Chiméra „globálního společenství"

Ph.D. Thomas E. Woods, Jr.

Koncem předloňského léta vydala Chiara Lubichová, zakladatelka a vedoucí osoba Hnutí Fokoláre, prohlášení o možnostech, které pro lidstvo vidí v probíhajícím procesu globalizace.

Fokoláre, které bylo založeno v Itálii v roce 1943, začalo jako čistě katolické hnutí, ale v roce 1958 začalo přijímat za členy i nekatolíky. Nechám organizaci, aby mluvila sama za sebe: „Hnutí Fokoláre je mezinárodní křesťanská organizace, která vznikla v římskokatolické církvi a nyní sdružuje členy ze všech křesťanských denominací, osoby jiného vyznání a bez náboženského přesvědčení. Její hybnou silou a ústředním tématem je jednota: „jednota všech lidí ve světě." Toto hnutí oficiálně schválil papež Jan XXIII. v roce 1962.

Není pochyb o tom, že by bylo třeba Focoláre, této ohromné a vlivné organizaci věnovat delší pojednání, organizaci, jejíž překotný ekumenismus by vylekal všechny církevní představitele před rokem 1960 jako kapitulace před duchem doby. V tomto článku se chci zaměřit pouze na slova jeho zakladatelky a vyjít z nich při zkoumání typicky prázdného jazyka a argumentace, jimiž se vytváří zdání, že „globalizace" je jednoznačně pozitivní a souvisí s blahodárným rozšiřováním Kristovy vůle na tomto světě.

Ve svém nedávném poselství hovořila paní Lubichová o své představě budoucího světa: „Jestliže my i ti, kteří vládnou, budeme plnit své úlohy, pak jistě můžeme snít o vytvoření jednoho globálního společenství." Co to přesně znamená? Německému časopisu Neue Stadt řekla: „Sním o světě s jednotou v různosti jejích lidí pod jedinou rotující správou. Sním o předzvěsti nového nebe a nové země, jak jen je to na tomto světě možné."

Volání po světě „pod jednou rotující správou" je pohyb přesně opačným směrem, než jaký může odpovědný a inteligentní katolík vidět jako směr, který vyžaduje současná situace. Ústředním tvrzením mé kritiky je, že místní instituce již byly dost ochromeny a zatlačeny do pozadí; poslední věc, kterou potřebujeme, je ještě vzdálenější (a téměř jistě protikatolická) globální instituce, která by si přisvojovala ještě více pravomocí od místních orgánů. Chce-li být paní Lubichová opravdu konstruktivní, mohla by obhajovat radikální rozklad těch nadnárodních vládních struktur, které udělaly tolik pro rozleptání národní svrchovanosti; odmítnout Organizaci spojených národů, organizaci, která je téměř v každém detailu otevřeným nepřítelem té civilizace a obdivuhodného morálního systému, za nímž stojí katolická církev; a obhajovat převedení moci a tvorby rozhodování na místní instituce.

Namísto toho si výzvou k ustavení „globálního společenství" přivlastňuje jazyk okolní protikatolické kultury a nakonec tak zní hlubokomyslně jako kombinace Teda Turnera a Deepaka Chopry.

Opravdu, co může být jasněji patrné než to, že se politický život již organizuje na globální úrovni v absurdně velkém měřítku. Našim předkům, stejně jako sv. Augustinovi, bylo jasné, že politický stát musí být územně malý: představa země s 280 miliony obyvatel, jimž vládne jedna moc, by jim připadala nelidská a absurdní.

Likvidace subsidiarity

Princip subsidiarity, který má své kořeny v myšlenkách sv. Tomáše Akvinského a který zvláště rozpracoval papež Pius XI. v Quadragesimo anno, je jedním z nejlépe schovávaných tajemství v katolické církvi po Druhém vatikánském koncilu. Papež popsal tuto myšlenku následovně:

„Je nespravedlností a současně velkým zlem a porušením řádného uspořádání pověřovat větší a vyšší sdružení tím, co mohou udělat menší a podřízené organizace." Tj. zdravá společnost nepřevádí všechny úkoly na takzvanou „vyšší správu", ale místo toho se nejdříve zaměřuje na instituce, které jsou místní situaci nejblíže: rodina, farnost, občanská sdružení, místní správní orgány, soukromé společnosti a tak podobně. Jestliže jsou funkce těchto zásadních organizací soustavně delegovány na vyšší celky, jako je centrální stát, tyto menší segmenty společnosti, jejichž úkoly jsou nyní vykonávány na jiných úrovních, budou zakrňovat a odumírat.

Cituji papeže Jana Pavla II., který k tomuto bodu uvedl:

„Výstřelky a zneužívání, zvláště v nedávných letech, vyvolaly velmi tvrdou kritiku sociálního státu, který zdvojil „státní sociální podporu"."

Selhávání a vady státní sociální podpory jsou výsledkem chybného chápání úkolů příslušejících státu. Zde je opět nutné respektovat princip subsidiarity: organizace vyššího řádu by se neměla vměšovat do vnitřního života organizace nižšího stupně, zbavovat ji její činností, ale spíše by jí měla poskytovat podporu, pokud ji potřebuje, a pomáhat koordinovat její činnosti s činnostmi ostatní společnosti, a to vždy s ohledem na společné dobro.

„Přímými zásahy a zbavováním společnosti její odpovědnosti vede státní sociální podpora ke ztrátě energie lidí a nadměrnému růstu veřejných úřadů, které jsou ovládány spíše byrokratickými způsoby myšlení než zájmem služby svým klientům a které jsou doprovázeny mimořádným vzrůstem výdajů. Opravdu to vypadá, že potřeby lépe chápou a uspokojují lidé, kteří jim jsou blíže a kteří jednají vůči potřebným lidem jako jejich bližní."

Jinými slovy, společnost by se měla se svými problémy obracet na místní instituce, místo aby se automaticky spoléhala na ústřední stát, nejvyšší instituci v hierarchii podřízenosti.

Francouzská revoluce udělala pravý opak. Její stoupenci si libovali v ničení zprostředkujících institucí ve Francii: provincie byly libovolně předělávány na „departementy", byly rušeny cechy, silně oslabena církev. To se stalo modelem pro všechny moderní státy.

Federální struktura Spojených států představovala vzácnou výjimku v jednotvárném rozvrstvení politického uspořádání moderního světa. Spojené státy byly chápány jako složené z různých politických společností ve formě suverénních států. Liberalismus však zcela rozrušil všechny přednosti, které původní federální systém mohl mít. Federální vláda již na americkou Unii nepohlíží jako na konfederaci svrchovaných států, které ji vytvořily a delegovaly na ni veškerou moc, kterou má, ale spíše jako na shluk atomizovaných jednotlivců, jejichž neustále narůstající „lidská práva" trvale potřebují obranu a ospravedlňování od ústřední vlády ve Washingtonu.

Příklad: před několika lety byla dříve pouze mužská vojenská akademie, Citadel, obviněna z „diskriminace" kvůli tomu, že nepřijímala ženy. Kdybychom dosud žili ve společnosti, která uchovávala prvky, jež ji ustavily, a která podporovala rozvoj svých středních článků, byla by zmíněná otázka předmětem rozhodování ve společnosti, jíž se to týká (v tomto případě Jižní Karolíny). Případ by byl uzavřen. Ale protože americkému území začalo vládnout liberální politické myšlení, na problém se již takto nepohlíželo. Liberální politické myšlení nemůže obsahovat nic jiného než absolutní stát a jednotlivce; na obrazovce liberálního radaru není zaznamenáno nic mezi tím. Proto se záležitost neposuzovala jako místní spor, který by mělo vyřešit místní zřízení (stát Jižní Karolína), ale jako porušování „práv" jednotlivých žen nastoupit do mužské vojenské akademie; ústřední vláda si vzala za své ujmout se tohoto případu, zcela obejít příslušné místní instituce a napravit tento „otřesný útok proti lidským právům".

Každý katolík by si měl přečíst skvělou knihu Roberta Nisbeta The Quest for Community (Hledání společenství). Její nenápaditý název skrývá její skutečný cíl: Nisbet zde podává univerzitní kurs moderní politické filosofie, aby ukázal, jak hluboce ničivé a rozkladné jsou moderní trendy v myšlení. S několika málo výjimkami si všichni moderní političtí filosofové představují politickou společnost jako jednoduše složenou z atomizovaných seskupení jednotlivců. (1) Ponechávají bez povšimnutí obraz nesčíslných středních institucí - rodina, církev, soukromé asociace, místní vlády apod. -, které katolická část obyvatelstva považuje za základní opory civilizovaného života. Mnohé, co moderní filosofie představuje, odhaluje ve skutečnosti jasné nepřátelství vůči takovým společenstvím, neboť soupeří se státem o loajalitu jednotlivců. Dokonce ani klasičtí liberálové, od nichž bychom očekávali, že budou tato společenství podporovat jako protiváhu k moci státu, tak většinou nejednají. Například John Stuart Mill se nestaví jen proti státu, ale také proti těmto menším společenstvím, např. církvi, protože i když nemají k dispozici donucovací moc jako stát, mohou přesto vykonávat nátlak morálními postihy a silou veřejného mínění. Tak se zrodil levicový postoj: od doby, kdy byly potlačeny místní instituce (například naléháním na zachovávání určitých morálních předpisů), má liberální stát úlohu zasahovat na místní úrovni, dokud se neuskuteční neomezená svoboda jednotlivce. Touto činností ovšem liberální stát oslabuje a ničí střední články, na kterých závisí normální a přirozený lidský život, přičemž za ním zůstává přesně to uspořádání, jaké si přál a jaké předpokládá politická teorie: vytváří shluk jednotlivců oloupených o společenskou identitu. Jak zdůrazňoval politický myslitel z 19. století Benjamin Constant, práce tyrana se stává mnohem snazší, jakmile jsou tato místní společenství zničena nebo s nimi byl uzavřen kompromis: „V zájmech a vzpomínkách, které se zrodily z místních zvyklostí, jsou zárodky odporu, které trpí vládní orgány jenom s politováním a jejichž vymýcení urychlují. S jednotlivci to jde mnohem snáze; mimořádný význam, který pro ně tyto zájmy mají, je z nich možné svalit bez námahy, tak jako z písku." Robert Nisbet si dále povšiml, že zničení nebo oslabení těchto nezávislých společenských orgánů vytváří velký podnět pro totalitarismus dvacátého století: s odchodem tradičních zdrojů věrnosti a identity byl absolutistický stát plně připraven zaplnit společenskou a psychologickou prázdnotu - přání někam patřit-, kterou ponechal v srdcích lidí rozklad spojovacích mezičlánků. (2)

„Internacionalismus" je liberalismus

V praxi můžeme tento rozkladný proces vidět v internacionalismu Evropské unie. Časopis Chronicles nedávno uveřejnil zprávu o Chartě základních práv Evropské unie.

Italský ministr zahraničních věcí Lamberto Dini poznamenal, že Charta „vytváří síť práv, na které může být postupně vybudováno ústavní evropské vlastenectví".

Roberto de Mattei, profesor historie na univerzitě v Monte Cassinu a autor nedávno vydané knihy o bl. papeži Piu IX., uvádí tento text do příslušných souvislostí: „ústavní vlastenectví" je typické pro jazyk, který používají takoví evropští levicoví intelektuálové jako Jürgen Habermas. Habermas staví Verfassungspatriotismus, ústavní vlastenectví, proti tradičnímu vlastenectví, spjatému s historickou zemí. Habermas a jeho učedníci chtějí odnárodnit občanství, oddělit pojem občanství od pojmu národa, aby je propojily s myšlenkou demokratické a univerzalistické ústavy. Protože není možné založit evropské občanství na evropském národě, neboť takový nikdy neexistoval, chtějí ho založit na ústavě principů a „nových práv". Tyto nové principy a práva jsou postmoderní reinterpretací lidských práv.

Jinými slovy nový řád, předvídaný Evropskou unií, je řád, v němž bude ústřední moc vynucovat přizpůsobení se liberalismu na místních orgánech, jejichž chování zhodnotí jako neliberální nebo reakční. To, co je zde navrženo, je ještě agresivnější verzí toho, co jsem již popsal na příkladu Spojených států: rozklad místní samosprávy ve jménu ochrany práv jednotlivce nebo boje s protiliberálními silami.

To přirozeně zahrnuje také závratně rozsáhlý zákaz všech druhů „diskriminace" - což opět, přirozeně, zahrnuje „sexuální orientaci". Člověk si může snadno představit scénář, podle nějž církve, semináře a různá soukromá sdružení budou předmětem postihů za jejich „diskriminační" názory; zákaz veškeré diskriminace ovšem nebude aplikován na ty, kdo odmítají ideologii liberalismu - ti mohou být obtěžováni a postihováni beztrestně.

Levicovou představu světa s radikální morální autonomií, v níž musí být maximalizována svoboda volby a ve které je každá instituce překážkou k dosažení tohoto cíle, jejž bezohledně prosazuje soudobá koncepce lidských práv, se objevuje v každém současném internacionalistickém a globalistickém plánování. Podobně představa, že tolerance by se měla týkat pouze „tolerantních" - tj. pouze těch, kdo nevěří v žádné absolutní morální hodnoty a mají ten názor, že veškeré chování je pouze věcí osobních preferencí, je po staletí svorkou liberálního myšlení.

Například John Locke, hlavní apoštol tolerance v 17. století, udělal výjimku u katolické církve, neboť je doktrinálně „netolerantní". Podobně v 18. století Jean-Jacques Rousseau odmítal a zavrhoval církev, neboť hájila morální systém, o němž tvrdila, že je nad rozmary států a jednotlivců. Taková instituce neměla místo v Rousseauově schématu, kde nejvyšší morální autoritou měl být stát. Pokud jde o Diderota, ten jednou prohlásil: „Možná že bych obětoval život za to, kdybych mohl navždy zcela zničit pojem Boha!" Dokonce ani Voltaire, běžně vyobrazovaný jako neškodný a roztomilý chlapík, který pouze chtěl pro každého svobodu myšlení, se nemohl udržet a vyjádřil morbidní uspokojení, když v roce 1761 uslyšel zprávu, že antiklerikální portugalská vláda právě upálila tři kněze. Jeho kategorické hledisko znělo: dostali, co si zasloužili.

Možné dobré záměry katolických utopistů, jako je paní Lubichová, trpí pouze nedostatkem rozumu a dobrého rozlišování. Objektivně však platí, že v případě globalismu se jedná o levicový plán na uspořádání světa. Paní Lubichová, nebo kdokoli jiný, kdo předpokládá, že do tohoto typu globalistické ideologie může vložit nějaké křesťanské prvky, je žalostně naivní. Kulhajícím přijetím jazyka a ideologie nepřátel církve hraje Lubichová do rukou těch, kteří ji s radostí využívají jako „užitečného idiota", jehož aktivity urychlí ustavení jednotného světa sekularismu.

Ve světle toho všeho představují otřepané fráze Lubichové o „snu" o „globálním společenství" zradu víry. Každý, kdo se opravdu stará o skutečná společenství coby protiklad k podvrženému společenství globálnímu, nebo kdo pečuje o nějaké zprostředkující instituce, jež jsou pro civilizovaný život zcela podstatné, musí pracovat pro cíl, který je přesně opačný: pro radikální decentralizaci. Teď není doba na sny o globálních utopiích; teď je doba na nepřetržitou práci na obnově civilizovaného života na úrovni, na jaké mohou lidé skutečně žít: v místním společenství.

Než budu na podporu tohoto tvrzení citovat katolické autority, rád bych dodal jednu výhradu: bez ohledu na ostatní věci by ovšem měli mít katolíci stejné smýšlení solidarity a dobra vůči ostatním národům a rovněž ochotu poskytnout pomoc v případech přírodních nebo humanitárních katastrof. Za normálních okolností by měly všechny státy mezi sebou udržovat diplomatické, hospodářské a další styky, a pokud ten nebo onen případ vyžaduje mezinárodní spolupráci, je třeba ji přivítat a podpořit. To má ovšem daleko k důkazu, že „globální společenství" existuje nebo by existovat mělo. Skutečná společenství jsou založena na reálných vztazích mezi reálnými lidmi a předpokládají přinejmenším nejzákladnější dohodu o hodnotách a životních perspektivách. Na druhé straně globální „společenství" nemůže být nikdy nic jiného než nesmyslná abstrakce.

Povolání mnicha nebo misionáře sloužit vzdáleným lidem je často směšováno s povinností mít stejný zájem na každém jednotlivci ve světě. Žádná taková obecná povinnost ale neexistuje. Zaprvé to, co činí misionář, když opouští rodinu a přátele, je v teologii známo jako konání dobrých skutků zvláštním způsobem. Není to příkaz zavazující každého člověka. Naopak platí, že by bylo škodlivé a rozkladné, kdyby se všichni křesťané věnovali konání jen těchto dobrých skutků. Tak například když koncem 13. a počátkem 14. století někteří nejpřísnější františkáni trvali na tom, že jejich život naprosté chudoby musí být závazný pro každého, kdo se chce nazývat katolíkem, papežové takový obecný závazek odmítli. Podobně když se v 19. a 20. století začali socialisté odvolávat na společné vlastnictví v určitých raně křesťanských společenstvích jako na biblický mandát pro komunismus, odpověděli katoličtí morální teologové jednomyslně, že kdyby bylo konání dobrých skutků zvláštním způsobem přeměněno na závazné zákonné společenské normy, výsledkem by byl nepořádek a chaos.

Jednota bez Krista?

Nepřekvapuje, když se Lubichová k podpoře globalismu pokouší citovat našeho Pána: „Ježíš byl prvním, kdo zaséval semena globalizace, když řekl ‚ať jsou všichni jedno‘. Také nám dal schopnost milovat láskou, která má moc obnovit jednotu lidské rodiny při současném respektování rozdílnosti jejích členů."

Protože Fokoláre nikdy a nikde nezmiňuje přikázání obrátit svět ke katolicismu, musí člověk dospět k závěru, že mají na mysli totéž, co každý průměrný globalista rozumí pod pojmem „respektování rozdílnosti": pokud jim jejich náboženství přináší štěstí a přispívá k dobrému pořádku ve světě, má být nejen tolerováno ale i oceňováno a podporováno. Abych si byl naprosto jistý, že jejich postoj nezkresluji, obrátil jsem se na Fokoláre prostřednictvím většího počtu emailových dotazů tohoto typu: jestliže nevyjadřujete přání, aby byl svět obrácen na katolickou víru, a přesto hovoříte o ustavení jednotné lidské rodiny, na jakém základě by přesně měla být tato jednota vybudována? Nejméně překvapující událostí roku 2001 by mohlo být, že jsem neobdržel jedinou odpověď...

Chiara Lubichová a Fokoláre se bezostyšně zmocňují slov samotného Krista a naznačují, že jeho přání ut unum sint lze určitým způsobem uskutečnit ještě před tím, než bude v lidstvu utvrzen jeden Pán, jedna víra a jeden křest, o kterých hovořil sv. Pavel. „Já jsem cesta, pravda a život," řekl náš Pán - prohlášení, které zřejmě vylučuje návrh, že ideální světový řád by mohl být takový, v němž by byla jednota lidstva založena na různosti víry.

Je pravda, že žijeme v době, kdy se hodně diskutuje o jednotě lidstva. Jak to jasně vyjádřil papež Pius XI. ve své encykliceMortalium animos (1928), uvědomoval si velmi dobře tyto trendy a viděl, že z nich vyrostlo moderní ekumenické hnutí. Nic by nebylo snazší než jít slepě s tímto duchem naší doby, jak to učinilo Fokoláre. Naprosto nic by nebylo snazší - nebo zbabělejší. Jestliže jsou východiska pro ekumenismus a globalismus - protože tyto dvě ideologie jdou ruku v ruce - taková, že popírají jedinečné Kristovo pověření a božský základ církve, pak jsou krajně prohnilá a je třeba je odmítnout. Takže namísto pošetilého souhlasu s přáním světa, který usiluje utéci od Boha, a horlivého přijímání jeho jazyka „globalizace" a „jednoty" musí mít katolíci rozum, odvahu a nezávislé myšlení, aby se odvážili odporovat této mrzačící a rozkladné ideologii.

Falešná „jednota", založená na čemkoli mimo katolickou víru, je bezúčelná: Fokoláre a podobně smýšlející „globalistické" organizace se horlivě snaží potlačit jako rozdělující a odvádějící od „jednoty lidské rodiny" právě ta dogmata našeho náboženství, která nám pomáhají činit správná morální rozhodnutí. Souhlas s tím, že všechno se bude dělit, že se všichni zdrží násilí a budou dobří, znamená klást naléhavé otázky: Co je dobro? Kdy je válka spravedlivá? Jak posvátná jsou vlastnická práva? A ještě dále: Měly by být interrupce legální? Antikoncepce? Oplodnění in vitro? Výzkum embryonálních kmenových buněk? Cíl osvícenců a sekulárních humanistů sjednotit svět a založit jej výlučně na lidském bratrství a na hodnotách s nejnižším společným jmenovatelem žádným způsobem nepomůže rozřešit tyto sporné otázky. Filadelfský arcibiskup Patrick Ryan to nápadně zdůraznil na počátku 20. století: je nebezpečné připouštět, že je možné kvůli sociálnímu souladu odsouvat stranou učení našeho náboženství, aniž by to neznamenalo riziko morální katastrofy. Právě toto učení je obsahem naší víry a bez něj zveme ke vstupu všechny druhy zvrácenosti a zla:

„Jednou z nejosudnějších a nejvíce demoralizujících pověr v tomto státě je pokus oddělit morálku od učení magisteria. Učení je žulovým základem celé konstrukce křesťanské etiky a s ním musí tato stavba stát, nebo se rozpadnout v trosky. Co je základem hodnoty posvátnosti dětství než učení o tom, že dítě má nesmrtelnou duši? Zrušte to, dívejte se na dítě pouze ve světle jeho užitečnosti pro Stát a brzy znovu začne vraždění novorozeňat. Ve jménu naší křesťanské civilizace já, biskup křesťanské církve, pozvedám svůj hlas, abych vás varoval, že populární moderní systém učení morálky bez doktrín, které ho zdůvodňují, ať již je tento systém nazýván křesťanská etika, morální směrnice nebo nenáboženské učení, oslabuje samotné základy křesťanství a křesťanské civilizace."

Chiara Lubichová však chce postupovat právě takto. V proslovu k členům své organizace v roce 1999 při příležitosti „Týdne sjednoceného světa" poznamenala: „Někteří z těchto lidí ovšem nesdílejí s námi tutéž víru, mohou mít jinou, nebo možná nemají vůbec žádnou. Přesto jednají laskavě a s dobrou vůlí, s city, které musejí být přítomny v každém lidském srdci. A tak jdeme společně, i s nimi, k cíli všeobecné rodiny, k vybudování sjednoceného světa."

Co přimělo sv. Pia X., aby hovořil o tomto typu utopismu? Když hovořil o Sillonu, francouzském hnutí, které ustoupilo od usilování o katolickou civilizaci kvůli klamné náhražce, založené výhradně na spolupráci všech lidí dobré vůle, papež řekl:

„Zde máme mezicírkevní sdružení, založené katolíky k práci na reformě civilizace, což je závazek, který je svojí povahou nade všemi náboženstvími, protože bez morální civilizace neexistuje žádná opravdová civilizace, a žádná opravdu morální civilizace neexistuje bez pravého náboženství; to je dokázaná pravda, historická skutečnost. Noví sillonisté nemohou předstírat, že pracují pouze na ‚základě praktických skutečností‘, kde nevadí rozdíly víry. [...] Je však divná, alarmující a současně zarmucující opovážlivost a lehkovážnost lidí, kteří sebe samy nazývají katolíky, a kteří sní o přetvoření společnosti za takovýchto podmínek a o ustavení ‚království lásky a spravedlnosti‘ na zemi, přes a mimo rámec katolické církve, s lidmi, kteří přicházejí odevšad, ze všech náboženství i bez náboženství, s vírou i bez ní, jen když se vzdají toho, co by je mohlo rozdělovat - svého náboženského a filosofického přesvědčení -, a pokud sdílejí to, co je sjednocuje - ‚ušlechtilý idealismus a morální síly, čerpané, odkud je to možné‘. Když posuzujeme síly, znalosti a nadpřirozené ctnosti, které byly zapotřebí k ustavení křesťanského státu, utrpení milionů mučedníků, světlo, poskytnuté církevními Otci a učiteli církve, sebeobětování všech hrdinů křesťanské lásky, mocné hierarchie vysvěcené v nebi a proud božské milosti - všechno vybudované, spojené dohromady a prosycené životem a duchem Ježíše Krista, Boží moudrosti, Slova, které se stalo člověkem -, když myslíme na to všechno, je děsivé vidět nové apoštoly, kteří se horlivě pokoušejí udělat lépe prostou záměnu nejasného idealismu a občanských ctností. Co vytvoří? Co bude výsledkem této spolupráce? Pouhá slovní a iluzorní konstrukce, ve které vidíme zářící slova Svoboda, Spravedlnost, Bratrství, Láska, Rovnost a lidské nadšení ve směsici a v lákavém zmatení, všechno spočívající na špatném pochopení důstojnosti člověka. Bude to vášnivé vychvalování, neplodné vzhledem k plánovanému konci, z něhož však budou mít prospěch méně utopičtí vykořisťovatelé lidí. Ano, můžeme opravdu říci, že Sillon přiváží svým vlakem socialismus, přičemž má oči upřené na chiméru."

Moderní globalismus se tedy ideologií, abstrakcí a bezvýznamnými frázemi (včetně termínu „globální společenství") pokouší nahradit malý lokální patriotismus, který je součástí lidské přirozenosti. Synovská úcta je v tradiční katolické teologii ctností: plně se očekává a dokonce podněcuje to, aby člověk miloval svoji vlastní zemi více než jiné a aby zvláště pečoval o její prospěch.

Hierarchie závazků

Cicero věřil, že „jednota a přátelství lidí budou nejlépe chráněny tím, když každý od nás dostane více laskavosti úměrně tomu, jak blízko je s námi spjat."

Písmo svaté potvrzuje moudrost předků: „Když se někdo nestará o svoje lidi, a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než pohan" (1 Tim 5, 8).

Sv. Tomáš Akvinský k tomu musel říci na podporu vlastenectví a proti představě, že všichni lidé, kdekoli na světě, mají stejný nárok na naše sympatie a podporu: „Naši rodiče a naše země jsou zdroji našeho bytí a výchovy. Oni nás zrodili a živili nás, když jsme byli malí. Proto tedy je člověk po svých povinnostech vůči Bohu zavázán hlavně svým rodičům a své zemi. Povinnosti člověka vůči rodičům zahrnují i jeho povinnosti vůči příbuzným, protože ti pocházejí (nebo jsou spojeni pokrevními svazky) z jeho rodičů [...] a služba vlastní zemi je zaměřena na jeho krajany a na všechny přátele jeho vlasti." Na jiném místě sv. Tomáš poznamenal, že „činy křesťanské lásky jednoho člověka k druhému mají být uplatňovány podle různé povahy svazků, které je spojují. Protože každému je třeba poskytnout službu, jež přísluší specifické povaze spojení s tím, který ji má poskytnout".

Před více než sto lety hovořil P. F. X. Godts o lidech, kteří „se nazývají ‚internacionalisté‘ a honosí se tím, že nemají žádnou vlast a žádné krajany". „Jejich bezbožné učení," uzavírá, „je v rozporu jak s přirozeností, tak s náboženstvím."

P. Edward Cahill SJ jako v ozvěnu Ciceronovi vysvětluje v knize The Framework of a Christian State (Struktura křesťanského státu) z roku 1932, že „závazek úcty se vztahuje v přiměřeném rozsahu, přímo či nepřímo, na rodiče, příbuzné, krajany a na všechny lidi, kteří jsou s nimi úzce spojeni." Autor dále pokračuje:

„Z toho důvodu, když sv. Pavel říká, že v církvi ‚není Řek nebo Žid [...], barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný; ale všecko a ve všem je Kristus‘ [...], nechce tím říci, že církev chce odstranit nebo přehlížet přirozené svazky, které spojují jednotlivce s jeho vlastní zemí, a tím spíše nechce odstranit rodinná pouta nebo rozdíly pohlaví, nebo dokonce rozumné třídní rozdíly, což je všechno potřebné pro dobro lidstva. Spíše má na mysli, že právě tak jako církev přijímá do svého stáda členy všech rodin, i když posvěcuje a podporuje rodinná pouta a závazky, tak také přijímá a nestranně pečuje o občany všech národů, protože jejímu Zakladateli jsou všichni stejně drazí."

Lubichová však volí jiná slova: „Toto je doba, v níž musí každý národ a lid rozšiřovat svůj pohled vždy dále za své vlastní hranice, dokud nedokáže milovat jiné národy tak jako svůj vlastní." I když nejsem obdivovatelem Theodora Roosevelta, měl zřejmě pravdu, i když trochu nadsazenou, když podotkl, že „člověk, který má jiné země rád stejně jako svoji vlastní, je na stejné úrovni jako člověk, který miluje jiné ženy stejně jako vlastní manželku."

Myšlenka světového občanství je historicky spojena se stoiky ze starověkého Říma, ale tato myšlenka dostala další, ještě větší popud i mnohem později, v osvícenství 19. století. Osvícenství mělo tendenci povzbuzovat myšlenku, že ideální občan je kosmopolitní občan světa, jehož pocity nejsou omezovány pouze bezprostředním okolím. Ve své knize The Brave New World of the Enlightenment (Odvážný nový svět osvícenství) poznamenává profesor Louis Bredvold, když hovoří o Williamu Godwinovi, že „zbavil člověka všech pout náklonnosti k jednotlivcům tak, aby se mohl zasvětit činnosti pro všeobecné dobro". To je dost bystré shrnutí povahy osvícenství: degradace přirozených závazků, které na sebe člověk bere tím, že se stane otcem, manželem a přítelem, ve prospěch závazků, o kterých se nyní říká, že je dluží celému lidstvu bez jakéhokoli rozlišení. Když John Lennon přednášel o světě v míru a přátelství, ačkoli se po celá léta nesešel se svým synem z prvního manželství, byl pouze jedním z dlouhé řady univerzalistických humanistů, která sahá minimálně k Jean-Jacquesovi Rousseauovi, politickému mysliteli z 18. století, který byl zdrcený zprávami o utrpení způsobeném zemětřesením v Lisabonu, ale který všech svých pět dětí umístil do dětského domova, čímž je odsoudil k životu v tvrdé práci a bídě.

Charles Dickens to nazýval „dalekohlednou lidumilností". Tento jev je patrný všude: kolik třikrát rozvedených hollywoodských celebrit, které jsou neschopné plnit své bezprostřední závazky vůči svým nejbližším, vidíme, jak nás vybízejí, abychom přispívali na nějaký vzdálený případ nouze v rozvojovém světě?

Člověk, který chce opravdu pozitivně přispět okolnímu světu, může začít tím, že se bude starat o vlastní rodinu, o svoji farnost, své město. To je oblast, kde člověk žije, dýchá, vychovává své děti a pohřbívá své mrtvé. A jenom zde, na této skutečně lidské rovině, může začít jakákoli opravdová obnova civilizace.

Poznámky:

• 1. Nejlepší a nejsystematičtější moderní tvrzení ze staršího pohledu musíme hledat daleko v minulosti v poměrně bezvýznamné knize Politica, kterou vydal Johannes Althusius v roce 1603 a která má nyní znovu vyjít v moderním vydání.

  2. Má význam na okraj poznamenat, že další alianci globalismu a individualistického politického řádu učinila Madeleine Albrightová, když byla zástupkyní Spojených států v OSN. Ve svém promočním proslovu na Brandeis University poznamenala, že z důvodu, že USA byly založeny na svobodě jednotlivce a ne na loajálnosti vůči rodině nebo klanu, jsou Američané zvláště vhodní pro skutečné globální občanství. Bez těchto konkurenčních loajálností, dokazovala, mohou být Američané nezaujatými obhájci celého lidstva.