Tradice a novost v teodicei
Albert Beneš O.P.
Roman Cardal, vyučující filosofii na Katolické teologické fakultě v Praze (1), upoutal pozornost vzdělané a filosoficky zainteresované veřejnosti svými dosud publikovanými úvahami ve vědeckých časopisech. V našem prostoru se jedná především o periodikum Distance, které se vyznačuje věcným a kritickým pohledem na různé problémy současnosti. Toto periodikum se nesporně vyznačuje vysokou úrovní a neúplatnou seriózností, s níž přistupuje k problémům. Mimo to R. Cardal publikuje i v renomovaném zahraničním časopise Divus Thomas, ve kterém uveřejnil řadu pojednání týkajících se filosofie a teologie sv. Tomáše Akvinského.
Vrcholem jeho dosavadní vědecké činnosti je předložená habilitační práce, která se snaží rehabilitovat filosofické poznání Boha proti agnosticismu, pozitivismu a náboženskému fideismu. I v některých katolických intelektuálních kruzích převládá nedůvěra vůči racionálnímu a filosofickému pojímání Boha. Panuje zde názor, že poznání Boha se uskutečňuje výlučně cestou zkušenosti, afektu, bez účasti rozumu a filosofického myšlení. Zvlášť je rozšířeno odmítání metafyziky, pojmu substance, esence apod. Tento přístup má své kořeny v novodobém existencialismu.
V úvodu své studie autor přesvědčujícím způsobem ukázal aktuálnost probíraného tématu. Upozorňuje na skutečnost, že otázka existence Boha vždy stála v popředí zájmu celého lidstva. Vytyčuje úlohu své studie, totiž teoreticky verifikovat hypotézu Boží existence. Poukazuje na klasickou filosofii (Platon, Aristoteles, Plotin, Augustin a Tomáš Akvinský), která tento problém řešila cestou teoretické a filosofické reflexe.
Celá studie je rozdělena do dvou základních částí. V první části Cardal pojednává o důkazech Boží existence, v druhé o Božích atributech. První část se zabývá nejdříve přípravnými reflexemi, pojednáním o možnosti dokazování Boží existence, apriorními a aposteriorními důkazy Boží existence, apologií principu sporu a stvořením světa. V druhé části se autor zamýšlí nad možnostmi filosoficky mluvit o Bohu, nad entitativními a operativními atributy Boha.
V rámci přípravných reflexí autor mimo jiné přemýšlí i o etymologii termínu Bůh a o uzuální hodnotě tohoto termínu. Kriticky rozebírá apriorní důkazy Boží existence, jejichž východiskem je známý Anselmův ontologický důkaz. V odmítání tohoto argumentu se ztotožňuje s filosofy tomistického směru, kteří tvrdí, že jeho základem je nelegitimní přechod z roviny myšlení do roviny ontologické.
Těžištěm celé studie je pojednání o aposteriorních důkazech Boží existence. Již v úvodu k tomuto pojednání autor upozorňuje na skutečnost, že ontologie (věda o jsoucnu jako takovém) nepotřebuje žádnou technologickou bázi pro dosahování svého předmětu. Nepodléhá proto takovým změnám jako ostatní vědy, neboť není závislá na prostředcích technologie. Nerozlišování specifických charakteristik ontologie vede mnohé dnešní myslitele k nadřazenému, až arogantnímu postoji vůči této součásti filosofie.
Autor se chopil nesmírně obtížného úkolu v podobě rozboru pěti cest Tomáše Akvinského, za jehož zvládnutí mu přísluší veliký dík. Uvedené důkazy ze Summy teologické jsou totiž velmi stručným a hutným textem, ve kterém církevní učitel předpokládá u svých čtenářů celou řadu ontologických znalostí a schopnost užívat příslušných pojmů, které dnešnímu čtenáři většinou chybí. Tyto důkazy Cardal zpracovává tvořivým způsobem - jednotlivé body domýšlí a staví je do nového světla. Používá přitom metody rigorizace, která je zakotvena v principu sporu. Dopracovává argumenty Tomáše Akvinského tak, že jejich nezvratitelnost odůvodňuje principem sporu, o nějž se opírají nejen premisy důkazu, ale i jejich samotný závěr. Jinak řečeno, ukazuje, že věc se má tak, že se jinak mít nemůže.
Zvlášť významný je rozbor takzvané „čtvrté cesty", čili důkazu ze stupňů, které se nacházejí ve věcech. Tento argument rehabilituje tím, že jej oprošťuje od středověkých představ, které v očích dnešního člověka tento důkaz znehodnocují, a pojednáním o analýze transcendentálních určení jsoucna ho vrací na jeho vlastní ontologickou úroveň. V pojednání o stvoření Cardal zdařile dokazuje, že nauka o stvoření světa není pouze propriem Zjevení, ale vyplývá i z filosofického rozboru. Objasňuje potíže, které působí časově chápaná teorie stvoření poukazem na skutečnost, že stvoření není časový počátek dějin světa.
V druhé části své studie se autor v úvodu nejdříve vymezuje proti tendencím tzv. „negativní teologie". Zdůvodňuje možnost pozitivně filosoficky vypovídat o Bohu esenci a existenci, a dále skutečnost závislosti reálného světa na Bohu. Právě důkladný rozbor tzv. „čtvrté cesty" sv. Tomáše otevírá možnost kladných filosofických výpovědí o Bohu: filosof se nemusí spokojit s tím, že Bohu pouze upírá určité nedokonalosti, které jsou charakteristické pro stvořená jsoucna, ale z částečně uskutečněných dokonalostí ve stvořeném světě je možno dojít k poznání jejich plnosti v Bohu.
Entitativní a operativní atributy Boha (jednoduchost - nesloženost, dokonalost, dobrota, nekonečnost, věčnost, moudrost, poznání, jímž tvoří svět, prozřetelnost, všemohoucnost), které jsou známy ze Zjevení, autor dokazuje filosoficky. Ukazuje, že nutně vyplývají z existence a esence Boha. Zdařile také diskutuje se zastánci existenciálního tomismu (Gilson), s Leibnizovou teorií nejlepšího možného světa, s myšlenkami a směry, které kladou proti sobě Boha filosofů a Boha bible.
Po stránce meritorní a badatelské představuje předložená práce nesporný přínos do myšlení české teologické veřejnosti. I když je práce svým rozsahem poměrně široká, představuje novátorský, a nutno říci i odvážný krok v oblasti teodiceje. Dnešní autoři často odmítají ontologické myšlení, protože některé jeho závěry kladou velký nárok na lidský intelekt a abstrakci, a snadno podléhají pokušení vzdát se filosofického hledání Boha a spokojují se s citovými zážitky nebo s praktickými závěry. S takovým řešením se Cardal nespokojil a přiblížil dnešnímu člověku metafyzické myšlení středověké scholastiky, avšak očištěné od dobově podmíněných náhledů.
Autor se s obdivuhodnou kázní drží již výše zmíněné metody rigorizace. Jeho argumenty jsou jasné a přesvědčující. Jsou však určeny pro čtenáře s vyššími, ne-li vysokými nároky a předpoklady, kteří jsou schopni zvládnout soustavný a především ukázněný způsob myšlení. Cardal na několika místech poukazuje na skutečnost, že fantazijní představy, které zatěžují myšlení, nakonec vedou k jeho celkové deformaci.
Po stránce formální se práce vyznačuje logickou, vyváženou strukturou, ve které je zachována náležitá proporce mezi jednotlivými částmi a úseky. V úvodu ukazuje aktuálnost problematiky, epilog krátce vystihuje těžiště celé práce. Poznámky pod čarou a vysvětlivky odpovídají normám, pro hlouběji zainteresovaného čtenáře poskytují skutečné bohatství citací z různých originálů a množství podnětných a zajímavých odkazů. Jazyk je komunikativní, vystříhá se zbytečné komplikovanosti, těžkých a dlouhých souvětí, kterými někteří filosofové zbytečně zatěžují své čtenáře a odrazují je od dalšího studia. Srozumitelnost zde však není zaplacena trivialitou, ale zůstává na úrovni vědeckého stylu.
Velmi oceňuji přínos autorovy práce jako možnost přiblížit v dialogu s dnešním světem myšlenku Boha našim současníkům. Název Bůh ve světle filosofie výstižně vyjadřuje téma celé knihy. Vřele souhlasím s názorem autora v epilogu: „subjektivistická uzavřenost moderní filosofie znemožňuje vzájemnou komunikaci v životně důležitých tématech, přenechává jedince jeho absolutizovaným, přitom však beznadějně parciálním a mnohdy i deformovaným vhledům...". Tato kritická slova jsou podle mého mínění zcela na místě.
Poznámka:
Tento příspěvek byl sepsán jako posudek Cardalovy habilitační práce ještě před jeho vyloučením z KTF UK.