Rozporní tvrdiči

Jiří Fuchs

Konečně to někdo vyslovil. Ta bombastická noetika se svými regresy, kruhy, imperativy a kritérii, se svou přereflektovanou péčí o život pravdy není než nabubřelou malicherností, která své fascinátory uzavírá v pseudosvětě napudrovaných rokokových salónků, na míle vzdálených skutečnému životu skutečných lidí s jejich skutečnými starostmi. Dobrý? Porozuměl jsem svému kritikovi, který mě jemně upozorňuje, život probíhá jinudy než upachtěné slídění po rozporech filosofů? Téměř bych s ním souhlasil, ale profesní čest (pýcha?) mi jaksi nedovolí.

V něčem ale dávám tvrdiči Štogrovi za pravdu. Případná noetická verifikace hodnoty a dimenzí myšlení skutečně neřeší celou řadu problémů, které se podstatně týkají životního postavení a životní orientace člověka. Na to má filosofie jiné obory (ontologii, teodiceu, antropologii a etiku). Ještě v něčem má J. Štogr pravdu. Opravdu není tak samozřejmé nahlížet, jak souvisí noetikovo vyvracení oponentů pravdy sporem s naléhavými, aktuálními až akutními problémy, které klade dennodenně život sám. Zvláště, když na ně noetik nemůže mít pozitivní odpovědi a sám se jen zaplétá do abstraktních, subtilních, „formalistních“ otázek, které nikoho nebaví.

Takto viděno, musím uznat, že se tvrdič Štogr ozval právem. A kdybych lépe ovládal styl našich něžných personalistů, řekl bych, že jsem svému partnerovi v plodném dialogu za tuto námitku nesmírně vděčný – a tím by to také skončilo. Neměl bych ale přece jen už zabalit tu konfrontační noetiku a dělat něco užitečnějšího? Úplně přesvědčen ještě nejsem. A pochybnosti se vracejí, když se zeptám, oč vlastně Štogrovi pozitivně vzato jde. Věřím, že ne o stále svěží, vždy nové myšlenky, které by (na chvíli) zaujaly znuděné publikum. Jde mu jistě o to, aby se postihlo něco podstatného a obsažného o člověku, o životě, jde mu o „popisy smysluplných kusů světa“. Jistě mu přitom není lhostejné, zda se jedná o popisy vystihující, či neadekvátní, plné zdánlivostí a sebepředvádění svých autorů.

Výklady, popisy reality, které nás primárně zajímají, tedy mohou být pravdivé i mylné. Dějiny lidského myšlení jich přinesly bezpočet – a mylných je jistě víc.

Štogr by však určitě dal přednost pravdivým. Jak je ale spolehlivě odlišit od těch mylných? Musíme mít po ruce nějaká měřítka, o jejichž platnosti a závaznosti se lze vposledku přesvědčit. Kde a jak taková měřítka získáme? Vždyť dnešní reflexivita už pokročila tak daleko, že se holedbá skromností, když neskromně vyhlašuje, že vlastnění takových měřítek bylo jen tradiční iluzí, zatímco ve skutečnosti žádnými takovými univerzálně závaznými měřítky nedisponujeme.

Bez ohledu na to, co si myslíme (pravdivě?) o pravdě soudu či pojmenování, se budeme muset starat o to, jak to vlastně s naším poznáním je. Zda poskytuje nevyvratitelná měřítka k rozlišení kvalitního myšlení o závažných skutečnostech života od nekvalitního, mnohdy však daleko úspěšnějšího, momentálně více konvenujícího či rétoricky poutavějšího myšlení o témž. A jsme u noetiky. Nebo snad ne?

Moderní reflexivita přinesla spoustu zavádějících, leč atraktivních modelů reality a života. Umí už popírat Boha, duši, přirozenost, jistotu, obecnost, mravnost, dokáže nahrazovat pravdu „kritičností“, tolerancí, pluralitou, spravedlnost právním pozitivismem, svobodu genetikou, lásku narcismem či panskou morálkou atd. Tyto omyly někdo v různé míře své „instinktivní“ životní orientace vytuší. Rubem toho je, že v různé míře jim také propadne. Smůla?

Tyto životu nebezpečné, chytlavé, pokrokové, standardizované omyly však z něčeho vzešly. Nevyčerpatelným zdrojem filosofických omylů je špatná metoda. Téma bylo špatně postaveno, přístup byl v důsledku zapředsudkovanosti o poznání nesnesitelně zúžen, možnosti uchopení zredukovány. Proč? V pozadí jsou chybné reflexe možností poznání. To je opět noetika.

Štogr si oškliví žvanění a prázdnou řeč. Kdyby se více zajímal o noetiku, věděl by, že rozporné myšlení filosofů implikuje omyl, absurdizuje myšlení, působí jeho obsahovou anihilaci, takže vyprázdňuje i řeč. Pak by sotva tvrdil, že pravda výpovědí se neměří bezrozporností, že k popisům světa není bezrozpornost třeba – „dokonce možná naopak“.

Štogrovy představy o pravdě, myšlení rozporu atd. nesou stopy vlivu existencialistického protestu vůči racionalitě. Existencialisté rádi mluví o protikladech myšlení a protikladech života – to je ovšem docela něco jiného než rozpor, který je zakázán hlavním zákonem myšlení. Tady mohu poukázat na předposlední větu v příspěvku P. Dvořáka, který dobře upozorňuje na různé významy termínu „spor“. (Všimněte si: někdy se hodí postavit proti sobě představitele dvou opačných proudů moderní filosofie. Ušetříte energii a v lecčems se i poučíte.)

Také řeč o úpadkovosti pojmového myšlení pochází z existencialistického prostředí a je noeticky snadno rozpoznatelná jako prázdná. Existencialisté vytrvale nechápou, že pojmové myšlení je dar Stvořitele, ne vynález pokleslých racionalistů. Nezajímavá noetika by mého partnera zbavila mnohých nedostatků v myšlení o myšlení i o jiném.

V osobním přípisu mi J. Štogr sděluje, že Nietzschovy texty mu připadaly nudné, ujeté, hloupé. To mě upřímně těší, ale ten pocit je bohužel nejednoznačný. Jak dlouho tento zdravý instinkt Štogrovi vydrží? A kam až sahá? Jak chce bez noetické erudice zachovat imunitu vůči mnohovrstevnaté, sofistikované záludnosti a mohutnosti moderní myšlenky, s níž je v aktivním kontaktu? Její destruktivita působí v různých vrstvách. Je-li Nietzsche explicitně brutální a mnohé tím odpuzuje, pak vězme, že ho takový Heidegger s postmodernisty dokáží přetlumočit do podoby, v níž už dokáže okouzlit i jemnější duchy.

Vezměme mého oblíbence. S nenapodobitelnou výřečností oslavuje Halík Nietzscheho, pokládá ho za velkého myslitele. Kolik křesťanů (a nejen laiků) je u nás intelektuálně na Halíkovi závislých? Štogrovi chválabohu zapracoval instinkt (víry?), odolal Nietzscheovu perverznímu myšlení. Ale co ostatní? Bez racionální evidence pravdivostní hodnoty nietzschovského myšlení, která se fundamentálně získává jen v noetické rovině, jsou odkázáni na svůj instinkt. Odolají také Halíkově rétorice, když jsou ze všech stran ujišťováni o zbytečnosti, škodlivosti, zpupnosti či nudnosti noetického vyvracení rozporných myšlenek o filosofických základech? Ještě je můj oponent klidný?

Říká, že si je vědom svých mezí. Možná ho překvapím, když také uznám své meze. Ale takto obecně vzato je to laciné, nic to nestojí. Musí přijít namáhavá práce, aby se ukázalo, kde přesně ty meze leží, aby bylo zřejmé, co je skutečně pravdivé a co mylné. Kdyby si byl můj oponent skutečně vědom svých faktických mezí, nemohl by se o noetické reflexi pravdy vyjadřovat tak, jak to činí. Ve své reflexi noetiky se totiž mýlí a omyl signalizuje omezenost myšlení.

Pravda o noetice v dosavadním Štogrově myšlení spočívá v tom, že noetika není postačující podmínkou filosofického vědění o člověku. Uniklo mu však, že je nutnou podmínkou kvalitního, kritického filosofování – i o životě. Tuto tezi měla moje odpověď nabídnout k promýšlení. A dovětek: v dnešní, postmoderně rozvrácené době není intelektuálně vzato jiné pomoci, než „léčba noetikou“.