Cardalův Bůh ve světle filosofie

Jiří Syrovátka

Habilitační práce Romana Cardala Bůh ve světle filosofie vyšla knižně v nakladatelství Krystal OP v roce 2001. Zaujala mne přinejmenším ve dvou ohledech: a) tematizací, b) kritickou reflexí. Jsou to dva dostatečné důvody pro to, aby práce byla shledána jako filosoficky hodnotná.

Ad: Tematizace

Tematizace je pro filosofii otevřením problému. Pro filosofické myšlení je její položení a vypracování zásadním vstupním krokem do myšlení. Je prvotním a zcela zásadním počinem filosofa, pokud to není filosof, který opisuje od jiných. Právě Cardal tímto opisujícím filosofem není. V antimetafysickém myšlenkovém prostředí našel dostatek odhodlání otevřít tematizaci klasického metafysického realismu o důkazech Boží existence a Božích atributech. Protože je to v dnešním prostředí neobvyklé, je tím jeho práce zajímavá a pro mnohé možná zároveň prapodivná a již pro tuto neobvyklost nepřijatelná.

Nenacházím však žádný důvod, proč by pouhá skutečnost, že tematizace je neobvyklá, měla být příčinou toho, aby byla práce shledána jako filosoficky neplatná a nehodnotná. Chce snad dnes některý filosof prohlásit, že Tomáš Akvinský je tematicky neplatný jen pro to, že dnešní doba takovou tematizaci nepěstuje? Ten, kdo by toto tvrdil, by musel stejně zneplatnit Aristotela, Platóna, Sókrata a ostatní filosofy vůbec, až po Husserla a Heideggera, protože dnešní analytická filosofie a dnešní postmoderní filosofie takovou tematizaci nemají. To ukazuje na to, že kritérium nemůže být tak prostoduché, aby se souhlasně přijímalo jen to, co se dobře shoduje s dneškem, a aby se ostatní šmahem odmítalo bez rozmyslu.

Avšak to, že se Cardalova práce neshoduje s běžně uznávanou a mnohdy plytce opisovanou a opakovanou filosofickou tematizací, není její nedostatek, nýbrž myšlenková přednost. Jen se zkuste porozhlédnout po současné přírodovědě, po současné filosofii, po současné teologii a nad tím vším hlubokým, rozsáhlým, úspěšným a účinným bohatstvím vědění si položte otázku, jaká tematizace v tomto prostředí nemůže být vůbec položena. V tu chvíli spatříte nečekané a obdivuhodné obzory lidského myšlení. Vymanit se z navyklých obzorů otázek, které si běžně všichni kladou, je jistě obtížné. Stane se to možným až tehdy, když nahlédnete, že samu tematizaci vymezuje a uzavírá metoda, na kterou jste bez náležité reflexe přísahali. Paul Karl Feyerabend svojí Rozpravou proti metodě kriticky narušil tento stav uzavření se do metody, který je prostý jakékoliv pochybnosti.

Metafysika je v různých podobách dotazována a zkoušena celými dějinami, od jejího kralování až po její znevážení, zatracení a dnešní zapomenutí. To všechno však paradoxně činí metafysickou tematizaci stále platnou. Jinak by se už dnes nikdo o metafysiku nepotřeboval otírat. Však i ti největší antimetafysikové dnes ještě stále pociťují potřebu si zdůvodňovat, proč metafysiku zamítli a odvrhli, nebo jak metafysickou tematizaci proměnili v něco antimetafysického. Osudy filosofů od nejstarších dob po dnešek ukazují, co to znamená otevřít tematizaci, která není zrovna pěstována, nebo je dokonce nechtěná. V těch nejhorších podmínkách, když to filosof ještě unese a přežije, vznikají ty nejlepší věci. V těch nejlepších podmínkách, kde je na růžích ustláno a kde se chvála řine samotokem, filosofe často skomírá až do sterilnosti.

Aristotelova filosofie, která zhodnotila metafysiku antiky, ukazuje myšlenkovou souvislost filosofie a teologie. Filosofie sahá od umění až po vážnou a seriózní vědu, teologie sahá od víry až po propracovanou teologii. Obojí, zejména myšlenkově kriticky propracovaná filosofie a myšlenkově vytříbená teologie, se prolíná a doplňuje tematizací počátku a horizontu. Příkladem propracované teologie je katolická teologie, která je hluboce provázána s filosofickým myšlením. Vrcholem scholastické filosofie a teologie byla filosofie Tomáše Akvinského. Hodnota takové filosofie nespočívala ve sbírce pouček a frází shrnutých do učebnicových formátů, ale především v tematizaci, která se vyslovovala k otázkám člověka v jeho době. To se týká i dnešní filosofie.

Která filosofie má hodnotu pro současnost? To nelze poznat z omílaných frází o člověku dneška. O zajímavosti a potřebě tázání nelze rozhodovat ani osobním pocitem, ani akademickým hlasováním. Umění filosofické kritiky spočívá v umění přijmout a unést filosofickou tematizaci, a to i tehdy, když je sám oponující posuzovatel zcela jiného filosofického názoru. Pokud mají kritik a posuzovatel práce shodný názor, nic kritikovi nebrání v plácání filosofa po ramenech, protože si myslí totéž, co sám kritik. To je triviální a filosoficky neplodné. Ale když je filosofova tematizace neobvyklá, a ke všemu jiná, než jakou sdílí kritik, pak padne kosa na kámen, až se zajiskří. Bezbranný filosof je zcela vydán v šanc námitkám graduovaného oponenta - že se dnes takové otázky nekladou, že se dnes uvažuje zcela o něčem jiném, že se Husserl a Heidegger něčemu takovému nevěnovali.

To je bluf. Husserlova a Heideggerova filosofie je filosofií 20. století, proto moderní a současná - i když dnes už pro mnohé postmodernisty prý ani jejich filosofie „nemá čím udivit". Ta filosofická odepsanost v pýše! Ale to ještě nijak neznamená, že na klasických tematizacích Tomáše Akvinského není v 21. století vůbec nic k zamyšlení, neznamená to, že je tematizace Boha, stvoření či Božích atributů ve filosofické reflexi pouhou zpozdilostí. Takového zamítnutí se dostalo Cardalově práci Bůh ve světle filosofie. A to ještě ke všemu na teologické půdě. Učení pánové nepřistoupili na filosofickou tematizaci, ale z ideologických pohnutek ji jen tak mimochodem zamítli, aby byli moderní a postmoderní, jak si žádá doba. Neuměli ji ani v nejmenším přijmout a unést. Možná nemohli, protože se tak běžně neptají a snad ani nemohou ptát. Nechybělo jim však znepokojení nad tematizací filosofických reflexí Boha, která byla navíc přednesena na teologické půdě. Svým znepokojením nad kvalitní prací jen potvrdili, že by to mohla být práce, která by krom svého náležitého zpracování mohla někoho filosoficky zaujmout. Cardal svým neúspěchem uspěl. Jeho práce přináší oživení tematiky, která se naší době vytratila ze zřetele a z kritických reflexí. Otázky, které si nelze v reduktivním prostředí položit, mohou být těmi nejpotřebnějšími otázkami pro moudrost v lidském počínání.

Ad: Kritická reflexe

Jedinou podmínkou pro pochopení významu a hodnoty Cardalovy práce je umět přijmout jím otevřenou tematizaci filosofické reflexe Boha a vpravdě exaktní metodou kritického myšlení hledat a vyhodnocovat otázky a odpovědi a posuzovat povahu důkazů. Pokud k tomu oponent či čtenář není ochoten, neřekne mu práce vůbec nic, protože pro něj také není určena. V takovém případě ať ji čtenář raději nečte a oponent ať se raději otevřeně a čestně vzdá nekompetentního hodnocení. V pozadí celé akademické šlamastyky je skrytě spolupřítomen nedořešený filosofický spor o povahu pravdy o skutečnosti, poznávacího významu obecnin. Je až s podivem, jak jsou s tímto filosofickým námětem okamžitě a suverénně hotovi všichni ti, kteří se s tímto problémem nikdy neseznámili anebo ho přes všechna učená studia nikdy nepochopili. Jestliže současná filosofie někdejší problém universálií úspěšně zamlčuje, vůbec to neznamená, že tento problém ztratil význam anebo že je vyřešen. Však právě poznání jsoucna a bytí je centrální filosofický problém, který nepostrádá metafysické zřetele.

Cardalovou předností je to, že o obtížnosti tohoto filosofického problému dobře ví a podle toho také řeší otázky, které v práci postupně otevírá. Jelikož složitost poznání skutečnosti a místa člověka ve světě naplňuje celé dějiny filosofie od antiky po dnešek, nemůže být Cardal ani v nejmenším tím, kdo by přinesl poslední slovo. Něco takového snad ani nikdo nečeká. Cardal zato může být tím, kdo kritickou reflexí klasických metafysických otázek a řešení přinese současnosti porozumění právě tam, kde v soudobém filosofickém myšlení není příznivé klima pro systematické poznání jsoucna a jeho bytí či pro filosofickou otázku Boha, jeho existence a atributů.

Právě díky své kritické reflexi nemůže Cardalova práce ztrácet hodnotu ani pro filosofy, jejichž východiska a názory se s Cardalem neshodují, či dokonce radikálně rozcházejí, a kteří by mohli ze svých východisek a ze svých pozic Cardalovi ledacos namítat. Při uznání kvality reflexí by to již nebyly námitky proti nízké hodnotě práce, ale byly by to filosoficky plně oprávněné námitky proti Cardalovým řešením. Takový kvalifikovaný oponent se však zatím vůbec nenašel.