Potrat člověka - legitimita versus legalita

Ondřej Bouma

Z potratu chtějí mnozí udělat „přerušení těhotenství". Je to podobná sémantická mutace, jako kdybych poté, co jsem zabil svého nejlepšího kamaráda, oznámil světu, že jsem s ním přerušil přátelství. Ve všech řečech světa se nám snaží zkorumpovaný jazyk vnutit „moderní" představu o zodpovědnosti, plánovaném rodičovství, autonomním rozhodování atd. Nebudu marnit čas podrobnou analýzou různých eticky velmi složitých případů potratu, kde zůstává rozum stát a mlčí. Nechci ani s opovržením ukazovat na matky, které lehkovážně potratily své děti, protože se domnívám, že jsou spíše objektem lítosti.

Práce je namířena proti usměvavým ideologům potratu, kteří jsou mluvčími naší sobecké, vulgární, degenerující kultury.

Představuje-li fylogeneze člověka, otázka „od kdy lze mluvit o člověku", nemalý problém v rámci dnes dominantní evoluční teorie (1), není tomu tak v případě ontogeneze člověka. Zatímco se vědcům v rámci předpokladu kontinuálního vývoje všeho zřejmě nikdy nepodaří vytyčit jasnou hranici mezi ne-lidským a lidským z hlediska rodu, vznik lidského jedince takovou nejasností netrpí, a to nezávisle na rámcové teorii. Zdání složitosti a prozatímní či principiální vědecké neřešitelnosti tohoto úkolu, které se snaží navodit někteří a priori propotratově zaměření interesanti (např. ředitel Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu Mudr. R. Uzel, CSc. (2)), nás nesmí odvádět od jednoznačné filosofické reflexe dokázaných poznatků moderní biologie a embryologie.

Z biologického hlediska vzniká nový, individuální životní útvar splynutím dvou zralých pohlavních buněk. Rekombinací jejich DNA získává jednobuněčný organismus svůj vnitřní specifický plán vlastní výstavby. Od tohoto okamžiku až do smrti není organismu už nic „podstatného" zvenčí přidáno. Živiny a kyslík jsou sice podmínkou a prostředkem dalšího rozvoje, nikoliv však bytností samotného útvaru. Není tedy podstatného rozdílu mezi jedincem v jednobuněčném stádiu a dospělým jedincem, oba sdílejí tentýž specifický, „svojský" formativní princip.

Zde jistě mnozí namítnou, že zužujeme člověka na jeho biologickou stránku, přičemž specifičnost lidství vyniká právě v psychické, sociální a kulturní sféře. Pokud necháme stranou těžko rozhodnutelnou otázku o relevanci nevědomých psychosociálních stavů, zdá se značně obtížné připisovat tyto hodnoty plodu mladšímu 24.-32. týdnů, tedy před začátkem funkční způsobilosti šedé kůry mozkové. V případě nutnosti výskytu kulturních znaků pro konstatování lidství však nemůžeme za lidi považovat ani malé děti. Ačkoliv lze souhlasit s tvrzením, že člověk není „plně definován" svým genomem, je ve zdánlivě pouze biologické argumentaci nutno rozlišit filosofické jádro, a tím uniknout výtce redukcionismu.

Embryologie konstatuje vznik nového organismu okamžikem početí, což v našem případě „implikuje lidského jedince jakosubjekt přirozené výbavy k lidskému životu" (3). Tvrzení, že subjekt, nositel současných a budoucích (lidských) životních aktů, není sám lidský, je absurdní. Pro konstataci lidství nepotřebujeme výčet empirických entit, protokolarizaci činností a projevů, jak nám to sugeruje tradice novověké filosofie svým principiálně nedostatečným množinovým modelem lidského bytí (4). Primárním klíčem při bezrozporném řešení otázky přítomnosti či absence „lidské přirozenosti" je nutně postulovaný subjekt, metaempirický základ životních jevů. Ačkoliv otázku „co (čím) je a může být člověk" uspokojivě nezodpovíme bez pozorování a promýšlení projevujících se schopností u dospělých jedinců, „zda a že se jedná o lidskou bytost" s jistotou rozhodneme pouhou konstatací subjektu, základu, principu jednoty (hypokeimenon, substantia), který zůstává od vzniku až do zániku týž, neboť jako princip identity (kontinuity identity) nepodléhá změně. Víceméně všechny projevy jsou odmyslitelné, nositel projevu však nikoliv.

Naší představivosti pomáhá fyzikální skutečnost jedinečného složení molekul DNA, která je výrazem a dokladem individuality subjektu, nicméně koncepce subjektu je výsledkem ontologické úvahy, která je v zásadě nezávislá na biologické realizaci.

Nauku o plodu jako potenciálním člověku musíme radikálně odmítnout. Zygota je člověkem, který postupně rozvíjí potence sobě vlastní přirozenosti, jako nositel (se svou přirozeností pochopitelně identický) však už v žádném případě v možnosti není. Nemusíme zkoumat, jakým způsobem je ona zdánlivě mysteriózní „lidská přirozenost" v zygotě uložena. Tvrzení, že oplodněnému vajíčku je vlastní lidská přirozenost, neříká více, než že se veškerý další vývin až do smrti děje v rámci svého již zde přítomného nositele, tedy „díky" němu, díky svým základním imanentním zákonitostem. Udělujeme-li jako etici či zákonodárci lidským bytostem jistá vše-obecná základní práva, není žádného skutečného důvodu opomíjet jedince, kteří se různých konsensů o právech zatím nemohou zúčastňovat, neboť jsou zcela zaneprázdněni autogenezí.

Závratný růst v prenatálním stádiu života dosvědčuje vnitřní primární aktivitu plodu. Tuto obdivuhodnou imanentní tvůrčí sílu nelze připsat matce, která je „pouhým" prostředím. Navíc jak dokazují embryologové (5), matčino tělo „považuje" zárodek už od počátku za cizorodé těleso a snaží se ho spontánně vypudit. Ochranu plodu zajišťují vlastní rafinovaná obranná opatření. Etické koncepce, které považují plod za vlastnictví ženy, tedy závažně desinterpretují vědecky dokázané skutečnosti (plod = na tělo matky neredukovatelná entita. „Jiné"). Seberozvíjení plodu je činností nesrovnatelně úchvatnější, než za jakou je tradičně považována mistrovská umělecká či technická produkce. Tedy i bez ohledu na ontologické důvody, pouhým intuitivním srovnáním jevově zachytitelných činností a hodnot, se zdá diskriminace plodu vůči dospělému jedinci nepochopitelná.

Koho tyto argumenty nepřesvědčily, nechť vezme v úvahu svévoli obhájců legitimity potratu při určování hranice lidství. Nechápu, proč bychom se museli uchylovat k pochybným arbitrárním hranicím, když máme k dispozici tak jistý a pevně definovaný bod ve vývoji lidské osoby jako je početí. Obezřetný etik, i kdyby snad nesdílel všechny naše názory související s klíčovou hodnotou nositele, subjektu, jistě nebude uspokojen konsensuálními řezy přirozeně kontinuálního životního procesu. Jistota deskriptivního soudu o počátku lidského života může být založena pouze v nepochybné ontogenetické diskontinuitě, kterou nelibovolně nacházíme mezi zygotou a jejím antestavem vajíčko-spermie (6). Etická jistota založená v poznatcích embryologie však jak patrno nevyhovuje některým právníkům (7), kteří, aby zajistili tzv. právní jistotu (stíhatelnost), raději volí preskriptivně volní pojetí, které chápe plod jako právem chráněnou hodnotu teprve od okamžiku nidace, tj, uhnízdění v děloze (cca 13. den po početí).

Hodnota lidského (8) plodu však není totožná s hodnotou lidského života ani v těch právních koncepcích, které považují oplození za počátek právní ochrany. Listina základních práv a svobod ústavy ČR z 8. 2. 1991 obsahuje v čl. 6. odst. 1 toto ustanovení: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením." Právnický rozbor výše uvedeného ukáže, že „lidský život před narozením" není totožný s pojmem „každý", tj. plod nemá právo na život. Takové právo má jen již narozený člověk, tj. každý ve smyslu první věty. Plod je pouze hoden ochrany (9). Vyvodit normativní důsledky z takto vágního vyjádření je velmi obtížné, zdá se však, že platný zákon č. 66/1986 Sb., který dává ženě možnost svobodného rozhodnutí o „přerušení" těhotenství do 13. týdne bez udání důvodu a do 24. týdne z eugenických důvodů, je přinejmenším zvláštním naplněním „práva na ochranu" (10). Počátek trestněprávní ochrany plodu jako člověka začíná v naší i většině světových právních teorií počátkem porodu. Právo tedy neodpovídá skutečným etickým nárokům.

Demokratický liberální stát s sebou nutně přináší pojetí trestního práva, které nemůže být vždy strážcem morálky, ale spíše pragmatickým prostředkem, který trestně stíhá pouze jevy nepřijatelné pro většinu společnosti. Zůstává otázka, zda daň za demokracii a svobodu v podobě stále větší divergence legitimity a legality bude pro některé „jinak" myslící a jednající menšiny i nadále únosnou. Ozývají se hlasy, které teoreticky zvažují vypovězení společenské smlouvy (pokus o nastolení autoritativního režimu) z etických důvodů (11), aby zabránili autodestrukci naší civilizace. Otázku legitimity takového případného počinu nechávám stranou.

Proč jsou protipotratové názory přijímány většinovou společností s despektem jako výraz iracionálního, totalitaristického, sexistického, nehumánního, nevědeckého či dogmaticky náboženského postoje, když se přitom argumentace pro lidský život od početí opírá o vědecké a čistě racionální důvody a naopak obhajoby „práva na volbu" (tj.pro „právo" usmrcení svébytného plodu) se v principu vyznačují značně iracionálními, (své-)volnými ideologickými momenty? Podat vyčerpávající odpověď není v mých silách ani úmyslu. K naznačení komplexity problému však stačí načrtnout jen několik schematicky zachycených skutečností.

1) Filosofické klima současnosti je v duchu novověkého nominalismu silně subjektivizující a relativizující, vůle je předřazována rozumu, praxe teorii, realistické objevování a navrhování invariantů je všeobecně považováno spíše za netoleranci než za touhu po pravdě. Protipotratové argumenty většinou pracují s invarianty jako „lidská přirozenost", „subjekt", z nichž odvozují invariantní, vůči eugenickým a jiným důvodům rezistentní „právo na život", což je ve stínu oblíbených hesel o konci metafyziky bez dalšího považováno za zpátečnické zamindrákované moralizování.

2) Lidská sexualita je díky neproblematicky promiskuitní mentalitě konzumní společnosti, která se mohla plně rozvinout až v důsledku objevu antikoncepce, natolik vyvázána ze své původní vazby na reprodukci a jedinečnost hlubokého osobnostního partnerského odevzdání, že se morální rozměr přesouvá z příčiny na následek. Volba počít/nepočít je vlivem dostupnosti antikoncepce často nahrazena situací volby a zodpovědnosti až v případech selhání přípravků, tedy volby přijmout/nepřijmout počaté. Výsledek této volby je v důsledku předcházejících okolností a přístupu poměrně jasný. Odtrhnutím sexu od vztahu a reprodukce, se odtrhuje příjemné od zodpovědnosti a jistoty. Pokud dojde nezamýšleně k početí, dozvídá se žena o tomto překvapení velmi často už zcela mimo kategorii příjemného v absenci personální jistoty, zodpovědnost se stává izolovanou hrůzou.

3) Vědecká praxe. Autonomní rozmach nových vědeckých technologií předběhl a do jisté míry svým hlasem vytlačil etickou teorii. Provozování mnohých reprodukčních a terapeutických technologií je nutně spojeno s potratovostí. Jelikož je rozvoj vědy všeobecně ctěn, nesmí mu nic, byť i etika, bránit. Toto předzaujetí jasně cítíme v přední současné antologii americké bioetiky „Od narození do smrti" (12). Už název kapitoly - Reprodukční technologie, v níž se o potratech dočteme, prozrazuje hierarchii problémů.

Rosamond Rhodesová ve svém příspěvku (13) jasně a upřímně prozrazuje: „náš názor na morálnost ... výzkumu fetální tkáně, antikoncepci, asistovanou reprodukci, snížení počtu plodů, náhradní mateřství ... závisí koneckonců na tom, jak smýšlíme o potratu." Na tomto pozadí se rozhoduje otázka o právech plodu. Obávám se, že právě vedlejší „prospěšnosti" potratů zásadně ovlivňují mnohé odborníky, kteří jsou často osobně zainteresováni v umožnění dalšího výzkumu. Ale zpět k propotratové argumentaci Rhodesové. Autorka nejprve ukazuje různé obtíže obhájců „práva na život" i jejich oponentů, přičemž nesklouzává do skutečné konfrontace, ale v podstatě zůstává na povrchu, konstatuje dvě prý rovnocenně apriorní intuice. Závěry obou stran nakonec označuje za neplatné, protože se dopouštějí nedovoleného přechodu z roviny bytí (je) do roviny morálky (mělo by být), morální soudy mohou mít za svůj zdroj pouze morální soudy. Jsme tedy na půdě analytické filosofie a její kritiky tzv. naturalistického omylu. Ponechme nerozhodnuto, zda má tento proud čistý rejstřík bezrozpornosti, či zda je analytické schéma vůbec vhodné na rozhodnutí takto ožehavého problému (14).

Autorka každopádně navrhuje nový model řešení, který je prý z mnoha důvodů užitečný, mnohé umožňuje atd. Právo na život je v této tzv. asentistické pozici (teorii smlouvy) odvozeno z povinnosti. Morální povinnost zde vzniká výhradně převzetím specifických závazků. Rodiče udělují dítěti právo na život převzetím závazku - např.výchovy. Pokud rodiče závazky nepřijmou, dítě na život právo nemá. V neplánovaném těhotenství nemají rodiče k plodu žádnou povinnost, nicméně je jako potracený plod soukromým vlastnictvím matky, takže nemůže být proti její vůli vyžadován k terapeutickým účelům. Ačkoliv jsou rodiče nabádáni k zodpovědnému (proč vlastně?) přístupu v otázce včasné volby přijetí či nepřijetí plodu, jsou zajisté (nejen) myslitelné případy, kdy nebyly závazky přijaty a dítě bylo porozeno. Je toto dítě bez práv člověka?

Ať si každý čtenář v konfrontaci s výše popsanou argumentací sám udělá názor na tuto „etickou" koncepci, která se snaží pouze nekriticky ospravedlnit stávající praxi, přičemž naprosto ignoruje poznatky embryologie. Svým analytickým přístupem se snaží uniknout tvrdé, věcné, biologické a filosofické diskusi. Paradoxně se jedná o výsostně antropocentrické pojetí, které požírá své vlastní plody. Z lidské zodpovědnosti je tak vedle lidí smlouvy zatím neschopných či už neschopných vyloučen i veškerý nelidský život. Vždyť přeci záleží výhradně na „pánu tvorstva", zda přijme závazky vůči svému životnímu prostředí a jiným životním formám.

Nenarozený, potracovaný lidský život tak leží na vrcholku smetiště sobecké, vulgární, konzumní kultury jako poslanec znásilněné přírody a přirozenosti.

Poznámky:

• 1. Dominancí se nerozumí eo ipso pravdivost či oprávněnost použití teorie na veškeré takové otázky; viz J. Horník: „Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné i nevyvratitelné", Distance č.3 a 4 2001, č.1 a 3 2002.

  2. Potrat ano-ne, aneb na pokraji života - M. Pekárková, H. Primusová, Mudr. R. Uzel, Csc., ThDr. M. Salajka; Praha 2000, str. 23.

  3. J. Fuchs: „Filosofie a potraty", http://prolife.cz.

  4. Ibid.

  5. viz Odborné stanovisko k počátku života nového lidského jedince - Doc. MUDr P. Hach, Csc., PAV, Prof. MUDr. J. Marek, DrSc.; Doc. MUDr. J. Kočová, Csc.; Doc. RNDr.J. Reischig, Csc., http://prolife.cz.

  6. Někteří popírají diskontinuitu tvrzením, že byly zaznamenány případy, kdy se vajíčko začalo spontánně dělit, aniž by bylo oplodněno. U člověka je tento jev nicméně vždy již záhy abortivní. Myslím, že tento marginální úkaz by neměl ovlivňovat obecné řešení problému.

  7. např. Zdeněk Kuhn: Ochrana lidského plodu v trestním právu, str.8, (57. svazek Příručky ministerstva spravedlnosti ČR).

  8. Použití predikátu „lidský" na „živý" subjekt, kterému jsou současně odepírána práva jinak běžně vyplývající ze spojení těchto vlastností, považuji za přinejmenším paradoxní.

  9. Zdeněk Kuhn, ibid., str. 51.

  10. Podle Zdeňka Kuhna je tvrzení o vzájemné rozpornosti zákona s Listinou (např. Adamus, V., in: Správní právo, č.7.,1992) „velmi odvážné". Autor se „ve světle" „instrukcí Listiny" přiklání k názoru, že je koexistence přijatelná.

  11. např. Roman Joch: „Od rytířství ke gentlemanství", in Distance č. 2 2002.

  12. D.C. Thomasma, T. Kuschnerová: „Od narození do smrti", MF, Praha 2000.

  13. In Od narození do smrti, kapitola - Rozmnožování, potrat a práva.

  14. Ať si myslíme o přechodu z deskripce do preskripce cokoliv, každému bytostně zainteresovanému účastníkovi potratové debaty jde koneckonců o to, zda vztažení predikátu „člověk" na subjekt „plod" či „zygota" respektuje skutečné ustrojení, identitu toho, čemu říkáme plod, či zda je vztažení takového predikátu neadekvátní desinterpretací zárodku. Při zjištění přiměřenosti predikace přirozeně přistupují další příbuzné pojmové predikace, které se týkají práv, nehledě na to, zda příbuznost těchto pojmů charakterizujeme jako „přirozenou" či konsensuální. Pokud zárodek JE člověk (bytí), vztahuje se na něj např. Kantův kategorický imperativ (mělo by být), nemusíme tudíž ani opouštět pole autonomní morálky a vstupovat do nebezpečí jakéhosi naturalistického omylu, abychom zaručili smysluplnost tradičně vedené potratové diskuse.