Přirozené právo na konci 20. století? - díl 4.

Jan Šmíd

UTILITARISMUS

GENEZE UTILITARISMU

Významný směr v novější empiristické etice je utilitarismus (z latinského utile = užitečné). Navazuje na tradici britského empirismu, především na Thomase Hobbese, Davida Huma a Adama Smithe (1723-1790). Jeho zakladatelem je Jeremy Bentham (1748- 1832) se svou prací An Introduction to the Principles of Morals and Legislation (1789). Jeho dalšími představiteli jsou John Stuart Mill (1806-1873) s prací Utilitarism (1863) a H. Sidgwick (1838- 1900), autor knihy Methods of Ethics (1875). Vprvní polovině našeho století byl utilitarismus silně kritizován. V padesátých letech se objevila řada pokusů o jeho obnovení a další rozvinutí. Provázela je však rozsáhlá kritika utilitarismu. Diskuse je aktuální dodnes.1

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA

Za utilitarismus se označuje široké spektrum etických teorií, které se od sebe v mnohém liší. Existují však jisté prvky, které je možno označit za typicky utilitaristické. Základní utilitaristickou pozici charakterizuje kombinace čtyř principů. Kombinace těchto čtyř principů má dát možnost posuzovat mravní jednání a normy na empiricko-racionálním základě. Utilitarismus jako normativní etika chce podat relativně jednoduché, empiricky uchopitelné kritérium mravního posuzování. V mnohém pro něj platí to, co bylo již zmíněno obecně o empiristickém založení etiky.

(1) Princip následků. Mravní hodnocení utilitarismus odvozuje výlučně na základě následků, konsekvencí či účinků, které lze od jednání očekávat. Neexistuje tedy žádné jednání, které by bylo mravně správné nebo nesprávné samo o sobě, tj. nezávisle na následcích. Mravní soud se tedy vztahuje výlučně na to, co jednání způsobuje. Tento princip bývá také nazýván principem teleologickým (od řec. télos = cíl) a rozlišuje teleologické pozice od deontologických (od řec. deon, -ontos = povinnost)

(2) Princip užitečnosti. Jestliže se mravní hodnocení odvozuje podle následků, podle jakých kritérií se mají následky jednání posuzovat? Kritériem utilitarismu je prospěšnost, tj. užitečnost následků jednání pro uskutečnění toho, co je dobré samo o sobě. Pro utilitaristu je tedy důležité uvažovat, do jaké míry mohou následky jednání být prospěšné pro uskutečnění dobra o sobě. Užitečnost tedy není vztažena svévolně k jakémukoliv cíli, nýbrž k dobru o sobě jako nejvyšší hodnotě nebo nejvyššímu dobru.

(3) Princip hédonismu. Utilitarismus je omezen na empirii. Jako takový může definovat dobro o sobě pouze hédonisticky. Spočívá v uspokojování lidských potřeb a zájmů, tedy ve slasti, radosti, v (hedonisticky chápaném) štěstí. Včem toto štěstí spočívá, to určuje každá osoba sama pro sebe. Hédonisticky pojaté dobro se pluralizuje do prakticky neomezeného množství subjektivních preferencí, sklonů a zájmů. Pro dobro o sobě tedy v utilitarismu není rozhodující kvalitativní obsah štěstí, nýbrž kvantita pocitu štěstí nezávisle na kvalitativním obsahu. Již J. Bentham se pokusil vypracovat čistě kvantitativní hedonistický kalkul, který odezírá od všech kvalitativních rozdílů a homogenně kvantifikuje radost, příp. bolest podle intenzity, trvání, jistoty, blízkosti. Mill se pokusil o kvalitativní hédonismus, např. na základě rozdílu mezi radostmi či potřebami duchovními asmyslovými, vyššími a nižšími. Nedokázal však vyřešit otázku, zda je mravně relevantní kvalitativní diferencování hédonismu možné za empiristických předpokladů.

(4) Sociální princip. V návaznosti na pozice Huma a Smithe odmítá utilitarismus egoistický hédonismus. Vmravním uvažování nejde jen o štěstí samotného jednajícího, ale o štěstí všech, jichž se jednání dotýká, o co možná největší štěstí co možná největšího počtu lidí a vposledku o sociální prospěch všech lidí vůbec. Sociální prospěšnost se zpravidla interpretuje kvantitativně-aditivně: V kalkulu konsekvencí jde o co možná největší sumu sociálního užitku, případně o co možná největší průměrný užitek.2

NOVĚJŠÍ ASPEKTY UTILITARISTICKÉ DISKUSE

UTILITARISMUS JEDNÁNÍ A UTILITARISMUS PRAVIDEL

Kritika utilitarismu poukázala na to, že mravní hodnocení jednání (jako je například vražda, znásilnění, krádež, lež) činí utilitarismus vždy závislým na utilitaristickém kalkulu konsekvencí. Na jedné straně se nám určité jednání jeví bezprostředně jako nemorální a na druhé straně má pro obecný užitek nepochybně velký význam, mohou-li si určitá pravidla činit nárok na sociální přijetí, nebo ne. Zdá se však, že důsledný utilitarismus má tendenci taková pravidla destabilizovat, protože svému kalkulu podrobuje každé jednotlivé jednání. Mnozí utilitaristé proto této námitce unikají tak, že odmítají utilitarismus jednání a zastávají utilitarismus pravidel. „Utilitarismus jednání záleží v názoru, že správnost nebo nesprávnost určitého jednání musí být určena pomocí dobrých nebo špatných následků tohoto jednání. Utilitarismus pravidel záleží v názoru, že správnost nebo nesprávnost určitého jednání musí být určena pomocí dobrých nebo špatných následků pravidla, podle něhož má každý vykonat toto jednání v podobných okolnostech.“ 3 Utilitarismus jednání tedy aplikuje „princip užitečnosti“ na jednotlivé činy. Utilitarismus pravidel tvrdí naopak, že toto kritérium se nemá vztahovat na individuální činy, nýbrž na třídy jednání. Posouzení morálnosti jednání se stává dvoufázovým procesem: 1) Jednotlivé jednání je zakázáno nebo přikázáno morálními pravidly či principy. 2) Pravidla jednání je nutno posuzovat ve smyslu utilitaristického kalkulu. Musíme přijmout pravidla, která vedou k maximalizaci uspokojení. Utilitarismus pravidel je obvykle ve větším souladu s naším morálním přesvědčením. Tak slib bychom měli dodržet, i když to nepovede k maximalizaci uspokojení, a to proto, že uplatnění pravidla, že sliby se mají dodržovat, přispívá většinou, i když ne ve všech konkrétních případech, k maximalizaci uspokojení.4 Rozlišení utilitarismu pravidel a jednání však vyvolává otázku, zda jde skutečně o řešení naznačeného problému. Je-li stoupenec utilitarismu jednání důsledným konsekvencionalistou, pak se bude ve svém kalkulu snažit brát v úvahu všechny relevantní následky jednání. Bude tedy brát v úvahu i to, jaké konsekvence vyplývají pro sociální užitek, když jednotlivá jednání stabilizují nebo destabilizují pravidla jednání. Pokud by tyto důsledky v úvahu nebral, pak by nebyl důsledným konsekvencionalistou. Je-li důsledným konsekvencionalistou zastánce utilitarismu pravidel, pak bude muset do svého kalkulu zahrnout důsledky stabilních pravidel jednání spolu s konsekvencemi jejich eventuálního nezachovávání. Není-li k tomu ochoten, praktikuje uctívání pravidel, což by bylo nutno odůvodnit spíše deontologicky.5

HÉDONISTICKÝ HODNOTOVÝ PRINCIP

Mnozí utilitaristé přijímají Benthamův názor, že hédonistická základní hodnota se má pojímat pouze kvantitativně (tedy na základě její intenzity, trvání atd.) a že se má odezírat od všech kvalitativních rozdílů. To vyvolává především dvě skupiny námitek: (1) Jak se mají kvantifikovat kvalitativně zcela heterogenní druhy slasti a učinit tak souměřitelnými pro utilitaristický kalkul a (2) jak je možné kvalitativně diferencovaný hédonismus odůvodnit na empiristicko-utilitaristickém základě?6 Na tyto otázky zatím nedokázal utilitarismus nalézt uspokojivou odpověď. Někteří myslitelé v tomto směru spoléhají na výsledky empirického výzkumu. 7 Domnívám se však, že tyto zcela subjektivní veličiny se vymykají objektivnímu uchopení.

TELEOLOGICKÁ PROGNÓZA

Utilitarismus předpokládá, že při mravním posuzování alternativních pravidel a jednání předvídáme alternativní množiny konsekvencí a nacházíme společného jmenovatele kalkulu. Máme tedy srovnávat prognostikované alternativní stavy světa. Lze tento požadavek splnit? Jak je možno předvídat jednání ostatních lidí, což je relevantní pro možné konsekvence? Jsem-li odpovědný za konsekvence svého jednání, pak jsem odpovědný také za konsekvence svého ne-konání, tj. za to, co připustím a čemu nezabráním. Při důsledném konsekvencionalistickém chápání však odpovědnost vposledku končí v nekonečnu, protože prakticky zahrnuje všechny skutečnosti světa. Tím se však odpovědnost jako konkrétní odpovědnost rozplývá. 8

SPRAVEDLNOST

Sociální princip utilitarismu chápe sociální užitek aditivně-kvantitativně jako sumu užitku nebo jako průměrný užitek. Tím se však odsouvá hledisko distributivní spravedlnosti. Je například možné, že sociální produkt je nejvyšší tehdy, jestliže se připustí, aby určitá menšina žila ve stavu extrémní marginalizace. Bez principu spravedlnosti, případně fairness by mohlo platit, že například otroctví a rasismus jsou legitimovány tím, že přispívají k maximalizaci sumy užitku. Tímto způsobem by mohlo být odůvodňováno i porušování práva a odsuzování zjevně nevinných lidí.9 Utilitarismus na tuto kritiku odpovídá především dvěma argumenty. Vsouladu s utilitarismem pravidel platí, že spravedlivá a poctivá pravidla mají dlouhodobě příznivý vliv na sumu sociálního užitku, eventuálně na průměrný užitek. Na druhé straně nespravedlivá a nepoctivá pravidla mají dlouhodobě často nepříznivé důsledky. Druhým argumentem je argument z hraničního užitku. Chápeme-li sumu užitku jako sumu subjektivně hédonisticky chápaných užitkových funkcí, pak lze ukázat určitou souvislost mezi sumou užitku a rozdělováním užitku. Důvod je ve snižování hraničního užitku. Za příklad se udává rozdělení 100 porcí jídla 100 osobám. Suma největšího užitku se dosáhne, když dostane každý jedno jídlo. Naopak 10 lidí po 10 jídlech nebo jeden se 100 jídly znamená, že se hraniční užitek z každého jídla snižuje a tedy i suma užitku je malá. Tento příklad ovšem neplatí pro všechny případy rozdělování. To, jaký způsob rozdělování vede k největší sumě užitku, závisí na empirických danostech.

ZHODNOCENÍ

Oba výše zmíněné argumenty jsou empirické. Spravedlnost podle nich nenastává bezpodmínečně a nutně (deontologicky), nýbrž může za určitých okolností přispívat k maximalizaci sumy užitku, ačkoliv morálně vůbec nejde o spravedlnost, nýbrž stále jen o sumu užitku. Tyto argumenty tedy nemohou uspokojit mravní nároky. Mnozí utilitaristé chápali principy spravedlnosti, slušnosti ( fairness ), případně rovnosti jako doplnění vlastních teorií. Tyto deontologické principy se ovšem na půdě empiristické etiky nedají odůvodnit.10 Přestože se utilitarismus otázkami lidské přirozenosti nezabývá, při bližším pohledu je zřejmé, že se nemůže otázce po lidské přirozenosti vyhnout. Otázka po důsledcích jednání je vždy také odhadem možných rizik. Při zvažování různých druhů rizika, jako důsledků jednání, je nutné volit možnosti, které jsou prospěšnější, případně méně nebezpečné, které tedy lépe odpovídají naší přirozenosti.11 Utilitarismus se tedy opírá ourčité (spíše premorální) hodnoty. Od počátku se v něm objevují pokusy rozlišovat slasti kvalitativní a snaha nečinit mravní hodnocení závislým jen na konkrétních důsledcích a preferencích. Vutilitarismu je tedy implicitně obsažena potřeba brát zřetel na to, co etické předporozumění pokládá za mravné, a vůbec k objektivně dané skutečnosti. V této podobě se tu to, co je přirozeně dobré, tedy lidská přirozenost se svými požadavky, skrytě uplatňuje.12

Poznámky:

• 1. A. Anzenbacher, Úvod do etiky . Praha 1994, str. 31.

  2. Ibid., str. 34.

  3. J. J. C. Smart, B. Williams, Utilitarianism: For and Against . 1973, str. 9.

  4. R. M. Hare, Utilitarismus . In: J. Kis, Moderní politická filosofie . Praha 1997, str. 138.

  5. A. Anzenbacher, op. cit., str. 35.

  6. Ibid., str. 36.

  7. Např. R. M. Hare, op. cit., str. 129.

  8. A. Anzenbacher, op. cit., str. 37.

  9. J. Rawls, Justice as Fairness . In R. E. Goodin, T. Pettit (eds.), Contemporary Political Philosophy. An Anthology. Oxford 1997.

  10. A. Anzenbacher, op. cit., str. 37.

  11. L. Honnefelder, Natur als Handlungsprinzip , str. 173.

  12. K. Šprunk, Filozofické problémy přirozeného zákona . Střední Evropa č. 80/1998.