Poznání Boží existence jako důsledek čistě rozumové činnosti

Efrém Jindráček OP

Nauka o přirozeném poznání Boha v oficiálních dokumentech katolické církve.

Otázky po možnosti přirozeného poznání Boha si na stránkách Distance kladl v minulých číslech Roman Cardal. Je-li však Bůh povýtce objektem zájmu teologie, bylo by také užitečné vědět, co o této možnosti, tj. přirozeném poznání Boží existence pouhým lidským rozumem, říká sama teologie, např. oficiální teologické dokumenty římskokatolické církve. Ona sama totiž ústy papeže Jana Pavla II. říká, že „mnohé filosofické úvahy, mínění o Bohu, o člověku, o jeho svobodě a povaze jeho etického jednání, volají Církev přímo kodpovědnosti, protože se dotýkají zjevené pravdy, kterou ona střeží”.¹

Jistota přirozeného poznání

Základním a nejzávažnějším dokumentem, který nám dosvědčuje, že člověk je - podle katolické teologie - schopen poznat s jistotou Boží existenci toliko prostřednictvím rozumu (čili filosoficky; víra, jeden znejcharakterističtějších nástrojů teologie, zde stojí teď jakoby opodál), je věroučná konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius z 24. 4. 1870. Zde se totiž říká: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.”² V následujících kánonech je pak anathematem odmítnuta opačná nauka,³ předchozí prohlášení je zde vymezeno i negativně, tzn. vzhledem k těm, kdo toto tvrzení popírají. Jeho popírání je pak neslučitelné s katolickým učením a ve svém důsledku ani se společenstvím katolických křesťanů, tedy se společenstvím Církve. Anathema neboli „vyobcovávací” formule zakončující toto prohlášení mu dodává nejvyšší autoritu, tzn. že toto přesvědčení je pro katolického teologa - nakolik je ještě katolickým - neodmyslitelné. Tím je toto tvrzení prohlášeno - podle katolického učení - za neomylné; stává se dogmatem.

Přijetí této formulace ale už i dříve předcházela podobná prohlášení,4 která sice ještě postrádala konečnou platnost neomylnosti, ale zpoz ice katolického magisteria jasně formulovala toto katolické přesvědčení. Toto učení má totiž svůj počátek už ve Starém zákoně5 a podobně je najdeme i v listech sv. Pavla.6 Stejná nauka zI. vatikána je pak doslovně zopakována a odcitována i II. vatikánským koncilem, opět ve věroučné konstituci, a to v Dei Verbum z18. 11. 1965, spolu s výslovným odvoláním se na učení I. vatikánského koncilu.

⁷

Bůh bible, nebo filosofie?

Čteme-li koncilní dokumenty pozorně, dozvídáme se zde i o způsobu, neboli též o formálním hledisku, ze kterého docházíme k poznání Boží existence. Často se totiž namítá, že když tvrdíme, „že“ Boha poznáváme, je třeba také upřesnit, „jak“ ho poznáváme, protože např. poznání Boží esence jako takové je podle učení stejných autorit v tomto životě nemožné. A právě tyto texty jasně říkají, nejen „že“ poznáváme Boží existenci, ale i např. „jak“, tj. „jako počátek a cíl věcí“, a dále pak jako „jediného apravého Stvořitele aPána věcí“. Z hlediska celé další perspektivy nauky o Bohu je toto tvrzení velice důležité. Pro ilustraci jen připomeňme dnes už učebnicový spor o to, zda je „Bůh filosofů“ také „Bohem Abrahámovým“. Jinými slovy, je existence Boží - jakožto závěr filosofických úvah - také existencí onoho Boha, kterého můžeme ztotožnit s Bohem bible, s Bohem křesťanského zjevení? Uvedené texty církevních dokumentů nás vedou k závěru, že Bůh, ke kterému dospívá přirozený lidský rozum (tedy filosofie) je podstatně identický s Bohem, se kterým počítá teologie a kterého nám předkládá křesťanské zjevení. „Bůh filosofů“ je tedy věcně naprosto identickou bytostí, ačkoliv se mnohem více a hlouběji odhaluje v nadpřirozeném zjevení a potažmo pak i v teologii.

Metoda a priori a a posteriori

Dokumenty magisteria se také dosti jasně zmiňují o způsobu a o metodě, jmiž lze k tomuto poznání dospět. Je všeobecně známo, že dějinami přirozené teologie (někdy méně správně nazývané teodicea) se táhne problém, zda člověk dochází k poznání Boží existence bezprostředním intuitivním nazřením své mysli, ze samotného pojmu Boha, tedy a priori , anebo je toto poznání důsledkem mnoha úvah, soudů a zkoumání, diskursů, usuzováním zúčinků na příčiny, a tedy a posteriori ? Církev sice k této otázce - na rozdíl od poznání samotého faktu Boží existence - definitivní stanovisko nezaujala, nicméně v dekretu Svatého officia z 18. 9. 1861 je odsouzena věta, která říká, že „bezprostřední poznání Boha je lidskému rozumu alespoň podstatně habituální, takže by bez něho nemohl nic poznat, protože ono samo je světlem rozumu“.⁸ Toto bylo totiž učení tzv. ontologistů v 19. století. Podobně i svatý papež Pius X. zaujal ke způsobu poznání Boží existence jisté stanovisko, když ve své encyklice Pascendi Dominici gregis z 8. 9. 1907 odsoudil modernistickou představu imanence Boha v člověku, která by dokonce měla umožňovat bezprostřední poznání pravd víry.⁹ V podobných dokumentech však nechybějí ani pozitivní a explicitní formulace onoho přesvědčení, že člověk dochází s jistotou poznání Boží existence cestou aposteriorní, tedy zúčinků, které odkazují na svou Příčinu. Toto učení vyjadřují (pomineme-li, že už prohlášení I. vatikána Dei Filius hovoří výslovně o poznání Boha „ze stvořených věcí“, jež na aposteriorní cestu nepřímo odkazuje) hned dva dokumenty:

Prvním je antimodernistická přísaha vycházející z motu proprio již citovaného papeže svatého Pia X. Sacrorum antistitum z 1. 9. 1910, kde je hned v první větě následující formulace: „Veřejně vyznávám, že Boha, počátek a cíl všech věcí, lze přirozeným světlem rozumu ’prostřednictvím toho, co bylo stvořeno’ (srv. Řím 1, 20), tj. skrze viditelná díla stvoření, jakožto příčinu zúčinků jistě poznat, ba dokonce dokázat.“ ¹⁰ Ačkoliv nejde o slavnostní dogmatické prohlášení, je zde přesto třeba brát tuto formulaci vážně, jednak proto, že jde o prohlášení řádného magisteria, a jednak proto, že byla součástí oficiální přísahy, kde je nemyslitelné, aby byla obsažena nejistá nebo hypotetická tvrzení.

Dalším svědkem podporujícím diskursivní poznání Boží existence je dekret Posv. Kongregace studií z 27. 7. 1914, známý jako „24 tomistických tezí“, jenž představuje směrnice pro výuku filosofie v katolických vzdělávacích institutech. Říká se zde: „To, že Bůh jest, nepoznáváme ani bezprostřední intuicí, ani to nedokazujeme apriorně, ale především odvozeně, tj. prostřednictvím toho, co bylo stvořeno, postupujíce od účinků k příčině.“¹¹ Zde se setkáváme dokonce s přesvědčením o takřka výlučném postupu cestou aposteriorní.

Pouhým rozumem

Vzhledem k postavení, jaké v této metodě zastává rozum, stojí za pozornost encyklika papeže Pia XII. Humani generis z 12. 8. 1950, která je cenným svědectvím katolické teologie o poměru rozumu a nadpřirozené Boží milosti vzhledem k přirozenému poznání Boha. Tato encyklika se vyrovnává - jak už i podtituly jednotlivých částí nasvědčují - „s důsledky plynoucími znových teologických tendencí“. Jak vyplývá z kontextu, vyskytly se zde názory teologů a filosofů, že ačkoliv lidský rozum je schopen dojít k poznání Boží existence, není toho však schopen svou vlastní, čistě přirozenou silou; potřebuje k tomu nadpřirozenou pomoc, Boží milost. Tento názor je citovanou encyklikou odmítnut a Pius XII. zde varovně připomíná, že „je zpochybňován lidský rozum, jako by bez Božího zjevení a bez pomoci Boží milosti ani nebyl schopen ze stvořených věcí dokázat existenci osobního Boha.“¹² Toto učení je znovu shrnuto a s nepřehlédnutelnou naléhavostí opakováno i nejnovějším (1998) dokumentem katolické církve, jímž je encyklika papeže Jana Pavla II. Fides et ratio.¹³

Racionalistická teologie

Katolická teologie a magisterium si však jsou vědomy i nebezpečí pouhého racionalismu, racionalizace teologie a náboženství, jež je neslučitelná jak s povahou teologie - vědy zjevení - tak i s kompetencí samotné filosofie, kdyby tato svou metodou a argumentací chtěla zahrnovat i pravdy víry, nakolik jsou tajemstvím, lidskému rozumu nedostupným. Takové neadekvátní racionalizování je však těmi samými autoritami odmítnuto. Zvláště encyklikou sv. Pia X. Pascendi a také vprohlášení Posv. Kongregace Indexu z11. 6. 1855 nacházíme ujištění, že „metoda, kterou učívali svatí Tomáš aBonaventura apo nich i jiní scholastici, k racionalismu nevede...“ ¹⁴ Z toho je vidět, že tatáž autorita si byla nebezpečí racionalismu vědoma a doporučování rozumových důkazů nemělo za cíl racionalizovat ty teologické pravdy, které svou povahou lidský rozum přesahují, ale mají vést k dokonalému využití lidského rozumu tam, kde i samotná bible dosvědčuje, že právě zde je jeho místo.

Tato krátká studie měla představit jedno ze základních východisek katolického teologa, který má jakožto teolog co říci k možnosti samotného faktu přirozeného poznání Boha. Vjeho světle pak může být posouzena přinejmenším katolicita a pro katolíka i pravdivost a spolehlivost různých - starých i nových - pokusů o „hypotézu“, důkaz anebo intuici Boží existence. Citované dokumenty jsou, nehledě na jednotlivé teologické školy, zcela obecným a společným zdrojem, inspirací, ale i vymezením vzhledem k teologické práci. Učení Církve patří v teologii mezi neopomenutelná loca theologica , tedy zdroje, ale i legitimní meze pro činnost katolického teologa.

Poznamky:

• 1. Fides et ratio, 50.

  2. DS 3004.

  3. „Kdo by řekl, že jedineho a praveho Boha, našeho Stvořitele a Pana, nelze ze stvořenych věci přirozenym světlem rozumu s jistotou poznat, anathema sit “ (DS 3026).

  4. „Usudek o Boži existenci ... lze s jistotou ověřit,“ dekret Posv. Kongregace Indexu z 11. 6. 1855, Teze proti tradicionalismu Augustina Bonetty . DS 2812.

  5. Mdr 13,5.

  6. Řim 1,20.

  7. Dei Verbum, 6.

  8. DS 2841.

  9. DS 3475, 3487.

  10. DS 3539.

  11. DS 3622, viz Motu proprio sv. Pia X. Doctoris Angelici z 29. 6. 1914.

  12. DS 3890, srv. DS 3875 v teže encyklice.

  13. Fides et ratio, 53, 54, 55.

  14. DS 2814.