Meze dialogu
Jiří Fuchs
Když jsem před pěti lety zahajoval v Distanci seriál o pravdě, vybral jsem pro navození tématu text K. Říhy (Pravda a dialog), abych na něm demonstroval noetickou nouzi soudobého filosofování (viz nulté číslo). Říhovi se totiž podařilo na krátké ploše soustředit většinu typických omylů a předsudků o noetice a o pravdě, které už bohužel patří k standardnímu vybavení dnešních filosofů a které značně zatěžují zkoumání tohoto rozhodujícího problému filosofie.
Pravdu prý není třeba dokazovat, ani ji není možné dokazovat, nelze ji uchopit, učinit předmětem poznání, definovat. O shodě poznání se skutečností se prý nemůžeme ujistit, přesvědčení o ní vposledku závisí na chtění. Iracionalisticko-fideistická bezradnost pak nachází záchranu v dialogu.
O noetice vypovídá Říha korelativně znehodnocujícím způsobem. Noetika prý klade pseudoproblém, není vědou, nepatří do východiska filosofie. Tolik chtěné noetické negativity, že to až zaráží. S tím korespondovala nápadná slabost důvodů - až se chtělo věřit, že Říha čerpal z vlastní zkušenosti, když obecně vázal teoretický rozum na chtění. Jakoby byla jeho noetická reflexe stimulována a determinována nějakým mocným iracionálním činitelem. Jakoby mu něco či někdo noetiku notně zprotivil, jakoby přinejmenším ohrožovala jeho intelektuální existenci - tak silnou se zdála být potřeba zadupat noetiku či racionální možnosti verifikace pravdy do země. Říha tehdy vrstvil noetické negace všemi směry a námitky byly čím dál bizarnější. Protinoetické zaujetí bylo prostě nepřehlédnutelné.
V roce 2002 vyšla Říhovi kniha (Identita a relevance), v níž je jedna ze čtyř kapitol (64-96) věnována problematice pravdy. Říha v ní sice svůj stín nepřekročil, ale reflexe pravdy je tu vypracovanější, (nezbytná?) negativita kultivovanější, takže některé námitky musí být brány vážně. Posuďme tedy Říhův nynější protest proti noetice.
1. Co je důkaz?
Říhova první teze zní: Popíráme-li existenci absolutní pravdy, pak ji eo ipso zároveň tvrdíme. Nelze ji však dokázat formálně-logickým postupem, nýbrž pouze prokázat jako nutně implikovanou v dialogu.
„Důkaz" své teze začíná Říha klasickými stereotypy: první principy myšlení nelze dokázat a co víc, dokazovat ani nepotřebují (68). Proč to Říha tvrdí? Principy jsou prý v přesném smyslu nedokazatelné, protože jsou první a nemohou být odvozeny od nějakých prvotnějších. To je sice pravda, ale odůvodňuje to jejich nedokazatelnost? Záleží na tom, jakým pojmem důkazu operujeme. Můžeme ho prostě odkoukat z většinového výskytu (formovat ze zkušenosti), ale můžeme ho také precizovat a závazně stanovit na základě reflexe povahy myšlení.
Důkaz je výlučným prostředkem teoretické verifikace a nezastupitelným nástrojem kritického myšlení. S ohledem na takový význam by měl být pojem důkazu definován zodpovědně, zvláště v úvaze, která má rozhodovat o tom, co je a není dokazatelné. Říha však zachází s pojmem důkazu návykově, bez předchůdného odůvodnění, takže rovnou redukuje dokazování na mechaniku odvozování z „vyšších" premis. Jeho pojem důkazu je úzký (předimenzovaný). Proč? V důkazu jde výlučně o závěr. Funkcí závěru je ozřejmění pravdivostní hodnoty nějakého soudu. Důkaz jako logický pohyb myšlení je specifikován tímto cílem. Proto je každé diskurzivní ozřejmění pravdy nějakého soudu důkazem. Sem patří i (jak říká Říha) známé vyvracení obecného skeptika, který s nárokem na pravdivost definitoricky (jakožto obecný skeptik) tvrdí, že žádný soud není pravdivý.
Z tohoto rozporu obecného skeptika pak plyne, že skeptikova antiteze rozpor tvořící nemůže být pravdivá, protože v autoaplikaci ztrácí jednoznačnou určitost (podmínku realizace pravdy) a protože žádný pravdivý soud nepopírá svou pravdivost. Z toho dále vyplývá, že kontradiktorní teze (Některý soud je pravdivý) musí být pravdivá. Odmítneme-li tedy Říhovo návykové zfalšování pojmu „důkaz", můžeme vyvracení skeptika oprávněně zařadit do rozsahu pojmu důkaz. Pozitivní noetický závěr o existenci pravdy v našem myšlení byl tímto důkazem ustaven. Celý důkazní postup pak ukázal v nejvyšším stupni to, co od důkazu právem očekáváme: proč musí být závěr nepřímého důkazu uznán za pravdivý. Protože skeptikova antiteze nemůže být rozumně uznána za pravdivou.
Zbytečnost dokazování Říha konkretizuje na schopnosti rozumu poznat pravdu, kterou klade jako první podmínku myšlení (68). Ta prý důkaz nepotřebuje, protože ji užíváme i při jejím popírání. Ale tady Říha moc nerozumí kritickému nároku filosofického myšlení. Samotný fakt nutného užití pravdivostního nároku ještě neznamená kritické ověření pravdy - nevývratnost a jistotu hodnoty korespondence v našem myšlení. Z toho, že pokládám nějaký soud za pravdivý, neplyne, že hodnota pravdy je realitou lidského myšlení a už vůbec ne, proč musí v našem myšlení existovat.
Říhova noetická laxnost, s níž tvrdí nepotřebnost důkazu pravdy se podobá dogmatismu evidencí mnohých scholastiků. Ti jsou také přesvědčeni, že první evidence důkaz nepotřebují, že jsou samopřesvědčivé. Uniká jim kritický rozměr problému evidencí: není zřejmé, proč by evidence měly být eo ipso pravdivé, proč by právě jimi nemohl rozum klamat. Tento karteziánský motiv mnozí scholastici vylučují, a blokují tak noetické zkoumání až do úspěšného zmaru.
2. Kruhy a regresy
Další důvod, který Říhu přesvědčuje o nedokazatelnosti pravdy, spočívá v tom, že je pravda při dokazování uplatněna (68). Říha se tím utíká k standardizovaným námitkám kruhu a regresů, které okamžitě naskakují, je-li řeč o dokazování první hodnoty myšlení. Tyto komplikace vyplývají ze samotné povahy noetiky, z jejího předmětu a napříč filosofickými směry jsou pokládány za nepřekonatelné. Říha také participuje na konsensuálním přesvědčení o nedokazatelnosti pravdy.
Takový konsensus však filosofické myšlení mnohdy jen uspává. Navíc tlačí k neplodné konformitě, takže se pak dotazování v protisměru pociťuje jako prohřešek. V případě nedokazatelnosti pravdy by se takový dotěrný tazatel shodil jako ignorant, který v logice nedošel ani k pravidlům správného dokazování. Proto také majoritní zastánci nedokazatelnosti pravdy necítí potřebu své konsensuální přesvědčení nějak zvlášť vysvětlovat, neřku-li dokazovat. Pravidelně jen naznačí něco o kruhovém dokazování či regresech, jakoby se mezi zasvěcenci rozumělo samo sebou, že jsme evidentně za hranicí možného dokazování.
Jenže taková jistota je principiálně nemožná, protože nedokazatelnost pravdy vlastně legitimizuje permanentní obecnou skepsi, která žádnou jistotu nedopřává. Důkaz je totiž výlučným prostředkem korektní jistoty. Není-li v případě pravdy možný, zůstává navždy možná totální negace pravdy a skeptik víc nepotřebuje. S možností jeho univerzální antiteze je třeba od okamžiku zjištění nedokazatelnosti pravdy počítat, a to s veškerou filosofickou vážností. Pak se mohou spokojení znalci mezí dokazování rozloučit i se svými jistotami o platnosti logických pravidel a o mezích dokazatelnosti.
Pozice nedokazatelnosti pravdy je definitivní prohrou se skepsí, je jejím doporučením - negativním řešením noetického problému. To si možná Říha v zaujetí pro uskromnění zpupného racionalismu, který by chtěl všechno dokazovat, ani neuvědomuje. Kdyby nahlédl, že svou tezí vydatně přispívá dnešní eticky smrtonosné expanzi skepse, možná by ho to přimělo k méně konformnímu zamyšlení nad důvody údajné nedokazatelnosti pravdy či nemožnosti sebezdůvodnění rozumu.
Obvykle jsou tyto důvody utopeny v mlze vágních představ, které vznikají u zeleného stolu, bez kontaktu s konkrétním dokazováním a jsou fixovány na mechaniku přímého odvozování. Kdyby se ale přihlédlo ke konkrétnímu dokazování sporem, rozplynuly by se řetězce do nekonečna nastavovaných premis a také nevyhnutelný kruh noetiky by se mohl hodnotit diferencovaněji. Ve vyvracení skeptika se totiž důvod, pro který kruh diskvalifikuje dokazování, nevyskytuje. Kruh ničí esenci důkazu jen tehdy, když je v něm závěr obsažen také jako premisa - jako soud, z něhož se vyvozuje. V nepřímém důkazu sporem však závěr jako premisa nefiguruje. Pravda je v něm sice od počátku nutně užívána, ale nikoli v modu premisy. A to je pro hodnocení důkazu rozhodující. Neboť ten se kruhem rozpadá jen při formální identitě závěru a premisy.
Říha si měl tedy nejprve vyjasnit důvod rozpadu důkazu logickým kruhem. Ani skutečný kruh, který je nutně přítomen ve vyvracení skeptika a který spočívá v tom, že dokazovaná pravda je v dokazování nevyhnutelně užívána, není tak zdrcující, jak se na první pohled zdá. Jaký defekt v předchůdném užívání dokazované pravdy hrozí? Nezvratný dogmatismus, který je také glejtem permanentní skepsi. To lze ale tvrdit, jen když platí, že zásada „nejprve si ověř a pak teprve použij" je nutnou vlastností kritického myšlení. V případě dokazování pravdy je tato zásada nerealizovatelná, ale do dogmatismu to reflexi pravdy nutně nevrhá. Neboť vyvracení skeptika je mimo jiné neseno na maximum vystupňovanou kritičností. Se skeptikovou antitezí v něm totiž ke slovu přichází nejvyšší možná negativita - obecná negace pravdy. A dokazování samo probíhá soustavnou konfrontací s příslušnými antitezemi. Proto je výtka dogmatismu neoprávněná a zobecnění uvedené zásady v rámci kritického myšlení mylné.
Užitou pravdu lze ex post kriticky reflektovat, a to nikoli vždy zcela novou reflexí, tak aby stále nová odůvodnění běžela do nekonečna. Zpochybnění pravdy, principu sporu... se realizuje obecninami, a proto naráz, s platností pro všechny jednotlivé reflexe či premisy. Proto se vyvracení skeptika nedostává do regresů, jak si je promítají z velké vzdálenosti namítající, aniž přihlédli ke způsobu faktického dokazování pravdy.
3. Sofistické zneškodnění
Říha sice k nepřímému důkazu pravdy přihlíží, nazývá ho negativním důkazem, redargutio, retorsio, ale namísto hromadění termínů by bylo lepší soustředit jasnější myšlenky. Říha vyvracení skeptika dobře formuluje, ale špatně hodnotí, když ho odmítá uznat za formálně logický postup, a tedy i za důkaz. Pro svou negaci uvádí dva důvody (69).
1. Ve vyvracení se předpokládá princip sporu, který měl prý být nejprve prokázán. Tato námitka ale prozrazuje noeticko-negativistickou obsesi. Princip sporu ve vyvracení funguje a v druhém sledu může být verifikován. V čem je problém?
2. Tento důvod už je vymyšlenější. Rozpor skeptika je prý jen implicitní. Je to prý rozpor mezi obsahem jeho antiteze a úkonem vypovídání. Tento úkon prý musíme přivést k explicitní podobě (zvýslovnit rozpor), což lze jen reflexí. A skeptik prý platnost této reflexe zpochybní. Zpochybní, že identifikujeme původní úkon beze změny. Abychom se ujistili o platnosti reflexe, musíme reflektovat tuto reflexi - do nekonečna. Tato konstrukce tedy Říhu přesvědčuje, že vyvracení skeptika sporem není důkaz. Rozeberme ji.
Skeptik jako takový předkládá antitezi - Žádný soud není pravdivý. Tím rozjíždí problém. Říha má pravdu, že zachycení a aktualizace či explicitace rozporu vyžaduje reflexi. Kritická reflexe antiteze zjišťuje rozpor - ale mezi jinými členy, než uvádí Říha. Skeptikův rozpor není mezi obsahem jeho antiteze a samotným psychickým aktem, jímž antiteze je (či úkonem vypovídání, jak říká Říha). Rozpor je mezi explicitní negací pravdy všech soudů a implicitním pravdivostním nárokem antiteze. Lze ho tedy zvýslovnit jako kontradikci skeptikovy antiteze a soudu „tento soud (antiteze) je pravdivý".
Říha posouvá jiný člen kontradikce a má pro to zřejmě své důvody. Kdyby ale byl členem kontradikce samotný psycho-akt soudu (či „úkon vypovídání"), musely by se vylučovat obsah antiteze a samotný fakt - existence antiteze. To se však neděje, neboť antiteze nepopírá existenci soudů, ale jejich hodnotu - pravdu. Na reflexi implicitní složky rozporu uhrál Říha regres. Odmítneme-li však jeho imputaci falešného členu kontradikce a zaostříme na skutečný člen kontradikce, tj. na pravdivostní nárok antiteze, pak je zřejmé, že žádný regres nenaskakuje.
Jestliže snad skeptik může okolkovat u aktu vědomí a dohadovat se, zda jde ještě o „původní úkon beze změny", pak je to proto, že Říha zavlekl rozpor do šerosvitu psychických aktů, jejichž přesná identifikace může být zpochybňována. V případě skutečné kontradikce, do níž se skeptik dostal, ale nemá šanci ani on, ani Říha se svými regresy. Neboť pravdivostní nárok antiteze je v bytostném zájmu skeptika - je pro něj nutný, definuje ho. Ať ho klidně zruší, zpochybní, suspenduje - a má po problému. Na problému však má bytostný zájem právě skeptik.
Skeptik jakožto skeptik tedy musí nárokovat možnou pravdu antiteze, jinak ztrácí identitu, vypadává z problému a máme pravdu bez námahy, zadarmo. Říhova argumentace pro první tezi tedy selhala. Říha nepodal přesvědčivý důvod, proč vyvracení skeptika sporem není formálně logickým postupem, proč není důkazem.
4. Spásný dialog a jiné iracionality
Nečekaný obrat ve vývoji problému u Říhy přichází s dialogem (69). Dialog je zřejmě receptem na všechny potíže. Podle Říhy se jím uniká i obávanému regresu. Začíná-li prý skeptik v dialogické hře jako proponent tvrzením „Žádná pravda neexistuje", pak má prý oponent strategii výhry. Stačí se zeptat: „Tvůj výrok není pravdivý?" A skeptik musí s barvou ven, musí prý uznat - ano, můj výrok je pravdivý. A jsme ve finále: Tedy se shodujeme, pravda existuje. Dialog opět osvědčil své kouzlo, vyhnuli jsme se regresu a můžeme se obejmout. Je to ovšem všechno trochu jinak, než jak vykresluje tento barvotiskový happy end.
Všimněme si dobře. V abstraktní (nedialogické) reflexi skeptikovy pozice (která hrozila důkazem pravdy), Říha s povinným pravdivostním nárokem skeptika zametl. Sofisticky ho zaměnil s psycho-aktem a ten podsunul jako implicitní člen skeptikovy kontradikce. Pak vymýšlel regresy. V případě dialogu však právě týž klíčový pravdivostní nárok skeptikovy antiteze Říha nejen beze všeho akceptuje, ale bere ho honem jako předmět dojemné dialogické shody.
Viděli jsme však, že abstraktní noetická reflexe umí přivést k evidenci nezbytnost skeptikova pravdivostního nároku nezávisle na tom, zda to je nějaký konkrétní skeptik ochoten uznat a bez ohledu na to, jakými sofismaty Říha skeptikův rozpor obestře. V konkrétním dialogu se skeptikem si však naproti tomu můžeme představit, že se skeptik „zasekne", že vůbec nebude ochoten uznat pravdivostní nárok své noetické antiteze, že bude s gustem debatit v rozporech.
Z toho je vidět, že Říha ve svém konjunkturalistickém zaujetí pro dialog nepochopil autentickou polohu noetického zkoumání. Takové zkoumání je svou povahou a intencí abstraktivně objektivní, takže musí být autonomní (metapersonální a metadialogická), nezávislá na rozmarech partnerů v dialogu. Ve filosofii jde o pochopení hodnoty, udržitelnosti, smysluplnosti nějaké myšlenky, nikoli o vytváření společenství a terapii umíněných oponentů. Dialogická záplata není při hledání důvodů verifikace pravdy k ničemu.
Tento fakt vzápětí nepřímo potvrzuje i Říha sám, když „zjišťuje", že stačí, aby si partneři vyměnili role, aby skeptik přešel na pozici oponenta - a všechno je v háji. Slyšme: Proponent: „Pravda existuje". Skeptik: „Pochybuji". A co na to proponent? Nemá jak by dokazoval, motal by se prý chudák v kruhu. Že a proč je kruh vadný, to pokládá Říha za tak samozřejmé, že by asi bylo stydno (v dobré společnosti) se o tom zmiňovat. Ale v této rovině elementárních reflexí noetického rázu nemůže být z principu nic samozřejmé!
Kdyby se Říha důsledně ptal po důvodech nepřijatelnosti kruhu v dokazování, mohl by dospět k jisté precizaci. Lépe by identifikoval, o jaký kruh se v dokazování pravdy vlastně jedná a nemusel být tak rychle hotov. Možná by své filosofické zkoumání vyvedl z novověkých pastí, jimž se tak snadno otevírá. Je tu ale důležitý předpoklad: noetické téma by ho muselo skutečně zajímat. Možná se mýlím a opravdu bych mu nerad křivdil, ale bohužel se nemohu zbavit dojmu, že Říha při svých noetických úvahách sleduje přednostně jiné zájmy, než spolehlivé zjištění, jak se to s pravdou a její dokazatelností má. Těmto mimonoetickým zájmům pak, jak se zdá, podřizuje jako pouhý materiál samo noetické téma, které pojednává předem určeným směrem. Má o něm dopředu jasno.
Dnes je mezi filosofy konsensus, že je třeba být v protějšku k pyšnému racionalismu skromnější v kognitivních nárocích. Odpovídá to lépe hlubinné skepsi, která prochází základem novověké filosofie. Nuže, pojmeme možnosti pravdy „pokorněji". Postavíme např. konvenční tezi nedokazatelnosti pravdy, jakoby zasvěceně s problémem trochu zapracujeme, dochutíme nějakým tím sofismatem, vyzdobíme efektní zdánlivostí a jsme u cíle. Problémy, které nad naším výkladem přitom vyvstávají snad na všech stranách, jednoduše ignorujeme - vždyť jde v podstatě o něco jiného.
Podobně ideologicky působí i Říhovo zařazení dialogu v noetickém problému. Dnes už se spíše hodí na tribuny či všelijaká setkání, ale mezi pokrokovými intelektuály je pořád ještě adorován k nepřežití.Také Říha umístil tento všelék do samotného jádra filosofie. Řešení problému pravdy jím ovšem (jak jsme viděli) úspěšně zmařil.
Stejné ideologizační motivy určují i další Říhův výklad pravdy. Říha je velkým propagátorem Blondela. Směruje tedy problém pravdy tak, aby se ukázalo, že to byl právě Blondel, kdo vydatně přispěl i k porozumění tomuto hlavnímu problému filosofie. Přes všechna ujišťování existencialistů a personalistů o tom, že subjektivita filosofa musí být zavzata a integrována v samotném jeho hledání, pořád platí, že citové vazby k filosofickým autoritám zkoumání spíše zatěžují a falšují. Je to patrné i v Říhově sázce na Blondela.
Blondel ve svém antiintelektualistickém tažení zdůrazňoval voluntární složku duchovního života (chtění, jednání). V celkovém výkladu lidského života samozřejmě vadí, když se jedna ze dvou hlavních duchovních činností podcení. Je lépe vyhnout se zbytečným sporům intelektualistů s voluntaristy a nevyostřovat výkladově myšlení a jednání proti sobě. V otázce pravdy je ale problémová situace úplně jiná. Noetická reflexe pravdy je pre-antropologická, má založit všechny další filosofické reflexe. Má-li tedy být úspěšná, musí zůstat koncentrovaná, musí dbát na logické vyvíjení problému a ne být zahlcována kumulací mimonoetických hledisek, zájmů, motivů či preferencí.
Co však dělá Říha? V zaujetí pro Blondelovu akcentaci jednání tvrdí: Jestliže však univerzální skeptik platnost reflexe neuzná, nemáme žádnou možnost ho přesvědčit o existenci logické pravdy jinak, než že ji uvedeme do nutné souvislosti s pravdou v plném smyslu, tj. ukážeme skeptikovi, že se žádným způsobem nemůže vyhnout jednání, v němž předpokládá pravdu ontologickou a morální (70). Říha tuto konfuzi fixuje čtvrtou tezí, podle níž je absolutní pravda v konání (81).
Proč konfuzi? Jestliže akceptujeme skeptický problém (a jinak nelze dospět k filosofické jistotě o pravdě), nemůžeme přitom smysluplně předpokládat jako pravdivé vše, co život obsahuje. Na úrovni skeptického problému musí jít fakta běžné lidské praxe do závorky. V salónních debatách se můžeme bavit třeba tím, jak skeptik prchá před zlým psem. Jestliže se ale chceme dobrat nejzazších důvodů nezpochybnitelnosti pravdy jako hodnoty myšlení, pak musíme vzít skeptický problém vážně a uložit si logicko - kritickou kázeň. Pak nás ani nenapadne, abychom zneškodňovali skeptikovu antitezi banálními poukazy na pravdy praxe, abychom při prozatímní nezřejmosti pravdy našeho myšlení operovali s něčím tak temným, jako je pravda objektů a odvolávali se na nějakou pravdu etickou. To je jen dogmatická kumulace nadbytečných předpokladů, která se míjí s problémem pravdy.
Říha v nadšení pro Blondela ztratil noetickou soudnost a neorganickým zapojením aspektů ontologických a morálních opustil noetickou problémovou perspektivu.
Pod čarou stojí za zmínku, že Říhův filosofický guru Blondel je v noetice velmi špatným rádcem. Podléhal ve své době úspěšným nominalizujícím tendencím v explikacích poznání a bytí. Byl např. přesvědčen, že definované pojmy s pevně vymezenými konturami nejsou mírou našeho poznání věcí. Abstraktní obecniny pokládal za překážky filosofického tázání. Akcent reálné konkrétnosti v protějšku k nezbytné abstraktnosti myšlenkových jednotek u něho přecházel do neúměrného zdůrazňování reálné měnlivosti, která se pak zdála kolidovat s principem identity a sporu. Objektivita myšlenkových jednotek (obecnin) a hlavních zákonů myšlení je ale nutnou podmínkou realizace pravdy v lidském myšlení. Pokus o řešení problému pravdy Blondelem je tedy pozoruhodný podnik, k jehož záchraně nepomůže dokonce ani žádný dialog.