Weischedelův plán skeptické etiky - díl I.
Jiří Fuchs
1. Vůdčí motivy
Ve své poslední práci „Skeptická etika" hledá W. Weischedel koncepci etiky, která by odpovídala dnešní, skepsí určené době. Domnívá se, že to může být jen skepticky koncipovaná etika. Tento znalec dějin filosofie hodnotí dřívější, metafyzicky fundované etické systémy jako přežilé. Nemohou prý dnes obstát před nároky, které na filosofické myšlení klade současná skeptická mentalita. Weischedel je shledává dogmatickými, nejsou prý prověřené radikálním tázáním (59-60). Ve věku univerzální skepse prý patří metafyzické zdůvodňování minulosti (80).
Ideu Weischedelova projektu vyjadřuje základní teze: filosofická etika je dnes upřímně možná jen jako skeptická etika (9). Nad touto tezí vzniká otázka, kterou bude třeba průběžně aktualizovat: je teze odůvodněna pouhým stavem vývoje filosofie, jenž dospěl k vládě skepse, nebo je prokázáno, že současný stav je v tomto ohledu pravdivý? Postulát korelace přítomnosti a pravdivosti by tu byl mimořádně dogmatický. Protože Weischedel patří k filosofům, kteří jsou citliví na zvláštnosti dějinného myšlení, je vhodné mít distinkci časovosti a pravdivostní hodnoty po ruce.
Weischedel připouští, že se pojem skeptické etiky jeví jako rozporný, ale je prý nutné odvážit se rozvrhu skeptické etiky. Odvaha je jistě skvělá věc, ale měli bychom být přece jen pozornější k tomu, zda Weischedel ve svých pozitivních výkladech etických pojmů a postojů (II. a III. část) stále uplatňuje ten radikální a nesmlouvavý skepticismus, který vnímá jako imperativ doby. Odvahu k „etice dnes" čerpá Weischedel z přesvědčení, že skepticismus a etika jsou nutnými momenty dnešního lidství. Při vší úctě k samotnému lidství, je to na rozhodnutí ke skeptické etice trochu málo. Neboť, jde-li opravdu o nutné momenty, může to znamenat, že dnešní lidství je rozporné. To by se sice mnohým líbilo, ale nezdá se, že by zrovna Weischedel chtěl operovat rozporným pojmem. Svou rozhodností tedy riskuje, že se mu jeho kuráž stane odvahou k rozporu.
Ani důvod pro nezbytnost etiky není v daném kontextu přesvědčivý. Člověk prý nemůže rezignovat na etickou problematiku, aniž by se vzdal sám sebe. Jenže v područí radikální skepse se přece vzdává všeho. Žádné konstanty, požadavky či hodnoty lidství přece nemohou obstát, bereme-li radikální skepsi vážně. Bude zřejmě zajímavé sledovat, co tím „čestným vystavením se soudobé skepsi" Weischedel vlastně myslí.
Nad úvodními programovými úvahami Weischedela tedy vzniká dvojí nejasnost. První se týká pojmu radikální skepse a jeho (možné) aplikace v etice. Druhá se týká akceptace současných filosofických pozic. Má být automatická, nesená důvěrou v plynulý pozitivní vývoj filosofického vědění? Jak ale může idea evoluce, aplikovaná dokonce na samotné poznání, ustát radikální skepsi? Weischedel tuto nepříjemnou souvislost nezachycuje a trvá na tom, že člověk nemůže uniknout ze skeptického postoje, který mu zadala jeho dějinná situace. Proč je tomu tak? A v jakém smyslu je člověk „determinován" svou dobou?
Je jasné, že v pozadí tvrzení je nárok kritičnosti, neboť dnešní ideologové svými jistotami vládnoucí skepsi hravě unikají. Máme-li tedy na mysli nároky autentického filosofování, pak z dějinné situace pro filosofa vyplývá jen to, že by ji měl vzít na vědomí, že by na ni měl reagovat. Jakou povahu bude taková reakce ale mít, to záleží na nezávislém kritickém vyhodnocení daného stavu a jeho preferencí. Může se kriticky akceptovat, či odmítnout. Optimistický evoluční scénář, ani postuláty dějinného myšlení nejsou totiž filosoficky zřejmé a v perspektivě doporučené skepse takovými být ani nemohou.
Když tedy Weischedel ve své vstupní úvaze nakonec ujišťuje, že skepticismus neznemožňuje jakoukoli etiku, zůstává pochybnost, zda přece jen nemá v záloze nějaký změkčující prostředek, který by skepsi v potřebných partiích přitlumil. Předběžně viděno, znemožňuje radikální skepticismus (ten, jehož se Weischedel dovolává) jakoukoli filosofickou určitost - tedy i etickou. A když Weischedel v téže úvaze akceptuje současný stav filosofie jako směrodatný, pak nejen zůstává pochybnost, zda má potřebný smysl pro nároky samotné pravdy, ale navíc sílí i pochybnost, zda si vůbec uvědomuje problém slučitelnosti obou vůdčích motivů své koncepce skeptické etiky - totiž akcentace radikální skepse na jedné straně a postulátů evoluční progrese poznání či dějinné závaznosti přítomného stavu ve filosofickém myšlení na straně druhé.
2. Pojem etiky podle Weischedela
Weischedel zahajuje svůj experiment skeptické etiky pokusem o vymezení pojmů etiky a skepticismu. To vypadá rozumně, i když... Méně rozumné už je, když hledá definici etiky v průřezu jejími dějinami, kde si výlučně všímá toho, jak různí myslitelé etiku pojímali. Takový přehled sice může uvést do problému, ale pro nalezení adekvátního pojmu etiky je jen sběrem materiálu, a to ještě značně neúplným.
Pro pojem etiky je daleko důležitější vědět, jakými nástroji může etik disponovat a následně, jakou definicí filosofie může operovat. To však předpokládá noetickou orientaci v možnostech a prostředcích filosofického myšlení. Kde by k ní však Weischedel přišel, když se na počátku etické reflexe odevzdal radikální skepsi a svazek etiky s ní chápe pro dnešní dobu za nerozlučitelný. Zdá se, že se tu Weischedel odřízl od předpokladů definice etiky. Proto bere zavděk kumulací různých výměrů. Že by je zprůměroval a nalezl tak optimální, vyváženou definici? Metodickou kvalifikací tedy projekt skeptické etiky zrovna neoplývá. Řazení problémů a příprava pojmů či předpokladů jsou dost chaotické.
Svůj stručný přehled koncepcemi etiky rozvrhuje Weischedel od Aristotela přes Augustina a Platóna ke Kantovi. Z této tradice etického myšlení se pak snaží vytěžit podstatné prvky filosofické etiky (13-17). Vedle této náhradní, filosoficky pasivní metody jsou tu pro kritiku zajímavé jen některé maličkosti.
Weischedel např. zapomněl na své vůdčí motivy, když zájmem o správnost vlastního života přiznává obecnou platnost Aristotelově finalizaci etického zkoumání. Jak by v perspektivě radikální skepse mohlo takové určení vůbec platit? A jak by mohlo v perspektivě hlubinné dějinnosti platit obecně? Platnost Aristotelem tvrzené spojitosti např. předpokládá „racionalistické" psycho-schéma závislosti jednání na poznání, vůle na rozumu. Nemělo snad 20. století dost důvodů, aby takový „intelektualismus" zavrhlo?
Když jde o věc zásadního významu, Weischedel se na své východisko upamatovává. Aktualizuje pochybnost nad Kantovým požadavkem absolutní etické závaznosti. Uvážíme-li, že právě Kantovi vděčí Weischedel za to, že se mohl ve 20. století rozejít s metafyzikou, pak můžeme v jeho opozici ke Kantovi ocenit jistou logiku, kterou Kant v tomto bodě postrádal.
Méně logiky nacházíme (s ohledem na kontext Weischedelova projektu skeptické etiky) v následujícím paragrafu (18). Weischedel se v něm zamýšlí nad nutností rozvrhu etiky a vyvozuje ji z jakýchsi ontologických nezbytností. To je sice vzhledem k dané intenci pochopitelné (jak jinak založit reálnou nutnost?), ale v rámci skeptické etiky je to jako invaze z jiného světa. Weischedel volí za předpoklady podstatu filosofování a lidské bytí. Tyto metafyzické konstanty však neladí se základními, agnosticko-historizujícími motivy, na nichž je postavena skeptická etika. Když tedy Weischedel mluví např. o základních určeních člověka a o nutných předmětech filosofie, dostává se do blízkosti esencí a jejich univerzálních implikací. Pojem lidské přirozenosti je tu na spadnutí.
Proč by tedy na této úrovni nebyla možná metafyzicky založená etika? Zvláště, když Weischedel tvrdí, že lidské bytí vyžaduje kritéria jednání; ty má nalézt filosofie. Takové velkorysé pojetí filosofie ovšem koliduje se skepticko-agnostickými restrikcemi, jimiž Weischedel vymezil tu etiku, jež má odpovídat kritickému duchu současnosti.
Úvodní úvaha, která měla přiblížit ideu skeptické etiky, se tedy vyznačuje poměrnou rozkolísaností, ambivalencí, která prozrazuje jisté neujasněnosti v elementární problematice filosofie.