Materialismus nebo mravnost - Díl I.

Jiří Fuchs

I. ÚVOD

1. 1. Navození tématu

Poslední dvě století proběhla ve znamení mohutné expanze materialismu. Materialistický výklad světa a člověka pronikl do životního smýšlení velkého množství lidí a následně určil i převládající způsob života. Moderní člověk se materialistickým vyznáním cítí být pevně zakotven v realitě. Věří, že se jím oprostil od různých mýtů, tabu a iluzí, jimiž byli poutáni lidé v předchozích epochách.

Úspěšné rozšíření materialistického světonázoru působí poměrně snadno rozpoznatelné filosofické i ideologické příčiny. Z druhé strany mu napomáhá i stálý sklon lidstva k pohodlnému stagnování u empirických evidencí a k představě atraktivního, sytého života v mezích těchto evidencí. Nás bude ale v této studii zajímat radikální změna etického myšlení a životní praxe, kterou materialistické chápání světa a člověka přivodilo.

Po staletí západní civilizace (a nejen ona) pokládala mravní hodnoty za to nejdůležitější, oč v lidském životě běží. S nastupujícím materialismem toto přesvědčení pozvolna slábne. Existují samozřejmě materialisté, kteří stále považují mravnost za největší dokonalost života. Je ale otázka, jestli to není spíše navzdory jejich světonázorovému přesvědčení. Zdá se totiž, že čím více se v individuálním i společenském životě, prosazuje logika materialismu, tím více přibývá jedinců, jimž už přestává být jasné, proč by se např. vědecké výzkumy, umění, podnikání, právo, politika měly podřizovat nějaké morálce. Stále častěji jsou v této souvislosti slyšet hlasy o nejapném moralizování či morální panice. Pragmatismus a urputné dovolávání se svobody ve všech možných oblastech životního zájmu představují frekventované postoje, v nichž se mravní ohledy zrovna neujímají. Mravní limity se v tomto rámci spíše zdají jako retardující, přežilé, jakoby z jiného světa.

Kritici poukazují na to, že se z materialismu přirozeně vyvinula tendence k amorálnosti. Destruktivní vliv materialismu spatřují nejen ve stále razantnějším předefinovávání a přehodnocování mravních hodnot, ale také ve ztrátě smyslu a důvodů pro přirozenou nadřazenost mravního hlediska. Co bylo dříve pokládáno za špatné, je dnes mnohdy vnímáno jako mravně indiferentní či dokonce žádoucí - a to nejen kvůli změnám mravního „cítění", ale i proto, že to již vůbec nepřichází ke slovu; jeví se jako nepodstatné, málo reálné.

V této studii půjde o objasnění vztahu materialismu a mravnosti. Vede materialistický světonázor skutečně k etické dezorientaci a k mravnímu nihilismu? Nebo naopak skýtá všelidské potřebě mravní orientace a motivace netušené opory i nové zdroje, obsahy a horizonty?

1. 2. Materialismus jako filosofický systém

1. 2. 1. Zneužití přírodovědy

Aniž bychom zabíhali do jemnějších úvah a podrobnějšího rozlišování, reflektujme nejprve základní, obecnou tezi materialismu. Podle ní je vše skutečné hmotné. Materialisté se domnívají, že svou tezí zachycují skutečnost jako takovou, že postihují povahu a strukturu celé skutečnosti. Takové celostní pojetí skutečnosti, jež prezentují jako výsledek racionálního zkoumání, však může být jen filosofickým výkonem. Speciální empirické vědy (např. přírodní) skutečnost jako takovou (v její celistvosti) neřeší. Toto téma přesahuje možnosti empirických metod.

Úvahy o materialismu se vyplatí začínat tímto metodickým vyjasněním, protože v důsledku obsahové příbuznosti materialismu a přírodních věd snadno vzniká dojem, že materialismus potvrzují přesvědčivé výsledky přírodovědy, že se materialismus podílí na její exaktnosti. Takovému dojmu se materialisté pochopitelně nebrání, nemívají potřebu uvádět ho na pravou míru. Tvrdí-li např., že veškerá skutečnost je hmotné (fyzikální) povahy, pak obvykle neprotestují, když lidé hromadně podléhají zdání, že tuto jejich hlavní teze potvrzují přírodní vědy. Ty jsou totiž přesvědčivé a nic jiného než hmotné objekty neznají. Proto se v této souvislosti musí připomínat: střízlivý přírodovědec si je dobře vědom toho, že programově zkoumá jen určitý výsek skutečnosti. Není tedy v jeho kompetenci rozhodovat o jiných aspektech skutečnosti, natož aby je popíral. A už vůbec není povolán k výpovědi o celé skutečnosti (o skutečnosti jako takové). Skutečný vědec odolává ideologickému vábení k takovému zneužívání svého oboru.

Když tedy materialista principiálně popírá nehmotná, či na hmotě nezávislá jsoucna, činí to jen na svou filosofickou zodpovědnost. Přírodní vědy v tom jsou nevinně. Materialisté ale s oblibou zdůrazňují, že jejich teze jsou zobecněním zkušenosti či odrazem pokročilého stavu speciálních věd. Přitom počítají s tím, že tímto způsobem získají pro svůj světonázor přesvědčivost; že mu zjednají vědeckou úroveň.

Takové počínání je ale průhledně sofistické. Jeho obětem proto neuškodí, když se potkají s vysvětlením, že a proč lze podat obecnou výpověď o celkové struktuře a povaze skutečnosti jen filosoficky. Spadá totiž do nejobecnější, nejabstraktnější filosofické disciplíny (ontologie), a proto podléhá výlučně filosofické kritice. Tím je zároveň řečeno, že není v možnostech žádné speciální empirické vědy, aby poskytovala obecným ontologickým tezím relevantní premisy či potřebné argumentační krytí.

Ideologicky nemotivovaný materialista tedy poctivě ustoupí z výsluní moderní vědy a bude (jako materialista) své čistě filosofické přesvědčení dokazovat také čistě filosofickými prostředky. To by mohlo být zajímavé.

Jestliže lze veškerou skutečnost převést na hmotu, je možné vše principiálně vysvětlit hmotnými podmínkami. Přímým důsledkem této obecné (ontologické) představy o realitě je (antropologické) chápání člověka jako pouhého organismu. Opět se tu otevírá lákavý prostor zneužívání přírodních věd. Jak při celkovém obrazu světa, tak i při celostním pojetí člověka materialisté rádi vytvářejí dojem, že jejich obraz člověka je založen a verifikován přírodovědou. Tak se dovídáme, že biologie představuje klíč k lidské přirozenosti, že mozek myslí, že morálka se vyvíjí z mozkových center, že život je proces oxidace, že člověk je výsledkem nahodilostí kosmické evoluce a lze ho adekvátně definovat jako kontrolní adaptivní systém.

Tyto typické výroky dobře reprezentují naturalistickou mentalitu, která charakterizuje materialisticky orientované filosofy i vědce. Kritické myšlení tu ale k nelibosti materialistů opět úzkostlivě rozlišuje, kdy se ještě jedná o speciální, fakty podloženou odbornost, a odkdy už začínají filosofické domněnky - ať už filosofů, nebo speciálních vědců. Krom toho kritické myšlení nepřipouští, aby se z vědeckých faktů o lidském organismu beze všeho (jakoby vědecky) přecházelo k popírání neorganických aspektů lidské reality. To už by bylo hrubé zneužívání exaktních poznatků k filosofickým domněnkám; samotná fakta nic takového neumožňují. Něco jiného je popis konstatované skutečnosti, a něco jiného je „konstatování", že popsaná realita je jediná, specificky výlučná. Druhé z prvního nevyplývá.

Rozhodně se scientisty nesdílíme tak špatné mínění o filosofii, abychom ji s nimi celou degradovali na snůšku nezralých hypotéz a planých spekulací. Kdyby ale snad scientisté chtěli své razantní znehodnocování filosofie nějak ilustrovat, mohli by si posloužit právě materialistickými filosofy - u nich je to samá domněnka. Bohužel se k tomu scientisté příliš nemají, neboť paradoxně bývají také materialistického vyznání.

1. 2. 2. Nesnáze s dokazováním

Když vyjde najevo klam s přírodovědeckou garancí, ocitají se materialisté v těžké důkazní nouzi. Jak jen dokázat, že vše, co je, je hmota? Jak dokázat, že člověk je jen organismus? Snad empiricky? Na základě slepé víry, že existuje jen to, co je dostupné zkušenosti? To nemůže před filosofickou kritikou obstát. Tedy deduktivně? Z jakých asi premis by bylo možné vyvozovat, že existují jen hmotná jsoucna? Na tuto jednoduchou otázku kritického myšlení materialisté neumějí odpovědět. Potřebné premisy tu prostě neuvádějí, problematičnost své pozice si jednoduše nepřipouštějí. Žádná abstraktní analýza skutečnosti, která jediná by v daném problému mohla připravit vyvození stěžejní materialistické teze, se nekoná.

Někomu se to může zdát neuvěřitelné, ale materialisté se o důkaz svého rozhodujícího tvrzení ani nepokoušejí - a vzdělaná, k přijetí náchylná veřejnost ho ani nežádá; tak přesvědčivý se jí zdá vývoj moderního vědomí! Nebo snad znáte aspoň náznak nějakého logického postupu z jasných premis, na jehož konci by stál závěr, že existují jen hmotné objekty a že člověk není nic než organismus? Pak máte velkou šanci na získání těch nejprestižnějších cen.

Materialisté jednoduše kladou své specifické přesvědčení jako článek víry, jako dogma, o němž se nediskutuje. Kritické manko obvykle zamlouvají vrstvením dalších tvrzení a výkladů, jež prokládají sofistickým zneužíváním přírodovědné odbornosti. Jejich specifická teze (základ systému) tím získává charakter počáteční hypotézy, u níž se ve východisku zkoumání ptáme, proč by nemohla platit? Ale potřebná verifikace, důkaz už se nekoná. Materialisté pověstným mávnutím proutku proměňují svou počáteční hypotézu v základní tezi celého systému. Disponované „srdcem" to sice osloví, ale faktem zůstává, že své četné stoupence nechávají v tomto rozhodujícím bodě životního přesvědčení na holičkách; odsuzují je k dogmatismu.

S ohledem na skeptičtější sebereflexi současné vědy by ale bylo možné myslet jakousi skromnější verzi materialismu. V ní už by se základní teze neprezentovala jako jistá, jako spolehlivý, racionální výklad světa, ale jen jako nejpravděpodobnější. Proč však zase jako nejlepší? Protože hmotu je možné verifikovat, zatímco nehmotnou skutečnost nikoliv.

Jenže verifikovatelnost hmotné skutečnosti nijak nezvyšuje pravděpodobnost popírání té nehmotné; o tom už jsme mluvili. Krom toho přesvědčení o neverifikovatelnosti nehmotných objektů (bezprostředně) pochází ze scientistické teorie vědy, v níž se reálná věda redukuje na speciální empirické obory. Ani tento scientistický závěr však nepředstavuje žádnou oporu pro umírněnou verzi materialismu. Pravděpodobnost té „nejpravděpodobnější hypotézy" naopak popírá. Nedává jí žádnou šanci.

V základě scientismu totiž stojí agnostický názor, že neempirické, nehmotné skutečnosti nelze vůbec vědecky uvažovat, protože nemohou být ani potvrzeny, ani vyvráceny. Nelze prý o nich smysluplně rozhodovat. Materialistická hypotéza s ambicí na celostní pojetí skutečnosti však o nich (jakožto materialistická) rozhodovat musí - prý nejsou. Proto tato hypotéza odporuje agnostickému založení scientismu a nemůže z něj tudíž čerpat odůvodnění své pravděpodobnosti.

Scientismus navíc díky svému agnostickému založení představuje velice problematickou teorii vědy. Po pravdě řečeno je více než nepravděpodobný, je mylný. Agnostici totiž mají problém sami se sebou, když okázale zakazují neempirická témata a přitom si jich při tomto zakazování sami užívají. Proč? Protože takový zákaz je určitým vyhodnocením poznání, které může vzejít jen z neempirické úvahy o poznání. Hypotéza, která je produktem scientistického myšlení nebo se o scientismus opírá, tedy nemůže být ani pravděpodobná.

Z čistě teoretického hlediska je tedy úspěšné rozšíření materialistické filosofie v rámci novověkého myšlení skandální. A to tak dalece, že může vyvolávat vážné pochybnosti o skutečné úrovni tohoto dnes již samozřejmého myšlení. Materialismus totiž v novověké filosofii představuje etablovaný systém s celou řadou podstatných návazností na její principy. Skutečnost, že se materialisté ani nenamáhají svou ústřední myšlenku dokazovat, ačkoli kritickému filosofovi může připadat na první pohled podezřelá z vulgárního redukcionismu, napovídá, že motivy, které vedou k jejímu přijetí, asi nebudou filosofické. To se však zdá být v rozporu s předchozí větou, v níž se mluví o spojitosti materialismu s principy novověké filosofie. Taková spojitost by přece měla materialistům nabízet řadu důvodů pro jejich teze, které mají, aspoň v rámci novověkého myšlení, svou přesvědčivost. Skutečnost ale není tak příznivá.

Základní filosofické principy se ustavují v teorii poznání a v ontologii. Z hlediska teorie poznání pomohl materialistům k (zdánlivé) přijatelnosti empirismus, ontologicky jim zase připravil půdu monismus. Empirismus redukuje poznatelnost objektů na jejich smyslově vnímatelné aspekty, a proto omezuje lidské poznání na hmotné objekty.¹ To je pro materialisty pochopitelně zajímavé, povzbudivé. Jestliže poznáváme jen hmotné objekty, zbývá už jen krůček k tomu, abychom v celkovém výkladu reality uznávali jen hmotné objekty. Logicky čistý ten krůček sice není (důslední empirici si zakazují výklady celé skutečnosti, jsou agnostiky), ale prakticky se empirici většinou stávají materialisty.

Materialisté tedy v empirismu nemohou nalézt konzistentní odůvodnění, neboť empirismus striktně vzato ukládá mlčení o celku skutečnosti. Těží však z jeho celkového vyznění, z jeho jednostranného důrazu na smyslové evidence. Podobně se materialistické vidění světa vnucuje lidem, kteří své životy přizpůsobují režimu smyslových evidencí.

Ani monismus neskýtá materialistům premisy pro jejich specifické teze. Vytváří pouze rámec, neboť interpretuje skutečnost jako v podstatě Jednu. Mnohá jsoucna, např. jednotliví lidé, jsou podle monistů jen pouhými formami, projevy či modalitami Jednoho - třeba Hmoty; ale možná také Ducha. Monismus tedy materialistické vyznání přímo neplodí; spíše ho jen navozuje.²

Materialismus má tedy v novověkých koncepcích empirismu a monismu jistou inspiraci, nikoliv však přímou oporu a možné odůvodnění. Spíše parazituje na jejich enormním úspěchu, těží z jisté příbuznosti s nimi. Důkazní nouze materialistů tedy není odstraněna ani kontextem dominantní novověké filosofie - logicky volnějším, zato však plodným navázáním na ni.

Vzato čistě teoreticky, materialisté by se mohli pokusit o důkaz své základní teze prokázáním rozporu v pojmu „nehmotné jsoucno". To by ale museli od základu filosoficky zapracovat. Oni však filosoficky zlenivěli v blízkosti pohodlných odkazů na smyslové evidence a autoritu přírodovědců. Navíc po Marxovi raději koketovali s rozporným myšlením v koncepci dialektiky a pak už je dost obtížné vracet se k normálnějšímu myšlení a odmítat rozporná mínění jako omyly.

Musíme tedy trvat na tom, že obsahově materialismus sice představuje filosofii, způsobem zpracování však degeneruje v ideologii. V zavádění specifických tezí totiž v případě materialismu zůstala kritičnost na nule. Tajemství úspěchu tak nepokrytě dogmatického filosofického systému se tedy musí hledat v oblastech mimo filosofii, v oblastech vesměs ideologického rázu. Pro mnohé lidi jednoduše takový světonázor představuje z různých, velice pestrých (ovšem čistě subjektivních) důvodů vítanou alternativou. Proto se i bez filosofického založení materialismus snadno stává přitažlivou životní filosofií. Je to ovšem poněkud nemyslivá filosofie, která jako svůj podstatný moment obsahuje (většinou prosté) ustrnutí na smyslových evidencích.

Kdybychom tedy stáli před teoretickým úkolem kritického zhodnocení materialismu, měli bychom námahu zčásti usnadněnou. Filosofická kritika totiž obvykle zkoumá nejprve důvody, které se pro kritizovanou pozici uvádějí. V případě materialismu však žádné filosoficky relevantní důvody známy nejsou. V druhém sledu pak kritika zjišťuje, je-li takový výklad možný, jestli neodporuje nějakým jistým pravdám, či zda není rozporný.

My však máme praktičtější záměr. Zajímá nás vliv materialismu v oblasti životní filosofie, v etickém myšlení a potažmo v životní praxi. Teoretické problematičnosti materialistických představ se proto dotkneme jen příležitostně a okrajově.

II. STRUKTURÁLNÍ DESTRUKCE MRAVNOSTI

Materialistická redukce člověka na organismus je tedy antropologickým důsledkem redukce veškeré skutečnosti na hmotné objekty. Z hlediska filosofické kritiky je oprávněné, když mluvíme o materialistických redukcích, neboť taková kritika vyvrací materialistické představy jak o podstatě člověka, tak o jeho myšlení a o jeho svobodné činnosti.³

Redukcionistický efekt se materialistickým myšlením šíří až do oblasti etických úvah a výkladů. Je-li totiž člověk pouhým organismem, pak také všechny jeho činnosti jsou pouze organické. Zákonitost organických činností však mají dobře zmapovanou příslušné přírodovědné obory. Proto by důslední materialisté měli hledat poučení o zákonitosti a tedy i o podstatě lidského života především v těchto oborech. Z nich by také měli odvozovat svou životní filosofii. Musí se uznat, že mnozí tak skutečně činí. Přitom u vědomí vědeckého založení přeslýchají oprávněnou námitku, že tím propadli dříve neslýchanému redukcionismu.

V naturalistickém rámci tedy materialisté vysvětlují přírodní zákonitostí i svobodné jednání. A poněvadž svobodné jednání vytváří prostor mravnosti, dochází k výkladové redukci mravního života na kauzálně-přírodní proces. Taková redukce už ale přináší výkladovou destrukci samotné povahy mravnosti. Důsledný materialismus a etické pochopení podstaty mravní skutečnosti se tím pádem vylučují.

Materialistickou destrukci specificky lidské praxe budeme pozorovat ve třech aspektech. Z hlediska působící příčiny jednání vychází materialistům deterministický konflikt se svobodou. Z hlediska finality (cílové příčiny) materialisté jednak animalizují lidský život preferencí hédonických hodnot, a jednak problematizují smysl mravního úsilí zánikem osobního života.

Obě kauzální hlediska přitom zachycují základní strukturu mravního života. Paralyzující zobsažnění této struktury v rámci materialistického myšlení tedy můžeme charakterizovat v termínech: determinismus - egoistický hédonismus - absurdizace mravnosti. V těchto bodech také postupně probereme přínos materialistů do etické diskuse.

2. 1. První destrukční důsledek: determinismus

2. 1. 1. Věda nebo jednání

První účinek aplikace materialismu v etice můžeme předběžně ilustrovat slovy jistého psychologa: jednání se člověku děje, jako se mu děje stárnutí; dobře vystihují výkladovou nouzi materialistů. Ti jsou pro analýzu jednání skutečně indisponováni. Jejich vidění světa je totiž tlačí k tomu, aby zaměňovali svobodné rozhodování s biologickými procesy. Proto také ve svých teoriích jednání sázejí na přírodovědné obory. Zdá se jim to pochopitelně i výhodné.

Přírodovědci sice důkladně, ba přímo skvěle popisují celou řadu empirických podmínek lidského jednání, ale samotné jednání v jeho skutečné podstatě (svobodě) zachytit neumějí - vymyká se jejich metodám. Materialisté v nich ale přesto spatřují hlavní informátory o lidském jednání. Výsledkem takové volby nekompetentního oboru je to, že se lidské jednání principiálně vysvětluje bio-psychickými determinantami, takže z něj moc nezbude.

Lidský čin se v této „vědecké" perspektivě materialistům jeví jako nutný následek předchozích empirických podmínek. Kdybychom je dobře znali, mohli bychom prý spolehlivě určit, jak budou lidé jednat. Uznejte, že by to byl svůdný průnik do tajemství života. Stojíme skutečně před netušenými možnostmi vědy? Nebo jde jen o přelud, zaviněný ideologickým zaujetím, špatným přístupem k tématu a následně tím nejnemožnějším pojetím lidského jednání?

Odpověď závisí na řešení problému determinismu. Problém nastolují materialisté, když se v důsledku svého životního přesvědčení rozhodují (svobodně?) interpretovat lidská rozhodnutí jako nutné (nesvobodné) účinky příčinného působení jistých částic šedobílé hmoty v lebce dotyčného organismu. Tento „vědecky" fundovaný determinismus pochopitelně odporuje našemu obyčejnému chápání. My laici jsme si jistí, že lidé jednají svobodně. Proto je také chválíme, povzbuzujeme, odměňujeme, obviňujeme a trestáme. Ale od toho tu přece věda je, aby nás vyváděla z našich nezralých, naivních jistot do pravé skutečnosti. A řeč vědy je v otázce svobody neúprosná. Alespoň to říkají materialisté, když už přírodovědu pozvali jako nejpovolanějšího arbitra ve sporu o svobodu.

Filosof J. R. Searle např. připomíná⁴, že pravda přírodovědného determinismu znamená zároveň omyl našeho běžného přesvědčení o mravní odpovědnosti. Searle si přitom dobře uvědomuje (antropologicko-etický) význam svobody a je z toho jako filosof dost nešťastný. Přesto trvá v síle svého naturalistického kréda na tom, že neexistují žádné překážky, které by bránily tomu, abychom vykládali vztah mozku a mysli v termínech vzatých z výkladu fyzikálních jevů. Stejně nás prý nic neopravňuje k tomu abychom se vzdali fyzikální teorie a předpokládali, že je v nás nějaká entita (svoboda), která by vychylovala molekuly z jejich drah. Pak se ovšem nemůžeme divit, že např. levicové intelektuály a následně i praktiky (vesměs materialisty) vede jejich naturalistická mentalita k hlubšímu porozumění pro skutečnost, jež se poněkud zjednodušeně nazývá „zločin" a také k shovívavým postojům vůči zločincům - obětem (?) svých molekul. Zvláště když se jim dostává i daleko konkrétnějších, vědeckých informací. Těmi nešetří např. spoluzakladatel tzv. sociobiologie E. O. Wilson.

Ve své knize O lidské přirozenosti⁵ s příznačným podtitulem „Máme svobodnou vůli, nebo je naše chování řízeno genetickým kódem?" Wilson také ujišťuje, že mysl se dá vysvětlit chemicko-elektrickými reakcemi, ale na rozdíl od „pouhého" filosofa Searla to dokládá fakty. A že jich je. Sice se jako Searle podivuje, jak by mohl v mozku sídlit nějaký svobodný činitel, který by hýbal pákami neuromotorického mechanismu (je pozoruhodné, jakou imaginativní vynalézavost věnují tito naturalisté svým oponentům), ale obrovská znalost mozku Wilsona nakonec přivádí k převratnému objevu vrozených cenzorů a motivátorů, kteří prý tvoří jádro lidskosti a určují celou morálku.

Abychom tomu dobře rozuměli, musíme ještě vstřebat poučení materialistické dogmatiky, že klíčem k lidské přirozenosti je biologie. Wilson přitom ví, že v biologické perspektivě je svoboda sebeklamem. Jestli se nakonec bio-fakty vyzbrojený materialista přece jen dostane z mozkové klece ke svobodě, nebo zda se pod jejich tlakem raději přikloní k (otevřenému či všelijak zmírňovanému) determinismu, to už záleží na jeho invenci a také na míře jeho nekonzistence.

Kritiku spíše zajímá, jestli může být kauzální převádění lidského rozhodování (i myšlení) na mozek pravdivé. Jestli mohou mít tyto výklady duchovních činností z mozku nějaký smysl. Protože determinismus zpochybňuje svobodu chtění a chtění obsahově závisí na myšlení, uvažujme nejprve hypotézu myslícího mozku. Na rozdíl od znalců mozku se podívejme na problém z opačného konce - filosoficky.

2. 1. 2. Problémy s mozkem

Lidskému myšlení se rozumně nedá upírat hodnota pravdy, protože samo její popírání by ji tvrdilo. Materialističtí deterministé pravdu svých myšlenek také beze všeho předpokládají. Hypotéza myslícího mozku tedy musí při výkladu myšlení zachovat prostor pro možnou realizaci poznání pravdy. Jestliže poznání pravdy ve svém výkladu myšlení znemožní, pak se vyvrací a nemůže být pravdivá.

I pro sledovanou hypotézu tedy platí, že myšlenky jsou myšleny jako pravdivé, či mylné. To však je podle ní způsobeno - kauzálně dáno - určitým stavem mozku. Detailní popisy nechme odborníkům a aplikujme radši tento výklad na naší problémovou situaci. Materialista myslí (a tvrdí), že mozek myslí, protože v jeho hlavě proběhly určité chemicko-elektrické reakce (či co všechno). Jeho oponent si nemyslí, že mozek myslí. Proč asi? No, má přece ve své hlavě jiné neuronální poměry, jiné reakce. Právě díky jim také vznáší námitku. Jak asi na ni může ze své mozkové klece reagovat materialista? Rozumí jí? Postihuje její oprávněnost, úroveň? O to přece vůbec nemůže jít. Odpovídá na námitku, jen jak mu zde a nyní kážou jeho mozkové procesy; ty jsou směrodatné, rozhodující.

Poznávaná skutečnost jako předmět sporu jde v tomto mozkovém determinismu stranou. Už nerozhoduje o tom, že určitá myšlenka, která se o ní klade, je myšlenkou pravdivou a opačná mylnou. Každý má a tvrdí jen tu svou „pravdu", tj. jen svůj výsledek působení svého mozku. To už není jen pouhý subjektivismus, kde (jak se zdá) není možné rozhodnout, kdo skutečně pravdu má, takže se rezignovaně řekne, že každý má tu svou. Pravda, tak jak jí obě strany sporu předpokládají, se v mozkovém determinismu stává prázdným pojmem - je absolutně nepoznatelná, nerealizovatelná.

Obě strany sporu totiž sice předpokládají, že postihují skutečnost a že tedy poznávaná skutečnost sama rozhoduje o tom, že určitá myšlenka (odpovídající) je pravdivá a její opak mylný. Mozkový determinismus však vyřazuje poznanou skutečnost ze hry o pravdu. Situace je tu taková, že mozkové procesy jsou či produkují myšlenky, které se z nějakého chemicko-elektrického rozmaru vnucují jako pravdivé - určené objektem. Ve skutečnosti jsou však určené jen mozkem. Takový příděl mozkové subjektivizace ale determinista nemůže ustát. Kolizí s možností pravdy je deterministická hypotéza bezpečně falzifikována: nemůže být pravdivá.

Ani dodatečná, záchranná reflexe deterministy pravdu v mozku nenastartuje, neboť i o každé reflexi by platilo, že je zase jen determinovaným výsledkem procesů v mozku - je v řádu pravdy zmražena kauzálním přiřazením k mozku. Dokonce ani třetí strana, nějaký rozhodčí mezi materialistou a jeho oponentem by nemohl rozhodnout, kdo má vlastně pravdu, neboť by na tom byl stejně - byl by v tom také mozkově determinován, tj. ochrnutý v řádu pravdy. Bylo by možné v této aplikaci pokračovat dál a ukazovat, že ani předpoklady, na nichž se obě strany shodnou (např. že mozek existuje), by ze stejných důvodů nemohly být uznány jako pravdivé. Takovým koncům až příliš smělých či příliš chtěných hypotéz se říká kognitivní nihilismus.

Z hypotézy myslícího mozku tedy vyplývá nepoznatelnost pravdy. Hypotéza sama však poznatelnost pravdy předpokládá. Tento rozpor tedy diskvalifikuje materialistickou dogmatiku, bez ohledu na zástupy učenců, kteří materialistické krédo z filosofické nedostačivosti vyznávají. Povinná poznatelnost pravdy svědčí o tom, že lidský život není jen biologickým procesem, že člověk není pouhým organismem, že skutečnost není jen hmotná.

Jak to všechno souvisí se svobodou? Velice úzce. Determinismus jako protiklad svobody se vyvrací stejnou logickou figurou, dokonce v rámci téže - jen poněkud rozšířené - argumentace.

Jako v celé psychice existuje i v duchovní oblasti úzká provázanost myšlení (a jeho vyjadřování) se svobodným chtěním. Svoboda je mimo jiné nutnou podmínkou myšlení a komunikace. Má-li mít např. zaujetí skeptického postoje nějaký význam, musí být svobodné. Jinak je nezajímavé, neplodné. Představuje pouhý organický stav v řadě jiných. Skepse, třeba ke svobodě, čerpá svou provokativní sílu především z toho, že by bylo možné poznat svobodu jako skutečně mylný předpoklad. Je-li ale myšlení determinováno, klesá pod svou úroveň na slepý proces. Nepoznává nic.

Podobně se věc má i se zaujímáním skeptického, či jakéhokoli jiného myšlenkového postoje. Není-li svobodný, neznamená, co naznačuje, že v řádu pravdy znamená. Je degradován a zestejněn na determinovaný stav, který už nemůže mít v řádu pravdy žádný smysl ani význam. Vždyť je pouhým účinkem iracionálního procesu v mozku. Proč myslím právě na tento objekt? Snad na základě volby? Nikoli, nýbrž protože mozek... Proč o tom objektu myslím právě tak? Protože mozek... Proč sahám po této knize, abych si „ověřil"? Protože mozek... Proč vyjadřuji tento názor (a raději nemlčím)? Protože mozek...; ten svou neúprosnou zákonitostí vysvětluje vše.

Jestliže jsem tedy determinovaný, nevolím (na základě nedeterminované úvahy), že chci zde a nyní myslet o tom a tom. Nevolím, že chci zde a nyní komunikovat o tom a tom a zaujímat přitom právě tento (vyhraněný) postoj. Aplikováno na deterministu? Vykládá, že není svoboda, ale není v tom svobodný. Může se vám to zdát úžasně logické. Ale jen do jisté míry a už vůbec ne úžasně. Důslednost se tu zastavila ani ne v půli cesty. Vzato skutečně důsledně, nemůže být názor deterministy jeho. Na základě biochemických, nikoli kognitivně-volních zákonů ho za něj totiž produkuje jeho mozek. Determinista říká, co říká, protože jednoduše musí. Koho to ale může zajímat? Jakou mohou mít jeho zvuky výpovědní hodnotu?

Duchovní hodnoty pravdy a svobody jsou tedy pro myšlení, jeho vyjadřování a komunikaci myšlenek povinné. To je ovšem pro materialistickou dogmatiku osudné. Zároveň v této souvislosti vychází najevo pokleslý fenomén masivního zneužívání přírodovědné odbornosti, v němž se násilně, z bůhvíjakých důvodů, vtlačuje myšlení a svobodné jednání do úzkého rámce empirických oborů, aby se v nich tyto duchovní činnosti výkladově znehodnotily a zmařily. Mohly by totiž svou nápadnou přesažností zpochybnit předjaté modely materialistů.

Logická potřeba bývá při takových násilnostech uspokojována jen levně - pravidelným zaměňováním nutné podmínky a příčiny. K tomu dochází, když materialisté stereotypně argumentují prokazatelnou závislostí myšlení na mozku. Z toho, že se razantní změny v mozku (negativně) projeví na myšlení, ale ještě neplyne, že mozek myslí. Vyplývá jen to, že podmiňuje myšlení. Proč asi materialisté dávají tak snadno přednost špatné logice?

2. 1. 3. Odvysvětlená mravnost

Důsledkem, který nás při těchto ideologicky motivovaných manévrech zajímá, je teoretická destrukce mravnosti. Nastává převáděním svobodného jednání na nesvobodné materiální činitele - determinanty. Svobodné jednání totiž představuje činnost, jíž výlučně přísluší mravní hodnocení. Je výlučně dobré či zlé v mravním smyslu. Svobodný činitel jednání v jistém smyslu tvoří svět mravnosti, který by naopak nebyl bez svobody možný.

Principiální biologismus zavedl materialisty k fatální záměně svobodné činnosti s mechanickými procesy v organismu. Ty sice svobodnou volbu podmiňují, ale nejsou s ní totožné. V opačném případě platí, že zavádíme nesmyslný determinismus, v němž se lidské jednání převádí na chování organismu. Takovým začleněním jednání do organismu je člověk beze zbytku vřazen do přírodního dění a jednání pak lze interpretovat jako pouhé reakce organismu na prostředí. Člověk už není subjektem své vlastní aktivity, ale pasivním objektem přírodního působení. V socializačním přenosu se naturalisticky chápaný člověk po zásluze stává objektem rozmanitých ideologicko-politických manipulací.

Redukce jednání na bioprocesy také znamená, že se sice mluví v termínech mravnosti, ale svět mravnosti je v nich myšlen jen sporadicky a okrajově; myšlenkově je deformován. Naturalisticky uvědomělý materialista sice v úvaze o mravnosti také vychází z běžného předporozumění, v němž je obsažena základní identifikace takových skutečností, jako jsou dobré a špatné jednání, dobrovolnost, odpovědnost, svědomí... Čím více ale tyto skutečnosti reflektuje ze svých falešných předpokladů, tím víc tyto původní identifikace překrývá falešnými specifikacemi. Etickým termínům se tak konfuzně podsouvají značně jiné, nepatřičné obsahy a významy. Materialista sice mluví o složkách a prvcích mravní skutečnosti, ale má sklon jimi myslet kauzálně determinované organické procesy v rámci přírodního dění. Nemůže být tedy pochyb o tom, že naturalistické zfalšování jednání podstatně deformuje etickou reflexi.

Praktický důsledek takového podsunutí materiálních determinant lidskému jednání je patrný např. ve vtíravém problematizování odpovědnosti. S rostoucí znalostí mozku např. sílí pokušení vykládat svobodné činy myslících bytostí „zdola", redukcí na elektro-chemické reakce neuronů. Porozumění odpovědnosti se tím znesnadňuje a smysl pro její životní význam v tomto teoretickém rámci také slábne. Výkladový přesun těžiště lidského života k jeho hmotným podmínkám totiž činí z člověka pasivní objekt organických změn; život se mu spíše děje. Osobní zodpovědnost se tak stává dost nesrozumitelnou. Jeví se jako tradovaná z nižších stupňů vědeckého vývoje, ne-li z jeho předvědecké fáze.

S tím souvisí i vzrůstající obtíže s nabýváním vědomí viny. Vědecká odbornost zde klade stále rafinovanější překážky v podobě různých bio-psycho-socio-determinací a fixací. Špatné jednání se pak snáze interpretuje jako dysfunkce orgánu než jako lidská zloba, neřest či hřích.

Takové „vědecké" zásahy do lidského sebepojetí mohou být postupně pozorovány jako účinné nástroje teoretického a následně i praktického odcizení člověka. Lidský život se v něm přesměrovává k odosobňující animalizaci. Samotné zobsažnění materialistické animalizace lidského života je už patrnější z finálního hlediska. Finalitní pohled nejprve přivede k hédonické představě plného života a poté odhalí i problematičnost smyslu mravnosti v kontextu materialistického myšlení.

2. 1. Druhý destrukční důsledek: Egoistický hédonismus

2. 2. 1. Animalizace lidského života

Deterministická výměna lidského jednání za organický proces by v důsledném provedení vymazala svobodu. To je však prakticky nemyslitelné, nežitelné, nemožné. Do praxe se determinizující výklady promítají jinak. Například v podobě pohotového problematizování svobody jednotlivých činů s následným poklesem vědomí odpovědnosti a viny. Problematizace se přitom nejčastěji děje odborným, rozsáhlým výčtem limitujících faktorů svobody. Daleko dramatičtějším se ale zdá být praktický důsledek materialistického pojetí života v aspektu finalitním, neboť finální hodnoty určují smysl, obsah i styl života, dávají mu podstatnou orientaci. A v této perspektivě implikuje materialistické vyznání hédonickou životní filosofii.

Když se totiž svobodné jednání zamění s mechanickými procesy organismu, začne se organicko-smyslový život oprávněně jevit jako hlavní proud v celku lidského života. Uspokojování organicko-smyslových, hmotných potřeb je pak povýšeno na podstatnou náplň lidského života. Duchovní (neorganické) síly rozumu a vůle jsou totiž degradací na pouhé funkce organismu konfundovány se smyslovým životem (fantazie - smyslová afektivita) a získávají v celku života toliko instrumentální charakter; slouží primárně dobrému stavu organismu. Zákonitost a hodnoty organismu se stávají v lidském životě tím hlavním. Obstarávání a uspokojování organických potřeb není převýšeno specificky osobními hodnotami, ani přizpůsobeno duchovní finalitě.

Výkladové tendenci k animalizaci odpovídá z druhé strany materialistická redukce skutečnosti na hmotné objekty. V antropologické perspektivě se svět jeví jako soubor objektů hmotných potřeb a člověk jako soubor hmotných potřeb. Lidský život se v materialistické interpretaci logicky dostává pod jejich vládu. Kvalita života je dána dynamikou a rytmem smyslové afektivity, která je orgánem hmotných potřeb, pokud jsou prožívány. Psychodynamika tužeb, snah, obav, nadějí, radostí a smutků je takto přednostně určena uspokojováním hmotných potřeb; především na této úrovni se odehrává životní seberealizace. Dlouhý, pohodový život, který je přeplněn příjemnými zážitky všeho druhu a zároveň se úspěšně vyhýbá různým pohromám, tedy představuje životní štěstí - optimum toho, co je možné „realisticky" od života očekávat. Realismus je tu určen materialistickými předpoklady. Podle toho člověka v řádu lidství kvalifikuje spíše to, co do jeho úst vchází, než to, co z nich vychází. Souvislost s hédonismem se ohlašuje.

Smyslové afektivitě vládne zákon těla. Je-li povýšena na hlavní sílu, hybatele lidského života, stává se zákon těla hlavním zákonem téhož života. Tento zákon je však dostředivý; orientuje životní procesy na potřeby organismu. Jestliže je tedy lidský jedinec totožný s organismem, pak můžeme říci, že v materialistické koncepci představuje hlavní zákon jeho života egocentrické sebeuspokojování. Hodnota jednání, jeho smysluplnost je proto dána mírou uspokojování citelných potřeb organismu. Animální finalita organicko-smyslového života se stává specificky lidskou finalitou. Člověka lze definovat jako Živočicha, který je tu od toho, aby si užíval. Souvislost s hédonismem vystupuje do popředí.

2. 2. 2. V hédonickém ráji

Na sebestřednosti organismu není pochopitelně nic špatného - je přirozená. Méně přirozené však je, když ovládne životní motivaci člověka a soustřeďuje ji egoisticky na jeho vlastní prospěch. Stejně jako uspokojování tělesných potřeb je totiž člověku přirozené žít s druhými a to nikoli instinktivně, nýbrž na základě pochopení zákona mezilidského soužití. Tento zákon (spravedlnosti) vyžaduje respektování životních práv druhých a v jistém smyslu stojí proti egocentrickému zákonu těla. Existuje zde tedy jistá dialektika, polarizace životních zájmů a z ní vyplývající možnosti radikálně různých, opačných životních orientací.

Proto k požadavkům lidské přirozenosti patří, aby člověk své životní zájmy (oba zákony) svobodně uváděl do souladu. To však lze dosáhnout jen soustavným omezováním (nikoli potlačením) instinktivních sklonů k vlastnímu uspokojování. Kdyby dal naopak průchod touze po požitcích bez omezení, stane se jeho jednání kolosálně nespravedlivým.

Egoistické sebezvýhodňování bylo po staletí pokládáno za mravně nepřijatelné. Výjimku tvořili vyznavači hédonismu, kteří spatřovali největší dobro života právě v požitcích. Neopravňovalo je k tomu snad materialistické vidění světa a člověka? Dnešní souběh materialistické civilizace a hédonického řešení otázky životního smyslu tomu nasvědčuje.

Nemusíme však přestat na pouhém, byť výmluvném historickém faktu. Předchozí výklad povýšení zákona těla v lidském životě ukázal, že materialismus míří stejným směrem, jako životní filosofie hédonismu: k příjemnému, pohodovému užívání života jako k jeho nejvyšší hodnotě.

Shrnuto: je-li člověk pouhým organismem, podléhá celý lidský život ve všech svých aktivitách obecné zákonitosti, která řídí organické změny a výměny kvant energie. Tato železná zákonitost řídí i spontánní projevy instinktivních sklonů a fixuje smyslovou afektivitu na hmotné objekty. Uspokojování hmotných potřeb zde představuje nejen přirozenou, ale i hlavní náplň lidského života. Absolutizace hmotných objektů, afektivní dominance hmotných hodnot či potřeb a povýšení smyslové afektivity v celku života vytvářejí materialistický rámec života, jehož obsahem a cílovou hodnotou je vlastní uspokojení. Hédonický ideál neříká o cíli života nic jiného.

Hédonismus organizuje lidský život principem libosti. To znamená, že je rozumné a smysluplné, když jedinec soustřeďuje životní motivaci na maximalizaci potěšení a minimalizaci trápení. V lidském životě není podle hédonika nic důležitějšího než optimální bilance slasti a strasti. Kdo má takto vyladěný poměr emocí, může si blahopřát, život se mu vydařil, jeho umění ovládá dokonale. Člověk chatrného zdraví je naopak životní troskou, život v chudobě a odříkání představuje už něco naprosto nepochopitelného, absurdního. Proto jsou lékař, revolucionář, ale i miliardář pro hédonika velice zajímavé, privilegované profese. První dvě samozřejmě rád přenechá jiným; spokojí se s tou třetí.

Život hédonika tedy rytmizuje kvantum požitků a sháňka šancí na jejich rozmnožení. Za zmařené šance a tedy i za celý svůj život hédonik odpovídá jen sám sobě. Koho jiného by také mělo jeho příjemné zažívání zajímat?

(Dokončení příště.)

POZNÁMKY:

K hlubší kritice empirismu viz J. FUCHS: Kritický problém pravdy, Krystal OP, Praha 1995.

Ke kritice monismu viz J. FUCHS: Filosofie - 5. Problém duše, Krystal OP, Praha 1999.

Viz např. J. FUCHS: Filosofie - 5. Problém duše, Krystal OP, Praha 1999; J. FUCHS: Filosofie - 6. Problém osobnosti, Krystal OP, Praha 2002.

Viz J. R. SEARLE: Mysl, mozek a věda, Mladá fronta, Praha 1994.

Viz E. O. WILSON: O lidské přirozenosti, NLN, Praha 1993.