Ústřední jednota československých legionářů - katolíků (1924 - 1937) - díl II.

Stanislav Vejvar

Základním časovým zlomem, kdy v kruhu katolických legionářů padlo rozhodnutí definitivně se osamostatnit v rámci vlastní legionářské organizace, se stal rok 1923. Dne 4. října 1923 bylo z podnětu orelského ústředí, křesťansko-sociální odborové organizace a kruhu katolických legionářů rozhodnuto o svolání přípravného výboru vlastní katolické legionářské organizace, jejíž první název zněl Jednota lidových legionářů československých (dále JLLČs). V přípravném výboru JLLČs zasedli Cyril Metyš, vrchní zemský učitelský rada v Brně, PhDr. D. Polanský, štábní kapitán v Praze, Arnošt Tuček, bohoslovec v Brně, dělník Theodor Rosendorf z Oslavan, úředník Michal Helešic z Břeclavi, rolník František Čoupek z Bosonoh, MVC. J. Vyšinka z Brna, dále úředník J. Vykydal a truhlář František Kopal z Brna. Pracovníci orelského ústředí sbírali informace o žijících čs. legionářích-katolících a vypracovávali kartotéku se jmény zájemců o členství v JLLČs. Už 4. května 1924 měl přípravný výbor k dispozici seznam 200 jmen bratrů legionářů, kteří se hlásili do nové katolické legionářské jednoty. Na plenární schůzi téhož dne byly schváleny stanovy a bylo rozhodnuto o tom, že budou předány ke schválení úřadům. V témže roce, v den svátku sv. Václava, se v Brně konala ustavující valná schůze Jednoty lidových legionářů československých, což byl původní název budoucí ÚJČsLK. Valné hromadě předcházela mše sv., kterou za padlé a zemřelé legionáře sloužil nadporučík ruských legií v záloze br. P. Antonín Tuček z Boskovic. Je zajímavé pozastavit se při této příležitosti u pojmu katolický kněz v legiích. Uvedený páter Tuček bojoval v legiích jako laik, knězem se stal až v samostatné ČSR. V legiích však nalezl povolání ke kněžství. V ruských legiích působil český katolický kněz, kapitán P. Josef Chadim (35) a jeden člen Řádu milosrdných bratří Metoděj Laštůvka. Tito kněží vykonávali v Rusku duchovní službu a udělovali platně svátosti těm čs. legionářům, kteří o to požádali. P. Chadim v legiích křtil i oddával. O jistém způsobu „ekumenické" spolupráce můžeme hovořit v případě styků P. Chadima s ruským Čechem a pravoslavným knězem Němečkem, který českého katolického kněze v legiích hmotně podporoval. O české legionáře ve Francii se duchovně postaral český katolický exil. Na francouzské bojiště byl k čs. dobrovolníkům vyslán P. Alfons Biskup, benediktin z kláštera sv. Prokopa z Lisle v USA. Vykonával duchovní službu i v zákopech a poskytoval svátost umírajícím přímo v bitevním ohni. P. Biskup vstoupil do legií jako vojín - ač měl předtím od francouzského vojenského vyslance ve Spojených státech zaručen nárok na hodnost kapitána. Československá národní rada v Paříži totiž s odůvodněním, že P. Biskup neumí francouzsky, odmítla vojenskému duchovnímu přiznat důstojnickou hodnost. Na zásah T. G. Masaryka byl P. Biskup povýšen na poručíka. Za plnění svých úkolů v boji byl P. Alfons Biskup vyznamenán francouzským válečným křížem za hrdinství. (36) JLLČs se měla stát útočištěm těch legionářů, kteří byli kvůli svému náboženskému vyznání vyobcováni ze zastřešující všelegionářské organizace. Hlavní těžiště měla katolická legionářská organizace na Moravě, kde za čtyři roky po ustavujícím sjezdu JLLČs měla čtyři tisíce členů, z čehož 2637 připadalo na Brno. (37) Dne 15. února 1926 vyšlo v Brně první číslo Věstníku československých legionářů-katolíků (dále Věstník). V něm prohlásil sebevědomý hlas další vůli českých katolických legionářů vystupovat v českém politickém a kulturním životě samostatně (38) a zároveň vyzval všechny katolické legionáře ke vstupu do ÚJČsLK. (39) V článku Neorganisovaným legionářům-katolíkům je zřetelně naznačen ofenzivní charakter nově tvořeného hnutí: „Jednota československých legionářů lidových (=ÚJČsLK - pozn. S. V.), která jako nepolitická zájmová organisace hájí kulturní stanovisko dle nauk křesťanských, potřebuje také Vaší součinnosti, aby mohla odrážeti útoky jak na nábožensky založené jednotlivce, tak i na křesťanskou společnost vůbec a mohla spolurozhodovati o budoucím kulturním postavení národa československého!" (40) V témže článku autor dále nastiňuje hlavní směry, kterými by se do budoucna měla Jednota ubírat. Katolickým legionářům mělo jít o hospodářské sdružování na solidaristickém základě. To se týkalo zakládání podpůrných a svépomocných družstev, která měla fungovat pro získávání hospodářských prostředků pro vlastní činnost jednoty. (41) V dalším odstavci uložil Žampach katolické legionářské jednotě úkol pečovat o své staré a nemocné členy a pomáhat vdovám a sirotkům po zesnulých spolubratrech. (42) V budoucnu to bude silný aspekt charitativní, který se vyprofiluje ze spolkové činnosti katolických legionářů. Druhá valná hromada katolické legionářské jednoty se konala 28. září 1926 již pod hlavičkou Ústřední jednoty čs. legionářů-katolíků. Ministerstvo vnitra ČSR povolilo výnosem č. 17.612/1926/6 ze dne 2. 4. 1926 změnu stanov a názvu JLLČs na Ústřední jednotu československých legionářů-katolíků. (43) První paragraf stanov hovoří o tom, že se jedná o„národní, kulturně-vzdělávací, výchovný a podpůrný spolek nepolitický." (44) Valné hromady se zúčastnilo 46 delegátů, kteří hovořili za 15 organizačních skupin, které dohromady čítaly 1870 členů. (45) Vrcholný orgán Jednoty vydal na svém zasedání příslušné direktivy k organizační a kulturně-ideové činnosti. Došlo tady k dalšímu vyhranění Jednoty vůči jejímu okolí. Katoličtí legionáři odmítli jakékoliv kompromisy, které by vedli k rozmělnění náboženského prvku v Jednotě. (46) Schůzi předsedal Cyril Metyš, který stál v čele ÚJČsLK. Mezi hosty zasedli kupř. předseda ČSL Mons. Jan Šrámek, poslanci lidové strany legionář Hintermüller, Bezděk, Čuřík, dále zástupce Orla Adolf Žampach ad. Je zajímavé a pro dobovou atmosféru kolem československé roztržky s Vatikánem (47) případné, že ostatní legionářské organizace - až na Medkovu Nezávislou jednotu čsl. legionářů (48) - zcela ignorovaly jakékoliv veřejné aktivity katolických legionářů. Na valné hromadě byl připomenut význam legionářského boje pro budoucnost a zejm. svatováclavská tradice. Cyril Metyš zrekapituloval dosavadní činnost Jednoty. Jednatel Adolf Žampach pronesl řeč, ve které připomněl válečný idealismus legionářů-katolíků, kteří v čase frontových bojů neměli žádnou záruku, že jejich boj bude v důsledku korunován vítězstvím v podobě restaurování českého historického státu. Nikdo katolíkům nedával potřebnou jistotu, že jejich boj není marný, ale oni přesto „... sloužiti chtěli a sloužili myšlence osvobození národa." (49) Mons. Šrámek promluvil na shromáždění v progresivním smyslu a podtrhl význam budoucí spolupráce s jinými legionářskými organizacemi v otázkách týkajících se národa a státu. (50) Naznačil tím eventuální cestu katolických legionářů z izolace, ve které se ocitli kvůli roztržce s ČsOL. Za dva roky spolkové práce se r. 1926 ÚJČsLK mohla pochlubit 20 místními či okresními organizacemi katolických legionářů a celkovým počtem 2413 řádných členů. (51) K červnu roku 1928 stoupl počet členské základny ÚJČsLK na 3171. (52) Za sebou již měli legionáři četné veřejné schůze, oslavy 28. října, mnohá divadelní představení, udílení podpor svým členům atd. (53) Z jednání vyšel nový výbor Jednoty, jehož členy byl Cyril Metyš, Josef Krpálek, dr. Josef Vyšinka, František Čoupek, Josef Vykydal, Adolf Žampach, Ferdinand Obadálek, Josef Měchura, P. Jan Baran, Alois Navrátil, Theodor Rosendorf, P. Arnošt Tuček, František Kopal, Michal Helešic - všichni z Moravy; pouze tři členové výboru pocházeli z Čech, a to PhDr. JUDr. Dionysius Polanský, JUDr. Marek Caha a Kašpar Hintermüller, a do výboru se dostal také delegát ze Slovenska JUDr. Josef Zháněl. V předsednických funkcích tedy přirozeně převládali Moravané, neboť Jednota byla nejsilnější právě na Moravě. V závěrečné rezoluci ÚJČsLK zazněla hlavní výzva k členstvu, která dávala tušit, že Jednota chce působit jako bojový šik k obraně Kristova náboženství na zemi: „Katoličtí legionáři jsou prodchnuti snahou stmeliti národ čsl. prohloubením náboženského života, který jest základnou všeho snažení a podnikání." (54) Dále se v prohlášení praví, že katoličtí legionáři jsou připraveni spolupracovat s ostatními legionářskými organizacemi jako rovný s rovným. (55) Žampachův příspěvek ve Věstníku o II. valné hromadě Jednoty byl doprovozen odsudkem ČsOL. Právě Československá obec legionářská byla jedinou legionářskou organizací, se kterou katoličtí legionáři nechtěli mít nic společného. (56) V rezoluci nechybí ani sociální požadavek, týkající se zřízení nezávislého legionářského ústavu, který by sloužil potřebám starých, nemocných a osamocených legionářů a jejich rodin. (57) Tento akcent zaznívá často z periodika katolických legionářů. Následoval rovněž požadavek vyššího ocenění legionářských důchodů.(58) Idea katolického legionářství měla být pokračováním národně buditelských snah vedených v křesťanském duchu. V této myšlenkové stavbě katolíků-legionářů se zračila víra v zachování nejdůležitějšího výdobytku národní revoluce, a sice národního, nezávislého státu: „Bojovali jsme za národní stát Čechů a Slováků a budeme bdít, aby národním zůstal." (59) Stát je však stále jen prostředek k dosažení blaha, není konečným cílem (podle katolické nauky). Proto je mu nadřazena křesťanská víra, která je primární podmínkou národního blaha. Bez dobrého křesťanského národa není, podle katolického legionáře prof. Krpálka, možné zachování vlastního státu. (60) Tentýž legionářský myslitel hovoří o třech úkolech ÚJČsLK, které představuje pokřesťanštění (na jiném místě hovoří přímo o rekatolizaci (61)) celého národa, blaho vlasti a uchování naší svobody. (62) Prostředkem ke spolkové práci, determinované uvedeným směrem, je idealismus, jak jej znali a praktikovali legionáři za války. Se stejnou opravdovostí jako při bojích v legiích mají tedy nyní katoličtí legionáři nastoupit k hájení náboženských a národních zásad, vytčených ve stanovách Jednoty. < Za úvahu stojí dvojjediné krédo katolických legionářů, které by se dalo vyjádřit heslem: „S Římem věříme - s Čechy držíme!" Pro někoho může být nepochopitelné spojování nacionálního prvku českého v jedno s univerzalistickým prvkem Římské církve. Tento paradox však je jedním z chestertonovských duchovních fundamentů, na nichž je založena Evropa a evropská idea, totiž na lásce k celku kvůli jednotlivině, resp. na různosti národů v kulturní jednotě křesťanského náboženství. V našem případě znamenala víra otců - tj. katolická víra, prostě víc než poslušnost k austriácké biskupské autoritě, která sloužila jako mocenská páka rakouského státu. (63) Víra katolických legionářů rozkazovala neposlouchat cizí autoritu, ale vlastní svědomí. (64) Sami legionáři-katolíci svůj postoj k národu a víře často vykládali známým veršem národního buditele a kněze Františka Sušila: „Církev a vlast v mojích milují sestersky se ňadrech, každá má půl, každá má moje srdce celé." (65) Při desetiletém výročí zborovské bitvy se roku 1927 zúčastnilo pět členů ÚJČsLK Všenárodní pouti ke zborovské mohyle. Památný projev na Ukrajině pronesl br. Adolf Žampach. Mezi mnoha spolky také katoličtí legionáři uctili památku padlých od Zborova a věnovali jim věnec s nápisem„Padlým bratřím u Zborova - Ústřední jednota čsl. legionářů". Z významných osobností katolického Orla bojoval u Zborova dne 2. 7. 1917 kupř. br. dr. V. A. Nesnídal, za 1. republiky aktivní činovník ÚJČsLK. Od prosince roku 1928 avizovala redakce Věstníku blížící se oslavy svatováclavského milénia (66), které se slavilo následujícího roku. Miléniové oslavy pojali katoličtí legionáři plně v duchu tradiční úcty ke sv. Václavovi a v respektu k pověstem tradovaným v našich dějinách. Pověst s historickou osobností se spojuje v legendě o Blanických rytířích a jejich reálném vojevodovi sv. Václavu. Katoličtí legionáři jsou přímo ztotožňováni s Blanickými rytíři, neboť bojovali pod svatováclavským praporem za český historický stát. (67) Před samotnými slavnostmi v září se uskutečnila v Praze 4. července 1929 památná Národní pouť ke hrobu sv. Václava ve Svatováclavské kapli Katedrály sv. Víta. Při příležitosti tohoto manifestačního setkání byl posvěcen čs. legionářský prapor, na jehož jedné straně byly vyšity vlajky dohodových států a ČSR a na druhé byl zobrazen sv. Václav, patron čs. odboje. Věstník čsl. legionářů-katolíků se také pozastavuje u stanoviska presidenta Tomáše Garrigua Masaryka týkajícího se svatováclavského výročí i tradice Prvního patrona České země. (68) S uznáním se první prezident ČSR vyslovil o osobnosti sv. Václava: „... Sv. Václav je mně osobností sympatickou. Podporoval křesťanství a církev, a to v jeho době bylo dílo záslužné, dílo kulturní a pokrokové... I jako politika si ho vážím pro jeho obezřetnost... nevidím nepřeklenutelného rozporu mezi ideou svatováclavskou a reformační. Je přece známo, že Hus a husité sami sv. Václava ctili... Hned po prvních Husových slavnostech dohodli jsme se se Švehlou, že roku letošního vláda sama uspořádá manifestaci svatováclavskou, ovšem politickou. Bohužel zákeřná nemoc Švehlova tento plán překazila." (69) Při příležitosti tisíciletého výročí mučednické smrti sv. Václava vydali katoličtí legionáři spis Svatý Václav patronem čsl. odboje na Rusi. Jeho autorem je člen ÚJČsLK Emil Dostál a kniha je vybavena množstvím dokladů o svatováclavské úctě v čs. legiích v Rusku za 1. světové války. (70) V úvodu ke knize je otištěna báseň, kterou při příležitosti svěcení praporu České družiny v září 1914 v Kyjevě složil legionář Julius Raab (71):

Den slavný nám nastal pro naši Družinu, den posvátný tak jako Řípu témě! Dnes každý zpívá, mysle na svou otčinu: Svatý Václave, vévodo české země!; Dnes budem přísahat na český prapor svůj, jenž vůdcem buď nám, v germanismu tonoucím a Ty, Svatý Václave, jen při nás stále stůj a nedej zahynouti nám ni budoucím!; Pod praporem svým my svobodu chcem´nésti, té drahé v dáli, naší české zemi, kde v okovy jsou spjaty tvrdé pěsti a vykoupení, zdá se, není, není... A přece bude, nelkej, máti drahá - volnosti se brzy slunko zasměje! Nám z dáli září zlatá naše Praha, v nás utužujíc krásné naděje! Ty znovu zaskvěješ se v slávě staré a znovu budeš pro nás zdrojem života a opět skalou ztvrdnou mysle naše jaré, vždyť krev naše ne darem byla vylita. ; Svůj krátký život za život Tvůj chceme dáti, za štěstí Tvé v plen své Ti štěstí dáme a že s radostí pro Tebe, drahá vlasti, my zemřít chcem´, Ti slavně přísaháme!!!;

Na svatováclavských slavnostech ve dnech 4. a 5. července 1929 se svou účastí podíleli legionáři z celého Československa:„... Legionáři-katolíci po prvé ve svobodné vlasti svými zástupci manifestovali současně pro státní, národní a náboženskou ideu československého národa, pro oslavu národního světce sv. Václava a tisíciletí českého státu!" (72) Manifestace katolických legionářů probíhala v rámci Svatováclavských dnů Orelstva v Praze. 4. července 1929 se v 8,30 hodin zúčastnili katoličtí legionáři za Ústřední jednotu československých legionářů-katolíků mše sv. v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Na Hrad pochodovali ze svých ubytoven ve spolkových domech na Strahově v ukázněných vojenských řadách a za zvuku vojenské hudby pátého pěšího pluku T. G. Masaryka. Celkem se pochodu a náboženských slavností zúčastnilo 171 příslušníků ÚJČsLK. Z toho nejpočetnější byla skupina ruských legionářů, jichž se dostavilo 117. Následovalo 44 legionářů italských a 10 francouzských. (73) Osmnáct legionářů mělo na sobě orelský stejnokroj. (74) Uniformované legionáře vedl první místopředseda ÚJČsLK br. podplukovník Theodor Novák, ministerský rada v Praze. Mši svatou za blaho československého státu sloužil ve svatováclavské kapli arcibiskup pražský ThDr. František Kordač. Legionáři a několik tisíc účastníků při mši sv. zpívali velehradskou píseň Ejhle, oltář a svatováclavský chorál. Po mši sv. posvětil legionářský prapor arcibiskup Kordač. Prapor podle rad legionáře A. Žampacha navrhla malířka a pedagožka Vysoké uměleckoprůmyslové školy v Praze L. Kieswetrová. Prapor pak pod jejím dohledem vytvořily studentky uměleckoprůmyslové školy. Přibíjení hřebů do žerdi praporu se zúčastnili pražský arcibiskup Kordač, pražský světicí biskup Antonín Podlaha, českobudějovický biskup Bárta, za vojenské oddělení KPR plukovník Seidl, velitel posádky Velké Prahy generál Bartoš, generál Bílý, za Kruh přátel Nezávislé jednoty čsl. legionářů gen. Horák, za Nezávislou jednotu čsl. legionářů major Bíbl, za Družinu čsl. legionářů B. Nesnídal, člen francouzské vojenské mise plukovník Roques, vojenský duchovní Mons. Kepka ad. Mezi dalšími významnými hosty této celonárodní duchovní slavnosti můžeme také ještě jmenovat tehdejšího předsedu senátu JUDr. Mořice Hrubana a členy Ústřední rady Československého Orla, br. F. M. Žampacha a br. Přibyla. Ze Spojených států amerických přijeli manifestovat svoji podporu katolickým legionářům zástupce amerických Čechů-katolíků, zejm. JUDr. Hynka Dostála, a převor chicagského benediktinského kláštera P. Neužil, oba průkopníci čs. odbojové akce z dob 1. světové války. Vedle jednotlivců se památného shromáždění zúčastnila řada katolických spolků, např. Sdružení katolických žen ad. Po předání legionářského praporu se sv. Václavem pronesl před přítomnými br. Cyril Metyš, předseda ÚJČsLK, slavnostní slib, v němž všichni přítomní katoličtí legionáři před Bohem a národem prohlašovali a slibovali: „Vnuknutím Božím a z příkazu národní solidarity šli jsme dobrovolně hájiti přirozených a spravedlivých práv a nároků našeho národa v boj na život a na smrt a jako jediným cílem naším za hranicemi bylo obnovení československé samostatnosti a nezávislosti, tak i dnes v tento památný okamžik svěcení našeho praporu legionářského, necítíme se volni od těchto závazků vůči národu i československé republice... slibujeme vytrvati, československé republiky za každých okolností chrániti, v míru prací a plněním občanských povinností a závazky ku vlasti i národu věrně plniti!" (75) Na závěr přísahy se nesly chrámem zvuky národních hymen. Poté vyslovil arcibiskup Kordač ještě kázání, v němž ocenil zásluhy legionářů o naši svobodu a svatováclavskou tradici označil za základ kultury všech západních Slovanů. (76) Mezitím na hrobu sv. Václava sloužil legionářský kněz P. Arnošt Tuček zádušní mši sv. za padlé legionáře. Po obřadech, při kterých bylo přítomno celkem 243 katolických legionářských bratrů (77), vyšly orelským špalírem legionářské šiky z katedrály a v pochodovém tempu se vraceli zpět na Strahov. Následujícího dne, 5. července 1929, pochodovaly řady katolických legionářů Prahou. Spolu s nimi pochodovali hlavním městem republiky orlové ve svých krojích. V 11 hodin byla čtyřčlenná delegace katolických legionářů, tvořená bratry Metyškem, Novákem, Žampachem a Polanským, přijata prezidentem republiky T. G. Masarykem. Během dvacetiminutového přátelského rozhovoru, když Masaryk svým legionářům podle bratrského zvyku tykal, předali funkcionáři ÚJČsLK panu prezidentovi pamětní listinu s věnováním a jeden výtisk knihy F. M. Žampacha Katolíci v zahraničních bojích o československou samostatnost. Prezident se živě zajímal o katolické legionářské hnutí a zdůraznil nutnost svorné práce všech členů legionářského bratrstva. (78) Setkání proběhlo v přátelské atmosféře a prezident se dostavil také na odpolední cvičení legionářů na strahovském stadionu a vyjádřil jim tím svoji osobní podporu. Svoji účast na svatováclavské slavnosti ukončili katoličtí legionáři 6. července 1929 položením věnce ke hrobu Neznámého vojína na Staroměstské radnici. Další oslavy svatováclavského milénia probíhaly pak opět ve dnech 27. - 29. září 1929. Na sedm set padesát lidí uctilo ostatky sv. Václava při jejich veřejném vystavování. Spolu s miléniem byla otevřena Katedrála sv. Víta a vystaveny české korunovační klenoty. Slavnosti začaly 27. 9., kdy prezident ČSR T. G. Masaryk předal na Václavském náměstí bojovou standartu jízdnímu pluku č. 8, který dostal jméno pluk sv. Václava. Tohoto aktu se zúčastnila také četa katolických legionářů ve stejnokrojích. (79) V noci z 27. na 28. září drželi katoličtí legionáři společně s příslušníky Československého Orla čestnou stráž u hrobu sv. Václava. Na svátek sv. Václava se pak, po noční adoraci, čs. legionáři zúčastnili pontifikální mše sv. za blaho národa a státu. Večer byl vyplněn přednáškou br. D. F. Polanského ve spolkových místnostech na Strahově. Polanský hovořil na téma „Svatý Václav zdrojem naší branné myšlenky". V neděli 29. září v 9 hodin byli katoličtí legionáři přítomni na staroslověnské mši sv. v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Rovněž zde byly vystaveny ostatky sv. Václava. Ve 12 hodin vyšel legionářský průvod ve zbrani od Štefánikových kasáren na Smíchově a směřoval na staroslavný Vyšehrad. Z Vyšehradu se průvod ve 14 hodin odpoledne hnul opět do svatovítského dómu. Před ostatky sv. Václava, vezenými na lafetě děla, cválala na koních orelská jízda. Ostatky, jmenovitě přílbu sv. Václava, korunovační meč a drátěnou košili Knížete, hlídala a doprovázela čestná legionářská stráž. Vedl ji br. major Pelich, který v ruce držel nedávno posvěcený legionářský prapor. Průvod byl zakončen večerním zpěvem Te Deum laudamus ve svatém Vítu. ÚJČsLK měla k 1. září 1929 3379 řádných členů a dalších 1973 katolických legionářů evidovala v jiných katolických spolcích. (80) Koncem roku 1929 již, jistě také pod vlivem mohutného zviditelnění katolických legionářů během národních svatováclavských oslav, stoupá počet členstva ÚJČsLK na 3396. (81) Vedle toho se do spolkové práce přihlásilo dalších 440 tzv. evidenčních členů, kteří nahlásili na brněnském ústředí jednoty svá jména, ale do práce ÚJČsLK se přímo nezapojili. Těchto „pasivních" členů bylo tedy dohromady 2413. (82) Celkový počet členstva jednoty k 1. listopadu 1929 činí 5809. Minul čas slavností a přihlásily se opět staré problémy, které vázaly síly katolických legionářů. Často se tato energie katolických legionářů musela vcelku zbytečně vybíjet v otevřených sporech a tahanicích s jinými legionářskými organizacemi. Tato řevnivost podvazovala celkovou akceschopnost legionářského bratrstva a zpochybňovala jeho funkci a zásluhy jako skutečné progresivní síly stojící na stráži a obraně republiky. V srpnu 1929 uspořádala ČsOL písemnou anketu, jejímž cílem bylo zjistit podmínky pro opětné sjednocení všech legionářů pod jednou hlavičkou. (83) Byl to tah směřující k napravení někdejšího rozkolu v celém hnutí. Do ankety se přihlásil za katolické legionáře br. Adolf Žampach. Ve svém přípisu reagoval na nesprávné důvody, týkající se odchodu některých legionářů z ČsOL. Znovu upozornil na fakt, že orlové-legionáři byli za svoji účast na orelském sletu r. 1922 vyloučeni bez dalšího zdůvodnění z všelegionářské organizace. (84) Zároveň Žampach podrobil kritice současný stav v ČsOL, který podle něho není opravdu legionářsky bratrský, neboť z legií za války se také nevylučovalo a různost názoru či náboženského vyznání se tam obecně tolerovala. Vyloučit někoho z legií na Rusi či jinde kvůli jeho veřejnému přihlášení ke katolickému náboženství by bylo nemyslitelné. (85) Legionáři mohli být postiženi vyloučením z legií a posláním do internace jen za nečestné jednání. (86) S takovým přístupem k náboženskému a ideovému vyznání svých členů, jaký předvedla ČsOL po orelském sletu r. 1922 a několikrát poté, nemůže, podle br. Žampacha, tato nejsilnější a většinově socialistická legionářská organizace aspirovat na to, že jí do budoucna budou katoličtí legionáři důvěřovat.(87) Redaktor Žampach vidí jedinou možnost, jak sjednotit znesvářené či vzájemně se ignorující legionářské skupiny. Tou cestou je společné dorozumění v základních životních problémech všech legionářů a solidární pomoc na poli sociálním. (88) Na základě této sociální solidarity může být postupně oživen i tradiční legionářský duch, který legionáře, podle Žampachových slov, nikdy ve skutečnosti neopustil. Čelný funkcionář ÚJČsLK tedy rozvinul tezi o duchovním, mravním a sociálním sjednocení legionářů, které se má uskutečňovat postupně na podkladě primárního zlepšení osobních vztahů mezi jednotlivci a skupinami. O jakékoliv podobě institucionálního sjednocování legionářských spolků Žampach v žádném případě neuvažuje, neboť se obává možné hegemonie nejsilnějšího legionářského subjektu. (89)

(Dokončení příště.)

Poznámky:

• 1. Navrátil, A.: Kapitán Chadim a tradice legií v odboji. Přerov 1931.

  2. Žampach, A.: Katolíci...; s. 111-112.

  3. Tamtéž; s. 136.

  4. Věstník čsl. legionářů-katolíků: Bez podpisu: Aby bylo jasno; Brno; roč. 1., č. 1., 15. 2. 1926; s. 1-2.

  5. Tamtéž; Žampach, A.: Neorganisovaným legionářům; s. 2-3.

  6. Žampach, A.: in: Věstník; Aby bylo jasno;...s. 3.

  7. Žampach, A.: in: Věstník; Aby bylo jasno;...s. 3.

  8. Žampach, A.: in: Věstník; Aby bylo jasno;...s. 3.

  9. Bez podpisu: Všemu našemu členstvu; in: Věstník; roč. 2., č. 1-2, 26. 3. 1927, s. 7.

  10. Tamtéž; § I., s. 7.

  11. Žampach, A.: II. valná hromada Ústřední jednoty čsl. legionářů (katolíků); in: Věstník; roč. 2., č. 1-2, 26. 3. 1927, s. 5.

  12. Žampach, A.: II. valná hromada Ústřední jednoty čsl. legionářů (katolíků); in: Věstník; roč. 2., č. 1-2, 26. 3. 1927, s. 5.

  13. Diplomatická roztržka mezi ČSR a Vatikánem v letech 1925-1927. Spor propukl kvůli tomu, že výročí upálení Mistra Jana Husa (6. 7.) bylo vyhlášeno za státní svátek a demonstrativně podpořeno presidentem Masarykem, který se účastnil Husových oslav a z Hradu nechal vyvěsit černý prapor s rudým kalichem. Papežský nuncius F. Marmaggi opustil r. 1925 na protest Prahu (viz Marmaggiho aféra). R. 1927 byl spor urovnán a nalezen modus vivendi. Rok nato přijel do Prahy nový diplomatický zástupce sv. Stolce, Mons. Ciriaci.

  14. Nezávislá jednota čsl. legionářů zaslala II. valné hromadě ÚJČsLK svoji zdravici; viz Žampach, A.; II. valná hromada...: Věstník; roč. 2., č. 1-2, 26. 3. 1927, s.5.

  15. Žampach, A.: II. valná hromada...; in: Věstník; 26. 3. 1927; s. 5.

  16. Žampach, A.: II. valná hromada...; in: Věstník; 26. 3. 1927; s. 5.

  17. Žampach, A.: II. valná hromada...; in: Věstník; 26. 3. 1927; s. 5.

  18. Žampach, A.: II. valná hromada...; in: Věstník; 26. 3. 1927; s. 5.

  19. Bez podpisu: Statistika katolických legionářů; 6/1928; s. 1.

  20. Žampach, A.: II. valná hromada...; s. 5

  21. Tamtéž, s. 6

  22. Tamtéž, s. 6

  23. Tamtéž, s. 6

  24. Tamtéž, s. 6

  25. Tamtéž, s. 6

  26. Krpálek, J.: Náš cíl a naše úkoly; in: Věstník, č. 3-4, roč. II., 12/1927, s.5.

  27. Tamtéž; s. 1.

  28. Tamtéž; s. 4.

  29. Tamtéž; s. 1.

  30. Z rakouských biskupů v Českých zemích je nutno připomenout královéhradeckého biskupa Doubravu, který se s českými emancipačními snahami ztotožnil a stal se loajálním biskupem vůči nové ČSR. Němečtí arcibiskupové Huyn a Skrbenský naproti tomu vnitřně ČSR nepřijali; Huyn r. 1918 natrvalo opustil území ČSR, Skrbenský se vzdal prestolu olomouckého arcibiskupa a dožil v ústraní na Moravě.

  31. K problematice tzv. zpřísahanectví legionářů více níže na s. 29-31.

  32. Krpálek, J.: Náš cíl; s. 7.

  33. Bez podpisu: Praha 1929; in: Věstník; roč. III., č. 4, 12/1928, s. 2.

  34. Bez podpisu: Legionáři - svatému Václavu; in: Věstník; roč. IV., č. 2, 6/1929, s.2.

  35. Tamtéž: President Masaryk o svatováclavských oslavách; s.2.

  36. Tamtéž: President Masaryk o svatováclavských oslavách; s.2.

  37. Dostál, E.: Svatý Václav patronem čsl. odboje na Rusi. Praha 1929.

  38. Raab, J.: báseň nadepsána Úvodem. Tamtéž; s. 11.

  39. Bez podpisu: Svatováclavské oslavy legionářů v Praze; in: Věstník; roč. IV., č. 3, 9/1929, s. 2.

  40. Bez podpisu: Svatováclavské oslavy legionářů v Praze; in: Věstník; roč. IV., č. 3, 9/1929, s. 2.

  41. Vedle množství orlů nastoupila před katedrálu také orelská jízda.

  42. Bez podpisu: Svatováclavské oslavy v Praze; in: Věstník, roč. 3, č. 4, 9/1929, s.3.

  43. Tamtéž; s. 4.

  44. Bez podpisu: Pět let...; in: Věstník, roč. 4, č. 3, 9/1929, s.7.

  45. Bez podpisu: Svatováclavské oslavy v Praze; in: Věstník, roč. 3, č. 4, 9/1929, s.6.

  46. zn. S. K. P.: Milenium svatováclavské; in: Věstník; roč. IV., č. 4, 12/1929, s.1.

  47. Bez podpisu: Svatováclavské oslavy v Praze; in: Věstník; roč. 4, č. 3, 9/1929, s.7.

  48. Bez podpisu: Pět let práce...; in: Věstník; roč. 4., č. 4, 12/1929, s.1

  49. Bez podpisu: Pět let práce...; in: Věstník; roč. 4., č. 4, 12/1929, s.1

  50. In: Legionářská stráž; 2. 8. 1929

  51. Žampach, A.: Okolo sjednocovací akce legionářů; in: Věstník, roč. 4, č. 4, 12/1929, s.9.

  52. Žampach, A.: Okolo sjednocovací akce legionářů; in: Věstník, roč. 4, č. 4, 12/1929, s.9.

  53. Žampach, A.: Okolo sjednocovací akce legionářů; in: Věstník, roč. 4, č. 4, 12/1929, s.9.

  54. Žampach, A.: Okolo sjednocovací akce legionářů; in: Věstník, roč. 4, č. 4, 12/1929, s.9.

  55. Žampach, A.: Okolo sjednocovací akce legionářů; in: Věstník, roč. 4, č. 4, 12/1929, s.9.

  56. Žampach, A.: Okolo sjednocovací akce legionářů; in: Věstník, roč. 4, č. 4, 12/1929, s.9.