Problém per se příčinnosti

Roman Cardal

Téma rigorizace Boží existence obsahuje celou řadu argumentačních kroků, které by měly být co nejvíce průhledné, teoreticky konsolidované a pokud možno jednoduše artikulované. Diskuse, která právě k problému probíhá, může mimo jiné k takovým hodnotám důkazu značnou měrou přispět. Proto při výměně názorů jistě nejde o snahu „nachytat oponenta na švestkách“, ale o to, dospět k určitému konsensu danému z diskuse vyplynuvším řešením, jež by bylo přijatelné pro obě zúčastněné strany. Po prvním kole však ještě k žádné takové shodě nedošlo a na tom není nic překvapivého, protože navzdory určité filosofické spřízněnosti všech diskutujících se ukazuje veliký rozdíl mezi východisky obou stran. Přesto mám za to, že celá debata může být završena výsledkem, na němž se všichni shodneme. Chtěl bych proto oponenty vyzvat k trpělivosti a k setrvání v tématu až do kýženého konce.

Jeden z kontroverzních a ve své povaze stěžejních problémů se týká per se příčinnosti (noetický rozměr diskuse přenechávám J. Fuchsovi). S. Sousedíkovi se zdá moje řešení nepřijatelné a nesouhlas vyjadřuje věcnými námitkami, jejichž filosofickou oprávněnost uznávám, i když si myslím, že na ně lze nalézt uspokojivou odpověď. A právě o to se nyní pokusím.

S. Sousedík uznává, že změna A (např. jím uváděné drcení semena) závisí stále (transcendentálně) na všech příčinách (B,C,D...), které se spolupodílely na jejím vyvolání. Upozorňuje však na to, že činnost příčin, na nichž změna zavisí, je již v jím zvoleném příkladu minulá (tj. ne současná s analyzovanou změnou), z čehož vyvozuje, že (a) se nejedná o per se příčinnost, nýbrž pouze o příčinnost per accidens , a že tudíž (b) analýza takto závislé změny nevede k odhalení Boží existence (odhalíme jen akcidentální příčinu, např. činnost Janovy ruky). Dále upozorňuje na historický kontext Tomášova důkazu: invokované simultánní spolupůsobení per se příčin se opírá o aristotelskou, dnes již nepřijatelnou kosmologii. Zdravé teoretické jádro ale S. Sousedík důkazu neupírá a v tom se projevuje naše myšlenková spřízněnost.

V minulém čísle Distance jsem se pokusil naznačit, jakým způsobem chápu problém simultánnosti per se příčin. Jestliže působení řady příčin zodpovědných za tuto konkrétní změnu (drcení semene) je na časové ose různě situováno (tj. nyní již nepůsobí, jsou již minulostí), pak zůstává pravdou, že jejich efekt se projevuje až nyní, tzn. že jejich minulá činnost přichází ke slovu teprve teď. Jakkoliv jsou tato jednotlivá působení roztroušena v minulosti, shodují se časově ve svém později vyvolaném efektu. Ona současná, zde a nyní registrovaná změna je skutečně připsatelná na vrub již neexistujícím působením mnoha příčin, protože řečená změna od nich pochází. Působení příčin lze tedy jistě chápat jako minulé, již neexistující, ale smysluplnost termínu „působení“ je dána korelativním termínem „to, co je působeno“ (tj. efektem). Působení bez působku, působící příčina bez způsobeného účinku nemá smysl. Jeden účinek (jedna změna) může záviset na více příčinách, mnohé činnosti se sbíhají do jednoho děje. Simultánnost oněch působení není odečítána z jejich různého situování na časové ose, nýbrž právě z jejich společného účinku, který tak v tomto ohledu sjednocuje mnohé (zpřítomňuje a zesoučasňuje již minulá působení). Tento konkrétní, zkušenostně percipovaný účinek nezávisí na působení různých příčin, nakolik jsou minulá, nýbrž nakolik vyvolávají tuto změnu (drcení semena) zde a nyní. Vždyť přeci hovořit o již neexistujících působeních příčin má smysl pouze ve vztahu k nyní probíhající změně. Když působily v minulosti, nešlo ještě o příčiny této nyní vznikající změny, ale o příčiny specifikované jinými, bezprostředně vyvolanými změnami. Proto nyní probíhající změna zesoučasňujevšechna již minulá působení příčin.

Myslím si ale, že hlavní problém leží trochu jinde. Simultánní působení totiž není podstatným rysem per se příčinnosti. To bude patrně znít S. Sousedíkovi poněkud divně. Proto se pokusím své tvrzení náležitě doložit ze dvou hledisek. Jednak z hlediska Tomášova důkazu, jednak z hlediska obecného, na konkrétním důkaze nezávislého.

Pokud jde o Tomášův důkaz, jím zvolený příklad má opravdu všechny náležitosti per se příčinnosti, přičemž všechny zavzaté příčiny působí současně. Tomáš asi nevybral tento příklad náhodou. Jeden z důvodů právě takového výběru může být ten, že jde o zkušenost všem dostupnou a především kdykoliv opakovatelnou. Kdykoliv mohu vzít hůl a pohybovat jí nějaký jiný předmět. Máme zde více navzájem podřazených, současně působících příčin, kdežto změna je pouze jedna. Při komentáři důkazu se autorem zvolený příklad stává zavazným a jde o verifikaci správnosti závěru, ke kterému analýza zvolené změny dospívá. Sekvence vzájemně podřazených příčin čtena aposteriorním způsobem směrem od účinků k příčině vypadá následovně: kámen - hůl - ruka - motorický a nervový aparát člověka - vůle - Bůh. Souvislost příčin působících mezi extrémy „vůle - kámen“ je zkušenostně dána. Problematicky se jeví přechod „vůle - Bůh“. Teoreticky by bylo možné myslet mezi rozhodnutím (aktem) vůle a působením první Příčiny (Boha) ještě celou řadu jiných, vzájemně podřazených příčin. Hypotéze tohoto druhu je dán v důkazu prostor zřítomněným problémem možnosti nekonečného počtu příčin, na nichž by pohyb kamene závisel. S. Sousedík jistě velmi dobře ví, proč Tomáš vylučuje nejen alternativu nekonečného množství působících příčin, ale i jakoukoliv přímou příčinu situovanou mezi rozhodnutí vůle a Boha. Je-li totiž úkon svobodné vůle úkonem nehmotné potence, pak žádná příčina kromě Boha-Stvořitele nemůže na rozhodnutí vůle přímo působit. Potenciální výbava svobodné vůle je aktualizovatelná jenom první Příčinou, a to bez jakéhokoliv mezičlánku. Platí-li tyto jinde dokazované předpoklady, pak platí i závěr tvrdící existenci Boha na základě Tomášem zvoleného příkladu. Znovu opakuji, že jde o platnost Tomášova důkazu, ne o S. Sousedíkem zvolený protipříklad. Důkaz je třeba zpochybnit tím, že se dokáže neplatnost v něm obsažených kroků, a ne vymýšlením příkladů, které nevedou k závěru. Nenáhodnost Tomášovy volby spočívá právě v tom, že odhalení existence Boha dovoluje. Mám stále dojem, že S. Sousedík se na celý problém z tohoto hlediska ještě nepodíval. Proto jsem mu jej nyní nabídl k promyšlení.

Opustíme-li perspektivu Tomášova důkazu a podíváme-li se na problém per se příčinnosti z hlediska obecného, zjistíme, že současné spolupůsobení per se příčin nevyplývá nutně z jejich ontologické povahy. Můžeme totiž klidně zpochybnit současnost působení příčin a přesto tvrdit, že jde stále o per se příčiny. Argumentace S. Sousedíka mě vede k přesvědčení, že autor považuje simultánnost za nutný rys příčin per se . To je patrné ze způsobu, jímž vyvozuje svůj závěr o nemožnosti dokázání existence Boha v jím zvoleném případě. Vrhne-li totiž Jan hůl, je simultánnost působení Janovy ruky s drceným semenem zpochybněna. Z nesimultánnosti činnosti Janovy ruky vzhledem ke sledované změně (drcené semeno) S. Sousedík vyvozuje, že nejde o per se příčinnost, nýbrž o příčinnost per accidens , a to ho vede i k další konsekvenci, podle níž se tato forma závislosti staví do cesty odhalení první, Bohem nazývané Příčiny.

S touto námitkou nemohu souhlasit. I kdybych uznal, že příklad S. Sousedíka zpochybňuje současné spolupůsobení zavzatých příčin, nevidím důvod, proč by se mělo jednat o případ per accidens příčinnosti. V minulém čísle Distance S. Sousedík spolu s P. Dvořákem uvádějí klasický příklad případkově vázaných příčin. Pro jednodušší orientaci zpřítomním problém citací vzatou z jejich textu. Autoři píší: „Pohyb kamene, o němž je řeč v našem příkladu, je však závislý i na jiných příčinách, než je hůl a ruka: je závislý např. i na Janovu otci, a to v tom smyslu, že kdyby otec nebyl býval Jana kdysi zplodil, nemohl by on nyní vykonávat svou činnost. Jan je závislý na svém otci co do své existence, nikoli však co do své činnosti, která může probíhat na otci nezávisle (dokonce i po jeho smrti). V takovém případě říkáme, že je příčina závislá na předchozíper accidens .“1

Souhlasím, že se jedná o typický případ per accidens příčin. Případkovost vazby mezi příčinami vidí autoři v nesoučasnostipůsobení těchto příčin. Kde narážejí na nesoučasné působení, tam hovoří o akcidentální příčinné vazbě. Nechtěl bych autorům podsouvat něco, co skutečně nezastávají, styl argumentace S. Sousedíka mě však utvrzuje v přesvědčení, že moje interpretace jejich chápání per accidens příčinnosti je správná (pokud se mýlím, očekávám, že na to budu upozorněn). Důvod uvolněné, případkové vazby mezi příčinami ale nespočívá v nesoučasnosti jejich působení vzhledem k nějakému účinku, ale v nepřímosti jeho závislosti na per accidens příčinách. Per accidens příčiny mohou klidně působit současně, aniž by se jejich vazba přetransformovala v silnou per se propojenost. Tak např. rozhodnutí mé vůle postit se je závislé na současném působení smyslového vjemu, který mi zpřítomňuje voňavé, do zlatova opečené kuře. Rozhoduji se pro půst, protože nechci podlehnout pokušení zakousnout se do předložené lahůdky. Smyslové působení lákavé dobroty vytváří určitý, mnohdy silně pociťovaný tlak na mou vůli a tím ovlivňuje moje rozhodnutí k postu. Nemohu ale říci, že by vliv smyslové přestavy způsobil v silném smyslu ( per se ) moje rozhodnutí. Závislost rozhodnutí se pro zdrženlivost na smyslové představě je pouze nepřímá, případková. Vůle při takovém rozhodnutí naopak přímo a v silném smyslu závisí např. na motivech, které mne k rozhodnutí vedou (mravní kauzalita) a eficientně pouze na Bohu. Bez působení smyslových dober přes naše vjemy by nebylo ani rozhodnutí se vůle pro půst. Působení smyslového vjemu ale přímo nepůsobí toto rozhodnutí, vazba mezi aktem vůle a působením smyslové představy má povahu případkovou. 2

Proto současnost působení příčin ještě nesignalizuje jejich perseitní vazbu. O tom naopak rozhoduje přímost či nepřímostzávislosti účinku na těchto příčinách. Nepřímost závislosti se projevuje v tom, že působení příčiny nevede nutně k vyvolání určitých účinků i přes to, že s nutností působí jiné, na ní přímo závislé účinky. V případě příkladu S. Sousedíka (ruka vrhá hůl) se stále jedná o přímou závislost účinku (drcení semene) na činnosti Janovy ruky. Proto se jedná o případ per se kauzality a ne o příčinnost případkovou.

Stejně tak nemohu souhlasit s tvrzením, že daná situace nevede k odhalení první Příčiny nazývané Bohem. S. Sousedík si myslí, že nanejvýše dospíváme k odhalení nyní již minulé činnosti Janovy ruky, ale odtud už žádnou další příčinu nemůžeme vyvodit. Jeho předpoklady by ho však měly přivést k právě opačnému závěru. Jestliže totiž poukazuje na fakt, že v momentě vyvolání účinku se příčina v činnosti již nenachází, uznává tím existenci změny na úrovni samotné příčiny. Přechod z působení do nepůsobení, či z tohoto působení do jiného působení není ničím jiným než změnou v samotné příčině. A shodneme se jistě na tom, že každá změna z titulu přítomnosti pasivní možnosti implikuje příčinnou závislost. S. Sousedík tedy svým pojetím příčiny uznává její měnlivost a tedy závislost. Proto nemohu souhlasit s tvrzenou nemožností překročit intermediální příčinu (zde Janovu ruku) směrem k Bohu. Anebo S. Sousedík zastává názor, podle nějž sice běží o změnám podléhající (tj. závislou) příčinu, ale její konkrétní působení drcení semena změně nepodléhá? Pak by musel trvat na tom, že působení příčiny v posledku vedoucí k rozdrcení semena nikdy nevzniklo, i když by někdy mohlo i zaniknout. Nevzniklo-li však, příčina působila stále, neomezeně. Proč tedy její účinek vyvstal teprve v určitém čase, proč měl počátek? Na to by se snad dalo odpovědět, že ačkoliv bylo působení hmotné příčiny stálé, vzniku a třeba ani zániku nepodléhající, neznamená to ještě nutnost nemožnosti časových počátků účinků. Stále stejně působící příčina totiž může záviset na jiných příčinách, které ji např. determinují časoprostorově tak, že právě jen v určité časoprostorové konstelaci dochází k vyvolání námi zkoumaného účinku. Časoprostorové určení příčiny nutné pro způsobení analyzovaného účinku se ale vzápětí může pod vlivem jiných příčin změnit, ne však trvalé působení příčiny, od nějž se začíná odvíjet jiný kauzální řetězec. Takové řešení se mi zdá přijatelné, ovšem jenom s jedním dodatkem, a totiž že příčiny měnící časoprostorová určení jiných příčin musí být počítány kper se kauzám, na nichž zkoumané účinky přímo závisejí. Jako per se příčiny ale nemohou být nekonečné či jenom kruhově propojené. Kladení první Příčiny se tak stává nutně pravdivé, opak antiteze zaniká v rozporu.

Hájení mého stanoviska proti námitkám oponentů tedy neplyne z mé tvrdohlavosti či z neochoty přiznat vlastní omyl, nýbrž opírá se o zmíněné důvody, o jejichž teoretické pevnosti nemám pochyb. Předkládám je S. Sousedíkovi a P. Dvořákovi k posouzení s nadějí, že se nám podaří promyslet se k oboustranně přijatelnému výsledku.3

Poznámky:

• 1. S. Sousedík, P. Dvořák, Problém dokazování Boží existence . Distance 4/1999, str. 62.

  2. Jiným příkladem akcidentální příčinné vazby může být např. vztah mezi Janovou srdeční činností a diskutovanou činností jeho ruky.

  3. Abych se přiznal, není mi zcela jasné, v čem za daného stavu vidí S. Sousedík „zdravé jádro“ Tomášova důkazu.