Současná diskuse o vzestupu neliberálních demokracií ve světě a její souvislosti - závěr

Václav Hrabák

(Pokračování z Distance 1/8)

3. Kritika suverenity lidu

Český Ústavní soud, mnozí významní čeští právní teoretici i někteří političtí vědci pokládají suverenitu lidu za legitimizaci moci. Je pozoruhodné, že málokterý z nich předkládá argumenty, které by dokazovaly, že suverenita lidu vskutku legitimizuje moc. Nedostává se nám argumentů pro tento názor ani od Ústavního soudu ani od výše uvedených právních vědců. Jak jsme mohli vidět výše, většinou se spokojí s konstatováním, že legitimní je ten režim, s kterým alespoň v zásadě souhlasí většina obyvatelstva, což ovšem nemá opět být nic jiného, než jinými slovy vyjádřený princip suverenity lidu. Proč je to však právě souhlas většiny, co legitimizuje nadvládu nad člověkem, zůstává často nezodpovězeno.

Přitom souhlas většiny, jako prostředek legitimizace moci sebou může přinášet mnohé problémy. Souhlas většiny může legitimizovat i jakýkoliv režim bez ohledu na to, zdali například zavírá část svého obyvatelstva do koncentračních táborů. Tak mohl být legitimní i nacionálně socialistický režim v Německu, neboť je možné, že v určité momenty s nacionálně socialistickým režimem souhlasila většina obyvatel německého státu.

Souhlas většiny jako prostředek legitimizace moci dále znamená, že stejný režim může být v určitý moment nelegitimní, a aniž by se jakkoliv změnil, může se stát v dalším momentě legitimním, neboť legitimita podléhá názorům lidí, a ty jsou proměnlivé, a to často bez přímého vlivu daného předmětu určitého názoru. Nelegitimní režim se také vyvražděním dostatečného množství lidí, kteří s ním nesouhlasí, může stát legitimním.

Zdá se, že při nakládání se suverenitou lidu jako prostředkem legitimizace moci se mnozí autoři spoléhají a přímo nebo nepřímo odkazují na Rousseauovu koncepci a jím formulovaný vztah mezi suverenitou lidu, souhlasem většiny a legitimizací moci. Nasvědčovaly by tomu časté odkazy na Rousseaua u Pavlíčka a Šamalíka, podobně jako přímé či nepřímé odkazy na Rousseauova následovníka abbé Sieyèse u Ústavního soudu a Klokočky. Podobně by tomu nasvědčovalo označování Rousseaua za otce moderní demokracie. (81) To nás však staví před otázku, zdali Rousseauova koncepce vskutku legitimizuje moderní demokracie.

Jean-Jacques Rousseau tvrdil, že legitimní je ta moc, která zachová lidskou svobodou, která umožní, aby, ač ve společnosti druhých, člověk stále jednal svobodně. Taková podmínka je splněna tehdy, když lidé směřují k obecnému dobru a řídí se obecnou vůlí. Existence obecné vůle je podmínkou, aby byla určitá moc legitimní. Rousseau se domníval, že obecná vůle může být vyjevena, vyjma specifické případy, pouze v plebiscitním hlasování. Ovšem většina moderních demokracií převážnou část svých zákonů přijímá prostřednictvím zvolených zástupců. Tito zástupci formou svého mandátu i způsobem svého zvolení nesplňují podmínky, které Rousseau vyžaduje pro to, aby uznal, že v určité specifické situaci by mohli obecnou vůli vyjevovat i zástupci. Dále Rousseau tvrdí, že obecná vůle nemůže existovat tam, kde se lidé shromažďují do spolků. Moderní demokratická politika je založena na soutěži politických stran. Lze se domnívat, že politické strany jsou typickým příkladem spolků, které má Rousseau na mysli, když mluví o spolcích bránících vzniku obecné vůle. Podobně nemůže být ani suverénní moc lidu vytvářející obecnou vůli dělena. Nelze připustit, když připustíme možnost delegace moci za přesně daných podmínek, aby zákony v jednom státě přijímaly různé orgány. Vzhledem k tomu, že mnoho moderních demokracií má dvoukomorový parlament, není v těchto demokraciích vytvářena obecná vůle.

Z výše uvedeného je zřejmé, že moderní demokracie nesplňují podmínky, které Rousseau pokládá za zásadní proto, aby mohla být vytvořena obecná vůle. Vzhledem k tomu, že obecná vůle tvořena není, a zákony nejsou jejím produktem, není člověk v moderních demokraciích svobodný ve smyslu Rousseauovy koncepce. Vzhledem k tomu, že člověk není v moderních demokraciích svobodný, nesplňují moderní demokracie Rousseauovy požadavky na legitimní stát.

Avšak i kdyby moderní demokracie požadavky Rousseauovy koncepce splňovaly, je otázkou, zdali je sama tato koncepce správná a moc je legitimizována způsobem, který nám předkládá Rousseau.

Prvním předpokladem fungování Rousseauovy koncepce je existence a poznatelnost obecného dobra. Rousseau tvrdí, že za určitých okolností jsou lidé schopni racionální úvahou poznat obecné dobro a podle něj se i chovat. Tento koncept podle lorda Actona vychází z názoru, že lidé jsou neomylní. (82) Rousseau se domnívá, že při splnění určitých podmínek budou všichni znát a chtít obecné dobro. Obecné dobro je to, co by lidé chtěli, kdyby o svém společenském postavení uvažovali racionálně. Ovšem je velmi těžké poznat to, co by lidé chtěli, kdyby všichni uvažovali racionálně. Takto postavené obecné dobro je velmi neurčité a zneužitelné, neboť není způsob, jak zjistit jeho obsah. Není divu, že se v průběhu dějin obecným dobrem a obecnou vůlí zaštiťovaly totalitní režimy. Vzhledem k neurčitelnosti takto definovaného obecného dobra mohli představitelé těchto režimů tvrdit, že právě oni vědí, co by lidé chtěli, kdyby všichni rozhodovali racionálně.

Sporný je i Rousseauův předpoklad, že lidé jsou vždy schopni uvažovat a jednat racionálně. Joseph Schumpeter pokládal tento předpoklad za jedno z nejslabších míst Rousseauova pojetí demokracie. Schumpeter ukazuje, že lidé, přestože při řešeních jich se přímo dotýkajících osobních záležitostí mohou jednat racionálně, při řešení politických otázek jednají často velice iracionálně. (83) Podle Schumpetera: „Typický občan při vstupu na politické pole sestoupí na nižší rovinu mentální výkonnosti. Argumentuje a analyzuje způsobem, který by bez váhání označil ve sféře svých vlastních zájmů za infantilní. Opět se stává primitivem. Jeho myšlení se stává emoční a asociativní." (84) Myšlení lidí o politických záležitostech postrádá podle Schumpetera racionalitu a logiku. Lidé jsou proto velmi náchylní k tomu, nechat se přesvědčit o správnosti naprosto nesmyslných názorů. Gustave le Bon se domnívá, že v politické rovině tvoří lidé dav voličský. Ten trpí stejnými neduhy jako ostatní davy. Zvláště se pak u něj projevují následující vlastnosti: „(s)labá schopnost uvažovat, nedostatek kritického ducha, dráždivost, lehkověrnost a prostomyslnost." (85) Lidé podle Gustava le Bona nejsou při své davové existenci schopni racionálního uvažování. Z výše uvedeného se zdá, že lidé se v politice nechovají racionálně, a tudíž není možné, aby všichni poznali a chtěli obecné dobro, a tím vytvářeli obecnou vůli. Rousseauova koncepce je proto mylná.

Nejzávažnějším důsledkem teorie suverenity lidu je vzestup moci státu. Suverenita znamená neomezenost. Suverénní je ten, nad kterým není ve stejné oblasti vyšší moci. Šamalíkův názor, že suverenita v sobě obsahuje vlastní omezení, nemůže být správný. Pak by se muselo přestat hovořit o suverenitě, neboť pojem suverenita v sobě obsahuje neomezenost. Suverenita lidu vede k rozšiřování moci. Suverenita lidu implikuje neomezenost, tudíž lid může rozhodovat a regulovat cokoliv a není ničím vázán. Podobně vládci zvolení ve všeobecných volbách mohou mít pocit, že naplňují suverénní moc lidu, a tudíž nejsou ničím omezeni. Bertrand de Jouvenal se domnívá, že každá suverenita vede k rozšiřování moci. (86) Avšak u vládců zvolených suverénním lidem je podle něj tato tendence větší než u vládců, kteří odvozují svoji suverenitu od Boha. Ti první nejsou ničím vázáni, ti druzí mají nad sebou Boha a jeho zákon. Fareed Zakaria se domníval, že princip suverenity lidu zbavuje lidi schopnosti vnímat rozšiřující se moc. Vzhledem k tomu, že jsou utvrzováni v představě, že si vládnou sami, neboť oni jsou suverénem, ztrácejí ostražitost vůči vzrůstající moci státu. Přetrvává představa, že když si lidé vládnou sami, nemůžou si vládnou v rozporu se svými zájmy.

Ukázali jsme si, že Rousseauova koncepce suverenity lidu je mylná. Nemůže proto sloužit pro legitimizaci moci. Jedná se naopak o koncept, který může být ohrožením lidské svobody, neboť vede k rozšiřování moci státu. Nenašli jsme ani žádné argumenty pro to, že moc by měl legitimizovat souhlas většiny. Bude proto potřeba najít jiné řešení legitimizace moci, než je demokracie a s ní spojená suverenita lidu. Obliba demokracie a suverenity lidu spočívá v představě, že lidé si vládnou sami. Ukázali jsme si, že tomu tak není. Rousseauova představa nefunguje. Demokracie neznamená, že si lidé vládnou sami, ale že přinejlepším vládne většina menšině. V případě, že je vláda nad sebou samým pokládána za největší politickou hodnotu, nezbude než obrátit pozornost od demokracie k rozšiřování osobní svobody a omezování moci státu. Neboť člověk svobodný si o svých věcech rozhoduje sám.

Jak jsme uvedli na začátku této práce, Zakariovu představu o nutnosti změnit zaměření americké zahraniční politiky z prosazování demokracie na prosazování liberálního konstitucionalismu mohly zpochybnit dvě věci. Za prvé, kdyby platilo, že demokracie vždy přináší určité hodnoty, které předčí s ní spojená negativa. To jsme ukázali, že neplatí v V. kapitole této práce. Za druhé, kdyby demokracie a s ní spojený princip suverenity lidu byl jediným prostředkem legitimizace moci nad lidmi. Vzhledem k tomu, že jsme si ukázali, že suverenita lidu nelegitimizuje moc vůbec, nemůže být nejlepším prostředkem, a proto ani tato druhá možnost zpochybnění Zakariovy představy neplatí.

VIII. ZÁVĚR

Podle Fareeda Zakarii vede americká zahraniční politika, jejímž cílem je prosazovat demokracii ve světě, k vzestupu neliberálních demokracií. Zakaria vybízí, aby se demokracie jako prostředek k dosažení určitých cílů oddělila od liberálního konstitucionalismu, který je cílem sám o sobě. Zdá se mu, že demokracie může vést k ničení liberálního konstitucionalismu, a proto je podle něj příhodnější prosazovat pouhý liberální konstitucionalismus bez demokracie. Demokracii lze zavádět až poté, co již funguje liberální konstitucionalismus. Zkušenost s vývojem politického systému v západní Evropě podle Zakarii podporuje názor, že liberální konstitucionalismus předchází demokracii, a ne naopak.

Diskusi, kterou Zakariův článek vyvolal provázelo nedorozumění ohledně obsahu pojmu demokracie. Ten, jak je v dnešním světě užíván, je velmi nejasný. K nejasnosti tohoto pojmu přispělo, že demokracie začala být považována za jediné přijatelné politické uspořádání a z původně neutrálního pojmu se stal pojem, k němuž se váže kladné hodnocení. Mnozí autoři začali tohoto pojmu užívat, aby označili politická uspořádání, jež sami prosazovali, a posléze ho spojovali i s jakýmkoliv jiným obsahem. Buď se domnívali, že jimi prosazované politické uspořádání je správné a pro správné politické uspořádání se užívá pojem demokracie, nebo užívali záměrně pojmu, o kterém věděli, že označuje něco jiného, aby skryli pravou podstatu politického uspořádání, které sami prosazovali. Pojem demokracie, který naplňovali neodpovídajícími obsahy, tak zamlžili.

K znejasnění pojmu demokracie přispělo i to, že se ho často užívá v politice, kde se při boji o moc často ničí slova. Politici často mluví se záměrem posluchače ovlivnit, a nikoliv mu sdělit cokoliv o skutečnosti. Tím ničí jednu z hlavních funkcí slov, funkci sdělující, a tím i slovo samo. Již nejde o to, aby slovo odpovídalo určitému správnému obsahu, aby sdělovalo, ale aby mluvčímu přineslo nějaký užitek. Takové zneužívání slov bylo časté v totalitních režimech, avšak není výjimkou ani v současné politice.

Svým dílem se na poškozeném obsahu pojmu demokracie podepsala i žurnalistika. Specifickým příspěvkem žurnalistiky, který však lze v menší míře nalézt i jinde, je „frazeologické" užívání pojmu demokracie. Žurnalistika s oblibou užívá fráze namísto příhodných příměrů, jež vymýšlet ovšem vyžaduje čas a námahu. Pojem demokracie u žurnalistů zahrnuje všemožné obsahy, které mnohdy nějak souvisejí s politikou a autor je vnímá jako positivní. Pojem demokracie tu slouží jako fráze.

Přes množství obsahů, které lze pojmu demokracie přiřadit, je v politické vědě možno identifikovat dvě hlavní pojetí demokracie. S oběma těmito pojetími se také můžeme setkat ve výše uvedené diskusi o vzestupu neliberálních demokracií. První, takzvané široké pojetí demokracie zastával například Tomáš Garrigue Masaryk. Demokracie pro něj obnáší určité hodnoty. Demokracie znamená svobodu, rovnost, bratrství atd. Není to pouhý proces výběru vládců, i když všeobecné volby a většinový princip jsou její součástí, ale představuje určitý stav společnosti a způsob života. V demokracii si lidé vládnou sami. Demokracie zatím nebyla podle Masaryka v dějinách lidstva uskutečněna, avšak její uskutečnění je možné.

Na Masaryka u nás navázal Vladimír Čermák, který rovněž demokracii nepokládal za pouhý proces výběru vládců, ale za způsob života. Demokracie mu však je nedosažitelným ideálem, který v sobě obsahuje určité prvky jako svobodu, rovnost, suverenitu lidu atd., a je nutno ho aproximovat. Odpovídají mu určité konkrétní společenské instituce. Ideál lze přiblížit realitě vytvořením takzvaného ideálního typu. V dějinách se objevily instituce, které nejlépe odpovídaly realizaci ideálu ve skutečném světě. Je velmi nepravděpodobné, že by se tyto realizace ideálu někdy vyskytly na světě pohromadě, neboť taková realizace bude vždy narážet na nedokonalost člověka. Avšak na jejich základě získáme představu o správných institucích. Mezi takové instituce odpovídající ideálu demokracie patří například všeobecné volební právo, princip většiny nebo pravidelné volby.

Proti širokému pojetí demokracie stojí takzvané procedurální pojetí demokracie. Toto pojetí pojímá demokracii jako pouhý proces výběru vládců. Jeho známým zastáncem byl Joseph A. Schumpeter. Schumpeter kritizuje Rousseauovské pojetí demokracie, podle kterého si lidé vládnou sami prostřednictvím obecné vůle. Domnívá se, že lidé nejsou s to poznat, co je obecným dobrem, a tudíž nemohou mít ani společnou obecnou vůli. Podle Schumpetera je demokracie systém, kde lidé vybírají vládce, kteří poté, co jsou zvoleni, přijímají rozhodnutí. Demokracie je hodnotově neutrální a záleží na okolnostech, zda přinese dobré, či špatné výsledky.

K procedurálnímu pojetí demokracie se váže otázka, co vše musí patřit do procesu volby vládců. Robert Dahl se domnívá, že je nutné zabezpečit svobodné, časté a spravedlivé volby, svobodu projevu, alternativní zdroje informací, svobodu shromažďování a sdružování a občanství zahrnující všechny dospělé osoby trvale žijící na daném území.

Podle Giovanniho Sartoriho musí procedurální definice demokracie obsahovat i ochranu menšin. Kdyby bylo možné zbavit po volbách menšinu jejích práv, její názor by se už nemohl prosazovat a ani příslušník většiny by neměl možnost svůj názor úspěšně měnit, neboť kdyby tak učinil, nemá takový názor šanci prosadit. Sartori tak už rozšiřuje procedurální pojetí demokracie, v němž demokracii identifikuje s určitou hodnotou, ačkoliv se snaží argumentovat z pozice procedurálního pojetí. V určitý moment je politický systém demokratický, i když nechrání menšinu, neboť o vládci rozhodují všichni občané ve svobodných volbách atd. Až v situaci, kdy je menšina zbavena práv, přestává být tento systém demokratický, neboť již nerozhodují všichni občané ve svobodných volbách atd. Neplatí ani Sartoriho představa o pravidelném potlačování práv menšin vítěznou většinou. Mnohé evropské ústavy umožňují změnu jakéhokoliv svého článku, tudíž teoreticky umožňují i zbavit menšinu jejích práv. To se však v posledních padesáti letech nestalo, ačkoliv to odporuje Sartoriho představě. Podobně neplatí ani tak homogenní rozdělení na většinu a menšinu, jak nám představuje Sartori. Není možné, aby všichni příslušníci většiny měli na všechny věci stejný názor a v ničem se neshodovali s názorem menšiny. Lze proto předpokládat, že příslušník většiny si může někdy přát zachování práv menšiny, aby mohl prosazovat své nevětšinové názory.

Domněnka Fareeda Zakarii, že je potřeba upustit od prosazování demokracie ve světě, může být mylná, pokud uznáme, že demokracie představuje vždy větší hodnotu než jiné politické systémy, a pokud tato hodnota převáží nad zápory, které demokracie obnáší. O hodnotě demokracie jsou přesvědčeni jak zastánci širokého, tak i někteří zastánci procedurálního pojetí demokracie. Amartyr Sen se domnívá, že demokracii je třeba prosazovat všude na světě, neboť znamená politická práva, větší pozornost politiků k problémům občanů a větší výměnu názorů mezi občany. Sen pomíjí potřebu posuzovat politická práva podle výsledků, které tato práva přináší. Politická práva znamenají určitou moc nad druhými. Nejedná se o moc nad sebou, danou tím, že je utvořen prostor, do kterého nemohou zasahovat ostatní. Je proto potřeba sledovat, jaké mají politická práva dopady na druhé občany. Jak ukázal Zakaria, tyto dopady mohou být v rozporu s liberálním konstitucionalismem a mohou vést ke zničení svobody druhých. Nejde proto o hodnotu samu o sobě, přinejlepším záleží na okolnostech, zdali výsledek bude dobrý, nebo špatný. Neobstojí ani Senova představa o tom, že demokratičtí politici budou věnovat pozornost problémům všech občanů. Jak se zdá, v praxi se demokratičtí politici věnují zájmům těch (většiny, spíše však menšiny občanů), které potřebují ke svému zvolení. Ani větší informovanost nemusí být pravidlem, neboť demokratičtí politici, jejichž politická kariéra závisí na zvolení, mohou mít tendenci určité věci před voliči zatajovat, aby zabránili možnému nezvolení.

Robert Dahl k výše uvedeným hodnotám řadí navíc to, že demokracie, vede i k dalším svobodám, zabraňuje tyranii, umožňuje mravně odpovědný život, rozšiřuje bohatství a že demokracie spolu nevedou války. V části věnované názoru Fareeda Zakarii na vzestup neliberálních demokracií jsme ukázali, že demokracie může ničit liberální konstitucionalismus. Může tudíž vést k tyranii, ničit další svobody a ničit mravně odpovědného člověka. Demokracie sice většinou neválčí proti sobě, ale zato válčí proti druhým. Bohatství je výsledkem hospodářského uspořádání, především kapitalismu, a jeho existence není výhradou demokracie, proto tedy není ani správné spojovat bohatství přímo s demokracií.

Dalším argumentem, jež se uvádí ve prospěch demokracie, je tvrzení, že demokracie umožňuje jako jediný politický systém nekrvavou změnu vlády. Tento názor bývá spojován s Karlem Popperem, pro kterého byla nekrvavá změna vlády definicí demokracie. V dějinách se vyskytly politické systémy, které umožňovaly nekrvavou změnu vlády, a přitom neposkytovaly všechny politické svobody (existovalo v nich například omezené volební právo). To je důkazem, že nekrvavá změna vlády není výsadou demokracie.

Přestože má jak široké, tak i procedurální pojetí v politické vědě významné zastánce, lze se domnívat, že správné je užívat pouze pojetí procedurální. Široké pojetí v sobě nese rozpor, neboť tvrdí, že demokracie je soubor určitých hodnot, a zároveň se snaží uchovat představu, že demokracie v sobě zahrnuje i procedurální prvky, tj. všeobecné svobodné volby atd. Jak jsme však ukázali, mohou tyto procedurální prvky vést k ničení hodnot, o kterých zastánci širokého pojetí tvrdí, že jsou demokracií. Proto by bylo vhodné užívat pojem demokracie pouze pro proces, a hodnoty, ke kterým má tento proces vést, označovat jiným jménem. Demokracie jako vláda lidu je od procesu tj. od vládnutí neoddělitelná.

Dalšími výhradami proti širokému pojetí pojmu demokracie je jeho vágnost, která umožňuje, aby byl zneužíván a rozmělňován různými mnohdy protichůdnými obsahy. Široké pojetí též způsobuje -- vzhledem k tomu, že má tendenci rozšiřovat se mimo rámec politické vědy -- názor, podle nějž není žádné jiné rozhodování o jakékoliv věci kromě většinového správné. Lidé se nemají vybírat podle odbornosti, ale podle toho, zdali s nimi souhlasí většina. Toto rozšiřování mimo oblast politické vědy vede též k zpochybňování autorit, které nevycházejí z všeobecného hlasování.

Kdybychom uznali oprávněnost užívání širokého pojetí demokracie, museli bychom uznat, že se Fareed Zakaria mýlí, neboť demokracie by za každé okolnosti znamenala určité hodnoty, a tudíž by vždy bylo dobré ji prosazovat. Jelikož, jak jsme si ukázali, správné je pojetí procedurální, tedy pojetí, které zastával i Zakaria, lze usuzovat, že z tohoto pohledu je jeho názor na potřebu upustit od prosazování demokracie ve světě oprávněný.

Posledním argumentem, který bylo podle našeho názoru možné proti Fareedu Zakariovi vznést, bylo tvrzení, že demokracie je jediné legitimní politické zřízení. Za základní princip demokracie bývá považován princip suverenity lidu. Tento princip má legitimizovat státní moc. Nejvýznamnějším teoretikem legitimizační funkce demokracie a suverenity lidu byl Jean-Jacques Rousseau. Rousseau se domníval, že lidé byli stvořeni svobodní a svobodní byli i většinu času v přirozeném stavu, avšak v dnešní době jsou lidé ve všech státech nesvobodní. Jediný způsob, jak by lidé mohli zůstat svobodní i v současnosti, přičemž zachovat lidskou svobodu je podmínkou legitimnosti daného státu, vychází z koncepce obecné vůle. Lidé musí uzavřít společenskou smlouvu, ve které se všichni i se svými právy odevzdají celku. Tím je zaručena rovnost. V nové situaci, která vznikne uzavřením společenské smlouvy, se od lidí požaduje nová morálka. Člověk musí podřídit své zájmy celku, o všech věcech musí usuzovat z hlediska celku, a nikoliv ze svého partikulárního pohledu. Musí vždy hledět na dobro obecné, a ne na bezprostřední vlastní dobro. Člověk je svobodný tehdy, když jedná v souladu s tím, co je správné, co je morální. Podle Rousseaua tedy bude člověk svoboden, když bude jednat v souladu s obecným dobrem, s novou morálkou. Chtějí-li lidé obecné dobro, projevují obecnou vůli. Obecnou vůli lze poznat na základě všeobecného hlasování, a za určitých podmínek by měla být identická s tím, co chce většina lidí. Stát, jenž svými zákony nutí lidi, aby jednali v souladu se zákony danými obecnou vůlí, je nutí ke svobodě a zachovává jejich svobodu. Takový stát je proto legitimní. Mezi podmínky, které musí být splněny, aby byla zajištěna tvorba obecné vůle, patří přímé hlasování všech lidí, nedelegování zákonodárné moci, nedělení zákonodárné moci nebo neexistence spolků.

Suverenita lidu jako prostředek legitimizace moci se několikrát objevila v nálezech Ústavního soudu a za legitimizační prostředek ji pokládají i mnozí čeští odborníci na ústavní právo. Kromě přímých či nepřímých odkazů na Rousseaua či jeho následovníka abbé Sieyése však žádný z nich neuvádí, proč by suverenita lidu měla legitimizovat moc. Rousseauovo koncepce však k legitimitě státu, k tomu, aby zákony byly výsledkem obecné vůle, požaduje splnění určitých podmínek. Tyto podmínky ovšem moderní demokracie nesplňují, neboť v nich lze nalézt jak politické strany, tak delegaci a dělbu zákonodárné moci. Další výhrada vyplývá ze skutečnosti, že sama Rousseauova koncepce je chybná. Vychází z představy, že všichni lidé jsou schopni poznat, co je obecným dobrem, a touhou po tomto obecném dobru tvoří obecnou vůli. Tomu však odporuje zkušenost lidského rozhodování v politických záležitostech, které nezřídka postrádá potřebnou racionalitu.

Tedy i poslední výhrada proti názoru Fareeda Zakarii na potřebu upustit od prosazování demokracie všude ve světě padá. Demokracie není prostředkem legitimizace moci. Zdá se, že proti Zakariově představě nelze argumentovat z pozice širokého pojetí demokracie, hodnoty procedurální demokracie ani legitimizačních funkcí demokracie.

Poznámky:

• 1. Giovanni Sartori, Teória demokracie, str. 316.

  2. Jean-Jacques Rousseau, Rozpravy, str. 241.

  3. Joseph A. Schumpeter, Capitalism, Socialism & Democracy, Routledge, New York and London 1994, str. 256 an.

  4. ibid, str. 262.

  5. Gustave le Bon, Psychologie davu, KRA, Praha 1997, str. 84.

  6. Bertrand de Jouvenel, On Power, Liberty Fund, Indianapolis 1993, str. 47.