Jak (ne)hledat Hitlerův motiv k holocaustu - díl I.
Jan Horník
Jak již bylo řečeno v předmluvě (1), nebudeme se nacismem zabývat historicky, ale filosoficky. Nepůjde tedy o poznávání nacistických dějin, ale o pochopení nacistické filosofie světa. Ale proč? Proč při hledání odpovědi na otázku - proč došlo ke genocidě židovského národa - nejít cestou historické vědy? Co je důvodem k tomu, abychom při našem hledání v podstatě ignorovali obrovské množství nashromážděných historických znalostí a namísto toho se soustředili na oblast filosofie? Odpověď je vcelku jednoduchá: protože historickým výzkumem se k rozumnému vysvětlení nikdy nemůžeme dostat; protože filosofie je jedinou adekvátní cestou k pochopení příčiny, která Hitlera a nacisty vedla k uskutečnění holocaustu.
1. I. Bezradní historici
Takové jednoznačné tvrzení, podle nějž může být odpověd nalezena jedině prostřednictvím filosofie, přesněji řečeno filosofickým rozborem Hitlerova světonázoru, samozřejmě nelze klást bez odpovídajícího odůvodnění. Než se o něj ale pokusíme, bude vhodné se alespoň ve zkratce obeznámit s výsledky a povahou historické metody, aby bylo lépe zřejmé, oč vlastně běží. Nejprve se proto stručně zastavíme u tří historiků: Paula Johnsona, Iana Kershawa a Johna Lukacse.
Paul Johnson
Paul Johnson ve svém díle Dějiny židovského národa z roku 1987 v kapitole Holocaust mimo jiné píše:
„Německo bylo nejsilnější ekonomickou, vojenskou a kulturní mocností v Evropě a jeho násilný útok proti Židům v letech 1933-1945 je ústředním bodem moderních židovských dějin. V mnoha ohledech jde stále ještě o záhadnou událost - nikoli co se týče faktů (2), které byly doloženy omračujícím množstvím důkazního materiálu, ale co se týče příčiny. Němci byli zdaleka nejvzdělanějším národem na světě. Jako první dosáhli všeobecné gramotnosti dospělých. V letech 1870-1933 patřily jejich univerzity v podstatě ve všech oborech k nejlepším na světě. Proč se tento vysoce civilizovaný národ organizovaně zaměřil na Židy s tak obrovskou, nesmyslnou brutalitou? Identita oběti tuto záhadu ještě prohlubuje. (...) Když se Německo vrhlo na Židy, nešlo pouze o masovou vraždu. Doslova se jednalo o masovou vraždu blízkých příbuzných. Jak ktomu došlo?
Knihy, které se pokoušejí o vysvětlení, už zaplňují celé knihovny, ale všechny pokusy se nakonec ukazují jako nepřiměřené. Největší zločin v dějinách zůstává do určité míry záhadou. Nicméně jeho hlavní složky se dají souhrnně uvést. Pravděpodobně nejdůležitější příčinou byla první světová válka, která zasadila německému národu omračující úder. Němci do ní vstupovali sebejistě. Vždyť křivka jejich vzestupu k velikosti dosahovala svého vrcholu. I přes strašné oběti ji zdrcujícím způsobem prohráli. Cloumal jimi zármutek a vztek - naléhavě potřebovali obětního beránka.
Válka měla i druhý efekt. Změnila způsob, jakým Německo spravovalo své záležitosti. Předválečné Německo bylo v Evropě vzorovou zemí, pokud šlo o dodržování zákonů. Občanské násilí bylo něčím neslýchaným a pro Němce nepředstavitelným. Antisemitismus v Německu existoval, ale k fyzickému násilí vůči Židům, natožpak k pogromům nedocházelo, a ani dojít nemohlo. Válkou se všechno změnilo. Všude lidé přivykli násilí, ale v Německu se k němu navíc přidružil prvek zoufalství. Konec bojů v roce 1918 nepřinesl střední a východní Evropě mír - znamenal jen dvacetiletý interval mezi dvěma obrovskými, otevřenými konflikty. V průběhu těchto dvaceti let bylo pak násilí se střídavou intenzitou využíváno jako hlavní politický argument. (...)
Z tohoto násilím infikovaného prostředí radikálních válečných veteránů se vynořil Adolf Hitler. Původem byl Rakušan: narodil se na rakousko-bavorském pomezí v roce 1889 jako syn rakouského celníka. Žil v Linci a pak ve Vídni, kde byl starostou Karl Lueger. Hitler měl za sebou úctyhodnou válečnou minulost a těžkou otravu plynem. Později ve své knize Mein Kampf (1924) prohlásil, že ‚židovský problém‘ si uvědomil až jako mladý muž. Jeho otec však byl prokazatelný antisemita a Hitler byl po celé dětství a mládí vystaven antisemitským názorům. Stal se vůči Židům chorobně zaujatý a tato posedlost v něm zůstala po celý život. Jeho osobní vášnivost a ještě víc jeho kolosální vůle se staly úhelnými kameny ve válce Německa proti Židům. Bez Hitlera by k ní nemohlo dojít. Na druhé straně by ale způsobil jen malou škodu, nebýt destruktivních živlů uvnitř Německa, které měl k dispozici. Neobyčejně obratně se mu podařilo vytvořit politický náboj tím, že sloučil dohromady dva mocné zdroje, jejichž výsledné spojení bylo mocnější než prostý součet těch dvou sil. Sloučením malého socialistického uskupení - Německé dělnické strany - s násilnickou skupinou bývalých příslušníků branných sil vznikla masová organizace, Německá nacionálně socialistická dělnická strana. (NSDAP). (...) Hitler dále využil dvou důsledků války - potřebu obětního beránka a kultu násilí - a spojil je dohromady. Jejich výslednici zaměřil na Židy.
Hitlerův antisemitismus obsahoval všechny obvyklé prvky, od křesťanské Judensau po pseudovědeckou rasovou teorii. Ve dvou ohledech ale ‚vynikal‘ nad průměr. Za prvé ho Hitler přijal za svůj světový názor (Weltanschauung) - stal se pro něho dokonalým vysvětlením světa. I jiná politická uskupení v Německu si pohrávala s antisemitismem nebo ho dokonce kladla na přední místo v politice, ale teprve nacisté z něj udělali základ a cíl svého programu (ačkoli kladli důraz pokaždé na něco jiného podle toho, k jakému publiku mluvili). Za druhé byl Hitler sice Rakušan rodem, ale srdcem byl Pangermán. V roce 1914 vstoupil do německé, nikoli do rakouské armády. Jeho antisemitismus byl směsicí německého a rakouského vzoru. Od Němců převzal ohromný a stále sílící strach z ‚žido-bolševického Ruska‘ a také mýtus Sionských protokolů." (3)
U Johnsona nacházíme několik charakteristických prvků historického přístupu a jeho výsledků. Johnson v prvé řadě nezná uspokojivé vysvětlení genocidy Židů a příčina pro něj zůstává do jisté míry záhadou. Dále, když už se snaží nějak vysvětlit otřesné události druhé světové války, zaměřuje se především na to, jak se dějiny uskutečnily. Tzn., že se zajímá především o faktický průběh historických událostí a vysvětlení se snaží podat tak, že si klade otázku - jak k tomu došlo? Jinými slovy, domnívá se, že když pozná, jak dějiny proběhly, že z toho bude moci pochopit i důvody, i když třebas nedokonale, proč v dějinách německý národ jednal takovým způsobem, že to skončilo holocaustem. Příčinu, tzn. to, na co se ptáme otázkouproč, tedy hledá prostřednictvím zodpovídání otázky jak.
Tento metodický přístup se viditelně projevuje, když se Johnoson snaží podat alespoň určité možné vysvětlení židovské tragédie, totiž když tvrdí, že ‚pravděpodobně nejdůležitější příčinou byla první světová válka‘. Ta měla údajně způsobit potřebu obětního beránka a vnést do společnosti násilí. Jako vysvětlení tu Johnson v podstatě navrhuje historické dění. Jakoby hlavní hybnou příčinou, která způsobila genocidu, byla první světová válka a její události. Obdobným způsobem přistupuje i k Hitlerovi. Konstatuje fakta, např. že se Hitler stal chorobným antisemitou, zabývá se tím, jak Hitler v politické praxi postupoval, a nakonec uzavírá tvrzením, že Hitler využil důsledky války a jejich výslednici zaměřil na Židy. V podstatě se vše týká toho, jak dějiny proběhly.
Naše základní otázka ale stojí jinak. Chceme pochopit, proč historie proběhla právě tímto způsobem. Kdybychom se drželi Johnsonových tezí, snažili bychom se například porozumět tomu, proč Hitler výslednici důsledků války zaměřil právě na Židy. Využil důsledky války třeba jako prostředek k uskutečnění svých mocenských ambicí? Nebo to udělal proto, že byl fanatickým antisemitou? A museli bychom se pochopitelně ptát dále. Například proč byl Hitler antisemitou a proč právě z jeho pojetí antisemitismu plyne cíl vyhladit židovský národ jako takový? Atd.
Johnson sám se například v případě Hitlerova antisemitismu odvažuje tvrzení, že antisemitismus se pro něj stal dokonalým vysvětlením světa. Avšak pokud tomu tak skutečně bylo, potřebovali bychom dále vědět, proč se antisemitismus Hitlerovým světonázorem stal? Můžeme se snad spokojit s pouhým konstatováním, že Hitler žil v antisemitském prostředí a že určité myšlenky převzal? To přece není dostatečné vysvětlení. Proč? Například proto, že v antisemitském prostředí nežil jen Hitler a ze všech jeho současníků se rozhodně automaticky nestali fanatičtí antisemité. U Hitlera proto muselo působit ještě něco jiného. A i kdybychom na tento sociologický výklad vzniku Hitlerova antisemitismu nakonec přistoupili, objevuje se další problém. I když totiž bylo tehdejší společenské prostředí nepochybně antisemitské, a mohlo se tedy stát, že Hitler v jeho důsledku přijal antisemitismus jako vševysvětlující světonázor, rozhodně to nebyl antisemitismus, z něhož by vyplýval požadavek na totální likvidaci celého židovského národa. Hitlerův antisemitismus byl právě mnohem radikálnější než jakýkoliv běžný antisemitismus tehdejší společnosti. I v tomto případě by tu proto musel působit ještě nějaký další faktor, bez jehož odhalení by bylo vysvětlení nedostatečné.
Přesvědčivé vysvětlení by proto v Johnsonově případě vyžadovalo nejen objasnění toho, proč se právě pro Hitlera antisemitismus stal dokonalým vysvětlením světa, ale i toho, proč z něj Hitler vyvodil něco tak radikálního jako genocidu. To se však od Johnsona nedozvíme. Jako historik celkem přirozeně pokračuje především v popisu dějin. Zaměřuje se tak hlavně na způsob, jakým dějiny proběhly, a nikoliv na to, proč byl jejich průběh právě takový, jaký byl.
Jak píše na počátku ukázky, pokud se týká příčiny holocaustu, jedná se pro něj v mnoha ohledech stále o záhadnou událost.
Ian Kershaw
Na obdobnou bezradnost ohledně příčin narážíme i u Iana Kershawa. Ten ve svém díle Hitler z roku 1998 píše například následující:
„Proč a kdy se stal Hitler fixovaným a chorobným antisemitou, jak je znám od napsání svých prvních politických pojednání v roce 1919 až po text jeho závěti v berlínském bunkru v roce 1945? Poté, co jeho paranoidní nenávist zformovala politiku, která vyvrcholila zabitím miliónů Židů, je to samozřejmě důležitá otázka. Odpověď je nicméně méně jasná, než bychom si přáli. Ve skutečnosti najisto nevíme proč, dokonce ani kdy se Hitler změnil v maniaka a utkvělého antisemitu.
Hitlerova vlastní verze je vyložena v některých dobře známých a výrazných pasážích Mein Kampfu. Podle nich nebyl v Linci antisemitou. Po příchodu do Vídně mu byly tamější antisemitské noviny zpočátku cizí. Ale servilita převládajícího tisku při zacházení s habsburským dvorem a s jeho pomlouváním německého císaře ho postupně přivedly k ‚slušnější‘ a ‚přitažlivější‘ linii, kterou zastávaly antisemitské noviny Deutsches Volksblatt. Rostoucí obdiv ke Karlu Luegerovi - ‚největšímu německému starostovi všech dob‘ - napomohl změnit jeho postoj k Židům - ‚moje největší přeměna ze všech‘ - a během dvou let (nebo podle jiného popisu, během jednoho roku) byla přeměna úplná. Hitler zdůrazňuje jednu jedinou událost, která mu otevřela oči pro ‚židovskou otázku‘:
‚Když jsem se tak jednou potloukal centrem města, náhle jsem narazil na zjev v dlouhém kaftanu s černými kadeřemi.
Moje první myšlenka byla - je toto také Žid?
Tak ovšem v Linci nevypadali. Kradmo a opatrně jsem toho muže pozoroval, avšak čím déle jsem zíral do tohoto cizího obličeje a bez přestání pátravě zkoumal jeho rysy, tím více se v mém mozku první otázka měnila v jinou:
Je tohle také Němec?‘ (4)
V důsledku tohoto setkání, pokračuje Hitler, si začal kupovat antisemitské brožury. Nyní byl schopen vidět, že Židé ‚nebyli Němci zvláštního vyznání, ale národ sám o sobě‘. Vídeň se nyní jevila v jiném světle. ‚Kamkoliv jsem šel, viděl jsem Židy, a čím více jsem viděl, o to ostřeji se napohled vydělovali od ostatních lidí.‘
Nyní, abychom zůstali u Hitlerova vlastního popisu, jeho odpor rychle rostl. Jazyk, který Hitler užívá v těchto pasážích Mein Kampfu, prozrazuje smrtelný strach z nečistoty, špíny a nemoci - ze všeho, co spojoval s Židy. Svou nově nalezenou nenávist také rychle zformoval do teorie spiknutí. Nyní Židy spojoval s každým zlem, kterého si všiml: s liberálním tiskem, kulturním životem, prostitucí, a - což bylo nejvýznamnější ze všeho - identifikoval je jako vedoucí sílu v sociální demokracii. Právě tehdy ‚spadly klapky z mých očí‘. Cokoliv spojeného se sociální demokracií - straničtí vůdci, zástupci Říšské rady, tajemníci obchodního svazu a marxistický tisk, který hltal s odporem - mu nyní připadalo židovské. Toto ‚poznání‘, napsal, mu však poskytlo velké zadostiučinění. Jeho již existující nenávist k sociální demokracii, k anti-nacionalismu strany, se nyní vyjasnila: její vedení bylo ‚téměř výlučně v rukou cizího národa‘. ‚Teprve nyní‘, poznamenává Hitler, ‚jsem zcela poznal svůdce našeho národa.‘ Marxismus a židovstvo propojil tím, co nazval ‚židovské učení marxismu‘.
Je to názorný popis, ale nepodporují ho ostatní zdroje, které vrhají světlo na Hitlerovo období ve Vídni. Ve skutečnosti je s nimi tento popis v některých ohledech přímo v rozporu. Přes všechny problémy s autobiografickými částmi Mein Kampfuse všeobecně uznává, že Hitler se na maniakální rasistický antisemitismus opravdu obrátil, když byl ve Vídni. Kromě Hitlerových vlastních slov však dostupné důkazy pro potvrzení tohoto stanoviska nabízejí málo. Výklad v posledku spočívá na vyvážení pravděpodobných možností." (5)
Nyní Kershaw krátce uvádí, co víme od některých tehdejších Hitlerových souputníků, především od Augusta Kubizeka a Reinholda Hanische (str. 62-64), a poté pokračuje takto:
„Neexistuje tudíž spolehlivé soudobé potvrzení Hitlerova paranoidního antisemitismu během vídeňského období. Pokud máme věřit Hanischovi, Hitler v této době ve skutečnosti vůbec nebyl antisemitou. Navíc ani Hitlerovi blízcí kamarádi z první světové války si nevzpomínají, že by Hitler vyjadřoval antisemitské názory, které by stály za povšimnutí. Vzniká tedy otázka, zda si Hitler svou vídeňskou ‚konverzi‘ k antisemitismu v Mein Kampfu nevymyslel; zda se jeho patologická nenávist k Židům ve skutečnosti neobjevila až po prohrané válce v letech 1918-19.
Proč si Hitler mohl vymyslet tvrzení, že se ideologickým antisemitou stal ve Vídni? A stejně tak, proč by mohlo být ‚obrácení‘ na konci války považováno za něco, co je zakryto příběhem dřívější přeměny? Odpověď spočívá v obraze, který o sobě Hitler vytvářel na počátku dvacátých let, obzvláště po neúspěšném puči a následném procesu. To vyžadovalo vlastní portrét vykreslený v Mein Kampfu, portrét bezvýznamného člověka, který od počátku bojoval proti nepřízni, člověka odmítnutého ‚vládnoucí‘ akademickou obcí, který se sám vypracoval horlivým studiem, který především skrze své vlastní hořké zkušenosti dospívá k jedinečným poznatkům o společnosti a politice, které mu bez cizí pomoci umožnily, aby si ve věku okolo dvaceti let utvořil ucelený ‚světonázor‘. Tento nezměněný ‚světonázor‘, tvrdil v roce 1924, mu zajistil nárok na vedení nacionálního hnutí a vlastně i nárok na to, být nastávajícím ‚velkým vůdcem‘ Německa. Tehdy Hitler možná sám sebe dokonce přesvědčil, že všechny části ideologické skládačky zapadly na své místo během jeho vídeňských let. Na počátku dvacátých let každopádně nebyl nikdo v situaci, aby tento příběh popřel. Přiznání, že se stal ideologickým antisemitou teprve až na konci války, když ležel oslepen hořčičným plynem v nemocnici v Pasewalku a doslechl se o německé porážce a revoluci, by jistě vyznělo méně hrdinsky a také by zavánělo hysterií.
Nicméně, vzhledem k intenzitě jeho nenávisti vůči Židům mezi roky 1919 a koncem jeho života, je těžké věřit, že mezi všemi lidmi zůstal Hitler nedotčen jedovatou antisemitskou atmosférou Vídně, kterou znal - jednoho z nejostřeji protižidovských měst Evropy. Bylo to město, kde na přelomu století radikální antisemité obhajovali trestání sexuálních vztahů mezi Židy a ne-Židy jako sodomii a obhajovali umísťování Židů pod dohled během Velikonoc, aby zabránili rituálním vraždám dětí. Rasistický antisemita Schönerer značně napomáhal rozdmýchávat nenávist. Lueger, jak jsme si všimli, byl schopen využít rozšířený a surový antisemitismus, aby vybudoval svou křesťansko-sociální stranu a upevnil si své držení moci ve Vídni. Hitler oba velice obdivoval. Ještě jednou, bylo by zvláštní, kdyby Hitler ze všech lidí obdivoval právě je, ale nebyl by ovlivněn tak základním rysem jejich poselství jako jejich antisemitismem. Určitě se od Luegera naučil získávat body na popularizování nenávisti k Židům. Otevřeně antisemitské noviny Deutsches Volksblatt, které Hitler četl a vychvaloval a kterých se v té době prodávalo okolo 55 000 výtisků denně, popisovaly Židy jako činitele rozkladu a korupce a opakovaně je spojovaly se sexuálními skandály, zvrhlostí a prostitucí. Pomineme-li pravděpodobně smyšlenou příhodu s Židem v kaftanu, zní Hitlerův popis toho, jak se postupně vystavoval vlivu hluboké protižidovské zaujatosti ze strany antisemitského vulgárního tisku a jeho dopadu na něj, když byl ve Vídni, vcelku věrohodně.
Pravděpodobně žádné jednotlivé setkání jeho odpor k Židům nevyvolalo. Třebaže to není víc než dohad, vzhledem k Hitlerovu vztahu k jeho rodičům by mohla existovat nějaká spojitost s nevyřešeným oidipovským komplexem. Hitlerovo spojení Židů a prostituce podnítilo spekulace, že vysvětlení poskytují sexuální fantazie, posedlosti a zvrácenosti. Znovu - spolehlivý důkaz neexistuje. Sexuální konotace nebyly ničím víc, než co mohl Hitler posbírat z novinDeutsches Volksblatt. Jiné vysvětlení by bylo jednodušší. Krátce před dobou, kdy Hitler vstřebával vídeňský antisemitismus, zažil bolestnou ztrátu blízké osoby, neúspěch, odmítnutí, osamocení a narůstající chudobu. Propast mezi jeho sebe-zobrazením jako zklamaného velkého umělce a architekta a realitou jeho života jako ztroskotance si vyžadovala nějaké vysvětlení. Lze předpokládat, že upadlý vídeňský antisemitský tisk mu pomohl takové vysvětlení nalézt.
Pokud se ale Hitlerův antisemitismus skutečně utvořil ve Vídni, proč zůstal nepovšimnut jeho okolím? Odpověď by mohla být banální: v tomto semeništi zuřivého antisemitismu byly protižidovské nálady tak běžné, že mohly projít prakticky bez povšimnutí. Argument vycházející z ‚mlčení‘ proto nic nedokazuje. Nicméně stále je tu svědectví od Hanische a jednoho neznámého člověka o Hitlerově přátelství s Židy, se kterým je třeba se vypořádat. Zdá se, že stojí v přímém rozporu s Hitlerovým vlastním detailně vylíčeným popisem jeho obrácení se na antisemitismus ve Vídni. (...)
O tom, zda Hitler žil s Židy ve svém okolí v mužském domově ve skutečném přátelství, jak prohlašuje Hanisch, lze pochybovat. Hitler si během svého života vytvořil pozoruhodně málo ryzích přátelství. I přes příval slov, který se řinul z jeho úst jako politika, byl během svého života mistrem v maskování svých skutečných citů dokonce i před lidmi ze svého bezprostředního doprovodu. Byl také chytrým manipulátorem lidí ve svém okolí. Jeho vztahy s Židy v mužském domově byly alespoň z části jistě vypočítavé. Robinson mu vypomáhal s penězi. Také Neumann za něj vyrovnával malé dluhy. Löffner byl Hitlerovým prostředníkem k prodavačům. Ať už byly jeho pravé city jakékoliv, ve svých kontaktech s židovskými prodavači a obchodníky byl Hitler jednoduše pragmatikem: dokud pro něj mohli prodávat jeho malby, dokázal svou abstraktní nechuť k Židům překousnout.
I když se často tvrdí, z velké části na základě Hanischova svědectví a nedostatku zmínek o Hitlerových antisemitských názorech ve skrovných dostupných zdrojích, že Hitler nebyl během svého pobytu ve Vídni rasistickým antisemitou, nenaznačuje vyvážení pravděpodobných možností přeci jen jiné vysvětlení? Pravděpodobnější se zdá, že Hitler skutečně začal Židy nenávidět během svého pobytu ve Vídni, jak později tvrdil. Spíš než o promyšlený ‚světonázor‘ však v této doběpravděpodobně stále šlo jen o málo více než o racionalizaci jeho osobních poměrů. Byla to personalizovaná nenávist - obviňování Židů ze všech potíží, jež ho potkaly ve městě, které si spojil s osobním neštěstím. Avšak tam, kde byla antisemitská jízlivost tak normální, nebylo jakékoliv vyjádření této nenávisti, kterou přijal za vlastní, nápadné pro jeho okolí. A paradoxně, dokud Židy potřeboval, aby mu pomohli vydělat to, co považoval za živobytí, mlčel o svých skutečných názorech a občas možná dokonce pokrytecky činil poznámky, jak naznačuje Hanisch, které bylo možné brát, i kdyby omylem, jako pochvalné k židovské kultuře. Teprve později, budeme-li sledovat tuto linii argumentace, racionalizoval svou nenávist do plně rozvinutého ‚světonázoru‘, který se s antisemitismem jakožto jádrem utvrdil na počátku dvacátých let. Zformování ideologického antisemitismu muselo počkat na další klíčovou fázi v Hitlerově vývoji, sahající od konce války do jeho politického probuzení v Mnichově v roce 1919." (6)
Jak je vidět, ani Ian Kershaw přesně neví, proč a kdy se Hitler stal fanatickým antisemitou. Tento svůj negativní závěr nám prozrazuje hned na počátku. Pak nejprve krátce shrnuje Hitlerovu vlastní verzi z Mein Kampfu a poté se v konfrontaci s dostupnými zdroji a dobovými svědectvími snaží sám předložit různá možná vysvětlení a pravděpodobné varianty vzniku Hitlerova antisemitismu.
Pro celou citovanou pasáž jsou charakteristické dvě věci. Zaprvé, celá se pohybuje v hypotetické rovině; na žádné jisté a jednoznačné tvrzení ohledně vzniku Hitlerova antisemitismu prakticky nenarazíme. A zadruhé, hlavním zájmem Kershawa je určit moment nebo období, kdy se Hitler na antisemitismus ‚obrátil‘, obzvláště zda to skutečně bylo ve Vídni, a možných příčin, které mohly Hitlerův antisemitismus způsobit, se dotýká jen okrajově. Zabývá se tedy především otázkou - kdy se Hitler stal antisemitou.
Z hlediska historika je koncentrace na časový moment vzniku Hitlerovy fanatické nenávisti pochopitelná, neboť právě průběh dějin je hlavním předmětem jeho zájmu. Mohl by však být takový postup smysluplný i v našem případě? Nezavedl by nás do slepé uličky? Dokázali bychom na otázku ‚proč holocaust‘ uspokojivě odpovědět? Jaký význam by pro náš problém vůbec mělo, kdyby se nám spolu s Kershawem například podařilo odhalit, kdy se Hitler antisemitou stal? V podstatě žádný. Ať už se totiž Hitler stal fanatickým antisemitou kdykoliv, problém proč by zůstal i nadále nevyřešen. Poznání kdy k tomu došlo totiž není poznáním příčiny, ale časového momentu zformování Hitlerova antisemitismu. I kdybychom tedy například zjistili, že se Hitler stal fanatickým antisemitou ve Vídni, musel by logicky následovat dotaz - proč ve Vídni? Byli bychom tak stále na začátku. To je právě dáno povahou našeho cíle. My totiž chceme odhalit příčinu Hitlerovy nenávisti, a nikoliv zjistit, kdy hledaná příčina Hitlerův genocidní antisemitismus způsobila.
Kershaw sám několik možných příčin sice navrhuje, ale zmiňuje je jen krátce a navíc jako nejisté spekulace. Uvádí například oidipovský komplex, freudovsky laděné sexuální fantazie, snahu nějak si vysvětlit vlastní neúspěch a životní nepřízeň, závislost zneuznaného umělce na židovských souputnících během Hitlerova pobytu ve Vídni či tzv. proces racionalizace osobních poměrů. Když už se tedy Kershaw snaží nějaké možné vysvětlení příčiny nabídnout, pohybuje se spíš v sociologicko-psychologické rovině, kam jeho vlastní odbornost nesahá. Jsou to skutečně jen náznaky, které postrádají jakoukoliv další argumentaci a přesvědčivost. Pokud bychom například přijali tezi o ‚pravděpodobné racionalizaci Hitlerových osobních poměrů‘, museli bychom si ihned položit otázku, proč Hitler své osobní poměry vlastně racionalizoval a proč je racionalizoval právě tak, že výsledkem tohoto procesu byla myšlenka na genocidu? Atd. Kershaw se však v případě Hitlerova antisemitismu otázkami proč podrobněji nezabývá, a proto u něj uspokojivé vysvětlení příčiny nenalezneme. Jeho základní stanovisko zní jasně: ‚ve skutečnosti najisto nevíme proč, dokonce ani kdy se Hitler změnil v maniaka a utkvělého antisemitu‘.
Pro lepší pochopení rozdílu mezi metodou historika a způsobem práce filosofa se ještě můžeme zastavit u Hitlerovy historky s Židem v kaftanu z Mein Kampfu. V případě Kershawa je to vlastně případ, kdy jednu z možných příčin vzniku Hitlerova antisemitismu vylučuje, i když opět jen pravděpodobně. Kershaw doslova konstatuje, že ‚pravděpodobně žádné jednotlivé setkání jeho odpor k Židům nevyvolalo‘. S tím by se snad dalo souhlasit, neboť celoživotní fanatická nenávist jistě nevzniká jako nějaká banální fyzikální záležitost: vidím Žida - začnu nenávidět. Snad právě proto nemá ani Kershaw potřebu toto své vyloučení jedné z možných příčin nějak zdůvodňovat a samotné Hitlerovo vyprávění pomíjí jako pravděpodobně smyšlené. Dejme tomu.
Co kdybychom ale tolik nespěchali a trochu se nad Hitlerovou historkou, byť třeba nepravdivou, zamysleli? Mohli bychom si třeba položit otázku, proč Hitler takovou historku do Mein Kampfu vůbec zařadil? Proč čtenáře obtěžuje s tím, že se sám sebe tehdy ptal, zda člověk kterého potkává, je také Němec? Proč pro něj vůbec bylo důležité, jakou národnost má člověk, kterého potkává? Proč by měli být ve Vídni jen Němci? Copak se snad dnes, když jdeme po ulici, ptáme, zda jsou lidé okolo nás výhradně příslušníci národa, v jehož státě se nacházíme? Proč si Hitler třeba nepoložil otázku, zda člověk kterého viděl není sebevražedný útočník? Atd.
Při důkladnějším zamyšlení nad Hitlerovými spisy by se nám pak možná odhalila celá řada nutných předpokladů, které již muselo Hitlerovo přesvědčení obsahovat, aby si takovou otázku vůbec mohl smysluplně klást. Třeba by se ukázalo, že když Hitler v Mein Kampfu, který podle svých vlastních slov napsal za účelem poučení příznivců nacistického hnutí, uvádí jeden konkrétní příklad, na kterém chce čtenáři vysvětlit logiku svých myšlenkových pochodů, že je třeba brát takové příhody, i kdyby smyšlené, vážně, a ne je pomíjet jako nepodstatné. Možná by se nám nakonec při důkladném sledování Hitlerova uvažování podařilo pochopit, proč mohla konfrontace s tehdejším obyvatelstvem Vídně v kombinaci s určitým předchozím přesvědčením Hitlera dovést až k něčemu tak obludnému, jako je genocida. Třeba bychom pak skutečně dokázali pochopit, proč byl Hitler fanatickým antisemitou.
To by ovšem vyžadovalo filosofičtější přístup k Hitlerovým spisům a nesměli bychom je například brát jen jako účelový prostředek, který měl napomoci vytvořit vůdcovskou legendu.
John Lukacs
Nad výjimečností Hitlerova antisemitismu a jeho příčinou se ve své knize The Hitler of History z roku 1997 zamýšlí i John Lukacs. V šesté kapitole, která nese název The Jews: Tragedy and Mystery, mimo jiné píše:
„Motivy Hitlerovy židofobie zůstávají záhadou. Zjistitelnější, alespoň do značného rozsahu, jsou jeho záměry. Ale než se pokusím učinit nezbytné rozlišení mezi motivy a záměry, bude namístě učinit ještě další rozlišení.
Musíme si uvědomit, že židovský ‚problém‘ byl Hitlerovou základní posedlostí. Jak jsem naznačil v 5. kapitole, mnohem základnější posedlostí než byla jeho posedlost důležitostí životního prostoru. V určitém momentě svého života Hitler sám sebe přesvědčil, že přítomnost Židů je základní problém Německa a Evropy, a pravděpodobně celého světa, jinak řečeno - klíč k historii. Píši ‚přesvědčil sám sebe‘ spíše než ‚dospěl k přesvědčení‘, protože druhý obrat přinejmenším částečně naznačuje důsledek vnějších vlivů; a zatímco byl Hitler jako každá jiná lidská bytost nepochybně ovlivněn tím, co četl a co ostatní mohli říkat, bylo toto přesvědčení z velké části svého druhu výtvorem jeho vlastní mysli.
Ve skutečnosti se k němu termín ‚antisemita‘ úplně nehodí. ‚Antisemitismus‘ se jako slovo objevil v sedmdesátých letech 19. století, když - možná obzvlášť v Německu - bývalá, většinou (ačkoliv nikdy výlučně) náboženská diskriminace Židů slábla. Co místo toho zesílilo, byla kategorizace a názory na segregaci Židů (nebo dokonce jejich vypovězení z národní společnosti) kvůli jejich údajným rasovým vlastnostem, dokonce včetně křesťanů s nedávnými židovskými předky. Antisemitismus tak byl často namířen proti asimilovaným Židům, kteří byli úspěšní v obsazování důležitých pozic ve svých národních společnostech, kteří si byli jisti svými právy a svým nezpochybnitelným uznáním za občany státu. Mnozí lidé v mnoha částech světa se proti takovému nezpochybnitelnému přijetí stavěli. Stejně tak Hitler. Ale on nebyl obyčejným antisemitou. Málo antisemitů pokládalo - nebo stále pokládá - přítomnost Židů nejen za problém nebo zdroj národní nevole, ale za principiální problém svého národa. Mnoho antisemitů také bývá rasisty - ve skutečnosti je jejich antisemitismus jen částí jejich rasismu - kdežto Hitler byl pravým opakem. Jeho posedlost Židy byla hlubší a důslednější než jeho rasismus, což je důvod, proč na začátku této podkapitoly raději píši židofobie než antisemitismus. Dokonce je možné, že i v letech 1919-23, kdy se stal prominentem mezi mnoha nacionalisty, kteří se vezli na vlně obecně rozšířeného antisemitismu, byl Hitler jedním z mála a možná byl jediný mezi všemi ostatními národními socialisty (kromě okrajových fanatiků jako byl Julius Streicher), pro nějž byl židovský ‚problém‘ zcela prvořadý.
Byla to posedlost a pro jeho mysl nebyla vůbec iracionální jako některé jiné fobie. Opakovaně, dokonce již v roce 1920, říkal, že židovský ‚problém‘ nesmí být řešen emocionálními, ale ‚střízlivými‘, ‚racionálními‘, ‚vědeckými‘ prostředky. Později, a i po zbytek svého života, stále opakoval, že Židé jsou bacili, viry a parazitující škůdci na tělech žijících národů a že v životě každého národa přijde čas, kdy se jako ovčácký pes zvedne a jedním velkým pohybem se otřepe a zbaví se škůdců. Nakonec, několik hodin před svou smrtí, v poslední větě své závěti (kde, jak jsme viděli, nenapsal o životním prostoru ani slovo) nadiktoval: ať se stane cokoliv, německý národ nesmí Židům dovolit, aby se vrátili do jeho středu. (7)
Nyní vzniká otázka: kdy se Hitlerova židofobie vyhranila - nebo zatvrdila - v jeho mysli. V Mein Kampfu napsal, že jeho ‚pochopení‘ toho, co znamená přítomnost Židů, se objevilo ve Vídni okolo dvaceti let jeho věku; že před tím, než přijel do Vídně, nebyl přesvědčeným antisemitou; a že ve Vídni ho jeho překvapivé, ačkoliv postupné, pochopení vlivu Židů stálo ‚největší vnitřní duševní boje a teprve po měsících zápasu mezi rozumem a citem se vítězství začalo přiklánět na stranu rozumu. O dva roky později cit následoval rozum, aby byl od té doby jeho nejvěrnějším strážcem a varovatelem‘. (Je zajímavé si všimnout Hitlerova vlastního řazení: cit dohánějící rozum, nikoliv naopak.) Přesto Jäckel a ostatní nenacházejí žádné Hitlerovo antisemitské prohlášení až do třicátého prvního roku jeho života v Mnichově. V druhé kapitole určené vídeňsko-mnichovské otázce jsme viděli, že byly možná čtyři případy, ve kterých Hitler pravděpodobně vědomě upravil podmínky a fakta o svém raném životě. Musíme alespoň připustit možnost, že v tomto případě mohla být úprava neúmyslná, že Hitler zpětně umístil utvrzení své židofobie do Vídně z více důvodů než z důvodu propagandy nebo aby přesvědčil své eventuální čtenáře. Neměli bychom pochybovat o tom, že nejpozději ve Vídni začal Hitler sdílet část běžného průměrného lidového antisemitismu té doby a daného místa. Ale neexistuje důkaz, že se to stalo jeho posedlostí, respektive že přeměna jeho antisemitismu do židofobie proběhla ve Vídni, a ne až později v Mnichově. Nelze příliš pochybovat ani o tom, že rozhodující byly jeho zkušenosti s mnichovskými levičáky a poté se sovětským ‚režimem‘ s mnoha jeho židovskými vůdci. Nicméně náhlé propuknutí základní posedlosti namísto původního antisemitismu zůstává záhadou.
Zbývá jedna možná úvaha o motivační síle jeho židofobie, úvaha, která se nerovná (a ani rovnat nemůže) vysvětlení a která není víc než hypotézou. Týká se Hitlerova vztahu s otcem. (...)
‚Poháněn nenávistí‘ - o tom máme dostatek důkazů, včetně Hitlerových vlastních slov. Ale takové obecné tvrzení není ničím více než postřehem o duševním sklonu. Dovolte mi zopakovat: skutečné motivy či jinými slovy skutečné zdroje Hitlerovy židofobie nejsou zjistitelné. To, co je zjistitelnější a zjistitelné opodstatněně, jsou důkazy jeho vyslovených záměrů. Mezi právnickým a historickým důkazem existuje rozdíl, ale pro oba správně platí veliká maxima zdravého rozumu Samuela Johnsona: ‚Úmysly musejí být vyvozeny z činů.‘ Pravda je těžko uchopitelná věc a právo je často hrubým sítem; ale dokonce i právo, nebo alespoň to anglické, uznává ‚motiv‘ jako důkaz jen tehdy, když se odvolává na vyslovený úmysl. Historikovo pátrání po důkazu a jeho přijetí není omezeno kategoriemi právního postupu. Potenciálně je vše vodou na historikův mlýn - což činí jeho práci zároveň snazší i obtížnější než práci právníka či soudce. Ale také on si musí být vědom rozdílu mezi motivy a záměry. I když historikův úkol zahrnuje hledání důkazů vyjádřených záměrů jeho subjektu, musí se vyhnout kategorickému a často falešnému přisuzování psychických motivů - zhoubnému intelektuálnímu zlozvyku tohoto století. Jinými slovy, psychické zdroje Hitlerových motivů jsou jedna věc, zatímco vyjádření jeho úmyslů je věc druhá - a historikovým principiálním úkolem je snaha porozumět té druhé věci a popsat ji včetně vývoje toho, kdy a jak se tyto úmysly projevily v činech." (8)
U Lukacse si můžeme opět všimnout celkové bezradnosti ohledně motivu a zdrojů Hitlerovy fanatické nenávisti k Židům. Ani on uspokojivou odpověď evidentně nezná.
Ve své úvaze se Lukacs nejprve věnuje skutečnosti, že Hitlerův antisemitismus byl zcela výjimečný a pro pojmenování jeho nenávisti dokonce užívá speciální termín ‚židofobie‘, aby Hitlera odlišil od ostatních antisemitů tehdejší doby. Když pak popisuje povahu Hitlerovy posedlosti, uvádí, že pro Hitlera samotného nebyla tato posedlost ničím iracionálním a že opakovaně prohlašoval, že antisemitismus nesmí být otázkou emocí.
Tento moment rozhodně stojí za pozornost, neboť Lukacs je jedním z mála, kdo si dobře uvědomuje fakt, že Hitler sám vždy zastával názor, že problém Židů je nutné uchopit střízlivou vědeckou racionalitou. Tato Hitlerova tvrzení o nutnosti rozumového zdůvodnění antisemitismu však nejsou dodnes brána příliš vážně. To je sice pochopitelné, neboť na první pohled se skutečně zdá nemožné, že by něco tak strašného jako holocaust mohlo být opravdu výsledkem racionální úvahy, nicméně jak postupně uvidíme v dalších kapitolách, tento předsudek je ve skutečnosti neopodstatněný a pochopení pravých příčin Hitlerovy nenávisti k Židům spíš blokuje.
Ale zatím se držme způsobu, jakým Lukacs při hledání vysvětlení postupuje. Poté, co konstatuje výjimečnost Hitlerova antisemitismu, klade si otázku, ‚kdy se Hitlerova židofobie vyhranila - nebo zatvrdila - v jeho mysli‘. Stejně jako Kershaw se tedy soustřeďuje na časové hledisko vzniku Hitlerovy nenávisti a také on svou úvahu ohledně přesného časového určení jejího vzniku, včetně příčiny, končí negativním závěrem. I přes svůj celkově skeptický postoj však Lukacs uvádí alespoň jedno možné sociologicko-psychologické vysvětlení vzniku Hitlerovy nenávisti a zvažuje možný vliv vztahu Hitler-otec. I zde se však pohybuje pouze v rovině hypotézy. Jak sám na konci celé ukázky píše, psychické zdroje Hitlerových motivů nejsou věcí, která by příslušela historikům, a omezuje se jen na konstatování faktu, že Hitler byl poháněn silnou nenávistí.
Právě konec celého citátu je pro nás zajímavý z hlediska metodického poučení. Lukacs v něm totiž popisuje, co je podle něj principiálním úkolem historika. Hned po opakovaném konstatování nezjistitelnosti motivů píše, že ‚zjistitelnější jsou důkazy jeho vyslovených záměrů‘, a jak dále z textu vysvítá, má na mysli důkaz ve smyslu empiricky dostupného faktu, tzn. něco, co může historická věda spolehlivě doložit. Konkrétně mu jde o vyjádření Hitlerových úmyslů (dejme tomu, že má na mysli například veřejné projevy, rozkazy či jiné dokumenty, které by dokázaly, že taková židofobie existovala a že Hitler měl opravdu v úmyslu Židy zlikvidovat) a následně i o vývoj toho, jak a kdy se takové úmysly uskutečnily. Mohl by tedy například postupovat tak, že by hledal pasáže z Mein Kampfu, kde Hitler píše o nutnosti bojovat proti Židům, a pak by zkoumal, jak boj v dějinách konkrétně proběhl. Důraz na historicky spolehlivé důkazy o Hitlerových záměrech klade proto, aby se vyhnul nepodloženým spekulacím, které by mohly velice snadno vést ke zfalšování pravdy.
Zamyslíme-li se však nad tím, co se při zvolení takové metody vlastně děje, je zřejmé, že toto nemůže být cesta pro nás, pokud chceme skutečně najít zdroje Hitlerovy židofobie. Kam totiž Lukacs převádí naši pozornost svým důrazem na tzv. ‚druhou oblast‘? Na skutečnosti, které mají existovat na způsob důkazů. Tzn., že se má jednat o empiricky dostupná fakta, která by prokazatelně doložila, že záměry skutečně existovaly. Chce tedy jako historik najít důkazy, že úmysly existovaly, a pak popisovat, jak a kdy se konkrétně projevily v dějinách. My ale chceme zjistit, proč měl Hitler úmysly, které nalézáme v historicky doložitelných vyjádřeních, a nikoliv dokazovat, že záměry opravdu existovaly, natož abychom popisovali průběh dějin, který právě byl výsledkem sledování záměrů. Jinými slovy, nás zajímá právě Hitlerův motiv k pronásledování Židů a jeho zdroje a musíme se proto primárně soustředit na Lukacsovu ‚první oblast‘, které se ze samotné povahy věci nemůžeme vyhnout.
V případě Lukacse tak ani nemusíme řešit, zda svým termínem ‚psychické zdroje‘ (psychic sources) myslí racionální nebo emocionální stránku věci, zda by například rozlišoval racionální a iracionální motivy atd., protože ať už jde o jakékoliv psychické zdroje a motivy, Lukacs svou metodickou zásadou, která klade důraz na důkazy vyslovených záměrů a na zkoumání průběhu jejich uskutečnění v dějinách, de facto zakazuje zaměřit se na ‚první oblast‘ jako takovou, čímž se jako historik zcela odřezává od oblasti, kde jedině lze motiv hledat, totiž v labyrintu Hitlerovy mysli (viz níže).
Pokud se tedy Lukacs ve svých výzkumech nacismu důsledně drží této metody a soustřeďuje se výhradně na to, co nazývá ‚druhou oblastí‘, je logické, že mu v posledku nezbývá nic jiného než rezignovat na možnost uspokojivého řešení a v případě motivů a zdrojů Hitlerovy židofobie skončit u konstatování, že nejsou zjistitelné.
Shrneme-li si tedy náš krátký exkurz do děl Paula Johnsona, Iana Kershawa a Johna Lukacse, je zřejmé, že koncentrace na historii k uspokojivému vysvětlení příčin masové vraždy na Židech nevede a i při podrobných a obsáhlých výzkumech nacistických dějin i nadále zůstává manko ve vysvětlení příčin, které dějiny nacismu utvářely. A pokud se historici přeci jen snaží nějaké vysvětlení podat, pohybují se čistě na úrovni možného a pravděpodobného a jejich odpovědi nejsou přesvědčivé. Základní problém pak spočívá v tom, že jejich hlavním zájmem je studium dějin, například toho že, jak a kdydějiny proběhly, čili toho, že se něco během nacistické éry fakticky stalo, jak se to stalo či kdy se to stalo, a to je jiný aspekt skutečnosti, než na který se ptáme otázkou proč.
Nám však půjde právě o pochopení toho, proč byly dějiny nacismu právě takové, jaké byly, konkrétně proč nacisté vyhlazovali židovský národ, a naším cílem tedy nebude poznávat dějiny nacismu, ale jejich příčiny. Budeme se proto muset soustředit přímo na to, co výše citovaní historici považují za stále nevyřešené, nebo dokonce nevyřešitelné, totiž na otázku proč Hitler usiloval o zničení Židů. Krátce, musíme se od počátku a důsledně ptát - proč holocaust?
1. II. Jakou příčinu hledáme
Co ale vlastně hledáme, když si klademe otázku - proč holocaust? Na první pohled se to možná zdá jasné - chceme jednoduše odhalit příčinu holocaustu. Bez dalšího je však zřejmé, že lidské dějiny jsou velice komplikovaná záležitost, a tak příčina určitě nebyla jen jedna a svou roli jistě sehrálo příčin mnoho. Jen namátkou lze uvést například tyto: prostředí, v němž Hitler vyrostl, stav tehdejší německé společnosti, který Hitlerovi umožnil dostat se k moci, průmyslová síla Německa, která umožnila vybudovat moderní armádu, německý prezident Hindenburg, který Hitlera jmenoval v lednu 1933 říšským kancléřem, meziválečná mezinárodní sestava politiků, kteří Hitlera nedokázali včas odstavit od moci, samotné komplikované dějiny židovského národa, železnice, bez níž by Eichmann nikdy nemohl tak efektivně celou masovou vraždu provést, teorie, v nichž Hitler a nacisté nalezli inspiraci pro vlastní světonázor, samotní nacisté a lidé, kteří vládli Třetí říši, atd., atd... Nejrůznějších příčin, které mohly nějak ovlivnit dějiny první poloviny minulého století, je zkrátka tolik, že na jejich úplné odhalení či vyloučení by nestačily ani celé knihovny, a bez nadsázky lze říci, že prakticky není v lidských silách celý komplikovaný kauzální propletenec v úplnosti rozmotat a podat tak zcela vyčerpávající vysvětlení celé tragédie.
Znamená to tedy, že uspokojivé vysvětlení nikdy nemůžeme podat? Má vůbec smysl se o nějaké pokoušet? Než před zdánlivou neomezenou rozsáhlostí celého problému předčasně kapitulujeme, zkusme se důkladněji zamyslet nad tím, co přesně chceme poznat, když si klademe otázku - proč holocaust? Třeba se ukáže, že uspokojivé vysvětlení není totéž, co vysvětlení vyčerpávající.
Je evidentní, že se ptáme na příčinu. Příčin je však mnoho nejen co do počtu, ale existují i jejich různé druhy. Podle klasického aristotelského dělení existují čtyři druhy příčin jsoucna (jsoucnem je myšleno vše, co nějakým způsobem existuje): příčina materiální (causa materialis), příčina formální (causa formalis), příčina účinná neboli působící (causa efficiens) a příčina účelová (causa finalis). Přičemž první dvě příčiny jsou tzv. vnitřními příčinami jsoucna, kdežto druhé dvě tzv. vnějšími. (9)
Toto rozdělení a užívání termínu příčina pro jejich čtyři druhy je vlastní především filosofii a při běžném užití slova mají lidé obvykle na mysli především účinnou příčinu, čili to, co něco působí, například sochař jako účinná příčina sochy, nebo myslí na účelovou příčinu, která se běžně označuje slovem účel, v případě lidského skutku také termínem motiv, například - jím, abych žil. V běžné mluvě tedy termínem příčina označujeme hlavně tzv. vnější příčiny a pro tzv. vnitřní příčiny bychom termín příčina možná ani neužili. Například není zvykem říkat, že příčinou pomníku je kov nebo jeho forma, ale hlavně se myslí na sochaře, případně na účel, pro který byl pomník vytvořen. (Jak uvidíme vzápětí, v případě naší otázky proč holocaust půjde o oblast příčin vnějších, a proto by s terminologií neměl být problém.)
Abychom alespoň o trochu lépe pochopili, co Aristotelovo dělení vlastně znamená, aplikujme ho nejprve na jsoucno, jakým je obytný dům. V tomto konkrétním případě by materiální příčinou bylo to, z čeho byl dům postaven, formální příčinou by byla vlastní forma domu, to, čím dům je (nemyslí se tu tedy podoba v běžném smyslu slova, jde spíš o to, co nějaká věc je, z čehož pak plyne i samotná podoba), příčinou účinnou by byl stavitel a příčinou účelovou by byl účel, pro který dům vznikl - aby bylo kde bydlet.
A nyní si vyjasněme, o který druh příčiny jde nám, když se ptáme proč holocaust. Pokud jde o materiální příčinu (causa materialis), tzn. z čeho holocaust sestával, byla to státem organizovaná fyzická likvidace Židů. Pokud jde o formu holocaustu (causa formalis), tzn. čím ve své podstatě byl (co byl), byla to masová vražda židovského národa. Ohledně vnitřních příčin holocaustu jsou tedy naše znalosti relativně dobré a v zásadě víme, o co šlo. O vnitřní příčinu nám tedy nepůjde, neboť bychom objasňovali již objasněné a k vyřešení zbývající záhady holocaustu bychom tak nepřispěli. Naše otázka proto míří na jednu z vnějších příčin.
Pokud jde o účinné příčiny (causa efficiens), ani zde vážnější problém neexistuje, a to i přesto, že někteří lidé tvrdí, že absolutní jistotu o nich dosud nemáme. Například proto, že se dodnes nenašel žádný přímý důkaz o tom, kdo přesně vydal rozkaz ke konečnému řešení, a nemáme proto stoprocentní jistotu, že rozkaz vyšel od Hitlera. Objevují se dokonce i hypotézy, že Hitler ve skutečnosti nevěděl, co se děje, čili že nebyl onou ústřední účinnou příčinou, která stála na počátku spuštění celé genocidy. Podle mého názoru jsou však tyto spekulace bezpředmětné a i při krátkém zamyšlení je jasné, že první a hlavní působící příčinou celého řetězce nacistické mašinérie musel být právě Hitler. K účinným příčinám proto jen stručně.
Je skutečností, že miliony Židů byly povražděny a tato vražda se uskutečnila ve státě, který ovládali nacisté, v jejichž čele stál od léta 1921 až do konce Třetí říše v dubnu 1945 Hitler. Třetí říše byla vůdcovským totalitním státem, v němž měl Hitler prakticky neomezenou moc a kontrolu nad všemi svými podřízenými, obzvláště pak nad stranickým a státním aparátem, a v tomto státě se proto bez Hitlerova souhlasu a vědomí něco takového jako systematická masová vražda miliónů nemohlo nikdy uskutečnit. Konečné rozhodnutí proto muselo bezpochyby padnout přímo na vrcholu celé mocenské pyramidy. I když se tedy rozkaz dosud nenašel, a nemáme proto historickou jistotu ve smyslu Lukacsova ‚doložitelného vysloveného záměru‘, v tomto případě nám chybí písemný důkaz, který by svým charakterem dokázal obstát před dnešními soudy, nemůže být žádných pochyb o tom, že to byl skutečně sám Hitler, kdo celou genocidu prakticky spustil. Z faktu genocidy a znalosti fungování totalitního státu to lze vydedukovat. Nebudeme-li tedy přímo zpochybňovat samotný holocaust, pak v případě první účinné příčiny není problém. Musel to být právě Hitler. Na tom se snad shodne i drtivá většina politologů, kteří jsou důkladně obeznámeni s fungováním nacistického totalitního státu.
Zmíněný případ s nenalezeným rozkazem nám ale může posloužit k lepšímu pochopení rozdílu mezi vnějšími příčinami celé genocidy, tzn. mezi těmi, kdo vraždu způsobili, a mezi účelem (causa finalis) neboli motivem, pro který ji způsobili. O jaký rozdíl jde, je dobře patrné, když si uvědomíme, co bychom se dozvěděli, kdyby se nám například podařilo najít Hitlerův rozkaz. O kterém proč bychom jeho nalezením získali historickou jistotu? O účinné příčině, o tom, že nacistická mašinérie se skutečně dala do pohybu proto, že Hitler k tomu vydal rozkaz. V případě holocaustu bychom tak měli stoprocentní justiční jistotu v tom, kdo přesně byl hlavní účinnou příčinou, která celou tragédii spustila. My však chceme poznat ještě něco jiného. Chceme nalézt odpověď na otázku, co bylo účelem masové vraždy, čili proč Hitler takový rozkaz vůbec vydal. Detektivní hantýrkou řečeno, zajímá nás motiv masové vraždy, o kterém stále panují velké nejasnosti.
Aby bylo zcela jasné, o co jde, můžeme si uvést jeden analogický příklad z kriminalistiky, např. případ loupežné vraždy. Když je nalezena mrtvola, detektiv hledá zaprvé účinnou příčinu (čili vraha) a zadruhé motiv (v tomto případě cíl obohatit se cizím majetkem). Objasnění vraždy si pak vyžaduje odhalení obou příčin. Nevíme-li totiž, proč vrah vraždil nebo kdo byl vrahem, uniká nám jedna z podstatných složek lidského činu. Lidský čin se totiž může uskutečnit jedině tehdy, existuje-li lidský činitel a cíl činu. Filosofickou terminologií řečeno, jsou to nutné podmínky. Čin totiž nemůže vzniknout bez činitele a činitel zase nemůže činit, pokud nechce ničeho dosáhnout. V případě loupežné vraždy se obětí například nemůže stát člověk, který nemá žádný majetek, neboť vrah vraždí právě proto, že sleduje cíl vlastního obohacení, ke kterému vražda slouží jako prostředek. Kdyby tedy vraždou nemohl nic uloupit, nevraždil by, neboť by se prostředek míjel s cílem, kterého chce vrah dosáhnout. Vražda by nemohla splnit svůj účel. A protože jsou činitel a účel nutnými vnějšími příčinami, bez nichž je čin vraždy nemyslitelný, vraždu nelze považovat za uspokojivě vysvětlenou, chybí-li znalost jedné z nich. Podaří-li se však vraha i motiv nalézt, je případ vyřešen.
Pokud si tedy předběžně načrtneme možnou strukturu vnějších příčin holocaustu, mohla být následující: na jedné straně byl Hitler, jednotliví nacisté, vojáci atd., kteří byli spolupachateli genocidy. Přesněji, na začátku byl Hitlerův rozkaz k vraždění, uprostřed jednotliví činitelé nacistického mocenského aparátu a na konci obsluhy plynových komor a popravčí čety, které genocidu vykonávaly. Druhou stránkou celé vraždy byl potom motiv či motivy, které jednotliví činitelé kauzálního řetězce svým konáním sledovali.
Pro přesnější orientaci ve struktuře vnějších příčin je dobré si uvědomit i to, že na úrovni motivů jednotlivých spolupachatelů mohly existovat rozdíly. Tzn., že někteří činitelé vraždící mašinérie, například strojvůdci transportních vlaků nebo obsluhy plynových komor, nemuseli přesně znát skutečný motiv celé genocidy. Jejich vlastní motivy mohly být jiné, například se mohli na vraždě podílet proto, aby se obohatili. Jejich motivy se proto mohly zcela lišit od motivu, kvůli kterému se nacistické vedení rozhodlo holocaust provést. Mohli bychom pak například rozlišovat mezi těmi, kdo jednali tzv. z přesvědčení, čili znali skutečný motiv a jeho zdůvodnění, a těmi, kdo sledovali nějaký vlastní prospěch nebo třeba tzv. ‚jenom plnili rozkazy‘. (10)
Vina pochopitelně náleží všem, kdo v celém řetězci neřekli NE, ale z hlediska důležitosti motivů jsou podstatnější ideologové a vůdci, neboť právě bez jejich motivu a rozhodnutí k němu by se vražda neuskutečnila. Tento rozdíl je patrný z toho, že jednotlivé katy lze bez vlivu na výsledek vyměňovat, kdežto výměna prvního ideologa a jeho motivu znamená ztrátu důvodu pro spuštění vraždy. Genocida by se nekonala. Z tohoto hlediska byl proto nejdůležitější motiv Hitlera, který stál na vrcholu mocenského aparátu, protože v tomto smyslu byl právě jeho motiv ‚první‘ účelovou příčinou celé tragédie.
Vzhledem k tomu, že z výše načrtnuté struktury a druhů příčin známe jak genocidu samotnou, tak i vrahy, k uspokojivému objasnění holocaustu nám zbývá nalézt Aristotelovu čtvrtou příčinu, čili účel genocidy. Naše otázka proč holocaust je proto dotazem na Hitlerův motiv k masové vraždě židovského národa, a proto se pokusíme odhalit, co genocidou Hitler v posledku sledoval.
(Pokračování příště.)
Poznámky:
Následující seriál textů je mírně zkrácenou ukázkou první kapitoly z chystané knihy ‚Proč došlo k holocaustu‘, takže se v textech občas objeví i odkazy na některá místa knihy, která nebudou v Distanci otištěna. Vzhledem k tématu první kapitoly by to však nemělo představovat žádný vážný problém, a proto jsem se rozhodl ponechat text prakticky v původním znění.
Všechna tučná zdůraznění v citovaných textech jsou autorova.
Paul Johnson, Dějiny židovského národa, Rozmluvy 1995, str. 451-453.
Citováno podle Adolf Hitler, Mein Kampf, Mnichov 1938, str. 59.
Ian Kershaw, Hitler 1889-1936, London 1999, str. 60-62.
Tamtéž, str. 64-67.
Lukacs obsah poslední věty jen parafrázuje. Hitler svou závět z 29. dubna 1945 uzavírá doslova takto: „Vor allem verpflichte ich die Führung der Nation und die Gefolgschaft zur peinlichen Einhaltung der Rassegesetze und zum unbarmherzigen Widerstand gegen den Weltvergifter aller Völker, das internationale Judentum." Tzn.: „Především zavazuji vedení národa a přívržence k úzkostlivému dodržování rasových zákonů a k nelítostnému odporu proti světovému traviči všech národů, proti mezinárodnímu židovstvu." Celá závět viz např. www.ns-archiv.de.
John Lukacs, The Hitler of History, New York 1998, str. 182-187.
Vzhledem k tomu, že předmětem této studie není teorie příčin, nebudeme se nyní zabývat tím, zda Aristotelovo dělení vyčerpávajícím způsobem odpovídá realitě. Pro náš účel bude dostačující, když si s jeho pomocí vysvětlíme, jakou z příčin hledáme v našem případě.
O spolupachatelích a jejich motivech viz např. Christopher R. Browning, Obyčejní muži - 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení" v Polsku, ARGO, Praha 2002.