Spor o pojetí lidských práv (polemika s Janem Jandourkem)
Roman Joch
Publicistovi, sociologovi a Janu Jandourkovi jsem zřejmě již delší dobu ležel v žaludku. Když jsem v červnu 1998 - po první památné Street Party v Českých zemích - napsal, že mladé, ekologicky uvědomělé dovádivé antikapitalistické vagabundy měla policie rozehnat gumovými projektily, zřejmě se ho to nějak dotklo. Zanedlouho se totiž v jednom ze svých článků v Mladé frontě Dnes zmiňoval o mých kolezích a o mě jako o „mudrcích z Občanského institutu“
10. prosince 1998 uplynulo 50 let od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv OSN; u té příležitosti jsem publikoval v Lidových novinách zásadní esej „Nejdůležitějším lidským právem je svoboda“, zatímco Jan Jandourek uveřejnil u téže příležitosti v MfD článek „Návod, jak poznat země, které nestojí za nic“. V únoru 1999 jsme se setkali v diskusním pořadu České televize „Sněží“, věnovanému otázce menšin - a pochopitelně to mezi námi jiskřilo. Nicméně to bylo poprvé, co jsme se potkali face-to-face . A domluvili jsme si vzájemnou debatu právě o otázce lidských práv. Ta se uskutečnila v červnu 1999 ve Svatém Janu pod Skalou na semináři Občanského institutu pro studenty. Podkladem debaty byly právě naše texty zLN a MfD z10. 12. 1998. Svou kritiku jeho pojetí vám nyní přiblížím:
Pojem lidských práv je pro některé znás posvátný. Je to pojem, jenž označuje ideál, za který trpěli a umírali hrdinové ve všech dobách a v mnoha zemích. Pokud uvažujeme o lidských právech, měli bychom se vyvarovat několika pastí: Za prvé pasti, již představuje určitá konzervativní pozice, která popírá jakýkoli nárok na univerzální platnost lidských práv z toho důvodu, že zdůrazňuje tradici, místní specifika a zvyklosti jakožto základ platnosti jakéhokoli politického nároku, a tudíž plně spadá pod historicismus (přesvědčení, že pravda je nutně dějinně podmíněná). Za druhé socialismus, který mezi lidská práva zahrnuje nároky, jež v žádném případě přirozenými lidskými právy nejsou - tzv. sociální práva (viz Distance č. 3/1998; LN 10. 12. 1998). A za třetí liberalismus, jenž sice operuje konceptem lidských práv - a v některých svých modifikacích dokonce pracuje i se správným konceptem lidských práv -, není si však vědom toho, že ne každá společnost je schopna jej smysluplně garantovat či udržovat. Mnozí naivní liberálové si nejsou vědomi předpolitických předpokladů dodržování lidských práv, a domnívají se tedy, že stačí pouze prohlásit - „tři, dva, jedna, start - ať platí lidská práva!“ - a lidská práva skutečně budou platit; což je iluze především v případě mnoha bývalých kolonií.
Nyní si dovolím ocitovat pasáže ztextu „Návod, jak poznat země, které nestojí za nic“ od Jana Jandourka, s nimiž budu polemizovat:
1. „Pojem lidských práv, tak jak jej dnes známe, má poměrně vážné slabiny. Jestliže ještě osvícenci mohli říci, že lidé byli stvořeni jako sobě rovni amají právo usilovat o štěstí, my dnes musíme první polovinu věty vypustit... V sekularizované společnosti totiž není jisté, že byl člověk stvořen. (Mohu si to soukromě myslet, ale není samozřejmé, že toto přesvědčení se mnou někdo bude sdílet.)“
2. „Všeobecná deklarace lidských práv je dobrý seznam toho, jak by to na světě mělo chodit. Neříká však nic o tom, proč by to tak mělo být a jak toho dosáhnout.“
3. „Konzervativci budou soudit s Dostojevským, že kde není Bůh, je všechno dovoleno. Dějiny bohužel prokázaly, že všechno je dovoleno i tam, kde Bůh je. Nejenom to, dokonce je to dovoleno v jeho jménu.“
4. „Nedala by se lidská práva zdůvodnit aspoň zdravým rozumem? Zdravý rozum však některým lidem velí provádět eutanazii, zatímco jiní ji - z důvodu téhož zdravého rozumu - zavrhují.“
5. „Třeba někdo přijde na to, experimentovat s buddhismem. Ten sice o lidských právech nemluví, ale má svou propracovanou etiku, a navíc bez komplikované metafyziky. Jenomže buddhismus se nedá zavést na celém světě na povel jenom proto, že by se nám to hodilo...“
6. „Je deklarace vůbec k něčemu dobrá? Paradoxně ano... Evropan podle ní stále ještě spolehlivě pozná, které země nestojí za nic. Kčemu mu takové poznání bude, ale není předem jisté.
“Čistě kvůli kontrastu - než se pustím do kritiky těchto šesti bodů - ocituji zeseje svého: „...osoba každého člověka má inherentní důstojnost a hodnotu, jež veskrze profánní světské instituce musejí respektovat. Z toho plyne, že jsou určité věci, které stát a ani jiní lidé nesmějí lidským bytostem činit. To znamená, že lidské bytosti mají určitá práva, která musejí ostatní lidé a stát ctít. A jsme u koncepce přirozených práv. Když se řekne, že určitá práva jsou přirozená, myslí se tím, že jsou dána lidskou přirozeností, že člověku neodvolatelně náleží; jejich zdrojem a původcem není tradice, ani společenská konvence či smlouva, a už vůbec ne vůle většiny či svolení vládců...
...Ten skutečný spor o lidská práva je vposledku sporem o to, má-li člověk jakožto člověk vnitřní inherentní důstojnost a hodnotu, které je jeho okolí povinno respektovat, nebo nikoli - a veškerá „práva“ - jsou tudíž důsledkem pouhé milosti a slitování vládců. Právě proto, že se přirozená práva odvozují z lidské přirozenosti, jsou však buď platná obecně, pro všechny lidské bytosti (když se odvodí správně), anebo neplatí vůbec (když se odvodí mylně). Není možné, aby platila pro některé lidi a pro jiné nikoli.
Je pochopitelně možné, že některé režimy určitá práva neuznávají, ale to neznamená, že poddaní oněch režimů přirozená práva nemají; znamená to pouze, že ony režimy jsou nespravedlivé.“
(1) Všimněte si toho diskursu, tak příznačného pro některé lidi v nyní módních postmoderních kruzích: Zatímco osvícenci mohli ještě říci , že lidé byli stvořeni jako sobě rovni a mají právo usilovat o štěstí, my to dnes už říci nemůžeme . Aproč to říci nemůžeme? Protože se může stát, že většina moderní společnosti toto přesvědčení nesdílí.
Jenomže nám tady jde o pravdu; o to, co lidská práva jsou, a zda vůbec jsou nějaká přirozená práva. Mínění většiny je pro tento problém irelevantní. Problém, jenž nás nyní zajímá, je problém filosofický, otázka „jak to je?“. Problémem celkem jiným je - pokud přirozená práva existují -, jak o nich přesvědčit obyvatelstvo. Jak přesvědčit obyvatelstvo o legitimitě správné koncepce. To je problém politický. Mohu však pana Jandourka ujistit, že konzervativci jsou celkem dobří, pokud jde o přesvědčování obyvatelstva o správnosti svých názorů: konec konců konzervativci tady byli dávno před komunismem a jsou tady i po něm. Pan Jandourek nemusí mít obavu ohledně naší schopnosti získávat lidi na naši stranu.
Tento problém však nyní pomineme a soustředíme se pouze na problém první. A v jeho rámci existují pouze dvě možnosti: buď lidská přirozená práva skutečně existují: pak osvícenci měli pravdu, a nárok na existenci lidských práv může každý legitimně vznášet i dnes, bez ohledu na mínění většiny.
Anebo žádná přirozená práva neexistují; pak ale ani osvícenci nebyli oprávněni je hlásat. Pokud si mysleli, že existují, mýlili se.
Jinými slovy, subjektivní přesvědčení lidí v konkrétních epochách o existenci či neexistenci nějakého nároku na pravdu je pro jeho reálnou existenci či neexistenci naprosto irelevantní.
(2) „Všeobecná deklarace lidských práv je dobrý seznam toho, jak by to na světě mělo chodit“ - proč? Proč si Jandourek myslí, že by to tak mělo na světě chodit? To je právě to, co je nutné zodpovědět, co je nutné dokázat. Vzápětí však dodává: „/Deklarace/ neříká však nic o tom, proč by to tak mělo být.“
Inu, pokud to Jandourek myslí tak, že onen seznam skutečně neříká nic o tom, proč by měl platit, pak má naprostou pravdu. Listina je právní dokument a praví se v ní to, co se smí, co se nesmí, co se musí. Žádný právní dokument - žádný zákoník, ani naše česká Listina práv a svobod, ani náš trestní zákoník - neobsahuje vyčerpávající filosofické pojednání o tom, proč je vraždit nepřípustné. To od něho nelze ani čekat. Pokud měl Jandourek na mysli toto, řekl pouhý banální truismus.
Pokud však tím mínil, že nelze říci, proč by deklarace měla platit, že neexistuje objektivní důvod , proč by měla platit, pak předkládá toto své tvrzení bez důkazu. Anavíc, jak dále ukážeme, tvrdí něco, co není pravda. Jeho pesimismus je neoprávněný, neboť určitou úvahou lze lidská práva odůvodnit.
(3) V jakém smyslu dějiny prokázaly, že všechno je dovoleno i tam, kde Bůh je? Že se lidé v minulosti dopouštěli strašlivých zločinů a odvolávali se přitom na Boha? Přece víme, že lidé mohou páchat kdejaké ohavnosti ve jménu čehokoli. Ale nás zajímá, zda tak činili oprávněně. Nás zajímá ideál - my se pohybujeme v oblasti filosofie práva a spravedlnosti -, nikoli empirie. Nás zajímá, jak to správně je. Zda existují objektivně platné, transcendentní normy dobra a zla, správnosti a špatnosti; anebo nikoli. Pokud existují (což prakticky znamená, že existuje Bůh), pak rozhodně není pravdou, že všechno je dovoleno i tam, kde Bůh existuje. Právě že není.
(4) To, že se konkrétní lidé při aplikaci svého rozumu mýlí, není důkazem, že rozumem není možné něco objektivně prokázat: Když učitel zadá svým žákům vyřešit rovnici a ne všichni žáci dospějí k témuž výsledku, pak to neznamená, že ona rovnice nemá právě jedno správné řešení. Na druhé straně, uvážíme- li lidskou nedokonalost, bylo by skutečně podivné, kdyby všichni lidé dospívali k těm samým závěrům, natož ještě správným.
(5) Buddhismus! Tak toto je skutečná „perla“ Jandourkovy argumentace! Proč je podle Jandourka pro obhajobu a zdůvodnění lidských práv zvláště vhodný právě buddhismus? Protože má propracovanou etiku bez metafyziky (sic!). Ví vůbec Jandourek, o čem mluví? Chápe vůbec význam slova „metafyzika“? On se domnívá, že je zvláštní ctností nemít metafyziku. Ale pokud nemáme metafyziku - pokud ji odepíšeme -, co nám zbývá? Pouze empirie! Ale jakým je empirie základem pro zdůvodnění lidských práv? Vždyť přece právě empirie, to je svět faktů, nikoli ideálů! Empirie je o tom, co se dělo či děje, bez ohledu na správnost! Podíváme-li se do historie, empirie nám ukáže ty nejobludnější zločiny, ty nejkrutější případy zneužití moci a svévole vládců! Jak chce Jandourek na základě empirie - tedy toho, co je - odůvodnit existenci toho, co má být? Vždyť přece ztoho, co je, vůbec neplyne to, co má být! My mluvíme o platnosti lidských práv, tedy o pravdivosti jednoho ideálu, a nepohybujeme se tudíž ve světě konkrétních výkonů té které politické společnosti, nýbrž ve světě transcendentní pravdy.
Ukažme si to na případě otroctví: empirie byla jednoznačně a suverénně na straně otroctví; jednoznačně je sankcionovala. To proto, že otroctví bylo přítomno ve všech dobách a ve všech civilizacích. A až v minulém století se skupina protestantských moralistů zasadila za jeho zrušení. Mohli se přitom odvolávat na empirii? Vůbec ne, neboť ta otroctví suverénně opravňovala. Museli se odvolat na princip, na ideál, na transcendentní pravdu, a k jejímu obrazu empirii - to, co je - radikálně změnit.
A za druhé, vzít buddhismus za základ lidských práv je bizarní o to více, že buddhismus je právě tím náboženstvím (náboženstvím?), které snad nejvíce ze všech tvrdí, že tento svět je pouhým světem iluzí a stínů. Ale je-li svět pouhou iluzí a stínem, pak i veškeré utrpení či nespravedlnosti páchané v tomto světě jsou pouhými iluzemi a stíny! Pak ale vůbec není valného důvodu usilovat o jejich nápravu. Buddhismus vede k odtažení od tohoto světa a tedy ke lhostejnosti k němu. Ale lidská práva mohou brát vážně pouze ti lidé, kteří se domnívají, že pozemské lidské konání je závažné důležitosti, že se podílí na transcendentní pravdě a posvátnu (případně nepravdě a zlu), a proto je důležité, aby bylo správné.
Poznámečka na okraj: Jeden americký známý mi vyprávěl, jak na univerzitu přijel přednášet jakýsi japonský zen-buddhista. Vykládal ty své otřepané fráze, že svět je pouhou iluzí a stínem. Skončil přednášku apak dostal zauditoria tento dotaz: „Řekněte, Hirošima 6. srpna 1945, to byla taky pouhá iluze?“ Japonec beze slova odešel.
(6) Podle Jandourka nám tedy deklarace umožňuje poznat, které země za něco stojí a které nestojí za nic. Jak to ví? Jak ví, že je to tak? Ale budiž. Možná ví, ale nepoví. V neuvěřitelném kontrapunktu k tomu však dodává: „K čemu takové poznání bude, ale není... jisté.“ - To snad měl být vtip? Pokud ano, nevyvedl se: Jandourkův nihilistický závěr působí vzhledem k nesčetným obětem všech těch režimů, jež rovněž nevědí - nebo nechtějí vědět -, k čemu jsou lidská práva dobrá, jako špatný, leč krutý vtip. Ať jen Jandourek zkusí vysvětlovat studentům zT chien-an-men, k čemu že je jim dobré poznání, zda konkrétní režim lidská práva uznává, nebo nikoli! Lze to okomentovat slovy: Lidská práva chápali ti studenti; Jandourka by chápaly ty tanky. Měl by se stydět!
A přitom tento jeho nihilismus je tak nebezpečný! On sice svoji skepsi a relativismus aplikuje vůči všem naukám, doktrínám a koncepcím - může říci, že v tomto smyslu je poctivý -, v praxi však rozvrací nepoměrně více ty, jež se zastávají západní, svobodné společnosti. Když Jandourek propaguje fráze typu „nevíme, k čemu je to dobré“, „to není jisté“, „tomu už nemůžete věřit“, „vlastně ničemu nemůžete věřit“, „nemůžete si být tak jisti“, atd. - co myslíte, čí přesvědčení v oprávněnost vlastních názorů více nahlodá: nějakého fanatika, nějakého neonacisty, (paleo)komunisty, ekoanarchisty, stoupence ajatolláha Chomejního či teroristy bin Ladina, anebo průměrného obyvatele demoralizované západní společnosti, který má sice nějaké to přesvědčení, ale nijak silně si jím není jist? Odpověď je nasnadě: relativisté jako Jandourek nemají se svou skepsí téměř žádný praktický vliv na myšlení fanatiků; mají však nesmírný korozivní vliv na myšlení průměrných, polovzdělaných mladých lidí Západu. On není s to oslabit víru fanatiků v jejich totalitní ideje; on je s to oslabit loajalitu příslušníků naší společnosti k ní samotné - a tím nepřímo dláždí cestu totalitářům. Tím, že oslabuje přesvědčení západní společnosti o správnosti sebe samé, destruuje její imunitní protilátky proti názorům těch, kdo s ní hodlají zatočit. Jan Jandourek - kdyby byl v hlásaní svých názorů nadmíru úspěšný - by byl hrozbou svobodě nejen své vlastní, nýbrž nás všech.
Tolik kritika jeho textu. Nyní je na nás, abychom nastínili určité zdůvodnění koncepce přirozených práv lidských bytostí. (Toto zdůvodnění je naznačeno již v článku „Krize pravdy a její důsledky pro politickou svobodu“, Distance č. 1/1999). Mohli bychom začít od přirozených povinností člověka. Za takovou přirozenou povinnost lze označit povinnost člověka nedopustit se nevyprovokované agrese proti žádnému jinému člověku - tj. povinnost nedopustit se vraždy, krádeže, znásilnění, fyzického ublížení atd. Jak víme, že toto je přirozená povinnost člověka? Na základě principu sporu: Připusťme na chvíli, že člověk má právo dopustit se nevyprovokované agrese proti jinému člověku. Každá společnost, postavená na tomto principu - či jej uznávající - se však okamžitě rozpadá. Zkusme myslet takovouto společnost pouze chvíli, a vidíme, že to nejde, že je neudržitelná, že okamžitě vnitřně anihiluje. Tedy nutnou podmínkou jakékoli společnosti je negace tohoto principu, tj. afirmace principu opačného, že člověk nemá právo dopustit se nevyprovokované agrese. Naopak, má povinnost se jí nedopustit.
A až tato přirozená povinnost každého člověka druhotně a následně zakládá přirozené právo každého člověka nebýt obětí nevyprovokované agrese - tedy právo nebýt zavražděn, nebýt znásilněn, nebýt zmlácen, nebýt okraden atd. A jsme u odůvodnění základních přirozených práv člověka.
Vidíme tedy, že koncepce přirozených lidských práv je nosná, že odpovídá přirozenosti člověka a společnosti a že je odůvodnitelná. Jednou věcí však je, že přirozená práva skutečně existují, druhou věcí je, jak se správně mají zavádět a uplatňovat v praxi. A pravdou je, že mají-li být ve společnosti smysluplně vynutitelna, mají být zaváděna způsobem odpovídajícím stavu dané společnosti. Tj. způsobem přihlížejícím k jejímu konkrétnímu charakteru, tradicím a zkušenostem. Nejlépe vysvětlím, co mám tímto důrazem na klasickou politickou ctnost prudentia na mysli, když ocituji závěr svého eseje Nejdůležitějším lidským právem je svoboda z LN 10. 12. 1998
„Poté, co jsme ukázali podstatu a univerzálnost přirozených práv a oddělili práva skutečná od falešných, ukažme patřičný způsob, jak se mají naplňovat v praxi.
Především přirozená práva nelze aplikovat absolutisticky, nelze žádné vytrhnout zkontextu práv ostatních. To proto, že přirozená práva jednotlivců je nutné sladit s právem legitimní politické společnosti, jež ona práva ve značné a dostatečné míře garantuje, na existenci a přetrvání této společnosti. Ukažme si to na příkladu práva na svobodu slova: Někdo může být antisemita, který se evidentně mýlí, ale přesto je upřímně přesvědčen o pravdivosti svých bludů. Když je hlásá, dělá tak v dobré víře a podle svého svědomí. Tento člověk má jako každý jiný přirozené právo na svobodu slova, a proto v principu není důvod trestat ho kvůli mylnosti názoru. To samé platí pro ortodoxní komunistystalinisty. Jenomže víme, že kdyby byli v hlásání svých názorů nad míru úspěšní (Německo 1932), kdyby si jejich propaganda získávala více a více stoupenců, jednoho dne by převládli a chopili se moci. Jejich režim by pak zrušil svobodu slova a vlastně všechna práva a svobody všech lidí; nastolil by tyranii. Aby tento vývoj směřující k nastolení objektivně zlého režimu nenastal, má státní autorita svobodné země legitimní právo zarazit propagandu nepřátel svobody a lidských práv; jinými slovy, omezit či suspendovat jejich právo na svobodu slova a tisku. To proto, že nikdo nemá právo zneužít jednu ze svobod, jež mu svobodná společnost garantuje, aby rozvracel její svobodný charakter.
Jinými slovy, i svobodný politický řád, jenž garantuje svým občanům mnohá práva a svobody, má právo na vlastní existenci a ochranu - právě proto, že je dobrým řádem, neboť ona práva a svobody garantuje. (Stejným příkladem je přirozené právo na majetek: stát má zdaňovací pravomoc, aby mohl plnit své základní funkce, jimiž jsou ochrana práv a svobod občanů. Ale protože právo na majetek je přirozené, stát by se měl řídit formulí: není-li absolutně nutné zdanit, je absolutně nutné nezdanit.)
A konečně, přirozeným není právo vládnout, právo podílet se na moci. Nikdo nemá od přirozenosti právo vládnout svým spoluobčanům. Vládnutí je tedy privilegium, kterým jsou pověřeni pouze někteří z nás. A vzhledem k tomu, že máme určitá přirozená práva, nemají žádné právo vládnout nám ti, kdo ona práva hodlají pošlapat. Tito lidé mají být zprivilegia podílet se na moci vyloučeni. Z toho důvodu mají být zakázány strany nepřátel svobody a lidských práv. Ze stejného důvodu není náš lustrační zákon porušením přirozených práv člověka, nýbrž jejich ochranou.
Celou nauku o lidských právech lze vlastně shrnout konstatováním, že striktně vzato mají lidé pouze jedno přirozené právo - žít v režimu, jenž jim v daných podmínkách v největší možné míře garantuje jejich důstojnost a svobodu. Všechna práva ostatní jsou pouze konkrétními dílčími aplikacemi tohoto práva univerzálního.“
Když se tedy Jandourek ptá: „Kdybychom ale měli odpovědět na otázku, proč by vlastně někdo neměl být mučen, když to bude pro dobro věci, uvedlo by nás to do rozpaků. Proč třeba nemučit teroristy, abychom se něco užitečného dozvěděli?“, správnou odpovědí je: Mučení je vážným útokem na lidskou důstojnost, a proto musí panovat silná presumpce proti mučení, jež učiní mučení nepřípustným v jakékoli stabilní společnosti, byť by pro jeho zavedení byly i silné utilitární důvody. Může se však stát, že nějaká konkrétní politická společnost, jež do určité míry aproximuje náročný ideál lidských práv, se nachází ve stavu obležení a ohrožení ze strany okolního světa, jenž se tento ideál aproximovat vůbec ani nesnaží (anebo jej aproximuje v mnohem menší míře) - a v takovémto případě jde o holé přežití této politické společnosti. Vynikajícím příkladem je Izrael - země, jež je ostrovem osobní svobody (zajisté nikoli v perfektní podobě), a jež je zároveň ohrožována okolním světem, který je výrazně nesvobodný. Toto ohrožení má častokrát právě teroristickou podobu, a tedy v případě Izraele je - domnívám se - přípustné použít kontrolovaného mučení (s důrazem na slovo kontrolovaného, tj. užití fyzických či farmakologických prostředků, jež nevedou k mrzačení či ireverzibilnímu narušení tělesné integrity), pokud jeho smyslem je získání informací, jež zabrání v posledku zániku celé politické společnosti.
Jinými slovy, míra aproximace platného, ale náročného ideálu lidských práv závisí od míry udržitelnosti oné společnosti. To, že při zavádění konceptu lidských práv je nutné přihlížet ke konkrétní situaci ve společnosti, nic nemění na platnosti onoho konceptu jakožto legitimního právního ideálu. Jinými slovy, koncept lidských práv je rozumem odvoditelný zlidské přirozenosti, tudíž legitimní, i když v důsledku inherentní nedokonalosti každé společnosti nebude nikdy platit v křišťálově čisté podobě.
Diskuse:
Následné námitky, jež Jan Jandourek proti tomuto mému pojetí uvedl, lze shrnout, myslím, do čtyř bodů: Za prvé, problém přirozenosti je pseudoproblémem (a tedy argumentace zjeho hlediska je irelevantní). Např. zhlediska přirozenosti nelze dokázat správnost či nesprávnost trestu smrti nebo spravedlivé války. Za druhé, západní koncept lidských práv je nahodilý - vůbec to tak nemuselo být, odlišným dějinným vývojem bychom dospěli ke konceptu úplně jinému. Za třetí, jak řekl Rorty, pravda není vně jazyka. Za čtvrté, základní pravidla jsou nutně axiomatická, tj. jsou to nedokazatelné předpoklady. Takovým axiomatickým pravidlem, jež Jandourek uznává, je potřeba periodicky opakovaných demokratických voleb či zásada, že lidem se nemá ubližovat.
Tyto námitky jsou zodpověditelné tímto způsobem: Za prvé, jak může Jandourek vůbec říci, že otázka lidské přirozenosti je pseudoproblém? Vždyť se přece bavíme o tom, zda člověk jakožto člověk má inherentní důstojnost, již jsou státní instituce povinny respektovat, anebo nikoli! A to je podle něho pseudoproblém? Bylo podle něho rovněž pseudoproblémem, když se v minulém století diskutovalo o tom, zda černoch je plným člověkem, zda je metafyzicky rovný bělochovi - tj. zda s ním sdílí tutéž lidskou přirozenost -, a zda je tudíž otroctví černochů nesprávné? Bylo skutečně pseudoproblémem trvání na tom, že Židé jsou plně lidmi jako ostatní z jejich okolí, a tudíž nemohou být vyňati z ochrany zákonů, která je poskytována ostatním, a nesmějí být diskriminováni (povinné nošení žluté hvězdy, znásilnění práva na soukromé vlastnictví atd.) - či v krajní situaci za pasivního přihlížení svého okolí posláni do plynu? Byl toto pseudoproblém? A je dnes pseudoproblémem zkoumání přirozenosti lidských plodů; zkoumání, zda jsou plně lidmi? Na zodpovězení tohoto „pseudoproblému“ přece závisí rozpoznání, zda v současnosti dochází k masakru neviňátek - masakru herodovských rozměrů -, anebo zda jedno celkem drzé a vlezlé hnutí chce zasahovat do soukromí žen! To všechno je problém lidské přirozenosti; jak to jen může Jandourek označit za pseudoproblém?!
A pokud jde o údajnou nedokazatelnost přípustnosti či nepřípustnosti trestu smrti či spravedlivé války: odkud Jandourek ví, že je nelze dokázat? On to neví s naprostou jistotou, pouze si to myslí. Jistě, ony důkazy nemusejí být vůbec triviální a snadno se lze zmýlit, ale to ještě neznamená, že jsou neproveditelné (my v Distanci se jim věnujeme již hezkou řádku čísel).
Za druhé, Jandourek má pravdu v tom, že západní koncept lidských práv je v určitém smyslu nahodilý. Ale v jakém? V historickém, nikoli metafyzickém. Ano, je nahodilý v tom smyslu, že kdyby Salamina 480 př. Kr., Poitiers 732, Lepanto 1571 či Vídeň 1683, bitva na Visle 1920, či vylodění v Normandii 1944 dopadly opačně, než dopadly, v Evropě by dnes nebyla žádná západní civilizace, a tedy ani žádná svoboda, žádná lidská práva. Dokonce i nedávno: kdyby na Západě byli v 80. letech u moci lidé s názory Jana Jandourka, a nikoli s názory mými, byli bychom dodnes v sovětském područí - anebo mrtvi (neboť Sověti by se zdůvodu západní slabosti mohli rozhodnout pro blitzkrieg , což by mohlo mít za následek buď kapitulaci celé kontinentální Evropy a sovětský triumf, anebo nukleární válku ve střední Evropě). Pouze fakt, že v 80. letech vládli Západu konzervativní státníci, kteří jej opět vyzbrojili a dodali mu nového sebevědomí, způsobil, že Sověti nemohli pomýšlet na úspěšný blitz , neboť ten by mohl skončit nukleární anihilací Matičky Rusi. A co víc, nejenže Sovětský svaz již nemohl počítat se svým triumfem, nýbrž eskalace západního vnější tlaku se přímo zasloužila o jeho kolaps a nabytí naší svobody!
Ale západní koncept lidských práv není vůbec nahodilý v tom smyslu, že by byl pouhým kulturním artefaktem; nikoli, jak jsem ukázal, odpovídá lidské přirozenosti a je platný metafyzicky. Celá západní, na Sokrata navazující filosofie - včetně filosofie politické - má obecnou platnost, a není kulturně, místně či dějinně podmíněnou řeckou záležitostí - jakýmsi specifikem „mrtvých, bílých, heterosexuálních mužů“ -, jak se shazuje v multikulturalistické hantýrce. Otázky, které si kladli Sókratés, Platón, Aristotelés - otázky typu „Kdo je člověk?“, „Co je dobro?“, „Co je pravda?“ - mají univerzální relevanci, a tedy postihují reálie celého lidstva, člověka jakožto člověka, nikoli pouze Řeka. Stejně jako Pythagorova věta není pouhým kulturně podmíněným komentářem ohledně pravoúhlých trojúhelníků v Řecku, nýbrž obecnou pravdou o všech pravoúhlých trojúhelnících všude na světě, tak i způsob tázání, jejž zavedl Sókratés, je platný obecně a lze se jeho pomocí dopracovat k obecně platným a závazným výsledkům. To, že se jednotliví tazatelé místy spletli a dospěli k výsledkům i nesprávným, nic nemění na jeho způsobilosti dopracovat se k výsledkům správným. A to je i případ západního konceptu lidských práv: není správný proto, že je náš (západní), nýbrž je správný obecně a shodou okolností na něj přišel jako první právě Západ (a to díky sokratovské filosofii). Byl by správný, i kdyby žádná civilizace v dějinách na něj nepřišla. V tomto smyslu vůbec není nahodilý, nýbrž naopak, nutný. Nutně odpovídá přirozenosti člověka.
Za třetí, postmodernisté jako Richard Rorty, kteří tvrdí, že „pravda neexistuje vně jazyka“, jsou pseudointelektuální lůzou. Jandourek tyto opotřebované finty může zkoušet na profesionálních dogmaticích. „Pravda není, leda uvnitř jazyka“ - má to snad znamenat, že výrok „holocaust byl zlem a zločinem“ neplatí absolutně, nýbrž pouze v jazyku norimberských vítězů? Že když použijeme nějaký jiný jazyk - např. jazyk knihy Mein Kampf či jazyk Alfreda Rosenberga - tak holocaust zločinem a zlem být přestává? A stává se... čím? Záslužnou prací? To nám snad chce Jandourek spolu s postmodernisty namluvit? Proč pak vůbec mluví o lidských právech, když pravda a právo se stávají funkcí perspektivy, diskursu - a jazyka?
Za čtvrté, mají-li základní pravdy podobu axiomů - tj. jsou pouze věřené, nedokazované a nedokazatelné, pak to je přesně to, co chtějí nacisté: Jandourkovým „axiómatem“ jsou demokratické volby a neubližování člověku, nacistickým „axiómatem“ byl antisemitismus. Co Jandourek potom může proti tomu namítnout? A co potom může namítnou proti holocaustu - celkem logickému to důsledku „axiomatického“ antisemitismu? Když přece axiómata se ani nedokazují, ani nezpochybňují... Prostě stav jeho vědomí je vskutku tristní.
Navíc se lze ptát dál: proč si Jandourek zvolil právě tato svá axiómata, jak na ně přišel? Přece mu nespadly z nebe! Zdá se, že si je tedy zvolil na základě určitého, jim předcházejícího hodnocení. Tedy i to, co sám vydává za svá axiómata - tj. první předpoklady -, je výsledkem jeho hodnocení (ať již správného, či špatného) zpoz ice jim předcházející správnosti. A jsme opět u přirozeného práva.
* * *
Na závěr Jandourek dodal: „Necítím se být poražen.“