Ironie a hierarchie: Život a dílo Evelyna Waugha

Roman Joch

I. EVELYN WAUGH (1903-66)

Sir Arnold Lunn, britský spisovatel a lyžař (vynalezl slalom), v kratičké črtě s příznačným názvem „Evelyn Waugh, supersnob“ uvedl: „Jedno z nejzábavnějších odpolední, jež jsem strávil s Waughem, začalo v londýnské knihovně. Vzal mě taxíkem do klubu White‘s , který byl vzdálen pouhých pět minut chůze, a v baru nám objednal láhev šampaňského. Barmanovi řekl: ‚Byl bych rád, kdybyste pro mého přítele připravil skutečně výživný sendvič. Je spisovatel, ale nikoli tak úspěšný jako já, a vypadá dosti podvyživeně.‘

Speciálně objednanou limuzínou jsme jeli na železniční nádraží do Paddingtonu, kde zmeškal svůj vlak. Takže zpět doWhite‘s , kde Waugh objednal druhou láhev šampaňského. Požádal mě, abych jel s ním a přespal u něho na venkově, ale tento typ pozvání po druhé láhvi šampaňského nikdy nepřijímám. Opět jsem s ním však jel do Paddingtonu. ‚Jak se chcete,‘ zeptal se, ‚dostat zpět do toho slumu, ve kterém bydlíte?‘ Odpověděl jsem, že metrem. ‚Nikoli, můj příteli,‘ řekl Waugh. ‚Vrátíte se mým autem. Toto je pro vás den v pohádce.‘“

Americký literární kritik Edmund Wilson o něm napsal: „...je od doby George Bernarda Shawa jediným prvotřídním géniem vtipu píšícím anglicky.“ Když se o mnoho let později zeptali Waugha, co si myslí o Wilsonovi, odpověděl: „Je to Američan?“ Konec odpovědi. Američany (a Židy a černochy) nesnášel: „Má kniha Brideshead Revisited byla velice úspěšná ve Spojených státech, což je znepokojující, protože jsem si o ní myslel, že je v souladu s dobrým vkusem, a nyní vím, že být nemůže.“

V roce 1960 William F. Buckley jr., šéfredaktor předního amerického konzervativního časopisu National Review, požádal Waugha, aby mu psal články za honorář 5000 dolarů ročně, což bylo více, než nabídl kterémukoli jinému autorovi. Waughova odpověď: „Je vrcholně uspokojující, že mě chcete jako přispěvatele do National Review , a já doceňuji, že za daných okolností je Vaše nabídka štědrá, avšak pokud se nestanete o hodně bohatším (což doufám bude brzo), anebo já se nestanu o hodně chudším (k čemuž se obávám může dojít dřív), nejsem schopen ji přijmout.“ Jinému svému známému, labouristickému poslanci, Waugh napsal: „Můžete mi říci, nenarazil-li jste na jméno Wm. F. Buckley jr., šéfredaktor newyorského neomccarthistického časopisu zvaného National Review ? V nedávné době mi prokazoval velkou a nežádanou pozornost... Je snad nadpřirozeně ‚veden‘, aby mě nudil? To by ho vysvětlovalo.“ Po čase však Waugh do National Review přispívat začal; mimo jiné i článkem „Laikova naděje ohledně vatikánského koncilu“, v němž vyjádřil svou touhu, aby koncil neučinil nic, a především, aby neměnil latinskou mši. Buckleymu později napsal: „...Některé z (Vašich) esejů jsem znal z National Review . Opět jsem je přečetl stejně dychtivě jako ty nové. Máte velice vzácný dar udržet si pozornost čtenáře při prezentaci kontroverzí, o něž přímý zájem nemá. Blahopřeji Vám ke sbírce. V tom nejlepším případě mi připomínáte Belloca; v tom druhém nejlepším Randolpha Churchilla...“

Waugh zásadně neposkytoval rozhovory novinářům. Jednomu mladému reportérovi z literárního časopisu Paris Reviewposkytnout rozhovor nakonec svolil, protože byl příbuzným jeho přítele. Milého reportéra však kompletně vyvedl z rovnováhy, když se dostavil do pokoje v hotelu, svlékl se, lehl si do postele, zapálil si velký doutník, otevřel si láhev šampaňského a řekl mu: „Začněte.“

Po válce byla v Británii labouristická vláda a banány byly na příděl, a i to jenom pro děti. Vždy, když jeho manželka přinesla domů banány, jež dostala pro jejich malé děti, Waugh si banány posypal cukrem a snědl je sám. Dětem nic nenechal. Až do relativně pozdního věku netušily, jak vlastně chutnají banány.

Za války napsal z Londýna své ženě, která s dětmi právě pobývala na venkově: „Pokud nějakou náhodou mé děti zemřou, přijeď do Londýna. Scházíš mi každou hodinu.“ Obecně děti považoval za „defektní dospělé.“ Když psal svému příteli o nastávajícím manželství své oblíbené dcery Margaret, s nimž nesouhlasil, uvedl: „Chce děti, a to je něco, co jí já nemohu poskytnout nějakým slušným způsobem.“

Když byl tento cynický, satirický, nesmírně vtipný a urážlivý člověk jednou dotázán (lady Nancy Mitfordovou), jak se může považovat za křesťana, a přitom být tak strašný, odpověděl, že kdyby nebyl křesťanem, byl by ještě strašnější, a vůbec, již dávno by byl spáchal sebevraždu. Ve svých pamětech později napsal, že v polovině svých 20. let se o sebevraždu pokusil: napsal dopis na rozloučenou, připojil nějaké verše z Euripida o tom, jak vlny stírají skvrny země, a běžel se utopit do moře. Tu ale šlápl na hejno medúz a popálen vyběhl na břeh, roztrhal Euripida a rozhodl se žít dál.

Evelyn Waugh pocházel z literátské rodiny. Jeho otec Arthur byl literárním kritikem a šéfredaktorem nakladatelství, jeho starší bratr Alec spisovatelem. Jeho syn Auberon, jenž zemřel začátkem letošního (2001) roku, byl rovněž publicistou. A nepochybně pochytil ne jedny manýry svého otce: osobně vyhodil ze svého domu člověka, kterého pozval na večeři – proto, že se nedostavil v saku a vázance (řval za ním: „Toto je dům gentlemana, pane!“).

Evelyn studoval na Oxfordu – odkud ho, jako mnoho jiných báječných Angličanů, vyhodili. Krátce učiteloval a v roce 1928 vydal své první dílo, šíleně vtipný miniromán „Úpadek a pád“. V roce 1927 se seznámil s Evelyn Gardnerovou, v prosinci ji požádal o ruku a ona souhlasila (po telefonu). V červnu 1928 se vzali. Sebe pak nazýval on-Evelyn a ji ona-Evelyn. „Úpadek a pád“ vyšel, poté cestovali po Středomoří a v červnu 1929 začal on-Evelyn psát svůj další román Vile Bodies, který nějaký dobrák přeložil do češtiny jako „Křehké nádoby“, i když já bych ho přeložil doslovně - „Vilná těla“ (to je ale nadsázka – ty postavy nejsou ani tak vilné, jako spíše trapné). V červenci 1929 mu ona- Evelyn oznámila, že je zamilovaná do někoho jiného, a že ho hodlá opustit. Pokusy o smíření nedopadly dobře, a tak se v lednu 1930 rozvedli. Ona-Evelyn mu pak sloužila jako předloha žen-mrch v jeho dalších románech; byla mimo jiné inspirací i pro osobu Virginie Troyové v trilogii „Meč cti.“ Fakt, že ho žena opustila pro někoho jiného, snášel velice těžce. Příteli napsal: „Nevěděl jsem, že je možné se cítit tak mizerně a přitom žít, ale říkají mi, že je to běžná zkušenost.“

V září 1930 Waugh konvertoval ke katolicismu (do církve ho přijal otec Martin d‘Arcy, který byl spolu s páterem Ronaldem Knoxem legendární postavou anglického katolicismu meziválečného období), což byl krok z jeho strany nikoli emocionální, nýbrž čistě intelektuální a racionální: katolická víra bylo jediné, co podle jeho názoru dávalo v tomto nesmyslném světě smysl. V polovině 30. let dosáhl církevní anulace svého prvního sňatku, a tak se mohl podruhé oženit s Laurou Herbertovou (dcerou Auberona Herberta). V 30. letech cestoval po světě a zkušenosti z cest použil k napsání dalších vtipných ironických a satirických děl. Po vypuknutí druhé světové války nastoupil ke královské námořní pěchotě, v níž dosáhl hodnosti kapitána. Mnohé z událostí poté popsaných v „Meči cti“ jsou autobiografické: výcvik, Kréta, Jugoslávie. Waugh ve válce projevoval nesmírnou odvahu a naprostou absenci jakéhokoli strachu ze smrti. Na druhé straně byl mužstvem strašně nenáviděn, protože je svou nevymáchanou hubou neustále ponižoval, urážel a vysmíval se jim. Jeho nadřízený Simon lord Lovat (náčelník skotského klanu Fraser) ho nakonec nepustil do akce jako velitele commandos, protože se obával, že by byl zastřelen. Zastřelen nikoli nepřítelem, nýbrž vlastními lidmi – jak to vojáci vždy dělají se skutečně nepopulárními důstojníky. A do třetice, byl zdrojem šílených vtipů: své mužstvo školil o tom, že při vylodění je rozumné, aby první vlnu námořního výsadku tvořily ovce. Kvůli nášlapným minám, rozumíte. Nadřízení však nadšeni nebyli; obávali se, že mužstvu dojde, kdo poslouží místo ovcí. Nebo: porada britské vojenské mise u Tita v Jugoslávii. Uprostřed porady se kapitán Waugh zeptá s kamennou tváří: „Je to pravda, že v rumunské armádě šarže od majora výše mají zakázáno používat rtěnku?“ Porada je paralyzována - jak reagovat na tento dotaz?

Začátkem roku 1944 si při výcviku seskoků padákem zranil koleno. V té době dostal nápad na velký román, a proto požádal ministerstvo války o speciální dovolenou po dobu hojení svého kolena, již by mohl využít k napsání knihy. A skutečně, dovolenou dostal – v únoru až červnu 1944 napsal „Návrat na Brideshead.“ Poté byl členem britské vojenské mise u Tita (jeho letadlo při přistávání havarovalo a polovina cestujících zahynula) - a byl nešťastný. Domníval se, že Britové – a především velitel mise sir Fitzroy Maclean – byli odpovědni za zradu srbského generála Mihajloviče ve prospěch komunisty Tita. Podle Waugha sir Fitzroy (který se později přiženil do rodiny lorda Lovata) přesvědčil Churchilla, aby Britové přestali podporovat Mihajloviče a začali podporovat Tita, čímž přispěli k rozpadu křesťanstva a umožnili komunizaci Jugoslávie. Ještě i v lednu 2001 probíhala na stránkách britského konzervativního týdeníku The Spectator polemika ohledně této otázky mezi i u nás známým publicistou Paulem Johnsonem a synem sira Fitzroye, sirem Charlesem Macleanem of Dunconnel.

Evelyn Waugh byl konzervativec, ba co víc, byl tory. Byl přesvědčen, že po roce 1914 se svět ubíral od zlého k horšímu – a to ve všem. A nestalo se nic, co by ho přimělo změnit názor. Co ho trápilo, byla ztráta formy ze života lidí, ztráta standardů chování a dekora, ztráta smyslu pro hierarchii. Smysl pro hierarchii - proto ta jeho záliba v katolické církvi a v aristokracii. Ale i zde věci drahé jeho srdci zaznamenaly ztráty a ústup. Vliv aristokracie v moderní společnosti upadal. V katolické církvi II. vatikánský koncil přijal změny, s nimiž Waugh nesouhlasil; především opuštění tradiční latinské mše. O ní napsal (v článku „Laikova naděje ohledně vatikánského koncilu“): „To byla mše, pro jejíž návrat šli alžbětinští mučedníci na popraviště. Sv. Augustin, sv. Thomas Becket, sv. Thomas More, Challoner a Newman by byli dokonale spokojeni s ní; a ve skutečnosti i byli.“ Když po opuštění latinské mše skupina britských katolických spisovatelů žádala své církevní představené, aby jim povolili byť pouze jednu latinskou mši každou neděli ve větších kostelech, církevní autorita jim svou zápornou odpověď odůvodnila slovy, že latinská mše by byla dobrá „pouze pro nemnohé vzdělané.“ Načež tito autoři (mezi nimiž i Evelyn Waugh a Arnold Lunn) v dopisu adresovanému londýnským The Times uvedli: „...zajisté Matka Církev, ve vší své lásce k bližnímu, nalezne trochu místa i pro nemnohé vzdělané?“

Sám Waugh jednou napsal: „Jedinými formami lidských vztahů, které snesu, jsou intimnost, formálnost a podřízenost. Co je strašné tady (v Anglii) a v Americe, je familiárnost.“ Proto William F. Buckley jr. později položertem- polovážně uváděl za důkaz existence Ducha svatého přesnou dobu, kdy Evelyn Waugh zemřel. Zemřel hned po návštěvě mše na velikonoční neděli v roce 1966; to byla poslední mše svého druhu, vzápětí po ní bylo do katolické mše přidáno znamení míru, moment, kdy si věřící mají podat ruce s věřícími po pravé straně, po levé straně, v lavici před sebou a v lavici za sebou. Tato praktika by evidentně nemohla koexistovat s Evelynem Waughem – tedy buď musel jít on, anebo zavedení rituálu být odloženo. Nu, a Duch svatý rozhodl: Waugh šel. Ale ještě předtím si dopřál trochu satisfakce na účet kardinála nejvíce odpovědného za liturgické „reformy“ II. vatikánského koncilu. Když jeho dlouholetá přítelkyně lady Diana Cooper v roce 1965 Waughovi napsala, že jede do Říma, on jí odepsal: „Je krásné jít do Říma. Ničí tam všechno, co bylo na mé Církvi na povrchu přitažlivé. Způsobuje mi to velkou bolest, a to nezaslouženou. Pokud uvidíš kardinála Beu, naplivej mu do očí.“ O měsíc později dostal odpověď: „Umíš si představit to štěstí – vyjížděla jsem malým výtahem, v němž byl i kardinál Bea v plném kanonickém úboru a doprovázen dvěma ministranty se svíčkami – tak jsem mu mohla za tebe při prskavém pozdravu naplivat do očí...“

Evelyn Waugh byl jako jeden učitel klasických jazyků, kterému ředitel školy navrhoval, aby kromě nich vyučoval i nějaký populární předmět, např. ekonomiku. „Sám jsem stoupencem klasického vzdělání,“ říkal ředitel, „ale co můžeme dělat? Rodiče už nemají zájem o vzdělávání ‚kompletního člověka.‘ Chtějí, aby jejich děti uspěly v současném světě. Jen stěží je můžete za to vinit, no ne?“ Načež učitel odpověděl: „O ano, můžu a taky je viním. Myslím, že udělat cokoli pro to, aby se mládež hodila do moderního světa, by vskutku bylo něčím velice ohavným.“ Vskutku.

II. EVELYN WAUGH: „MEČ CTI“

(I. „MUŽI VE ZBRANI“, II. „DŮSTOJNÍCI A GENTLEMANI“, III. „BEZPODMÍNEČNÁ KAPITULACE“ /v některých edicích „Konec bitvy“/)

Největší anglický román o druhé světové válce začíná – doslova na první straně první knihy – deflorací. „Když prarodiče Guye Crouchbacka, Gervaise a Hermione, přijeli do Itálie na své líbánky, francouzské jednotky bránily Řím, Nejvyšší pontif jezdil v otevřeném kočáru a kardinálové se cvičně projížděli po Pincianském vršku na koních s dámskými sedly… Hermione byla krásná a mluvila třemi jazyky; Gervaise byl vším, koho jsi Římané představovali pod anglickým gentlemanem. Tento šťastný pár všude vítali a byli k nim laskaví, ale mezi nima dvěma nebylo všechno v pořádku. Nic neprozrazovalo jejich úzkost, ale když poslední kočáry odjely a oni se odebrali do svého soukromí, zela mezi nimi smutná propast, způsobená jejích cudností, jemností a nevinností, o které nemluvili, leda v modlitbách. Později se plavili jachtou z Neapole podél pobřeží a stavovali se v málo známých přístavech. A tam, jedné noci, se nakonec mezi nimi všechno dalo do pořádku, a jejich láska byla šťastně naplněna.“ Když se ráno probudili, zjistili, že jsou ve vesničce Santa Dulcina delle Rocca, nad kterou se tyčil starý zámek. Hermione se rozhodla, že budou žít zde.

Crouchbackové byli starou anglickou katolickou rodinou s dlouhým rodokmenem. Jejím nejmladším – a zdálo se, že i posledním – členem byl Guy, v roce 1939 pětatřicetiletý. Jeho dva bratři zemřeli a sestra Angela byla vdaná za konzervativního poslance Arthura Box-Bendera. Guy se v r. 1931 oženil s nekatoličkou Virginií, která se s ním rozvedla a provdala za jejich společného známého Tommyho Blackhouse. Guy byl bezdětný a jako katolík se nemohl oženit podruhé. Když byl v srpnu 1939 podepsán rusko-německý pakt, rozhodl se, že se vrátí z Itálie zpět do vlasti sloužit zemi a králi. Fašismus v Itálii nepovažoval ani za kalamitu, ani za znovuzrození Itálie – považoval jej za hrubou improvizaci. O německých nacistech ale věděl, že jsou šílení a špatní. A když se nyní spojili s komunisty, nepřítel byl konečně jasný, velký, a plný nenávisti. V kostele v St. Dulcina byl pohřben anglický rytíř sir Roger, který jako křižák putoval do Palestiny, ale zemřel právě zde. U jeho hrobu, u jeho meče, se před svým návratem do Anglie Guy prosil: „Sire Rogere, modli se za mě a za naše království.“

Když Rusové vpadli do Polska, ostatní lidé nesdíleli Guyovo rozhořčení: „Nemůžeme jít do války s celým světem,“ říkali mu. Guy: „Tak proč jít do války vůbec? …Rusové jsou stejně vinni jako Němci.“ Arthur Box-Bender mu to vysvětloval takto: „Naši socialisté běsní kvůli Hitlerovi již pět let, ale ve svém srdci jsou to pacifisté. Pokud pociťují vůbec nějaký patriotismus, pak je to k Rusku.“ Guy: „Proč tedy bojujeme?“ – „Víš, musíme. Socialisté si vždy mysleli, že jsme pro Hitlera, a jen Bůh ví, proč…“

Guy se dostal ke královskému regimentu Halberdierů. Seznamujeme se s jeho příslušníky. Apthorpe jediný vypadá jako voják a v minulosti hodně pobýval v Africe; jenomže hodně pije, a pak se stává melancholickým. Pak nějaký Trimmer, který je naprosto neschopný. Nu, a velitelem pluku se stane jednooký divoký válečný veterán a hrdina z I. světové války (dvakrát postaven před polní soud za neuposlechnutí rozkazů, dvakrát osvobozen, neboť jeho nezávislá akce vedla ke skvělým vítězstvím); jednou se vrátil do svých zákopů z výpadu a jako trofej si v každé ruce nesl hlavu Němce – plukovník Ben Ritchie-Hook. Guy potká i Tommyho Blackhouse, který sloužil u jiného regimentu, a řekl mu, že do Londýna se vrátila z Ameriky Virginia (s Tommym již dávno rozvedená; nyní provdaná za Američana Troye) a ráda by se „viděla“ se starými známými.

Dovídáme se o důstojnickém výcviku v regimentu, o Guyově setkání s jedním katolickým konvertitou, který byl nadšeným odborníkem přes staré anglické katolické rodiny a vyprávěl mu příběh o jednom Guyově vzdáleném příbuzném. Rovněž ho opustila žena (se kterou měl dvě dcery) a vdala se za jiného, ale po deseti letech se setkali v cizině a došlo mezi nimi k něčemu na způsob „obnovení přátelských vztahů“, a ona otěhotněla. Žila však nadále se svým novým manželem a porodila syna, který byl vlastně synem jejího legitimního manžela. Tak byl jeho rod zachován – ale pod jiným jménem. Podle Guyova nového přítele se jeho příbuzný obnovením sexuálního vztahu se svou legitimní manželkou žádného hříchu nedopustil, zatímco ona byla vinna ve všech ohledech.

Guy jel do Londýna navštívit Virginii. Právě „trávila“ nějakou dobu s Tommym Blackhousem. Guy se ubytoval ve stejném hotelu jako ona a pozval si ji k sobě. Začal ji líbat, což se jí moc nelíbilo (Virginia: „Dva manželé v tentýž den jsou i na mě moc.“). Tak si začali povídat; o svém životě, když byli spolu, o tom, jak se poznali, o svých líbánkách, a Virginia postupně roztávala. Po večeři se zdálo, že se vše bude vyvíjet, jak Guy plánoval, ale nakonec se tak nestalo: na poznámku Virginie, že si ho pamatuje jako zbožného člověka, a že se s tím příliš neslučuje, že si chce v hotelu začít s notoricky známou ženou, Guy odpověděl, že ona je jeho ženou, a tedy kněz by mu řekl: „Jdi na to.“ To Virginii vyrazilo dech: „To je strašné, to je naprosto nechutné, nevidíš to, ty prase?“ – „Ne, nevidím.“ – řekl Guy hluboce, nevinně, upřímně. - „Raději bych byla, kdybys mě považoval za couru… Myslela jsem si, že se chceš se mnou trochu pobavit kvůli starým, dobrým časům. Myslela jsem, že sis vybral mě osobně, a Bože, tys to udělal. Protože já jsem ta jediná žena na světě, se kterou by ti faráři povolili jít do postele. Ty vlhké, samolibé, obscénní, nabubřelé, bezpohlavní, bláznivé prase!“ – A práskla dveřmi. Guy zůstal jako zabitý. Bylo to na den sv. Valentina – 14. února 1940.

Výcvik pod vedením Ritchie-Hooka pokračuje, do značné míry je však naplněn snahou Apthorpa zabránit Ritchie- Hookovi, aby používal jeho osobní chemický záchod. Guy se ukazuje být dobrým důstojníkem, zatímco neschopný Trimmer je vyřazen. V tuto dobu oddělení tajné služby v Londýně, které vedl jistý Grace-Groundling- Marchpole, založilo na Guye svazek, protože dlouhou dobu žil ve fašistické Itálii. Na jaře 1940 (10.5.- pozn. R. J.) se premiérem stal Churchill. „Některé z Churchillových projevů byly vysílány v rozhlase. Guyovi připadaly bolestně nabubřelé a hned po většině z nich následovaly zprávy o nějaké porážce.“ Pak padla Francie. A padlo taky rozhodnutí, že Guyova jednotka se v pomocné roli účastní dobytí Dakaru svobodnými (tj. de Gaulleovými) Francouzi od vichystických Francouzů. U Dakaru se Ritchie-Hook tajně – a proti rozkazům - nalodil na člun, jímž se měli Guy a několik dalších dopravit na pobřeží s průzkumnou misí. Ritchie-Hook byl raněn do nohy, ale ještě předtím si přinesl „kokosový ořech“: hlavu černocha sloužícího ve francouzských jednotkách. Výprava u Dakaru skončila neslavně, a Angličané byli převeleni do nedaleké britské kolonie. Tam onemocněl horečkou Apthorpe a Guy mu přinesl do nemocnice láhev whisky. Apthorpe ji vypil celou a zemřel. Z Anglie přiletěl hydroplán, aby odvezl Ritchie-Hooka a Guye. Oba byli degradováni.

Konec I. části – „Muži ve zbrani“

Guy je v Londýně, v klubu, kde se v době náletu jeden maršál letectva strachy skrývá pod stolem. Premiér se telegramem ministrovi války ohradil proti tomu, že jeho starý známý Ben Ritchie- Hook byl degradován. Tudíž se Richtie- Hook stal velitelem nové speciální jednotky a rozhodl se do ní vzít i Guye. Ten se stal příslušníkem commandos a jel na výcvik na skotský ostrov Mugg. Jeho bezprostředním nadřízeným se stal starý známý Tommy Blackhouse. Tam Guy potkal další své známé - jednak to byl Ivor Claire z londýnského klubu - a jednak Trimmer, vystupující pod skotským jménem své matky. Na místním zámku si pubertální neteř místního lorda vzala do hlavy, že je skotskou nacionalistkou a jako taková že si má přát porážku Anglie a vítězství Hitlera - proto v tom smyslu vydávala samizdat. Trimmer jezdil do Glasgowa za ženskými a jednou se tam setkal s Virginií. Věděla, že je pod její úroveň, ale v ty pochmurné večery listopadu 1940 hledala nějakou „útěchu“ – a nalezla ji u Trimmera. V tu dobu v Londýně plukovník Grace- Groundling-Marchpole přiložil do Guyova svazku kopii skotského samizdatu z ostrova Mugg nazvaného „Proč Hitler musí zvítězit.“

Jednotka commandos je přepravena do Jižní Afriky, bohužel letadlo s Benem Ritchie-Hookem se někde v Africe ztratilo.Commandos byli pak přepraveni do egyptské Alexandrie. Mezitím oddělení propagandy v Londýně vymyslelo akci, která měla Angličanům pozvednout morálku. Zorganizovali vylodění jiné jednotky commandos ve Francii, která tam vyhodila do vzduchu německý vlak. Velitelem té jednotky byl neschopný Trimmer, který se strachy plácal na pláži. Tak z něj lidé z propagandy udělali hrdinu.

Přišel rozkaz, aby se commandos přeplavili z Alexandrie na Krétu a posílili její obranu. Když Guyova loď doplula na ostrov, nalezli tam pouze chaos, rozdrcené britské jednotky a permanentní německé bombardování. Britové se rozhodli z Kréty zbytek svých jednotek evakuovat – a commandos měli krýt jejich ústup a poté se vzdát Němcům – anebo se na malých člunech domorodců přeplavit do Egypta. Je naznačeno, že v Guyově člunu kaprál jménem Ludovic hodil několik blouznících důstojníků v noci přes palubu. Guye v agónii však vytáhl na břeh v Egyptě – a tak mu zachránil život. V nemocnici se Guy dozví, že jím obdivovaný aristokrat Ivor Clair neuposlechl rozkazu a dezertoval na britské lodi do Egypta – nikdo však o tom neví, pouze Guy, neboť on jediný v Egyptě ví o rozkazu pro commandos , buď se nechat zajmout, anebo se plavit na člunech domorodců. V Egyptě jej zastihne 22. červen 1941 (německý útok proti Sovětům) – „den apokalypsy pro nesčetné generace v celém světě… , co o tom řekne Winston?‘ – ‚Přivítá naše nové spojence, samozřejmě. Co jiného by mohl říct?‘… Ale Guy mlčel… Před dvěma lety byl rovněž slunečný, svěží středomořský den, když četl o rusko-německé alianci, když se zdálo, že dekáda ostudy vyústí ve světlo a rozum, když Nepřítel byl jasně zřetelný, velký a nenávistný, všechny přetvářky odhozeny; moderní věk ve zbrani. Nyní se tato halucinace rozplynula… a on byl opět - po necelých dvou letech pouti ve Svaté zemi iluzí - v tom starém dvojznačném světě, v němž kněží jsou špiony a galantní přátelé se ukážou být zrádci a jeho země se potácí k hanbě.“

Guy dostal rozkaz vrátit se do Anglie. Ta posílá tanky a jinou pomoc Rusům. Lidé z propagandy přesvědčili Virginii k životu s Trimmerem - aby mu nebylo smutno, když ho předvádějí na cestách po zemi jako hrdinu. Pro ni je to naprosto nechutné. Ben Ritchie- Hook byl nalezen v Africe.

Konec II. části – „Důstojníci a gentlemani“

Je léto 1943. Guy je již dva roky v Anglii; nechtějí ho vzít do bojové akce, neboť ho považují za příliš starého. Je potěšen tím, že Itálie se dala na stranu spojenců, a v konverzaci se svým otcem označí Lateránskou dohodu Vatikánu s Mussolinim za chybu. Jinak je rozčarován: „Nemyslím, že nyní mi jde příliš o naše vítězství… Chci bojovat, ale nezdá se, že sejde na tom, kdo zvítězí. Nyní, když jsme vyhlásili válku Finsku…“ Od otce později dostal dopis: „Církev své postoje nezakládá na své důstojnosti. Přijímá utrpení a nespravedlnost… Když jsi mluvil o Lateránské dohodě, uvážil jsi, kolik duší se v jejím důsledku mohlo smířit s Církví a zemřít v míru? Kolik dětí, které by jinak vyrůstaly v nevědomosti, mohlo být vychováváno ve víře? Kvantitativní ohledy neplatí. Pokud byla zachráněna pouze jediná duše, je to plnou náhradou za jakoukoli ztrátu „tváře.“

V říjnu 1943 je ve Westminsterském opatství vystavěn tzv. Stalingradský meč – meč, jenž král Anglie věnoval lidu Stalingradu. Guye všeobecné nadšení Angličanů pro Uncle Joe („strejdu Pepu“) Stalina nechávalo chladným. Bylo mu právě čtyřicet. Dovídáme se, že oddělení anglické propagandy, jinak plné komunistů a jejich sympatizantů, zařídilo, že veršovačky, které psal kaprál Ludovic, budou vycházet v nezávislém literárním časopisu Survival („Přežití“). Jeho zakladatelem a šéfredaktorem byl nihilista Everard Spruce, před válkou hlavní postava skupiny mladých socialistických autorů (z nichž mnozí za války odjeli do neutrálních zemí anebo se dali k hasičům). Ministerstvo propagandy tento časopis dotovalo a i rozšiřovalo po okupované Evropě, i když uveřejňované články byly buď nesrozumitelné, anebo pesimistické. Nicméně ministerstvo se domnívalo, že „svoboda projevu v umění je nedílnou součástí demokracie.“ Spruce žil se svýma dvěma sekretářkama, které „mu projevovaly svou plnou oddanost; rovněž mu dávaly své příděly másla, masa a cukru.“

Mezitím je Virginia již naprosto znechucena Trimmerem, a navíc je bez peněz, neboť její (poslední) americký manžel Troy se s ní rozvedl. Guy byl opět vzat do speciálních oddílů a předpokládá se, že po absolvování parašutistického kurzu bude nasazen v Itálii. Zemřel mu otec, a tak jel se sestrou Angelou a švagrem Box-Benderem na venkov na jeho pohřeb. Tam se dozví, že starý pán byl zámožnější, než se obecně mělo za to. Guy a Angela zdědí jmění.

Třiatřicetiletá Virginia zjistí, že čeká Trimmerovo dítě. Jala se pídit po nějakém doktorovi, který by jí udělal potrat. Nakonec se doslechla o nějakém černochovi, který tyto věci dělal. Před válkou. Nyní pracoval pro vládu. Jako šaman, který zaříkává nacistické vůdce. Nakonec na potrat nikoho nenašla. Jeden její známý ji poradil, ať se za někoho opět vdá – např. za Guye.

Vedoucím parašutistické školy je… Ludovic, který ale nechce, aby se s ním Guy setkal (pronásledování minulosti), a tak se před absolventy skrývá. Jedním z nich je i Guyův starý známý, halberdier Frank de Souza. Při svém prvním seskoku padákem si Guy zranil koleno. Ludovic, který se ho chce zbavit, ho doporučí k okamžitému nasazení do akce. Zatímco se Guyovi hojí koleno, bydlí u svého strýce Peregrina v Londýně. Peregrine: „Šokující zprávy z východní fronty. Bolševici opět postupují. Němci se nezdají být schopni je zastavit. Raději bych v Evropě viděl Japonce – alespoň mají krále a nějaké náboženství… Vlastně pomáháme bolševikům. Šílený svět…“ Mezitím zpravodajské oddělení, jež vede plukovník Grace-Groundling- Marchpole, nedoporučilo Guyovo nasazení v Itálii – kvůli obavám z jeho spolupráce s fašisty. Frank de Souza, jakožto dobrý komunista, byl samozřejmě doporučen pro misi v Jugoslávii. Guy si opět četl poslední dopis od otce: „Mystické Tělo své postoje nezakládá na své důstojnosti. Přijímá utrpení a nespravedlnost… Kvantitativní ohledy neplatí.“ Právě v tu dobu probíhal v Teheránu summit, který se zabýval pouze kvantitativními ohledy.

Jednoho dne Guye v bytě u strýce Peregrina navštívila Virginia. Guy byl potěšen. Pak ho navštěvovala každý den a Guy zjistil, že se na její návštěvy každý den těší. Pak jednou pozval Peregrine Virginii na večeři. Tam se ho zeptala, jestli už vůbec byl někdy s nějakou holkou na večeři. Před určitou dobou. Proč se nikdy neoženil? Nebylo zvykem uvenkovských rodin, aby se druhý syn ženil. Chtěl se někdy oženit? Ani ne. Strýc Peregrine nebyl těmito osobními otázkami vyveden z míry. On nikdy nebyl ničím vyveden z míry.

Virginia: „Měl jste hodně milostných románků?“

P.: „Probůh, ne.“

V.: „Ale nejste buzík?“

P.: „Dobrý Bože, ne…“

V.: „Peregrine, byl jste někdy v posteli se ženou?“

P.: „Byl jsem dvakrát. To však není věc, o které bych běžně mluvil…“

V.: „Povídejte!“

P.: „Jednou, když mi bylo dvacet, podruhé, když mi bylo pětačtyřicet. Nijak zvlášť se mi to nelíbilo.“

V.: „Řekněte mi o nich více.“

P.: „Byla to ta samá žena.“

Načež Virginia vybuchla smíchy. Po chvíli mu řekla: „Přemýšlím o tom, že se stanu katoličkou.“ Tak nyní byl tedy Peregrine z míry vyveden: „Proč?“

V.: „Nemyslíte, že je to dobře?“

P.: „To záleží na vašich důvodech.“

V.: „Není to vždy ta správná věc? No není? Slyšela jsem toho hodně o tom, že katolická církev je církví hříšníků.“

P.: „Ne ode mě.“

Po chvíli Virginia: „Chci se vrátit k manželovi… ke Guyovi.“

Padlo rozhodnutí, že Guy bude spolu s Frankem de Souzou nasazen u partyzánů v Jugoslávii. Vánoce 1943 trávili Guy a Virginia spolu v Londýně. Guy věděl, že je do ní opět zamilovaný, i když nic takového jí neříkal. Ona mu ale řekla, jaký má s ním záměr; a také mu řekla, že čeká Trimmerovo dítě.

Kerstie, společná známá Virginie a Guye – přítelkyně Virginie , byla zhrozená tím, co Virginia hodlá Guyovi provést, a chtěla ho varovat. Nevěděla totiž, že Virginia Guyovi o dítěti řekla. A když jí to on sdělil, překvapeně se ho ptala: „A ty se za ni provdáš navzdory tomu?“ Guy: „Kvůli tomu… Nemyslím, že jsem ve svém životě vykonal jediný jednoznačně nesobecký skutek… Krom Virginie je tady ještě jedna duše, ještě jeden život. Jaký život by mělo její dítě narozené jako nechtěné v roce 1944?“ Kerstie: „Drahý Guyi, svět je plný nechtěných dětí. Polovina Evropy je bez přístřeší. Co v celé té mizérii zaváží jedno dítě navíc?“ Guy: „Pro ty ostatní nemohu udělat nic. V tomto případě pomoci mohu. A jenom já.“ Kerstie nechápala a Guy se ani nesnažil jí cokoli vysvětlovat. Věděl, že všechny rozdíly v názorech jsou vlastně teologickými rozdíly v názorech. A ještě jednou se vrátil k dopisu svého otce: „Kvantitativní ohledy neplatí. Pokud byla zachráněna pouze jediná duše, je to plnou náhradou za jakoukoli ztrátu „tváře.“

Guy přiletěl do Bari v jižní Itálii. V tu dobu v Londýně Virginia pokračovala v lekcích katechismu. V Bari britští (komunističtí) důstojníci instruují Guye o tom, jak skvělí jsou Titovi partyzáni a jak špatní jsou četnici Mihajloviče. Jeden (sice nekomunistický) důstojník Guyovi řekl: „Pamatujte, jsme vojáci, ne politici. Naším úkolem je prostě dělat všechno, co poškodí nepřítele. Ani Vy, ani já si po válce za svůj domov nevybereme Jugoslávii. Jakou vládu si oni zvolí, to je naprosto jejich věc. Vyhýbejte se politice.“ V Bari skupina Rusů nalepovala na americké konzervy nápisy v azbuce „vyrobeno v SSSR“; ty konzervy poté Američané shazovali komunistickým partyzánům. Bylo již jaro a Guy se v Bari nudil. V tu dobu byla Virginia ve Westminsterské katedrále v Londýně u své první zpovědi.

Guy byl nakonec poslán jako styčný důstojník ke komunistům ve městě Begoj u Zagrebu. Byli to gangsterské typy, kteří celé dopoledne spali a v noci konferovali. Od Guye a západních spojenců chtěli zbraně. Guyův tlumočník (ve skutečnosti hlídač) se jmenoval Bakič. V dubnu mu řekl, že s ním chtějí mluvit Židé. Sto osm židovských utečenců. Guy mluvil se třemi z nich – dvěma muži a mladou ženou provdanou za maďarského inženýra. Tito Židé od Guye chtěli, aby jim pomohl přepravit se do Itálie. Partyzáni s nimi nakládali příšerně; ne lépe než nacisté.

4. června (spojenci vstoupili do Říma; došlo k vylodění v Normandii) se narodil Virginii syn. Vzhledem k tomu, že na Londýn začaly dopadat německé střely V-1, Virginia se rozhodla jej poslat na venkov. Angličané opustili své srbské spojence a začali spolupracovat již jen s Titem. Židé byli postupně odváženi letecky do Itálie, nikoli však paní, se kterou Guy mluvil, neboť jejího muže partyzáni potřebovali v elektrárně. Do Begoje přiletěl Frank de Souza a poštou došly Guyovi dva dopisy. Jeden od Virginie oznamující narození dítěte, druhý od sestry Angely oznamující, že při náletu byli zabiti Virginia a strýc Peregrine. Syn – Gervase – je u Angely na venkově, živ a zdráv. Tato zpráva Guye ani příliš „nesebrala.“ Odpověď na otázku, která tak zajímala Guyovy a Virginiiny společné známé – tj. jaký byl vztah mezi nimi po dobu, co žili u Peregrina v bytě, byla prostá. Když se vrátili z úřadu, kde se nechali opět oddat, Guy se zraněným kolenem odkýval do postele, kde se k němu Virginia připojila. Příjemnosti manželství neprožívali vášnivě či s hlubokými emocemi, ale přátelským, téměř ležérním způsobem. A jak se Guyovi hojilo koleno, hojila se mu i hluboká stará jizva v jeho srdci a v jeho hrdosti. V neděli požádal místního faráře, aby za jeho mrtvou manželku sloužil zádušní mši. Frank řekl Guyovi, že k nim přiletí americký generál, aby se přesvědčil, zda partyzáni bojují proti Němcům. Zatím nebojovali. Takže se rozhodli, že zaútočí na kasárna chorvatských nacionalistů. S americkým generálem přiletěl i britský – Ben Ritchie-Hook. Letadlo při přistávání havarovalo a polovina cestujících zemřela. Při obléhání kasáren se partyzáni nijak nevyznamenali, a nakonec se rozhodli, že útok odloží, neboť prý se blíží německá obrněná vozidla. O odvolání útoku však nikdo neřekl Ritchie- Hookovi, který sám vyrazil do útoku, a byl zastřelen.

Jinak se nic nedělo a Guyovou starostí, kterou si vzal skutečně za svou, bylo dostat židovské uprchlíky do Itálie, a tak je zachránit. Frank de Souza, ačkoli sám sefardský Žid, byl k jejich osudu lhostejný, neboť jako komunistovi mu šlo pouze o partyzány. Pak i Guy dostal rozkaz vrátit se do Itálie. Před odjezdem ještě potkal paní Kanyiovou, tu mladou Židovku, která byla provdaná za maďarského inženýra. Sliboval jí, že ji a jejího muže taky dostane do Itálie. Ona: „Existuje vůbec místo, kde není zlo? Je příliš snadné říkat, že jenom nacisté chtěli válku. Tito komunisté ji taky chtěli. Byla pro ně jedinou možností, jak se dostat k moci. Mnozí z mého lidu ji taky chtěli, aby se pomstili na Němcích a urychlili vznik našeho národního státu. Zdá se mi, že všude byla vůle k válce, přání smrti. Dokonce i dobří lidé si mysleli, že válka uspokojí jejich osobní čest. Svou mužnost projeví tím, že budou zabíjet a zabíjeni. Přinesou oběti za to, že předtím byli sobečtí a líní… Znala jsem Italy – ne snad mnoho – kteří to takto vnímali. Byli takoví lidé i v Anglii?“ – „Bůh mi odpusť,“ řekl Guy, „byl jsem jedním z nich.“

Pouť, na kterou se Guy vydal na hrobu sira Rogera, byla u konce. Paní Kanyiové poslal několik amerických ilustrovaných časopisů. V Itálii se dověděl, že Kanyiové byli zastřeleni komunisty – našli u nich americkou kontrarevoluční propagandu.

Je rok 1951. Arthur Box-Bender byl v roce 1945 ve volbách poražen labouristickým kandidátem. Guy prodal svůj zámek v Itálii; koupil jej Ludovic, autor populárních brakových románů. Guy se podruhé oženil – s milým katolickým děvčetem, dcerou jedné jeho známé, která se mu starala o dítě po dobu, co byl v zahraničí. Má se dobře.

Konec III. části - „Konec bitvy“

III. EVELYN WAUGH: „NÁVRAT NA BRIDESHEAD“

Patrně největší katolický román 20. století; jeho podtitul zní „Posvátné a profánní paměti kapitána Charlese Rydera“. Začíná za II. světové války: kapitán Ryder je armádou již dávno rozčarován („láska mezi mnou a armádou zemřela…“). Jeho jednotka dostane rozkaz přesunout se na nové místo. Po příjezdu zjistí, že se jedná o venkovské šlechtické sídlo Brideshead. Když mu seržant ohromen krásou místa řekne, že něco takového určitě nikdy neviděl, Charles Ryder mu odpoví, že ano, viděl. Byl tam už předtím. Byl tam už předtím a všechno o něm ví. A vzpomínky se začaly odvíjet…

Charles navštívil Brideshead poprvé před více než dvaceti lety - v nádherný červnový den, když ho Sebastian přemluvil, aby si vyjeli autem z Oxfordu na venkov; a tam, ve stínu velkého dubu, zapíjeli jahody skvělým bílým vínem, což je nebeská kombinace, a pak v té pohodové atmosféře kouřili turecké doutníky.

Charles začal na Oxfordu studovat na počátku 20. let (jeho otec: „…právě jsem mluvil o tobě s tvým příštím učitelem. Chtěl jsem mluvit o etruském pojetí nesmrtelnosti, on o přednáškách pro dělnickou třídu, takže v rámci kompromisu jsme mluvili o tobě. Řekl mi, že ti nemám dát více něž 300 liber ročně, tolik má většina studentů. Myslím, že to byla hanebná odpověď… chtěl jsem ti dát 600, ale uvědomuji si, že kdyby se to dověděl, považoval by to za záměrně nezdvořilé vůči sobě. Tak ti dám 550.“). Lord Sebastian Flyte se jednou večer vracel z pitky a bylo mu špatně, měl však v sobě ještě trochu slušnosti, a tak se naklonil z okna, aby se vyzvracel ven. Jenomže už nebyl s to si uvědomit, že se naklonil přes otevřené okno zvenčí rovnou do Charlesova pokoje. Druhý den ráno měl Charles pokoj plný květin s lístkem „Jsem tak kajícný. Aloysius“ – Sebastianův plyšový medvídek, kterého nosil stále s sebou – „se mnou nepromluví, dokud neuvidí, že je mi odpuštěno, tak prosím přijďte dnes na oběd.“ To byl začátek jejich přátelství.

Několik měsíců poté, v den, když pod starým dubem jedli jahody a popíjeli víno, vzal Sebastian Charlese poprvé na Brideshead. Vzpomínka, která teď kapitánu pěchoty vtiskla do očí slzy…

Dovídáme se o životě studentů na Oxfordu, o jejich estétství a flámování (i když žádná pitka se nevyrovnala setkání aristokratického Bollinger Clubu z první stránky prvního Waughova románu „Úpadek a pád“: „Bollinger má vskutku tradici; několik současných králů bylo jeho členy. Na večeři před třemi lety přinesli v kleci lišku a pak ji ukamenovali k smrti lahvemi od šampaňského. To byl ale večer!“); o tom, že zlatá mládež 20. let používala pouze dvě adjektiva – „zvěrský“ (beastly) pro cokoli negativného a „božský“ (divine) pro cokoli pozitivního (ať již večeři nebo chování nebo tak). Ale i o Charlesově a Sebastianově rodině (Charlesova matka zemřela za Velké války jako ošetřovatelka Červeného kříže v Srbsku, jeho otec je bohatý podivínský vědec; Sebastianův otec lord Marchmain se po válce domů nevrátil, nýbrž žije s milenkou v Benátkách, matka lady Teresa je zbožná katolička. Devatenáctiletý Sebastian je okouzlujícím člověkem, jehož má rád každý, kdo se s ním setká. Má jednoho staršího bratra – je jím Earl of Brideshead zvaný Bridey - a dvě sestry – o rok mladší Julii a jedenáctiletou Cordelii). Obrázek ze života Charlese na Oxfordu: jeho bratranec Jasper mu domlouvá, že tráví čas ve špatné společnosti, je opilý již na oběd a utrácí více peněz, než může. Načež Charles odpoví: „Mám rád špatnou společnost, rád jsem opilý již v poledne a rozhodně utratím dvounásobek toho, co mám, do konce roku. V tuto denní dobu si obvykle dávám skleničku šampaňského. Dáš si taky?“ – Byla to póza; v tu dobu si šampaňské obvykle nedával.

Všechny peníze od svého otce však Charles utratil, takže o prázdninách byl na mizině. A proto následovala další šíleně vtipná Waughova scénka o Charlesově zápolení s otcem, který byl člověkem šíleně suchého a cynického humoru. Tu ale ať si laskavý čtenář přečte sám. Pouze dodám, že Charlese z jeho prázdninového života s otcem vytrhl telegram od Sebastiana, aby okamžitě k němu přijel, neboť prý je těžce zraněn (ve skutečnosti si jen trochu zranil kotník při kriketu). Z nádraží Charlese odvezla na Brideshead Julia, stejně jako Sebastian ostříhaná na krátko (20. léta), velice podobná svému bratrovi, a proto jak Charles seděl v autě vedle ní, zdála se mu zároveň velice známá i velice cizí. „Protože její pohlaví činilo hmatatelný rozdíl mezi známým a cizím, zaplnilo veškerý prostor mezi námi, takže zdála se mi obzvláště femininní, jako žádná jiná žena předtím.“ Jak řídila, naklonila se k přihrádce s cigaretami - Charles ji řekl, že si neprosí – a ona ho požádala, aby ji jednu zapálil. „Bylo to poprvé v mém životě, co mě někdo o toto požádal, a jak jsem vzal cigaretu ze svých rtů a vložil ji mezi její, pocítil jsem záblesk sexuality, neviditelný pro každého, kromě mě.“ Druhý den ráno Julia odjela a na Bridesheadu zůstali Charles a Sebastian sami (a služebnictvo). Nastala doba, kdy se Charles cítil jako v nebi. Spolu se Sebastianem začali totiž prozkoumávat vinné sklepy Bridesheadu: vždy si vzali tři lahve vína, před sebe si dali tři sklenice a jednotlivá vína degustovali. „Musíme se opít každý večer?“ – zeptal se Sebastian jednoho rána. – „Ano, musíme.“ – řekl Charles. „Ano, já si to taky myslím.“ – dodal Sebastian.

Sebastian navštěvoval mše a jeho víra byla pro Charlese, který byl nevěřící, záhadou. Rozhovor Charlese se Sebastianem –

S: „Je tak těžké být katolíkem.“

C: „Je to pro tebe tak závažné?“

S: „Jistě, v každém momentu.“

C: „Nemohu říci, že bych si toho povšiml. Zápasíš s pokušeními? Nezdáš se být mnohem ctnostnější než já.“

S: „Jsem mnohem, mnohem horší.“

C: „Nuže?“

S: „Kdo to řekl ‚Bože, učiň mě ctnostným, ale zatím ještě ne‘?“…

C: „Myslím, že tě nutí věřit hodně nesmyslům.“

S: „Jsou to nesmysly? Přál bych si, aby byly. Někdy mi připadají hrozně rozumné.“

C: „Ale, můj drahý Sebastiane, vážně tomu věřit nemůžeš!“

S: „Nemohu?“…

Sebastianovo náboženství je pro Charlese nesrozumitelné a pro Sebastiana je nepříjemné o něm mluvit. Jenomže téma náboženství vyvstává na Bridesheadu často a spontánně. Starší Sebastianův bratr Bridey je vnitřně nerozhodnut, jestli se má stát knězem, anebo poslancem a oženit se. Je katolík, který své víře rozumí do detailů. Lady Marchmainová je považována za světici. Sebastian a Julia jsou věřící tak napůl. Lord Marchmain je exkomunikován - církev opustil a žije v zahraničí s milenkou. Malá Cordelia je mimořádně zbožná (když slyšela, že Charles je agnostik, slíbila mu, že se za něj bude modlit; s tím, že měla i těžší případy - bývalého liberálního premiéra Lloyda George a císaře Wilhelma II.).

Sebastian a Charles navštíví lorda Marchmaina v Benátkách. Devatenáctiletý Charles je zvědav, jak vypadá jeho milenka Cara, a je překvapen, že je to normální dáma středního věku a slušného chování, nikoli nějaká kurtizána á la Toulouse-Lautrec. Cara Charlesovi vysvětlí, že Alex Marchmain skutečně nenávidí svou manželku Teresu a poprvé ho upozorní na to, že Sebastian pije příliš.

Příští školní rok na Oxfordu je Charles mírně zklidněn a usazen, zatímco v Sebastianovi onen anarchistický impuls přetrvává. Jednoho dne se u nich staví na oběd Julia se známým, kterému říká Rex, a jenž se jmenuje Rex Mottram, původem Kanaďan, nyní dobře situovaný podnikatel a konzervativní poslanec, přítel prince z Walesu (následníka trůnu). Bylo mu něco málo nad 30. Na oplátku za oběd pozve Rex Charlese a Sebastiana k sobě na večeři do Londýna. Podávalo se hodně vína – a Sebastian, Charles a jeden jejich spolužák ho měli až moc, a tak nedostali lepší nápad, než si zajít do nočního podniku. Tam se k nim připojili tři přítulné slečny, s nimiž si pak chtěli vyrazit na soukromou „párty“. Jenomže řídili opilí, zastavil je policista – a tak skončili v base. Takže zavolali Rexu Mottramovi, který se druhý den ráno na policejní stanici zastavil. Vyzařovalo z něho bohatství a síla a byl schopen správným jednáním dosáhnout toho, že mladící dostali pouze pokutu a nebylo z toho nic většího. Sebastian se velice obával, jak na celý incident bude reagovat jeho matka, a chtěl dokonce odcestovat do zahraničí, ale Charles jej přesvědčil, aby si nejdřív promluvili s Julii. Setkali se na obědě, ona měla s sebou malého pekingského pejska a projevovala o oba chlapce zájem na ni neobvyklý. Faktem, že si vyrazili s holkami – resp. že si chtěli vyrazit s holkami – v jejích očích povýšili. Již to zatelefonovala i své matce, která celou věc přijala celkem tolerantně a s vtipnou rezignací (nevěděla však o těch holkách; pouze o řízení v opilosti a noci ve vězení) – konec konců její bratr Ned, který byl po všech stránkách dokonalý a ve válce padl jako válečný hrdina, byl předtím jednou zavřen za to, že si na mítink Lloyda George vzal medvěda. (Sic! - Pozn. R. J.: toť správný přístup konzervativních gentlemanů ke shromážděním levicových demagogů!) V novinách pak o Sebastianově aférce psali pod titulkem „Markýzův syn nenavyklý na víno“.

V následujících měsících však Charles zjistil, že se ze Sebastiana stává skutečný opilec. Na Velikonoce, když byl spolu s Charlesem na Bridesheadu, se poprvé vážně opil před svou rodinou (reakce Julie: „Jaký je nudný, jak nudně se chová...“). Na Sebastiana začal dopadat jakýsi smutek, neboť se začínal obávat, že jeho přátelství s Charlesem je ohroženo tím, že Charles je stále více přitahován jeho rodinou - což mu ale Charles vymlouval. A Sebastianův alkoholismus začal taky dělat velké starosti lady Marchmainové, která podobnou situaci již jednou zažila – se Sebastianovým otcem před tím, než ji nadobro opustil. Snažila se Sebastiana zachránit: zajistila, aby na Oxfordu bydlel u místního faráře – což však podle Charlese byla snaha, jež by ze Sebastiana opilce udělala nadobro. Charles mezi tím přemýšlí, že odjede studovat umění (malířství) do zahraničí. Sebastian byl kvůli špatným studijním výsledkům na půlroku z university vyloučen a s jedním svým učitelem jel na výlet do Levanty. Vrátit se měli až na Vánoce.

Na Vánoce se všichni opět setkali na Bridesheadu, ale Sebastianův stav se nezlepšil; právě naopak. Sebastian se od svého učitele odpojil a celou dobu trávil po barech v různých městech. Po návratu do Anglie několik dní trávil po hospodách – a nikdo – ani on sám – nevěděl, kde se vlastně nachází. Lady Marchmainová se rozhodla, že na Bridesheadu nebude o Vánocích volně k dispozici alkohol a před večeří se nebudou servírovat koktaily (jak tomu bylo zvykem vždy předtím). Všichni s úlevou uvítali, když Sebastian slíbil, že se příští den zúčastní honu na lišku – alespoň nebude pít. Jenomže on měl jiné plány: odklusat do nejbližší hospody. A na pití si vymámil peníze od Charlese. Na Brideshead přijel i Rex Mottram; Julii přivezl jako vánoční dárek želvu s diamanty vysázenými do krunýře tak, aby tvořily Juliiny iniciály. Lady Marchmainová se k Rexovi chovala lehce ironicky, což on nebyl s to zaregistrovat, Julia však ano, a velice dobře. Sebastian byl pochopitelně nalezen opilý a lady Teresa se zeptala Charlese, jestli mu dal peníze, i když věděl, jak je utratí. Charles řekl pravdu, načež lady Marchmainová rozčíleně řekla: „Tomu nerozumím. Nerozumím tomu, jak někdo může být tak bezcitně zlý. Nechápu, jak jste mohl být v mnoha ohledech tak hodný a pak učinit něco tak lehkovážně krutého. Měli jsme Vás celou tu dobu rádi – a Vy jste nás stále nenáviděl? Nechápu, čím jsme si to zasloužili...“ Charles opustil Brideshead s předsevzetím, že se tam už nikdy nevrátí, a odjel do Paříže studovat umění. Tam ho zastihl dopis od malé Cordelie, že už slyšela o jeho hanbě, ale že i ona měla svou hanbu, neboť potom potají zásobovala Sebastiana whisky, když ji chtěl tak moc, a přišlo se na to. Rex Mottram je velmi oblíben u Julie, což je špatné, a bere Sebastiana za jedním německým lékařem, což je ještě horší. Juliina želva se ztratila, možná se někam zahrabala, takže je v tahu celý balík jmění (jak řekl Mottram).

V Paříží se u Charlese zastavil Rex. Sdělil mu, že Sebastian se mu ztratil a někde se toulá po hospodách. Markýza - když se dověděla celou pravdu - měla velké výčitky svědomí za ta příkrá slova, jež řekla Charlesovi. Mimochodem, je těžce nemocná a Rexe nemá ráda. Rex si chce vzít Julii; její náboženství – které pro ni tak moc neznamená – jemu nevadí, dokonce je rád, když je děvče nábožné. Jejich děti mohou být vychovávány katolicky. Rex chce řádnou svatbu, ve Westminsteru, a na svatební fotce budou členové královské rodiny, premiér, atd. A když markýza nebude se sňatkem souhlasit, přesvědčí jejího muže, který udělá rád cokoli, co naštve ji. Na večeři Rex a Charles nakonec pili cognac , o rok či dva starší než Rex. Byl jasný, průzračný, jaký Rex nikdy nepil. Nechal si ho ohřát nad plamenem (sic!), a když ho ochutnal, řekl, že je tím, na co si doma lije sodu. Pak mu přinesli koňak klasický, na jaký je zvyklý jeho typ lidí – zbohatlíků, kteří nejsou schopni rozeznatcognac od koňaků. O několik měsíců Charles četl zprávu v novinách: Rex a Julia se vzali, ale nikoli v katedrále, nikoli za přítomnosti královské rodiny či premiéra, dokonce ani nikoho z Juliiny rodiny.

Doposud se osudy Charlese a Julie setkávaly, ale míjely. Byli si vzájemně cizími lidmi. V ono léto 1923, kdy se poprvé potkali a ona ho vezla z nádraží na Brideshead, jí bylo 18 let. Nebyla již dítětem a nebyla ještě ženou, netrápila ji láska, ale byla mírně zaskočena silou své krásy a zvažovala, co dál v životě. Především, za koho se má provdat. Provdat se brzo a skvěle bylo cílem všech jejích kamarádek. Ale za koho? Byl zde problém jejího náboženství a skandál jejího otce. Takže za nikoho z královské rodiny. Navíc byla vychována jako katolička, takže kdyby se dopustila apostasie, šla by do pekla, zatímco její protestantské kamarádky, žijící ve šťastné nevědomosti, mohou žít šťastně a ještě se i dostat do nebe. Takže jejím plánem byl nějaký anglický diplomat, dvaatřicet či třiatřicet let, čerstvě a tragicky ovdovělý, mírně sklíčen bolestí. Měl by jinak před sebou dobrou kariéru, ale ta osamělost mu vzala energii, kterou mu do života přinese právě ona, Julia, což mu nakonec zajistí ambasádu v Paříži. Bude umírněným agnostikem, ale bude rád, že jeho manželka a děti budou katolíci. Každopádně však bude spokojen s tím, že budou mít pouze dva kluky a jednu dceru v průběhu asi tak 12 let, a nebude tedy požadovat každoroční těhotenství, jak by to od ní vyžadoval katolický manžel. V tomto svém duševním rozpoložení potkala Rexe Mottrama. Jeho o deset let starší věk odpovídal snobství Juliiných kamarádek a jeho nově nabyté bohatství, okázalost a konexe byly atraktivní. A Rex začal nahlížet Julii jako prostředek ke konsolidaci svých dosavadních úspěchů. Ta se do něho skutečně zamilovala. Když ale zjistila, že vzdor svému obletování kolem ní stále udržuje poměr se svou dosavadní milenkou, odmítla se s ním kdykoli opět setkat. Nakonec ho přijala ve své knihovně, aby hodinu poté oznámila matce, že se zasnoubili. Což se lady Marchmainové nelíbilo ani trochu.

Julia: „Jaké bych od něho měla jinak právo vyžadovat, aby se s tou hroznou ženskou nestýkal? Považuješ za velkou věc záchranu padlých žen. Já pro změnu zachraňuji padlého muže. Zachraňuji Rexe před smrtelným hříchem.“

Lady M.: „Nebuď neuctivá, Julia.“

J.: „Není smrtelným hříchem spát s Brendou Championovou?“

Lady M.: „Anebo neslušná.“

J.: „Slíbil mi, že už se s ní nikdy nesetká. Nemohla bych to od něho vyžadovat, pokud bych nepřiznala, že jsem do něho zamilovaná.“

Lady M.: „Mravy pani Championové, díky Bohu, nejsou mou starostí. Tvé štěstí ano...“ Jejich zasnoubení zůstalo tajné.

To odpoledne, když se v knihovně zasnoubili, se Julia poprvé vášnivě líbala s Rexem, a nebylo to pro ni jako jednou či dvakrát předtím se sentimentálními a nejistými kluky, neboť Rexova vášeň probudila něco podobného i v ní. A jak se jednou vrátila ze zpovědi, rozhodla se, že to musí skončit. Jenomže pak zjistila, že Rex se opět setkal s Brendou Championovou a na Juliiny výčitky jí odpověděl: „Co čekáš? Jaké máš právo žádat tak mnoho, když mi dáváš tak málo?“ Julia zašla za svým známým jezuitou, jestli by nebylo lepší, aby ona páchala menší hřích proto, aby Rexe odvrátila od hříchu většího. Jenomže to ten jezuita rezolutně odmítl (pozn. R. J.: to bylo ještě předtím, než se jezuité stali z poloviny marxisty a z poloviny buddhisty) a doporučil jí jít ke zpovědi. Což zase odmítla ona, naštvaná na celé náboženství. A tak lady Marchmainové přibyla kromě Sebastiana (a staršího smutku kvůli manželovi) i další, nová bolest. Zakázala Julii setkávat se s Rexem, ale ten zajel za lordem Marchmainem, který s ním byl spokojen, navíc jeho žena Rexe nesnášela, takže celkově pociťoval úlevu, že si Julia vybrala tak dobře. Dal jim souhlas k okamžitému sňatku.

Potom přišla na přetřes otázka Rexova náboženství. Jednou byl na královské svatbě v Madridu a chtěl něco podobného. Rex: „To je ta věc, kterou vaše Církev dělat umí - předvést dobrou podívanou. Kolik máte kardinálů v Anglii?“ – „Pouze jednoho, miláčku.“ Rex: „Pouze jednoho? Můžeme si najmout nějaké v zahraničí?“ Aby usmířil lady Marchmainovou, Rex se rozhodl stát katolíkem. Lady Marchmainová nakonec váhavě souhlasila: „Dobře, dohlédnu na to, abyste dostal poučení.“ Rex: „Podívejte, na to nemám čas. Mě poučovat by bylo mrháním času. Pouze mi dejte formulář a já ho podepíšu.“ Knězi, který mu dával lekce katechismu, Rex rovněž způsoboval bolení hlavy. „Je tím nejobtížnějším konvertitou, s jakým jsem se zatím setkal… Zeptal jsem se ho, co chápe pod modlitbou. Odpověděl: ‚Já nic, vy mi řekněte.‘ Zeptal jsem se ho, jestli má náš Pán více než jednu přirozenost. Odpověděl: ‚Tolik, kolik řeknete, Otče.‘ Pak jsem se ho opět zeptal: ‚Předpokládejme, že papež se podívá na oblohu, uvidí oblak a řekne, že bude pršet. Bude se to muset stát?‘ – ‚O ano, Otče.‘ – ‚Ale co když nezaprší?‘ – Chvíli přemýšlel a pak řekl: ‚Bude pršet nějak tak duchovně, pouze my jsem příliš hříšní na to, abychom to viděli.‘ Lady Marchmainová, on neodpovídá žádné míře pohanství známé misionářům.“ Ale rozhodli se ho přijmout do Církve, neboť se v ní nacházejí i jiní napůl-imbecilové. To však nebylo vše: jednoho dne si Rex stěžoval faráři, že mu neříká všechno – jako např. to, že papež učinil z jednoho svého koně kardinála nebo že ve Vatikánu mají posvátné opice, a mnoho dalších věcí. To vše mu napovídala Cordelia, která netušila, že někdo může takovým nesmyslům uvěřit. Nyní chudák Rex nevěděl, co je katechismus a co výmysly Cordelie. V tomto stavu se Rex nacházel několik dnů před svatbou – a pak přišla Brideyho „bomba“, jak to nazvala Julia. Bridey zjistil, že Rex byl v Kanadě ženatý a jeho žena stále žije. To Rex bez problémů přiznal, s tím, že jsou přece rozvedeni. Julia: „Neuvědomuješ si, že jako katolík se nemůžeš znovu oženit, pokud tvá žena žije?“ Rex: „Neřekl jsem právě, že jsme rozvedeni?“ - „Ale jako katolík se nemůžeš rozvést.“

Když nakonec Juliina rodina nesouhlasila s tím, že o tom nikom neřeknou a svatba se bude konat v katedrále, Rex a Julia se rozhodli, že se vezmou v protestantském kostele. Julia: „Nemyslím, že to budeš chtít překazit, mami. Již určitou dobu jsem Rexovou milenkou a budu v tom pokračovat, vdaná či nikoli.“ Lady M.: „Rexi, je to pravda?“ R.: „Ne, k čertu, není. Přál bych si, aby byla.“ Samozřejmě to pravda nebyla, ale proč to Julia řekla? O mnoho let později uvedla: „Myslím, že proto, že jsem se domnívala, že to pravda je. Ne doslova, - i když musíš uvážit, že mi bylo pouhých dvacet, a nikdo neví o všech‚ skutečnostech života pouze z vyprávění – ale samozřejmě nemyslela jsem to doslova.“

Rex telegrafoval Juliinu otci, že se vezmou podle protestantského rituálu, načež on odpověděl: „Jsem nadšen.“ A tak se vzali v kapli pro rozvedené páry. Nikdo z Juliiny rodiny tam nebyl; přišlo pouze pár přátel Rexe a Julie, ale nikdo z nobility či vlády. Takže Rex měl svatbu přesně takovou, jakou nechtěl. Nejhůř to brala Cordelia: ráno v den svatby zašla za Julií a v slzách ji prosila, aby se nevdávala. Pak ji objala, dala jí dárek a řekla jí, že se bude modlit za to, aby byla navždy šťastná. Deset let po své svatbě řekla Julia Charlesovi na lodi za bouři uprostřed Atlantiku: „Co otec Mowbry pochopil o Rexovi okamžitě, mně trvalo pochopit rok manželství. Rex vůbec nebyl kompletní člověk. Byl částí člověka, nepřirozeně vyvinutou, orgánem ve zkumavce. Myslela jsem si, že byl primitivním divochem, ale byl něčím naprosto moderním, něčím, co může vyprodukovat pouze náš temný věk. Malou částí člověka přetvařující se, že je člověkem celým.“

Do Anglie se Charles vrátil z Paříže v roce 1926, rok po Juliině svatbě. Dověděl se, že Sebastian žije v Maroku. Julia Charlesovi zatelefonovala, že její matka umírá a ráda by ho viděla. Jednak aby mu sdělila, jak je jí líto to, co mu řekla, když se viděli naposled, a jednak aby ho požádala najít Sebastiana a říci mu, že ho chce ještě před smrtí vidět. Sebastian byl alkoholikem, který trávil čas pitím a péčí o jednoho svého nemocného přítele, Němce z cizinecké legie. Vůbec nebyl ve stavu cestovat domů, dokonce ani na pohřeb matky. Charles se vrátil na Brideshead a po smrti lady Teresy - protože se specializoval na architektonické malířství – ho Bridey požádal, aby Brideshead namaloval. Jak na tom pracoval, jednou večer se vrátila z Londýna Cordelia; bylo jí už patnáct, a protože bylo již pozdě v noci, ona měla hlad a nebyl tam už nikdo, kdo by jí něco uvařil, požádala Charlese, aby ji vzal na večeři do restaurace. Tam mu řekla, že, i když její otec, Julia i Sebastian ztratili víru, ona si myslí, že se jednoho dne k ní opět navrátí. A sama doufá, že bude mít povolání stát se jeptiškou.

Konec I. části

Na začátku II. části, jež se odehrává o deset let později, se dovídáme, že Charles je úspěšným malířem architektury starých paláců a venkovských sídel, a to nejen v Anglii, nýbrž i na kontinentu. Nyní se právě vracel z dvouleté cesty po Mexiku a do New Yorku mu přijela na proti jeho manželka Celia („hygienická kvalita její krásy, měkkost a zdrženlivost…; velmi bílé malé pravidelné zuby, aura nevinného podvodu mladé školačky a šaty mladé školačky…“). Vzal si ji před šesti lety, kdy se stal slavným malířem, měli spolu syna a nyní i dceru, kterou ještě neviděl. Celia byla příjemná; byla skvělou maminkou svým a Charlesovým dětem, oddaná jemu a pokroku jeho kariéry (i když mu byla krátce před jeho odjezdem do Latinské Ameriky nevěrná; nyní je to již ale minulostí). Na palubě lodě z New Yorku do Anglie je taky Julia, kterou Charles neviděl od své svatby; pouze v novinách se dočetl, že její muž je někde na okraji své strany a má něco společného s revolučními elementy, komunisty či fašisty.

Za tu dobu se oba změnili. Charles vypadal více ponurý a tvrdší, Julia měkčí a klidnější; blížila se své třicítce a byla u vrcholu své krásy; už nebyla dívkou, ale ztělesněním ženské krásy. Zároveň vyzařovala jakýsi magický smutek, jenž její krásu završoval. Byla smutnější, mnohem smutnější.

Na lodi se pořádala párty, plná nudných, leč „důležitých“ (jak je nazvala Celia) lidí: nějaký americký senátor, nějaký režisér z Hollywoodu, nějaký pokrokový biskup, jenž cestoval do republikánského Španělska „smiřovat takzvanéanarchisty s takzvanými-komunisty… přečetl jsem o nich veškerou literaturu a mohu vám říci, že mezi oběma ideologiemi není žádného fundamentální rozdílu… v Barceloně budu mluvit jazykem Rozumu a Bratrstva… Jazykem nastávajícího století nebudou slova, nýbrž myšlenky… Co jsou to slova, než pouhé konvenční symboly, a tento věk je oprávněně skeptický vůči konvenčním symbolům…“

Loď se naštěstí dostala do bouřky, a tak většina cestujících, včetně Celie, onemocněla mořskou nemocí. Celia zůstala ležet v posteli, a tak si Charles, Julia a ti, kdo nebyli nemocní, uspořádali párty. Celý další den trávili Charles a Julia spolu - seděli v křeslech na palubě a bez přerušení si povídali. Před večeří Charles zašel do její kabiny „…nepozván, bez odporu očekáván, a za zavřenými dveřmi ji vzal do náruče a poprvé políbil…“ Když ji po večeři následoval až k jejím dveřím, zastavila ho: „Ne, Charlesi, ještě ne. Možná nikdy. Nevím…“

O čem si celý den povídali? O sobě a svých dosavadních životech. O její svatbě s Rexem a o tom, co jí předcházelo, jak už jsme to převyprávěli. O tom, jak chtěli mít dítě a po roce zjistili, že Julia musí jít na operaci, ale to už byl i tak konec jejich lásky. Přesto on dítě chtěl, Julia souhlasila, dítě se narodilo mrtvé. Rex jí nikdy nechtěl ublížit záměrně – prostě jen nebyl skutečným, kompletním člověkem. Nemohl pochopit, jak ji mohlo zranit, když dva měsíce po jejich líbánkách stále udržoval poměr s Brendou Championovou. Charles řekl, že byl rád, když zjistil, že mu byla Celia nevěrná. Juliin otec žije jako předtím, Sebastian nadobro zmizel a Cordelia pracuje ve Španělsku (kde právě probíhá občanská válka – pozn. R. J.) jako zdravotní sestra. Bridey je podivín, nikdo nikdy neví, jestli je na Bridesheadu ve své knihovně, z níž se někdy objeví na večeři. Rex se věnuje politice, penězům a ženám. Rád by měl Julii zpět, ale vůbec jí nerozumí. Byla mu věrná až do tohoto výletu do New Yorku („...není nad dobré vychování.“) Když čekala dítě – dceru – byla rozhodnuta vychovat ji jako katoličku („to je jedna z věcí, jež jsem jí mohla dát“ – jednu z věcí, jež ona sama ztratila.) Protože to byla dcera, Rexovi ani moc nevadilo, že zemřela.

Další den opět trávili na palubě, ale moc toho nenamluvili. Za soumraku, když se vraceli do kabin, tak bouře – i když se drželi za ruce – hodila Julii do Charlesovy náruče, „…a octli se tvářemi k sobě, její vlasy v jeho očích, její rty u jeho ucha, její dech teplý ve slaném větru, Julie řekla: ‚Teď ano.‘“

Co pak následovalo, Charles popsal takto: „A tak za soumraku jsem se jí formálně zmocnil jako její milenec. Nebyl čas na sladké něžnosti – ty přijdou časem... Nyní, na rozbouřeném moři, jsem byl pánem jejího lůna... nyní, zatímco vlny stále burácely na přídi, akt jejího zmocnění byl symbolem, rituálem odvěkého původu a hlubokého významu.“ Poté spolu večeřeli a druhý den se počasí zklidnilo. „Ó drahý, kde se můžeme ukrýt za dobrého počasí, my, siroty bouře?“ – řekla Julia.

To ráno Charlesova manželka radostně volala ze své kabiny: „Charlesi, Charlesi, cítím se tak dobře. Co myslíš, co mám ke snídani?“ Charles se šel podívat. Snídala biftek.

Časem se o vztahu Charlese a Julie dověděla společnost i Celia. Lidé litovali Celii („...po tom všem, co pro něho udělala“), odsuzovali Charlese („vděčí jí za všechno“) a hanobili Julii („po tom, jak se chovala v Americe“). Rex – již čtyřicátník – učinil z Bridesheadu místo setkávání konzervativních rebelů, odpůrců vedení své strany – lidí, kteří si říkali „mladí konzervativci“, byli stoupenci krále Edwarda VIII. a jeho sňatku s rozvedenou Američankou, paní Simpsonovou, odpůrci politiky appeasementu vůči fašistické Itálii a nacistickému Německu – a stoupenci války s nimi.

Již dva roky jsou Charles a Julia milenci – a jsou velice šťastni. Navštíví lorda Marchmaina v Itálii – Julia: „Papá, kdo myslíš, kdo k nám dorazil?“ Lord M.: „Předpokládám, že Charles Ryder... Cara se vrátila z Paříže se zprávou, že jste nerozlučná dvojice. Zdá se, že vmých dětech nalezl zvláštní zalíbení...“ Po těchto dvou letech se Julia chtěla za Charlese vdát. To znamenalo rozvod – dva rozvody.

Jeden večer se na Bridesheadu stavil Bridey (dlouho nebylo o něm nic slyšet, pouze v novinách vyšel článek, že vlastní velikánskou sbírku krabiček od zápalek) a u večeře jim řekl, že má pro ně zprávu: bude se ženit! S vdovou Beryl Musprattovou (střední třída, střední věk, tři děti). Jak se s ní seznámil? Její zesnulý manžel byl sběratelem krabiček od zápalek. Julia vybouchla smíchy: „Nebereš si ji kvůli jejím krabičkám?“ Po jeho ujištění, že ne, mu vyčetla, že ji nepřivedl na Brideshead. Nato řekl Bridey: „Beryl je ženou přísných katolických principů, posílených předsudky střední třídy. Nemohl jsem ji sem přivést. Je mi jedno, jestli ses rozhodla žít v hříchu s Rexem nebo s Charlesem nebo s oběma… - ale Beryl by v žádném případě nesvolila k tomu, být tvým hostem.“

Julia pohnutě vstala a šla ke dveřím. Charles si nejdřív myslel, že ji opět chytne záchvat smíchu, ale všiml si, že má v očích slzy. Když odešla, řekl: „Bridey, jaks mohl říci Julii něco tak strašně urážlivého?“ Bridey: „Neřekl jsem jí nic, vůči čemu by mohla něco namítat. Pouze jsem řekl fakt, který jí je dobře známý.“

Charles nenašel Julii v jejím pokoji; nalezl ji až v tom nejtemnějším koutu zahrady. Tam se mu v slzách schoulila do náruče, když jí říkal, ať toho starého blázna nebere vážně. Jenomže Julia to tak nevnímala – „Ne, má pravdu…“ a pak následoval jímavý monolog raněné ženy o tom, co to znamená žít v hříchu – žít v hříchu, to je něco jiného než pouze udělat chybu, udělat špatnost…Charles ji nikdy neviděl tak dojatou a nikdy se necítil tak bezmocný jí pomoct. Pak se odmlčela, utřela si slzy, řekla: „Bridey, ten je ale schopen překvapení!“, omlouvala se Charlesovi za tu hysterickou scénu a šli za Brideym a bavili se, jakoby se nic nestalo.

Později ten večer, když už Bridey šel spát, se Charles opět vrátil k té scéně a začal ji zlehčovat – přirovnal ji k prerafaelitskému obrazu „Probuzené svědomí“ a Julia se smála; a když ji Charles řekl, že snad těm nesmyslům nevěří, odvětila mu: „Tak bych si přála, aby to nesmysly byly!“ Charles: „Sebastian mi kdysi řekl téměř totéž.“ Když začal Charles tu scénu dále zlehčovat a přirovnávat ke scéně divadelní, Julia najednou přešla ze smíchu ve vztek, řekla mu, že nenávidí způsob, jakým o tom mluví, a začala ho bít do obličeje. Charles byl překvapen jejím novým výbuchem a nijak se nebránil. Julia, když si uvědomila, že ho to bolí, přestala, její vztek pominul tak rychle, jak se objevil, a začala ho v slzách líbat. „Charlesi, začínám bláznit? Co se to děje dnes večer…“

Probíhaly rozvody, Celia dostala do péče své a Charlesovy děti, měla o sedm let mladšího nápadníka, kterého jí společnost přála, po tom všem, co si musela od Charlese vytrpět. Bylo to v létě 1938. Léto uběhlo, premiér Neville Chamberlain se vrátil z Mnichova a nadšené davy ho vítaly; Rex pronesl ve sněmovně vzteklou řeč, kterou si svůj osud zpečetil – tím, či oním způsobem.

Ve Španělska válka skončila a do Anglie (kde jejích služeb bude zanedlouho zapotřebí) se vrátila Cordelia. Bylo jí 26 let, ale vypadala na víc. A přinesla zprávy o Sebastianovi. Žije v Tunisu, nechal si narůst plnovous a je zbožný. Žije jako laický bratr v jednom klášteře; je stejně okouzlující jako předtím, provází návštěvníky po budově, starší bratři ho mají rádi, pro mladší je komickou figurkou. Stále je alkoholikem a čas od času se opije.

Charles: „Ubohý Sebastian! Je to příliš smutné. Jak skončí?“

Cordelia: „Lidé jako on jsou velmi blízcí a drazí Bohu.... Jednoho dne upadne opilý a umírající u bran kláštera a pouhým mžikem oka dá znamení, že je při vědomí, když mu udělí poslední pomazání. To není až tak špatný způsob ukončení života.“

Charles: „Předpokládám, že netrpí?“

Cordelia: „O ano, myslím, že trpí. Člověk nemá ponětí, co za utrpení je být tak zmrzačen jako on – žádná důstojnost, žádná síla vůle. Nikdo nikdy nebyl svatý bez utrpení...“

Po ty večery na sklonku roku 1938 Julia často sedávala u krbu, zamyšlená, ruce v klíně, a když Charles nemohl od ní oči odtrhnout z lásky k její kráse, uvědomil si, kdy naposled viděl tento její výraz. Bylo to tehdy na lodi, uprostřed Atlantiku; byl to výraz jejího magického smutku, který ho k ní přitáhl. Byl to výraz, který jako by říkal: „Zajisté jsem byla stvořena pro nějaký jiný účel, než tento?“

V lednu 1939 přijel na Brideshead lord Marchmain s Carou. Byl nemocný a umíral. Přijel domů umřít. Nesnášel Beryl, proto se rozhodl, že Brideshead neodkáže Brideymu a Beryl, nýbrž Julii a Charlesovi. Na Velikonoce byl již lord Marchmain na tom dost špatně a Bridey se rozhodl, že ho musí navštívit kněz. Julia Charlesovi: „Budeme mít velký církevní problém.“ Charles: „Nemohou jej nechat umřít v míru?“ Julia: „Mírem rozumí něco velice odlišného.“ Charles řekl, že by to bylo hanebné, kdyby na poslední chvíli, když už umírající nemůže odporovat, ho vydávali za kajícníka. Byl by to podvod. Julia mlčela. Charles: „Souhlasíš se mnou?“ Stále mlčela. „Souhlasíš?“ Julia: „Nevím, Charlesi. Prostě nevím.“ Lord Marchmain však kněze v zuřivosti vyhodil. Charles se cítil triumfálně. Dostal se s Brideym do polemiky o smyslu posledního pomazání. Julia mu ale jeho útočení na Církev začala vyčítat: „Přála bych si, aby ses do těchto náboženských polemik nepouštěl... nepřesvědčíš nikoho, ani sebe... začínám si myslet, že sám dostáváš pochybnosti.“

V červnu byl definitivně rozveden Charles (jeho bývalá žena se hned podruhé provdala), v září bude rozvedena Julia. Čím více se Charlesovo a Juliino manželství blížilo, tím toužebněji o něm Julia mluvila. Všichni věděli, že se blíží válka. Charles se zaregistroval na ministerstvu obrany, Cordelia na ministerstvu zdravotnictví. Jednoho dne v červenci se stav lorda Marchmaina výrazně zhoršil. Z rodinných příslušníků byli na Bridesheadu přítomni pouze Julia, Charles a Cara; Cordelia a Bridey byli pryč. Julia řekla, že zavolá kněze. Charles překvapen nebyl. Viděl to v ní již celé léto. Přesto se rozhodl, že tomu zabrání, neboť se bál, že by rozčílení po shlédnutí faráře mohlo lorda Marchmaina zabít. Řekl Julii, aby nečinila žádná rozhodnutí, dokud nepřijedou Bridey a Cordelia. Faráře se zeptal, zda si myslí, že by ho lord Marchmain přivítal nyní jinak, než posledně. „Díky Bohu, Jeho Milostí je to možné.“ Mezi Charlesem a Julií byla nyní zeď z kamene.

Lord Marchmain upadl do bezvědomí. Julia řekla, že bere na sebe odpovědnost za cokoli, co se stane, a požádala faráře, aby šel za jejím otcem. Kněz lordu Marchmainovi požehnal, Cara a Julia klečely u jeho postele a modlily se; za nimi stali Charles, lékař a ošetřovatelka. „Nyní...“ – řekl kněz – „...litujete všech hříchů svého života? Učiňte znamení, můžete-li.“ Ale žádné znamení nepřišlo. „Pokuste se Bohu vyznat ze svých hříchů, dám vám rozhřešení...“ Kněz začal mluvit latinsky a Charles znal slova Ego te absolvo in nomine Patris... a viděl, jak kněz učinil znamení kříže. Poklekl a začal se modlit: „Ó Bože, pokud existuješ, promiň mu jeho hříchy, pokud něco jako hřích existuje,“ a lord Marchmain otevřel oči. Nyní Charles pocítil touhu po znamení - kvůli ženě, kterou miloval, která klečela před ním a modlila se, jak věděl, za znamení. Kněz umírajícímu udělil poslední pomazání. Náhle lord Marchmain přisunul ruku ke svému čelu, jako by si chtěl setřít olej. „Ó Bože, ať to neudělá“ – modlil se Charles – ale neměl se čeho obávat, protože lord Marchmain pomalu sesunul ruku ke své hrudi a pak ke svým ramenům - pokřižoval se. To bylo to znamení, za které se nyní Charles modlil. Julia zůstala u svého otce a Charles vyprovodil kněze. Ten mu řekl: „Bylo nádherné to vidět. Vím, že se to stává znovu a znovu. Ďábel odporuje do poslední chvíle, ale pak Milost Boží je pro něho příliš. Nejste katolík, pane Ryder, ale buďte rád alespoň kvůli těm dámám, kterým to přineslo úlevu.“ Charles mu dal peníze - dar pro jeho farnost. Julia zůstala u svého otce až do odpoledne, kdy zemřel.

Když vyšla z jeho ložnice, řekla Charlesovi: „Je čas se rozloučit.“ Charles: „Tak dlouho ti trvalo, než si řekla tak málo.“ Julia: „Tys to věděl?“ Charles: „Již od rána, již předtím, již celý poslední rok.“ Julia: „Já jsem to nevěděla do dneška. Drahý, pokud bys to jen mohl pochopit! Mnohem lépe bych to nesla. Mé srdce krvácí, ale nemohu se za tebe provdat, Charlesi. Již nikdy nemůžeme být spolu.“ Charles: „Já vím... co budeš dělat?“ – „Žít dál – sama. Jak ti mám říci, co budu dělat? Znáš mě přece. Vždy jsem byla špatná. Možná budu špatná opět. Ale čím jsem horší, tím více potřebuji Boha. Nemohu se odpoutat od jeho milosti. Začít život s tebou, bez Něho, to by totiž znamenalo právě to... To jsem se chystala udělat, ale až tak špatná nejsem – přijmout dobro, jež by bylo rivalem Boha. Proč je dovoleno to chápat mně, ale tobě nikoli? Možná kvůli modlitbám maminky, chůvy, Cordelie, Sebastiana, možná i Brideyho a Beryl -; anebo to může být i soukromou dohodou mezi mnou a Bohem, že když se vzdám této jedné věci, kterou chci tak moc, jakkoli jsem špatná, On si nakonec nebude nade mnou zoufat naprosto....“

Konec II. části

Epilog navazuje na prolog – příjezd kapitána Charlese Rydera na Brideshead za války. Tam se od služebnictva doví, že Julia je již od začátku války stále spolu s Cordelií – pracují jako ošetřovatelky a jsou v Palestině, kde je i Bridey se svou jednotkou. Rex Mottram je ministrem a pronáší plamenné projevy proti Hitlerovi.

Na Bridesheadu byla jedná místnost, kterou Charles zatím nikdy nenavštívil – až teď. Kaple, kdysi svatební dar lorda Marchmaina lady Terese. Tam Charles uviděl svítilničku s rudým světlem... Když se vrátil do vojenského tábora, jeho zástupce mu řekl: „Dnes vypadáte neobvykle radostně.“

IV. EVELYN WAUGH, IRONIE A HIERARCHIE

William F. Buckley jr. napsal, že když ho jednou ve Švýcarsku navštívil tam tehdy ještě žijící přítel Vladimir Nabokov, vypadal velice rozzářeně; jako důvod své rozzářenosti uvedl, že v románu, na němž pracoval, právě dopsal svou OSS. „OSS?“ – Ano, OSS: obligátní sexuální scénku. Aby byl román považován za realistický – takzvaně „ze života“ – prostě musí obsahoval minimálně jednu, optimálně dvě či víc sexuálních scének. Jednoduše, takto se dnes píšou knihy.

Od Buckleyho jsem četl 20 knih, 200 esejů a (s mírnou nadsázkou) 2000 sloupků – napsaných v průběhu posledního půlstoletí – a tedy vím, jak popudlivě reagoval na časopis Playboy a to, co lze považovat za veřejnou akceptaci pornografie v západní společnosti, k níž za ono období došlo. Starý slizký Hugh Hefner byl a je jedním z lidí, jež Buckley miluje nenávidět a strefovat se do nich. Ty důvody proti pornografii jsou obecně známé a zřejmé: je redukcí člověka na objekt, na věc, zobrazující jeden animální aspekt lidské existence v naprosto odosobněné podobě a vyvázané z plně lidského kontextu lásky k milované osobě a přijetí odpovědnosti za ni. Tedy antihumánní redukcionismus. Negativní postoj Buckleyho, jakožto katolíka a konzervativce, k pornografii není proto vůbec překvapivý. Čím jsem však překvapen byl, když jsem četl jeho špionážní romány, psané od roku 1975 dodnes, ty plně v nabokovovských intencích obsahují ony minimálně dvě OSS, jež jsou, abych tak řekl, naprosto otevřené a detailní. Pornografické nikoli, to bych neřekl, ale otevřené a detailní, to ano. (V prvním z těch románů, „Zachránění královny“, dochází v klimaktické pasáži k postelové scéně mezi mladou britskou královnou – vdanou – a agentem CIA, hlavním hrdinou. Podle anglického zákona o velezradě z roku 1351 hrozí za cizoložství s královnou trest smrti.) Prostě je to tak; aby byl román realistický, musí obsahovat OSS.

Jednou z věcí, jež na Waughových dílech hned udeří do očí, je ta skutečnost, jak ústřední roli v nich hrají sexuální vztahy mezi lidmi. A to nejen v románu „Návrat na Brideshead“, v němž je erotická láska mezi Julií a Charlesem druhým hlavním (neboli hlavním vedlejším) námětem celé jeho II. části, ale i ve válečné trilogii „Meč cti.“ Skutečně není příliš obvyklé začínat válečný román deflorací na první straně. Přitom tato scénka je z Waughových snad nejblíže tomu, abychom ji mohli označit za něžnou: „...nic neprozrazovalo jejich úzkost, ale když... se odebrali do svého soukromí, zela mezi nimi smutná propast, způsobená jejích cudností, jemností a nevinností, o které nemluvili, leda v modlitbách. Později se plavili jachtou... a tam, jedné noci, se nakonec mezi nimi všechno dalo do pořádku, a jejich láska byla šťastně naplněna.“

Všechny ostatní Waughovy sexuální scénky jsou buď věcné (popis vztahu mezi Guyem a Virginii poté, co se opět vzali; Charlesův popis toho, k čemu mezi ním a Julií poprvé došlo na lodi za bouře uprostřed Atlantiku), anebo – a mnohem častěji - směšné (popis scénky mezi Guyem a Virginií na den sv. Valentina 14. února 1940; rozhovor Virginie s Peregrinem u večeře). Je zajímavé, že ve válečném románu „Meč cti“ bylo více těchto scének než v „Návratu na Brideshead“, kde by se to dalo více čekat. To však mělo svůj důvod. Částečně je jím doba, kdy obě díla byla napsaná. „Návrat na Brideshead“ byl napsán na jaře 1944 a poprvé vyšel v roce 1945. „Muži ve zbrani“ vyšly v roce 1952, „Důstojníci a gentlemani“ v roce 1955 a „Konec bitvy“ v roce 1961.

Když Waugh napsal svůj první román „Úpadek a pád“, jenž vyšel v roce 1928, byl z jedné věci nešťasten: z toho, jak brutálně mu cenzoři seškrtali jeho sexuální scénky. Uveďme jednu: hlavní hrdina, učitel Paul, požádá o ruku bohatou aristokratku Margot. Ona se tváří sympaticky, ale odmítá mu sdělit, zda se za něho skutečně provdá: „Řeknu ti to zítra. Je několik věcí, které si musím nejdřív promyslet.“ Náš hlavní hrdina ten večer nemohl usnout. „Pak uslyšel zvuk, jak někdo otevírá jeho dveře, poté šuchotání hedvábí, jak někdo vešel do místnosti. Dveře se zavřely.

‚Paule, spíš?‘

‚Margot!‘

‚Pššš, drahý! Nezapínej světlo. Kde jsi?‘ Hedvábí opět zašumělo, jako kdyby padalo na zem. ‚Nejlepší je se přesvědčit, drahý, než se k čemukoli rozhodneme, no ne? Možná si to jen myslíš, že mě miluješ. A, Paule, já tě miluji tak moc, že by to byla škoda udělat chybu, no ne?’

Ale naštěstí se žádná chyba nestala a druhý den Paul a Margot oznámili své zasnoubení.“ – lakonicky dodal Waugh. Vtipné to je a my se může jen domnívat, co tam bylo před cenzorskými zásahy. Neboť toto je to, co z původní Waughovy pasáže po nich zbylo (k ději: ke svatbě nakonec nedojde, Margot je mrcha, vede síť nevěstinců v Latinské Americe, Paula dostane do vězení, pak se provdá za bohatého vikomta).

Když Waugh psal svůj druhý román Vile Bodies, počítal již s cenzorskými zásahy, a proto už uplatnil autocenzuru. Opět, směšnosti sexuálních scének dosahuje věcností jejich popisu, ale myslím, že tady to přehnal. Jednoduše nevěřím, že takový dialog, jaký Waugh vkládá do úst Adama a Niny, hlavních hrdinů a snoubenců, kteří spolu zatím ještě nespali, je vůbec možný. Nemyslím, že jakákoli dívka by mohla na svou defloraci reagovat tak, jako Nina. Děj: Adam a Nina spolu odjeli na venkov. Tam: „Adam v hotelu objednává: ‚Chceme večeři. A pokoj na noc.‘

‚Miláčku, budu svedena?‘

‚Obávám se, že ano. Vadí ti to moc?‘

‚Ani ne.‘

Po večeři v pokoji: Adam se svlékl rychle a vlezl do postele; Nina si pomalu ukládala šaty na židli, s méně než svým obvyklým sebeovládáním. Nakonec vypne světlo.

‚Víš,‘ řekla, když si lehala do postele a mírně se chvěla, ‚že to bude pro mě poprvé?‘

‚Je to velká zábava,‘ řekl Adam, ‚slibuji ti.‘

‚O tom nepochybuji,‘ řekla Nina vážně, ‚Nic proti tomu nenamítám. Pouze říkám, že se mi to nestalo nikdy předtím.... Ó, Adame...‘

* * *

‚A tys říkala, že se opravdu božské věci nedějí,‘ řekl Adam uprostřed noci. ‚Nemyslím si, že to bylo vůbec božské,‘ řekla Nina. ‚Způsobilo mi to bolest…‘

Nina později: ‚Pokud jde o všechny ty řeči ohledně spaní spolu, kvůli fyzickému požitku bych raději šla k zubaři.‘

Adam řek: ‚Příště se ti to bude líbit více.‘

Nina řekla:, ‚Příště,‘ a sdělila mu, že příliš mnoho toho považuje za jisté.

Adam řekl, že tuto frázi používají pouze prostitutky. A pak se začali skutečně hádat po celou dobu, než se dostali do bytu Niny, a po celou dobu, co ona krájela citron a připravovala koktail, až Adam řekl, že pokud nepřestane, znásilní ji tady a teď na její vlastní rohožce před krbem.

Nina nepřestala.

Ale když se Adam opět oblékal, uznala, že láska je snad přeci jen něčím, na co si člověk může časem zvyknout a mít to rád, jako např. kouření dýmky. Přesto však trvala na tom, že poprvé to člověku udělá velice špatně, a pochybovala o tom, zda to vůbec stojí za to.

Pak se začali hádat o tom, zda získané záliby stojí za to je získávat. Adam říkal, že jsou imitací, a že pro člověka je přirozené imitovat, a tedy že získané záliby jsou přirozené…“

- Prostě, nevím jak laskavý čtenář, ale já osobně nevěřím, že takový dialog se mohl reálně odehrát.

Evelyn Waugh napsal „Návrat na Brideshead“ na jaře 1944. Kvánocům 1944 – ještě předtím, než v roce 1945 román oficiálně vyšel – nechal připravit asi dvacet kopií strojopisu pro své přátele – jako vánoční dárek. O vánocích 1944 byl Waugh již v Jugoslávii, takže na úvodní stránce kopií bylo uvedeno, že kapitán Waugh se omlouvá, že vzhledem ke svým povinnostem v zahraničí nebude přítomen jejich prezentaci přátelům. Jednu z těchto kopií nyní vlastní otec Robert Sirico, a když jsem ho navštívil v březnu letošního roku (2001) v jeho oratoriu ve městě Kalamazoo, stát Michigan (USA), měl jsem možnost ji držet v ruce a listovat v ní. Co mě zaujalo, byl ten fakt, že tam byly v hranatých závorkách uvedeny věty, které ve vydání pro veřejnost být neměly. Věty, o nichž Waugh věděl, že by mu je cenzura i tak vyškrtla (přesně už si nepamatuji ty situace, jež tam byly popisovány – bylo to předtím, než jsem román četl, a vůbec, měl jsem ten strojopis v ruce pouze pár minut, ale je zřejmé, že např. popis sexuální polohy ve 40. letech v Británii prostě vyjít nemohl). Takže „Návrat na Brideshead“ vlastně existuje ve dvou podobách – v podobě, v jaké ho Waugh napsal podle svého gusta pro své přátele, a v podobě pro nejširší veřejnost.

Waugh sám o sobě nebyl nutně proti cenzuře – je známý jeho výrok, že je pro existenci Indexu zakázaných knihkatolické církve, neboť ho považuje za dobrou výmluvu, proč nečíst Sartra. Já osobně jsem byl proti cenzuře těchto věcí z klasicky liberálních důvodů, no pak jsem začal mít určité second thoughts z důvodů estetických. Souviselo to s mou oblibou filmů Alfreda Hitchcocka (ani ne tak jeho nejznámějšího „seriálu“ „Psycho“, jako spíše filmů typu „Vertigo“ či „Na sever severozápadní cestou“). Hitchcock byl gentleman, který točil filmy pro gentlemany. A točil je v době, kdy ještě existovala cenzura. Proto jsou tak... „cudné, ale.“ Nikdy není ukázáno, že by se něco odehrávalo mezi jeho ocelověchladnými, tajemnými blondýnkami, které vždy sehrávají roli femme fatale , a hlavním hrdinou, ale vždy je jasné, že... Prostě a jasně, některé věci není nutné ukazovat – a právě proto, že ukázány nejsou, že jsou pouze naznačeny, Hitchcockovy filmy obsahují tak silný erotický náboj. Tedy existence cenzury nutila Hitchcocka k rafinovanosti: když něco cenzoři namítali proti jeho náznakům, on se je mohl s chladným a nevinným výrazem v obličeji ptát, co jim vlastně vadí, co vlastně mají na mysli, načež oni nemohli nic říci, neboť to by vypadalo, jako že to právě oni mají karnální myšlenky. Jinými slovy, existence cenzury tím, že nutila režiséry k větší rafinovanosti, zároveň napomáhala umělecké kvalitě jejich děl. Což mi vycházelo jako dostatečný důvod pro její znovuzavedení, neboť filmy, na které se nelze dívat, mě už nudí.

Jenomže nyní lituji toho, že umělec jako Waugh nemohl věci psát tak, jak chtěl, a my jsme ochuzeni o mnohé brilantně napsané pasáže.

Pokud jsme ještě u tohoto tématu, ten morální problém, který vysvětluje Guyovi Crouchbackovi jeden jeho známý, není tak morálně triviální, jak se zdá. Je to problém katolického manžela, s nímž se jeho nekatolická manželka rozvedla a nyní je podruhé vdaná. Z hlediska církve je přesto stále legitimní manželkou svého prvního manžela, a tedy pokud žije s druhým mužem, dopouští se hříchu. Pokud se však potká se svým prvním manželem a spí s ním, on se žádného hříchu nedopouští, neboť ona je skutečně jeho legitimní manželkou v očích církve i v očích Božích. Ona se však hříchu dopouští, neboť kromě toho, že opustila svého legitimního manžela, nyní podvádí i svého druhého, stávajícího manžela.

Jenomže ten problém vidím v tom, jak je možné, že něco je naprosto nehříšné pro někoho, kdo ví, že se tím zároveň podílí na něčem, co je hříšné pro někoho, kdo se s ním na tom podílí spolu. Pokud vím, že svým konáním, které by samo o sobě hříšné nebylo, způsobuji, že někdo, kdo se na tom konání spolu se mnou podílí, se tím zároveň dostává do hříchu, tak sám ho vlastně vystavuji hříchu, čímž se ale něčeho hříšného dopouštím. Ledaže bychom řekli, že manželka, která spí se svým prvním (legitimním) manželem – a podvádí tak svého stávajícího manžela – se vlastně ničeho hříšného nedopouští. Proti tomu ale stojí, že ona jako nekatolička to takto nenahlíží, a tedy podle jejího svědomí rozvést se a podruhé se vdát nebylo hříchem, ale hříchem je podvádět svého aktuálního, stávajícího manžela s kýmkoli jiným, byť se svým prvním manželem. Takže ukazuje se, že problém to přesto je. Nicméně proti tomu stojí Waughovo tvrzení, že z hlediska církve je první manželka jedinou manželkou, a tedy rozvod je neplatný, tudíž manžel, který s ní spí, se nemůže dopouštět hříchu, byť by ona pak po svatbě vyváděla cokoli (rozvod, život s jiným mužem, atd.).

Prostě a jednoduše, není to triviální problém. Jediné „elegantní“ řešení je to, kdyby manželka svého druhého manžela opustila a vrátila se ke svému prvnímu. To kdyby pak spolu spali, nebyl by to mravní problém, ať už bychom se naň dívali z jakékoli strany.

Evelyn Waugh byl konzervativec a v jeho dílech to zřetelně vidíme. Poslanci, kteří v nich vystupují – Arthur Box-Bender i Rex Mottram - jsou poslanci za konzervativní stranu. Politická afiliace rodiny lorda a lady Marchmainových, jako i Crouchbacků, nikoho nenechává na pochybách (malá Cordelia se modlila za „těžké případy“ - kromě nepřítele Anglie, německého císaře Wilhelma II i za liberálního premiéra Davida Lloyda George, který byl sociálním demagogem a z konzervativního hlediska hanebným způsobem omezil pravomoci Sněmovny lordů – dílo zkázy, jež mimochodem nyní završil Tony Blair – pozn. R.J.; bratr lady Teresy, Ned, si na mítink Lloyda George dokonce vzal medvěda, čímž přítomné nepochybně konsternoval, ale sám za to skončil na noc ve vězení). Když v roce 1926 vypuká v Británii generální stávka a někteří začínají mluvit o možné revoluci, Charles Ryder se vrací domů ze studia malířství v Paříži, aby se zaregistroval jako dobrovolník na straně krále (nakonec se všechno vyřešilo starým dobrým anglickým způsobem – kompromisem – a Charles mohl jet do Maroka hledat Sebastiana). Rex Mottram, který v rámci konzervativní strany patřil k churchillovské frakci opoziční vůči chamberlainovskému vedení, působil jako radikální element zpočátku nedůvěřivě (mimochodem, mezi Churchillem a Mottramem bylo několik paralel: oba byli agnostici, oba byli stoupenci krále Edwarda VIII. i po jeho sňatku s rozvedenou Američankou, oba byli kritiky appeasementu a stoupenci války s Německem). Guy Crouchback se před válkou modlí u hrobu sira Rogera za své království. Peregrine by raději viděl vEvropě Japonce než bolševiky, protože ti první „alespoň mají krále a nějaké náboženství.“ Tedy všechny více-méně kladné postavy jsou konzervativci. Naopak, všichni socialisté jsou snobští a směšní (ale to jsou i někteří konzervativci), zatímco komunisté jsou zákeřní a zlí.

Ve své knize Robbery Under Law („Loupež podle zákona“) z roku 1939, jež popisuje mexický politický režim, Waugh uvedl, že je konzervativec a vše, co viděl v Mexiku, ho jen utvrdilo v jeho přesvědčení. Člověk je svou povahou „vyděděnec a nikdy nebude na tomto světě soběstačný či dokonalý.“ Lidské šance na štěstí „politickými a hospodářskými podmínkami, v nichž lidé žijí, ovlivňovány příliš nejsou.“ Náhlé změny postavení člověka situaci ještě zhoršují a „jsou obhajovány špatnými lidmi ze špatných důvodů.“ Vláda je nutná: „lidé nemohou žít bez pravidel, ale ty by měly stále být takové, aby poskytovaly alespoň minimum bezpečí… Žádná forma vlády daná od Boha není lepší než jiná, …anarchistické živly ve společnosti“ jsou tak silné, že „udržet pořádek je práce na plný úvazek.“ Nerovnost majetku a postavení je „nevyhnutelná“, a proto „nemá smysl diskutovat o výhodách jejího odstranění.“ Lidé se „do systému tříd sdružují úplně přirozeně,… je to nevyhnutné pro jakoukoli spolupráci.“ Válka je nevyhnutelná naprosto stejně. Umění je taky přirozenou funkcí člověka. Waugh dále uvedl, že je vlastenec v tom smyslu, že i když nepovažuje britský blahobyt vůči někomu za nepřátelský, pokud by se tak při některých příležitostech přeci jen stalo, pak chce, aby „prosperovala Británie, a ne její protivníci.“ – Což je, můžeme konstatovat, celkem fér shrnutí konzervativního postoje.

Než jsem se sWaughovým dílem blíže obeznámil, domníval jsem se, že jeho záliba v aristokracii a nezakrytě reakční (což v mých očích vůbec není nadávka) toryovské postoje byly do značné míry hrané; že byly projevem jeho snobství. Toryovský cynismus je postoj, jenž má starou, úctyhodnou tradici. Nejeden konzervativní komentátor (včetně autora těchto řádek) nezřídka propadá pokušení k němu sklouzávat. Odehrává se to takto: člověk ví, že předsudky levice jsou tak pošetilé a naprosto neopodstatněné a snaží se svůj názor vysvětlovat a lidi přesvědčovat. Marnost této snahy a aureola ušlechtilosti, do které se levice ráda halí - a je jí to tolerováno - však vede k rezignaci: když je člověk není s to přesvědčit, protože jsou vědomě zatvrzelí, tak si řekne, že se na jejich účet alespoň trochu pobaví a vysměje se jim. S vážnou tváří jim řekne něco nehorázného, co jde proti samotným kořenům levicových sentimentů, a řekne to nehorázným způsobem – jakoby jím tím chtěl naznačit, že všechno to hrozné, co jste si o nás potají mysleli, ale nechtěli jste to otevřeně říci, je pravda; ba co víc, my jsme ještě hroznější, než jste se vůbec odvážili si myslet. S odtažitým úsměvem na rtech se pak dívat na ně a na jejich reakce – panečku, to je ale zábava!

(Příkladem pošetilosti moderní levicové doby a toryovského cynismu z ní si utahujícího mohou být následující excerpta z dopisů moderní „nezakomplexované“ dívky z Waughova románu „Drazí zesnulí“, která píše do novin jakémusi guruovi o radu ohledně svého milostného vztahu: „Drahý guru brahmíne, ...Myslím, že /muž, k němuž mám city, jaké prý cítí děvčata, když jsou se svými chlapci, a jako to člověk vidí v kině/ nemá žádnou náboženskou víru. Já ji nemám taky, poněvadž jsem už na koleji byla pokroková..., ale jsem etická... Napsal mi hromadu básní, některé velmi krásné a zcela etické, jiné zase méně... Můj anglický přítel je ke mně někdy roztomilý a píše básně, ale často chce neetické věci a je hned cynický, když mu řeknu, že musíme ještě počkat... Už jsem vám psala, že jsem pokroková, a že jsem proto bez vyznání, ale nemyslím, že by měl někdo k náboženství být cynický, poněvadž ono činí lidi velmi šťastnými a všichni nemohou být v tomto stádiu evoluce pokrokoví...“)

Ano, tato nezbednost jistě ve Waughovi částečně byla, ale myslím, že jeho obava z vývoje ve 20. století byla opravdová, upřímná, a navíc - což je nejstrašnější - opodstatněná. Všechny jeho konzervativní postavy, včetně příslušníků aristokracie, jsou směšné nebo trapné nebo marnivé, každopádně však vždycky lidské. Jejich hříchy a slabosti jsou autenticky lidské. Vývoj moderním směrem byl však nelidský – jeho produkt, nový, moderní člověk, postrádá atributy, jež bychom mohli v jakémkoli smyslu označit za lidské. Ukažme si to na Waughově povídce „Láska mezi ruinami: milostný příběh z blízké budoucnosti.“ V Nové Británii nejsou zločinci, jsou v ní pouze oběti nedostatečné sociální péče. Hlavním hrdinou je maniakální pyroman, pokusy o jehož nápravu opakovaně selhávají. Je propuštěn z vězení – což bylo příjemné místo relaxace, v němž byl za to, že podpálil a nechal shořet letecká kasárna i s lidmi uvnitř – a dostane místo na ministerstvu euthanasie. Tam se zamiluje do baletky, jež měla být utracena, neboť její sterilizace se nepovedla, a narostl jí knír. To znamenalo konec její taneční kariéry a pro stát nepříjemnost. Nicméně ona se rozhodla žít, rovněž se zamilovala do hlavního hrdiny a zakrátko je s ním těhotná. Nejdříve si chtěla dítě nechat, no pak se rozhodla vrátit k tančení. Proto šla nejen na potrat, ale i na plastickou operaci: nechala si kůži nahradit plastickou gumou, jež vypadá skvěle. Hlavní hrdina je šokován: obličej, který znal a miloval, je nahrazen něčím naprosto nelidským, umělou maskou. V rozčílení podpálí vězení, jehož byl předtím klientem. Stát, který se pyšní na to, že ve věznicích lidi skutečně vyléčí a převychová, šíří lživou propagandu, že to nebyl on, ale někdo jiný. Takže náš dobrý hlavní hrdina vesele podpaluje dál.

A kdo z nás, ptám se já, by mohl říci, že je to pouhá fikce? Potraty; euthanasie; vězení, jež netrestá zločince, nýbrž pomáhá vrahům – „obětem to společnosti“; ženy, které nejsou lidské, protože nerodí děti, nýbrž jsou to umělé, sterilní, chemicky konzervované figuríny – není tato noční můra již dnes náhodou naší každodenní realitou? A nemají pak potom konzervativci pravdu, že moderní doba kráčí mílovými kroky do pekel? Není pak rozumnou radou reakční zásada Bedřicha lancknechta ze Schwarzenbergu: „Nikoli rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast“?

A hlavně – a především – Waughův postoj ke komunismu. Myslím, že ho plně exkulpuje z nařčení z cynismu. Waugh v trilogii „Meč cti“, především v jejím posledním třetím dílu, se projevil jako sensitivní bytost, jež velice těžce nesla komunizaci značné části Evropy.

Levice vždy velice ráda kladla pravici na lavici obžalovaných. „Jste antisociální, jste reakční, jste proti pokroku, jste kolonialističtí a imperialističtí!“ A náhle se kupodivu objevila otázka, s níž si levice tak řečeno nevěděla rady. Otázka komunismu. Na jedné straně socialismus, na straně druhé diktatura. Z poloviny dobrý, z poloviny mylný – tak levice vnímala komunismus. Pohlédla ďáblu do obličeje – a shledala ho z poloviny dobrým. A když kvůli tomu posadila nyní pro změnu na lavici obžalovaných pravice levici, jak na to levice reagovala? Hysterií. Obviňováním pravice z fašismu a přikloněním se k přesvědčení, že pravicový antikomunismus je horší než samotný komunismus. A přitom v té nejzásadnější otázce druhé poloviny 20. století – v otázce, zda má být zeměkoule svobodná, anebo v područí Lavrentije Beriji, Josifa Stalina a jejich pohrobků – pravice měla pravdu od samého počátku a levice zmatkovala. V té nejdůležitější otázce druhé poloviny 20. století na straně idealismu, lidské důstojnosti a svobody stála pravice, zatímco levice z boje nezřídka dezertovala. Když příště bude levice opět něco plkat o svém idealismu a soucítění se slabými, mě věru k slzám nedojme. Neboť když slabí a nevinní byli mučeni na Ľubjance, levice nečinně stála bokem a odvracela zrak. Evelyn Waugh, antikomunista – toť znamení cti.

„Meč cti“ – toť ironie. Jedná se spíše o meč necti, o meč hanby. Meč, který král Anglie předává do rukou masového vraha, který není lepší než Hitler, který společně s Hitlerem válku rozpoutal a který národům, jež „osvobodil“ od Hitlera, přinesl utrpení častokrát nemenší. Stalingradský meč není ten, u něhož se – na hrobu sira Rogera, křesťanského rytíře – Guy Crouchback modlil za svou zemi a svého krále. Motivem trilogie „Meč cti“ je dvounásobná zrada. Anglie zradila Polsko, Finsko a srbského generála Mihajloviče ve prospěch komunistů. A angličtí komunisté zrazují svou zemi ve prospěch Moskvy.

Motivem trilogie „Meč cti“ je taky pomýlená křížová výprava. Guy na začátku války hodlal po vzoru sira Rogera vést křížovou výpravu za svou zemi, svého krále a civilizaci proti „modernímu světu ve zbrani“ – nacistům a komunistům. Postupně shledává, že jeho vlastní země v tomto úkolu selhává. Za účelem boje proti těm prvním se stává kolaborantem těch druhých. Jakýkoli morální náboj se z boje vytrácí. Porážka Anglie znamená vítězství nacistů. Výhra Anglie znamená vítězství komunistů. Eo ipso je téměř jedno, kdo zvítězí a kdo bude poražen. To si Guy v průběhu války uvědomuje. Ale uvědomuje si ještě jednu věc: existuje jiná kauza, které může se ctí sloužit. Kauza nikoli pozemská, nýbrž nadpozemská. „Kvantitativní ohledy neplatí. Pokud byla zachráněna pouze jediná duše, je to plnou náhradou za jakoukoli ztrátu ‚tváře.‘“ Stane se otcem a dá své jméno dítěti, které nezplodil. Zachová se rytířsky vůči ženě, která toho nebyla hodna. Čímž se nakonec přičiní o její obrácení a v posledku i o spásu její duše. „Pro ostatní nemohu udělat nic. V tomto případě pomoci mohu. A jenom já.“ A o to jde. Věci pomíjivé pominou. Prach jsi a v prach se obrátíš. Kromě duše. Ta je nesmrtelná. Guy nalezne jinou křížovou výpravu, která je tentokrát správná.

Všechna dobra tohoto světa jsou přítomna v románu „Návrat na Brideshead“; všechna tato dobra mají jeho hrdinové k dispozici. Víno, přátelství, vtip, krása, umění – a taky dobro, jež ze všech pozemských patří k těm největším – vášnivá, erotická láska. A ta je v posledku obětována tomu, co Julia vnímá jako svou posvátnou povinnost vůči Bohu. V sekulárních očích „Návrat na Brideshead“ končí špatně. Hollywood Waughovi po II. světové válce nabídl vysoký honorář, pokud svolí nafilmovat tento román s tím, že skončí šťastně – Charles a Julia se vezmou. Waugh odmítl. Po právu. V Hollywoodu nic nepochopili. „Návrat na Brideshead“ totižto skončil správně. Neboť všechny jeho stěžejní postavy nakonec naleznou svou duši. A k čemu by byly všechny poklady světa, pokud by člověk ztratil svou duši? Proto lze říci, že román skončil dobře.

V sekulárních očích si Julia nesprávným sňatkem za nepravého muže zkazila život. A taky Sebastian - svým pitím a svým koncem jako komickokouzelná postavička v severoafrickém klášteře. Jen považme, jakou perspektivu mohl on, mladý lord, mít před sebou v anglické společnosti! A to samé platí pro Julii. Jenomže pokud bychom považovali vyústění Juliina života za nešťastné, to samé bychom museli říci taky o Cordelii (rovněž žádný společenský úspěch, nýbrž pouhá zdravotní sestra) – ale to se už zdráháme. To už nejde. Neboť jaksi cítíme, že Cordelia si zvolila to, po čem vždy toužila, co bylo tak řečeno vždy v ní.

Takže jak je to s tím vyústěním? Pro sekulárního čtenáře dopadá banálně a do ztracena. Ne tak pro křesťanského čtenáře. Zajisté, Julia jako mladá dívka udělala chybu tím, že podlehla pošetilým rozmarům a konvenčním představám dívek její generace, jejího původu a její společnosti – a vdala se z nesprávných důvodů za nesprávného člověka. V tomto smyslu si pokazila mnohé ve svém životě; stejně tak, jako Sebastian svým pitím. Ale hlavním Waughovým motivem je něco jiného – totiž ono již zmíněné: k čemu jsou všechny poklady světa, když člověk ztratí svou duši? Román končí konverzí všech váhajících či pochybujících postav. Lady Teresa, Cordelia a Bridey byli vždy jistí. Co vidíme, jsou však postupné konverze těch nejistých. Nejdřív Sebastian. Ten Sebastian, který se ptal Charlese „Kdo to řekl‚ Bože, učiň mě ctnostným, ale zatím ještě ne‘?“ Tuto větu řekl mladý Augustinus Aurelius, později známý jako svatý Augustin. (Zajímalo by mě, kolik čtenářů si všimlo Waughovy ironie: prostopášný Sebastian se dovolává sv. Augustina – výroku z dob prostopášného Augustinova mládí. A sám pak končí v klášteře v Severní Africe – na místech, kde žil sv. Augustin.) Potom konverze lorda Marchmaina na jeho smrtelné posteli pod přívalem Milosti. Což byla událost, jejíž hloubka a pohnutost nakonec zpečetily i rozhodnutí Julie a její konverzi. Hlavní postavy tedy ztrácejí leccos, ba dokonce můžeme říci, že ztrácejí hodně, ale nakonec nalézají svou duši. Skutečným hlavním námětem celé knihy je působení božské Prozřetelnosti v osudech jedné anglické aristokratické rodiny. To ostatní – ta krása, bohatství, okázalost jejich životního stylu – to jsou jen kulisy pro to skutečné drama, jež není pouze pozemské, neboť se odehrává v duších jednotlivých lidských bytostí, a tak rozhoduje o jejich věčnosti. A toto drama dopadá dobře. Nadmíru dobře.

Takto chápajíce „Návrat na Brideshead“, hned nahlížíme absurdnost a primitivnost námitky některých závistivých Waughových kritiků, že si prý plete katolicismus se svou snobskou zálibou v aristokracii a šlechtických rodech. Waugh skutečně nepatřil k těm (pomýleným – pozn. R. J.) levicovým křesťanům, kteří křesťanství redukují na sociální otázky. Sociální problémy a chudoba v „Návratu na Brideshead“ skutečně nevystupují jako morální problémy, neboť tam nevystupují vůbec. Jenomže aristokratické prostředí je pouze kulisou, na jejímž pozadí Waugh rozvíjí své nadpozemské drama. Konec konců nařčení Waugha ze směšování katolicismu s aristokratismem vzápětí vyvrátila jeho trilogie „Meč cti“, jež byla nejlepší odpovědí jeho kritikům. V ní je vidět, že mravní problémy, o které Waughovi šlo, jsou obecně lidskými problémy; naopak vůbec nelze říci, že by si nějak nemístně idealizoval aristokracii. Někteří aristokraté se totiž projeví jako zbabělci či zrádci, zatímco někteří prostí lidé jako nečekaně kladné postavy. Egalitářská mysl prostě není s to pochopit, že pokud je někdo přesvědčen o žádoucnosti společenské hierarchie, neznamenáto ještě, že by pohrdal prostými lidmi a neviděl selhání konkrétních příslušníků společensky nadřazených vrstev.

Zatím jsem opomíjel Charlese, hlavního vypravěče děje „Návratu na Brideshead“. Snad nejpřekvapivějším a nejneočekávanějším závěrem tohoto románu je to, co na posledních řádkách sice není explicitně uvedeno, ale rozhodně jest to tam implicitně naznačeno, takže čtenář – i přes určitou otevřenost závěru – se může cítit být oprávněn k doměnce, že když se Charles vracel z kaple do vojenského tábora, vracel se již jako křesťan. („Dnes vypadáte neobvykle radostně“). Takže další konverze. V tomto smyslu se lze na Charlesův život, jak je zobrazen v průběhu děje „Návratu na Brideshead“, dívat jako na vývoj postupného selhávání konkrétních lásek, až k nalezení Lásky, jež selhat nemůže. První z nich bylo přátelství k Sebastianovi. Jakkoli se je Charles snažil udržet, nešlo to. V důsledku Sebastianova alkoholismu se Charlesovi jeho přátelství s ním rozpadalo před očima. Pak Julia, jejíž byl Sebastian předchůdcem. Láska Charlese k Julii nebyla filia, nýbrž eros. Byla to vášnivá – a jak se zdálo, pro oba šťastná – láska mezi mužem a ženou. Jenomže o tuto lásku nakonec Charles přišel, protože Julia dala před ní přednost tomu, co bylo – nebo se domnívala, že bylo – povinností vůči Bohu. Charles ztratil již svou druhou velkou lásku. Časově to koincidovalo s příchodem války a Charles se rozhodl sloužit své zemi. Jenomže v průběhu války – jak se dovídáme hned na začátku prologu – umřela i láska Charlese k armádě. Vývoj nikoli nepodobný vývoji Guye Crouchbacka v „Meči cti“ – či, můžeme dodat, samotného Evelyna Waugha za druhé světové války, především pak v Jugoslávii. A v epilogu je naznačeno, že Charles v kapli zažil něco jako prozření či osvícení, že na něm spočinul další typ lásky, agapé. V tomto smyslu nakonec Charlesův vývoj zrcadlil vývoj Guye. Guy taky v průběhu války poznává, že kauza, pro kterou šel do války na jejím začátku bojovat, se prokázala být iluzí, ale v jejím průběhu nalézá kauzu jinou, tentokrát tu pravou. Charles rovněž přišel o své tři lásky, až nakonec – jak se zdá – nalezl Lásku Nejvyšší. Sdělením obou románů je, že ve věcech pozemských se člověk zklamává, že věci pozemské – ať již boj za světskou spravedlnost, přátelství s mužem, erotická láska k ženě, patriotická láska k vlasti – jsou pomíjivé a jako základy velice nepevné pro postavení své nejzazší loajality a důvěry. Pro postavení své nejzazší loajality musí mít člověk základ přepevný, a takový Základ je jen jeden. Pouze v Něj může vkládat svou nejzazší důvěru.

Prosím, nechápejte mě špatně. Já nechci – a Waugh taky určitě nechtěl – sugerovat idylicky naivní, uhlazený obrázek, že člověk je nešťastný, pokud nevloží svou důvěru v Boha, ale pokud tak učiní, rázem své štěstí nalezne. Nikoli, tak snadné to není. Život bez Boha je mizerný, neboť to, co člověk může klást na jeho místo jako jeho náhražku – ať už to je zápas za světskou, politickou spravedlnost, přátelství, láska k ženě, patriotismus – může v životě člověka selhat, a opakovaně i selhává. A pokud se tato pozemská dobra pojmou jako absolutní náhražka Boha, jako objekt nejzazší loajality člověka – to místo, kde se upínají všechny jeho naděje – pak selžou naprosto a docela jistě. Život bez Boha je tedy mizerný. Jenomže sdělením „Návratu na Brideshead“ a „Meče cti“ není jenom to, ale i to, že i život člověka s Bohem – život člověka, v němž si člověk udělá místo i pro Boha - není ani snadný, ani nutně šťastný. Neboť život člověka, v němž mnohá pozemská dobra – jako zápas za spravedlnost, přátelství, láska k ženě, loajalita k vlasti - nejsou přítomna, je taky hodně mizerný a celkově trpký. A na štěstí člověku nepřidává, pokud ona dobra kolidují s láskou k Bohu, jak se v životech lidí nezřídka děje. Takže „Návrat na Brideshead“ a „Meč cti“ nám neposkytují simplexní obrázek. Informují nás však o prioritách; co nám předkládají, je obraz priority: toho, jak mají být dobra v životě uspořádána. A tou Prioritou, tím Dobrem Nejvyšším, je pouze Dobro jedno, a Waugh nás nenechává na pochybách, Kdo jím je. Neboť toto Dobro se netýká jen krátkého života pozemského, nýbrž – a především – života věčného. A jak křesťané vědí, když už je člověk jednou na světě, když už jednou existuje, bude již napořád. Naše vědomí, naše „já“ – to, čemu křesťané říkají duše – po smrti těla neanihiluje, nýbrž přetrvává dál a na věky. Otázkou jen je, v jakém prostředí: zda v mimořádně mizerném, anebo v mimořádně šťastném. Proto ta priorita Dobra Nejvyššího.

Vposledku jsou obě Waughova díla o hierarchii v životě lidí taková, jaká by správně měla být. A to, že k demonstraci této hierarchie autor nezřídka a zhusta použil právě ironie, patřilo již k jeho naturelu. Budiž mu proto jeho huba nevymáchána a cynický, urážlivý ostrovtip odpuštěny, neboť svou ironií nás učí žádoucí hierarchii chápat a milovat; dokonce milovat lépe. A přitom způsobem, který nám poskytuje fakt dobrou zábavu! Za což buďme navždy vděční onomu hejnu medúz a Bohu, který je na mladého Waugha seslal.