Evoluční dialektika aneb důkaz sebevyvrácení
Jan Horník
METODA TROJÍHO ČTENÍ
Vzhledem k tomu, že jedno pozorné čtení k pochopení evoluce nevede, je třeba číst opakovaně. Pokud by snad někoho zajímala odpověď na otázku, proč se evoluce napoprvé tak těžko chápe, snad nic nezkazím, když dopředu napovím, že podstata většiny nesmyslů se těžko chápe napoprvé právě proto, že to jsou nesmysly. Lapidárně řečeno - rozum zůstává stát. Nezbývá tedy než číst opakovaně. Po prvním čtení vypadá konstelace neuronů asi následovně: To sem blázen, vůbec to nechápu, asi tomu ani nemůžu rozumět, je to příliš vědecký, jsem nejspíš úplnej blbec, raději se budu věnovat kácení stromů.Pokud ovšem nepodlehnete tomuto přirozenému sklonu k respektování autorit a nezahodíte zdravý rozum hned, jakmile o to někdo požádá, jste na nejlepší cestě kdruhému čtení. Jeho výsledkem pak bývá většinou následující: To je divný, nemá to žádnou logiku, to přece nemůže myslet vážně, nic takovýho by přece seriózní odborník nemohl napsat, vždyť to skoro nedává smysl, co když je to výmysl? Pokud se dopracujete až sem a připustíte možnost, že některé autority jsou založené pouze na množství titulů a funkcí a nikoliv na vzdělání, už prakticky nemáte šanci třetímu čtení uniknout. Jste již totiž ve stadiu, kdy vás začne zajímat, jak to s tou skutečností vlastně je. Nezbývá vám tedy než číst potřetí. Výsledkem je pak asi následující: To je ale pitomost, málem sem se nechal nachytat, jak takovou kravinu může vůbec někdo napsat, blbec nejsem já, ale blbost je to, co čtu. Pokud se dostanete až sem, není to konec, ale teprve začátek konce vašeho. Pochybnost o pravdivosti závěru třetího čtení vás totiž nenechá na pokoji a už se vezete. Začnete hledat další moudra a pak už se koloběh trojího čtení nedá zastavit. Obzvláště v dnešní době, která si nechá říkat postmoderní, ho může ukončit snad jedině smrt nebo izolace v blázinci.
A protože dnes skoro nikdo není ochoten respektovat nic jiného, než zkušenost, experimentálně si předvedeme, jak takové trojí čtení vypadá. Například si rozebereme následující moudrost, kterou v roce 1995 hodily na papír neuronové synapse Roberta Foleyho, profesora biologické antropologie v Cambridge, jako součást knihy Lidé před člověkem . Ukázka pochází z kapitoly - Co je člověk?
„Soucit, který v nás vzbudí latentní lidskost ukrytá v očích gorily, je svědectvím úzkého příbuzenského svazku mezi člověkem a lidoopy. Ale vzdálenost mezi nimi se okamžitě zvětší, srovnáme-li hrubé zvuky, jež vydává šimpanz, se Shakespearovou poezií. Žádná opice by nezvládla technologii světa počítačů, složitou strukturu společenských vztahů byť i uvnitř malé komunity v lidské síti příbuzenství, přátelství či politických propletenců. V tom tkví paradoxnost postoje, který většina z nás zastává. Lidé povstali z tvora podobného dnešní opici, a přesto se od ní tak výrazně, ne-li absolutně, liší. Většině lidí se jaksi daří vyznávat oba tyto očividně protichůdné pohledy najednou. To, že se lidské mysli něco takového daří, je jen dalším důkazem vysoké úrovně rozvoje lidského mozku. Právě on je jedním ze symbolů rozdílu mezi člověkem a ostatními představiteli živočišné říše. Je několikrát větší, než má být, a je nezbytnou podmínkou přežití lidského rodu a jeho evolučního úspěchu. Mozek dnešního člověka váží v průměru 1400 gramů. Všeobecně je váha mozku u živočichů přímo úměrná celkové váze, abrali-li bychom toto pravidlo vúvahu ipro člověka, měl by jeho mozek správně vážit pouhých 500 gramů.“1
První čtení máme za sebou. Máte pocit, že příliš nerozumíte? Nebo se vám snad zdá, že text obsahuje příliš mnoho paradoxů? Mně to rozhodně připomíná jistou poučku o jednotě protikladů, kterou disponuje marxistická dialektika. Ale protože dnes nikdo nedá než na empirický důkaz, musíme to ověřit. „Lenin nazývá učení o rozporech 'jádrem' marxistické dialektiky, jež je klíčem k pochopení všech stránek amomentů vývoje. Znalost zákona jednoty aboje protikladů pomáhá proniknout do nejhlubší podstaty věcí a procesů a poznat rozporuplné souvislosti a vztahy, které existují jak mezi jednotlivými stránkami předmětů, tak mezi jednotlivými předměty... Jeho úloha a význam jsou dány tím, že vysvětluje vnitřní zdroje a impulsy vývoje. Proto poměr ktomuto zákonu je zkušebním kamenem, na němž se prověřuje vědeckost a životaschopnost té či oné vývojové teorie.“2 Zdání neklamalo. Rozpor je přímo v jádře marxismu. Že by snad cambridgeský univerzitní profesor uvažoval jako staří marxisté? Kde by užití takové teorie v praxi asi mohlo skončit? Že by úpravou reality? Například zmenšováním mozků na správnou velikost?
Máme za sebou další krok. Vznikl předsudek způsobený zkušeností s komunismem; jak jinak než empirií. Když si tedy takto vytvoříme předsudek, jsme na nejlepší cestě k předpojatosti, která nám umožní ve zdraví přežít opakování četby. Zdravý předsudek je někdy jedinou ochranou před neuronovým procesem, který končí hlasitým výkřikem: Já se z toho snad zblázním, na který už vyčkává doktor Hodoušek, jenž nám v našem vlastním zájmu zdarma zajistí transport do ústavu a potřebnou dávku utlumujících léků.
Přečtěme si tedy znovu: „Soucit, který v nás vzbudí latentní lidskost ukrytá v očích gorily, je svědectvím úzkéhopříbuzenského svazku mezi člověkem a lidoopy. Ale vzdálenost mezi nimi se okamžitě zvětší, srovnáme-li hrubé zvuky, jež vydává šimpanz, se Shakespearovou poezií. Žádná opice by nezvládla technologii světa počítačů, složitou strukturu společenských vztahů byť i uvnitř malé komunity v lidské síti příbuzenství, přátelství či politických propletenců. V tom tkví paradoxnost postoje, který většina z nás zastává. Lidé povstali z tvora podobného dnešní opici, a přesto se od ní tak výrazně, ne-li absolutně, liší. Většině lidí se jaksi daří vyznávat oba tyto očividně protichůdné pohledy najednou. To, že se lidské mysli něco takového daří, je jen dalším důkazem vysoké úrovně rozvoje lidského mozku. Právě on je jedním ze symbolů rozdílu mezi člověkem a ostatními představiteli živočišné říše. Je několikrát větší, než má být, a je nezbytnou podmínkou přežití lidského rodu a jeho evolučního úspěchu. Mozek dnešního člověka váží v průměru 1400 gramů.Všeobecně je váha mozku u živočichů přímo úměrná celkové váze, a brali-li bychom toto pravidlo v úvahu i pro člověka, měl by jeho mozek správně vážit pouhých 500 gramů.“
Musím se přiznat, že se zkušebním kamenem, který spočívá v zastávání očividně protichůdných pohledů najednou, mám velké problémy. Pravděpodobně jsem na nižší úrovni vývoje a asi si budu muset nechat převážit mozek, přestože si jako vědec laik troufám odhadnout, že ho mám určitě těžší, než bych ho měl mít. Nicméně, můj starý mozkový model stále nemůže pochopit, jak je např. možné, že mozek je o 900 gramů těžší, než má být, navíc když je jeho velikost současně nezbytnou podmínkou přežití lidského rodu. Také stále nechápu, proč je schopnost vyznávat rozpor důkazem vysoké úrovně rozvoje mozku. Nešlo by protichůdný pohled na mozek náhodou obohatit dalším protichůdným tvrzením, že schopnost zastávat rozpor je naopak důkazem úpadku mozku, což je v rozporu s předchozím tvrzením, a proto toto tvrzení dokazuje vysokou úroveň rozvoje mozku a nikoliv jeho úpadek? Na tyto geniální vývody samozřejmě nemůže přijít nikdo jiný než majitel nevhodně přerostlého mozku, který vydává pouze vhodné vývody, což znamená, že si musejí protiřečit, protože to právě dokazuje stupeň geniality. Není tomu snad rozumět, protože to nemá žádnou logiku? Omyl. Má to evolučně dialektickou logiku, která dokáže sjednotit a převrátit i nemožné. Je to tzv. důkaz sebevyvrácením, což znamená, že tvrzení je pravdivé právě proto, že se vyvrací. Nevědecky se tomuto postupu říká plácání nesmyslů a diplomaticky se tyto výmysly označují jako nelogická rozporná, a tudíž mylná argumentace. Každopádně je třeba konstatovat, že zkouška poměru k jednotě protikladů dokazuje, že evoluční teorie je vědecká a životaschopná.
Přečtěme si tedy potřetí. „Soucit, který v nás vzbudí ... pouhých 500 gramů.“ Opisovat to celé znova nebudu. Už vám také připadá, že je to celé nějaká pitomost? A že by například bylo logické z tvrzení, že všeobecná váha mozku je u živočichů přímo úměrná jejich váze, což nelze aplikovat na člověka, vyvodit, že by bylo vhodné připustit pochybnost o důvodu, který má potvrdit platnost evoluční teorie a nad evolucí trochu zapochybovat? Sice by to neprošlo přes zkušební kámen jednoty protikladů, ale možná by to bylo ohleduplnější k realitě.3
Než profesora foola opustíme, nezbývá než popřát mnoho zdaru při dalším vymýšlení nesmyslů a oblbování studentů. Jak sám Robert Foley v závěru své knihy, kde evoluci shrnuje, konstatuje: „Divné je na tom všem to, že vyjádřeno takto nezaobaleně, nedává to žádnou logiku.“4 Ať žije výcvikové univerzitní středisko Cambridge.
DARWINISMUS VEDE K LÁSKYPLNÉMU BOJI O PŘEŽITÍ
Nenechavcům, kteří by si snad chtěli metodu trojího čtení sami vyzkoušet, doporučuji zajít do antikvariátu, kde se knih, které snadno projdou přes zkušební kámen mudrců, válejí celé hromady, anebo sáhnout do knihovny. Předpokládám, že Masarykovy knihy má doma každý. Například knihu Ideály humanitní , kde se nachází i kapitola Evolucionism: „Hlavní evolucionisté se hlásí k aristokratismu. Darwin sám byl v těch věcech zdrženlivý, ale Huxley, také Spencer a jiní vyvozují řečené důsledky aristokratické. Konečně si někteří pomáhají asi takto: Je to prý trapná situace. Z darwinismu by logicky vyplýval aristokratism, nietzscheiszm. Ale to odporuje vrozenému citu humanity. Je to rozpor mezi citem lidským, humanitou, symphatií, láskou k bližnímu a mezi přírodou. To jsou dva světy, které spolu nemají nic společného, svět duchovní, mravní - svět přírodní. Tam boj, tu láska. Musíme-li přijmout boj pro přírodu, stejně musíme věřit v lásku a humanitu; láska má zjemňovat hrubé formy boje. A tak tito zástupcové darwinismu, Huxley, Wallace a jiní dělají z evolucionismu závěr humanitní. Tak darwinism nakonec stejně vede k humanitě, amáme morálku humanitní i v evolucionismu. Ovšem dokonce i theologové, kteří vždy byli proti darwinismu, se uspokojí: Co se budem rozčilovat - jako Bůh stvořil člověka z hlíny, tak ho mohl stvořit z opice. A tak na celé čáře učení radikální se převrací v učení konzervativní, ba přímo reakční. Není to jediný příklad konce radikalismu.
Přírodovědecký evolucionism skutečně není nic nového, nýbrž podává v nové formě víru v pokrok. Je to přírodovědecká formulace učení dějepisného. Idea pokroku má oprávněnost; pokrok jest, o tom, myslím, není vážné pochyby. Arci to mínění, že je všude pokrok do nekonečna a že bude všecko co nejdříve tak dokonalé, jak my si to přejeme, je utopism...Pravda, jistá skepse se ozývá proti víře v pokrok; pochopujeme, že v některých oborech může být krok dozadu, zhoršení; může se octnout každý národ v stavu, kde pro okamžik nebo i na delší dobu je úpadek. Je možný také úpadek definitivní, jak se ukazuje na Římanech, Řecích a jiných národech zaniklých. Jistě tedy mnohem střízlivěji počínáme teď uvažovat o pokroku, ale víru v pokrok máme, a pokud dovedeme i nejstřízlivěji na věc pohlížet, je víra ta oprávněna. Je-li podstatou náboženství naděje v budoucnost, jestliže náboženství tím člověka sílí, že mu vštěpuje víru vbudoucnost anaději, pak učení evolucionistické má ráz náboženský, lidé učení přijímají tak, jako přijímali a přijímají víru v nesmrtelný život. To je cenný prvek evolucionismu.“5 Všem, kteří se již obrátili na víru v pokrok a budoucnost, vřele doporučuji provést zkoušku poměru kjednotě protikladů. Jak je vidět i na tomto textu, evoluční teorie je skutečně vědecká a životaschopná. Jinak si lze totiž jen stěží vysvětlit fakt, že darwinismus, jehož politická realizace, což máme dokonce i empiricky ověřeno, končí holocaustem, je možné jednoduchým převrácením překroutit v humanitu a láskyplný boj, anebo třeba podpořit víru v pokrok faktem definitivního úpadku.
ZÁCHRANOU JE IGNÁCIUS
V dnešní době, kdy je díky vynálezu knihtisku možné vytisknout prakticky jakékoliv nesmysly, kterých novověk vyprodukoval a stále produkuje nepřeberné množství, je záchranou před kolapsem neuronových synapsí už asi pouze tzv. Ignáciova pracovní metoda. Pracovním úkolem tohoto nešťastníka, který se stal obětí spolčení hlupců, bylo postupně vyřídit dokumenty, které se nacházely v regálech jeho kanceláře a byly roztříděny podle písmen abecedy. Měl pracovat tempem jedno písmeno denně. Ignácius postupoval tak, že vždy ráno po příchodu do práce zcela náhodně jedno písmeno vybral a dokumenty, které pod ním nalezl, vzal a vyhodil. Zbytek pracovní doby se pak věnoval vlastnímu tvoření. Sice se mu tak před ukončením pracovního poměru nepodařilo celý úkol splnit, ale alespoň se zachránil před zblbnutím.
Při probírání regálů se současnými 'mysliteli' se lze jen těžko ubránit pokušení tuto metodu alespoň občas neaplikovat: „Postmoderní obrat, o němž v hovorech, které následují, diskutuji s českými intelektuály a novináři, lze shrnout ve dvou imperativech a třech postmoderních postulátech. První imperativ formulujme třeba takto: nesmíš se opřít o nic, co není smrtelné. Adorno ve své úvaze o metafyzice po druhé světové válce říká, že po Osvětimi, po holocaustu, už filosof nesmí nikdy být na straně věčných esencí, tvrdit, že skutečné je jen to, co je věčné atrvalé. Musí být vždy na straně smrtelného ohroženého těla, připomínat si, co cítil jako dítě, když viděl pohodného zadrhnout smyčku provazu na hrdle zatoulaného psa. Metafyzické kategorie jako esence, substance, první příčina jsou stejně lhostejné k životu jako bota esesáka. Druhý imperativ může znít třeba takto: vyvoď všechny důsledky z toho, že smysl není nic, co by bylo v tvých větách či činech, ale je to jen použití, které pro tvé věty vynalezli lidé, kteří ti naslouchali. Žádné větě nelze porozumět jen z ní samé, ale jen jako odpovědi na otázku, která si tu větu vynutila. Nejdůležitějším důsledkem této dialogičnosti jazyka je to, že smysl je vždy něco, za co musíme být vděčni společenství, k němuž patříme. Mé věty mají smysl, protože druzí lidé ve svobodném společenství jim naslouchají, ptají se a odpovídají. Představa, že smysl je schovaný uvnitř vět jako v nějaké konzervě, kterou stačí jen otevřít a pochopit, je nejnebezpečnějším dědictvím metafyziky. Smysl se nenalézá, ale vynalézá.“6
Nezbývá tedy než vyvodit všechny důsledky. Jak jsme se právě dozvěděli, věty nemají žádný smysl a nelze jim porozumět jen z nich samých, protože důsledkem dialogičnosti je, že smysl je vždy něco, za co musíme být vděčni společenství. Jakožto člen společenství tedy vynalézavě prohlašuji, že výše citované věty jsou naprostý nesmysl, a navrhuji začít písmenem B.
PŘEJI NÁM VELKÝ NÁVRAT PESIMISMU
Na humanisty samotné se snad dostane někdy příště, protože: „Oddělení. Odtržení. Odpadnutí. Vydělení lidského rodu z živočišné říše; vznik živé buňky v mrtvém oceánu; osamostatnění planety, kterou obydlí jednou člověk - v tom všem lze číst historii či prehistorii tohoto stále přítomného a zpřítomňovaného stavu oddělení.“7 Ale hlavně: „Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná. Některé odhady říkají, že koncem nadcházejícího století může být na Zemi až čtyřicet miliard lidí a že takové množství může vážně ohrožovat samu existenci života na naší planetě.“8
Je mi líto, že musím udělat následující odbočku, obzvláště u prezidenta Havla, který si mnoho let odseděl v socialistických kriminálech, ale bohužel jsem si to nevymyslel. Snad právě on bude mít pochopení pro skutečnost, že ' ideas have consequences '. „Bezpochyby může být úrodnost určité půdy zvyšována jen po jistou hranici, ale ne do nekonečna. Nějaký čas budeme tedy bez nebezpečí hladu moci vyrovnat rozmnožování německého národa zvyšováním výnosů naší půdy. Avšak proti tomu stojí skutečnost, že požadavky na život stoupají rychleji než počet obyvatel. Požadavky lidí na potravu a ošacení jsou rok od roku větší a nejsou ke srovnání například s potřebami našich předků třeba před sto lety. Je tedy chybou se domnívat, že každé zvýšení produkce vytváří předpoklady pro růst počtu obyvatel... i při největším omezování z jedné a při nejsnaživější píli z druhé strany dospějeme k hranici, kterou vytyčí půda sama. Ani při vší píli se už nepodaří z půdy dostat víc a pak vstoupí na scénu opět osud... Jistě bude v určitém okamžiku celé lidstvo nuceno vzhledem k nemožnosti přizpůsobit úrodnost půdy stále stoupajícímu počtu obyvatel zastavit rozmnožování lidského druhu a buď znovu ponechat rozhodnutí na přírodě, nebo si pomoci samo, a pak přirozeně správnější cestou než dosud vytvořit nutné vyrovnání. Avšak to pak postihne všechny národy, přičemž zatím budou touto bídou postiženy jen ty rasy, které už nemají dost síly, aby si zajistily na tomto světě nutnou půdu.“9 Nejde mi samozřejmě o to, podezírat prezidenta z toho, že má nacionálně socialistické přesvědčení, neboť Hitler se obával nedostatku potravy a prostoru pro německý národ, kdežto Havel má obavu zpřelidnění Země a jejího poničení, ale chci upozornit na fakt, že Havlovy politické vize se opírají o některé stejné předpoklady, respektive o hrozbu z přelidnění, jejíž první variantou byla stará Malthusova představa, kterou se mimochodem nechal inspirovat i samotný Darwin při vytváření evoluční teorie, a která odhadovala hrozící přelidnění a následný boj o přežití, a že by tedy stálo za úvahu tyto vize pořádně promyslet, než dojde k pokusu o jejich realizaci. Ale zpět k projevu.
„Soudobá podoba světové tržní ekonomiky a jejích institucí přitom usnadňuje různé typy hospodářské nespravedlnosti, krátkozrakého egoismu a parazitismu. Integrující se gigantické nadnárodní korporace mají stále větší vliv na politiku států i mezinárodních organizací a ohrožují volnou hospodářskou soutěž. Bohaté státy s rozvinutou ekonomikou usilují o maximální otevřenost trhu chudých zemí pro sebe, ale samy své trhy uzavírají. Není asi příznakem ničeho dobrého, když hodnota majetku tří nejbohatších lidí světa převyšuje součet hrubých národních produktů skupiny rozvojových zemí s šesti sty milióny mnohdy hladovějících obyvatel... V naší zemi je například, obávám se, daleko výnosnější podnikat v oblasti rozmanitých mediálních agentur a nejrůznějších poradenských či zprostředkovatelských firem, než třeba stavět hezké domy pro lidi středně vysokých příjmů (Že by zase nějaké paneláčky?, pozn. JH.) či pečovat ostále zanedbanější lesy... Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo »po nás potopa «, tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti. Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jenž dnes určuje jejich hlavní směr... Shrnuto: lidský svět se zdá být na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristu víc než kdy ve svých dějinách propojen a zároveň ohrožen.
Co z toho pro nás vyplývá? Jedna naprosto zásadní věc: měli bychom daleko silněji chápat, že nejsme jen členy své rodiny, zaměstnanci či majiteli svého podniku, obyvateli své obce či svého města, příslušníky své profese, členy svého spolku či své strany a příslušníky svého národa, ale že jsme i obyvateli této Země a že osud každého z nás je ovlivňován celkovým osudem lidského rodu víc než kdy dosud, přičemž každý z nás je zároveň víc než kdy dosud za tento celkový osud spoluodpovědný... Pokusme se přelomový rok 2000 učinit rokem změny. Změny politické kultury. Změny kultury veřejného života. Změny ve stupnici našich hodnot. Změny v orientaci jednotlivce, ve významu občanského sdružování, v pojetí role a smyslu státu. Zkusme se zaměřit víc na celek, ať už celek našeho občanského společenství nebo celek soudobého lidstva. Zkusme dát konečně své zemi jasný, dlouhodobý a obecně srozumitelný program, takový program, který by odpovídal nárokům nadcházejícího věku. Každý z nás žije samozřejmě ve svém vlastním světě, trochu odlišném od světa druhých. Pokusme se všichni vidět i za hranice svých malých světů, vidět dál, v čase i prostoru. Pro začátek stačí málo: například daleko víc podpořit všechny organizace, které pomáhají trpícím lidem v různých částech světa. V celosvětovém měřítku patříme mezi rozvinutější země. Proč bychom tedy nemohli v roce zaokrouhleného letopočtu velkoryseji odpouštět dluhy některým nejchudším zemím? Takovým gestem svět ještě nezachráníme. Ale ukážeme, že cítíme spoluodpovědnost za jeho budoucnost.
Nové pojetí lidského úkolu na Zemi je nejlépe prosazovat příkladem. Proč bychom se nemohli začít trochu uskromňovat v zájmu obecném, a tudíž i svém? Proč bychom nemohli daleko energičtěji usilovat o to, aby všechny naše podniky měly vskutku moudré vedení a aby vyráběly levně a kvalitně věci, o něž je zájem a které neničí svět? ... nadcházející předěl věků může být opravdu asi okamžikem pro nás mimořádně významným, totiž okamžikem, kdy se jasně ukáže, jak jsme se vlastně rozhodli: zda se uzavřeme sami do sebe a sebevražedně se odřízneme od světa, který nás obklopuje, anebo zda vezmeme na svá bedra spolu s ostatními břímě rozhodování o budoucnosti naší civilizace. Přeji nám všem velký návrat naděje - naděje do života osobního, do života naší země i do života celého lidského společenství!“ 10
Jak vidno, pokrok stále pokračuje akapitalističtí parazité už zase útočí. Zachránit nás před nimi může snad jedině nějaké globální družstvo. Doufám jen, že nikdo v zájmu ohrožení existence globálního pokroku a vývoje nenavrhne změnu potratového zákona tak, aby bylo možno i v pokročilém věku zakončit život individua nepodobného člověku, které má zrzavou palici obsahující nevhodné neuronové synapse. I taková barva se totiž může některým nahým opicím evolučně přihodit. Máme přece svobodu slova a navíc je šíření myšlenek směřujících k potlačení politických svobod možné postihovat podle zákona. To se ovšem v žádném případě netýká mojí teplé šedé hroudy, která je ukryta právě pod onou nevábnou barvou. Aktivovat svoje neurony, a to nikoliv globálně, by měli jiní. Humánní variantu totalitního režimu by si moje geny skutečně rády nechaly ujít. Obzvláště když disponují tak důležitou mutací pro budoucnost evoluce, jakou je zrzavá barva.
Všechny zdraví poslední módní výkřik evolučního genetického globálního vývoje, který už zase jako na potvoru nevyhnutelně směřuje k dalšímu závěrečnému boji lidstva o přežití.
P.S.: Raději si to přečtěte třikrát. Pokud totiž text nezavrhnete jako naprostou blbost, mohlo by se vám stát, že až vyvolení vezmou na svá bedra nově pojatý lidský úkol na Zemi a budou vnadcházejícím předělu věků rozhodovat o budoucnosti naší civilizace, že by vaše teplá hrouda mohla skončit na obětním oltáři záměru bytí, až se sen o velkém návratu naděje pro všechny jednou podaří uskutečnit a bude se ověřovat platnost další vědecké hypotézy. Jedno z jmen, které nese tentokrát, je Gaia. Nejen pan prezident jistě bude vědět, o čem je řeč. O této holistické hypotéze, která je stejně jako nacismus a komunismus založena na evolučním výkladu světa, snad někdy v budoucnu.
Je skutečně nejvyšší čas učinit pokus o změnu, která ale bude spočívat v tom, že nebudeme stále slepě opakovat chyby, za které ve dvacátém století miliony lidí zaplatily životem. Podnikání v oboru 'záchrana lidstva na Zemi', jak známo, končí v pekle.
POZNÁMKY:
(Všechna zdůraznění v citovaných textech jsou autorova.)
Lidé před člověkem. Praha 1998, str. 47.
Základy marxistické filosofie. Praha 1959, str. 249.
Ostatně ani s tím všeobecným pravidlem, že váha mozku je přímo úměrná celkové váze, to nebude tak žhavé. Jak totiž uvádí překladatel Darwinovy knihy O původu člověka v poznámce na str. 43.: „V tabulce absolutní váhy mozku jsou před člověkem pouze někteří obrovití savci, jako např. slon, jehož mozek váží asi 5 kg, a velryba (2,5 kg). Průměrná váha lidského mozku - 1400- 1500 gramů - je více než třikrát větší nežli váha mozku šimpanze (400 g) a nejméně pětkrát až desetkrát větší nežli váha mozku ostatních druhů opic... Vyrovnanější poměry jsou v tabulce relativní váhy mozku; ve srovnání váhy mozku s váhou těla je člověk spolu s primáty na třetím místě za ptáky (1/12) a drobnými savci (1/20 až 1/25); u člověka je poměr váhy mozku a těla 1/40, u opic 1/50 a více.“ Je tedy evidentní, že evolučně nejzmutovanějšími živočichy jsou ptáci a myši. Ti mají na své tělo největší inteligenci, což je zcela patrné například u slepic, které jsou bezpochyby jedním z nejlepších důkazů evolučního úspěchu přírody. Každopádně je podle mozku nejvyvinutější buď ten, kdo má největší mozek, a pak navrhuji uctívání slonů, nebo ten, kdo ho má největší vzhledem k tělu, a pak ať žijí kurové.
Lidé před člověkem, op. cit., str. 232.
T. G. Masaryk, Ideály humanitní. Praha 1946, str. 46-7.
V. Bělohradský, Mezi světy a mezisvěty. Praha 1997, str. 10-11.
V. Havel, Dopisy Olze, dopis č. 129 z 22. 5. 1982.
Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla, 1. ledna 2000, www.hrad.cz.
Adolf Hitler, Mein Kampf, Mnichov 1938, str. 146-7.
Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla, 1. ledna 2000, www.hrad.cz.