická. V tom má pravdu, moje hodnocení je všechno jiné, jenom ne estetické. Opakuji: Kasal má svatou pravdu. Spokojen? Zdá se mi sice poněkud natvrdlé vyčítat nepřítomnost estetického hodnocení textu, v němž je pro jistotu hned dvakrát (v úvodu i na konci) uvedeno, že nejde o estetické hodnocení, ale co nadělám - „když ono to tak svrbí, že?” S čím se ale smířit nemíním, je Kasalovo „přimlouvání” abych nechal poetické duše na pokoji. Může se vsadit, že nenechám. Od chvíle, kdy se „přimlouval, abych si svůj ostrovtip brousil na textech, které nemají umělecké ambice” , je pro mě každé mudrování, které je lhostejné k rozumu, zato „s uměleckými ambicemi”, příliš lákavé. Získalo půvab zakazovaného ovoce.

Vzorovým příkladem umělecky rozmáchlé imaginace, osvobozené od rozumu, je Kasalovo obvinění, že jsem „Diviše nejdříve natlačil do té vousaté, tj. politické a veskrze neliterární role, a pak mu vyčetl, že tuto roli nezvládá” .

Tento nesmysl je zajímavý už tím, že autor si zřejmě nepamatuje, co o Divišovi napsal o pár odstavců dříve: „...tváří se jako myslitel, znalec politiky světové i domácí, filosof, teolog, prognostik a kdoví co ještě, ale přitom je „jenom“ básník...”

Takže: Opravdu jsem to byl já, kdo básníka do těchto „veskrze neliterárních rolí nejdříve natlačil” ? Kasal se nejprve pochlubí, že oDivišových politických a jiných úletech ví už dávno i bez mého článku - a vzápětí mě obviní, že jsem do nich Diviše „nejdříve natlačil” . Může mi prozradit, jak jsem ten zázrak dokázal? Snad s pomocí vúdú? I kdybych udělal z básníka zombii, která by na můj povel plácala nesmysly, pořád to ještě nevysvětluje patrně největší záhadu dějin: poprvé od vzniku vesmíru by bylo něco v nepořádku s časem. Protože „nátlaku”, z něhož jsem obviněn, bych se mohl dopustit jen s pomocí časové smyčky.

Pokud čtenáře zajímá, co vlastně Kasala tak rozvášnilo, že i rozum musel jít stranou, rád se o svoji zkušenost. podělím. Největší pobouření vyvolala moje kritika Divišovy věty: „Jsi bledý had, světe, naditý sračkami, byl bys obstojný a pozorováníhodný bez lidí.”

Otevřeně přiznávám, že je mi lhostejné, patří-li nějaká věta do škatulky literatury, vědy, filosofie, politiky nebo náboženství. Od každé vyžaduji jen jedno: Aby nebyla hloupá. Tahle je hloupá, protože předpokládá, že podmínkou existence pozorováníhodného světa je neexistence pozorovatele. Svět prý bude hezký, až nebude nikoho, komu by se mohl líbit. Což považuji za příkladně dialektický kotrmelec, zato v intencích důsledně „estetické interpretace”. Můj názor je, že na nesmysly má právo jen humor a ten v gnostickém skuhrání najdeme jen nechtěný.

Nejspíš to bude rozdílností povah. Různí lidé prostě vidí svět různě. Přestože slova katar i katarze mají společný jazykový základ, nedokážu vidět uměleckou katarzi v kdejakém duševním průjmu. Co Kasalovi prozařuje šedivou realitu mystickým svitem, to je pro mne gnostický nesmysl. Co Kasal vnímá jako poetické, já vnímám jako pitomé. Mě zajímá opovrhovaný „obsah”, básníka zajímá služební zařazení: co napsal koncesovaný poeta, je poezie.

Takže názor proti názoru, názorová pluralita však básníkovi nic neříká. Číše Umění jsou hodni pouze ti, kteří jsou schopni zahlédnout krásu círařových nových šatů: „Jestliže Suchánek není schopen zahlédnout ten podstatný rozdíl mezi citovanou větou a sucharským popisem gnostických názorů, pak bych se přimlouval, aby si svůj ostrovtip brousil na textech, které nemají umělecké ambice.”

Bezprostředně po této exkomunikaci však následoval překvapivý poryv přímo mnišského sebezapření: Ačkoli měl možnost zahanbit mne brilantní ukázkou estetické interpretace tohoto poetického skvostu, Kasal jí kupodivu nevyužil. Škoda, mohlo to být osvěžující.

Se svou představou „estetické interpretace” se ostatně básník ve svém článku nepochlubil, ačkoli mě jinak poučuje o kdečem, včetně ctihodného rodokmenu dialektiky. Jedinou nesmělou zmínku o hodnocení literatury najdeme vě větě, že „literatura svá slova dává k volnému použití, s tím, že se čtenáři budou třeba líbit.” Když Kasal doufá v literaturu, která se „čtenáři bude třeba líbit”, v souvislosti s Divišem může mít na mysli jen jedno: že básník čtenáři kápne do noty svým gnosticismem, čímž rozumím sugestivní a esteticky vytříbené skučení na téma, že žijeme v nejhorším ze všech světů. Měřítkem té jedině správné a státními cenami oceňované hochkultury se totiž ponenáhlu stává pocit ukřivděnosti, že tak výjimečné a citlivé bytosti, jako je poeta (nebo filosof – viz Karel Kosík), musejí žít ve světě, který jich není hoden. Paradoxní je, že právě v této výlučnosti souzní hochkultura s moderní masovou společností: tisíci způsoby vnímaný pocit ukřivděnosti je nejoblíbenější emocí masového člověka, takže gnostické hoře z existence své čtenáře určitě najde.

Vraťme se však k chybě, jež je mi vytýkána: Diviš je „jen” básník, jako takový je hodnotitelný pouze esteticky, na škále líbí–nelíbí, a mimo tuto škálu ho nesmím brát vážně. To je naštěstí chyba snadno napravitelná a mohu slíbit, že se jí už nedopustím, zvláště když jsem se dozvěděl nejpřiléhavější definici současného umění, jaká je dnes k mání: Je to prostě „šance zakokrhat” (Tomáš Kafka v LN 12.9.1996). Kasal tvrdí v podstatě totéž, protože po „obsahu” kokrhání se žádný šťoura neptá.

Lépe definovat ctižádost jistých umělců než “šanci zakokrhat” snad ani nelze, upozorňuji však, že prestiž básníků přežívá ještě z časů, kdy se věřilo, že kohoutí kokrhání plaší smrt. Až se rozplynou i poslední zbytky této iluze, patrně se zjistí, že kokrhání jen pro kokrhání je obyčejný kravál.

I kdyby však Kasal a jemu podobní dokázali potlačit tázání po tom, CO jejich kokrhání znamená pro kohokoliv jiného než pro slepice, stejně se jim nepovede redukovat otázku na pouhé estetické JAK – kokrhají–li krásně nebo ošklivě. O to naléhavěji se bude “vlamovat do dveří umělců” otázka PROČ: Proč vlastně kokrhají? Obyvatelé ptačí voliéry se o své právo na nesvéprávnost obávat nemusí, nemají však právo poděšeně kdákat, když probudí zájem přírodovědců.

“Jako půvabné jarní zpěvy ptačích samečků, které jsou sice estetické, ale slouží k hájení teritoria a ohlašování agrese, jejich pravý, smrtonosný význam zůstává zprvu našemu vědomí skryt” – Edward O. Wilson: O lidské přirozenosti. Proč ta přírodovědná odbočka? Má ji na svědomí Kasalovo poučování, že „literatura obecně po nikom nic nežádá”. Fajn – jenže Divišova literatura něco žádá, a je to velmi podobné „půvabnému zpěvu ptačích samečků, které jsou sice estetické, ale slouží k ohlašování agrese”.

Příkladem je Divišův vztah k české národní hymně. Když básník v Teorii spolehlivosti pobouřeně prská nad „průserem, Škroupovou loulačkou ublebenou”, svým kritériem se netají: považuje hymnu za umělecké dílo, od něhož žádá schopnost „národ někam vést a dovést”, jenže naše hymna tento nárok neplní. V tom má pravdu – skutečně je nepředstavitelné, že by se dala hulákat při útoku na Zimní palác. Proto nám básník dává za vzor Marseillaisu a Internacionálu, jejich umělecké podmanivosti se podařilo „národy vést a dovést” pod gilotinu a do sibiřských táborů Gulagu.

S tímto a jinými politickými názory básníka Ivana Diviše jsem se opovážil nesouhlasit, čímž jsem se surově „vlámal do dvěří umělců”. Je to prapodivná estetika a podivuhodný duševní přemet: Podle Kasala je moje pojetí literatury navýsost politické. Proč? Protože kritizuji příliš militantní političnost některých Divišových názorů. Také zde musím Kasalovi přiznat pravdu: Diviš mě skutečně zajímá především tehdy, když filosofuje nebo politikaří. Tím se ovšem Kasalova výčitka političnosti mého pojetí literatury podobá poněkud výstřednímu pokrytectví, podle něhož sexuálním deviantem není deviant, ale ten, kdo deviaci diagnostikuje... Navíc se domnívám, že píseň, od které básník žádá, aby se při jejím zpěvu “„zvedal pyj a kunda se jemně opocovala”, není ani tak umění jako pornografie. Marseillaisa a Internacionála však údajně tuto estetickou vlastnost mají, a proto před nimi Diviš “bezděky stojí v haptáku”. Nemíním nikoho ochudit o žádné potěšení, ať už se mu opocuje či zvedá cokoli, rozhodně ale před takovými laureáty soudobé poezie nebudu stát v nekritickém haptáku.

Takže jediným duchovním zdrojem, odkud může básník Kasal přifukovat svou aroganci vrátného u dveří umění, je poezie „z bůhvíjakých dob”. Pokud ho tedy pohoršuje „vousatost z bůhvíjakých dob”, stává se jeho vrátnice ideálním místem pro psychohygienu.

Co bych z Kasalova článku podepsal, je věta: „Zatímco po politikových slovech musí přijít činy, činem spisovatele jsou už slova samotná.” Souhlasím, ovšem s výhradou, že každý dospělý člověk má za své činy ručit, takže i spisovatel by měl ručit za svá slova.