Evoluce a americký soud o teorii Inteligentního designu - Díl I.

Jan Horník

1. Úvod

Tak dlouho jsem do Distance nenapsal nic o evoluci (bezmála tři roky), až jsem si pomalu začínal dělat starosti o své duševní zdraví. Záchrana naštěstí přišla jako obvykle z Ameriky, přesněji řečeno z Pensylvánie. Kdo alespoň občas sleduje český mediální chaos, jistě mu neuniklo, že na podzim loňského roku proběhl v USA ostře sledovaný soudní spor, v němž šlo i o stále častěji diskutované téma „evoluce versus stvoření". Z českých médií by se zdálo, že výsledkem pře bylo v principu to, že zastánci Darwina zase vyhráli, kdežto zastánci Stvořitele opět prohráli. Kdo nabyl podobného dojmu, má ovšem velice zkreslený obraz o podstatě i výsledku celého případu. U soudu totiž příliš nešlo o Darwinovu evoluční teorii ani o problém její pravdivosti, ale především o otázku náboženské neutrality státního školství.

Proč a jak k soudu došlo? Na jedné střední škole v Doveru padlo v říjnu roku 2004 rozhodnutí upozornit žáky na to, že Darwinova teorie je jen teorie, že má stále své mouchy, a že existují i jiné teorie, které vykládají původ života. Darwina se tedy měli žáci učit i nadále a vlastně měli jen být upozorněni na existenci jiných teorií, konkrétně tzv. teorie „inteligentního designu" (dále jen ID), a zároveň informováni, že kdo bude mít zájem, může se o teorii ID dozvědět více, podívá-li se ve školní knihovně do jedné konkrétní knihy.

Toto rozhodnutí se reálně projevilo tak, že před výukou biologie si žáci deváté třídy vyslechli krátké upozornění, jehož text zněl bez poslední věty takto:

„Pensylvánské studijní normy po studentech požadují, aby se učili o Darwinově evoluční teorii a případně se podrobili standardizované zkoušce, jejíž součástí je evoluce.

Protože je Darwinova teorie teorií, je stále prověřována v závislosti na tom, jak se objevují nové důkazy. Teorie není fakt. V této teorii jsou mezery, pro které neexistuje důkaz. Teorie je definována jako dobře prověřené vysvětlení, které sjednocuje širokou škálu pozorování.

Inteligentní design je vysvětlení původu života, které se liší od Darwinova názoru. Pro studenty, kteří by měli zájem dozvědět se, co ID ve skutečnosti obsahuje, je k dispozici příslušná knížka O pandách a lidech.

Při vší úctě k jakékoliv teorii povzbuzujeme studenty, aby si uchovali otevřenou mysl. Škola přenechává diskusi o původu života jednotlivým studentům a jejich rodinám. [...]"1

Poté následovala žaloba, která postup vedení školy napadla s tím, že došlo k porušení náboženské neutrality státu, kterou garantuje první dodatek ústavy USA.2 Soud nakonec dospěl k závěru, že žaloba je oprávněná, neboť došlo k pokusu zavést do veřejného školství náboženství, a výuku ID zakázal.3 Vedlejším důsledkem soudního rozhodování potom byla i snaha určit, zda je teorie ID vědecká.

Nemá smysl, abychom zde podrobně rozebírali celý složitý soudní proces, ale v souvislosti se sporem „evoluce versusstvoření" bude užitečné se zastavit alespoň u dvou aspektů pensylvánské pře. Jednak u toho, jak soud naložil s problémem náboženské neutrality, a poté u otázky, která se týká vědeckosti ID a potažmo i vědeckosti evoluční teorie samotné. Reflexe nad oběma problémy snad přispěje k oživení a vyjasnění toho, jak by se měla problematika evoluce správně řešit.

2. Náboženská neutralita

Začněme tím, jak soud uvažoval nad neutralitou. V závěrečném memorandu se můžeme dočíst například toto: „...náboženská povaha ID je zřejmá, neboť zahrnuje nadpřirozeného designéra"; anebo: „Stojí za povšimnutí, že ani jeden expert obhajoby nebyl schopen vysvětlit, jak by nadpřirozená činnost, kterou tvrdí teorie ID, mohla být čímkoliv jiným než ze své podstaty náboženskou tezí. Proto shledáváme, že náboženská povaha ID by byla objektivnímu pozorovateli ještě zřejmější, neboť přímo zahrnuje nadpřirozeného designéra."4 Vzhledem k tomu, že nám primárně nepůjde o zhodnocení spravedlnosti rozsudku v rámci amerického práva5, zkusíme se nad otázkou náboženské neutrality zamyslet spíš obecně.

Definujeme-li neutralitu jako postoj, který znamená nepřiklonit se ani k jedné ze stran (neuter - ani ten, ani onen), či jako pasivní postoj k nějakým konkrétním tezím, nabízejí se v případě náboženské neutrality státu v principu dvě možnosti. Jednak neutralita v silném smyslu slova, čili žádné náboženství, jednak neutralita v poněkud slabším významu, tzn. nějaké náboženství ano, ale žádné konkrétní.

V prvním případě má princip neutrality ten efekt, že ve veřejných školách mohou obstát pouze ty teorie, které umožňují jak teistickou, tak ateistickou interpretaci. To je dáno tím, že Bůh buď je, nebo není, takže pozitivní přihlášení se k jedné z tezí automaticky znamená popření té druhé a odmítnutí jedné z nich zase znamená potvrzení opaku. V případě silně chápané náboženské neutrality tedy stát nesmí být jakkoliv pronáboženský, ale zároveň ani ateistický. To sice může na první pohled vypadat jako nesplnitelný požadavek, je to přece buď-anebo, ale takto pojatý princip náboženské neutrality lze dodržet právě tím, že se stát k oběma možnostem žádným způsobem nevyjadřuje, přestože je jedna z nich nutně mylná a druhá nutně pravdivá.

Americké soudy vykládají první dodatek ústavy právě tímto silným způsobem a to se stalo zastáncům teorie ID osudným.6Jejich teorie se totiž evidentně snaží dokázat existenci určitého „Inteligentního designéra" s nadpřirozenými schopnostmi, který má být původcem živých tvorů, což soud shledal jako pronáboženský postoj7 (viz dva výše uvedené citáty).

Pro náš případný problém s evolucí je ovšem velice poučné zkusit aplikovat takto silně pojatou neutralitu i na druhou stranu sporu. Interpretace pensylvánského soudu je totiž natolik striktní, že by se na první pohled mohlo zdát, že dává stejnou naději i odpůrcům Darwina. Druhou stranou takovéto náboženské neutrality je totiž i striktní požadavek neateistického školství. Proč by tedy nemohly být účty jaksi vyrovnány? Když ne Stvořitel, tedy ani žádná evoluce!

Z hlediska neutrality jsou však nábožensky motivovaní odpůrci evoluce v nepřekonatelné nevýhodě, neboť evoluční teorii nelze obdobně napadnout z porušování prvního ústavního dodatku. Proč? Protože evoluce se ke Stvořiteli nestaví stejně nesmiřitelně, jako teorie ID k ateismu. Zatímco se totiž ID snaží přímo dokázat vyšší Inteligenci a není tedy možné zároveň udržet ve hře variantu, že taková Inteligence neexistuje (to platí i pro všechny ostatní kreační teorie), neplyne z evoluce pro existenci Boha nic takto kategorického. Proč?

Protože princip vývoje druhů tvrdí jen způsob vzniku druhů, a nikoliv to, kdo nebo co je či není příčinou existence tohoto způsobu vznikání. Evoluci lze tedy bezrozporně zkombinovat jak s existencí Stvořitele, tak s jeho neexistencí. A to tak dlouho, dokud případnou teistickou nebo ateistickou teorii zároveň nespojíme s konkrétním způsobem vznikání druhů, který by byl neslučitelný s postupným vývojem. I když to tedy bude pro někoho znít možná nezvykle, skutečnost je taková, že evoluce se stává ateistickou (tzv. naturalistickou) anebo teistickou teprve v závislosti na další jiné teorii, která má odpověď na existenci Boha.8 Sama o sobě je tedy evoluční teorie neutrální, a proto ji nelze napadnout podobně jako ID pro porušování náboženské neutrality školství.

Falešného dilematu „evoluce versus stvoření", který se často objevuje i v křesťanském prostředí, si dobře všiml i americký soud, když probíral tzv. kreacionistické teorie, jejichž cílem je vytvořit vědeckou protiváhu darwinismu. I když totiž dualita mezi evolucí a Stvořitelem platí například v případě tzv. teorie mladé Země, nelze tuto dualitu automaticky přenášet na obecnou neslučitelnost evoluce s existencí Boha. V případě teorie mladé Země se už totiž kreacionisté neomezují jen na dokazování existence Stvořitele, ale předkládají i vlastní teorii o tom, jakým způsobem druhy vznikly - každý zvlášť na počátku během šesti dní - a to už je pochopitelně s evolucí neslučitelné. To je ovšem spor o to, „jak druhy vznikají", a nikoliv, „zda za jejich vznikem stojí nějaký Stvořitel, respektive Inteligentní designér".

Jedno z poučení z pensylvánského sporu tedy může být, že budeme-li chtít podat nějaké racionální řešení otázky pravdivosti evoluční teorie, nesmíme se nechat vtáhnout do mediálně atraktivního sporu, který se stále častěji odehrává mezi ortodoxními kreacionisty a evolucionisty. Problém s evolucí totiž obrazně řečeno neleží mezi oběma stranami, ale jen v rámci jedné z nich. Co když například druhy vznikly nevývojově, a přesto bez Stvořitele? Můžeme takovou teoretickou možnost naprosto vyloučit? Známe už tak dokonale všechna tajemství přírody? Nejde tu zkrátka o existenci Stvořitele, jak se dnes spor „evoluceversus stvoření" běžně chápe, ale jen o způsob vznikání druhů. Bude tedy skutečně nutné zaměřit se čistě na samotné jádro evoluční teorie, totiž na tezi „že druhy vznikají přeměnou".

3. Zapomenutá filosofie

Způsob argumentace pensylvánského soudu ohledně náboženské neutrality má ovšem jeden háček. Pokud by totiž byl první ústavní dodatek důsledně interpretován tak, jak to učinil soud v případě ID, tzn. že se vztahuje na všechny teorie, v nichž figuruje Absolutno, potom by měly být ze státního školství vyřazeny i veškeré filosofické teorie, které se jednoznačně vyjadřují k existenci Boha. (Obstát by mohly vlastně jen teorie agnostiků.) Pokud jsme se tedy nedopustili dezinterpretace jednoho z argumentů soudu proti ID - ‚dokazuje nadpřirozeného činitele, ergo zakázat‘ - potom by bylo třeba začít cenzurovat i Platóna, Aristotela, Tomáše atd. a zároveň i všechny materialisty apod., aby se do výuky nedostaly naprosto žádné teorie, které buď dokazují existenci Absolutna, anebo ji naopak popírají.

Pokud by tedy byl tento logický důsledek argumentace soudu aplikován v praxi, mohl podstatně zredukovat obsah výuky filosofie na státních školách. Neměl by se proto první ústavní dodatek interpretovat spíše oním slabším způsobem (viz. výše), abychom se vyhnuli podobným radikálním následkům? Pak by ale ateisté měli opravdu smůlu, protože stát by se otevřeně postavil na stranu náboženství, i když jen v obecné rovině. Co tedy s tím? Jak zachovat filosofy v rámci státního školství a přitom neporušit požadavek ústavy na náboženskou neutralitu?

S odpovědí nám může pomoci další citát ze závěrečného soudního memoranda. Je z něj dobře patrné, v čem spočívá slabina soudní argumentace: „...teolog J. Haught, který vypovídal jako expertní svědek, ... soudu pregnantně vysvětlil, že argument pro ID není novým vědeckým argumentem, ale spíše starým náboženským argumentem pro existenci Boha. Vysledoval tento argument nazpět přinejmenším do 13. století k Tomáši Akvinskému, který jej sestavil jako sylogismus: Kdekoliv existuje komplexní plán, tam musí existovat inteligentní plánovač. Dr. Haught vypověděl, že Tomáš otevřeně tvrdil, že pod tímto inteligentním plánovačem ‚každý rozumí Boha‘."9

Problém je v tom, že v pozadí diskvalifikace teorie ID se skrývá předpoklad, že každá teorie, která dokazuje Absolutno, je náboženská. (To je celkem zřejmé i z toho, že soud v závěrečném memorandu použil příklad Tomášova argumentu, aby s jeho pomocí podpořil svou tezi o náboženskosti ID.) Tento předpoklad soudu, že povaha nějaké teorie je dána jen jejím předmětem - ‚dokazuje Absolutno, tedy jde o náboženství‘ -, je však neudržitelný a proto žádné radikální přehodnocování osnov nehrozí. Proč?

Protože kdyby byla povaha teorií dána pouze jejich předmětem, bylo by nutné všechny teorie, které se zabývají jakoukoliv stejnou skutečností, zařadit do téhož oboru. Například bychom museli všechny filosofické teorie, které se ze svého specifického celostního pohledu zabývají přírodou, dějinami, atd., označit za přírodovědecké, historické, atd. Anebo třeba označit za tutéž vědu psychologii i logiku, protože se obě zabývají lidským myšlením. Samotná filosofie by vlastně ani nemohla existovat, neboť se vzhledem ke svému celostnímu přístupu ke skutečnosti vždy předmětně překrývá s nějakým dalším oborem.

A pokud zůstaneme u toho, čím se zabýval pensylvánský soud, nedalo by se vlastně ani rozhodnout, zda je nějaká teorie náboženská, anebo filosofická. Může-li být totiž legitimním předmětem filosofie Bůh, podle logiky soudu už by o Bohu nemohly existovat žádné jiné teorie než filosofické: ‚dokazuje první Příčinu (Boha), ergo jde o filosofii‘. Všechny teorie o Bohu by tedy musely být zároveň náboženské i filosofické a to nedává smysl.

Kde soud učinil chybu? Spočívá v tom, že při určování povahy ID nezohlednil způsob, jakým se existence Inteligence dokazuje. Jinak řečeno, soud nerozlišil, že teorie ID sice má stejně jako náboženství za předmět existenci nadpřirozené Inteligence (Absolutna), ale že ji zároveň, na rozdíl od náboženství, dokazuje racionálním způsobem. I když je tedy předmětem ID stejná skutečnost, jaká je jádrem každého náboženství, ještě z toho není nutné vyvozovat, že se jedná o náboženství. Stačí přihlédnout k metodě, jakou se teorie dokazuje.

Můžeme tedy sice souhlasit s tvrzením J. Haughta, že v případě ID nejde o nový vědecký argument, ale nemusíme hned zbrkle přijímat druhou část jeho názoru, že jde spíš o argument náboženský. I zmiňovaný Tomášův sylogismus totiž není ani jedno, ani druhé, ale jde právě o filosofii. Proč? Protože Tomáš nevychází z předpokladů, které mají náboženský charakter a může je akceptovat pouze ten, kdo jim věří (například: v Bibli je psáno, a proto...; v Koránu Prorok říká, a proto...; atp.). Tomáš zde vychází z vědění, které má „jen" racionální povahu. Konkrétně pak z metafyzického principu, že jakýkoliv komplexní plán může být jedině důsledkem inteligence. (Nebudeme nyní řešit, zda je tato dedukce obhajitelná.)

To je ovšem pochopitelně metafyzika nejhrubšího zrna, která je dnes všeobecně považována za překonanou středověkou chiméru, takže by byl skutečně malý zázrak, kdyby byl soud v současném antimetafyzickém intelektuálním prostředí schopen postřehnout, že jde „jen" o filosofii, a učinil by potřebné rozlišení i v případě ID. Čili že by dokázal rozpoznat, že ID je v podstatě oživeným teoretickým pokusem o „Boha filosofů".

Je ovšem třeba dodat, že s chápáním pravé povahy ID na tom byla stejně špatně i samotná žalovaná strana. Nebyla totiž vůbec schopna hájit se tím, že její teorie je filosofická, neboť se neopírá o žádné iracionální předpoklady, a proto ji nelze jen kvůli jejímu obsahu nařknout z náboženství. Namísto toho se zastánci ID snažili dokázat, že jde o novu vědeckou teorii, která je stejně „kvalitní" jako jiné v současnosti uznávané vědecké teorie, přestože je existence nadpřirozené Inteligence již z povahy věci mimo dosah empirie. Je snad bez dalšího jasné, jak musel závěrečný verdikt soudu dopadnout, sklouzla-li debata do schématu „náboženství-věda": „Náš názor je, že soudný, objektivní pozorovatel by ... dospěl k nevyhnutelnému závěru, že ID je zajímavý teologický argument, ale nikoliv věda."10

Na tomto v podstatě nesmyslném „nábožensko-vědeckém" handrkování o povahu teorie ID, které před soudem předvedly obě strany, se tak nechtěně potvrdilo i to, v jakém stavu je současné filosofické vědění západní elity. Nejen představitel americké justice, ale ani předvolaní experti z nejrůznějších oborů se totiž nedokázali přenést přes běžné myšlenkové schéma, že spolehlivým racionálním poznáním může disponovat pouze moderní věda, jejíž dokazovací metody jsou vázány na empirii, a že vše ostatní tudíž spadá do jakési iracionální říše víry, filosofických spekulací, apod.

Kdyby si ale všichni účastníci sporu dokázali uvědomit, že se v případě teorie ID pohybují na filosofické půdě a neprovozují tedy žádnou moderní vědu ani náboženství, nemusela by argumentace soudu vést k tak absurdním logickým důsledkům, že by se měla na státních školách například automaticky zakázat každá teorie, která dokazuje Absolutno, tzn. i všechny filosofické teorie, které dokazují existenci první Příčiny. Kvůli zachování náboženské neutrality státu tedy není třeba začít cenzurovat filosofy ani vymýšlet novou interpretaci prvního ústavního dodatku. Bohatě by stačilo, kdyby byla filosofie rehabilitována jako racionální a tím pádem vědecky plnohodnotný způsob poznávání světa. Vlk neutrality by se potom skutečně nažral, a koza by přesto zůstala celá.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

• 1. Viz http://www.pamd.uscourts.gov/kitzmiller/kitzmiller_342.pdf, str. 1-2 rozsudku. Úplný text upozornění zněl v originále takto: „The Pennsylvania Academic Standards require students to learn about Darwin's Theory of Evolution and eventually to take a standardized test of which evolution is a part. Because Darwin's Theory is a theory, it continues to be tested as new evidence is discovered. The Theory is not a fact. Gaps in the Theory exist for which there is no evidence. A theory is defined as a well-tested explanation that unifies a broad range of observations. Intelligent Design is an explanation of the origin of life that differs from Darwin's view. The reference book, Of Pandas and People, is available for students who might be interested in gaining an understanding of what Intelligent Design actually involves. With respect to any theory, students are encouraged to keep an open mind. The school leaves the discussion of the Origins of Life to individual students and their families. As a Standards-driven district, class instruction focuses upon preparing students to achieve proficiency on Standards-based assessments."

  2. Příslušná klausule prvního ústavního dodatku, platného od roku 1791, zní: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství;..." Citováno podle G. B. TINDALL - D. E. SHI: USA, NLN, Praha 1994, str. 799. V originále: „Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof." Viz rozsudek, str. 9.

  3. Viz oddíl H) rozsudku, str. 136-139.

  4. Rozsudek, str. 29 a 31.

  5. Osobně se domnívám, že rozsudek soudu byl v tomto konkrétním pensylvánském případě celkově správný, i když soud použil částečně mylnou argumentaci (viz níže - 3. Zapomenutá filosofie). Žalovaná strana (alespoň tak se to jeví z faktů, které obsahuje závěrečná zpráva soudu) totiž skutečně usilovala o zavedení biblického výkladu o původu života na Zemi do doverské státní školy, i když se před soudem snažila vzbudit dojem, že jí jde pouze o vědu. Kdyby byl celý spor postaven jinak, kdyby například šlo o pokus zpochybnit samotnou evoluční teorii pro její násilnickou a rasistickou povahu, možná mohlo všechno dopadnout jinak.

  6. „Prubířským kamenem naší analýzy je princip, že: ‚první dodatek ústavy ukládá neutralitu vlády mezi náboženstvím a náboženstvím, a mezi náboženstvím a nenáboženstvím‘." Rozsudek, str. 91.

  7. Někteří zastánci ID se sice občas snaží otupit tento náboženský význam své teze tím, že onen inteligentní tvůrce nemusí být přímo Bohem, prý by mohl být „jen" nějakou vyšší bytostí, ale to je snad poněkud zbytečné kličkování před ostrostí sporu. Na to, že by se teorie ID dala interpretovat i ateisticky, by její zastánci určitě nepřistoupili. Tak proč takticky utíkat do teoretické spleti nějakých možných vyšších inteligencí.

  8. Z toho mimochodem plyne mylnost dnes velice běžného přesvědčení, že darwinismus je zdrojem ateismu. I když se totiž darwinismu chopili především ateisté, protože jim tato teorie umožňuje vysvětlit si ohromující rozmanitost přírody bez Boha, primární je zde skutečně volba mezi teismem a ateismem. Teprve v důsledku toho se totiž evoluce stává buď naturalistickou, anebo teistickou. Přestože tedy darwinismus šíření ateismu určitě zjednodušil, když nabídl na dnešní poměry racionálně přesvědčivé vysvětlení, pravé kořeny ateismu by se musely hledat jinde. Darwinismus zkrátka není postačující podmínkou pro ateistickou interpretaci světa. Ostatně i sám Darwin byl věřící člověk. Napadat ateismus vyvracením darwinismu proto může mít jen omezený účinek, neboť ateismus by tím sice mohl pozbýt jednu přírodovědeckou oporu, nicméně o mylnosti či pravdivosti ateismu a teismu bychom se tím ještě nic nedozvěděli.

  9. Rozsudek, str. 24.

  10. Ibid., str. 89.