Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné i nevyvratitelné díl 1.: Metoda dokazování
Jan Horník
V souvislosti s posledními prezidentskými volbami ve Spojených státech, ve kterých se o post nejmocnějšího muže planety ucházel i Albert Gore, který získal největší počet hlasů Američanů, ale naštěstí nevyhrál, se zdá více než potřebné znovu prověřit platnost evoluční teorie (dále jen e.t.). Kromě Adolfa Hitlera a teoretiků marxismu tuto přírodovědeckou teorii totiž jako pravdivou přijal i bývalý víceprezident Al Gore: „Období velkého globálního ochlazení, které se postupně rozvinulo před více než 5 milióny let, se časově shoduje s příchodem prvních hominidů takzvaných australopitéků. Podle názoru řady vědců byl způsoben tím, že alespoň jeden druh stromových lidoopů byl schopen se adaptovat na zmizení lesních porostů; naučil se získávat potravu na zemi a chodit po dvou. Tím si uvolnil ruce, vývojově určené ke šplhání po větvích, k nošení potravin a předmětů, z nichž některé se později staly nástroji. Druhé období globálního ochlazení před 2,5 milióny let, prudší a výraznější, bylo podle těchto názorů impulsem či evolučním stimulem, jenž vedl ke vzniku nové, pokročilejší větve robustních australopitéků. Ti byli posléze nahrazeni rodem Homo, který se objevil asi před 100 000 lety po čtyřech poměrně krátkých (v geologickém měřítku), ale extrémně chladných ledových dobách, jež bezprostředně předcházely té poslední. V tomto období ohromných ekologických změn se odměny v podobě přežití dostalo majitelům větších mozků, které byly nezbytné k adaptaci na rychle se měnící klimatické podmínky. Tyto nové objevy, které uvádějí vznik druhu Homo sapiens do souvislosti s globálními klimatickými změnami, vyřešily jednu ze záhad naší historie, neboť představují (alespoň v ekologickém smyslu) chybějící článek naší evoluce . A protože politické realizace evolucionismu v národně socialistické a třídně socialistické podobě, jejichž logickou součástí je e.t., skončily holocaustem a gulagem, nebude jistě na škodu podívat se poněkud podrobněji na samotnou přírodovědeckou teorii a její logické zdůvodnění. Tzv. „spor o Darwina“, který ve Spojených státech stále probíhá, jistě nalezne své příznivce i v České republice, kde drtivá většina společnosti přijímá evoluci jako samozřejmý fakt.
Jak uvádí Phillip E. Johnson ve své knize Spor o Darwina, jeden americký paleontolog Colin Patterson vystoupil v roce 1981 v Americkém přírodopisném muzeu s přednáškou, ve které e.t. označil za pseudovědeckou. Kromě jiného „Patterson svým posluchačům z řad odborníků položil otázku, která odrážela jeho vlastní pochybnosti o mnohém z toho, co se považuje za jisté poznatky o evoluci: Můžete mi říci něco, co víte o evoluci, jednu jedinou věc – a je to pravda? Již jsem se takto zkoušel ptát geologů ve Fieldově přírodopisném muzeu a jedinou odpovědí, které se mi dostalo, bylo mlčení. Ptal jsem se i členů semináře evoluční morfologie na chicagské univerzitě, což je velice prestižní skupina evolucionistů, a odpovědí bylo jen dlouhé mlčení a nakonec jeden člověk řekl: ‚Jedno vím - neměla by se vyučovat na středních školách.‘.“ Pattersonovy skeptické názory však nenašly ve vědecké obci širší podporu. „Naopak: poté, co někdo rozšířil tajný přepis jeho přednášky (samizdat i v USA?!?, pozn. J.H.), stal se terčem ostré kritiky ze strany darwinistů a nakonec se od celé této záležitosti distancoval.“ Tento netolerantní postup ze strany darwinistů mimo jakýkoliv rámec slušného postmoderního dialogu tedy sice znamenal paleontologovu porážku, nicméně než Patterson odvolal, „ve své přednášce porovnával kreacionismus (nikoliv nauku o stvoření) s evolucí a obojí charakterizoval jako z vědeckého hlediska prázdné teorie, které jsou zastávány především na základě víry“ .
I následující soubor textů bude věnován metodě a logice postupu, které vedou k závěru o platnosti e.t. nebo o platnosti kreační teorie, a jeho cílem je ukázat, že evolucionistická i kreacionistická3 argumentace, které jsou založeny na metodice moderní vědy, jsou jakožto důkaz z metodického hlediska nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že v dnešní době převládá evoluční světonázor, budeme se celkově věnovat především evoluční teorii a kreační teorie a kreacionistická argumentace budou spíše doplňkem. Na konci seriálu snad však bude zřejmé, že podstata omylu v dokazování evoluční a kreační teorie je stejná na obou stranách sporu.
I. EVOLUČNÍ TEORIE VŠEOBECNĚ
I.1. JAK DOKÁZAT PRAVDIVOST TEORIE
Samotnou e.t., kterou se evolucionisté snaží dokázat, snad není třeba opakovat. Přejděme proto rovnou k argumentaci. Pro uvedení do způsobu jejího vedení se nejprve podíváme na samotného Charlese Darwina a poté na jednoho současného Darwinova následovníka, kterým je Robert Foley, cambridgeský profesor biologické antropologie.
Darwin ve svém úvodu ke knize O původu člověka , která poprvé vyšla v roce 1871, píše: „... rozhodl jsem se uspořádat své poznámky, abych se mohl přesvědčit, nakolik se dají obecné závěry, k nimž jsem dospěl ve svých předchozích dílech(myšleny závěry, které se týkají vzniku živočišných druhů, pozn. J.H.), uplatnit rovněž na člověka. Lákalo mne to tím více, že jsem ještě nikdy předtím neaplikoval svoje úvahy a pozorování záměrně na jeden určitý druh. Zaměříme-li svoji pozornost na jediný typ, zříkáme se tím silných důkazů vyplývajících ze samotné podstaty příbuzenských vztahů, jimiž jsou spojeny celé skupiny organismů. A tak nezbývá než zaměřit pozornost na stejnorodé struktury, zárodečný vývoj a rudimentárníorgány určitého druhu, jímž se chceme zabývat, ať už jím je člověk, či jakýkoli jiný živočich. Samy tyto velké soubory faktůuž poskytují, alespoň podle mého soudu, dostatečné a přesvědčivé důkazy ve prospěch principu postupného vývoje.“
Již na tomto krátkém citátu je vidět, v čem Darwinova metoda dokazování spočívá, totiž v tom, že se nějaké obecné teoretické závěry aplikují na skutečnost - zde konkrétně na člověka. To, na co se Darwin při aplikaci zaměřuje, jsou empiricky dostupná fakta poznatelná smysly. Navíc je přesvědčen, že výčet těchto skutečností může prokázat platnost principu. Z jakého důvodu taková fakta podle Darwina prokazují, uvidíme níže. Za povšimnutí rovněž stojí, že příbuzenské vztahy Darwin v případě celých skupin organismů považuje za důkazy. Nicméně zatím lze konstatovat, že materiálem pro dokazování jsou empiricky dostupná fakta, na která se aplikují obecné teoretické závěry a úvahy.
Hned zpočátku je rovněž důležité si všimnout, že důkaz je zde chápán ve smyslu, který se užívá v justici, tedy že nějaký fakt svědčí v něčí prospěch. Neboli, že nějaká skutečnost svědčí ve prospěch či v neprospěch nějakého tvrzení. Jedná se tedy o jiný pojem, než je ve filosofii pojem, který je označován termínem důkaz. V celém dokazování e.t. se oba tyto pojmy vyskytují pod stejným termínem, což částečně vytváří zmatek a zastáncům evoluce poněkud usnadňuje práci se skutečným dokazováním. V podstatě se jedná o nerozlišování mezi prokazováním a dokazováním.
K celé metodě dokazování lze obecně předeslat, že postup spočívá v tom, že se empiricky dostupná fakta vysvětlují z hlediska dokazované teorie. Tedy v tom, že se teorie aplikuje na dostupná fakta a pak se posuzuje, zda jsou vysvětlení faktů teorií uspokojivá. To je dáno tím, že uspokojivá vysvětlení faktů jsou považována za prokazující pravdivost teorie. Kdyby se fakta uspokojivě vysvětlit nedařilo, pak by to znamenalo, že teorie není dokázaná. Podle evolucionistů, kteří svou teorii dokazují touto metodou, by se tak totiž nepotvrdila shoda teorie se skutečností, která je prověřována právě prostřednictvím aplikace teorie na skutečnost. Celá Darwinova kniha je proto koncipována tak, aby množstvím faktů, které je možné prostřednictvím e.t. přesvědčivě vysvětlit, čtenáře přesvědčila, že má Darwin pravdu. Je to obrovské množství známých faktů, jejichž srovnávací výklad má čtenáře přivést k závěru, že e.t. platí i pro člověka. Jádrem metody, kterou se dokazuje, je tedy vysvětlování faktů z hlediska evoluce. Podívejme se, jak tato metoda vypadá v praxi.
Na prvních stránkách své knihy se Darwin snaží v souladu s evolucí vysvětlit nejrůznější skutečnosti. Například to, jak mohlo během vývoje dojít k přeměně některých tělesných orgánů nebo k jejich zániku: „V některých případech došlo k zakrnění orgánů vlivem přírodního výběru, protože při změně způsobu života se stal pro existenci určitého druhu škodlivým. Postupnému zakrňování pravděpodobně často napomáhají dva principy, kompensace a ekonomie růstu, ale je zatěžko pochopit pozdější stadia zakrňování, kdy neužívání učinilo již vše, co lze přičíst na jeho vrub, a kdy úspora dosažená ekonomií růstu by byla zcela nepatrná. Konečný a úplný zánik určité části, která je už natolik nepotřebná a zredukovaná, že tu nemůže působit ani kompensace, ani ekonomie růstu, lze snad nejspíše pochopit pomocí hypothes o pangenesi.“Cílem dokazovacího postupu tedy je, uspokojivě si vysvětlit známá fakta.
To se pochopitelně vždy zcela dokonale nepovede. Někdy se některá fakta uspokojivě vysvětlit nedaří, a je proto třeba si vymyslet alespoň co nejpřijatelnější hypotézu, která by byla v souladu s dokazovanou teorií: „Uši šimpanze a orangutana se nápadně a podivuhodně podobají lidským uším a příslušné svaly jsou vyvinuty podobně, ale jen zcela nepatrně. Ošetřovatelé v zoologické zahradě mne rovněž ujišťují, že tato zvířata nikdy nehýbají ušima ani je nevztyčují, takže pokud jde o jejich funkci, jsou ve stejně rudimentárním stavu, jako lidské uši. Proč tato zvířata a rovněž tak předchůdci člověkaztratili schopnost vztyčovat ušní boltce, nemůžeme říci. I když mě tento názor zcela neuspokojuje, stalo se tak možná proto, že žili stromovým způsobem života a měli velkou sílu, takže byli jen málokdy vystaveni nebezpečí, během dlouhého období pak jen zřídka kdy pohybovali ušima a postupně ztratili schopnost jimi pohybovat vůbec.“
Předmětem vysvětlování jsou pochopitelně nejrůznější známé skutečnosti. Jedním z nejcharakterističtějších znaků člověka je jeho vzpřímená chůze. I Darwin se proto snaží tento fakt vysvětlit: „Jakmile některý pradávný člen z dlouhé řady primátů opustil převážně stromový původ života, protože si začal obstarávat potravu jiným způsobem, anebo že se změnily podmínky jeho životního prostředí, změnil i svůj obvyklý způsob života, takže se z něj stával buď výhradně čtvernožec, anebo dvounožec. Paviáni žijí v kopcovitých a skalnatých krajinách, po vysokých stromech šplhají jen z nutnosti a osvojili si téměř psí způsob chůze. Dvounožcem se stal jedině člověk a podle mého názoru můžeme částečně sledovat, jak si osvojil svůj přímý postoj, který je jednou z jeho nejcharakterističtějších vlastností. Člověk by nikdy nebyl získal své dominantní postavení na světě, kdyby nedovedl používat rukou, tak obdivuhodně uzpůsobených, aby prováděly všechno podle jeho vůle. Sir C. Bell zdůrazňuje, že „ruka nahrazuje všechny nástroje a spolu s intelektem staví lidskou bytost na nejvyšší stupeň“. Ale ruce a paže by těžko mohly dospět k takové dokonalosti, aby si vyráběly zbraně nebo vrhaly kameny a oštěpy na přesný cíl,pokud by byly trvale užívány k chůzi a nesly zároveň celou váhu těla, nebo, jak jsme již poznamenali, pokud by byly zvláště uzpůsobeny ke šplhání po stromech. Při tak drsném používání by se otupil hmat, na jehož jemnosti nejvíce záleží. Z těchto důvodů bylo pro člověka jen výhodou, že se stal dvounohým, a navíc je pro mnoho úkonů přímo nutné, aby obě paže a celá horní část těla byly volné; má-li to člověk dokázat, musí pevně stát na obou nohou. Aby dosáhl této velké přednosti, nohy se zploštily a zvláště palec se změnil, ale to zároveň znamenalo, že téměř úplně ztratil svou uchopovací schopnost. (.)
Je-li pro člověka výhodou, že stojí pevně na svých nohou a má obě ruce a paže volné, o čemž nelze po jeho tak úspěšném boji o zachování existence pochybovat, nevidím důvod, proč by nemělo být výhodné pro předchůdce člověka, že sestále více napřimoval a stával se dvounožcem. (.) Kdyby byly vymřely gorily a některé příbuzné typy, mohli bychom velmi přesvědčivě a pravdivě tvrdit, že zvíře se nedá postupně změnit ze čtyřnožce na dvounožce, a všechny jednotlivce v přechodném stadiu bychom označili za velmi špatně vybavené k chůzi. Ale víme, a stojí to za zamyšlení, že lidoopi jsouprávě nyní v přechodném stadiu a nikdo nepochybuje o tom, že jsou vcelku dobře uzpůsobeni svým životním podmínkám. Tak gorila běží šouravě a klátí se ze strany na stranu, ale ještě častěji se pohybuje po skrčených předních končetinách. Dlouhoruké opice někdy užívají svých paží jako berel a posunují mezi nimi tělo kupředu a některé druhy gibbonů chodí a běhají zpříma a poměrně rychle, aniž je to kdo učil. Pohybují se však neobratně a mnohem nejistěji nežli člověk. Zkrátka u současných opic vidíme, že chůze je u nich na vývojovém stadiu mezi chůzí čtyřnožce a dvounožce, ale jak tvrdí nezaujatý pozorovatel, lidoopi se svou stavbou blíží spíše dvounohému nežli čtyřnohému typu.“
Kromě toho, že je na tomto citátu vidět, že Darwin řeší především, jak člověk získal vzpřímený postoj a nikoliv zda je vůbec taková přeměna možná, je dobré si při čtení uvědomit, že vysvětlení dávají smysl pouze tehdy, pokud přistoupíme na platnost evoluce ještě předtím, než fakta začneme vysvětlovat. Jedině z hlediska skutečnosti, že k evoluci skutečně došlo, je například možné přijmout vysvětlení, že předchůdce člověka nemohl ruce trvale používat k chůzi nebo ke šplhání po stromech, protože jinak by ruce neměly k vývoji do lidské podoby šanci. Toto vysvětlení totiž vychází z přijetí platnosti postupné evoluční přeměny primátů v člověka. Pokud však evoluci neuznáme jako pravdivý axiom, jímž se skutečnost vysvětluje ještě před jeho samotným dokázáním, pak tato argumentace svědčí spíš pro to, že když by ruce a paže mohly k takové dokonalosti dospět jen velmi těžko, pak je velmi nepravděpodobné, že by nějaký dávný živočich, který paže užíval především k chůzi nebo ke šplhání po stromech, mohl být předchůdcem člověka a že k evoluci mohlo vůbec kdy dojít.
Rovněž tak tvrzení, že dvounohost je výhodou, což mělo údajně vést k tomu, že se předchůdce člověka postupně napřímil, vychází z předpokladu, že člověk vznikl evolucí. Darwin totiž výhodnost dvounohosti dedukuje právě z předpokladu o výběru úspěšných druhů bojem o existenci a z faktu, že člověk nyní chodí po dvou - protože dnes člověk existuje a chodí po dvou, pak to znamená, že dvounohost je výhoda, protože v evoluci přinesla úspěch. Stejné je to i s tvrzením, že současné opice jsou v přechodném vývojovém stadiu. I to lze totiž tvrdit jedině v případě, že již evoluci bereme jako pravdivou. V rámci důkazního postupu jsou to však zatím pouhé dedukce z ještě nedokázaného předpokladu. To, že argumentace vychází z přijetí teze jako pravdivé ještě předtím, než se teze dokazuje, je výborně vidět i na příkladu s gorilami. Je to sice hypotetický příklad proti evoluci, nicméně metoda je stejná. Jak si Darwin uvědomuje, kdyby gorily nebyly, bylo by z hlediska oponenta evoluce dokazujícího stejnou metodou možné tento fakt přesvědčivě vysvětlit tak, že když mezi opicemi a lidmi nejsou lidoopi, pak k evoluci nedošlo. Fakta by jednoduše šlo z hlediska Darwinovy metody přesvědčivě vysvětlit tak, že by svědčila proti evoluci.
Při dokazování evoluce se snaha vysvětlit jednotlivé skutečnosti týká například i společenských a morálních vlastností člověka: “Obraťme nyní pozornost k společenským a morálním vlastnostem. Aby se pravěcí lidé nebo opicím podobnípředchůdci člověka mohli stát společenskými, museli získat totéž instinktivní cítění, které vede ostatní živočichy, aby žili pospolu, a bezpochyby projevovat i stejné obecné náklonnosti. Byli zřejmě nešťastní, když se museli odloučit od svých druhů, k nimž cítili i určitou lásku, varovali se navzájem před nebezpečím a pomáhali si v útoku i obraně. To vše předpokládá určitou míru soucítění, věrnosti a statečnosti. Takové společenské vlastnosti, o jejichž nesmírném významu pro živočichy nikdo nepochybuje, získali zřejmě podobným způsobem i předchůdci člověka, a to přírodním výběrem, jemuž napomáhal vrozený zvyk.“ Tímto způsobem se Darwin postupně snaží vysvětlit veškerá jemu známá fakta, která považuje za důležitá. Probírat všechny jednotlivosti však nemá smysl. Jde totiž především o samotnou metodu dokazování.
I.2. KDYŽ PŘEDPOKLÁDÁM PLATNOST TEORIE, PAK SI JI DOKÁŽU DOKÁZAT
Dostáváme se tedy k poznání, že evoluce se dokazuje na základě předchozího uznání její pravdivosti: „Veliká mezera v organickém řetězu mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými, která se nedá překlenout žádným vyhynulým ani žijícím druhem, se často uváděla jako závažná námitka proti názoru, že člověk pochází z nějaké nižší živočišné formy, avšak těm, kdo zastávají myšlenku evoluce, nemůže tato námitka připadat nikterak závažná.“ Nebo: „Každý přírodovědec, který uznává princip vývoje, bude souhlasit s tím, že obě hlavní skupiny opic - úzkonosé a širokonosé - i se svými podskupinami vzešly ze společného, nesmírně dávného předka.“ A do třetice: „Přijmeme-li tento závěr o původu člověka, pak největší problém, který před námi vyvstává, je vysoká úroveň našich rozumových schopností a morálních kvalit.Každý, kdo uznává princip vývoje, však jistě pochopí, že rozumové schopnosti vyšších živočichů, které mají stejný základ jako u člověka,jsou schopny dalšího zdokonalování.“ Jinými slovy, pokud přistoupíte na pravdivost teze, pak si jí dokážete dokázat, protože si fakta dokážete tezí vyložit tak, aby tezi odpovídala. Je to de facto dodatečné přesvědčování již přesvědčených.
Proto je v případě, že se vyskytne námitka proti konkrétnímu vysvětlení, velmi jednoduché se s ní vyrovnat. Aby totiž námitka byla účinná, musela by směřovat proti principu, kterým se vysvětluje, a nikoliv proti samotnému vysvětlení, u nějž jde již jen o jeho přesvědčivost: „Nedochovaly se sice fosilní pozůstatky, které by spojovaly člověka s jeho opičími předky, ale tomu nebude nikdo přikládat zvláštní význam, seznámí-li se s vývody sira C. Leylla, který ukazuje, že u všech tříd obratlovcůbyly nálezy fosilních pozůstatků velmi řídké a náhodné. Neměli bychom také zapomínat, že oblasti, v nichž by bylo nejspíš možné najít nějaké pozůstatky spojující člověka s vyhynulou předlidskou bytostí, nebyly doposud geologicky prozkoumány.“
Darwin fakta prostě posuzuje pouze z hlediska platnosti evoluce. Díky přesvědčení o pravdivosti e.t. tak například dokáže příznivě vysvětlit i fakt, který v logice této teorie svědčí v její neprospěch. Námitka o nedostatku přechodů totiž vychází z toho, že e.t. přepokládá přechody a pokud přechody nejsou nalezeny, pak to teorii nepotvrzuje, ale spíš to ukazuje na to, že je mylná. Darwin však námitku jednoduše odmítá odvoláním se na vývody sira Leylla, který ukazuje, že přechody jsou řídké a náhodné i v případě všech obratlovců. Tím však není námitka z hlediska oponenta vyřešena, ale ve skutečnosti je ještě posílena, protože fakt všeobecného nedostatku přechodů svědčí spíše o tom, že k evoluci nedošlo.
Darwinovi nečiní žádný problém argumentovat příkladem, kterým namítá oponent, právě proto, že východisko svého vysvětlení bere jako pravdivé. Když platí evoluce, není problém nedostatek přechodů u všech obratlovců logicky vysvětlit jako potvrzení evoluce. Jedno z vysvětlení by například mohlo znít, že vývoj by měl být všude obdobný, a proto podobnost v nemožnosti nalézt přechody u všech tříd obratlovců odpovídá teorii. Stačí jen zapojit fantazii a dodržovat logiku při rozvíjení předpokladu, kterým je e.t. Pokud ovšem nevycházíme z platnosti evoluce, pak můžeme, stejně jako Darwin, přikládat vývodům sira Leylla význam, ale chceme-li být poctiví, musíme nadále setrvat v pochybnosti o platnosti teorie.
Kam vede tato metoda dokazování, která vychází z přijetí teorie, jež má být dokázána, jakožto pravdivé ještě před samotným provedením důkazu, si můžeme dobře předvést na následujícím příkladu: „Každý zastánce evoluční teorie připustí, že pět velkých tříd obratlovců, jmenovitě savci, ptáci, plazi, obojživelníci a ryby mohou být všichni odvozeni z jediného prototypu,neboť mají mnoho společného, zejména ve svém embryonálním stadiu. Jelikož třída ryb představuje nejnižší stupeň a existovala ještě dříve než ostatní, můžeme dojít k závěru, že všichni příslušníci říše obratlovců pocházejí z nějakého živočicha připomínajícího rybu. Názor, že tak rozdílní živočichové jako opice, slon, kolibřík, had, žába a ryba mohou všichni pocházet z týchž rodičů, může připadat až zrůdný všem, kdo nesledovali v poslední době pokrok v přírodních vědách. Neboť tento názor předpokládá, že již dříve existovaly články, pevně spojující všechny formy, které jsou dnes tak naprosto rozdílné.“ Zastánce evoluce připustí, že třída ryb představuje nejnižší stupeň, protože již předpokládá evoluci, z níž dedukuje svá vysvětlení faktů. Ale ten, kdo ještě neví a nepředpokládá, nemůže k ničemu takovému logicky dospět. Nemá totiž závěr o živočichovi připomínajícím rybu z čeho vyvodit. Pokud ještě neví, zda evoluce platí čí nikoliv, nemůže vyvozovat, že třída ryb je nejstarší a že představuje nejnižší stupeň. Nemůže pak dojít ani k závěru, že všichni obratlovci mají nějakého společného rybího předka. Fakt existence článků, které spojují rozdílné živočišné formy, je totiž dedukován z evoluční teorie, která ještě není dokázaná.
I.2. TEORIE PLATÍ, PROTOŽE PŘESVĚDČIVĚ VYSVĚTLUJE
Odhlédněme nyní od problému, zda úspěšné vysvětlení faktů teorií skutečně znamená potvrzení její pravdivosti, a podívejme se ještě na to, kdy je podle Darwina vysvětlení možné přijmout jakožto prokazující. Co je kritériem (to, podle čeho se posuzuje), podle nějž poznáme, že vysvětlení lze přijmout. Darwin například píše: „V obou předchozích kapitolách jsme viděli, že člověk nese ve své tělesné stavbě jasné stopy svého živočišného původu, avšak je možno i namítnout, že v tomto závěru musí být nějaký omyl, neboť člověk se se svými rozumovými schopnostmi značně odlišuje od všech ostatních živočichů. (.) Vtéto kapitole bych chtěl ukázat, že mezi psychickými vlastnostmi člověka a vyšších savců není základního rozdílu. Každý bod tohoto thematu by se dal rozvinout do zvláštní studie, ale zde se jím můžeme zabývat jen zcela stručně. Vzhledem k tomu, že nebyla obecně přijata žádná klasifikace psychických schopností, uspořádám své poznámky tak, jak to nejvíce vyhovuje mému účelu, a zvolím fakta, která mě nejvíce zaujala, v naději, že zapůsobí i na čtenáře.“ Po několika stránkách, které obsahují podrobný výčet a srovnání lidské a zvířecí inteligence, Darwin píše: „Myslím, že jsem dostatečně prokázal, že člověk a vyšší živočichové, zejména primáti, mají některé instinkty společné.
Výklad faktů musí být takový, aby dostatečně prokázal to, co teorie předpokládá, zde konkrétně živočišný původ člověka. Cílem důkazního postupu je proto podat tak přesvědčivá vysvětlení faktů, aby čtenář pod tlakem přesvědčivosti uznal teorii jako schopnou vysvětlovat, a potažmo tedy i jako pravdivou. Shoda teorie se skutečností se prokazuje vysvětleními, která jsou přesvědčivá. Pokud vysvětlení tuto kvalitu mají, pak jsou považována za uspokojivá a přijatelná, a tedy prokazující. Kritériem pravdivosti teorie, respektive její shody se skutečností, je v důsledku toho přesvědčivost vysvětlení nejrůznějších dostupných faktů. Každý přesvědčivě vysvětlený fakt je chápán jako důkaz v soudním slova smyslu. Čím více je takových faktů, tím je teorie považována za pravděpodobnější. Jedná se vlastně o induktivní úsudek na všeobecnou schopnost teorie vysvětlovat na základě mnoha vysvětlených faktů.
Ke kritériu přesvědčivost se ještě vrátíme u dokazování společného předka. Jeho dokázání totiž Darwin věnuje největší úsilí a hodnocení vysvětlení na základě přesvědčivosti, jež je dána jasností, je na něm lépe vidět.
I.3. SHRNUTÍ ARGUMENTACE PRO E.T.
Shrneme-li si na závěr metodu argumentace, pak je následující: základem pro důkaz jsou empirická fakta a teorie. Cílem důkazního postupu je dokázat shodu teorie s fakty, protože shoda znamená její pravdivost. Shoda se dokazuje prostřednictvím vysvětlování faktů teorií. To vychází z předpokladu, že když je nějaká teorie správná, musí být skutečnost jejím prostřednictvím vysvětlitelná; že vysvětlitelnost skutečnosti je nutnou a zároveň postačující podmínkou, prokazující shodu teorie se skutečností, respektive její pravdivost. Prostředkem dokazování je tedy vysvětlování faktů z hlediska teorie a kritériem pravdivosti teorie je schopnost vysvětlovat skutečnost.
Aby však konkrétní vysvětlení faktů skutečně prokazovalo pravdivost teorie, musí mít určitou kvalitu, která potvrdí, že je přijatelné, že fakta vysvětluje uspokojivě, že má skutečně schopnost vysvětlovat. Tou kvalitou, kterou musí vysvětlení mít, je přesvědčivost. Kritériem přijatelnosti vysvětlení, a potažmo i schopnosti teorie vysvětlovat, je tedy přesvědčivost, která je dána jasností vysvětlení. Pokud je vysvětlení faktů jasné, a tedy přesvědčivé, a tím pádem přijatelné, pak je shoda teorie se skutečností považována za prokázanou. Čím více je takových vysvětlení, tím více je důkazů17 prokazujících její pravdivost.
Všeobecná schopnost teorie vysvětlovat fakta, se pak vyvozuje na základě velkého množství přesvědčivých vysvětlení. Je tode facto induktivní úsudek z mnoha případů. Teorie přesvědčivě vysvětluje mnoho skutečností, je tedy pravděpodobné, že dokáže vysvětlit všechny. Jinými slovy, protože jsme se dostatečně přesvědčili o její schopnosti uspokojivě vysvětlovat fakta, můžeme ji uznat jako pravdivou.