Od subjektivismu ke lhostejnosti vůči pravdě

Jan Motyčka

V dnešní době se můžeme setkat velmi často s pozoruhodnou lhostejností vůči pravdě. Místo pravdy ve velké míře přebírá účelnost. Dnes se již nezabýváme tím, co je pravdivé nebo nepravdivé, říkávali nacističtí propagandisté, nýbrž dbáme o to, zda to odpovídá nacionálně-socialistickému učení. Vsoudobých právních státech často slyšíme zdůrazňovat dodržování práva, avšak rozdíl mezi přirozeným právem založeným na pravdě a positivním právem založeným na autoritě lidem mnohdy uniká. Pravda je fašismus, jsme mohli dokonce číst na transparentech postmoderně smýšlejících demonstrantů. Odkud se bere takový nezájem až nepřátelství vůči pravdě ? Vždyť významní antičtí i středověcí filosofové ji pokládali za ústřední thema filosofie. Podle největších evropských filosofů byla pravda tím nejdůležitějším, co se mělo ve filosofických reflexích sledovat. Dnes mnoho vzdělaných lidi neví ani, co pravda je, a když už na ni přijde řeč, vyslovují se o ní vesměs v tom smyslu, že je něčím naprosto nedůležitým, relativní a provizorním. Názory o objektivní všeobecně platné pravdě se pokládají za zcela překonané. A rovněž o hodnotách se téměř automaticky hovoří jako o tom, co si každý pro sebe vytváří sám. Úplná relativizace hodnot se dnes v našem kulturním okruhu pokládá za cosi samozřejmého a nepochybného.

Poslední příčiny marginalizace pravdy a neúcty k ní nebude asi nikdy možno přesně zjistit. Jisté však je, že různé druhy relativismů souvisí s touto skutečností velmi podstatně. Jednou z nejrozšířenějších a nejstarších druhů relativistických theorii je nepochybně subjektivismus. Dlouholetý vliv různých falešných filosofických názorů, a to zejména subjektivistických podkopal důvěru lidí v možnosti objektivního pravdivého poznání a otevřel cestu k všeobecnému skepticismu. V tomto směru stojí za to se alespoň v největší stručnosti podívat, kde je nutno hledat kořeny subjektivistických názoru v oblasti noetiky.

PROTAGORŮV SUBJEKTIVISMUS A NOMINALIAMUS

Protagoras byl jedním z čelných představitelů sofistické školy ve starém Řecku. Jeho nejvíce citovaným výrokem je věta, že mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou. Protagoras byl ke svému relativistickému subjektivismu přiveden patrně Hérakleitem. Představoval si stejně jako on, že vše plyne a že tudíž v takových podmínkách není možné racionální poznání, neboť jak subjekt tak objekt poznání se ustavičně mění. Podle Protagora není tedy všeobecně platné objektivní pravdy. Protagoras si neuvědomil, že žádný noetický relativismus sám sebe nemůže definovat jinak, než odlišením toho, co platí jen „pro mne“ od toho, co platí „o sobě “, t. j. absolutně. Nepodmíněné platnosti se nelze vyhnout, i když říkám, že něco je jen jev a platí jen pro mne, říkám tím ale, že to tak je a že má tento můj výrok platit jako pravdivý. Jestliže by to tak nebylo myšleno, výrok by se stal nesmyslným.

Navíc Protagoras musí v souladu se svou shora uvedenou větou říci , že objektivní všeobecně platná pravda neexistuje. To je ovšem v rozporu s jeho nárokem na to, aby tato věta byla pravdivá, a to absolutně. Kdyby Protagoras tento nárok neměl, neřekl by vlastně nic, co bychom museli brát speciálně na vědomí. Protagorův relativistický subjektivismus je často uplatňován lidmi nejširších vrstev. Každý má svou pravdu, říkají zvláště ti, kteří jsou ovlivňováni demokratickým liberálním politickým systémem. Tím ovšem jen prozrazují, že vlastně neví, co pravda je. Takový výrok je contradiktio in adjekto, poněvadž žádná pravda jen pro někoho neexistuje. Existuje jen pravda jako shoda myšlení s realitou, platná pro všechny.

Kšíření noetického subjektivismu přispěl zásadním způsobem rovněž nominalismus, který se v Evropě začal šířit zejména na sklonku středověku. Nominalismus řeší problém obecnosti, a to tak, že ji celou uzavře do poznávajícího subjektu. Je v přímé opozici k platónskému a aristotelovskému realismu, který vycházel z názoru, že ve věcech jsou esence, konstitutivní struktury, které vyjadřují to, čím věci jsou. Lidský rozum je (alespoň v principu) schopen k esenci věci vytvořit odpovídající obecný pojem té věci. Adekvátní vztah mezi obecným pojmem a esencí věci určuje pravdivý poznatek věci. Aristotelský či platónský realismus jsou typickými představiteli noetického objektivismu: kritérium platnosti našeho poznání je ve věci, v objektu. Protagorovský subjektivismus viděl naopak kritérium platnosti našeho poznáni v subjektu, čímž se hlásil k přesvědčení, že lidské poznání je zcela závislé na subjektivní vnitřní psychické organisaci, která se od individua k individuu liší.

Základním názorem nominalistů bylo to, že člověk si ve svém rozumu sice vytváří obecné pojmy, avšak těm ve skutečnosti nic neodpovídá. Jsou to jen fikce odpovídající třídám podobných předmětů, které poslouží větší ekonomii lidského myšlení a mezilidské komunikaci. Usnadní sice mezilidské dorozumívání, avšak nevyjadřují adekvátním způsobem realitu, nejsou objektivní, jsou nejvýše užitečné. Použít tyto pojmy v obecných soudech tak, aby tyto soudy vyjadřovaly pravdivé poznání, je dle nominalistů nemožné. Nominalistická teorie poznání tedy končí v subjektivistickém relativismu. Možné je jen smyslové vnímání individuálních věcí, a obecné soudy, které jsou nepostradatelné ve vědeckých disciplínách, nelze, přísně vzato, pravdivě vyjádřit. Nominalismus se stal koncem středověku módním filosofickým směrem, který se šířil dále Evropou a má v evropském myšlení významný vliv dodnes. Sluší se připomenout, že jeho široké přijetí svědčí o nekritičnosti evropských novověkých filosofů. Nominalismus je totiž zcela nepochybně nekonsistentním učením, které popírá to, co samo pro sebe předpokládá.

Jak víme, podle nominalistů žádný obecný pojem nevyjadřuje realitu. Na druhé straně ovšem nominalisté musí nutně používat k vyjádření svých „pravd“ obecných soudů. Tyto své obecné soudy, jako na př. právě soud „žádný obecný pojem nevyjadřuje realitu“, považuje ovšem nominalista za pravdivé, adekvátní realitě. Obecné soudy však obsahují obecné pojmy. Mají-li tyto obecné soudy být pravdivé, musí i obecné pojmy, které se v nich vyskytují, být pravdivé, a tedy objektivní. Čili obecné pojmy zde současně nemohou být a musí být adekvátní realitě, nemohou a musí být objektivní.

Bez objektivity obecných pojmů není tedy v našem myšleni uskutečnitelná pravda, a není tudíž možná věda. Většina nominalistů zůstala v theorii poznáni u smyslového vnímání jednotlivin, a tak se více méně nepřímo a v důsledku nedůsledností dostala k empirismu, založeném právě na smyslovém poznání. Tento sensualiamus je pak vedl proti metafysice, a nakonec k hluboké skepsi. Nejlépe je to vidět na Humeovi, který vycházeje z přesvědčení, že základem poznání jsou smyslové dojmy a jednoduché ideje jsou jen kopiemi těchto živých dojmů, napadl především tradiční pojetí kausality. Ta byla chápána jako nutná spojení příčiny s účinkem. Krajní sensualista Hume takový názor odmítl a nahradil jej časnou následností jevů. Podle něho nemůžeme mít pro kausální spojeni žádné racionální zdůvodnění, poněvadž prý nesprávně přenášíme minulou zkušenost na budoucnost. A ta je podle Humea založena jen a jen ve zvyku. Opakování jistých spojitostí nás vede k tomu, že jsme si zvykli očekávat, že po určitém faktu bude následovat jiný fakt. Tato pravidelnost však zakládá nejvýše pravděpodobnost, a nikoliv nutnou zákonitost. Všechny přírodní zákony se tak dle Humea zakládají na vágním zvyku, a ztrácí tak svou nejdůležitější charakteristiku - nutnost.

Tato Humeova reflexe spolu s dalšími antimetafyzickými podniky mu získaly v novověké Evropě až po naše dny neobyčejnou slávu. Stačí se podívat téměř do kterékoliv učebnice, abychom se hned dozvěděli o Humeově genialitě a o tom, jak jednou pro vždy skoncoval smetafysikou. Kritický pozorovatel bude ovšem pohlížet na jeho výsledky střízlivěji. Humeovo subjektivistické pojetí přírodních zákonů se nazývá běžným psychologismem, neboť zákony bytí nahrazuje psychologickým zvykem. Tato pozice nevysvětluje ovšem nejzákladnější otázku: jak můžeme našim zvykem vysvětlit to, že přírodní zákony ve skutečnosti platí. Když stavební inženýr vystaví údolní přehradu podle platných zákonů, přehrada bude plnit svou funkci. Jestliže bude tato stavba chybně propočtena a nebude mít potřebné fyzikální parametry, dojde k jejímu zhroucení. Navíc se v Humeově učení o přírodních zákonitostech vyskytuje nekonsistence: při vysvětlování podle něho pouze subjektivní kauzality zavádí zvyk, a to jako obecnou objektivní příčinu klamné představy jakéhokoliv objektivního kausálního spojení.

V Humeově vysvětlení kausality nenajdeme rovněž rozlišení toho, co metafysik považuje za přírodní zákon (např. rozpustnost cukru ve vodě) a za nahodile vzniklou pravidelnost, jako je třeba odjezd vlaku ze stanice podle jízdního řádu. Na obojí si zvykneme. Celá Humeova kritika kausality a přírodních zákonů závisí na rozporných postulátech empirismu o rozumu. I stručný výklad této problematiky by přesáhl rámec tohoto krátkého pojednání.

Zhoubný vliv subjektivistického nominalismu se však nejhlouběji projevil v etice. Jeho sensualistický charakter mu brání poznávat smyslově nevnímatelnou etickou realitu. Bez poznání esencí neexistuje poznání ideálních normativních hodnot. Do říše těchto hodnot nemá smyslové poznáni přístup. Pod vlivem nominalistického agnosticismu se začal pro nadčasové mravní hodnoty markantně ztrácet smysl. Mravní řád se zrelativizoval a pohlíželo se na něj z hlediska dobových konvenci. Etické dobro se převedlo postupně na “dobro„ mimoetické: dobré je to, co je empiricky užitečné a příjemné, říkají stoupenci axiologického nominalismu. Neboť pro ně není hodnotou ideální mravní norma odpovídající lidské přirozenosti, která existuje nezávisle na našem vědomí.

Oni chápou mravní hodnotu jako to, co lépe slouží lidské praxi v tom smyslu, že to pomáhá k zvyšování zisku, k udržování a vystupňování lidského života, objektivisticky relativismus tu vystupuje nadmíru jasně.

Metafysika vyklidila filosofický prostor, a ten se stal v krátké době královstvím empiricismu. Hmotě propadlý moderní člověk vzešel hlavně z nominalistického obratu evropského myšlení. Pravdivé v tomto prostředí není již to, co vyjadřuje esenci věci, nýbrž to, co je patřičně užitečné a prospěšné. Smyslem etiky je pěstovat biologicky koncipovaný lidský život.

SUBJEKTIVISTICKÝ A IDEALISTICKÝ IMANENTISMUS KANTŮV

Imanentismus popírá, že můžeme při poznání dosáhnout transcendentního bytí. Tuto pozici zastával též spolu smnoha moderními filosofy Imanuel Kant. V theorii poznání znamená imanentismus, že předmět poznání není něco samostatného, majícího vlastní bytí, nýbrž, že naopak je kladen poznávacím aktem. Jeho bytí spočívá v tom, že je myšlen.

Svou noetickou theorií reagoval Kant na vystoupení Humeovo. Byl konfrontován se zoufalou situací, do níž se zde lidský rozum dostal. Agnosticismu a skepsi, do které Hume přivedl lidské myšlení, se snažil Kant čelit. Chtěl zachránit rozum, poznání, náboženství i mravnost, aniž by se ovšem vzdal jediného důležitého předpokladu, kterého se drželo moderní evropské myšlení. Jádrem jeho noetické theorie je názor, že veškerá skutečnost je konstruována, vytvářena z beztvaré a nahodilé látky zkušenosti v apriorních formách vědomí. Zákony logiky, matematiky a přírodních věd platí pro náš svět proto, poněvadž je to právě lidské myšlení, které je tam klade a tvoří jejich základy. Avšak za těchto podmínek je nemožné poznat věc o sobě, tj. subsistentní realitu skrytou za jevy. Poznání je znovu omezeno na smyslové vnímání. Odtud pak vyplývá, že žádný způsob poznání není adekvátní pro to, aby řešil hluboké problémy lidského života - možnost metafysiky je vyloučena.

Ale právě v oblasti poznání, jak jasně ukázal D. v. Hildebrand/1/, se také Kant zaplétá do rozporů, když na jedné straně vyhlašuje konstruktivní charakter reality při poznávání (tj. poznání spočívá v konstrukci objektu), na druhé straně je jeho pojetí poznání klasické, tj. receptivní. Za základ možnosti objektivního poznání a existence objektivní reality platily od nepaměti tzv. věčné pravdy, tj. esence věcí avztahy mezi nimi. Bez pojmu esence věci, tj. identické určitosti jsoucna bychom, důsledně vzato, upadli do absurdního myšlení. Myslíme-li na změnu či vývoj věci, musíme nutně předpokládat “něco„, co se mění či vyvíjí. Ztoho důvodu popírání nutných, inteligibilních esencí, věcných pravd a poznatelností věcí o sobě vede nevyhnutelně k tomu, že neexistuje vpravdě žádná nutnost a žádný stálá hodnota. A k tomu dochází nejen u Humea, ale i u Kanta.

Kant chtěl nutnost při poznání každopádně získat, avšak celá jeho transcendentální filosofie převádí nutnost zase jen na fakticitu konstituce rozumu. Nutné je Kantem zredukováno opět na cosi empirického. Neboť jediný skutečný protiklad k nahodilému je sobě nutné bytí, a tím věčné pravdy. O sobě nutné esence jsou jediným zdůvodněním nutných, věčných pravd. V okamžiku, kdy se nutné pravdy odvodí z rozumových zákonů, ztrácejí nejen svou objektivní nahlédnutelnost, ale i svou nutnost. Jejich zdrojem se pak stane “slepá„ nevědomá moc. V návaznosti na Kanta viděli pak Schelling nebo Nietzsche původ ucha v slepém iracionálním základu duše, kterou Nietzsche nazýval dionýskou. Tady je dobře vidět, že Kant nezachránil rozum před skepsí, ale naopak způsobil jeho další úpadek do iracionalismu.

SUBJEKTIVISMUS PODSTATNÝM RYSEM PRAGMATISMU

Ruku v ruce s nástupem empiricismu se v evropském myšlení zahnízdily pragmatické tendence. Již F. Bacon prohlásil na samém začátku novověké filosofie, že vědění je moc. Základní charakteristikou vědecké pravdy se mu stala její schopnost přetvářet skutečnost a její vláda nad přírodou. Starověký učenec pěstoval spíše vědění pro vědění, vážil si jej jako takového. Řecká THEORIA byla typickým příkladem této koncepce. Moderní vědec již ve větší míře touží po tom, aby výsledky jeho bádání měly praktický význam a aby našly praktické použití. Až do současnosti najdeme přirozeně v našem kulturním okruhu vědce, kteří o praktické aplikace svých výsledků primárně neusilují. Přitom jejich objevy mají často obrovský význam, včetně dalšího praktického použití. Avšak celková pragmatické rysy novověké vědy nelze dost dobře nevidět. A nejde zde jen o vědy přírodní. I Machiavelli se snažil o využití svých vědeckých poznatků v praktické politice. Pragmaticky uvažujícímu člověku nejde již o pravdu v aristotelovském smyslu. Vědecké theorie se stávají nástroji, nikoliv odpověďmi na otázky. Vedou nás vpřed a pomáhají nám přetvářet přírodu. V pragmatismu neexistují žádné věčné pravdy. Pravdivost tady znamená užitečnost. Axiomy jsou jen postuláty postavené do chaosu jevů. Nejsou na nás nezávislé. Jsou tím, co mi z nich učiníme. Svět je plastický. Nevíme sice, kam až jeho plastičnost sahá, ale nesmíme přijímat jeho nepohyblivé hranice, nýbrž jen nepřekonatelné odpory. Metodologickým postulátem, jak říká Schiller, je to, abychom přijali plastičnost světa neomezenou a jednali tak, jako bychom v ni věřili. Subjektivistický relativismus pragmatismu je zřetelný na první pohled. A jako každý relativismus, upadá i pragmatismus do rozporů a vyvrací se sám: pragmatista by chtěl dokázat, že pravda není opravdu nic jiného než užitečnost, a tvrdí, že aspoň toto tvrzeni je pravdivé, a nikoliv jen užitečné. Kdyby i toto chtěl popírat, význam jeho these by se zcela zhroutil. Nekonsistence pragmatismu však vůbec nebránila jeho masivnímu šířeni až po naše dny. Vpostmoderním myšlení nalézá stále dobře své uplatnění. „Kritickým“ myslitelům novověku vadila dogmatická metafysika, nekonsistence pragmatismu však směrodatné soudobé myslitele příliš nezajímá.

HUSSERLOVSKÁ KRITIKA VĚDY SE STÁVÁ DALŠÍ PODPOROU SUBJEKTIVISMU

K šíření subjektivismu v nové době přispěli též transcendentálně ladění fenomenologové a jejich spojenci v řadách existencialistů. E. Husserl byl původně realistický a objektivistický myslitel. Svou zdrcující kritikou psychologismu umožnil navázání soudobého evropského myšlení na tradiční antickou a středověkou filosofii. Poté však své učeni radikálně změnil a stal se v podstatě stoupencem fenomenologie zaměřené kantovsky, tj. ve smyslu transcendentálního idealismu. Fenomenologická methoda tady byla použita na samotný subjekt a jeho akty. Tak došel Husserl ke koncepci čistého vědomí, které je intencionálně spojeno s intencionálními předměty. Vědomí je vždy vědomím něčeho, tj. intencionálně směřuje k svému předmětu. Vztah ducha ke světu má tedy zásadně intencionální charakter. Objekt existuje ve vědomí, v psychické aktivitě, je jím konstituován. Příbuznost s Kantovou koncepcí je zde zřejmá. Základem Husserlovy filosofie stalo se nyní čisté konstituující vědomí. Bytí předmětů, objektivita je pro Husserla to, co se konstituuje v transcendentálním vědomí. Právě tato transcendentální subjektivita je pak východiskem všeho smyslu, toho, jak něčemu rozumíme.

Postupně, na základě analýzy života novodobého evropského člověka, došel Husserl k názoru, že kvalita životního smyslu je v Evropě ohrožena. Ztrátu smyslu, nihilismus, viděl jako důsledek selhání věd, které nemají k tomuto problému co říci. To je podle něho dáno tím, že matematizovaná na objektivním poznání založená věda ztratila ze zřetele přirozený svět našeho života- Lebenswelt. Ten je zavalen vědeckými teoretickými konstrukcemi, které jej zakrývají, a původní smysl je lidmi ve velké míře zapomenut. Od těchto názorů byl pak již jen krok k tvrzením, že věda je ztělesněním vůle k moci a svým objektivním kalkulováním a organizováním působí masivní odlidšťování nebo (jak to vyjadřuje V. Bělohradský) zneosobňování světa. Je třeba, jak říkají tito kritikové vědy, dát do závorek všechny objektivní pojmy, v nichž je přirozený svět již nějak zneosobněn, upraven a organizován, a pokusit se o popis světa, jak se nám jeví v první osobě, ještě nezmatematizován a technicky neovládnut. Zatímco Bělohradský kritizuje zneosobňující účinek společenských a politických věd, kritika dalšího našeho filosofa, Zd. Neubauera je namířena proti přírodovědě. Neubauer positivně oceňuje na moderní přírodovědě maximálně její užitečnost. Je však přesvědčen, že moderní věda nepostihuje přírodní skutečnost adekvátním způsobem. Objektivita vědění je podle něho vlastně výsledkem pokleslého poznávacího přístupu. Vesmír se současné vědě jeví jako zákonitý KOSMOS, zatímco ve skutečnosti představuje podle Neubauera výbušnou nevypočítatelnou realitu. Když prý byla přírodověda pod vlivem objevů moderní fysiky nucena opustit pojem substance, došlo prý k zhroucení principu objektivity. „Skutečnost sama je nepoznatelná“, hlásá Neubuer, „je pro nás jen lhostejným médiem praktické orientace, jehož jsme sami součástí/2/“. I pojmy náhody a nutnosti jsou prý jen logické postuláty - nástroje, jak se efektivně vyznat v chaotickém víru mnohotvárné zkušenosti.

K tomuto radikálně skeptickému názoru připouští Neubauer nanejvýše alternativu kantovskou: skutečnost sama je artefaktem - výtvorem logu. A majitelem tohoto logu jsme my sami. A tak nakonec Neubauer vzpomíná na moudrost antických sofistů, neboť vskutku mírou všech věcí je člověk. Záleží prý na způsobu našeho přístupu, na našem zájmu azáměru, jak bude skutečnost vypadat. Musíme se přece zbavit jha přírodních zákonů, determinismu, tyranie definitivních pravd, které nám vnucují různé vědní obory. Střízlivě uvažující člověk se musí divit kjakým to názorům přichází soudobý filozofující přírodovědec.

DIALEKTIKA SPOJENCEM SUBJEKTIVNÍHO RELATIVISMU

Viděli jsme, že všechny druhy subjektivismu, o kterých byla řeč, jsou vnitřně rozporné. Že to na první pohled nepostřehne “člověk z ulice„ je pochopitelné. Ten je absorbován starostmi o živobytí afilosofii pokládá za zbytečnost. Že si toho však nevšímají filosofové, je zarážející. Dělají to zřejmě, protože principy klasické logiky neberou vážně. Kroky k jejímu znevážení podnikl zejména Hegel svou dialektikou. Podle něho čisté bytí a čisté nic je totéž: princip sporu, který vždy platil za základní princip nejen myšlení, nýbrž i reality, byl vyřazen proto, aby dění mohlo být vysvětlováno jako spojení bytí a nebytí. Po objevu Hegelovy dialektické logiky se bohužel našlo nemálo šiřitelů této doktríny. Vedle marxistů to byl na příklad i jeden z nejvlivnějších soudobých myslitelů M. Heidegger. Jestliže se princip sporu uzná v myšlení, avšak odmítne se v realitě, bytí ztratí to, co je činí bytím - identitu se sebou samým. V důsledku toho ovšem přestane být. Celá realita se propadne do neuchopitelného pohybu. Princip identity a s ním i princip sporu nejsou jen podstatným požadavkem pro myšlení, ale oba též základním způsobem charakterizují realitu. Popření identity reálných objektů znemožňuje pravdu. Pro svůj nárok na pravdivost svých výroků musí proto Hegel požadovat identickou určitost reálných jsoucen. Poněvadž však současně ve své theorii explicitně tvrdí jejich neidentitu, vyvrací se ve své doktríně sám. Tento fakt se opět většinou nebere vážně. Připustí se spíše, že klasická logika se snad hodí pro každodenní, přízemní praxi, že je takovou logikou do kuchyně, jak říkával Lenin. Věří se, že do oblasti bytí nebo skutečnosti se však nehodí, jako ostatně celé naše pojmové myšlení. Že nás klasická logika přivedla k tak výrazným vědeckým výdobytkům se odbude mávnutím rukou a že nerespektování principu sporu by nás přivedlo do situace panující mezi duševně chorými v blázincích, se zkrátka nebere v úvahu. Kdo nás pak v těchto podmínkách může dovést k pravdě? Jak se má za to, nejlépe je na pravdu resignovat, jak to dělají postmodernisté, anebo doufat, že nás k ní dovedou básníci či orientální filosofie. Vždyť Nietzsche přece řekl, že pravda je jen hejno metafor, a orientální filosofové ani nemluví, poněvadž pravdu nelze vyjádřit v pojmech, a tedy ani slovy.

ODKAZY:

• 1. Dietrich von Hildebrand: Was ist Philosophie?. Regensburg 1976, s. 21

  2. Zd. Neubauer: Nový Areopág. Praha 1992, s. 90