Evoluce a americký soud o teorii Inteligentního designu – Závěr

Jan Horník

(Dokončení z Distance 1/9)

5. Evoluce není víc než pouhá hypotéza

Současné empirické pojetí vědy¹³ s jejím metodologickým naturalismem má své důsledky i pro evoluční teorii. Budeme-li ji totiž poměřovat stejně přísným metrem jako ID, nezbude nám nakonec nic jiného, než ji buď z vědy vyřadit, anebo alespoň uznat, že jde jen o neprokázanou hypotézu. Alespoň ve stručnosti¹⁴ se tedy nyní zastavme u důvodů, pro něž ani evoluční teorie neobstojí před nároky současné vědy.

Každá varianta evoluční teorie, ať už operuje jakýmkoliv mechanismem vývoje - jak druhy konkrétně vznikají (např. u darwinismu přírodní výběr), tvrdí, že druhy vznikají přeměnou z jiných druhů. Aby tedy bylo možné evoluci uznat jako vědeckou, respektive již dokázanou teorii, musejí její zastánci vědeckými metodami dokázat, že princip vzniku přeměnou není pouhou smyšlenkou, ale že v přírodě reálně probíhá. Takový požadavek sice může znít zdánlivě banálně - přírodovědci už přece evoluci dávno dokázali, ale při nezaujatém přístupu k předkládaným důkazům se záhy ukazuje, že žádný důkaz o vzniku druhů přeměnou, který by mohl splnit kritéria současné empirické vědy, vlastně neexistuje.

Nejprve si krátce připomeňme, jak vědu v podání soudu charakterizuje americká akademie věd: „...věda se omezuje na empirické, pozorovatelné a vposledku testovatelné údaje: ‚Věda je specifický způsob poznávání světa. Vysvětlení se ve vědě omezují na ta, jež lze vyvodit z potvrditelných údajů - na výsledky získané pozorováními a experimenty, jež mohou být doloženy ostatními vědci. Vědeckému výzkumu podléhá cokoliv, co lze pozorovat nebo měřit. Vysvětlení, která nelze opřít o empirický důkaz, nepředstavují součást vědy.‘ Tato striktní oddanost ‚přirozeným‘ vysvětlením je z definice a podle konvence esenciálním atributem vědy."¹⁵

A nyní se ptejme: pozoroval například někdy někdo princip vzniku druhů přeměnou? Testoval jej? Je doložitelný ostatními vědci? Splňuje evoluční teorie alespoň jeden z právě uvedených požadavků tzv. metodologického naturalismu? Troufám si tvrdit, že ani jediný! Existuje například nějaký experimentální důkaz, který by potvrdil tvrzený vznik nového druhu přeměnou? Alespoň jeden případ, který by mohli zopakovat i ostatní vědci? Anebo alespoň někdo odvodil princip vzniku přeměnou z pozorování přírody? Viděl už někdy někdo na vlastní oči, jak se jeden druh přeměnil v jiný?

Zná-li někdo na světě takový případ, budu mezi prvními oslavujícími, protože tím konečně skončí bolení hlavy, jež mi dosud působí snaha vyřešit otázku pravdivosti evoluční teorie bez sebeklamu. Jeden jediný doložený případ evoluce by mě potěšil stokrát víc než nedávno nafilmovaná Latimérie podivná - alias „živá fosílie", která se za miliony let nezměnila ani o „ň".

Právě zmíněné a těžko zpochybnitelné důkazní manko na úrovni experimentu, které evoluční teorii stále doprovází, mnozí zastánci evoluce sice odbudou upozorněním, že vznik nového druhu přeměnou trvá natolik dlouho, že již ze samotné podstaty teorie vyplývá, že žádný experiment není možný, takže jde v případě evoluce o nesmyslný požadavek, ale pak je namístě otázka, lze-li ještě stále hovořit o vědě, jsme-li v případě evoluce konfrontování s teorií, kterou nelze empiricky dokázat? Vždyť i americká akademie věd prohlašuje, že vysvětlení, která nelze opřít o empirický důkaz, nepředstavují součást vědy. Není to snad oprávněný požadavek? Jinak by se přece každý mohl již předem bránit tím, že jeho teorii bohužel nelze experimentálně prověřit. Jak by pak asi ale vypadaly naše učebnice? Nebyla náhodou právě empirická neověřitelnost důvodem, proč soud označil teorii ID za nevědeckou?

Je zkrátka velký rozdíl, když někdo tvrdí, že E = mc² a nakonec do Postupimi pošle telegram: „děti se právě narodily", a když tvrdí, že savci vznikli z ryb, ale přitom se hájí tím, že svou tezi nemůže dokázat, protože na to nemá dost času. Jak chce ale potom oponovat třeba onomu nezpochybnitelnému faktu, že každá ryba se na suchu celkem rychle prostě udusí? Jak nezahodit zdravý rozum a přijmout tezi, že tvor žijící původně pouze ve vodě vydrží na suchu dost dlouho, aby se změnil natolik, že se dokáže nadechnout vzdušného kyslíku? Že tomu musíme jednoduše věřit? Díky, ale máme-li se držet „skutečné" vědy, musíme požadovat hmatatelný důkaz. Že viry rychle mutují? Souhlas, ale my potřebujeme mnohem víc než nový vir. Potřebujeme důkaz o vzniku nového druhu v pravém slova smyslu: nejdříve vir a potom ne-vir. Žádná mutace v rámci druhu nic neřeší.

Aby bylo zcela jasné, jaký druh důkazu v případě evoluce dosud chybí, uveďme si krátký příklad. Pokud bych například ještě neměl dostatečné znalosti ze života hmyzu, byl bych velice rozpačitý, kdyby mi někdo na fotografiích ukazoval housenku a motýla a tvrdil, že jde o tentýž druh. Těch rozdílů! Jeden žere listí, druhý saje nektar. Jeden leze, druhý létá. Jeden má nohy všude, druhý jen šest párů. Atd. Kdyby se mi pak navíc pokusil tvrdit, že se dokonce jedná o téhož jedince pouze s několikatýdenním odstupem, měl bych spíš nutkání zavolal doktora Chocholouška, než abych s ním nadále ztrácel čas. Každopádně bych bez důkazu takové přímo zázračné proměně nevěřil. Chtěl bych živou housenku, zásobu listí a akvárium a kapituloval bych teprve po pár týdnech, až bych měl doma motýla.

Neulehčíme-li tedy evolucionistům práci a budeme-li striktně trvat na experimentálním vědeckém důkazu jimi tvrzené zákonitosti, mají v současnosti dvě možnosti: 1) jsou-li přesvědčeni, že vzhledem k podstatě evoluční teorie nelze experiment uskutečnit, bez okolků evoluci z vědy vyřadit, protože co nelze opřít o empirický důkaz, nepředstavuje vědu; 2) předpokládají-li, že se nějaký experimentální důkaz může podařit, prozatím uznat, že evoluce stále nepředstavuje víc než nedokázanou hypotézu.

Do učebnic to sice není nic moc, ale takový je reálný stav, nechtějí-li si evolucionisté z nějakých postranních důvodů nalhávat, že evoluce již byla dokázána. V opačném případě by musel z atributů vědy zmizet požadavek na pozorování a experiment. V případě evoluce totiž stojíme před sice zajímavou teorií o vzniku druhů, ale dosud nemáme v ruce jediný experimentální důkaz její pravdivosti. Pohádkovou terminologií řečeno: nějakou tu ropuchu, která se před našima očima promění v princeznu.

Srovnáme-li tedy z hlediska povahy tvrzených tezí evoluci s ID, existuje sice rozdíl v tom, jaký druh příčiny se zastánci obou teorií snaží dokázat - zastánci ID předkládají nadpřirozenou příčinu, kdežto zastánci evoluce příčinu přirozenou - zároveň však ani jedna ze stran nedisponuje žádným empirickým důkazem (dokonce ani jediným pozorováním), o nějž by se tvrzená zákonitost dala jakkoli opřít. I když tedy evolucionisté na rozdíl od zastánců ID tvrdí, že v principu by takový důkaz jejich teze možný byl, pokud bychom měli dostatek času, nebo dokonce, že se důkaz jednou podaří, z hlediska vědy jde stále jen o pouhé tvrzení srovnatelné s prohlášením, že když budeme mít štěstí, nafilmujeme zázrak stvoření. Pokud totiž evoluce v přírodě neprobíhá, důkaz se nikdy nepodaří, ať už nám budou evolucionisté o své teorii tvrdit cokoliv. Přestože se tedy obě teorie liší ohledně povahy předkládané příčiny vznikání nových druhů (nadpřirozená/přirozená), jejich vědecká přijatelnost je prozatím stejná, tzn. žádná, protože v obou případech chybí empirický důkaz (nebo alespoň nějaké pozorování).

V této fázi argumentace samozřejmě přijde na řadu obvyklý argument, že uvedené námitky o chybějícím důkazu evoluce jsou zcela liché, protože právě z důvodu, že experiment není z časových důvodů možný, se evoluce dokazuje jinak. Postup pak spočívá v tom, že se evoluční teorie aplikuje na dostupná fakta a protože jsou takto získaná vysvětlení uspokojivá, plyne z toho, že teorie byla dokázána. Jinak řečeno, důkaz spočívá v induktivním úsudku, kdy se z mnoha evolučně úspěšně vysvětlených skutečností usuzuje na obecnou schopnost teorie vysvětlovat realitu, což má znamenat její pravdivost.

To se na první pohled může zdát jako běžný vědecký postup, ale háček spočívá v tom, že úsudek na obecnou platnost evoluční teorie v tomto případě nevychází z mnoha provedených experimentů (nebo alespoň pozorování), ale pouze z mnoha různých teoretických aplikací dané teorie na smyslům dostupná fakta. Jde tedy jen o jakousi náhražku vědeckého důkazu, protože dokazování se redukuje na vysvětlování skutečnosti předkládanou teorií.

Zásadní problém takové metody pak spočívá v tom, že vysvětlování může být spolehlivé jedině tehdy, pokud máme již na počátku celého postupu jistotu, že teorie platí. Jinak je celé dokazování na vodě. Co když totiž výchozí teorie neplatí? Pak budou i všechna z ní vyvozená vysvětlení faktů pouhým logickým cvičením, přesněji řečeno teoretickým rozvíjením omylu, čili žádné dokazování. Vysvětluje-li se například podobnost mezi druhy jako důsledek existence společného předka, je třeba mít již předem dokázáno, že takový předek skutečně existoval. Jinak se u tohoto vysvětlení podobnosti jedná o pouhou teoretickou dedukci, jež vychází ze závěru, že evoluce skutečně proběhla, což je ovšem teze, která má být teprve dokázána.

Kdo ale nechce kdejakou teorii dogmaticky přijmout jako pravdivou ještě předtím, než si ji „dokáže", nemůže se spoléhat na pouhou interpretaci skutečnosti, již vyvodil z dokazované teorie. Důkazní postup se přece provádí právě proto, aby odstranil původní pochybnost o pravdivosti teorie. Vychází-li ale celý postup z přesvědčení, že teorie je dosud nedokázaná, respektive pochybná, jaká asi budou z ní odvozená vysvětlení? Spočívá-li metoda dokazování ve vysvětlování skutečnosti dokazovanou teorií? Zase jedině pochybná! Když totiž nevím na počátku, zda teorie platí, jak bych to mohl vědět na konci pouze na základě toho, že jsem teorii aplikoval na skutečnost? Je-li totiž výchozí teorie mylná, například evoluce, budou mylná i všechna z ní vydedukovaná vysvětlení. Tak jakýpak důkaz?

Při takovémto dokazování evoluce jde zkrátka o postup, který se beznadějně točí v kruhu: tvrdím, že teorie je pravdivá, protože přesvědčivě vysvětluje skutečnost, a skutečnost vysvětluje přesvědčivě, protože předpokládám, že je pravdivá. Má-li však ve vědě platit, že o pravdivosti teorií rozhoduje jejich shoda se skutečností a nikoliv jen přesvědčivost z nich vyvozených vysvětlení, musejí se teorie nejprve dokázat a teprve až pak má smysl aplikovat je na fakta. Ta jsou totiž zcela bezmocná vůči interpretační libovůli a při „dokazování" pouhým vysvětlováním se nikdy nemohou dostat s teorií do rozporu. Maximálně se nějaké vysvětlení nepodaří, protože konkrétní člověk udělá chybu v logice. To však nemá s pravdivostí teorie samotné nic společného. Jedině tak s lidskými schopnostmi vymyslet dostatečně přesvědčivé teoretické vysvětlení konkrétního faktu.

Již povahou metody dokazování evoluce je proto dáno, že veškeré její tzv. „vědecké" dokazování může ve skutečnosti představovat jen znásobování výchozího teoretického omylu, není-li evoluce pravdivá. Samotná fakta totiž neumožňují poznat, zda tato teorie platí, či nikoliv. Teprve v důsledku jejich evoluční interpretace můžeme ve světě „vidět" evoluci a taková interpretace může mít nějaký smysl jen tehdy, pokud evoluční teorie opravdu platí. Jinak se jedná jen o smyšlený výklad světa, přestože se může zdát svrchovaně logický a subjektivně přesvědčivý.

Když už se tedy evolucionisté pouštějí do dalekosáhlého vykládání „všeho" evoluční teorií, měli by si nejprve ve vlastním zájmu zjistit, zda tvrzený vznik přeměnou skutečně platí. Jinak se jim může snadno stát, že celý svůj život promrhají bádáním o něčem, co vůbec neexistuje.

S právě popsanou metodou argumentace prostřednictvím vysvětlování se musel pochopitelně potýkat i americký soud. Přímo v praxi se tak projevilo, nakolik se už vědecký způsob uvažování ustálil v běžném myšlení, přestože nemůže nijak přispět k dokázání či vyvracení evoluce ani ID.

Jedním z argumentů proti evoluci, který se před soudem objevil, byl tzv. argument nezjednodušitelé složitosti, kterým je znám především biochemik J. Behe.¹⁶ Ten evoluci napadá za chybějící vysvětlení ohromující složitosti a komplexnosti života na biochemické molekulární úrovni, neboť se na základě svých speciálních znalostí domnívá, že evoluce si na této úrovni nemohla vystačit sama. Soud sice argument nezjednodušitelné složitosti probíral hlavně s ohledem na zastánce ID, dobře si však povšiml, že neexistence nějakého konkrétního vysvětlení pro evoluci nic zásadního neznamená:

„Zastánci ID argumentují ve prospěch designu primárně tím, že uvádějí negativní argumenty proti evoluci, což ukazuje argument profesora Behe, že ‚nezjednodušitelně složité‘ systémy nemohou být vyprodukovány dawinistickými nebo jakýmikoliv přirozenými mechanismy. Jsme však přesvědčeni, že argumenty proti evoluci nejsou argumenty pro design. Expertní výpoveď ukázala, že jen fakt, že vědci dnes neumějí vysvětlit, jak se biologické systémy vyvinuly, neznamená, že toho schopni nejsou a nepodaří se jim to zítra. Jak trefně poznamenal dr. Padian ‚neexistence důkazu není důkazem neexistence‘."¹⁷

Soud tedy zcela správně pochopil, že případná neschopnost vědců vysvětlit vývoj biologických systémů na molekulární úrovni nijak nesouvisí s pravdivostní hodnotou evoluční teorie samotné, což zde dobře vyjadřuje obrat „neexistence důkazu není důkazem neexistence". Opět se v něm sice nepatřičně zaměňuje důkaz a vysvětlení, ale v principu dobře postihuje, že dokazování prostřednictvím aplikace teorie na skutečnost není totéž co přímá konfrontace teorie s fakty, při níž by bylo možné poznat, zda teorie platí, či nikoli. Při tomto postupu lze totiž posoudit pouze schopnost teorie přesvědčivě vysvětlovat fakta, a ta se navíc úzce váže na schopnosti konkrétních lidí, v důsledku čehož nemohou žádná fakta samotnou teorii nijak poškodit. Když například zůstávají evolučně nevysvětleny procesy na biochemické molekulární úrovni. Jednak z toho totiž nelze vyvozovat, že se vysvětlení vědcům jednoho dne nepodaří, a zároveň neexistence konkrétního vysvětlení nijak neumenšuje množství již evolučně vysvětlených faktů, která jsou pro přijatelnost teorie rozhodující.

Mylný názor, že z mnoha vysvětlení lze usuzovat na pravdivost teorie, také vede k trvalé snaze vědců nahromadit co největší množství vysvětlení, což lze charakterizovat jako přesvědčení, že „kvantum dokazuje". O tom se před soudem osobně přesvědčil i profesor Behe:

„Dr. Miller předložil odborně recenzované studie, které odmítají tvrzení profesora Behe, že imunitní systém je nezjednodušitelně složitý. V letech 1996 až 2002 různé studie potvrdily každý prvek evoluční hypotézy, která vysvětluje původ imunitního systému. Skutečnost je taková, že profesor Behe byl při křížovém výslechu dotazován ohledně svého tvrzení z roku 1996, že věda nikdy nenajde evoluční vysvětlení imunitního systému. Bylo mu předloženo 58 odborně recenzovaných publikací, 9 knih a několik kapitol imunologických učebnic o vývoji imunitního systému; nicméně jednoduše trval na tom, že to stále není dostatečný důkaz evoluce a že to není ‚dost dobré‘."¹⁸

Když tedy profesor Behe evolucionistům vytýkal neexistenci vysvětlení vzniku imunitního systému, zcela přirozenou rekcí bylo jejich dopracování. Právě v tom totiž spočívá celá metoda dokazování: platnost teorie dokážeme tím, že jejím prostřednictvím vysvětlíme fakta. A protože jde ve své podstatě jen o otázku píle a dodržování logických zákonů, není divu, že po pár letech vědecké práce musel Behe čelit množství článků a knih, které obhájci evoluce předkládají jako důkazy. Stačí totiž opravdu málo: na počátku předpokládat, že evoluce proběhla, a pak už se tzv. „vědecké" potvrzení její pravdivosti dostaví jaksi samospádem.

Že však celá metoda dokazování obsahuje zásadní problém, naznačuje i závěrečná neústupnost profesora Behe. Kdo totiž již na počátku dokazování nepřijme, že tvrzená teorie platí, toho nemůže ani sebevětší kvantum knih, které celý svět bezchybně vysvětlí evolucí, přesvědčit, nechce-li sám sebe podvést. Pochybuje-li totiž o pravdivosti evoluce na počátku tohoto způsobu dokazování doopravdy, musí považovat všechna z evoluce vydedukovaná vysvětlení za pochybná i na konci a tudíž nic nedokazující. Co když totiž předkládaná kvanta knih a článků pouze znásobují původní omyl? Kvantita v tomto případě zkrátka nestačí. Namísto kruhové argumentace ve prospěch dogmatu, kterému musí člověk nejprve uvěřit, aby byla argumentace vůbec přesvědčivá, by bylo jednoduše potřeba i trochu kvality. Nějakého skutečného důkazu evoluce, aby to mohlo být „dost dobré".

Chtějí-li se tedy evolucionisté pohybovat na poli moderní empirické vědy, jak je dnes definována, měli by konečně otevřeně připustit, že o pravdivosti evoluční teorie nic spolehlivého nevědí. Pouze v ni věří a fabulují ohromující množství vysvětlení, jež sice logicky odpovídají jejich výchozímu přesvědčení, ale s požadovanými vědeckými postupy dokazování to nemá mnoho společného. Dosud totiž nemají v ruce žádný experimentální důkaz a jejich evoluční vysvětlování skutečnosti se beznadějně točí v kruhu.

6. Shrnutí

A na úplný závěr si ještě krátce připomeňme alespoň některé poznatky z naší reflexe pensylvánského soudního přelíčení, jehož původní příčinou byla snaha zavést výuku teorie ID do jedné střední školy v Doveru. Pro ilustraci začněme citací ze závěru soudního memoranda:

„...protože ID není věda, vyplývá z toho nevyhnutelný závěr, že jediným skutečným účinkem politiky ID je podpora náboženství. [...] Žalovaní i mnoho vedoucích zastánců ID vychází ze základního předpokladu, který je naprosto chybný. Jejich předpokladem je, že evoluční teorie je neslučitelná s vírou v existenci Boha a náboženstvím obecně. Vědečtí experti Plaintiffů [žalující strana, pozn. J.H.] v tomto procesu opakovaně vypověděli, že evoluční teorie představuje seriózní vědu, je v drtivé většině akceptována vědeckou komunitou a není žádným způsobem v rozporu s existencí božského stvořitele ani ji nepopírá. [...] Také nezpochybňujeme, že ID má být nadále studována, zvažována a diskutována. Jak bylo řečeno, náš dnešní závěr je, že je neústavní vyučovat ID jako alternativu k evoluci v hodinách přírodovědy na veřejných školách."¹⁹

Zaprvé je třeba opakovaně zdůraznit, že soud řešil především otázku zachování náboženské neutrality státního školství garantovanou prvním dodatkem ústavy USA a nijak nerozhodoval o pravdivosti teorie ID nebo evoluce. Dospěl přitom k závěru, že případná výuka ID by náboženskou neutralitu porušila, a proto ji na škole zakázal. Nešlo tedy o žádné vítězství darwinismu, nýbrž konceptu náboženské neutrality státu, což lze v principu uvítat.

Potíže ovšem nastávají, zaměříme-li se na důvody a okolnosti soudního rozhodnutí. Rychle se totiž ukáže, že i když v tomto konkrétním případě šlo o celkově správné rozhodnutí (žalovaná strana evidentně usilovala o zavedení biblického výkladu původu života na Zemi do státní školy), rozsudek padl na základě řady chybných argumentů. Vcelku paradoxně se tedy americká justice na základě omylů dopracovala ke správnému rozsudku.

První zásadní chybu soud učinil, když mylně vyhodnotil povahu teorie ID a označil ji za náboženskou, přestože se ve skutečnosti jedná o teorii filosofickou. Chybu konkrétně zapříčinil nesprávný předpoklad, že každá teorie, jejímž předmětem je Absolutno, je náboženská. V důsledků nerozpoznání filosofické povahy teorie ID se pak spor nešťastně zredukoval na falešné dilema náboženství versus věda, a podle toho i dopadl. Je přitom třeba poznamenat, že pravé povahy ID si nebyla vědoma ani samotná žalovaná strana, neboť se snažila ji předkládat jako plnohodnotnou vědeckou teorii v dnešním smyslu slova, takže si účastníci sporu nemají v zásadě co vyčítat.

V souvislosti s otázkou neutrality se sluší na závěrech soudu ocenit, že si alespoň správně povšiml, že samotná evoluční teorie je nábožensky neutrální, neboť ji lze bezrozporně zkombinovat jak s existencí Boha, tak s jeho neexistencí, což si dnes mnoho lidí stále neuvědomuje.

S nesprávným vyhodnocením filosofické povahy teorie ID úzce souvisí i další chyba soudu, která spočívá v nekritickém přijetí současného vymezení vědy, jež je svázáno s metodologickým naturalismem a omezuje se na empirii. Toto moderní pojetí je totiž neudržitelné, neboť vědu nelze bezrozporně definovat jen jako empirickou disciplínu. Každá obecná definice vědy, je totiž nutně filosofická. Definujeme-li tedy vědu dnešním obvyklým způsobem, totiž jako empiricky omezenou, zavádíme nesmyslnou definici. Kdyby tedy soud jednak pochopil, že teorie ID je filosofická, a zároveň nevycházel z mylné definice vědy, mohl rozsudek klidně dopadnou jinak. Stačilo by, aby se žalované straně podařilo prokázat, že teorie ID má racionální, respektive filosofickou povahu a je přiměřeně zdůvodněná.

A konečně můžeme konstatovat, že soud adekvátně nereagoval na předložené námitky proti vědecké hodnotě evoluční teorie, přestože dosud neexistuje jediný seriózní vědecký důkaz, který by splňoval současná kritéria metodologického naturalismu. I když se tedy v případě evoluce ve skutečnosti nejedná o víc než hypotézu, jejíž vědecká věrohodnost není o nic větší než v případě teorie ID, dostatečné široká shoda na nedokázaném dogmatu už zřejmě dokáže uspokojit i nevědeckou obec.

Vezmeme-li pak průběh soudního procesu jako určitou vizitku stavu filosofické vzdělanosti současné západní intelektuální elity: nic moc.

POZNÁMKY:

• 1. Termínem věda se zde myslí pojem vědy v dnešním užším slova smyslu, tj. přírodní věda. Terminologie tedy odpovídá tomu, jak pojem vědy (science) užíval americký soud.

  2. Podrobně viz seriál J. HORNÍK: Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné i nevyvratitelné I.-IV., in: Distance 3/3, 4/4 (ročník 2001) a 1/5, 3/5 (ročník 2002). Též k dispozici na www.distance.cz.

  3. Rozsudek, str. 66, viz: http://www.pamd.uscourts.gov/kitzmiller/kitzmiller_342.pdf.

  4. Podrobněji k tomuto argumentu viz J. HORNÍK: Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné i nevyvratitelné - Díl IV., in: Distance3/5 (2002), zvláště část „M. J. Behe - nejzjednodušitelná složitost", str. 32-34.

  5. Rozsudek, str. 71-2.

  6. Ibid., str. 78.

  7. Ibid., str. 133-4, 136 a 137.