Problém s homosexualitou
Tomáš Lajkep
V poslední době se vede celkem široká společenská diskuse o akceptaci homosexuálů ve společnosti a o tom, že by tato skupina obyvatel měla mít zajištěna určitá práva. Pokusím se v tomto příspěvku odpovědět na některé základní otázky týkající se tohoto problému.
Je homosexualita nemoc?
Homosexualita dnes není považována za nemoc. V ICD 10 - Mezinárodní klasifikaci nemocí - není jmenována. Chybí-li odpovídající diagnostická kategorie, odpadá nárok na léčbu z rozpočtu zdravotního pojištění a může vzniknout oprávněná otázka, zda je etická léčba něčeho, co není považováno za nemoc. V ICD 9 - předchozí klasifikaci - byla homosexualita uváděna jako samostatná diagnostická jednotka. Námitky, že byla z klasifikace vyřazena na základě tlaku homosexuální lobby, jsou nepravděpodobné. Ostatně v průběhu dějin medicíny můžeme vidět ubývání a přibývání nových diagnostických jednotek docela často. Říká se tomu medicinizace a demedicinizace. Během historie byla homosexualita kriminalizována, pak medicinizována, dekriminalizována a demedicinizována. Podobně se to má například s tzv. „onanií". Onanie byla ještě v 19. století samostatnou jednotkou a byla „léčena" i operativně, například u děvčat klitoridektomií, s tím, že těžké pooperační stavy - ano, i úmrtí - byly považovány za přijatelné riziko dobové lege artis léčby. Další námitka: nemoc není totéž, co biologická deviace. Je to sociální kategorie, což se dá celkem snadno dokázat. Za těchto okolností platí, že za nemoc je považováno v dané historické a kulturní epoše to, co je za nemoc považováno. Je to tautologická definice, ale ukazuje celkem dobře na okolnost, že význam pojmu nemoc nezískáme analýzou definice, ale pozorováním užívání. I kdyby byly nalezeny behaviorální faktory, které vedou k homosexualitě, i kdyby byly objeveny genetické odchylky u homosexuálů a popsány složité neuromodulční teorie vedoucí ke vzniku homosexuálních tužeb, zdaleka to ještě neznamená, že se jedná o nemoc.
Je homosexualita normální?
Homosexualita není normální sexuální aktivita. Bez ohledu na to, že někteří vědci tvrdí, že lidská sexuální orientace je původně nediferencovaná, už jen z anatomie a fyziologie můžeme jasně vidět, že penis a vagína jsou zde jeden pro druhý. Existují jistě různé formy sexuality, ale i mezi liberálními sexuology panuje přesvědčení, že „konečník není svým anatomickým utvářením vhodný k zavádění pohlavního údu." Také orální styk nese značná rizika, zejména infekci močové trubice. Homosexuálové užívají části svého těla k účelu, ke kterému neslouží a z toho důvodu se může mluvit o „nepřirozené sexualitě". Využívání určitých částí těla k jinému účelu, než jaký je přírodou dán, může být různého stupně. A ten s sebou nese také různý stupeň postižení. Zdobení těla tetováním, piercing, obřízka a podobné - může mít různé formy od relativně neškodných, až po těžce mutilující zásahy. Pokud se však ukazuje, že ten či onen akt je zřetelně abnormální, existuje zde velká snaha společnosti jej regulovat a nikoli povzbuzovat k jeho rozšíření. Proto žádný odpovědný lékař ani v současné době permisivního přístupu nedoporučí anální styk jako vhodnou formu sexuality. Jestliže se někdo rozhodne využívat svůj orgán k jinému účelu, než k jakému je tento orgán určen, pak zřejmě bude muset počítat s určitým celkovým postižením. Tělo totiž není jen tento orgán, ale je i celkem, ve kterém tento orgán hraje určitou úlohu. Rozhodne-li se například někdo nechat si vyrvat z úst všechny zuby a udělat si z nich ozdobný řetízek na krk, pak to bude samozřejmě jeho věc, ale mnozí se shodnou na tom, že původní místo zubů je v ústech a že účel chrupu je poněkud jiný než dekorace na krku.<
Má být homosexualita regulována?
Vždy platilo a stále platí, že sex a lidská reprodukce jsou jednou z nejzákladnějších aktivit lidského života. Biolog a antropolog J. Diamond ve svém eseji Puorquoi ľ amour est un plaisir píše:„Spolu se vzpřímenou postavou a šedou kůrou mozkovou je sexualita tím nejvýznamnějším, co nás dělí od ostatních živých bytostí". Tento názor podporuje i E.O. Wilson významný sociobiolog současnosti. „Kdyby oplodnění bylo jedinou biologickou funkcí sexu, mohlo by se ho dosáhnout daleko ekonomičtěji, „vlézt" na samičku a zasunout penis dokáže samec za pár vteřin. Nejméně sociální savci se páří právě takto, téměř bez ceremonií. Druhy, u nichž se vyvinuly dlouhotrvající svazky, jsou též většinou těmi, které spoléhají na rozvinuté rituály dvoření." Na jiném místě vysvětluje, že „lidské bytosti jsou svou sexualitou jedinečným zjevem mezi primáty, pokud jde o mnohostrannost a intenzitu jejich sexuální aktivity (v sexuální atletičnosti je mezi vyššími savci překonají jen lvi)." Z toho plyne, že sexuální styk má u člověka nejen prokreativní funkci, ale že je i důležitým prvkem lidského sociálního chování. Nelze se tedy divit, že jak filosofové, tak i náboženské systémy se k problematice regulace sexuality vyjadřovaly s velkou vážností a snažily se vymezit pravidla, podle kterých by se sexuální a reprodukční aktivity měly řídit. Nepochybně právě náboženství hrálo v dřívějších dobách v regulaci sexuality velmi významnou a pozitivní úlohu. Není tedy možné se domnívat, že by homosexuální chování mohlo být jakousi výjimkou v celkové tendenci lidstva regulovat sexualitu jako takovou a že by se mohlo uskutečňovat bez jakékoli sociální kontroly. Je církev v dnešní době institucí, která může kompetentně rozhodovat o způsobu sociální regulace homosexuality? Dnešní církev není takovou institucí. Co je to za sílu, která nás nutí jednat morálně? Podle Platona stvořili Bohové člověka ne příliš dokonalého. Člověk není smyslově dostatečně vnímavý, nemá ostré zuby, nemá drápy. V souboji s přírodou by těžko obstál, proto si musí budovat přístřešky, vyrábět zbraně a oblečení. Avšak společensky člověk mohl žít jen v malých skupinkách, protože kdykoli se více skupinek lidí dostalo k sobě, vypukly mezi nimi boje. Slitovali se Bohové nad lidmi a seslali diké -spravedlnost. Tak mohly skupiny lidí žít pospolu a postupně vítězit nad přírodou.< Princip, který formuje morální vztahy mezi lidmi tedy sice pochází od Boha, ale není přímo tímto Bohem. Tak vznikala idea „přirozeného mravního zákona" jako neosobní přirozené síly, která může být rozpoznána každým racionálně myslícím subjektem. Tento přirozený zákon zavazoval každého člověka bez výjimky a jakékoli náboženské systémy nemohly být s tímto zákonem v přímém rozporu. Očekávalo se, že i politické systémy budou respektovat požadavky přirozeného zákona. Tento antický výklad přirozeného světového řádu se promítl i do křesťanství, islámu a dokonce ovlivnil i judaistickou tradici (v osobě Maimonida), takže ve středověku učenci všech tří náboženství shodně zdůrazňovali vztah mezi Boží vůlí a stvořeným řádem, který zavazoval všechny jednotlivce, bez ohledu na jejich náboženské vyznání. Avšak v 16. století se ocitly v ostrém konfliktu různé formy téhož náboženského vyznání (křesťanství). Dokonce pro mnohé církevní politiky byla vzápětí důležitější příslušnost k národu než příslušnost k víře (Richelieu: Dávám přednost francouzskému hugenotovi před španělským katolíkem.) a stále rostlo napětí mezi náboženskými požadavky a vládní mocí. Za těchto okolností se zdálo, že je nezbytné určit základní morální požadavky na jiném základě než náboženském, protože bylo zcela evidentní, že mezi různými náboženstvími existuje celá řada rozporuplných interpretací. Nicméně ani osvícenectví by nedokázalo likvidovat hierarchický řád morálních požadavků církve, kdyby sama církev k tomu nevytvářela předpoklady. Osvícenecká generace politiků a právníků obrátila svou pozornost opět k přirozenému zákonu jako ke klíči, který měl umožnit pochopení vztahů mezi národy a lidmi navzájem. Zatímco idea Boha, který stvořil a udržuje tento řád byla odmítnuta, nebyla odmítnuta idea univerzality tohoto řádu. Základní morální nároky vznášené na člověka byly považovány za nedotknutelné, neboť se předpokládalo, že jsou součástí skutečnosti, tak jak působí sama o sobě (vzpomeňme na I. Kanta). Tento názor byl zpochybněn až koncem 19. století některými filozofy. Tak například K. Marx se domníval, že úplná a správná morálka se nemůže rozvinout v třídně rozdělené společnosti a že jakákoli forma morálky je vždy společensky podmíněná. F. Nietzsche tvrdil, že neexistuje žádná absolutní morálka. Podle tohoto vlivného filozofa je morálka tvořena lidmi a je dějinným fenoménem. Neexistují žádné morální fenomény, pouze morální interpretace fenoménů přesněji podle něj spíše dezinterpretace. Zpochybnění základních morálních fundamentů je nakonec tématem současných filozofických debat. V každém případě jsme dnes v situaci, kdy církev není považována za kompetentní rozhodovat o podobě společenské regulace sexuality a reprodukce. Má na tom svůj vlastní podíl. Může církev uznat „bezhříšnost" homosexuálních styků? Nemůže, a to z mnoha důvodů. Pravidla sexuální čistoty vylučují nezávazné sexuální styky - ať již heterosexuální nebo homosexuální.„...v hříších proti přírodě, ve kterých se porušuje sám řád přírody, se děje bezpráví samému Bohu, pořadateli přírody" (cit. T. Akvinský, Theologická summa, zda neřest proti přírodě je největší hřích mezi druhy nečistoty). Není možné tolerovat homosexuální styky a zároveň udržovat poměrně náročný řád sexuálního života legitimních partnerů. Uznáním homosexuálních styků by se zhroutila celá instituce manželství. Není to nutné. Zkušenost ukazuje, že čím je církev tolerantnější, tím více přívrženců ztrácí. Mnozí reportéři píší emotivní články o tom, jak je církev celkem dobrá instituce, ale v této věci nepochopitelně zkostnatělá, a jeden by měl málem dojem, že k tomu, aby do ní vstoupili jim chybí už jen ta maličkost, aby byla vstřícnější k homosexuálům. Jako by se pak z praktikujících homosexuálů stali snadno katolíci. Ale opak je pravdou. Vstřícnějším přístupem církev málokoho získá a mnohé odradí. Má být všechno, co je z hlediska církve hříšné, také společensky nelegální? Pravidla demokracie takovou volbu vylučují. Dokonce ani sama církev na tom netrvá. Tak například existuje mnoho důvodů kritizovat možnost rozvodu manželství, ale nevím o tom, že by církev usilovala o změnu stávající právní praxe, která rozvod umožňuje. Dokonce je zde patrná evidentní snaha vycházet v pastorační práci vstříc rozvedeným a znovu sezdaným párům. Dalším fenoménem, který je hodný pozornosti, je prostituce. Vždy byla považována za nemorální a vždy se uvažovalo spíše o tom (s výjimkou totalitních států), jak prostituci vhodně regulovat, než jak ji zakázat. Vychází se zkrátka z přesvědčení, že to, co nelze vykořenit, je nutné zákonně omezit tak, aby se napáchalo co nejméně škody. Tedy ani to, že je něco z hlediska církve nemorální, není důvodem k odmítnutí legislativní regulace, která by nebyla jen restriktivní. Je možné, aby křesťan souhlasil s návrhem na registrované partnerství? Možné to je. Tomáš Akvinský udává trojí důvod pro dobro manželství.Fides, proles, sacramentum.< Fides je přátelské společenství mezi mužem a ženou. Je základním stavebním kamenem manželské instituce, i když není obdařena dětmi a není míněna jako svátost. Proles jsou děti - manželství má být otevřené pro přijetí dětí - to se nemusí vždy podařit, ale není to důvod k rozvázání manželského svazku. Sacramentum je svátost. Takto vnímají manželství křesťané, ale i pro mnohá jiná náboženská vyznání je manželství jakoby svaté. Křesťané uznávají nerozlučitelnost (a jistou posvátnost) i těch manželství, která nejsou uzavřena v kostele. Homosexuální svazky mohou být různé, například: trvalé, přechodné, promiskuitní. Jestliže uznáváme hierarchii i uvnitř hříchu, jak například činí právě jmenovaný Tomáš Akvinský, pak jistě uznáme, že lepší je svazek trvalého charakteru než promiskuita. V trvalém svazku jde totiž právě o socializační prvek, který v promiskuitních vztazích absentuje - jedná se tedy o situaci, která je bližší naší lidské přirozenosti, než je tomu v případě přelétavých styků, ve kterých nejde o sociální soužití, ale jen o sexuální uspokojení. Takže i v homosexuálních svazcích můžeme pozorovat dvojí: Jednak vztahy, které se svým charakterem - trvalostí, oddaností, zázemím, věrností a podobně blíží onomu fides - tedy přátelskému soužití, a ty, které se mu vzdalují, tedy ty, ve kterých jde pouze o realizaci sexuálního pudu bez jakýchkoli sociálních vztahů a závazků. Proto křesťan, který uvažuje v intencích přirozeného mravního řádu, rozeznává mezi homosexuálními aktivitami, které jsou charakterizovány snahou o trvalý vztah, a mezi těmi aktivitami, které sledují jen uspokojení sexuality. Je tedy možné snažit se o to, aby institucionálně byly podporovány vztahy náročnější - vztahy směřující k věrnosti a dlouhodobému soužití. Proto je registrované partnerství přijatelnou možností společenské regulace homosexuality. Na druhé straně se však musí zdůraznit, že legitimizace partnerského vztahu dvou homosexuálních jedinců nemůže znamenat to, že se jim přiznají práva na všechna další manželská dobra. Proles - tedy děti - mají být vychovávány v prostředí stabilního heterosexuálního prostředí - k tomu může posloužit řada důkazových cest. Rovněž samozřejmě nejde v případě homosexuálního vztahu usilovat o svátost. Závěr: Automaticky nelze říct, že to, co je nepřirozené, co je hříšné, nemůže být legislativně regulováno jako pozitivní společenská instituce.