Třídní revoluce: evoluční přechod do pracovního ráje

Jan Horník

Jsem komunistou

Tisíckrát starost mně vyspati nedá. Tisíckrát mozek východisko hledá...

Což nejsem člověkem jako ti druzí...? Což jenom otrok jsem a oni bozi...?

V uších mně příkazy Lenina znějí: „Kdo nepracuje, ať nevládne, nejí!“

Diví se měšťáci, naříkají kněží, že moje myšlenky pryč od nich běží

k hvězdě pěticípé, tou cestou jistou k svobodě lidstva:Jsem KOMUNISTOU!

Z pera dělníka, Rudý východ, 23. 12. 1930.1

„Soudruzi! Dovolte mi, abych dříve než přejdu k podstatě otázky, učinil několik předběžných poznámek.“ 2 Marxismus sice kvůli svým výsledkům příliš důvodů k humoru nedává, avšak projít dialektickým materialismem bez narážení na hranici Witgensteinovy řeči, při kterém rozum utrží nějakou tu bouli, je zhola nemožné. Zatímco Hitler se ještě pokoušel 'celkem logicky', myšleno bez dialektických kotrmelců, aplikovat darwinismus na lidi a odůvodnit tak i boj s marxismem, marxisté si ve svém boji za lepší budoucnost jako metodu fabulování důvodů zvolili právě onu dialektiku, a tudíž jedinou logikou, zde je, že logice je třeba se vyhnout. Při čtení zůstává rozum pod náporem boulí velmi často stát. Vlastně stojí nepřetržitě. Ale naštěstí jaksi po marxisticku. Jak hlásá jedno z hesel ve výkladovém slovníku sovětských filosofů: „Klid - viz Pohyb .“3 Tomuto klido-pohybu samozřejmě podléhá i rozum, a tak se snad přeci jen dostaneme až na konec, neboť naše šedé hroudy budou neustále v pohybu, i když budou v klidu.

Co se týče evoluce a marxistických ideologů, Darwin byl příliš evoluční a málo revoluční, a tak ho zastoupili evolucionisté pokročilejší, kteří dokázali odůvodnit i revoluční skoky. Ani tyto skoky bohužel nedopadly dobře, neboť jak máme experimentálně ověřeno, na jejich konci byl gulag. Vpočtu uskákaných k smrti se třídním socialistům bohužel podařil skutečný pokrok, se kterým se nemůže měřit ani Adolf Hitler se svým národním socialismem a vyhlazovacími tábory. Jak trefně poznamenal jistý český slovenský nelida - první atomová bomba neměla dopadnout na Hirošimu, ale na Moskvu (a druhá na Peking, dodávám já). To se však nestalo, a tak nezbývá než ponořit se do bažin dialektického materialismu a pokusit se šedou hroudu provést smrští hmoty, která vytváří ony Witgensteinovské boule. A to nikoliv ve zdraví, to je utopie; v souboji spohybující se hmotou se pokusíme alespoň přežít. Proto se budeme soustředit, budeli to možné, především na pátrání po evoluční teorii.

Práce je práce

Jistí chytráci přišli kdysi na to, že nejdůležitější ze všeho je práce. Nejlépe se samozřejmě pracuje v kolektivu, a proto není nad pracovní tábor. Práce totiž jak známo osvobozuje a v lepším případě dokáže činit přímo zázraky. A protože se komunistické zázraky dějí jenom v pohádkách, nezbývá než se podívat, jak pohádku ovzniku člověka v klasickém stylu bylo-nebylo (avšak poněkud s pokročilejším obsahem) podává jeden ze zakladatelů socialistického pokroku, kterým není nikdo jiný než kolega Bedřich Engels: „Práce je zdrojem všeho bohatství, říkají političtí ekonomové. Je jím vedle přírody, kterádodá váprá ci surovinu, kterou práce proměňuje v bohatství. Ale práce je ještě něco daleko více než to. Je první základní podmínkou všeho lidského života, a to v takové míře, že v jistém smyslu musíme říci: práce dokonce vytvořila člověka. Před mnoha statisíci lety, v určitém, dosud pevně nezjištěném úseku tohoto údobí vývoje země, které geologové nazývají třetihorní (nejspíše před jeho koncem), žil kdesi v horkém pásmu - patrně na rozlehlé pevnině potopené dnes na dně Indického oceánu- rod lidem podobných opic, který byl na vysokém stupni vývoje. Darwin nám podal přibližný popis těchto našich předků. Byli po celém těle zarostlí, měli vousy a špičaté uši a žili ve smečkách na stromech. Tyto opice počaly si odvykat užívání rukou při chůzi po zemi a chodily stále vzpřímeněji, patrně v důsledku svého způsobu života, neboť při šplhání mají ruce jinou funkci než nohy. Tak byl učiněn rozhodující krok pro přechod od opice k člověku.“4

A protože v socialismu práce znamená pracovat rukama, nejdůležitější byly samozřejmě ruce. Dalo jim to sice spoustu práce a lopocení, ale nakonec se to podařilo: „Než byl první křemen zpracován lidskou rukou na nůž, mohlo uplynout tolik času,že nám známá doba historická je proti tomu nepatrná. Avšak rozhodující krok byl učiněn: ruka byla osvobozena a mohla se nyní přiučovat stále novým úkonům a větší ohebnost takto získanáse dědila a zmnožovala od pokolení k pokolení. Tak je ruka nejen orgán práce, nýbrž i její produkt.“ 5 Ruka tedy sama způsobila svůj vlastní vznik. Princip samo se to je vůbec nejgeniálnějším pracovním výdobytkem. Jedině tak je totiž například možné, že když se ryba lapaje na souši po dechu snaží dostat zpátky do vody, opírání ploutví o zem způsobí, že jí časem narostou opičí ruce, které na vrcholu vývoje dokáží třeba i toto: „Asi dva roky pracuji novým způsobem a používám rychlostních metod. Za tu dobu jsem přešelnanovou, vyšší řeznourychlost. ...Při přechodu na rychlostní metody frézování jsem musel překonat mnoho těžkostí: buď se stroj chvěl, nebo se drolily nože, nebo frézovací hlava se brzo opotřebovala, nebo výkonnost motoru byla nedostatečná.Apřece se mi podařilo bez modernizace stroje odstranit všechny tyto nedostatky, způsobené přechodem na nový způsob práce.“ 6

Ale vraťme se k Engelsově původní práci, která modernizuje na plné obrátky a dává vznik všemu, na co si vzpomenete: „Jak již bylo řečeno, byli naši opičí předkové družní; zřejmě nelze odvodit člověka, nejdružnějšího ze všech živočichů, od nedružnéhonejbližšího předka. Ovládnutí přírody, počínající vypěstěním ruky, prací, rozšiřovalo každým novým pokrokem obzor člověka. Na předmětech v přírodě objevoval stále nové, dosud neznámé vlastnosti. Na druhé straně přispíval vývoj práce nutně k tomu, že sbližoval členy společnosti, ježto zmnožoval případy vzájemné podpory a společné činnosti a budil vědomí užitečnosti této součinnosti pro každého jednotlivce. Zkrátka, tvořící se lidé došliažktomu, že si měli navzájem co říci. Potřeba si vytvořila orgán: Nevyvinutý hrtan opice se pomalu ale jistě přetvořoval, modulací pro stále vyšší modulaci, a orgány úst se učily postupně vyslovovat jednu artikulovanou hlásku za druhou. Že tento výklad vzniku řeči z práce a prací je jedině správný, dokazuje srovnání se zvířaty. ...Především práce, po ní a potom zároveň s ní řeč - to jsou dva nejpodstatnější podněty, jejichž vlivem mozek opice byl ponenáhlu přetvořen v lidský...“ 7

Výsledkem manuální práce je tedy kromě zušlechtění opice i vznik řeči. Vúdivu nad pracovitými končetinami způsobila potřeba sdružování opic vytvoření družstevních orgánů, ve kterých si mohli družstevníci pokecat a poté se konečně dát do sepisování pokrokových brožur, aby se prací v pracovních táborech mohl osvobodit celý člověk (ne jen jeho pět prstů). V době vzniku prvních debatních buněk neplatila bohužel v evropských zeměpisných šířkách šaríja, ve které jako sankce existuje i usekávání rukou, a tak se socialistických brožurek ve společenské interakci vyrojilo takové množství, že se dialektikou podařilo zblbnout tolik gramotného lidu, že místo příjemného otrockého lenošení nastal komunistický pracovní ráj. Než se ale ráj dostavil, bylo třeba vykonat mnoho práce a popsat tuny papíru. A protože je práce a s ní spojená pracovitost typickým projevem, ba přímo základem socialismu (a tudíž i pokroku), je socialistických mouder po dvou stoletích pokrokového badání skutečně neuvěřitelné množství. Lenoch by si až pomyslel, že místo ukazováčků musejí mít potomci marxistických teoretiků evolučně vyvinuté alespoň primitivní tužky. V bažině těchto genialit si budeme muset vybrat jenom některé skvosty. Jako například: „Na počátku byla Práce. Všechno pochází z ní. Bez ní by nebylo nic, co jest uděláno. V ní byl život, a život byl světlem člověka.' ...Takový výklad ve smyslu, že produktivní práce jest spasitelem světa, opravdovýmbohemjeho, božstvem, jímž žijeme, pohybujeme se a existujeme, toť vznešená pravda, toť evangelium mezinárodního socialismu, největšího ze všech hnutí, hnutí jež přináší jedinou rozumnou naději, že se lidstvo osvobodí ze všeho zbytečného utrpení... “8

U zrodu komunistického ráje byl s Engelsem ještě jeden podařený mudrc (lidově řečeno - jeden za osmnáct adruhý bez dvou za dvacet), Marx se narodil v roce 1818 a Engels v roce 1820. Bylo by neslušné nedat v úvodu prostor i druhému soudruhovi:„Dříve, nežli můžeme osvobozovat jiné, musíme osvobodit sebe. Nejstrožejší forma protichůdnosti mezi židem a křesťanem je protichůdnost náboženská. Jak řešíme protiklady? Tím, že je znemožníme. Jak znemožníme protiklad náboženský? Tím, že odstraníme náboženství. Jakmile žid i křesťan rozpoznají ve svých náboženstvích jen rozmanité stupně ve vývoji lidského ducha, jen rozmanité, v oběhu dějin odložené hadí kůže, a v člověku rozpoznají hada, který se zde svléká, nestojí k sobě již v poměru náboženském, nýbrž již jen v poměru kritickém, vědeckém, lidském. Věda je pak sjednocuje. A protiklady ve vědě se řeší samou vědou.“ 9 Zdá se vám snad, že toto moudro zcela nenavazuje na Engelsovy poznatky o pracovitých opicích a je vytrženo z kontextu? Ano. Zdání neklame, je tomu skutečně tak. Cílem marx-engelismu byl totiž jak známo revoluční skok, který zcela přeruší návaznost s překonanými obdobími dějin apřenese nás do nové dějinné fáze, tentokráte komunistické. A protože nejlepším způsobem, jak si teoretické závěry osvojovat, je samozřejmě praxe, berte tento skok jako praktické vzdělávání za pochodu k světlejším zítřkům. A protože další nedílnou součástí marxismu je boj protikladů, který je hybnou silou vývoje, a rozpor, poněkud reakčně nyní obrátíme chod dějin a skočíme zpátky tam, kde to všechno začalo.

Na počátku byla hmota

Bez znalosti podstaty marxistické reality bychom při prvním vykročení do dialektického rašeliniště utonuli, a proto se musíme podívat na pevné jádro močálu, abychom věděli, kam šlápnout a jak se v hnijící hmotě při sledování evoluce pohybovat. Jak učí největší z velikánů a učitelů Vladimír Iljič Lenin: „Materialismus tvrdí vplnémsouhlase spřírodními vědami, že hmota je dána prvotně, a pokládá vědomí, myšlení, počitek za druhotné, neboť v jasně vyjádřené formě souvisí počitek jen s nejvyššími formami hmoty (hmota organická), amůžemejenpředpokládat,že'vzákladě samé stavby hmoty' existuje schopnost, kteráodpovídápočitku.“ 10 Nebo jak z Leninových spisů citují jeho následovníci a vykladači: „Hmota je filosofická kategorie k označení objektivní reality, jež je dána člověku v jeho počitcích, jež je kopírována, fotografována, zobrazována našimi počitky a existuje nezávisle na nich.“11 A co v reálu znamená, že je hmota prvotní: „Jakmile je dokázáno, že živá hmota nebyla ani stvořena bohem, ani neexistuje vždy a všude neměnně, ale vznikla v určitých podmínkách z vývoje neživé hmoty a vyvíjí se od nižších druhů rostlin a živočichů k vyšším, bylo nezvratně stanoveno, že před vznikem různých forem vědomí („duše“ rostlinné, živočišné, lidské) neexistovalo žádné vědomí, duše, psychická činnost, ideální jsoucna jakéhokoliv druhu.“ 12Jednoduše řečeno, všechno teprve muselo vzniknout evolucí z šutrů: „Vznik živých organismů z neživých, který se odehrál na naší Zemi asi před třemi miliardami let, byl přirozený a zákonitý proces, v němž se objevily nové pohyby a funkce organismů složitějších, než byly anorganické struktury hmoty,anenížádnéhověcnéhodůvodupřisuzovat zárodečným nebo rozvinutějším formám vědomí - od dráždivosti a citlivosti přes formy vnímání k myšlení a sebevědomí - nějaký zcela zvláštní, od hmoty a hmotných procesů zcela odlišný nehmotný charakter. Vědomíje vlastnost,funkceačinnost vysoce organizovaných hmotných struktur stejně hmotnájako jiné jejich vlastnosti, funkce, činnosti, i když pochopitelně kvalitativně odlišná.“ 13 Teoretické závěry z toho plynoucí jsou následující: „Teorie vývoje prokázala, že věda musí všechny konkrétní struktury chápat v jejich pohybu, změně a vývoji. Závěrečným aktem popravy nábožensko- idealistického dualismu ve výkladu světa, přírody a člověka byl důkaz, že sám člověk je produktem vývoje přírody a že lidské vědomí, sebevědomí, abstraktní myšlení je dosavadním vyvrcholením přirozeného vývoje živých druhů. Myšlení (mysl, ideje apod.) je vždy myšlením a myšlenkami lidí, člověka jako společenského druhu. Jakékoliv ideální jsoucno ve smyslu jsoucna nehmotného je proto právě jen lidskou idejí, pojmem takového jsoucna: bůh existuje jen jako pojem, myšlenka, představa člověka, je stvořen v lidské hlavě v určitých podmínkách vývoje společnosti. To jsou fakta vědeckého poznání.“ 14 A k čemu jsou fakta filosofie hmoty v kolektivní praxi pokročilých opic užitečná: „Marxismus a marxistická filosofie vyzbrojuje milióny příslušníků dělnické třídy a všech pracujících a jejich předvoj - komunistickou stranu - znalostí zákonů revoluční přeměny světa. ...V našem století směřují světové dějiny ke komunismu a dialektický a historický materialismus je filosofickým, teoretickým základem tohoto postupu.“ 15

Hlavně se těmito nesrozumitelnými citacemi nenechte vyvést z klidu. Všechno je totiž v pohybu. Když se na chvíli vyhrabeme z leninistického oddělení marxistického močálu a postavíme se na pevnou hmotu, pak lze tyto odrazy částic ve vědomí shrnout asi následujícím způsobem: Prvotní, a tedy základem všeho, je hmota. Hmota je věčná. Veškerý svět není nic než hmota. Veškerá hmota je v neustálém pohybu a je jediným zdrojem a příčinou všech procesů v přírodě. Svět je pohybující se hmota. Vědomí je jen projevem pohybu hmoty v mozku. Ktomu se vývoj propracoval z počátečního stavu hmoty, která se pohybem postupně přeměnila tak, že vytvořila vesmír i Zemi, a na ní život. Pohyb hmoty nakonec evolucí vytvořil i člověka, který si to konečně díky odrazům hmoty ve vědomí celé uvědomil a mohl začít s přípravou komunistického pozemského ráje. Vyvolenou hmotou, která ráj uskuteční, bude dělník. Pracuje totiž rukama a jeho mozek se nefláká po kavárnách, kde by mu kvůli poklidnému popíjení a pokuřování hrozila retardace ve vývoji, kterou působí nedostatek pohybu a špatná životospráva. Genialita dvou nejzákladnějších zakladatelů pak spočívá v tom, že na tohle všechno dokázali přijít: „Marxova a Engelsova zásluha záleží předně v tom, že odhalili zákonitost vývoje přírody i lidské společnosti, do té doby mnozí mysleli, že dějiny jsou snůškou nahodilostí, které cloumají člověkem sem a tam. Jiní věřili, že svět je řízen nějakou vyšší bytostí, bez jejíž vůle se nic na světě nestane a nezmění. Byli též hlasatelé názoru, že osudy lidstva řídí „hrdinové“, kteří jsou schopni prosadit své svobodné rozhodnutí. Zakladatelé marxismu objevili, že život vesmíru vůbec a život lidí zvlášť je řízen pevnými zákony.“ 16

Protože však sepisování pokrokových brožur v prostředí odrážející se a pohybující se hmoty je i není dialekticky přiměřeně samo sebou, musela se hmota v procesu vývoje nejdříve propracovat do stavu, kdy její nejpokrokovější teplé hroudy nacházející se v lebkách Marxe a Engelse byly schopny přijmout její nárazy tak, že je transformovaly do prvních pouček dialektického materialismu a poté je prostřednictvím stimulace neuronů zaznamenaly do hmoty vyrobené z drceného dřeva. K transformaci hmoty použitelné pro výrobu prvních marxistických brožur prostřednictvím determinovaných robotů zhmotněných v Marxovi a Engelsovi si proto pohyblivá materie napomohla i prostřednictvím teplých šedých hrud přírodovědců: „Jestliže Marx a Engels provedli revoluci ve filosofii a vytvořili filosofické učení, jež poskytuje pravdivou a hluboce vědeckou soustavu názorů na svět, nesmíme si to vysvětlovat jen tím, že to byli geniální myslitelé, ale především také tím, že v jejich době dozrály všechny k tomu nezbytné předpoklady. Rozvoj věd, zvláště pak přírodovědy, dosáhl již úrovně, kdy bylo možno vytvořit opravdu vědecký filosofický světový názor. Když Engels hodnotil výsledky vývoje vědy o přírodě, konstatoval, ženovýnázornapřírodu,nepřátelský jak idealismu, tak i metafyzice, byl přírodovědou připraven asi v polovině XIX. století.“ 17

Hmota si tedy konečně vytvořila zdravý základ a mohla přistoupit k formování mozků do tvaru dialekticky-materialistického:„Proces vzniku a utváření dialektického materialismu nelze pochopit, jestliže nebereme v úvahu organické sepětí tohoto procesu s vývojem přírodovědy. Zakladatelé marxismu od prvních kroků své činnosti do konce života pozorně sledovali úspěchy vědy a techniky. Stěžejní principy dialektického materialismu - učení o hmotné podstatě světa, o hmotě a formách její existence, o nejobecnějších zákonech vývoje bytí, o vztahu hmoty a vědomí - mohly být vypracovány jen na pevném základě poznatků o přírodě. Revoluce v oblasti filosofie, uskutečněná Marxem a Engelsem a znamenající zrod dialektického materialismu, byla produktem geniálního zobecnění vývoje přírodovědy a společensko-historické praxe.“ 18

Filosof musí stát na hlavě

Přírodovědecké hroudy samozřejmě tvořily jen část tlaku na mozky zakladatelů dialektického materialismu. V determinaci vývoje mozkových zauzlenin Marxe aEngelse měly pochopitelně prsty ihroudy filosofů: „Když tito budoucí zakladatelé marxismu zahájili svou veřejnou činnost, vládla v Německu idealistická filosofie Hegelova. Tato filosofie mocně zapůsobila na vývoj formování Marxových a Engelsových názorů... Jak jsme uvedli v předchozí kapitole, je Hegelova filosofie rozporná. Zatímco její dialektickámetoda je svou podstatou revoluční, její idealistický systém je konzervativní. Vytvářejíce vědecký světový názor, Marx a Engels kriticky přehodnotili Hegelovu dialektiku a vytěžili z ní jen racionální jádro, ideu rozporného vývoje probíhajícího ve skocích.“ 19 Hegel tedy do svých vývodů sice dobře zapracoval alfu a omegu marxismu, ale podle géniů málo rozumně. Byl to prostě odporný idealista, a proto bylo třeba učinit další rozporný krok, aby byl Hegel pokrokově vylepšen. Hegel jednoduše nechtěl pochopit, že základem všeho je hmota, a proto bylo třeba hnusný idealistický systém po hegelovsku protikladně převrátit, a to pokud možno hlavou dolů. Ale i přesto, že Hegel odmítal domyslet to, co si vymyslel,„kladným prvkem Hegelovy idealistické filosofie byla dialektická metoda - učení o tom, že zdrojem vývoje je boj protikladů, že vývoj se děje přeměnou kvantitativních změn v kvalitativní, že pravda je konkrétní atd. ...Hegel se bál učinit závěry, jež vyplývaly přímo z jeho učení o rozporech jako hybné síle vývoje. Boj protikladů nepřivedl až k jeho logickému zakončení, k vítězství nového, pokrokového nad odumřelým, starým, nýbrž neutralizoval, smiřoval protiklady a pokoušel se skrýt, zastřít ostrý boj protikladných sil, který probíhá v třídní společnosti.“ 20 Hmota si však dokázala poradit i s touto reakční sabotáží a prostřednictvím pohybu v lebkách dvou mudrců to nakonec všechno zachránila: „Když Marx a Engels tvořili dialektický materialismus, nemohli převzít Hegelovu idealistickou dialektiku v té podobě, v jaké ji vytvořil Hegel. Marx a Engels ji materialisticky přepracovali, postavili ji z hlavy na nohy.“ 21 I rozpor tedy konečně stál filosoficky pevně nohama na hlavě a hmota mohla rozpornými pohyby v klidu začít postupně přeměňovat kvantitu nashromážděných přírodovědeckých poznatků v novou filosofickou kvalitu a mohlo dojít k pokrokovějšímu sebepřeskupení materie: „Od poloviny XVIII. a zvláště v XIX. století dělají veliké vědecké objevy v metafyzickém názoru na přírodu jeden průlom za druhým. Lomonosovovy objevy ve fyzice a v chemii; Kant-Laplaceova teorie o přirozeném vzniku sluneční soustavy; učení o historickém vývoji Země a paleontologická teorie o postupném vystřídávání jedněch organických forem na Zemi jinými; vznik organické chemie a umělé vytváření organických látek, které dokazuje, že je možné použít chemických zákonů v živé přírodě; objev mechanické teorie tepla a zákona přeměny energie; objev buněčné struktury organismů, objevy Lamarcovy, Darwinovy, Mičurinovy, Timirjazevovy a Pavlovovy - tyto i jiné přírodovědecké objevy ukázaly přírodu v jednotě a vnitřní souvislosti všech jejích forem, v nepřetržitém dějinném vývoji.“ 22 Dialektika přírody byla tzv. na spadnutí: „Rozvíjející se přírodověda se mezitím dostávala do stále většího a většího rozporu s metafyzickým světovým názorem. Příznačným rysem nového období vývoje, do něhož přírodověda vstoupila na přelomu XVIII. a XIX. století, bylo, že do vědy pronikla myšlenka vývoje, souvislosti a vzájemného působení přírodních jevů, myšlenka jednoty světa. Engels říká, že zatímco dříve byla přírodověda vědou o hotových věcech, stala se v XIX. století „vědou o procesech, opůvoduavývojitěchtověcíaosouvislosti, kterápojí tyto přírodní procesy v jeden veliký celek“. K vítězství myšlenek vývoje ve vědě o přírodě přispěly zejména tři velké přírodovědecké objevy: objev rostlinné a živočišné buňky, zákona zachování apřeměnyenergieaDarwinova teorie o původuavývoji druhů rostlinaživočichů. Tyto objevy odhalily dialektický charakter vývoje přírody.“ 23

A to už byl jenom krůček ke geniálnímu zobecnění vývojového chápání skutečnosti na celek všehomíra, česky řečeno ktzv. ideologizaci: „Opíraje se o vývoj přírodních věd, překonal marxismus metafyzickou omezenost starého materialismu a dal materialismu dialektický ráz. Bylo to velké vítězství v dějinách lidského myšlení: vzniklo filosofické učení, pohlížející na celou přírodu, od jejích jednoduchých až po ty nejsložitější projevy jako na jednotný celek a vědecky vysvětlující všechny procesy a jevy zákonitým vývojem hmoty, jejími vlastními přechody z jednoho stavu do druhého, z nižších forem k vyšším.“ 24 Konečně se tedy otevřely brány proletářům a ti se mohli s nadšením pustit do bezmezného revolučního přetváření hmoty: „Marxistická dialektika neklade vývoji společnosti právě tak jako vývoji přírody žádné meze. Je obrácena nejen kminulosti, ale i k přítomnosti a budoucnosti a odkrýváneomezené možnosti vývoje lidstva. Tato vlastnost materialistické dialektiky, zbavené omezenosti idealistické dialektiky Hegelovy, je výrazem stanoviska nejrevolučnější třídy - proletariátu.“ 25

My se už však musíme obrátit k evoluci. Jinak nám hrozí hmotný dialektický zánik vdůsledku witgensteinovského boulování, které způsobuje vznikající marxistické uhlí.

Ani Darwin, ani Lamarc, ale až Mičurin

S nohama na hlavě se materialistický hlavonožec v zájmu svých protikladných chapadel, kterým hrozilo sebesežrání v důsledku boje protikladů, přirozeně dialekticky vrhl i na vývoj biologie a požíráním jiných se mu podařilo oddálit sebezničení. A protože revoluce musí mít přednost i na poli přírodních věd, pouhá evoluce neměla u marxistů logicky dialekticky na růžích ustláno. Sám Charles Darwin si to upravověrných marxistů, na rozdíl od nacistů, poněkud pokazil. Pochopil sice základní princip vývoje skutečnosti, ale uniklo mu, že postupný vývoj je málo rozporný. Myšlenka pouhé evoluce totiž v praxi neodpovídala praktickým požadavkům pohybující se hmoty v podobě revolučního proletariátu, který se může řádně realizovat pouze prostřednictvím revolučních skoků, bez kterých se správný komunista nemůže zdravě vyvíjet a v klidu neusne. Jak sice píše Haldane: „Dobrý marxista bude čekat, že Darwinova teorie přirozeného výběru bude obsahovat vnitřní rozpory. Engels označil tuto teorii jako „první dočasné, nedokonalé vyjádření skutečnosti, zjištěné v poslední době.“ Pokud nyní víme, zdáse, že přirozený vývoj se neguje aspoň dvěma způsoby,“ 26 ale pouhé dva rozpory uvnitř jedné teorie nemohly u dobrých marxistů pochopitelně projít, a tak musel být skrytý reakcionář Darwin nahrazen pokrokovějšími evolucionisty: „Marx a Engels vytýkali Darwinovi, že si vzal současné hospodářské podmínky za vzor pro soutěžení v živočišném světě a ještě více kritizovali současnou hospodářskou soutěž proto, že nepřevyšuje úroveň soutěže u zvířat. Skutečně, doba měla na Darwina vliv ve dvou určitých směrech. Předně byl ochoten, vzhledem k vládnoucím hospodářským teoriím, zvláště k teorii Maltshusově, považovat boj o život za vnější boj, za boj mezi jednotlivci spíše než za boj jednotlivce s prostředím a za boj za vnější přizpůsobení spíše než za vnitřní boj. Za druhé bylo přirozené, vždyť Darwin žil v době, kdy pokrok se zdál stejnoměrný, že si neuvědomil nutnost občasných vývojových skoků. Domníval se, že vývoj je spojitý proces,myvšak nyní víme, že tomu tak nemůže být.“ 27 S tím nelze než souhlasit. Jak máme praxí ověřeno, bolševická revoluce se skutečně neobešla bez nějakých těch skoků, při nichž sice někteří skokani nedopadli dobře, ale hmota jako celek se proskákala celkem daleko a tak nezbývá než konstatovat, že z materialisticko- dialektického hlediska se Darwin poněkud seknul. Jak přehledně shrnují sovětští filosofové: „Darwin popíral existenci skoků ve vývoji organické přírody, odmítal nejen Cuvierovy kataklysmaty, ale i dialekticky chápaný vývoj počítající s revolucí, zatím co podle dialektické metody evoluce i revoluce, kvantitativní i kvalitativní změny jsou dvě nutné formy jednoho a téhož pohybu. ...Darwin podal proti náboženským představám nezvratné vědecké důkazy o původu člověka z antropoidních opic. Avšak tím, že zůstával na čistě biologické půdě, nemohl tuto otázku vyřešit úplně. Otázky původu člověka správně vyřešil marxismus. Marxismus učí, že pro vydělení člověka ze světa živočichů mělo rozhodující význam použití pracovních nástrojů.“ 28 Atd..., to už jsme ale probírali - prostě práce, práce a zase práce. Vraťme se však ještě o evoluční krok zpět.

Jinou biologickou obětí hlavonožce, i když z počátku hmotně nadějnou, se stal i jistý Lamarc, respektive již jen pouhé odrazy jeho šedé hroudy. Tento pojídač žabích končetin a Darwinův předchůdce sice lépe splňoval požadavek na hmotařský světonázor, když si evoluci vysvětloval prostřednictvím působení vnějších okolností na vývoj a přeměnu jednotlivých orgánů, ale zcela pohořel na poli dialektiky, což materialisticko-dialekticky kmitající částice nemohly akceptovat a nakonec musely vyrobit pokrokovějšího biologa s revolučním mozkem: „Svými filosofickými názory byl Lamarc v zásadě materialista, jeho materialismus byl však nedůsledný a omezený.“ Ale i přesto, „Lamarc měl pokrokovou úlohu v dějinách biologie jako vědy o obecných zákonech vývoje života na zemi. Sám termín 'biologie' zavedl do vědy Lamarc. Lamarc se projevil jako novátor při vytváření metody studia přírody. Lamarcova a zvláště Darwinova evoluční metoda byla vědeckým základem biologie. ...Lamarcovo učení vyvolalo zuřivou kritiku reakcionářů.“ Ale naštěstí „na obranu pokrokových materialistických tezí, které Lamarc vyslovil formou geniálních dohadů a hypotéz, vystoupila mičurinská biologie. Hluboce propracovala teorii o významu životních podmínek při změně povahy organismů a odhalila nejdůležitější biologický zákon o možnosti a nutnosti dědičnosti získaných znaků, o němž se Lamarc vyslovil jen všeobecně. Co se týkápřímo Lamarcovy vývojové teorie, je čistě evolucionistická: Lamarc se díval na vývoj pouze jako na postupný a nepřetržitý proces, bez skoků a revolucí.“ 29 Protože však bez skoků a revolucí není žádná zábava a evoluce bez revoluce je málo rozporná, nezbývalo pohyblivým atomům než pokročit dále ve vývoji a Lamarcovy geniální dohady pomocí hmotné fantazie pokrokově vylepšit. Nikoliv tedy Darwin nebo Lamarc, ale teprve Mičurinova teplá šedá definitivně pochopila.

A kdo že byl Ivan Vladimírovič Mičurin? No přece „velký biolog, který pozdvihl vědeckou, darwinovskou biologii na nový vyšší stupeň.“ Vyšší rychlostní stupeň samozřejmě neznamenal nic jiného než dodržovat pravidlo, že cílem není realitu vykládat, ale měnit. „Darwin zákony organického světa pouze vyložil, Mičurin však vytvořil materialistickou teorii, jak možno tento živý svět měnit.“ „Naším cílem, říkal, je „předělat vlastnosti rostlin tak, jak si přejí pracující“. Mičurin, který vycházel ze známé Marxovy these 'filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit', vytyčil úkol biologické vědy: „Nemůžeme od přírody očekávat milosti; naším úkolem je vzít si je od ní.“ A tak se konečně evoluce propracovala k mozku, který splňoval dialekticko-materialistické požadavky. Jako dobře vyvinutá hmota se totiž Mičurin „stal uvědomělým dialektickým materialistou, aktivním bojovníkem za socialismus a komunismus, proti kapitalismu. Z hlediska dialektického materialismu vykládal a řešil otázky agrobiologie.“ Jednoduše to byl po všech marxistických stránkách ideál: „Mičurin se vždy a ve všem řídil myšlenkou vývoje. ...Byl přesvědčen, že věda a praxe je všemocná, že je možné poznat přírodu a ovládnout všechny problémy vytváření druhů. Svou teorii budoval jako důsledně materialistickou teorii, kteráje nesmiřitelnávůči každému ústupku idealismu.„ A kromě toho “se jako skutečný revolucionář ve vědě nebál ukázat na slabé a chybné stránky Darwinova učení.“ 30 A jak se mohlo Mičurinovi podařit, že zrovna on a s ním i jeho biologičtí žáci odhalili marxisticky košer pravdu? Vlastně v tom byli tak trochu nevinně. Filosofičtí zakladatelé marxismu již v té době zpětně odráželi ze svých mozků to, co si předtím vypůjčili od přírodovědců. Jednoduše řečeno, poté, co skrze neurony největších géniů prošly přírodovědecké objevy a dostalo se jim materialisticko-dialektického zobecnění, vyrazily částice zpátky do širé hmoty a začaly přírodovědcům vracet, co si předtím vypůjčily. A tak se nakonec v souladu se všeobecným kmitáním atomů a molekul a jejich pracovní zásadou 'samo se to' stalo následující: „Nejdůležitější odlišností mičurinské biologie ve srovnání s předchozími teoriemi je to, že její tvůrci vědomě a důsledně použili k pochopení a ke studiu vývojových zákonů organické formy hmoty marxisticko leninistického světového názoru, dialektického materialismu.“ 31

I když Mičurinovi přírodovědečtí předchůdci zastávali jako on evoluční teorii, jedině Mičurin ji dokázal vyložit ke spokojenosti filosofů materie, totiž materialisticky a dialekticky: “Mičurinská biologie, která je novou a vyšší etapou ve vývoji vědecké biologie tvůrčím způsobem rozvíjí vše pokrokové a nejlepší, co bylo v učení vynikajících materialistických biologů minulosti - Lamarca, Darwina, a.j. - rozvíjí je a očišťuje materialistické jádro jejich učení od metafyzického a idealistického nánosu... Podle Mičurinské biologie je život formou pohybu a vývoje hmoty a másvé vývojové zákonitosti, které jsou pouze jemu vlastní. Mičurinskábiologie vycházela z toho, že živáhmota vznikla z neživé a že různotvárnost živočichů a rostlin je výsledkem jejich nepřetržitých změn a vývoje. Mičurinskábiologie, kterápohlíží na vývoj živé přírody jako na jediný materiální zákonitý proces, odhalila a objasnila složité a různotvárné souvislosti, z nichž se tento zákonitý proces skládá, ...považuje organismus a podmínky jeho života za dialektickou jednotu.“ Na rozdíl od Darwina dokázala mičurinská biologie „v souhlase s učením marxistické dialektiky, že vývoj organismů probíhádvojím způsobem- kvantitativní a kvalitativní změnou.“ A tím„mičurinskábiologie překonala omezenost Darwinovy teorie, kteráodmítala skoky v přírodě. Mičurinská biologie, která se opírá o praxi a překonává jednostrannost plochého evolucionismu, vypracovává novou teorii druhů a jejich vzniku. Podle této teorie nepozorujeme ve vývoji živých forem celistvou nepřetržitou linii ne proto, že by vzájemná konkurence, jak se domníval Darwin, vedla k vymírání spojovacích článků, nýbrž proto, že taková celistvá nepřetržitost v přírodě nemůže být. Vývoj je jednota nepřetržitého a přetržitého, evoluční a revoluční formy pohybu.“ 32 Jednota protikladů konečně zvítězila. A protože je charakteristickou zvláštností mičurinské biologie „její účinnost, revoluční vztah ke skutečnosti. Těsná spojitost s praxí, odpověď na její požadavky, ověřování teorie v praxi, zobecnění praxe a její uznání jako kritéria pravdivosti teorie...,“ a navíc je„jedinou teorií, která věrně zobrazuje zákonitosti vývoje organické hmotyajež ukazuje cesty kuvědomělému přetváření přírody v zájmu pracujícího lidu“ a má „velký význam pro další rozvoj a upevnění přírodovědeckých základů marxisticko-leniského světového názoru“ a konečně, „komunistická strana podporuje pokrokové sovětské mičurinské vědce,“ 33 byl biologický pilíř marxistického světonázoru konečně pevně usazen v materialistickém močálu. Stojí na něm nápis: Mičurinovo.

ZÁKONITÝ ZÁKON TRANSFORMACE EVOLUCE V REVOLUCI

Jak je vědecky dokázáno, zákony a zásady vývoje, které Mičurin s pomocí marxistických filosofů nalezl v přírodě, pochopitelně platí v celém vesmíru. Co by to ostatně bylo za zákony, kdyby neplatily všude: „Odhalení všeobecné vzájemné souvislosti předmětů a jevů je prvním krokem na cestě poznání dialektiky přírody, společnosti a myšlení. ...Engels psal: „Celá nám dostupná příroda tvoří jakousi soustavu, jakýsi souvislý komplex těles.Vtom, že tato tělesa jsou ve vzájemném vztahu, je už obsaženo, že na sebe působí, a toto vzájemné působení je právě pohyb.“ Souvislost a vzájemné působení jsou neodlučné odpohybu, změny a vývoje. ...Dialektika, učí Engels, zahrnuje všechny formy pohybu od prostého přemisťování předmětu v prostoru až k vývoji lidské společnosti.“ 34 „Lidská společnost je součástí jednotného materiálního světa, který nás obklopuje. Proto zákony a kategorie dialektického materialismu platí i pro společnost.“ 35 Laik si to může představit asi jako onen Cimrmanův souvislý masiv křídy, který vyplňuje veškerý prostor. Dějinné dění je pak kmitání křídových částic v tomto masivu, přičemž různá rychlost kmitů a hustota částic způsobuje, že například v českém bloku se na nás muže křenit nejgeniálnější ekonom na planetě a tvrdit: „Společenská transformace země je proces, který není experimentem v laboratoři, kdy vědec provádí pokus A, pokus B, pokus C. Transformace je valící se řekou, kdy stát a předseda vlády jsou jen jedni z hráčů, kteří občas něco popostrčí, ale jinak se to valí samo dál. Myšlenka, že by bylo možné spontánní evoluční proces utváření nového společenského systému zarazit, nechat několik let budovat jakousi legislativu, resp. ony prázdné krabičky legislativy, a pak zase otevřít tu řeku a pustit ji, aby tyto prázdné krabičky naplnila, je druhámetodologickámystifikace, kterou jak političtí odpůrci, ale bohužel i řada renomovaných zástupců cechu právníků dnes a denně vůči nám hraje.“ 36 Největší výdobytek tohoto systému samopohybující se hmoty jednoduše spočívá v tom, že nikdo za nic nemůže a všechno se děje samospádem materiálního dění. Hmota si prostě dělá, co chce, a dokud do toho nezapleteme nějaké idealistické výmysly, jsme všichni z obliga. Spravedlnost je totiž materiální. Všechno se to jaksi samo se , že?

Nakonec to po řádném dialektickém vytržení z kontextu může dopadnout takhle: „Odsuzujete do kriminálu dělníka, který ukradl housku, ale celávaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy a miliardy... To je ta vaše spravedlnost. Štvete daňového exekutora na domkáře malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle těchže svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům. ...Budete chtít pomocí zákona o závaznosti kolektivních smluv znemožnit dělníkům jakoukoliv obranu, budete jim chtít zakazovat stávku, budete je chtít vydat na milost a nemilost zaměstnavatelům. ...Říkáte, že porušujeme zákon. Ano! My porušujeme zákon, my porušujeme zákony, podle nichž hladový proletář a zoufalá dělnická matka jsou zavíráni, zatímco vaše společnost je složena ze živlů, které by podle vašich zákonů patřily do kriminálu. Myporušujeme zákon a budeme porušovat zákony, podle kterých má proletář pouze právo mlčet, dřít a dát se odírat... My tento svůj bojpovedemebezohledunaoběti,houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno.“ 37 Ale konec nelegitimně legálním slovním hrátkám, protože “jak se pustí do médií některáslova, tak se opravdu těžko vracejí zpět,“ 38 a raději zpátky k již překonanému transformačnímu období dějin. 'Mičurinové' a 'Leninové' se totiž nikdy nemýlí.

“Mičurin dokázal na základě mnohaletých zkušeností, že umělým výběrem je možné získat nové druhy rostlin. Přitom vznik nového druhu nastává skokem jako přechod od starého kvalitativního stavu k novému, jako nahrazení starých vlastností a znaků rostliny novými vlastnostmi a novými znaky... Ve společenském životě probíhá vývoj rovněž skokem. Skoky ve společnosti jsou přechody od jednoho výrobního způsobu a společenského řádu k druhému.“ 39 Nikoliv tedy evoluční řeka, pane profesore, ale revoluční přechod vládne přírodě a společnosti. A čímže „se liší dialektický přechod od nedialektického? - táže se V. I. Lenin a odpovídá: „Skokem. Rozporností. Přerušením postupnosti.“ Skok je přerušením postupnosti, revoluční formou pohybu, přechodem od jednoho kvalitativního stavu ke druhému.“ 40 Je to asi, jako když posloupnost programu přeruší svazačka Bobošíková a skokem se dostaneme do jiného kvalitativního stavu vysílání v podání Dušici Zimové. Nový stav musí každopádně být vnaprostém rozporu se stavem předchozím.

Než však ke skoku dojde, musí předcházet dostatečně dlouhá a pracná evoluční fáze, při které se pozvolna nahromadí dostatek rozporů, bez nichž se úspěšný revoluční skok neobejde. Toto pravidlo není radno podceňovat. Jinak skok nedopadne dobře. Revolucionářů, kteří si kvůli nerespektování tohoto pravidla při doskoku zlámali hnáty a v horším případě dopadli přímo na hubu, zná historie nepřeberné množství. Zákon je totiž zákon a „jedním z projevů zákona přechodu kvantitativních změn v zásadní, kvalitativní změny ve společenském životě je rovněž nahrazení jednoho způsobu výroby jiným(pozor, zde není myšlena výroba zpravodajství, pozn. J.H.), pozvolné hromadění mnohotvárných rozporů v období tak zvaného pokojného vývoje a rozřešení těchto rozporů v době společenského převratu, v době revoluce.“ 41 Vývojově pokročilejším mozkem řečeno: než je možné převrátit společnost nohama vzhůru, jak k tomu „došlo v únoru roku 1917 a potom v klasické formě ve dnech říjnového převratu“ , musí se podlaha pracně vyleštit, aby bylo možné hlavu a nohy při chůzi prohodit. „Evoluce připravuje podmínky pro revoluci, která evoluci uzavírá a napomáhá její další práci. Existence dvou forem pohybu ve společenském životě je zřejmá z příkladu boje ruské dělnické třídy v období, které předcházelo revoluci roku 1905, i v době jejího rozvoje, a rovněž v letech, která předcházela revoluci roku 1917, i v průběhu Únorové a Velké říjnové revoluce. V předrevolučních letech se proletariát omezoval na jednotlivé akce - stávky, tvoření odborů a jiných proletářských organizací, na hromadění sil a jejich organizaci. To je období více méně „klidného“ vývoje. Roku 1905 se proletariát chopil zbraně a zahájil rozhodný útok na reakci. Revoluce nahradila evoluci.“ 42

POZOR, PŘECHOD PRO HMOTU

A protože „dějiny společnosti jsou zákonitým, přírodně historickým vývojovým procesem od nižší formy k vyšší, postupným střídáním společensko-ekonomických formací,“ 43 nezbývalo už nic jiného, než všechny teoretické výmysly plácnout na lidskou společnost a začít s pořádnou prověrkou. „Celá Marxova teorie je aplikací vývojové teorie - v její nejdůslednější, nejúplnější a nejobsažnější formě - na novodobý kapitalismus. Je přirozené, že Marx byl nucen uvážit, jakým způsobem aplikovat tuto teorii jak na nastávající krach kapitalismu, tak i na budoucí rozvoj budoucího komunismu. Na základě jakých skutečností je možno projednávat otázku budoucího rozvoje budoucího komunismu? Na základě toho, že budoucí komunismus vzniká z kapitalismu, že se historicky vyvíjí z kapitalismu, že je výsledkem působení společenské síly, kterou zplodil kapitalismus. Marx se ani dost málo nepokouší vymýšlet utopie, hádat ze vzduchu to, co vědět nelze. Marx klade otázku komunismu tak, jak by přírodovědec kladl otázku vývoje nové, řekněme, biologické odrůdy, když se ví, že vznikla tak a tak a mění se v takovém a takovém směru.“ 44 A do jaké řiti se nám takový kapitalismus řítí: „První, co je zjištěno úplně přesně veškerou vývojovou teorií, veškerou vědou vůbec - a nač zapomínali utopisté a nač zapomínají dnešní oportunisté bojící se socialistické revoluce - je ta okolnost, že historicky musí nesporně být zvláštní stadium nebo zvláštní etapa přechodu od kapitalismu ke komunismu.“ 45 A protože období přechodu je ze všeho nejdůležitější, velký učitel s ubohou bradkou raději přímo cituje pořádného vousáče: „...Mezi kapitalistickou a komunistickou společností - pokračuje Marx - je období revoluční přeměny prvé v druhou. Tomuto období odpovídátaké politické přechodné období, jehož stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu...“ 46 Holobrádkova teplá hrouda měla (konečně) pod čepicí jasno zhruba v srpnu 1917, kdy do rozemletých stromů zapisovala tyto neuronové synapse, a mohla proto v předvečer listopadového, ale i říjnového povstání všem souhroudám napsat: „Píši tyto řádky večer 24. října. Situace je nanejvýš kritická. ...Nyní všechno visí na vlásku... Věc nutno rozhodnouti bezpodmínečně dnes večer nebo v noci. Dějiny neodpustí promeškání revolucionářům, kteří mohli dnes zvítězit (a jistojistě zvítězí) a vydávají se v nebezpečí, že zítra mnoho ztratí, vydávají se v nebezpečí, že ztratí všechno... Vláda kolísá. Je nutno ji dorazit stůj co stůj! Otálet s vystoupením se rovná smrti.“ 47 Praxe tedy mohla začít s dokazováním pravdy o přechodu. Jak totiž stojí psáno: „Pravda je hodnověrný, praxí ověřený poznatek,“ a kromě toho, „síla a správnost každé teorie, tedy i každé filosofické teorie, je prověřována životem, skutečným historickým vývojem, třídním bojem.„ 48

A protože první dva nejpokrokovější mozky byly před svým vlastním atomovým rozpadem determinovány i k onomu slavnému činu, kdy sepsaly jistý manifest, na jehož konci se píše: „Komunisté mají za nedůstojné, aby se tajili se svými názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cíle mohou být dosaženy jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se třesou vládnoucí třídy před komunistickou revolucí. Proletáři vnínemohouztratit nic, než své okovy. Dobýti mohou celého světa. PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!“ 49 A jelikož na tuto výzvu reagovalo - kromě buržoi Lenina - spousta hmoty zformované do šedých proletářských hrud (že se dokonce v tak zastaralé evoluční fázi, v níž hmota ještě neovládala techniku Dawkinsonovsko- Koukolíkovských memů, dokázaly spojit), skákání po přechodu mohlo začít. Provoz byl naneštěstí, jak už to tak u materie bývá, velmi hustý. Semafory tenkrát zrovna nefungovaly, protože elektřina ještě nebyla, a bylo proto nutné posvítit si na cestu pekelnickou pěticípou plazmou, neboť: “Jednota teorie a praxe je vůdčí hvězdou strany proletářů.“ 50

Veden září termojaderné fúze se jako první k přechodu dostal ruský lid. Vítězně protrhl cílovou pásku vyššího evolučního stádia a mohl si konečně řádně revolučně a radostně poskočit do vyšší kvality. Skákající vítězové se pochopitelně drželi zlatého pravidla převracení, a tak někteří během výměny rolí mezi otroky a otrokáři dopadali hlavou napřed, čímž hmota samovolně odstraňovala vývojově zastaralé a překonané mozky: “Dělníci ruští obrátili svoji zemi vzhůru nohama, tak že jsou dnes nahoře a kapitalisté dole, majíce na vybranou, buď lenošitiahladověti, nebo se chopiti práceažíti, ne však loupiti, válčiti a zotročovati. V této chvíli, co odkládám péro, vede dělnická vláda ruská válku na dvě strany, s Polskem a na Krymu, aby nebyla svržena kapitalistickými vládami světa, zvláště anglickou, francouzskou, japonskou a vládou Spojených států, jež se záludně spřáhly, a jak se zdá, ruská vláda zvítězí, poněvadž másympatie a pomoc dělnictva po celém světě. Marx, ač mrtev, mluví. Hovoří po smrti mnohem dále a přesvědčivěji, než za živa. Rusko jest megafonem, kterým zvučí jeho hlas přes všechny země a přes všechna moře. Žádný člověk, ani žádný bůh nemluvil tak mocně, jako hovoří on. Jeho evangelium se obrací k otrokům. A jest to výzva burácející: Dělníci celého světa, spojte se!Apovzbuzuje, ujišťujíc: Nemůžete pozbýti ničeho, leda svých řetězů, získati však svět.“ 51

To se ke vší smůle málem podařilo a v závěru skutečně zbyly jen řetězy a samotné nic, které nešlo ztratit. Materialistický hlavonožec se však naštěstí striktně držel zásad souboje protikladů a bojoval až do úplného konce. Jak se totiž naučil od Marxe - všechny protiklady znemožníme tím, že je odstraníme. Potrav pro jeho nenasytný chřtán bylo sice po celém světě tolik, že trvalo pěknou řádku let, něž do gulagů shrnul proletářskými chapadly všechny protikladné třídy, jež byly v jeho dosahu a které poskytovaly dělnické třídě obživu, ale díky jeho nenasytnosti a oddanosti marxistickým principům přišla řada i na jeho vlastní chapadla, až potvora uprostřed komunistického ráje v Moskvě nakonec ve smrtelné křeči sežrala i sama sebe. Práce je totiž práce a kdo řádně pracuje, ať pořádně žere. Rozhodující je přece praxe, která jedině prověřuje a dokazuje správnost teorie.

Čest práci, soudruzi!

GENY VŠECH ZEMÍ SPOJTE SE: NOVÝ VĚK VOLÁ KE STROJŮM

Hlavonožci jsou však nezmaři ai zmalého kousku jejich těla může vzniknout další obluda. A tak přestože materialistický hlavonožec v revoluční bitvě nakonec zahynul, nebude pro matku přírodu jistě žádný problém vytvořit z jeho páchnoucí mrtvoly přeskupením hmoty evolučně pokrokovějšího potomka. Musíme se proto připravit na další evoluční katastrofu. Třetí atomovou bombu si však tentokrát budeme muset odpálit doma, respektive in the West , kde se všechny pokrokraviny vždycky vymýšlely a stále vymýšlejí.

Hlasatelé evolučního evangelia jako Darwin jsou sice dávno pod drnem, ale stále mocně mluví a mají pracovité následovníky a žáky. Jak nás učí dějiny, lidská blbost nezná hranic, natož aby měla nějaký konec: „Přibližujeme se novému věku syntézy, ve kterém největším intelektuálním úkolem a výzvou bude ověřování konsilience. Doména filosofie, ve smyslu zamýšlení se nad dosud neznámým, se stále zmenšuje. Naším společným cílem je proměnit co možnánejvětší měrou filosofii v přírodní vědu. (Jsem si vědom, že neustálé křížové citování je poněkud unavující, ale bez neustálého omílání a empirického dokazování se z dnešního srabu nevyhrabeme: „Nemyslím, že by svoboda bádání měla být omezena jen na přírodní vědy. Měla by zahrnovat i vědy duchovní, především filosofii. Ta je svou podstatou jen pokračováním přírodních věd.“ 52 Raději zpět ke konsilienci.) ...Připouštím, že sebedůvěra exaktních vědců se zdáněkdy přímo bezmezná. Věda předkládá nejtroufalejší metafyziku naší epochy. Je to od základu lidský výtvor, poháněný vírou, že pokudmámesen, snažíme si ho vybavit, vysvětlit, a pak znovu snít, a tak se opakovaně noříme do nového terénu, svět se nějakým způsobemstane čitelnějším amy pochopíme záhadu vesmíru. A ukáže se, že vše neznámé a neobyčejné je propojeno a dává smysl. V klasickém díle z roku 1941 Člověk o své přirozenosti mluví britský neurobiolog Charles Sherrington o mozku jako o začarovaném tkalcovském stavu, který neustále tká obrázek venkovního světa, ničí ho a znovu tká, vymýšlí jiné světy, vytváří miniaturní vesmír. Společné vědomí literárních společenství - světová kultura - je tkalcovský stavmnohemvětší. Věda se stala mozku prostředkem k mapování vnější skutečnosti daleko za obzorem jednotlivého vědomí a díky umění nalezl prostředky ke konstruování příběhů, obrazů a rytmů, jež jsou daleko rozmanitější než díla kteréhokoliv ojedinělého génia. Tkalcovský stav je tentýž pro obě činnosti, pro vědu i pro umění. Existuje obecný výklad jeho původu a podstaty a odtud i lidské existence, postupně od hlubinné historie genetické evoluce až k moderní kultuře. Prostřednictvím konsilience příčinného vysvětlení může individuální vědomí nejrychleji a nejjistěji postupovat od jedné části společenského vědomí ke druhé. ...Tak jako tak, ideální reforma by se ve vzdělání a výuce měla zaměřit na konsilienci přírodních věd se společenskými a humanitními předměty. Každý vysokoškolský student by měl být schopen odpovědět na tuto otázku: Jaká je souvislost mezi přírodními a humanitními vědami a jaký mátento vztah význam pro blaho člověka?“ 53 Až tedy kolektivní mozkový tkalcovský stav poháněný budoucí vidinou zapojí dostatek individuálních vědomí a po políbení vševědoucí vědou nám při procitnutí ze sna zjeví záhadu vesmíru, budeme mít opět možnost si v praxi ověřit, jaký význam má propojení přírodních a humanitních věd pro naše blaho. Vývoj a pokrok totiž nelze ze samotné povahy věci zastavit a bez neustálého převracení bychom se unudili k smrti. To ví přece každý malý vysokoškolák.

POZNÁMKY:

• 1. Uragán světem burácí - výbor dělnické poezie, Hradec Králové 1976, str. 143

  2. J. V. Stalin, Ještě jednou o sociálně demokratické úchylce v naší straně, referát 7. prosince 1926, in Stalin - Spisy, Český Těšín 1952, str. 15

  3. Stručný filosofický slovník, Praha 1955, str. 221

  4. Bedřich Engels, Podíl práce na polidštění opice, Praha 1949, str. 7

  5. Ibid., str. 9

  6. Dimitrij Michajlovič Makajev, frézař Kolomenského závodu těžkého strojírenství, laureát Stalinovy ceny, in Nás vychoval Stalin, Praha 1950, str. 254

  7. Bedřich Engels, Podíl práce na polidštění opice, Praha 1949, str. 10 a 11

  8. Biskup William Montgomery Brown, Komunismus a křesťanství, Praha 1922, str. 37 a 38

  9. Karel Marx, K židovské otázce, Praha 1932, str. 12-13

  10. V. I. Lenin, Spisy, sv. 14, Praha 1957, str. 94

  11. Základy marxistické filosofie, Praha 1959, str. 114

  12. Jan Beránek, Hmota a vědomí, Praha 1982, str. 46

  13. Ibid., str. 46

  14. Ibid., str. 47

  15. Základy marxistické filosofie, Praha 1959, str. 102

  16. Čestmír Císař, Co je komunismus, Praha, str. 5

  17. Základy marxistické filosofie, Praha 1959, str. 93

  18. Ibid., str. 93

  19. Ibid., str. 94

  20. Stručný filosofický slovník, Praha 1955, str. 171 a 172

  21. Ibid., str. 172

  22. Historický materialismus, Praha 1955, str. 477

  23. Základy marxistické filosofie, Praha 1959, str. 102-3

  24. Ibid., str. 103

  25. Ibid., str. 104

  26. J. B. S. Haldane, Marxistická filosofie a přírodní vědy, Praha 1946, str. 109

  27. Ibid., str. 106-7

  28. Stručný filosofický slovník, Praha 1955, str. 81

  29. Ibid., str. 244-6

  30. Ibid., str. 311 a312

  31. Ibid., str. 312

  32. Ibid., str. 312-13

  33. Ibid., str. 314 - 15

  34. Dialektický materialismus, Praha 1954, str. 110 a 111

  35. Základy marxistické filosofie, Praha 1959, str. 335

  36. Tak pravil Václav Klaus, Praha 1998, str. 33

  37. Klement Gottwald, Z první parlamentní řeči, pronesené 21. prosince 1929

  38. Tak pravil Václav Klaus, Praha 1998, str. 35

  39. Dialektický materialismus, Praha 1954, str. 162

  40. Ibid., str. 161

  41. Ibid., str. 158

  42. Ibid., str. 160

  43. Historický materialismus, Praha 1955, str. 549

  44. V. I. Lenin, Stát a revoluce, Praha 1950, str. 68

  45. Ibid., str. 69

  46. Ibid., str. 69

  47. V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. II., Svoboda 1951, str. 129-130

  48. Dialektický materialismum, Praha 1954, str. 402 a 403

  49. Manifest komunistické strany, Praha, 10. české vydání, cena 1.- Kč, str. 51

  50. Dialektický materialismus, Praha 1954, str. 402

  51. Biskup William Montgomery Brown, Komunismus a křesťanství, Praha 1922, str. 200

  52. Adolf Hitler, Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944, Praha 1995, str. 286

  53. Edward O. Wilson, Konsilience, Praha 1999, str. 16-7