Kořeny národní kultury

Petr Bahník

Pro velkou většinu Čechů, a zvláště pro intelektuály mezi námi, je dnes notorickým problémem vztah k vlastní národní identitě. Vzhledem k politickému podnebí v právě uplynulém století není u nás asi příliš divu. Komunisty vykastrované socialistické vlastenectví, zužující českou historii na husitství a mosteckou stávku, nemohlo nikoho rozumného nadchnout, zvláště pak ne v kombinaci s tzv. proletářským internacionalismem, a to, co v samizdatu nabízela takříkajíc „druhá strana“, nebylo o mnoho lepší. Dobře si vzpomínám, jak nám ještě v mozcích doznívaly školní bolševické poučky o bratrství dělníků celého světa a přitom jsme už do sebe naivně sáli literární repliky kosmopolitních liberálů. Veslany vesměs méně odlišné, než se původně zdálo. Je mi tedy jasné, že současnému českému „vzdělanci“ dá poněkud práci uvědomit si, že národ není sprosté slovo.

Mé vlastní prozření v tomto smyslu bylo usnadněno dvěma skutečnostmi. Rodinnou výchovou a katolicismem. Díky obojímu jsem totiž získal úctu k tzv. tradičním hodnotám, mezi nimiž má pozitivní a přiměřené národní cítění zasloužené místo.

Přesto, nebo právě proto, jsem poněkud váhal, nemám-li toto malé zamyšlení nazvat spíše kořeny našeho lidství , neboť prožívání příslušnosti k národu a k jeho kultuře nelze myslím dobře vnímat jinak, než jako nejpřirozenější způsob, jak být člověkem .1

Národní identita, či naopak její absence, je integrální a do značné míry konstitutivní součástí identity každé osobnosti. Kultura, v níž člověk vyrůstá, jazyk, kterým se učí pojmenovávat předměty kolem sebe, tradiční sociální vazby, to vše člověka formuje a zapisuje se hluboko do duše. Národní pospolitost je pak po rodině nejbezprostřednějším lidským společenstvím. Starodávné kmeny a národy samy sebe ostatně nechápaly jinak, než jako velkou rodinu, jejíž hlavou je panovník. Toto vnímání k nám zaznívá např. z raně středověkého označení českého národa jako rodiny sv. Václava.

O vývoji a obsahu pojmu národ se nicméně vedou nekonečné spory mezi sociology, historiky a podobnými učenými brouky. Typickým znakem těchto sporů jsou různá sémantická nedorozumění, vzniklá v souvislosti s významovými posuny slova národ v různých jazycích. Pojmový zmatek pak umožňuje různé instrumentální výklady, které vědomě postihují jen části skutečností. U nás je patrně nejpopulárnějším odborným dílkem tohoto typu proslulý spisek Arnošta Gellnera Národy a nacionalismus z počátku devadesátých let.2

Nuže, pokusme se vymezit český, resp. českojazyčný pojem národ vůči pojetí v jiných jazykových oblastech. U Anglosasů pojem národ, the nation , splývá do značné míry s pojmem stát. Připomeňme např. the United Nations Organisation - OSN, které je přece společností států, a nikoli národů, jak tvrdí jeho název (dokonce i v českém překladu).

Němčina má jak známo dva možné výrazy pro pojem národ, ani jeden však nevyjadřuje přesně to, co pojem český. Termíndie National má charakter poněkud neživý, řekl bych dotazníkový, zatímco výraz das Volk , vhodný pro živé národní společenství, označuje zase současně národ i lid.

Nejvíce zmatků však patrně způsobilo občasné splývání termínů lid, la peuple , a národ, la nation , ve francouzštině. Během orgií velké revoluce vystupuje francouzský la nation jako protihráč panovníka a aristokracie (pochopitelně etnicky francouzské). Připomeňme jen revoluční Národní gardu (La gard nationale). Výraz la nation proto zaslouží být v těchto souvislostech do češtiny překládán zásadně slovem lid , jenž vystihuje onu sociální diferenci, onu plebejskost odlišující poddané od vládců.

„Revoluční“ pojetí národa vzniklé ve Francii se nicméně stalo vítanou kořistí liberálů, Garibaldim počínaje a Herbenem konče. Naopak u tzv. liberálně-konzervativních myslitelů vzbuzuje potřebu výrazně odlišit monarchický princip od nacionálního a stavět je do protikladu, což je ovšem zřetelně nesmyslné, neboť staré patriarchální monarchie nemohly být jiné než národní (snad s výjimkou normanské Anglie). Tento omyl mnohých, zvláště českých konzervativců, je buď zastydlým echem našeho podmínkami kdysi vynuceného rakušanství, nebo, což ovšem vyvolává nauzeu, trapnou úlitbou globalizaci, podobně jako oblíbené spojování středověkého universalismu s dnešními integračními trendy.

Český pojem národ je přitom v jistém smyslu přímým protikladem revolučního pojetí. Přesahuje, ale neruší sociální či stavovské diference. K národu, podobně jako k církvi, patří stejně dobře pomocný dělník i král. Takto bylo tomuto pojmu u nás rozuměno od počátku 14. století, jak dosvědčuje např. Kronika takřečeného Dalimila, a nikoli tedy až v postnapoleonském novověku, jak se někdy tvrdí.3 Pojem národ tak u nás po staletí a priori obsahuje prvek sociální solidarity, respektující, avšak zušlechťující sociální hierarchii. Proto byl našim komunistům vždy bližší pojem lid , neboť jejich vláda byla založena na sociální nenávisti.

Národ je tedy přirozené společenství kultury a jazyka, přesahující společenské vrstvy a stavy. Jak kdysi trefně vyjádřil Bedřich ze Schwarzenberka: „... je to cosi Bohem daného, cosi, čeho se dobře nemohu zříci, na rozdíl např. od státní příslušnosti.“ 4Příslušnost k národu je sudba.

Národní kultura je pak souhrnem různých projevů činnosti a duševního života národního společenství, které se pro něj staly v průběhu jeho dějin charakteristickými. Mezi takovými projevy vystupují nad ostatní některé, bez nichž národ svou kulturu ztrácí, tyto pilíře sahají svými počátky hluboko do minulosti a jsou v národní kultuře přítomné po celou dobu její existence. U nás je to především náš slovanský jazyk, naše západní kulturní orientace a křesťanství, jako dominantní náboženství utvářející naše morální normy.

Dnes žijeme v době, kdy se otřásají všechny tři uvedené pilíře české kultury. Jazyk, jímž mluví pouhých deset milionů lidí je považován za bezperspektivní, západní kultura neexistuje, resp. rozplynula se v tavicím tyglíku New Age, a důsledky takřka stoleté ateizace naší společnosti není myslím třeba ani nijak komentovat.

Jsme tedy jako národ na pokraji existence, přestože dosud žijeme, mluvíme spolu česky, píšeme latinkou a slavíme Vánoce. Ale nehrozí nám pouhý fyzický zánik, s tím by se mnozí flagelanti mezi námi vyrovnali, zvlášť kdyby se jim řeklo, že tím zachrání třeba světový mír, hrozí nám něco horšího, totiž, že definitivně přestaneme být národem a staneme se pouhým lidem. Těm nejschopnějším z lidu a několika hezkým ženám by jistě bylo umožněno zapomenout na vlastní babičky a splynout s nějakým velkým národem, většina průměrných může ovšem čekat, že se stane plebsem v tom nejpejorativnějším smyslu slova, zamindrákovanou masou bez minulosti a bez budoucnosti, bez ideálů, bez tvůrčího ducha, masou tragikomicky parazitující na odpadcích velkého světa, masou přijímající potravu a produkující toliko výkaly a geneticky znehodnocené sperma. Kdo neví, jak něco takového vypadá, ať se jede podívat do některých našich pohraničních obcí, do severních Čech nebo třeba na pražské Hlavní nádraží, určitě tam nalezne nějaké průkopnické příklady takového lidu.

Máme-li poněkud jiné představy o budoucnosti našeho národa, musíme se snažit o to, aby jím zůstal, nikdo jiný to za nás neudělá. Musíme znát základy naší identity, historii vlastních předků, krátce řečeno - kořeny národní kultury.

Byly zmíněny tři pilíře naší kultury, dovolím si je trochu věcně připomenout. Začnu identitou jazykovou, která souvisí s otázkou původu.

Prvními etnicky určitelnými obyvateli našich zemí byli jak známo Keltové . Byl to lid řemeslně zručný, nadaný bohatou imaginací a ve střední Evropě patrně autochtonní. Na přelomu letopočtů však Kelty vytlačili drsní a houževnatí Germánipřicházející ze Skandinávie. V polovině čtvrtého století také tito stateční bojovníci a lovci postupně opustili naše území, v rámci tzv. stěhování národů. Od konce téhož století pak do takřka liduprázdné země pronikají Slované, kteří patří, stejně jako Keltové a Germáni, k indoevropské jazykové skupině (původně tvořili jediný starověký národ s Balty , tj. předky dnešních Litevců a Lotyšů, a jejich pravlastí bylo východní pobřeží Baltického moře).

Ačkoli známe identitu těchto nejstarších „národů“ obývajících české země na sklonku starověku, bylo by značně pochybné pokoušet se dnes o nějaké striktní vymezení etnicity našich dávných pradědů, jak se o to pokoušeli nacisté a v současnosti, s nebývalým komerčním úspěchem, některé genetické laboratoře ve Velké Británii. Taková snaha by byla nejen morálně problematická, ale i předem odsouzená k nezdaru, neboť málokde dosáhlo opakované míšení obyvatelstva v minulých staletích takové intenzity, jako ve střední Evropě. Na druhé straně je užitečné uvědomit si, jaká etnika dominantním způsobem formovala základy té které národní kultury.

Vzhledem k určité kontinuitě, vyjádřené např. prastarými názvy některých řek či vrchů, můžeme sice k našim předkům docela dobře počítat zmíněné Kelty i Germány, avšak hlavní podíl na vzniku naší identity náleží bezesporu Slovanům, neboť raně středověcí obyvatelé této země, ať již byli nositeli jakýchkoli genů, přijali za svůj právě slovanský jazyk. Jazyk, který přes všechny své formální proměny i dějinné peripetie, přes všechno proslulé „stýkání a potýkání“ s mocnými sousedy, přes tatarské vpády a „užitečné“ reformy josefínského školství, stále žije, i po 1 500 letech. Každý, kdo velebí tradici, musí proto pocítit nejhlubší úctu, mluví-li se o tomto jazyce!

Za další pilíř české národní identity jsem v úvodu označil naši příslušnost k západní kultuře. Myslí se tím hned dvojí západnictví. Za prvé evropanství vůbec, tedy to, že se hlásíme ke kulturnímu odkazu antiky i tzv. barbarské Evropy Keltů, Germánů a Slovanů. To, že naše kultura vyrostla ze zemědělského způsobu života, který se vyznačuje usedlostí a budováním trvalých hodnot, a naopak, je jí bytostně cizí kočovnický životní styl, typický pro mnoho národů asijských. Za druhé se pojmem západní kultura myslí příslušnost k latinskému kulturnímu okruhu, jenž je ve středověku reprezentován katolicismem v opozici proti východnímu pravoslaví.

Podívejme se tedy na obojí blíže. Evropanství, tedy autentické, nikoli bruselské evropanství, spočívá podle mého soudu v určitém aktivním přístupu k realitě světa. Pravý Evropan se vždy vztahuje k nadosobnímu ideálu, k něčemu, před čím cítí upřímnou pokoru a čemu naslouchá, z tohoto zdroje ovšem čerpá sílu ke svobodné akci, k tvůrčímu činu, nezůstává pasivní.

Tento pozoruhodný princip byl ve středověku pěkně symbolicky vyjádřen v panovnických insigniích. Říšské jablko ozdobené křížem symbolizovalo pasivní naslouchání, zatímco žezlo vyjadřovalo panovníkovu vůli, tedy čin.

Počátky tohoto přístupu k realitě sahají do klasického Řecka, k Sokratovi a Platonovi. Sokrates objevuje nadosobní ideál,Ctnost . Platon pátrá po zřídle této Ctnosti, dotýká se nejvyšších duchovních pravd a poté, jako vzorový Evropan, koná tvůrčí čin, navrhuje model ideální obce, budované podle zásad Ctnosti.

Lecos můžeme starému Platonovi vyčíst, zvláště nedostatek Lásky k bližnímu, nemůžeme mu ale upřít jeho evropanství (narozdíl ovšem od novoplatoniků, kteří potratili základní rys takto formulovaného evropanství, totiž pokoru).

Jakýmsi Platonovým pokrevním bratrem byl na sklonku antiky sv. Augustin, který vnesl do filosofie plnost pravd Evangelia. Jeho model Obce Boží se stal ideálem středověku, třebaže se jej nikdy nepodařilo v praxi důsledně prosadit.

Jinou aplikací téhož principu byl Aristotelský přístup k realitě. Zatímco Platon naslouchal Ctnosti, Aristoteles naslouchal přírodě, naslouchal formou zkušeností. Jeho činem pak bylo, že jednotlivé zkušenosti řadil do systému. Představme si, kterak Aristoteles buduje svůj museion a ukládá do sbírek exponáty, které mu z výprav zasílal Alexander Veliký. Toť další vzor evropanství! Tento typus dovedli k dokonalosti Římané, kteří cítili jako své poslání přinášet světu řád a uspořádanost, krátcePax Romana . V křesťanské teologii dosahuje tento přístup svého vrcholu dílem Tomáše z Akvina.

Platon a Augustin, Aristoteles a Tomáš, ale také rolník píšící pluhem dějiny či prozíravý lesník sázející stromy, jejichž stínu se dočkají až jeho vnuci. To jsou skuteční Evropané, služebníci nadosobních ideálů.

Právě takoví jsou kladní hrdinové našich starých pohádek a bájí, to je tradice, kterou máme společnou s ostatními evropskými národy, tradice, která se zrcadlí ve verších keltských eposů stejně jako v hrdinské dikci germánských ság, ve slovanských písních či vikinských dřevořezbách.

Křesťanství tento přirozený rys Evropanů navíc zkultivovalo jasnou formulací nejvyššího nadosobního ideálu. Ctnost je více než zdatnost v tom či onom, je to dodržování Mojžíšského desatera! Česká či moravská velikonoční kraslice je více, než jen symbol plodivé síly nového jara, je to symbol Nového života po Zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Uvedl jsem ale, že naše kulturní orientace je jaksi nadvakrát západní, tedy západní ve smyslu evropská a západní ve smyslu západoevropská - latinská.

Počátky české kultury byly sice výrazně ovlivněny byzantským východem, odkud ke středoevropským Slovanům

přichází křesťanství a civilizace5, později však převládl spíše vliv „prvého“ Říma. Ostatně i sama velkomoravská misie byla v jistém smyslu „západnická“, neboť její představitelé vystupovali jako loajální stoupenci římského papežství v tehdy probíhajících sporech byzantských a západních teologů (tzv. Fotiovo schizma). Připomeňme, že Metoděj byl Římem ustanoveným arcibiskupem a papežským legátem. Navíc, v devátém století, přes všechny výše zmíněné kontroverze, dosud trvala věroučná jednota východu a západu, mezi oběma duchovními tradicemi neexistovala nějaká neprodyšná uzavřenost a kulturní vlivy se navzájem prolínaly. Tento stav u nás trval i po pádu Velké Moravy, když se naši předkové ocitli pod pravomocí řezenských „latinských“ biskupů. Západoevropské i řecko-slovanské bohoslužebné formy se praktikovaly vedle sebe a také celá kultura byla nepochybně ovlivněna východem i západem (o sv. Václavu např. v legendách čteme, že se učil knihám latinským, slovanským i řeckým).

Po vzniku velkého východního schizmatu roku 1054 u nás slovanská bohoslužba postupně mizí, neboť panuje obava, aby se v ní neobjevily východní hereze. Češi se tak naplno ocitají ve sféře církevně latinské. Když se čeština ve třináctém století stane literárním jazykem, nepochybně do sebe absorbuje staroslověnské dědictví, avšak pro zachycení textů užívá již výhradně písma latinského. Nejméně do druhé poloviny čtrnáctého století plní latina funkci hlavního diplomatického jazyka. Tak vzniklo a z toho plyne naše (nebo třeba polské) dvojnásobné západnictví.

Na závěr jsem ponechal zmínku o zřejmě nejdůležitějším pilíři naší kulturní identity, jímž je křesťanství. Ať je naše osobní krédo jakékoli, nelze přehlédnout, že to v minulosti bylo právě toto náboženství, které zformovalo slovanský lid ve středověký národ a že to byla církev, kdo takřka tisíc let kultivoval životní styl, etické zásady, ale třeba i estetické představy našich předků.

Je přitom jasné, že přes společný základ nabyly konkrétní historické projevy obecného křesťanství v každém národním společenství svou specifickou podobu. V českém katolictví je takovým typickým projevem tzv. tradice svatováclavská , která provází naši kulturu plných 900 let. Ve svatém Václavu byl vzýván mučedník, asketa, ale také spravedlivý panovník, svatý rytíř a nebeský ochránce svého národa. Není myslím náhodné, že svatý Václav podivuhodným způsobem ztělesňuje princip, o němž jsem uvedl, že náleží pravému evropanství, totiž naslouchání Duchu Božímu spojené s aktivitou ve světě. Krátce řečeno: kontemplace a čin, modlitba a meč. To je způsob žitého křesťanství, který oslovoval naše dávné předky a který, jak věřím, svou vnitřní silou oslovuje stále, byť je často třeba prokousávat se k němu přes horu sentimentálního balastu a módních herezí.

POZNÁMKY:

• 1. Tuto definici jsem před časem kdesi četl, protože se mi líbila, vypůjčil jsem si ji, bohužel si však nevzpomenu, kdo je jejím autorem.

  2. Gellner Ernst, Nations and nationalism, Oxford, 1988 (1. české vydání 1993)

  3. Fakta o existenci tzv. „moderního“ národního cítění ve středověku (dosvědčená nejen Dalimilem, ale i známým saským právním spisem Sachsenspiegel a jinými prameny) nedovolí profesně poctivým historikům, aby je zcela ignorovali. Autorita sociologických „dogmat“ o novověké genezi národů (a nacionalismů) je však nutí kopatrným až mlhavým formulacím, které mají zastřít vnitřní protimluv (nelze přece připustit, že české národní cítění vzniklo ve čtrnáctém století, apřitom současně tvrdit, že český národ vznikl až někdy po roce 1820). Příkladem takového bezradného tance mezi vejci mohou být např. příslušné kapitoly jinak vynikající práce Jana Křena, Historické proměny češství, Praha, 1992 (původně v samizdatu 1988).

  4. Bedřich ze Schwarzenberka, Zrození revolucí, Praha 1994

  5. Nepříliš úspěšné předchozí misijní pokusy franské a iroskotské neměly patrně větší význam.