Svatý Pavel a zákon

Petr Jelen

NAČRTNUTÍ PROBLÉMU

Cílem této práce je zamyšlení nad Židovským Zákonem a postojem velkého Žida svatého Pavla k tomuto Zákonu. Práce chce ukázat na Pavlově pojetí jeho vlastní velikost, která se ukazuje v jeho odvaze Zákon soudit, ale také až v milující poctivosti, s jakou hledá jeho vlastní jádro a jeho nezastupitelnou úlohu v dějinách. Nelze si pak nevšimnout Pavlovy odvahy a myšlenkové čistoty, s níž se mu daří popsat a odhalit vnitřní zákon vztahu mezi Bohem a člověkem a hloubku Boží prozřetelnosti při spáse světa. Práce čerpá z Listu Římanům, odtud jsou vzaty všechny uvedené citáty. I ty ať oslaví Hospodina: „On budiž veleben navěky! Amen„ (1;25).

PŘEDSTAVENÍ ZÁKONA

V této stati chci přemýšlet o duchovní atmosféře Zákona. Je nepochybné, že nám zjevuje svědectví o Božím vedení vyvoleného národa, v mnoha zkušenostech nasbíraných na jeho cestě od počátku v Abrahámovi až po jeho usídlení v zaslíbené zemi. To ale nejspíš nebude to, co nás v našem zamyšlení nejvíce zajímá. Chci si tedy více všimnout toho aspektu, který přesněji odpovídá slovu zákon, to znamená množství nejrůznějších příkazů, rad a napomenutí, velice konkrétně vymezujících způsob života Izraele, vytvářejících vlastně typickou atmosféru chování, myšlení, kultury, vytvářející přesně cílený životní styl, společenský étos. Toto slovo je však třeba pochopit hlouběji, než jsme zvyklí, objevit v něm přímo jeho pramen, živý vztah k Bohu, Hospodinu, který pak jako hospodář pečuje o svůj lid a naplňuje jeho přebývání na světě skutečným životem.

Nabízím teď přesné rozdělení dvou základních sil, utvářejících existenci světa a člověka. Chci si všimnout čistě přirozené plodivé energie přírody. Snad nejtypičtěji, myslím, vynikne na přitažlivosti, jakou působí žena na muže. Chápu ji jako pohyblivou, rozechvělou plodnost, která svou křehkou vibrací aktivuje silnou a pevnou oplodňující sílu muže ke spojení rodícímu a šířícímu dále nový život. Nabízím pak možnost rozhlížet se kolem sebe a nacházet, nejspíše v méně intimní a hořící podobě, tento princip všude kolem sebe, všímat si, jaký obecně má člověk vztah k hmotě a jaké mechanismy zde působí.

Může však muž věnovat svou pozornost a sílu vždy v každém případě, který se přeci tak mnohokrát, třeba až bolestivě, nabízí?! Jistě si každý z nás dovede představit následky a může potom i bolestně pocítit druhou tvář této plodivé energie a aplikovat samozřejmě tento princip na všemožné vztahy mezi hmotou a člověkem obecně. Nyní, myslím, přichází pravá chvíle pro Zákon, a to, co jsem si dovolil nazvat jeho vnitřním étosem, jeho ideé fix, jeho nekompromisním ostřím. Každému se nabízí při čtení mnoha i nejdrobnějších ustanovení Zákona možnost hledat hranici mezi plodností a ničivostí, průrvu, v jejíž hloubce se odvažuji naslouchat Hlasu života, povolávajícímu teď naopak tu druhou část mužnosti - nekompromisní vnitřní sílu, jejíž rozhodnost a účinnost potom ohraničuje a krotí zvoucí kyprou plodnost hmoty, a to pro její záchranu a tvář. Odvažuji se pak tento hlas nazývat Hospodinovým, volajícím člověka opravdu k životu, a chtěl bych poukázat na nesmírnou citlivost tvůrce Zákona, který chce tomuto hlasu naslouchat i v nejdrobnějších a nejsubtilnějších chvílích lidského života. Myslím, že takové objevování nás naplní obdivem a úctou a budeme pak moci se sv. Pavlem říci:„Víme, že zákon je svatý„ (7;14).

PAVLŮV SOUD ZÁKONA

Chceme-li v této části sledovat Pavlovu polemiku se Zákonem, jeho soud a řešení, nemůžeme než se vyrovnat s určitým rozporem, který se objevuje v chápání toho, co jednotně nazýváme Zákon. Ten totiž logicky procházel svým vývojem a nejspíš někdy po babylonském zajetí můžeme sledovat jeho velice podrobné rozpracování židovskou intelektuální elitou. Tak vzniklo mnoho nových dalších předpisů, jejichž zachovávání má vést zbožného izraelitu ke spáse. To mu má být jistotou spravedlnosti, ale toto jednání časem přerůstá v určitý konvencionalismus. A teď přichází chvíle pro sv. Pavla. Vždyť on je pravým Židem, jak říká židovštější než kdekterý Žid, přímo farizeem dokonale znajícím Zákon a jistě také plnícím všechna ustanovení. On se setkává s kristovci a také samým Ježíšem, aby pak po tomto obrovském nárazu musel jako vzdělanec a genius řešit zásadní neshodu mezi zákoníky a Kristem, aby se musel vyrovnat s pohoršením pobloudění Židů a nepřijetí Evangelia.

Vyvolený národ po staletí plní Zákon, a nyní jej minula slíbená spása. Po celou tu dobu se Židé očišťují pro Zákon a i v největších pohromách a poníženích usilují o věrnost, která je tak nadřazuje.

Židovská smlouva s Bohem je smlouva s živým Bohem, vzájemná výměna, udržující člověka při skutečném životě, je-li schopen doopravdy slyšet. Potom musí jeho srdce žít, potom musí dokonce hořet touhou po tomto slově. Pavel má odvahu říci, že v praktikování Zákona tomu tak ze strany Izraele dávno není. Z jeho slov je patrné, jak přímo bytostně bolestně cítí a prožívá skutečnost, že tato láska byla zastřena němým vršením skutků, pod jehož povrchem už je srdce národa mrtvé. Židovská přičinlivost a chytrost uzavřela obyčejný obchod - dáváme skutky a jimi si platíme, pojišťujeme spásu. Co více? To je přece pravidlo smlouvy. Pavel však jasně dovozuje toto pravidlo do konce: “Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti„ (4;4). Z pobloudění Izraele však vidí, že bez milosti není cesty k Bohu. Naopak vnímá otevřenost a upřímnost pohanů, s níž tuto milost přijímají, v důslednosti svého myšlení chápe a přiznává, že lidská přirozenost za určitých podmínek zákonitě tkne ke správnému myšlení, otevírá se Boží milosti, aby nakonec slova Zákona nacházel člověk ve svém srdci. Dovolím si poznamenat, že zde má podle mě Pavlova velkorysost a vnitřní čistě toužící niternost snad přeci jen sklon přeceňovat obecnou lidskou přirozenost. Nakonec však jasně říká: „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní„ (8;5). Tedy přeci jen vymezující podmínky a nároky pro otevřenost Duchu.

OSPRAVEDLNĚNÍ

Svatého Pavla však trápí nepochopení Krista ze strany Izraele a uvědomuje si stálé nebezpečí předpisovosti bránící v přijetí Ježíšova poselství, proto se nerozpakuje opustit jakékoli jistoty předpisu a ve své mystické genialitě, jistý si vlastním poznáním a pochopením, vyzývá k opuštění paralyzujícího zajetí Zákona a k odvaze k niternému vztahu k Bohu: “Právě tak jste se i vy, bratři moji, stali mrtvými pro zákon...„ (7;4). Tato smrt pro něj znamená odumření žádosti hříšného a bytostné zaměření pouze k dobrému, k živému Bohu. Zde už nemá místo žádné smlouvání o nečistou radost ani rozpočítávání, co je možné si dovolit, ale osvobození vlastního žití ve svobodě milosti. Dokonce se vůbec nerozpakuje soudit svůdčí moc Zákona, který ho zapovězením určitých činů vlastně ke zlému podněcuje: “Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti„ (7;5). Vyznává svou osobní postiženost, jakoby vlastní chlapeckou čistotu opět pokládal za obecný a přirozený běh života: “Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil a já jsem zemřel„ (7;9). Není však naivním snílkem, který by rychlou jednostranností chybil nedorostlými závěry: “Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne!„ (7;7). Hluboce si uvědomuje jeho posvátnou pravdivost, ohrazující zemi Boží nedotknutelné zvěsti: “Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré„ (7;12). Je otázka vinnosti tohoto zákona v jeho schopnosti učit hříchu záporným vymezením dobra. Důsledně vzato však je na vině lidského pobloudění sám vyzývající hřích sídlící v těle. Troufám si opět odhalovat až nevinně platonické Pavlovo vnímání světa, příslušející, myslím, vyhraněným duším, které zaznívá až v alibismu, v zavánějícím lkaní nad prokletím hříšnosti, se kterou nemá nic společného, a až tíživou touhou po vyrovnání se s tělesností: “Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?„ (7;24). Chci ovšem toto do extrému vyhnané pojetí vidět jako geniální poukaz na stejně nenaplňující tělesné touhy v mnoha provedeních. Je to zásadní řez, který jedině obnažuje živou skutečnost. Oproti poněkud intelektuálně odměřeným spekulacím jedněch dualistů živý výkřik, ovšem oproti druhým zase žádné citově upřílišněné rozdírání rány. Není totiž sám na tento boj, dovede věřit v pomoc zvenčí.: “Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit. Ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním„ (8;26). Nepřísahá na drtivé trýznění tělesnosti nejspíš proto, že život pro něj má cenu i ve všednějších záležitostech, a ne pouze v mystických vzletech. Boží blízkost je pro něj přístupná v lidskosti očištěné způsobem možným člověku obecně, aniž by ji měl hledat přemrštěnými způsoby, nebo v extravagantních technikách: “Co však praví? Blízko tebe je to slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci. Je to slovo víry, které zvěstujeme„ ( 10;8).

HOSPODIN A IZRAEL

Přichází ovšem poslední boj, neboť Pavel je opravdu židovštější než kdekterý Žid, a proto nemůže bez bolesti a následného řešení přijmout ani neúspěch svého vyvoleného a tolik zaslibovaného národa před jeho Hospodinem: “Přál bych si být sám proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím„ ( 9;3). Zná přece i druhou tvář svého milovaného národa, tolik pronásledovaného, nevěrně - přece věrného, milujícího Hospodina ve svých krásných dětech národa, jež miluje Hospodin jako ženu, vždyť on mu porodil jediného syna. Dvě extrémně různé tváře jedné lásky, neboť ten národ jej také přibil na kříž. Ale Pavel se dívá dopředu a hledá mezi slzami smysl a naději. Jeho slova zaznívají shovívavostí i úctou k situaci Izraele a potom, dovedeno do konce, odhaluje obecně platnou věc: “Smilovává se tedy nad kým chce a koho chce činí zatvrzelým„ (9;18). Tato zatvrzelost mu však není definitivní: “Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne!„ (11;1). Naopak z ní těží Boží prozřetelností odhalovanou nezaslouženou milost pohanům a až láskyplný dotek Hospodina chtějícího probudit k lásce svůj lid: “Chci tedy říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů„ ( 11;11). A nerozumí jinak vyvolenosti národa, než jako v celku nezrušitelné urozenosti předurčené k přijetí: “Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí, než vzkříšení z mrtvých!„ ( 11,15). Odrazuje tedy pohany od pokušení zpupnosti, nebdělosti a přezíravosti, neboť Izrael byl vlastně obětován pro dobro pohanů, ale přesvědčení o spáse Izraele pak ústy proroka Pavel dovozuje:

“Přijde ze Sionu vysvoboditel , odvrátí od Jákoba bezbožnost, to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.„ (11;26).

ZÁVĚR - PAVLOVA VÝZVA

Závěrem se teď chceme ohlédnout, abychom ještě jednou viděli nabízenou tvář Zákona, a pak už se sv. Pavlem odhalovat, až zažívat nebezpečí, které v sobě skrývá a které je samozřejmě aktuální pro všechny morální koncepce a které ochladnutím hrozí také křesťanství vyrostlému ze Zákona. Co se duchovní atmosféry týče, lze se vždy znovu a znovu Zákonem inspirovat, a co se týče nebezpečí, snad ani nelze nebýt zasažen zaujetím sv. Pavla. Jeho poctivost a důslednost ať je nám výzvou k revizi vlastních postojů a solidnosti osobního přesvědčení. Jeho až bolestný a milostný zápal pro Boží věc, Boží blízkost a vlastní spravedlnost je výzvou k osobnímu hledání a budování nitra obývaného srdcem z masa, dávajícímu barvu i vítr do tváře, a jeho geniální reflexe Boží prozřetelnosti, tolik uctivá, ohleduplná, zachraňující, až adorující každou hodnotu dějin spásy, ústící do pokorně hrdého vyznání Boží velikostí i nás jistě pohne k oslavnému zpěvu: “Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrost i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem? Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?, Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu bud' sláva navěky.“ (11;33-36)

Amen„