Sokrates: napravovatel mravů, anebo ideolog antidemokratické vzpoury?

Luděk Rychetník

1. Viktor Fischl - Vy soudci athénští

Autor románu1 na téma Sokratova života a smrti je český diplomat, básník, prozaik a překladatel. Prožil bohatý a nebezpečný život Středoevropana: v březnu 1939 emigroval do Anglie a pracoval na ministerstvu zahraničí exilové vlády jako blízký spolupracovník Jana Masaryka. Od roku 1949 žije v Izraeli pod přijatým jménem Avigdor Dagan. V izraelských diplomatických službách pak působil až do roku 1977. Román dopsal v roce 2004 ve věku dvaadevadesáti let, téměř slepý, s pomocí dcery zesnulého přítele Ericha Kulky.

Od románu nesmíme očekávat věrnou historickou rekonstrukci ani filosofickou analýzu. Fischl se soustřeďuje na literární rekonstrukci Sokratova života. Domýšlí, jaká byla jeho motivace a vztahy k okolí. Hlavní veřejné děje a postavy jsou však v hrubých obrysech zachovány. Příběh se odehrává v 5. století před Kristem, zhruba v letech 465 až 395, a zahrnuje Sokratův život (469-399 př. Kr) i peloponéskou válku (431-405 př. Kr). Líčí Sokrata v rodině, kde je jeho žena Xantipa představena jako milující moudrá manželka, Sokrata ve válce, kde si s žákem a přítelem Alkibiadem ve dvou bitvách vzájemně zachrání život, anebo ukazuje Sokrata na agoře jako diskutéra a dobrého řečníka. Svou přímočarostí, neústupností a pronikavostí pohledu, s níž vidí slabiny oficiálního olympského náboženství a odhaluje lidskou hloupost, si Sokrates dělá nepřátele, a připravuje tak svůj konec.

Viktor Fischl je zkušený diplomat a má životem vytříbený smysl pro politickou atmosféru společnosti. Líčí athénskou svobodu slova včetně jejích omezení. Na agoře špehové sledují, kdo se s kým setkává, poslouchají veřejné i soukromé debaty a podávají zprávy senátu. Na základě jednoho takového hlášení varuje athénský senátor Sokratova otce: „U nás je plná svoboda slova a každý smí říct, co chce. Ale ne vždy bez trestu. Řeči proti bohům na Olympu, které dnes prokazatelně vedl tvůj syn Sokratés, jsou trestné".2 V jiné epizodě zahyne jakoby náhodně člověk podezřelý ze špionáže pro jednu z frakcí usilujících o moc v Athénách. Ke konci prohrávané války přítel Alkibiadés Sokrata varuje, že po porážce budou vedoucí osobnosti státu hledat oběti, na něž by mohly svalit vinu. V takové atmosféře je proces se Sokratem a rozsudek nad ním pochopitelný.

Jedním z motivů, který autor do Sokratova života přibásnil, je jeho setkání s „Bohem Jediným". Sokratés se o Bohu dozvídá v hovoru s židovským obchodníkem Abrahamem na agoře. Špehovo hlášení o jejich rozmluvě má za následek varování (viz předchozí odstavec) a vede k okamžitému Abrahamovu vyhoštění z Athén. V románu je však tento rozhovor pro Sokrata inspirující a jeho obrácení k víře v Boha Jediného je zdrojem jeho síly v posledních dnech před smrtí, jak se svěřuje své ženě při konečném rozloučení. Snad to byl tento motiv, pro který chtěl Fischl román za každou cenu dokončit. V závěrečných autorských poděkováních píše, že kdyby se mu to nepodařilo, považoval by to „za osobní tragédii a snad i trest Boží".

Román je přitom hřejivým čtením zejména pro krásné vyobrazení Sokratova manželství a jeho vztahů s přáteli. Navíc dává námět k několika aktuálním úvahám o svobodě, demokracii a „předpolitickým morálním základům liberálního státu". (Kardinál Ratzinger a filosof Jürgen Habermas vedli na toto téma veřejnou debatu v Bavorské katolické akademii v lednu 20043). Athénský senátor, který ze známosti varoval Sokratova otce (místo aby věc postoupil soudu), měl zřejmě obavy o morální základ athénského státu v těžké válečné době. Byla jeho obava oprávněná? Byl to Sokrates, kdo představoval nebezpečí? Fischl vidí Sokratův proces spíše jako pomstu osobních nepřátel, kteří využili příležitosti po prohrané válce.

2. Americká diskuse o procesu se Sokratem

Proces se Sokratem vyvolává mnohé další otázky. Proč v Athénách, které byly hrdé na svou svobodu a pro něž svoboda projevu (měly pro ni pojem πarrhsia) byla principem demokratické vlády, porota čítající pět set občanů odsoudila filosofa k smrti pro jeho učení? A proč k tomu došlo až když v jeho sedmdesáti letech, když podobně učil celý život a bez úředního pronásledování?

Těmito otázkami se po ukončení úspěšné kariéry politického investigativního žurnalisty začal zabývat americký novinář I. F. Stone. Použil podobnou techniku, s jakou ze státních dokumentů nebo z úředníků Pentagonu namáhavě získával vládě nepohodlné pravdy. Stone v originále přečetl zachované dobové i pozdější texty a ptal se: Co se mi tu kdo snaží zastřít? Od čeho se snaží odvést mou pozornost? Podařil se mu úlovek, jaký novináři označují termínem scoop. Svou hypotézu publikoval v rozhovoru pro New York Times Magazine v roce 19794 a o deset let později v knize The Trial of Socrates (Anchor Publishing, 1989).

Podle Stonea byl Sokratův proces navýsost politický. V době válečných neúspěchů a pak po porážce Athén Spartou a jejími spojenci vyvolala prospartská skupina aristokratů sérii tří povstání. První nastolilo v roce 411 oligarchii, která vydržela čtyři měsíce. Významnou roli v ní hrál Sokratův žák Alkibiades. Po druhém v roce 404, vedeném jiným Sokratovým žákem, Kritem, trvala tyranie o něco déle a byla mimořádně krvavá. Krito dal popravit patnáct set předních demokratů a vyhostil pět tisíc žen, dětí a otroků. Do exilu uprchl i Anytus, který pak byl o pět let později jedním ze tří žalobců Sokrata. Třetí pokus o vzpouru v roce 401 byl neúspěšný, ale patrně přispěl k tomu, že se Athéňané rozhodli zakročit proti Sokratovi. Považovali ho za ideologa skupiny povstalců.5 Sokrates byl odsouzen pro své politické učení, které se I. F. Stone pokusil v textu doložit.

Tato interpretace vysvětluje, proč byl Sokrates obžalován právě v roce 399. Bylo to dva roky po třetím povstání prospartské antidemokratické skupiny. Ozřejmuje také, odkud pocházela motivace žalobců i porotců - s antidemokratickou tyranií měli osobní zkušenost. Poměrně vyvážené rozdělení hlasů mezi „vinen" a „nevinen" nasvědčuje tomu, že porotci se obtížně rozhodovali mezi oddaností svobodě slova a snahou čelit hrozbě dalších povstání.

Poznámky:

• 1. Viktor FISCHL: Vy soudci athénští, Paseka, Praha 2005, 184 str.

  2. Ibid., str. 21.

  3. Zmínky o této debatě lze nalézt na stránce: http://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Benedict_XVI. Stručnou zprávu o jejím obsahu publikoval Edward SKIDELSKI in: Habermas vs the Pope, Prospect, Issue 116, Nov. 2005, str. 15-16. Text debaty lze nalézt na webové stránce bavorské Akademie:

  4. http://www.kath-akademie-bayern.de/contentserv/www.katholische.de/index.php?StoryID=194.

  5. http://www.law.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/socrates/ifstoneinterview.

  6. http://www.law.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/socrates/socrates.