Námitka trvá
Jiří Fuchs
Ačkoli se to možná nezdá, přece jen mají diskuse v Distanci nějaký smysl. Člověk se může poučit z chyb v jejich vedení. Nechci tedy opakovat chybu, které jsem se dopustil v diskusi se Sousedíkem, kdy jsem se nechal zlákat doprovodnými problémy a hlavní problém (korespondence obecných pojmů) zanikl v záplavě detailů. Proto v této diskusi trvám na hlavním problému, jímž je bezrozpornost pojmu subsistentní duše, chápané jako aristotelská podstatná forma.
Proti tomuto pojmu jsem vznesl námitku (naposledy formulovanou v Distanci 2/4, 82). Domnívám se, že pojetí duše jako imanentního principu jsoucna a zároveň také existujícího jsoucna přináší rozpory a regresy. Po pozorném přečtení nového příspěvku P. Volka („Může být lidská duše subsistentní formou“) musím bohužel dál konstatovat, že k problému, který je dán mou námitkou, nepřinesl můj oponent nic (a není to jen mé mínění).
Navrhuji svému oponentovi (který je mimochodem autorem „Logiky“) toto. Ať zkusí hypoteticky přejít na pozici mé námitky, trochu ji promyslí a pak nechť zváží, zda celý ten příval interpretací Tomáše (o neúplné substanci, principu individuace, formování materie, těla, participace, typech bytí...) může být logicky uznán za pokus o řešení mé námitky.
Cožpak můj oponent nevidí, že Tomášovy výklady a výklady Tomáše jen artikulují Tomášovu pozici a jsou dále vystaveny zásadní námitce, která zpochybňuje smysluplnost existující formy? Nebo snad má v záloze nějaký tajný citát, v němž Tomáš přesvědčivě dokazuje, že námitka proti existující formě, vedená z hlediska ontologie esence, vychází z té a té chyby? Sem s ním! Často citované místo ze Summy proti pohanům však prozrazuje, že Tomáš toto hledisko nereflektuje. Bylo by ostatně naivní domnívat se, že Tomáš při svém stylu filosofování (charakterizovaném poměrně hladkou recepcí aristotelských pojmů) vychytal všechny relevantní námitky proti svým tezím.
Logika diskuse o subsistentní formě tedy vyžadovala, aby P. Volek reagoval přímo na námitku a ukázal, v čem je chybná. Na to pouhá, byť seberozsáhlejší interpretace kritizované pozice nestačí. P. Volek se domnívá, že se pokusil uvést důvody omylu mých důvodů, jimiž v námitce operuji. Ale do problému záměny jsoucna a principu jsoucna vůbec nevstupuje. Na vlastní postupy, jimiž ukazuji, proč tato záměna vede k regresům a rozporům, vůbec nereaguje. Hned se utíká k Tomášovým výkladům duše jako nekompletní substance a k mé údajné dezinterpretaci Tomášova chápání esence. Copak o toto v námitce primárně běží?
Ať Tomáš vykládá esenci či neúplnou substanci tak či onak, jde přece o to, jestli při zachování základních povinných významů daných ontologických termínů má vůbec smysl takové jejich spojování, které u Tomáše kritizuji. A jsme možná u jádra sporu s P. Volkem.
Pozoruji, že se zásadně lišíme ve způsobu filosofování. On v problému pracuje spíše jako historik – a proto se do něj vlastně nedostává. Ustavičně sklouzává k výkladům Tomáše (viz jeho replika) a jimi se domnívá reagovat na námitku, která zpochybňuje právě vykládanou pozici. Po takových replikách pochopitelně nezbývá než námitku opakovat, a není to zatvrzelé počínání.
Do historizujícího kontextu pak díky svému způsobu myšlení zatahuje Volek i oponenta. Jsem prý suarezián. Toto zaškatulkování pustil tuším do oběhu prof. Sousedík, když prolistoval moji ontologickou studii (Návrat k esenci). Volek dovádí historicky jistě zajímavé konfrontace pozic tomistů a suareziánů k půvabnému nátlaku, když mě upozorňuje, že dokonce i suarezián Donat akceptuje pojem neúplné substance. Slavnostně tedy prohlašuji: Nečetl jsem ani Suareze, ani Donata! Vím, že tímto přiznáním vylepším svou pověst (nevzdělance), ale uznejte, že tohle jsem si nemohl nechat ujít.
Je opravdu tak nepochopitelné, že ve filosofii není nutné navěšovat se na nějakého uctívaného filosofa? Že je naopak dokonce žádoucí přetnout počáteční sympatie a vazby, chceme-li ve filosofii skutečně přispět k řešení náročných problémů? Novověká filosofie nám těžce zavařila, zdecimovala myšlení k nepoznání. Ale něco dobrého přece jen přinesla. Po Humeovi a Kantovi už není možné prodlužovat scholastický úzus bezstarostného přebírání takových pojmů, jako jsou esence, substance, forma materie... Kdo nechce ve filosofii spíše jen vrstvit konfuze, měl by na vlastní zodpovědnost promyslet důvody zavádění příslušných ontologických pojmů, a pokud je objeví, úzkostlivě lpět na právě odůvodněných určeních-vymezeních.
Jsem přesvědčen, že kdyby měl Tomáš možnost zachytit humeovsko-kantovský impuls, nejenže by smetl ty novověké polobohy, ale orientoval by se kriticky na vstupy a zkvalitnil tak své ontologické myšlení. Pak bychom se mohli dočkat i žádoucích korektur některých ontologických pojmů. K tomu by mohli být nejzpůsobilejší tomisté, kdyby ovšem nepokládali za hlavní filosofickou ctnost pozitivně vykládat Tomáše. Takže se svých dosavadních oponentů v daném problému ptám: je Vám skutečně z vlastního nahlédnutí jasné, že pojem existující formy je bezrozporný? Zkoumali jste skutečně důvody, proč je nutné trvat právě na takových nerozkolísaných vymezeních příslušných pojmů, a kontrolovali jste soulad jejich navyklého spojování? Nebo spíše jen hájíte Tomáše?
Pokud jde o teologické konsekvence, lituji, že mají moji oponenti tak rychle jasno - že prý popírám duši, nesmrtelnost... Ve svých antropologických textech naopak rozsáhle dokazuji existenci duše únavným vyvracením monistické a skladebné desubstancializace Já. Rovněž se namáhám s důkazem nesmrtelnosti. Termín duše ovšem spojuji s pojmem Já, osoby – zde má predikace existence smysl. Odmítám ho z ontologických důvodů spojovat s aristotelskou formou. Věřím, že když Ježíš říkal „duši zabít nemohou“, nemyslel tím aristotelskou formu. Rovněž věřím, že ani dogmatické formulace nejdou do této hloubky filosofických subtilit. Užitý, tehdy běžný termín „forma“ lze v interpretaci přece chápat generičtěji, jako výraz principiálního postavení duše vůči tělu, aniž by se zabíhalo do aristotelské specifikace imanentního principu bytostného určení daného jsoucna – člověka.
Vzpomínám, jak jsem jednou v přítomnosti prof. Habáně vyslovil názor, že Zjevení vlastně „verifikuje“ aristotelskou formu. Kdo znal lásku otce Habáně k Tomášovi, pochopí, jak byl srdcem tomuto názoru nakloněn. Promluvil však rozum. „Hochu“, řekl svým nenapodobitelným způsobem, „nevaž se na slova“.
Lákalo by mě reagovat na mnoho sporných míst v textu P. Volka, ale jak jsem řekl, nechci opakovat dřívější chyby. Pohněme nejprve s hlavním problémem.
Pod čarou jako podnět: když pod zřejmým vlivem existenciálních tomistů Volek věří, že Tomáš chápe esenci jako jen potenci, a nikoli (suareziánskou?) quidditu, nechť si vezme např. Tomášovo „De ente et essentia“ a důsledně myslí pod termínem esence jen potenci – polezou z toho pěkné nesmysly. A nádavkem: Volek připouští u Boha esenci. Ta však je potencí – v Bohu je tedy potence. Také Tomáš? A opravdu chce Volek chápat stupně bytí jako stupně existence? Tak a dost.