Ještě tři poznámky k problému pravdy
Stanislav Sousedík
STANISLAV SOUSEDÍK
V minulém čísle Distance zveřejnil J. Fuchs článek „Problém pravdy“ týkající se z valné části (třebaže ne výlučně) mé stati „Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání“. Mám k Fuchsovu článku tři poznámky.
(1) Ve své stati jsem charakterizoval pravdu v oboru empirického poznání jako „shodu singulárního výroku s faktem“. J. Fuchs zastává naproti tomu názor, že je pravdivý výrok ten, „jehož predikát respektuje identitu subjektu“. Protože J. Fuchs ve svém posledním článku uznává, že jsou obě pojetí ekvivalentní (tj. mají stejnou pravdivostní hodnotu), znamená to, že připouští, že je mnou zastávaná charakteristika pravdivá.
(2) Přestože je moje charakteristika ekvivalentní s jeho vlastní, a tedy pravdivá, označuje ji ve svém článku za „mylnou“. Soudí totiž, že je vystavena Fregově námitce, kdežto jeho vlastní prý nikoli.
J. Fuchs se mýlí. Vezměme si jeho definici, že je totiž pravdivý výrok ten, jehož predikát respektuje identitu subjektu, a uvažujme: Abychom zjistili, je-li výrok pravdivý, museli bychom zkoumat, zda je pravda, že jeho predikát respektuje identitu subjektu. Ale tím bychom stáli před otázkou téhož druhu a hra by mohla začít nanovo, do nekonečna. Obě charakteristiky jsou, jak z uvedeného patrno, vystaveny Fregově námitce a obě lze proti ní obhájit týmž (mnou již objasněným) způsobem.
(3) V závěrečné části svého článku rozvíjí Fuchs myšlenky, které jsou jako celek založeny na předpokladu, že myšlený výrok může existovat, aniž by ten, kdo jej myslí, věděl, co by musel dělat, kdyby se chtěl přesvědčit o jeho pravdivosti. To je opět omyl. Rozumím-li např. výroku „tento ručník je bílý“, pak zároveň nutně vím, že abych se přesvědčil o jeho pravdivosti, musel bych se na ten ručník podívat a ne jej třeba pouze ohmatat nebo k němu pouze přivonět. Kdybych vůbec nevěděl, co dělat, abych se přesvědčil, zda je to, co mi tane na mysli, pravdivé, nebo nepravdivé, pak by mi na mysli netanulo buď vůbec nic, nebo leda něco, co není myšlený výrok.
I u generálních výroků vím, co bych musel dělat, abych se přesvědčil o jejich pravdivosti. Musel bych se přesvědčit o pravdivosti výroku, který se od oněch generálních liší tím, že obsahuje výrokové spojky. To nevede k regresu in infinitum, ale lze z toho učinit správný závěr, že se pravdivé generální výroky neshodují s žádným „generálním faktem“.