Charles Darwin: O původu člověka - rasistická příručka pro vyznavače pokroku a přírodního výběru

Jan Horník

Cílem následujícího textu je představit Darwinovy a Hitlerovy myšlenky. Jde především o citace a komentáře budou omezeny na minimum. Názor ať si udělá každý sám. Někdy je užitečnější číst originály než pouhé reinterpretace, kterých je čím dál více a často zcela postrádají smysl původního textu. Kdo by si chtěl všechny citace ověřit, má smůlu, protože Mein Kampf už opět nelze koupit. S původnějšími rasistickými autory to naštěstí není takový problém. Kromě Darwina si unás můžete koupit třebaPsychologii davu , vyšla poprvé v roce 1895, od Gustava le Bona, která má na zadní obálce jako jednu ze tří upoutávek pro čtenáře napsáno – „Svého času oblíbená četba Adolfa Hitlera“. Kniha vyšla v roce 1997 a v kapitole Rasa se můžete dočíst např. následující: „Rasa musí být jako faktor uvedena na prvním místě, protože převyšuje co do důležitosti všechny ostatní. Studovali jsme ji dostatečně již v jiném díle, a proto by bylo zbytečné se zde k ní obšírněji vracet... Moc rasy je taková, že žádná část kultury nemůže přejít od jednoho národa k druhému, aniž při tom neprodělá nejhlubší proměny“ (str. 39-40). Ale zpět k Darwinovi.

EVOLUČNÍ TEORIE

Přírodovědeckou legendu o vzniku života na Zemi, kterou většina lidí zná již ze základní školy pod názvem Darwinova evoluční teorie, není třeba podrobně opakovat. Snad jen stručně. Tato hypotéza se skládá zhruba z následujících tvrzení – základním principem je myšlenka vzniku druhů přeměnou z druhů jiných, a to prostřednictvím mutací, z nichž se přírodním výběrem zachovávají ty nejlépe přizpůsobené k přežití. Veškerý život na planetě Zemi je pak chápán jako boj těchto druhů o své místo pod sluncem a vítězí v něm ty druhy, které se ve svém vývoji nejlépe přizpůsobily daným podmínkám. Smyslem života je potom přežít a zachovat existenci druhu. O to jednotlivé druhy usilují z toho důvodu, že cílem Přírody je vývoj k dokonalejším alepším druhům. Počátek vzniku druhů zatím není přesně znám, ale převládá představa, že kdysi dávno z mrtvé hmoty vznikly první životaschopné organismy, které stály na počátku celé evoluce, na jejímž vrcholu dnes stojí člověk jakožto nejdokonalejší živočich. Celý proces trval nesmírně dlouhou dobu a většina dnes žijících živočichů, samozřejmě až na žijící zkamenělinu Latimérii, vznikla v posledním velmi krátkém období.

Protože je Darwinova evoluční teorie dobře známa, zaměříme se při zkoumání Darwinova díla O původu člověka z roku 1871 hlavně na závěry, které z ní plynou pro lidské rasy. U Hitlera se naopak podíváme na to, v čem tkví základ jeho světonázoru. Hitlerovy cíle, které spočívaly v dosažení světovlády árijské rasy ave vyhlazení Židů, jsou totiž všeobecně známy. Proto se zaměříme především na teoretická východiska národního socialismu.

HITLEROVA „FILOSOFIE“

Na úvod se krátce podíváme na Hitlerův názor na vztah filosofie a vědy a na metodu poznávání skutečnosti. Kromě marxistů pravděpodobně nebudou potěšeni ani někteří moderní vědci. „Nemyslím, že by svoboda bádání měla být omezena jen na přírodní vědy. Měla by zahrnovat i vědy duchovní, především filosofii. Ta je svou podstatou jen pokračováním přírodních věd. Vychází z jejích výsledků a spekulativně se pokouší vytvořit názor na svět. Hranice mezi těmito disciplínami tedy naprosto není přísně vymezena, je spíš povlovná. Ve velké hale linecké knihovny budou jednou stát Kant, Schopenhauer a Nietzsche, naši velcí myslitelé, vedle nichž Angličani, Francouzi, Američani nemohou postavit nikoho rovnocenného. Kant má nesmírnou zásluhu, že definitivně překonal scholastiku, kořenící ve středověku a církevní dogmatice. Schopenhauer pak překonal Hegelovu čistě účelovou filosofii, takže z ní moc nezbylo. Celou světovou válku jsem v torně nosil všech pět svazků Schopenhauerových děl a mnohému jsem se od něho naučil“ (Adolf Hitler, Monology , Vůdcův hlavní stan 19. 5. 1944, str. 286-7). Kromě náznaku, kde Hitler bere filosofickou inspiraci, se tedy dozvídáme, že filosofie je pokračováním přírodních věd, anikoliv tedy, že by na nich byla nezávislá, nebo je dokonce předcházela. De facto Hitler filosofii chápe pouze jako následek přírodních věd nebo vedlejší produkt přírodovědeckého bádání.

A co Hitler považoval za nejlepší postup při poznávání zákonitostí skutečnosti? „Učit se dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události... Způsob historického myšlení, kterému mě naučili ve škole, už mě v dalších letech neopustil. Světové dějiny se mi stále více stávaly nevyčerpatelným pramenem pro pochopení historického konání v přítomnosti, tedy pro politiku. Přitom ji nechci ‚poučovat‘, nýbrž ona musí učit mne“ (Adolf Hitler, Mein Kampf . Mnichov 1938, str. 12 a 14; i další citáty budu uvádět podle paginace originálu z roku 1938 v překladu J. Hájka a tam, kde Hájkův překlad chybí, v překladu S. Michalčíka). Vpodstatě jde o metodu popisu jednotlivých historických faktů a událostí, ze kterých lze při důkladném studiu dějin pomocí indukce a analogie odvodit zákonitosti a závěry, z nichž lze vyvodit, co bude následovat, co je skutečnost a co je tedy třeba dělat. Metodu popisu, ze které se libovolně vyvozují příčiny a důsledky, lze dobře ilustrovat na následujícím příkladu: „Lidé dřív zřejmě žili velmi dlouho. Obrat nastal, když pravěký sběrač plodů začal vařit. Člověk je jediná bytost, která převrátila proces výživy, když jídlo vařením sterilizovala. Že dřív žil člověk déle, vyplývá jasně z krátké doby jeho zralosti a předlouhé doby zrání. Pes žije osm až desetkrát déle, než kolik potřebuje k růstu. Člověk by tudíž musel žít místo 40 až 60 let 140 až 180 roků. Třeba v Bulharsku se lidé dožívají vyššího věku, protože jedí jogurt, polentu a podobně; přitom sedláci žijí nezdravě, okna neotevírají. Tím, že člověk podrobuje výživu nejprve chemickému procesu, vznikají kulturní nemoci, nemoci pocházející z usmrceného života. Nyní se průměrná délka života zvyšuje, a to navzdory naší kultuře. Opět jsme zavedli syrovou stravu. Syrová strava byla revolucí!“ (Adolf Hitler,Monology , Vůdcův hlavní stan 5. 11. 1941, str. 101).

Hitlerova logika je opravdu pozoruhodná. Například z faktu, kolik času potřebuje živočich jako pes k růstu do dospělosti vzhledem k délce jeho života, je schopen na základě analogie odůvodnit potřebu jíst syrové maso, protože člověk by měl žít déle. Tuto úvahu podpírá příkladem Bulharů a vyvodí fakt, že člověk vařením převrátil proces výživy. Závěr založený na příkladě výživy a délky života psa pak samo sebou klade jako obecně platný, tedy i pro člověka. Praktickým důsledkem pak je návrat k syrovému masu. Proč ale Hitler naopak nedošel k závěru, že pes žije příliš dlouho? Na základě čeho ví, že zrovna pes, na rozdíl od člověka, žije tak dlouho, jak má? Není náhodou pes pozadu ve vývoji a neměl by se naučit vařit? Na zodpovězení těchto otázek popis samozřejmě nestačí. Touto logikou je možné dospět prakticky k čemukoliv. Záleží totiž pouze na obratném výběru a vyhodnocení faktů. Jako např.: „Ropucha je degenerovaná žába. A kdo ví, co ropucha žere; určitě žere něco, co jí nedělá dobře“ (Adolf Hitler, Monology , Vůdcův hlavní stan 5. 11. 1941, str. 102). Že by snad ropucha nesplňovala Hitlerovy požadavky na krásu, a proto je degenerovaná, což znamená, že nežere zdravě? U ropuch to naštěstí tolik nevadí.

DARWINŮV CÍL

Pokud se jedná o metodu, kterou ke svým závěrům dospívá Darwin, je v podstatě stejná. Na základě popisování a srovnávání libovolně volených faktů vyvozuje obecně platné závěry. „Samy tyto velké soubory faktů (myšleno velké množství poznatků získaných přírodovědci při zkoumání přírody, pozn. JH) už poskytují alespoň podle mého soudu dostatečné apřesvědčivé důkazy ve prospěch principu postupného vývoje“ ( O původu člověka. Praha 1970, str. 11. I nadále budu citovat z tohoto vydání). Tomu, kdo měl Darwinovu knihu v ruce, jistě neuniklo, že nejvíce místa v ní zaujímá právě uvádění příkladů a popis. Metoda spočívá v tom, že výčtem vhodných faktů se dokazuje platnost principů. Vmetodické poznámce ke třetí kapitole, která se týká psychických vlastností člověka, Darwin upozorňuje: „Vzhledem k tomu, že nebyla obecně přijata žádná klasifikace psychických schopností, uspořádám své poznámky tak, jak to nejvíce vyhovuje mému účelu, a zvolím fakta, která mě nejvíce zaujala, v naději, že zapůsobí na čtenáře“ (ibid., str. 12). Kam taková metodická účelová manipulace s fakty vede, uvidíme níže.

O co Darwinovi v jeho knize O původu člověka šlo? V předmluvě píše: „Hlavním cílem této práce je za prvé uvážit, zdali člověk, jako každý jiný druh, pochází z nějaké dříve existující bytosti, za druhé zjistit, jakým způsobem se vyvíjel, a za třetí stanovit povahu rozdílů mezi tak zvanými lidskými rasami“ (ibid., str. 12). Darwinovo řešení prvních dvou problémů je všeobecně známo. My se budeme věnovat hlavně třetímu cíli. Tato oblast, která je logickou součástí evoluční teorie, se totiž z učebnic jaksi vytratila. Po holocaustu ale není divu. Nebylo by to totiž v rámci „political corectness“. Darwin sám naznačuje svá řešení již v úvodu: „Bylo by také zcela přirozené položit si otázku, zda člověk, jako mnozí jiní živočichové, začal vytvářet odrůdy a podrasy jen nepatrně navzájem se lišící, nebo rasy, které se od sebe liší natolik, že je musíme pokládat za sporné druhy. Jak jsou takové rasy rozšířeny po světě a jak se navzájem ovlivňují při míšení v první i v následujících generacích? A tak bychom si mohli klást ještě mnoho podobných otázek. Tazatel by potom dospěl k velmi závažné otázce, bude-li se člověk rozmnožovat natolik rychle, že to někdy povede i k vážným bojům o existenci a v důsledku toho k zachování příznivých změn, tělesných i duševních, a k vymizení škodlivých. A zatlačují-li a nahrazují jednotlivé rasy či druhy – ať už použijeme jakéhokoliv termínu – jedny druhé, takže některé z nich nakonec zanikají? Uvidíme, že na všechny tyto otázky, jak už je u většiny z nich jasné, musíme odpovědět kladně, stejně jako kdyby se vztahovaly na nižší živočichy“ (ibid., str. 13). A nyní konkrétněji, k jakým závěrům Darwin dospěl a jaké názory zastával Hitler.

RASA A LEBKA

„Názor, že u člověka je velikost mozku v úzké souvislosti s vývojem intelektuálních vlastností, podporuje srovnání lebek přírodních a civilizovaných národů a dávných isoučasných lidí ianalogie ucelé řady obratlovců. Dr. J. Barnard Davis dokázal četným pečlivým měřením, že vnitřní obsah mozkovny činí u Evropanů průměrně 92,3 krychlových inčů (1513 cm kubických), u Američanů 87,5 (1435 cm kubických), u Asiatů 87,1 (1428 cm kubických) a u Australanů jenom 81,9 (1395 cm kubických). (Ponechme nyní stranou, zda zprůměrovaná měření cokoliv dokazují, pozn. JH) ... Jedním z nejvýznačnějších rozdílů nejrůznějších lidských ras je tvar lebky; u některých je lebka protáhlá, u jiných zakulacená a může zde platit totéž vysvětlení, jako v případě králíků“ (Ch. Darwin, op. cit., str. 42-3).

„Nelze ovšem pochybovat, že se různé rasy, když je pečlivě porovnáme a poměříme, navzájem velmi liší, např. tvarem vlasů, poměrem jednotlivých částí těla, kapacitou plic, tvarem a velikostí lebky a dokonce i mozkovými závity. Bylo by však nekonečným úkolem vypočítávat všechny podrobnosti, jimiž se rasy odlišují. Rasy se liší také konstitucí, schopností aklimatizace a sklonem k určitým chorobám. Stejně odlišné jsou v duševních vlastnostech, zejména po stránce citové, ale částečně také v rozumových schopnostech ... Kdyby měl přírodovědec, který nikdy neviděl černocha, Hotentota, Austrálce či Mongola, tyto rasy vzájemně porovnat, postřehl by hned, že se liší množstvím znaků, z nichž některé jsou bezvýznamné a některé podstatné ... Kdyby se pak dověděl, že z týchž zemí by se daly přivézt stovky podobných exemplářů (možná by bylo lepší napsat zvířat, ne?, pozn. JH), určitě by prohlásil, že jde o stejně dobré druhy, jako jsou mnohé jiné, jimž přivykl dávat zvláštní druhová jména“ (ibid., str. 116).

„Člověk se rozmnožil tak rychle, že byl nutně vystaven boji o existenci a tím i přírodnímu výběru. Podmínil vznik mnoha ras, z nichž některé se navzájem tolik liší, že je přírodovědci často zařazují jako odlišné druhy“ (ibid., str. 102).

„Ze všech rozdílů mezi lidskými rasami je nejnápadnější anejvýraznější barva pleti ... Snad bychom měli věnovat trochu pozornosti takovým případům, jako jsou například holandské rodiny, které nezměnily v nejmenším zbarvení pleti ani po třistaletém pobytu v jižní Africe. Tento názor nám může potvrdit i stejné vzezření, jaké mají v různých částech světa Cikáni a Židé, i když se tvrzení o stejném zevnějšku Židů poněkud přeháněla“ (ibid., str. 131).

„Bylo však dokázáno, že lidské rasy se liší navzájem i od svých nebližších příbuzných mezi nižšími živočichy, a to určitými znaky, které jim při běžném způsobu života nejsou užitečné a které se s největší pravděpodobností změnily působením pohlavního výběru. Viděli jsme, že lidé nejprimitivnějších přírodních národů obdivují své vlastní charakteristické vlastnosti – tvar hlavy a obličeje, vystupující lícní kosti, veliký nebo plochý nos, barvu pleti, délku vlasů, bezvousý obličej a holé tělo, nebo mohutný vous atd... Já osobně jsem názoru, že ze všech příčin, které vedly k různé podobě lidských ras a do určité míry i člověka a nižších živočichů, přispěl pohlavní výběr zdaleka nejúčinněji“ (ibid., str. 164).

O HUMANITĚ A NEVHODNÝCH JEDINCÍCH

„Pociťujeme-li povinnost pomáhat slabým, je to hlavně výsledkem soucitu, který jsme původně získali jako jeden ze společenských instinktů, ale který se později, jak jsem již ukázal, zjemňoval a rozšiřoval. Soucitu se nemůžeme vzdát, ani nabádáli nás k tomu neúprosný rozum, aniž bychom v sobě nezničili nejušlechtilejší rys své povahy. Chirurg v sobě může potlačit při operaci soucit, neboť ví, že jedná pro dobro pacienta, avšak kdybychom úmyslně zanedbávali slabé a nemocné, docílili bychom tím možná nějaké budoucí výhody, ovšem za cenu nesmírného zla v přítomnosti. Musíme proto snášet jisté zlé důsledky toho, že slabí jedinci přežívají a rozmnožují se; avšak takové rozmnožování je omezováno alespoň tím, že slabší a méněcenní jedinci ve společnosti se nežení a nevdávají v takové míře, jako lidé zdraví. Toto omezení by se mohlo ještě více upevnit, kdyby lidé tělesně i duševně slabí upustili od sňatků docela, i když lze v něco takového spíše doufat, nežli to očekávat. (Darwinovy eugenické předpoklady zůstaly nesplněny, ačkoliv genetika člověka se od dob Darwinových rychle rozvíjela a zejména v angloamerických zemích dosáhla významných úspěchů. Z tohoto hlediska jsou Darwinovy názory dnes stejně oprávněné a naléhavé, jako byly před sto lety. (pozn. překladatele))“ (ibid., str. 94). Že by byl Darwin stále aktuální?

„Požadavek, aby defektním lidem bylo znemožněno plození stejně defektních potomků, je požadavkem nejjasnějšího rozumu a znamená při plánovaném provádění nejhumánnější čin lidstva. Ušetří miliónům nešťastníků nezasloužené utrpení a povede ve svých důsledcích k rostoucímu ozdravění společnosti. Rozhodnost postupu tímto směrem postaví hráz i dalšímu šíření pohlavních chorob. Neboť zde, když bude třeba, musíme přikročit k nemilosrdnému vyloučení nevyléčitelně nemocných – barbarské opatření pro člověka tím nešťastně postiženého, ale požehnání pro současný a budoucí svět. Přechodná bolest jednoho století může osvobodit od bolesti tisíciletí“ (A. Hitler, Mein Kampf , str. 279-280).

„Člověk velmi důkladně uvažuje o rodokmenu koní, dobytka a psů, než je spáruje, ale jde-li o manželství, pak je málokdy nebo není nikdy tak uvážlivý ... A přece by rozumným výběrem mohl prospět nejen tělesné konstituci a vzhledu svých potomků, ale i duševním a morálním kvalitám. Lidé obou pohlaví by se měli odříct manželství, jsou-li duševně či tělesně méněcenní, ale taková přání jsou pouhými utopiemi a nikdy se ani částečně neuskuteční, dokud nebudou důkladně poznány zákony dědičnosti. Každý, kdo pomáhá dospět k tomuto cíli, koná dobrou službu ... Všichni, kdo nemají možnost ochránit své děti před strádáním, by se měli zříci manželství; neboť chudoba není jen nesmírným zlem, ale často se ještě rozrůstá tím, že vede k lehkomyslným sňatkům. Na druhé straně však by méněcennější členové společnosti mohli vytlačit dokonalejší jedince, kdyby se uvážliví lidé zdržovali manželství“ (Ch. Darwin, op. cit., str. 173).

„Také manželství nesmí být samoúčelem, nýbrž musí sloužit vyššímu cíli, rozmnožování a zachování druhu a rasy. Pouze to je jeho smyslem a úkolem“ (A. Hitler, op. cit., str. 276). „Už povrchní pozorování nám ukazuje jako přímo železný základní zákon všech bezpočetných projevů vůle přírody její v sobě uzavřenou formu rozmnožování. Každé zvíře se páří jen se zvířetem stejného druhu ... Každé křížení dvou bytostí, které nejsou na stejné výši, produkuje potomstvo, stojící uprostřed výše obou rodičů ... Takové páření však odporuje vůli přírody k vyššímu šlechtění života vůbec. Jeho předpokladem není spojování vyšších a méněcenných, nýbrž naprosté vítězství těch prvních“ (ibid., str. 311-2).

ŽIVOT JE BOJ

„Člověk, stejně jako každý jiný živočich, dospěl ke své dnešní vysoké úrovni bojem o existenci, k němuž ho donutilo jeho rychlé rozmnožení; a jestli dospěje ještě výše, pak se obávám, že bude nutně vystaven tvrdému boji. Jinak by propadl nečinnosti anadaní lidé by nedospěli o nic dále než lidé nenadaní. A proto přirozená rychlost, jíž lidí přibývá, nesmí být nikterak brzděna. Pro všechny lidi by mělo existovat svobodné soupeření a zákony a zvyky by neměly bránit nejschopnějším jedincům, aby se plně uplatnili a mohli i vychovat nejvíce potomků“ (Ch. Darwin, op. cit., str. 173-4).

„Dostaví se znovu hlad, i když nejdřív jen čas od času, když přijde neúroda atd. Bude přicházet se vzrůstajícím počtem obyvatel stále častěji ... potom už nebude možné ukonejšit bídu a hlad se stane věčným společníkem takového národa. Nyní musí zas pomoci příroda a vybrat si k životu vyvolené; nebo si zase pomůže člověk sám, to znamená, že sáhne k umělému omezení svého rozplozování se všemi již naznačenými těžkými důsledky pro rasu a druh“ (A. Hitler, op. cit., str. 146-7).

„Pan Greg a pan Galton již jasně potvrdili, že největší překážkou k zvyšování počtu vynikajících lidí v civilizovaných zemích je skutečnost, že nejchudší a nejzanedbanější jedinci, kteří většinou také propadli neřestem, se téměř vždy žení avdávají brzy, zatímco lidé uvážliví a skromní, kteří mají obvykle i všechny jiné ctnosti, uzavírají manželství pozdě, aby dobře uživili sebe asvé děti. Lidé, kteří vstupují do manželství příliš brzy, vytvoří v daném období nejen více generací, ale jak prokázal dr. Duncan, plodí také mnohem více dětí. A tak se zanedbaní, nemravní a často i neřestní členové společnosti rozmnožují obvykle rychleji než lidé prozřetelní actnostní ... Nicméně tato sestupná tendence je různými způsoby omezována. Viděli jsme již, že prostopášníci trpí vysokou úmrtností a lidé velmi zhýralí po sobě zanechávají málo potomků. Nejchudší vrstvy se tísní ve městech, a jak dokázal dr. Stark podle skotských statistik za deset let, úmrtnost mladých i starých je ve městě mnohem vyšší než na venkově“ (Ch. Darwin, op. cit., str. 96).

„V boji o každodenní chléb podléhá všechno slabé, nemocné, méně odhodlané, zatímco boj samců o samice poskytuje právo k plození jen tomu nejzdravějšímu. Vždy však je boj prostředkem k upevňování zdraví a odolnosti druhu, a proto i příčinou jeho vyššího vývoje. Kdyby tento proces probíhal jinak, přestalo by všechno další vyšší formování druhu a nastoupil by spíš jeho opak. Neboť protože méněcenné má co do početnosti vždy převahu nad nejlepším, rozmnožovalo by se při stejných životních a rozmnožovacích možnostech to horší mnohem rychleji, až by nakonec nutně musilo nejlepší ustoupiti do pozadí. Musí tedy být provedena korektura ve prospěch lepších. Tu však obstarává příroda tím, že vystavuje slabší část tak těžkým životním podmínkám, že už tím je omezována její početnost, a ani zbytek nepřipouští k rozmnožení bez výběru, nýbrž i tu uskutečňuje bezohledný výběr podle síly a zdraví. Právě jako si nepřeje ani páření slabších jedinců se silnějšími, tím méně si přeje smíšení vyšší rasy a nižší, neboť jinak by rázem byla ohrožena veškerá její snad tisíciletá práce na zušlechťování druhů“ (A. Hitler, op. cit., str. 312-3).

„Na druhé straně my, civilizovaní lidé, děláme vše, co je v našich silách, abychom proces vymírání zarazili; stavíme ústavy pro slabomyslné, tělesně postižené a nemocné, zavádíme zákony na ochranu chudých a naši lékaři vynakládají veškerý svůj um, aby zachránili každý život tak dlouho, jak je to jen možné. Máme důvod se domnívat, že očkování zachránilo tisíce lidí slabého zdraví, kteří by dříve zahynuli na neštovice, a tak slabí příslušnici civilizovaných společností dále rozmnožují svůj rod. Nikdo, kdo se zabýval chovem domácích zvířat, nebude pochybovat, že to lidské rase musí velice škodit“ (Ch. Darwin, op. cit., str. 93).

„Ukazuje se se strašlivou zřetelností, že při každém míšení krve Árijce s nižšími národy dochází k zániku nositele kultury ... Výsledkem každého křížení ras je tedy, zcela stručně řečeno, vždy: a) pokles úrovně vyšší rasy, b) tělesný a duševní pokles a tedy i počátek, i když pomalého, avšak jistě pokračujícího chřadnutí. Způsobit takový vývoj neznamená nic jiného, než páchat hřích proti vůli věčného Tvůrce. Jako hřích bude tento čin i potrestán. Pokouší- li se člověk vzepřít železné logice přírody, dostává se do boje se zásadami, jimž i on sám vlastně vděčí za své lidské bytí. Tak musí jeho jednání proti přírodě vést k jeho vlastnímu zániku. ... Kdo chce žít, ten ať bojuje, a nechce-li bojovat v tomto světě věčného zápasu, nezaslouží si žít“ (A. Hitler, op. cit., str. 313-14 a 317).

„V Evropě byli lidé doby bronzové vytlačeni rasou, která byla silnější, a soudě i podle rukojetí mečů, měla i větší ruce ... Ještě dnes vytlačují všude civilizované národy barbarské kmeny až na místa, kde jim příroda zůstává nepřekročitelnou hradbou. A daří se jim to zejména, i když ne výhradně, díky jejich dovednosti, která je plodem rozumu. Je proto nanejvýš pravděpodobné, že u lidstva se duševní vlastnosti postupně zdokonalily především přírodním výběrem, a tento závěr je pro naše cíle dostatečný ... Ve všech dobách a po celé světě vytlačoval jeden kmen druhý; a protože v jejich úspěchu hrála významnou roli morálka, všude tak stoupala azvyšovala se mravní úroveň a počet morálně vyspělých lidí“ (Ch. Darwin, op. cit., str. 90 a 92).

„Míšení krve a tím podmíněný pokles úrovně rasy je jedinou příčinou odumírání všech kultur, neboť lidé nehynou kvůli prohraným válkám, nýbrž pro ztrátu oné odolnosti, která je vlastní jen čisté krvi. Co v tomto světě není dobrá rasa, je plevel“ (A. Hitler, op. cit., str. 324).

„Někdy v budoucnu, ane už příliš vzdáleném, měříme-li čas stoletími, civilizované lidské rasy téměř určitě vyhubí a vytlačí přírodní skupiny celého světa ... Mezera mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými bude ještě širší, neboť bude oddělovat člověka, jak doufáme, ještě civilizovanějšího, než jsou potomci dnešních kavkazských kmenů, od nějaké opice stojící tak nízko, jako například pavián, anebo černocha či Austrálce od gorily, jak je tomu dnes“ (Ch. Darwin, op. cit., str. 109).

HITLERŮV PŘÍRODNÍ SVĚTONÁZOR

Na závěr ještě několik citátů k osvětlení základů Hitlerova přírodního světonázoru: „Existuje bezpočet všech živočišných druhů země, jednotlivě neomezených ve svém pudu sebezáchovy a touhy po pokračování. Omezený je oproti tomu prostor, na němž se celý životní proces odehrává. Je to povrch přesně změřené koule, na němž se koná zápas miliard a miliard jednotlivých tvorů o život a potomstvo. Vtomto omezení životního prostoru spočívá nutkání k životnímu boji, v životním boji ale oproti tomu tkví předpoklad vývoje“ (tzv. Hitlerova druhá kniha , str. 42; napsána v roce 1928, ale vyšla až po válce v roce 1962; citováno podle Erharda Jäckela, Hitlerův světový názor . Praha 1999, str. 88).

„Všechno historické světové dění je však jen výrazem pudu sebezáchovy ras v dobrém či špatném smyslu“ (A. Hitler, Mein Kampf , str. 324).

„Rasová otázka je klíčem nejenom ke světové historii, nýbrž i ke světové historii jako takové“ (ibid., str. 372).

„Když pak nad Evropou zaplála první revoluční znamení nové doby, začalo pomalu postupně hořet i v Rakousku. Když konečně vypukl požár, nebyl už jeho žár rozněcován ani tak sociálními, společenskými nebo obecně politickými příčinami, nýbrž spíš hybnými silami národnostního původu. Revoluce roku 1848 mohla být všude jinde třídním bojem, avšak v Rakousku byla už počátkem nového boje ras“ (ibid., str. 79-80).

„Pud zachování druhu je první příčinou vytváření lidských společenství. Tím však je stát národním organismem a nikoliv hospodářskou organizací. To je rozdíl tak velký, že zůstává nesrozumitelným oněm dnešním tzv. »státníkům«“ (ibid., str. 165).

„Politika je pak v pravdě uskutečnění životního boje jednoho národa“ (tzv. Hitlerova druhá kniha , str. 47, in Hitlerův světový názor, str. 90).

„Je-li úkolem politiky uskutečňovat životní boj národa, potom životní boj národa spočívá v podstatě v tom, zajistit konkrétnímu počtu účastníků prostor nutný knasycení, přičemž je tento celý proces otázkou mocenského nasazení národa. Z toho vyplývá následující definice: politika je uměním vedení životního boje národa o jeho pozemskou existenci. Zahraniční politika je uměním zajistit nyní národu nezbytný životní prostor v náležité velikosti a kvalitě. Vnitřní politika je uměním, kdy je pro nezbytné mocenské nasazení národa třeba uchovat rasovou hodnotu a počet jeho příslušníků“ (ibid., str. 91).

„Jestliže se národ omezuje na vnitřní kolonizaci, protože se jiné rasy křečovitě drží stále větších ploch půdy naší zeměkoule, bude nucen sáhnou k sebeomezování v době, kdy se ostatní národy ještě trvale rozmnožují ... Jestliže se všeobecně bohužel až příliš často nejlepší národy, nebo správněji jediné skutečné kulturní rasy, nositelé všeho lidského pokroku, ve své pacifistické zaslepenosti rozhodnou zříci se získávání nové půdy a spokojí se s »vnitřní« kolonizací, přičemž méněcenné národy si dokáží zajistit nesmírné plochy půdy na tomto světě, povede to k následujícím konečným výsledkům: Kulturně lepší, avšak méně bezohledné rasy by musely omezit své rozmnožování v důsledku nedostatku půdy už v době, kdy kulturně nižší, ale přirozeně brutálnější národy by se mohly neomezeně rozmnožovat, protože by měly největší životní prostor. Jinými slovy: světa se jednoho dne zmocní kulturně méněcenní, avšak činorodí lidé“ (A. Hitler, op. cit., str. 148).

„Člověk, který neuznává zákony rasy a nedbá jich, připravuje se o štěstí, které mu je určeno. Brání vítěznému tažení nejlepší rasy, a tím i podmínkám všeho lidského pokroku. V důsledku toho se zatížen lidskou choulostivostí odebírá do oblasti bezmocného zvířete. Je zbytečné se přít o to, která rasa nebo rasy byly původními nositeli lidské kultury, a tím zakladateli toho, co chápeme pod slovem lidstvo. Jednodušší je postavit si tuto otázku pro přítomnost a zde se i odpověď nabízí snadno a zřetelně. Včem dnes spatřujeme lidskou kulturu, výsledky umění, vědy a techniky, je téměř výhradně tvůrčím produktem Árijce“ (ibid., str. 317).

„Otázka vnitřních příčin ohromného významu árijství může být zodpovězena v tom smyslu, že ji je třeba spatřovat ne tak ve větší síle pudu sebezáchovy, jako spíš ve zvláštním způsobu jeho projevů. Vůle k životu je, subjektivně nazíráno, všude stejně veliká a liší se jenom formou svého skutečného působení. U nejnižších bytostí nepřesahuje pud sebezáchovy starost o vlastní já. Egoismus, jak tuto náruživost označujeme, jde tak daleko, že pohlcuje i čas, takže okamžik si sám dělá nárok na vše a nechce nic věnovat následujícím hodinám. Zvíře žije v tomto smyslu jen samo pro sebe, hledá potravu jen pro ukojení okamžitého hladu a bojuje jen o vlastní život. Pokud se však sebezáchovný pud vyjadřuje jen tímto způsobem, chybí jakákoliv základna k vytvoření jakéhokoliv společenství, i kdyby to byla nejprimitivnější forma rodiny. Už společenství mezi samečky a samičkami podporuje mimo páření rozšíření pudu sebezáchovy tím, že se péče a boj o vlastní já obrací i na druhou část ... Na obranu jednoho se téměř vždy staví druhý, takže zde vznikají první, i když prosté formy obětavosti. Jakmile se tento smysl pro oběť rozšiřuje za hranice rodiny, vzniká předpoklad pro vytvoření větších svazků a pak konečně i států. U nejnižších lidí planety se tato vlastnost vyskytuje jen ve velmi skromné míře, takže velmi často nepřesáhne vytvoření rodinných svazků ... Tato obětavá vůle nasazovat vlastní práci, a je-li třeba, i život pro druhé lidi, je nejsilněji vypěstována u Árijce. Árijec není největší samotnými svými duchovními vlastnostmi, nýbrž mírou své ochoty postavit všechny své schopnosti do služeb společenství. Pud sebezáchovy u něho nabyl nejušlechtilejší podobu tím, že vlastní já ochotně podřizuje život celku, a když je třeba, i se pro něj obětuje“ (ibid., str. 325-6).

„Největším protikladem Árijce je Žid. Sotva u kterého národa na světě je silněji vyvinut pud sebezáchovy než u tohoto takzvaně »vyvoleného« národa. Nejlepším důkazem toho je sama skutečnost trvání této rasy. Který jiný národ prodělal v posledních dvou tisíciletích tak málo změn vnitřních vlastností svého charakteru, jak je tomu u Židů? Který národ prodělal větší převraty než tento – a přesto i z největších katastrof lidstva vyšel vždy nezměněn? Jak nekonečně silná vůle k životu a k zachování druhu promlouvá z těchto skutečností!“ (ibid., str. 329)

„Ne, Žid nemá žádnou kulturotvornou sílu, neboť u něho nikdy neexistuje a neexistoval skutečný idealismus, bez něhož není možný opravdový vyšší vývoj člověka“ (ibid., str. 332).

„... neboť jen vmozku netvora – ne člověka – mohl nabýt smysluplnou podobu plán organizace, jejíž činnost musí vést ve svém konečném důsledku ke zhroucení lidské kultury a tím ke zpustošení světa. V tom případě zbyl jako poslední záchrana ještě boj, boj všemi zbraněmi, které je schopen vytvořit lidský duch, rozum a vůle, bez ohledu na to, komu v tomto zápase osud požehná ... Židovské učení marxismu odmítá aristokratický princip přírody a staví na místo privilegia zdatnosti a síly mrtvou váhu početné masy. Tím popírá v člověku hodnotu osobnosti, popírá význam národa a rasy a zbavuje tím lidstvo předpokladů jeho bytí a jeho kultury. To by vedlo, kdybychom to přijali za základ univerza, k zániku veškerého lidem pochopitelného řádu. A tak jako by použití takového zákona v tomto největším poznatelném organismu mohlo vést jen k chaosu, právě tak by na Zemi mohl vést jen k zániku obyvatel této planety. Jestliže Žid s pomocí svého marxistického vyznání víry zvítězí nad národy tohoto světa, pak to bude korunováno smrtelným tancem lidstva, pak bude naše planeta znovu jako kdysi před miliony let putovat vesmírem bez lidí. Věčná příroda nelítostně trestá přestoupení svých zákonů. Proto dnes věřím, že jednám ve shodě s všemocným Tvůrcem: bráním-li se proti Židovi, bojuji za dílo Pána“ (ibid., str. 68-70).

„Že však tento svět bude ještě jednou vystaven nejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec vždy vítězí jen pud sebezáchovy. Vněm se rozplyne takzvaná humanita jako výraz spojené hlouposti, zbabělosti a mudrlantství jako sníh na březnovém slunci. Ve věčném boji lidstvo vyrostlo – ve věčném míru zahyne“ (op. cit., str. 148-9).

POZNÁMKA NA ZÁVĚR

Co dodat. Snad jen, že je nejvyšší čas přestat do lidí „hustit“ evoluci a její teoretické předpoklady, ze kterých povstal rasismus a nacismus, a samotnou evoluční teorii řádně přezkoumat. Jinak nás totiž čeká repete, až se těchto principů a teoretických předpokladů chopí nějaký další osvícený politik, který bude chtít zachránit lidstvo před zánikem: „Svět se opět ocitá v kritickém bodě. Opět jím postupuje neúprosná síla, která si žádá oběti, a opět se jí do cesty staví odvážní muži aženy, apelující na zbytek světa, aby invazi zastavil. Dnes napadáme sebe samy a ekosystém, jehož jsme součástí. Výsledkem je, že stojíme před perspektivou jakési globální občanské války mezi těmi, kdo odmítají být při tomto ničení tichými společníky. Stále více lidí se pod tlakem svědomí přidává ke snahám o odpor; přišel však už čas, abychom tento zápas učinili ústředním organizačním principem světové civilizace. Byli jsme už varováni, jaký osud nás očekává, »jestliže se s tím vším smíříme jako s hotovou věcí«.

Bůh a dějiny si budou naše rozhodnutí pamatovat ... Abychom se s tímto nebezpečným vývojem dokázali vyrovnat, musíme najít nějaký způsob, jak urychlit náš postup k novému stadiu, spočívajícím ve zralém pochopení naší schopnosti vytvářet vlastní budoucnost. Jak kdysi napsal Erikson, »možnost zániku celého druhu vytváří poprvé v dějinách potřebu celodruhové morálky« ... Dospěl jsem k přesvědčení, že musíme začít rázně a nedvojsmyslně jednat ... K obnovení rovnováhy, která dnes v našem vztahu k Zemi chybí, potřebuje civilizace jako celek jednu víru – v existenci budoucnosti ... Život je vždy pohyb a změna ... Změna plodí změnu a pak je poháněna vlastní setrvačností, až se konečně celá Země začne pohybovat směrem k nějaké hlubší transformaci.“ Na obálku této knihy z roku 1992, jejíhož autora si zatím nechám pro sebe (anebo ne: je jím Al Gore, současný viceprezident Spojených států a kandidát na prezidenta), jeden recenzent jako upoutávku napsal: „... je skvěle napsaná, prorocká, ba přímo svatá kniha. Jasně ukazuje cestu ke změnám, které našim vnukům umožní přežít. Modlím se, aby zapůsobila tak, jak si zaslouží a jak je pro naši společnou záchranu potřeba.“

Darwin kdysi napsal: „Brzy však přijde doba, kdy bude pokládáno za něco přímo neuvěřitelného, že přírodovědci, tak dobře obeznámení se srovnávacím studiem člověka a jiných savců, mohli zastávat názor, že každý z těchto živočišných druhů je výsledkem zvláštního aktu stvoření“ (op. cit., str. 25). Darwinova doba bohužel přišla. Vrychlosti, s jakou se dostavila, se nemýlil. Darwinovi však uniklo, jak bude taková doba souboje ras v procesu přírodního výběru v zájmu pokroku, kdy bude na lidi nahlíženo jako na trochu lepší zvířata a kdy svobodné soupeření dostane přednost před zákony, vypadat. Možná by česká policie měla při své razii na profláknutou rasistickou ideologii, kterou obsahuje Můj boj , vzít s sebou i většinu dnešních učebnic, které vykládají světové dění jako vývoj a pokrok přírody a boj druhů o přežití. Dokud totiž lidé nebudou mít možnost pochopit, v čem spočívají ideologické základy nacismu, totiž v evolučním výkladu světa, budou tyto knihy mnohem nebezpečnější než Mein Kampf , který – na rozdíl od knih o evoluci – bude drtivá většina lidí číst s kritickým odstupem. Kdyby vám snad jednou někdo zase chtěl přeměřit lebku, nebo dnes vlastně spíš genetický kód, ničeho se nebojte, jde totiž jen o identifikaci toho, kdo jste a zda jste hodni toho, abyste spatřili světlo světa. Humanita si totiž žádá zachránit postižené jedince před utrpením života.

Text původně vyšel na www.univerzitas.kgb.cz.