Politická dimenze katolicismu v českých zemích - díl 4.

Petr Kolář

NAVÁZÁNÍ DIPLOMATICKÝCH STYKŮ A ŘEŠENÍ

V takto složité situaci se tedy katolická církev ocitla v období po vzniku ČSR. To, že její vztahy se státem nebyly ideální, je zřejmé. Své stanovisko vyjádřili biskupové na konferenci v říjnu 1922 v Praze: „Katoličtí biskupové Československé republiky shromážděni ve dnech 17., 18.,19. října 1922 na poradách v Praze, aby porokovali o náboženských a mravních potřebách katolického lidu sobě svěřeného, zdůrazňují opětně, že lnou ku své čsl. republice a že se radují ze svobody politické svého katolického lidu.“ Následuje ostrá kritika postupu státu vůči Církvi, především ve školství a ve věci podpory „sektářských kněží“: „Katoličtí biskupové republiky československé budou jako dosud i nadále strážci pořádku a klidu a budou ochotně podporovati všechny snahy vlády, pokud se zákonům božským a církevním nepříčí, žádají však, aby v těžkém a odpovědném úřadě svém byli podporováni, aby přestaly útisky katolíků v naší republice akatolíci aby pokládáni byli před státem za rovnocenné s vyznavači ostatních náboženství.“ 1

Myslím, že tehdejší problémy vzájemného vztahu Církve a nově vzniklého státu se dají souhrnně rozdělit do čtyř oblastí:

(1) otázka eventuální odluky Církve od státu

(2) rozhraničení diecézí a řeholních provincií podle nových státních hranic

(3) otázka jmenování církevních hodnostářů

(4) majetkové vyrovnání (v důsledku pozemkové reformy).

Právě tyto otázky se staly hlavním předmětem diplomatických jednání mezi Svatým stolcem a Československou republikou.

NAVÁZÁNÍ DIPLOMATICKÝCH VZTAHŮ

Hlavní tvůrce a protagonista čsl. zahraniční politiky mezi válkami Edvard Beneš v dubnu 1919 napsal: „Jsem o tom přesvědčen, že naše vnitřní politika bude určována zahraniční politikou více než kde jinde.“ 2 Skutečně další vývoj ukázal oprávněnost těchto slov a především v době zvýšeného ohrožení našeho státu došlo k paradoxní situaci, kdy zahraniční politika se stávala primární a politika vnitřní jí byla v řadě směrů podřizována. Od samých počátků se objevovaly především z řad socialistických stran hlasy o zbytečnosti, ba absurditě navazování diplomatických vztahů s Vatikánem, měla-li celou situaci radikálně vyřešit proklamovaná odluka. I samotný Masaryk budoval stát pod známým heslem: „Tábor je náš program!“Nakonec však převládly racionální argumenty podpořené názorem dr. Beneše, který si dobře uvědomoval, jak důležitou roli v mezinárodní politice Vatikán sehrává. Zahraniční služba československého státu byla na rozdíl od jiných úseků státní exekutivy vytvářena nově, bez přímé návaznosti na diplomatické tradice Rakouska, a nutně se proto potýkala s problémy, zejména personálními. V jedné ze svých přednášek vzpomíná Kamil Krofta: „Zvlášť u nás byla organizace zahraniční služby velmi těžká. Nebylo tradice, nebylo zkušeností, nebylo lidí. Neměli jsme ani terminologie, to všechno bylo nutno teprve tvořit. Nevěděli jsme ani dobře, jak se koncipují různé nóty, patenty, pověřovací a odvolávací listiny.“ 3 Za této obtížné situace se ocitli v diplomatickém sboru někteří význační právníci, např. Vojtěch Mastný, František Chvalkovský či Pavel Wellner, ale také několik pedagogů z české univerzity. Mezi nimi i tehdy dvaačtyřicetiletý český historik dr. Kamil Krofta, nedávno před tím jmenovaný profesorem československých dějin „se zvláštním zřetelem ke Slovensku“. Krofta se před válkou hlásil k mladočeské straně, se kterou Masaryk i Beneš sváděli ustavičné půtky. Zároveň jako historik patřil ke Gollově škole, popírající Masarykovu historiosofii a jeho nábožensky založenou koncepci dějin. Od Beneše se velice lišil svojí povahou, jak svědčí charakteristiky Huberta Ripky: „Mírného, pomalého, rozvážně přemýšlejícího a opatrně se rozhodujícího Kroftu někdy až zarážela Benešova prudkost, výbušnost a spěšně rychlá rozhodnost. Když Beneš ještě analyzuje, vlastně již jedná, a nejlepší svá rozhodnutí činí, spoléhaje se na jistotu své intuice... naproti tomu Kroftu vyznačuje rozjímavost a uvážlivost. O události přemýšlí s důkladnou podrobností, připouští několik eventualit a teprve potom se rozhoduje. Je příliš skromný, aby chtěl prosazovat jen svou vůli... spíše chce dobré věci sloužit, než vésti... jakmile Krofta dospěje k nějakému rozhodnutí, vykonává je s velikou houževnatostí, a je-li třeba, i s tvrdošíjnou neústupností. Tu pak dovede být tvrdší a důslednější, než by byl Beneš.“ 4 Atmosféru Vatikánu Krofta dobře znal, neboť zde strávil několik svých studijních pobytů (v letech 1899-1901 a 1905-1906) ve zdejších rozsáhlých archivech. Již tehdy se intenzivně zabýval problematikou vztahů státu a Církve i jejími českými specifiky, samozřejmě především z pohledu historika. Sám byl nábožensky indiferentní liberál, byl však důkladně seznámen s tehdejší církevní situací. Kroftu ke vstupu do zahraniční služby vyzval v listopadu 1911 kancléř Šámal, zřejmě z Masarykova podnětu. Nabídkou nebyl Krofta příliš nadšen. Sám měl, alespoň podle záznamu ve svém deníku, pochybnosti o své způsobilosti pro diplomacii, a především zamýšlel organizovat historická studia na nově založené univerzitě v Brně a věnovat se zde studiu slovenských dějin. Beneš si původně přál, aby Krofta přijal vyslanecké místo v Budapešti, tedy jednu z nejexponovanějších zahraničních legací, ale později souhlasil, především s ohledem na Kroftovy dřívější zájmy o české náboženské dějiny, s jeho jmenováním „mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ve Vatikánu“. Funkce diplomatického zástupce u papežského stolce nebyla pro nový stát zdaleka podřadná. Ačkoliv Vatikán již dávno neměl bezprostřední mocenskou sílu jiných evropských velmocí, jimž čsl. diplomacie musela věnovat obzvláštní pozornost, ovlivňoval světové politické dění velmi výrazně zprostředkovaně. Nadto bylo třeba vyřešit výše uvedené problémy, a především pokusit se alespoň z části překlenout propast, jež zela mezi špičkami katolické církve a většinou liberálně či socialisticky orientované československé reprezentace. Krofta se před svým odjezdem osobně sešel jak s vůdci reformního hnutí M. Zahradníkem, K. Farským a Hnídkem, tak s reprezentanty katolíků v čele s arcibiskupem Kordačem a ještě koncem roku předložil Benešovi vlastní návrh pro další postup jednání s Vatikánem. Protože československý ministr zahraničí projevil malý zájem o tyto otázky, mohl se Krofta brzy svým plánem řídit v praxi i v Římě. S programem vyslovil počátkem března souhlas i prezident Masaryk, ba co víc, dokonce i Msgr. Micara, který Kroftu stále ujišťoval o přátelském smýšlení Vatikánu k ČSR.5 Jmenovací dekret prezident podepsal 25. února 1920 a 6. března již Krofta odjížděl do „věčného města“. Počátky naší diplomatické mise u Apoštolského stolce však byly velice skromné a zároveň náročné. Když designovaný vyslanec přijel s manželkou 8. března do Říma, byli nuceni se ubytovat v hotelu Excelsior a až později byl pro potřeby vyslanectví najat vhodný prostranný byt. Krofta působil v prvních týdnech zcela sám, bez jakéhokoliv pomocného úřednického personálu, a dokonce i bez takových základních potřeb, jako byl psací stroj. Až 24. března přijel do Říma Kroftův sekretář Dr. Vl. Rubeška, později také první pomocný úředník. Psací stroj naše vyslanectví obdrželo až v červnu a diplomatické zprávy byly do Prahy posílány obyčejnou poštou!

Nyní bych se rád pokusil několika slovy popsat organizaci a fungování druhé strany - vatikánské diplomacie. Organizačně byla upravena papežem Piem X. konstitucí Sapienti consilio ze dne 29. července 1908. Na základě jeho kuriální reformy se vedení papežské politiky skládá z těchto institucí: Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti vedená sekretářem, Kancelář pro řádné církevní záležitosti vedená substitutem a kancelář papežských Brevií vedená kancléřem. Samozřejmě hlavou církevní politiky je sám papež, kardinál státní sekretář je však jeho důvěrníkem v těchto otázkách. Plní tak tedy roli prvního ministra, premiéra a zároveň funkci ministra zahraničních věcí. Je členem všech kongregací (vyjma Kongregace ritů a propagandy), co do hodnosti však ostatní kardinály nepřesahuje. Protože úřad kardinála státního sekretáře spočívá na osobní papežově důvěře, zaniká papežovou smrtí. Poslední povinností tohoto „vatikánského premiéra“ je, že oznámí diplomatům a hlavám států papežovu smrt, načež odstoupí. Jeho úřední místnosti jsou pod bytem papežovým a jsou symbolicky zařízeny v purpurové barvě. Denně papeže informuje o světových událostech a vyřizuje s ním nejdůležitější záležitosti. Jmenuje nuncie a dává jim instrukce. Má také poradní slovo při kreacích kardinálů a při jmenování biskupů všude tam, kde je tangována politická sféra. V úterý a pátek přijímá diplomaty, přičemž se udržuje praxe, že diplomaté, kteří nově přijdou do Vatikánu, odevzdají pověřovací listiny papeži a pak se odeberou ihned ke kardinálovi státnímu sekretáři, který jménem papežovým opětuje jejich návštěvu. Je také zvykem přičítat odpovědnost za všechny akty kurie právě státnímu sekretáři, aby papež jako hlava Církve nebyl zatahován do politických debat. Rozlišují se dvě kategorie vatikánských diplomatů: nunciové a internunciové. Podle obecně platné a uznávané konvence mají nunciové precedenci před ostatními diplomaty (a jsou doyenydiplomatických sborů), jak to stanovil Vídeňský kongres svým Reglementem pořadí z 19. března 1815:

1) Velvyslanci, legáti a nunciové (ambassadeurs, legats ou nonces)

2) Vyslanci (envoyés, ministres ou autres accrédites aupres des souverains) a internunciové

3) Chargés d'affaires ( accrédités aupres des ministres des affaires etrangeres ).

O něco později, na kongresu v Cáchách roku 1818, byla velmocemi vytvořena ještě jedna třída ministrů-rezidentů, kteří byli zařazeni mezi vyslance a chargés d'affaires. Diplomaté akreditovaní ve Vatikánu mají v Itálii stejná privilegia a imunitu jako diplomaté pověření u Kvirinálu. Působnost na nunciaturách první třídy (Paříž, Madrid, Lisabon) zaručuje nositeli kardinálský purpur. Před 1. světovou válkou měl Svatý stolec v cizině 5 nunciů, 11 internunciů a apoštolských delegátů s diplomatickým posláním. Po válce se jejich počet rozšířil na 22 nunciů a 11 internunciů. Také diplomatické zastoupení ve Vatikánu se rozrostlo. Před válkou zde byli pouze dva vyslanci (rakouský a španělský) a 14 zplnomocněných ministrů. Po válce se u Svatého stolce akreditovali velvyslanci Belgie, Brazílie, Francie, Chile, Itálie, Německa, Peru a Španělska. Vyslance a ministry zde měla Argentina, Bavorsko, Bolívie, Československo, Haiti, Holandsko, Japonsko, Jugoslávie, Kolumbie, Kostarika, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Monako, Nikaragua, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, San Marino, Velká Británie a Venezuela. Ve Vatikánu také již tehdy fungovala diplomatická akademie - Accademia dei Nobili Ecclesiastici. Úřad státního sekretáře v době našeho zájmu zastávala osobnost velikého formátu, spojená pevně s takovými událostmi, jako byla úspěšná papežská diplomacie během války, navázání vztahů s Francií, uzavření Lateránských dohod a řady konkordátů, z nichž nejdůležitější je konkordát bavorský a pruský, který sjednal jeho nástupce kardinál Pacelli (pozdější papež Pius XII.) jako nuncius mnichovský a berlínský - totiž Pietro Gasparri. On byl také hlavním autorem nového kodexu církevního práva - Codex Iuris canonici Pii X. Pontificis Maximi iussu digestus, Benedicti Papae XI. auctoritate promulgatus, prefatione Emin entissimi Petri Cardinalis Gasparri et indice analytico-alphabetico auctus MCMXXII. Státním podsekretářem pro zahraniční otázky (Segratario per gli afari stra-ordinari) byl Msgr. Bonaventura Cerreti, diplomat orientovaný dosti prodohodově a profrancouzsky. Krofta o něm napsal: „Hlavně jeho přičiněním domohli jsme se ve Vatikánu některých cenných úspěchů... měl porozumění pro požadavky, jež jsme mu ze svého hlediska národního a státního přednášeli v oboru církevním a snažil se jim vyhovět, nedávaje se v rozhodnutí nám příznivém zviklati ani odporem našich nepřátel, Maďarů a Němců.“5 Podsekretářem pro vnitřní záležitosti církevní byl Msgr. Federico Tedeschinni, orientovaný naopak spíše proněmecky, který měl velmi silný vliv na rozhodování Benedikta XV. V roce 1921 došlo na těchto postech k personálním změnám. Tedeschinni byl v březnu jmenován nunciem v Madridu a jeho místo zaujal Msgr. Giuseppe Pizzardo. V květnu pak jako nuncius v Paříži odešel z Říma i Cerreti a jeho nástupcem se stal Msgr. Francesco Borgongini-Duca, jmenovaný v červenci. Především s těmito osobnostmi tedy vyslanec Krofta vedl diplomatická jednání. Již 16. března 1920 jej přijal státní sekretář Pietro Gasparri. 22. března pak vykonal první audienci u papeže Benedikta XV., kterému předal pověřovací listiny. Úvodní proslov Krofta pronesl italsky, čímž se jistě sympaticky uvedl: „Papež byl přemíru přívětivý, mluvil prostě, živě, beze vší obřadnosti a upjatosti... projevil radost, že naše republika vyslala svého zástupce k papežské stolici a že tím nastanou přímé styky mezi námi. Nepochybuje, že styky ty budou přátelské a doufá, že nebudou zkaleny vydáním zákonů církvi nepřátelských.“ Tak referuje Krofta o tomto setkání ve své první zprávě pražské centrále. Svatý Otec zároveň vyslovil obavu, nebude-li vláda favorizovat kněze - schizmatiky, na což Krofta odpověděl, že „o tom nelze mluviti, ale ovšem vláda, která se řídí zásadou naprosté svobody náboženství a svobody svědomí, nemůže tyto kněží trestati ani hnutí potlačovati.“ 6 Hned následujícího dne započal náš vyslanec konkrétní jednání s Msgr. Cerretim a tím se rozběhl proces velmi složitých diskusí, jež měly vyřešit vzájemné vztahy. Nesmíme zapomínat, že řešení všech těchto problémů se dělo za situace neobyčejně těžké, v níž se také vehementně uplatňovaly interesy třetích států. K pochopení situace snad stačí pouze podotknout, že právě v té době byl poměr Maďarska, státu u Vatikánu dobře zapsaného, k nám velmi napjatý, zatímco mezi námi a Polskem, katolickým státem par excellence , se jednalo o provedení plebiscitu na území těšínském a oravsko-spišském. K tomu přistupuje skutečnost, že v čele nového státu stáli lidé liberálních názorů a že v národním programu byla na denním pořádku otázka odluky Církve od státu. Vatikánu také jistě nemohlo být lhostejno, když došlo k uznání československé církve (obírající katolíky o kostely) státem. Ve svém deníku si Krofta poznamenal, že se mu jako zástupci socialistické vlády příliš nedůvěřuje. Zároveň také jistě k řešení problémů nepřispěla značná liknavost i nedostatek instrukcí a podkladů, jež pražské ministerstvo svému vatikánskému zástupci poskytovalo. Proto také Dr. Krofta uvítal, když v září 1920 nastoupila úřednická vláda, kde místo ministra školství a národní osvěty zaujal jeho kolega historik Josef Šusta. Dne 5. února 1921 přijel do Říma na oficiální návštěvu československý ministr zahraničí E. Beneš. Ačkoliv jeho cesta směřovala především do Quirinálu, odhodlal se i k návštěvě Vatikánu. 7. února odpoledne se v doprovodu Krofty setkal s kardinálem Gasparrim. Dvouhodinová jednání vedená velmi konciliantně však přinesla jen malé výsledky, a naopak ukázala hluboké názorové rozdíly. Právě ty musel Krofta při svých četných jednáních překonávat. Dá se říci, že během jeho ani ne dvouletého působení se mu to do značné míry podařilo.

Návštěvu na odchodnou Krofta vykonal u Benedikta XV. 15. prosince 1921, neboť od ledna 1922 byl povolán k úřadu mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra u spolkového prezidenta republiky rakouské, kde po Tusarově jmenování premiérem působil legační rada dr. Flieder pouze jako chargé d'affaires. Poté se Krofta stal vyslancem v Berlíně (opět po Vl. Tusarovi, který zde 22.3. 1924 zemřel, když vehementně hájil čistou polohu ČSR ve falzifikátu domnělé tajné čsl.-francouzské smlouvy). V lednu 1927 je jmenován náměstkem ministra zahraničí a velmi intenzivně se zabývá jednáním o možnosti uzavření Modu vivendi a v roce 1935 se sám stává ministrem zahraničí, když je Beneš zvolen prezidentem. Vraťme se však k začátkům jeho diplomatické kariéry. Svého diplomatického zástupce v Praze v té době má již i Svatý stolec. Od října roku 1919 zde pobývá a úřaduje zvláštní delegát Apoštolského stolce u československého episkopátu, Msgr. Clemente Micara, bývalý auditor vídeňské nunciatury. 21. dubna 1920 došel do Říma Benešův telegram, vyjadřující souhlas s Micarovým jmenováním nunciem v Praze. Tím bylo navázání diplomatických vztahů mezi kurií a ČSR završeno a standardní cestou tak mohly být řešeny četné problematické otázky, jež v této době byly velmi aktuální.

ODLUKA CÍRKVE OD STÁTU

„Má-li být náboženský a mravní pokrok,“ napsal Masaryk, „musí stát nechat svobodně působit Ježíšovo náboženství a jeho humanitní ideál a účinněji jej podporovat.“ 7 Tato Masarykova slova dosti ostře kontrastují s idejí, která se stala společnou pro většinu politických sil při vzniku republiky - totiž s myšlenkou odluky Církve od státu. V první kapitole své práce jsem se snažil vystihnout stanoviska, která k podobným otázkám zaujímala samotná Církev. Papež Řehoř XVI. odmítl rozluku proti Lamennaisovi bulou Mirari vos v roce 1832. Pius IX. v roce 1864 vydal encykliku Quanta cura , jejíž součástí byl i známýSyllabus errorum - seznam hlavních bludů té doby. V 55. bodě je zde odsouzena rozluka státu a Církve. Mnohé státy zakázaly rozšiřování textu Syllabu, ale například mohučský dogmatik Johann Baptist Heinrich, jeden z předních německých novoscholastiků, označoval tento dokument za „největší čin století a snad i mnoha staletí“ .8 Lev XIII. rozluku odsoudil v encyklice Humanum genus jakožto požadavek svobodných zednářů, v encyklice Libertas praestantissimum jako požadavek liberálů. V červnu 1904 došlo k přerušení diplomatických styků mezi Francií a Vatikánem a rok nato vydala francouzská vláda slavné dekrety o odluce, na něž Pius X. reagoval encyklikou Vehementor nos z února 1906 a ostře je odsoudil, stejně tak i odluku ve Španělsku a Portugalsku. Benedikt XV. rovněž na počátku války připomínal národům a vládám, zdali je moudré náboženství vylučovati ze státu a školy. Známá převratová hesla - „Pryč od Říma, po Vídni musíme zúčtovat i s Římem“ - se pak stala pouze výrazem požadavků na určité distancování se od katolické církve. Brzy se však ukázalo, že pro přímou odluku chybí našemu státu patřičné předpoklady. Nutnost vyřešení mnoha sporných otázek, situace v pohraničí a hlavně na Slovensku a jistě i uvědomění si diplomatické moci Vatikánu nakonec vedly k tomu, že místo o „rozluce“ se začalo hovořit o „poměru mezi státem a Církví“. Přesto se určitý model odluky v našich politických kruzích neustále zvažoval. V roce 1919 byl ustaven poradní sbor pro řešení církevněpolitických záležitostí (označovaný také jako rozluková komise), jehož hybnou silou byl profesor a pozdější ministr Šusta a dalšími členy profesoři A. Hobza, K. Henner, státní tajemník v ministerstvu zahraničí Fr. Chvalkovský a tři vysocí úředníci ministerstva zahraničí a školství. Na této půdě se střetávaly nejrůznější názory a vznikaly patřičné návrhy. Svědčí o tom i zápis ze schůze 2. 10. 1919, kde prof. Henner provedl historickou analýzu poměru státu a Církve a konstatoval, že až na církev katolickou jsou s odlukou ostatní církve srozuměny. Na to reagovali ostatní členové a zástupci politických stran a církví. Ing. František Marek přednesl stanovisko Čsl. strany pokrokové, která zdůrazňuje, že práva státní a církevní jsou naprosto různorodého původu. Církve jsou podle svého ducha kosmopolitní, tudíž zcela protichůdné povaze tehdejších států: „Onu dvojakost pak, jaká byla za Rakouska, my dnes u svých příslušníků státních trpěti nemůžeme... další zásadní rozdíl mezi námi a církvemi je ten, že my, v čsl. státě, jsme demokratickými republikány, kdežto církev katolická, uznávajíc neomylnost a univerzální episkopát papežův, je řízena monarchistickým absolutismem a je po této stránce výslovně živlem protirepublikánským - tedy politicky i živlem protiústavním.“ Marek pak ještě vyzval, aby veškerý majetek Církve přešel do správy státu. Za Čsl. stranu sociálně demokratickou prohlásil redaktor Jan Skalka, že „rozluka církve od státu je požadavkem spravedlnosti, rovnosti všech vyznání, pravé snášenlivosti, je dále od nás požadavkem národní hrdosti, podstatným kusem národního osvobození a spravedlivou odplatou dějin“ . Univerzitní profesor František Krejčí přednesl stanovisko za Čsl. stranu socialistickou a odvolával se na Masarykovu brožuru z roku 1904 O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení: „Církve nám nestačí svým vedením, nestačí nám svým učením, nestačí nám svou mravností. Církve slouží starému absolutistickému řádu společenskému, jsou naprosto monarchistickými, aristokratickými a plutokratickými... církve udělaly z přikázání lásky učení egoistické, a proto staly se nesociálními a nedemokratickými... dnes církve stojí venkoncem na straně násilí.“ Pro rozluku se jasně vyslovil i profesor Ant. Hobza, který zdůraznil, že je v zájmu státu, aby rozlukový zákon byl přijat co nejdříve obzvláště s ohledem na potřebu utužení státní jednoty a také se za ni postavil zástupce Českobratrské církve evangelické notář Ant. Zahálka. Ten rovněž přednesl konkrétní návrhy, jako např.: „Církve nejsou povinny oznamovati státu ustanovení svých církevních funkcionářů, uzavírání sňatků manželských děje se před veřejným úřadem, žádné církvi nepřísluší zastoupení ve sborech zákonodárných, konfesijní znaky buďtež z veřejných budov, škol, úřadů odstraněny, vliv církví ze škol budiž odstraněn, duchovní ve vojně nebuďtež v době míru ustanovováni, oficiální účast vojenských, státních a veřejných orgánů na náboženských slavnostech, projevech a úkonech církví, jakož i na slavnostech, slavnostních projevech, shromážděních a společenských poctách, pořádaných od církevních hodnostářů a zřízenců, jest nepřípustná, mimo neděle neuznává stát konfesijních svátků, diplomatické zastoupení církví a papeže ve státě jest vyloučeno, právě tak jako diplomatické zastoupení státu u papežské stolice.“

Racionálními argumenty se snažil oddálit rozluku profesor Jan Hejčl, který doporučoval ponechat vyřešení tak závažné otázky až řádně zvolenému parlamentu: „Nemyslím, že by slibovaná rozluka přinesla blaho republice... rozluka narazí na Slovensku, na Těšínsku, na Ratibořsku. Rozlukou nepřipoutáme obyvatelstvo jmenovaných zemí k republice, ale naopak je odvrátíme. Uzákoniti pak rozluku pro Čechy a Moravu a jiné zákony snad stanoviti pro Slovensko znamená zaváděti nový dualismus... rozlukou vzdává se vláda jakéhokoliv práva na jmenování biskupů, na rozhraničení diecézí, věcí těch, které měly a míti budou i příště vždycky veliký význam... stát i církev jsou dva živé organismy, postupem doby jaksi srostly i nebylo by moudré ani zdravé chtíti je rozříznouti chirurgovým nožem jedním řezem.“ Konečně bylo kanovníkem dr. Kašparem předneseno i stanovisko ordinariátních zástupců, které zdůrazňovalo, že Církev a stát jsou sice společnosti podstatně rozdílné, neboť každá z nich má pro různý cíl různé prostředky, podstatu i účinky, nemohou však býti od sebe odloučeny. „Rozluky státu od církve zajisté nevyžaduje nutně útvar demokratické republiky, poněvadž ústava, zřízení státu podmíněno jest poměry politickými, kdežto zvláštní vztah k církvi podmíněn jest poměry náboženskými... rozluka státu od církve nedoporučuje se ani vzhledem k našim poměrům, které nijak ještě nejsou urovnány, a bylo by zajisté velice na pováženou přidávati k vážným potížím sociálním, hospodářským a národnostním ještě i potíže náboženské... toto znásilnění náboženského přesvědčení tisíců, ba miliónů, stává se dokonce tyranstvím v oboru výchovy mládeže, jeli rozluka spojena s bezvěreckou nebo snad i víře nepřátelskou, nucenou školou... vidouce však, že vláda nesdíleje náš náhled o škodlivosti odluky státu od církve a požehnaném spolupůsobení obou, má v úmyslu dosavadní styky přerušiti, pokládáme za svou povinnost uvésti zásady církevního práva veřejného, od nichž nám ustoupiti nelze, poněvadž mohou býti jen přímo od Apoštolské stolice v dohodě se státem modifikovány.“ Následuje podrobné vytyčení hlavních zásad působení Církve ve společnosti podle kanonického práva, které končí slovy: „Ježto pak prokazovala a prokazuje katolická církev státu služby nemalé, jest i povinností jeho, aby ji hmotně podporoval... biskupové, kněží i lid katolický vynasnaží se vždy, aby vůči státu plnili své povinnosti a osvědčili se věrnými občany republiky československé, avšak s touže věrností budou a musí se držeti své svaté víry, svaté církve římsko-katolické a papeže.“ 9 Je pochopitelné, že takto vyhraněné názory musely vést k napjatému vztahu mezi představiteli státu a církevními hodnostáři. To se samozřejmě přeneslo i do diplomatických jednání vyslance Krofty ve Vatikánu. Ten se z osobní iniciativy rozhodl připravit vlastní návrh rozluky, a to na základě srovnávacích studií příslušných zákonů portugalských a brazilských.

Při schůzce se státním sekretářem Gasparrim 10. prosince 1920 mu sdělil, že rozluka v ČSR je „ inevitabile “ (tj. neodvratná), neboť se jí domáhají všechny nejmocnější politické strany, stojí za ní vláda i prezident. Ubezpečil jej ovšem, že „nechtějí rozluku alla francese, nýbrž alla brasiliana. A chtějí, aby se stala skutkem po dobrém v dohodě s Vatikánem.“ 10 Přitom Krofta navrhl, že by se Řím mohl předběžně vyjádřit o jednotlivých bodech, nikoliv však aby je schvaloval, ale aby řekl tolerari posse - tolerari non posse . Gasparri československému diplomatovi odpověděl, že ačkoliv Vatikán zásadně ( in thesi ) nemůže rozluku uznat, formu brazilskou, jež by pro Církev mohla znamenat i určité výhody, by neodsuzoval. Kardinál souhlasil s neoficiálním návrhem i v tom, že by se jednotlivé body daly projednat předem, ale „obecně by bylo nejlepší nic zvláštního neustavovat a uznat jen, že pro církev platí ius commune, tj. že se mohou katolíci sdružovat, jako jiní občané.“ 11 Kroftu tento pohled velmi překvapil a začal věřit, že tento problém nebude neřešitelný. Ve 14. politické zprávě z 18. 12. 1920 o tom vyslanec do Prahy psal: „Rozumím-li dobře kardinálovi, byl by Vatikán spokojen, kdyby katoličtí věřící mohli tvořit spolky, sdružení, svazy, dle obecného spolkového zákona, nejsouce obmezováni zvláštními ustanoveními, jako obsahuje například rozlukový zákon francouzský a ještě větší mírou návrh Bartoškův. Projev kardinálův je jistě zajímavý, zvláště srovná-li se s projevy našich katolických politiků, kteří se děsí myšlenky, že by církev katolická mohla býti postavena na roveň obyčejným spolkům. Ze všeho, co mi kardinál pověděl, je pak zřejmo, že s rozlukou přátelskou - kardinál mluvil o benevole separatione - Vatikán by se rád smířil.“ 12 To byl však pouze výklad dr. Krofty a brzy se ukázalo, že realita byla dosti odlišná. I při návštěvě E. Beneše ve Vatikánu 5. února 1921 se hovořilo o možné odluce. Gasparri tehdy odpověděl, že „v zásadě je Církev proti odluce, ale kdyby to byla odluka nenásilná, spravedlivá na způsob brazilské, mohla by se s ní smířit“ .13

15. července 1921 přijel do Říma neoficiálně i prezident Masaryk a spolu s Kroftou diskutovali kromě jiného také o rozluce. Vyslanec upozorňoval prezidenta, že v současnosti je možno vyřešit úpravu poměrů mezi státem a Církví klidně a důstojně a vyslovil obavy, že by mohla nastat reakce podobná „temnu“ Pia X. Navrhoval, aby se k rozlukovému aktu přistoupilo co nejrychleji, třebaže by nevyhovoval důsledně právnicky. Masaryk v zásadě souhlasil, chtěl ovšem, aby rozluku provedl ministr školství, a to již jako člen nové parlamentní vlády, s jejímž nástupem se počítalo na podzim. Tehdy se předpokládalo, že se právě z důvodu odluky stane ministrem prof. Henner, nakonec však byl ministrem školství a národní osvěty jmenován V. Šrobár. Tím se celá záležitost odložila ad acta a brzy se stala nemístnou, neboť následující události jasně ukázaly, jakou obrovskou výhodou je udržení standardních vztahů s Vatikánem. Snad k tomu přispělo i pragmatické rozvedení hesla „de pace Christi in regno Christi quarenda“ novým papežem Piem XI. v encyklice Ubi arcano Dei ze 23. prosince 1922: „Knížata a většina vládnoucích mužů skoro všech národů, jakoby jediným popudem k míru vedena, zatoužila obnoviti s touto Apoštolskou stolicí staré přátelství, anebo co nejdříve s ní docíliti, jakoby o závod, shody... Církev považuje pro sebe za nedovolené vměšovati se do ryze politických a pozemských záležitostí, sama však chce zase bdíti nad tím, aby světská moc žádným způsobem nepřekážela oněm vyšším statkům, v nichž je vyšší blaho lidské, obmýšlejíc škodu nebo zkázu nespravedlivými zákony nebo příkazy, nebo otřásajíc božskou ústavou církve, nebo zašlapávajíc svatá práva božská ve společnosti lidské... vyjadřuje ochotu uzavřít se státy dohodu o vzájemných poměrech, která nesmí nic obsahovati, co by odporovalo svobodě a důstojnosti Církve.“ 14

POZNÁMKY:

• 1. Zápis z biskupské konference z 19. října 1922.

  2. A. Klimek, Česká zahraniční politika. Praha 1995, str. 9.

  3. Sborník O Kamilu Kroftovi. Praha 1936, str. 193.

  4. Ibid., str. 195.

  5. AMZV, fond Z. Vatikán, k. 27.

  6. Ibidem.

  7. AMZV, fond PZ-Vatikán 1920, č. 1.

  8. H. Ludwig, Duch a čin. str. 167.

  9. J. Gelmi. Papežové. Praha 1994, str. 243.

  10. K. Henner, O poměru státu k církvi. Praha 1919, str. 12.

  11. ANM, K. Krofta, Deník III., str. 82-85.

  12. Ibidem.

  13. AMZV, fond PZ-Vatikán, 1920.

  14. K. Krofta, op. cit., str. 171-179.

Erratum k článku „Kristovo kněžství zdola, nebo shora?“ z Distance č. 3/2000 Omlouváme se čtenářům za chybějící poznámky.