J. Poláková za horizontem filosofie
Jiří Fuchs
Chcete se snadno pohoršit nad filosofií? Pak považte, že se filosofové neshodnou ani o svém oboru, ani na tom, jak by mělo správné filosofování vypadat; skandál, že? Takové pohoršení je ovšem laciné, neboť přesný pojem filosofie už předpokládá mnohé filosofické pravdy, zvláště o poznání - a to je vzhledem k náročnosti tématu terén pochopitelných kontroverzí filosofů. Vystihnout ve filosofické reflexi lidského myšlení jeho skutečnou hodnotu, zachovat ve výkladech podmínky její realizace, její možné dimenze a odtud určit skutečnou povahu filosofického rozumu a následně i kvality správného filosofování - to je opravdu nesnadný úkol, na němž svými rozpornými explikacemi ztroskotala celá novověká gnoseologie.
Nad jejími, v současnosti dobře etablovanými rezultacemi klade mimo jiné velké otazníky i Jan Pavel II., když v encyklice Fides et ratio kriticky poukazuje na různé formy agnosticismu a relativismu, kterými moderní filosofie dramaticky zablokovala cestu k pravdě. Mnozí filosoficky angažovaní křesťané by mohli v papežově, byť jen náznakové kritice destruktivních principů a trendů novověké filosofie najít podnět k pozastavení dosavadních stereotypů vlastního filosofování nebo aspoň k překontrolování jeho konzistence. Mám na mysli hlavně stereotypy pasivního navazování teologů na filosofické autority novověku, v poněkud prostoduché naději, že stačí zvládnout dnešní filosofický jazyk - byť se sebevíc míjel s realitou.
Také moje naděje ohledně papežových stimulů je ovšem naivní. Encykliky s filosofickým obsahem jsou přece k tomu, aby si jimi každý posloužil k potvrzení svých filosofických pozic, aby v nich interpretačními kouzly objevil, co potřebuje. Ani J. Poláková nezklamala, když se v Teologických textech (3/10) rozepsala o zmíněné encyklice. Vyzdvihuje to, co v ní každý nevidí: Encyklika prý otevírá Boží zjevení pro filosofii.
Jak to Poláková myslí? Tomáš Akvinský prý uzavřel filosofii před zjevením, které bylo v jeho pojetí přístupné pouze teologii. Poláková naproti tomu tvrdí, že „Fides et ratio ukládá filosofům a teologům, aby takříkajíc rehabilitovali Boha v jeho výsostné svobodě oslovovat Zjevením i filosofy jako filosofy “. Encyklika takto prý vyjadřuje odvážné přesvědčení, že filosofie a teologie se nemusejí od sebe oddělovat, že se mohou ruku v ruce vztahovat k Bohu, že rozum může přerůst své dilema racionalismu a fideismu. Poláková v tom dokonce spatřuje základní předznamenání celkového sdělení encykliky.
Nemám vůbec chuť se pouštět do interpretačních sporů, jen se mi nezdá, jaké představy o filosofii ve svých vizích Poláková uplatňuje. Je obdivuhodné, jak pěkně dovedou personalisté své pravdy podat. Člověk by jim uvěřil i ty hodnoty, které nenárokují. Kdo by se chtěl uzavírat před zjevením? Kdo by nevítal skvělý, osvobozující počin encykliky - konečně zjevení pro všechny (dříve prý bylo filosofii „dovoleno zabývat se jen stvořením“). Středověké omezení prolomeno! Nové zítřky - věk zralosti! Je tomu skutečně tak?
Když Tomáš rozlišoval filosofii a teologii, filosofický a teologický rozum či postup, pak měl zcela jistě jinou, řekněme odvážnější (abychom také použili dnes účinný prostředek přesvědčivosti) představu o filosofii, než jakou má Poláková. Ona si totiž nechala od autorit novověké filosofie (zprostředkovaně přes existencialisty) vnutit deklasující předsudky o metafyzickém rozumu, zatímco Tomáš věděl, že je možné dobrat se logickou prací s abstraktními pojmy filosoficky významných až klíčových pravd. Proto dbal na logické nasazení filosofování, které je i nezbytné pro jeho kritičnost a kterému nezastupitelně zjednává vlastní hodnotu filosofie - ozřejmění původně nezřejmé, relevantní pravdy. Už svítá? Proč Tomáš rozlišoval filosofický a teologický rozum? Snad v důsledku omezenosti, kterou je dnes nutné odstraňovat? Nikoli. Spíše proto, že dobře rozuměl kvalitám filosofie, které je dnes naopak nutné pod nánosem agnostických restrikcí a relativizujících postulátů pracně odhalovat.
Zopakujme ještě jednou, jaké to jsou kvality, které spoludefinují pravdivý pojem filosofie, určují autentické filosofování a na které musí Poláková v důsledku svých neblahých závislostí rezignovat. Jedná se o kvalitu získané evidence, kdy původně nezřejmá, obtížně přístupná a přitom filosoficky relevantní pravda dochází zřejmosti náročnými postupy logicko-kritického myšlení. Evidence je cílem autentického filosofování. Nástrojem ozřejmování filosofické pravdy je správné odůvodňování a to je druhá kvalita, která kultivuje samotné filosofování. Zjevení však primárně obsahuje trvale nezřejmé pravdy víry, které lze teologickou reflexí rozvíjet, ale které nelze přivést k evidenci. To je důvod, proč Tomáš správně zdůrazňuje rozdíl filosofického a teologického rozumu, proč ve filosofickém postupu neužívá teologické premisy. To bylo každému jasné, dokud novověká krize pravdy, filosofie a filosofování nedosáhla v existencialistech takového stupně a vlivu, že se za filosofování pokládá rétoricky vypjatá artikulace „filosofových“ nálad.
Tomáše lze jistě v mnohém korigovat (v dalších číslech např. nalezneme kritiku jeho pojetí duše jako subsistentní formy) a on sám jako světec - na rozdíl od přecitlivělých teologů „dialogu“ - pravdivou kritiku jistě vítá. Ale zrovna v otázce poměru filosofie a zjevení je kritika J. Polákové hluboce nepravdivá. Proč hluboce? Protože vychází z pasivně recipovaných hlubokých omylů novověku o lidském myšlení, znichž pochází depravace pojmu filosofie a následná pokleslost existencialistického filosofování, v němž řádné prostředky přesvědčivosti filosofické myšlenky nahrazuje exaltovaná rétorika. Však si naši pokrokoví teologové mohou položit kontrolní otázku, zda jim Poláková ve svých knihách poskytuje argumentaci pro své myšlenky, nebo spíše svěží termíny a formulace, zda slouží jejich myšlení, nebo spíše jejich vyjadřovacím schopnostem.
Kdyby Poláková četla encykliku méně předpojatě, mohla zaslechnout signály o hluboké krizi novověké reflexe pravdy a potažmo i reflexe filosofie, což posléze může přivést až k osvobodivému nahlédnutí vpravdě filosofické neudržitelnosti zaběhnutých negací metafyzického myšlení. K tomu by ovšem bylo také potřeba vyvázat se z vlivu příliš determinujících autorit. U Polákové je takovým „problémem“ zřejmě Lévinas. Tento její oblíbený autor mocně přispěl k tomu, že už je dnes splétání filosofického a teologického diskursu pokládáno za samozřejmé a plodné. Ve skutečnosti je to nešťastná konfuze, umožněná gnoseologicky danou ztrátou kvalit autentického filosofování.
Zjevená tajemství jsou ve svých centrálních obsazích pro rozum trvale nezřejmá. Jak tedy mohou filosofické myšlení (chápeme-li je adekvátně) obohacovat? Tím se nijak nezkracuje svoboda Boha oslovovat zjevením - jak nesprávně naznačuje Poláková. Bůh na rozdíl od ní zná a respektuje řád filosofického poznání. Zjevení adresuje věřícím jakožto věřícím (nikoli jakožto filosofům) a k reflexivnímu rozvinutí teologů. Zde je prostor „setkání“ rozumu a zjevení. Filosoficky kultivovaný rozum tu slouží v teologickém diskursu. Aby ale mohl dobře sloužit, musí zůstat ve svém řádu autonomní. Těmto souvislostem Poláková vytrvale nerozumí, protože operuje špatným pojmem filosofie, a sice v důsledku recepce omylů o jejím nástroji. Následkem jejího konfuzního pojmu filosofie je mimo jiné partikularizace filosofie. Filosofové, kteří nesdílejí křesťanskou víru, nemají prostě šanci porozumět „filosofickým“ pravdám, nemohou mít na nich účast. Tím se ohlašuje další, typicky postmoderní slabost soudobého fideistického pojímání filosofie. Svým „filosofickým“ východiskům „filosof“ prostě věří a na tomto subjektivizovaném základě pak vypráví. Poláková věří ve zjevení, tož „filosofuje“ s pomocí jeho pravd. Ve skutečnosti konfunduje filosofický a teologický diskurs ke škodě obého.
Jestliže se tedy do filosofie zakomponovává tajemství (permannentní nezřejmá, toliko věřitelná pravda), pak se rezignuje na úkol filosofie, tj. na ozřejmění pravd o principech a řádu reality vůbec a lidského bytí a života zvlášť. Pak se také rezignuje na kvalitu logického vypracování filosofického myšlení, neboť ozřejmování obtížných pravd se uskutečňuje jen náročným odůvodňováním, jehož potřeba ale ztrátou cíle filosofie mizí. Těmito privacemi nevyhnutelně degeneruje samotné filosofování v pouhé dogmatické přednášení, neboť programová logičnost je nutnou podmínkou kritického myšlení. Avšak kritičnost je atributem filosofie. Proto se filosofie nemůže řídit vnitřně tajemnými obsahy zjevení, nesmí splývat s teologií.
Tuto logickou spojitost můžeme doplnit historickou souvislostí. Na počátku špatného pojmu filosofie, jímž ve své úvaze operuje J. Poláková, a následně i pokleslého filosofování, které také pěstuje a doporučuje, je noetický kolaps zakladatelů novověké teorie poznání. Odtud vzešlý agnosticismus postavil Kantem uhranuté myslitele 20. století před osudné dilema. Buď ve filosofickém myšlení podrží vědecké nároky racionality, a pak se dostanou na okraj filosofického tématu (jazyk, tělo), nebo udrží původní filosofický zájem o člověka, ale musejí rezignovat na racionalitu. Poláková uvěřila myslitelům, kteří uvízli v této druhé části gnoseologické pasti novověku. Proto se oddává levnému filosofování a zdánlivě je zušlechťuje zjevením.
Některým křesťanům se může zdát zapojení filosofie do světla zjevení správné a povznášející, proklamovanou soběstačnost filosofie mohou naopak pokládat za pýchu racionalistů, ale to je jen nedorozumění, které přiživuje soudobé myšlení na pozadí novověké ztráty pravdy o pravdě a následně i o filosofii. Na témže pozadí se pak Polákové daří vydávat nedostatek řádného filosofování za přednost filosofického myšlení, dobový předsudek za vývojově adekvátní postoj. Svět chce být klamán a pokrokoví křesťané nechtějí být pozadu.