Šafařík a Čermák: dva různé přístupy

David Hanák

V osmdesátých letech dvacátého století běžel v socialistické ČT v brněnském dabingu (!) maďarský kreslený seriál. Jeho hlavní hrdina Ladislav Smolík neboli Ládínek, patnáctiletý to pubescent, létal ve své gumové raketě na různé planety. Na jedné z nich potkal podivná stvoření podobná mořským pannám, která žijí v moři. Každé stvoření žilo samo ve veliké váze a hrálo celou dobu s bílými a černými kameny zvláštní hru, jež se jmenovala monoman. Hrálo monoman se svým vlastním „já". „Já" se svým „já" hrálo monoman, aniž by komunikovalo s okolím. Přesně takový ideový-filosofický svět vytvořil ve svém díle brněnský myslitel Josef Šafařík (1907-1992).

Ve dnech 16. a 17. března 2007 proběhla v Brně konference věnovaná právě dílu filosofa a dramatika Josefa Šafaříka. Byl jsem požádán, abych na ní vystoupil. Učinil jsem tak ale z jistými rozpaky. Čím více jsem se o této konferenci dozvídal, tím více jsem chápal, že se dopustím jisté nepatřičnosti. Nejsem obdivovatelem odkazu Josefa Šafaříka, ani na něj nemám žádné vlastní vzpomínky. Můj přístup k jeho hlavní závěrům je kritický až odtažitý. Měl jsem svými kritickými poznámkami negovat snahu pořadatelů? Jak se vyrovnat s faktem, že na konci této konference bude odhalena, za přítomnosti Václava Havla, pamětní deska na Grohově ulici, kde Josef Šafařík bydlel? Co si s tím já, euroskeptik a konzervativec, počnu? Nezbývá než se pustit do analýzy, jak jsem ji sliboval i hlavnímu organizátorovi a iniciátorovi akce Davidu Drozdovi.

Tedy Šafařík versus Čermák, konfrontace myšlení dvou brněnských filosofů tvořících své dílo v době komunistické totality. Disertační práce Davida Drozda Fenomén divadla v myšlení Josefa Šafaříka je skvělá a doufám, že vyjde knižně. Drozd nezastírá, že Šafaříka obdivuje, ale jeho obdiv je kritický a lze jej srovnat s jinými mysliteli zabývajícími se podobnými tématy. Drozd mi ve své práci jaksi nechtěně „odhalil" hlavní a příznačnou slabinu Šafaříka - tou je jeho metodologie.

Drozd ji nazývá intuitivní, kdy: „Podstatou intuice, intuitivního skoku poznání je radikální oddělení od jednotlivin, uchopení reality jako celku."1

Šafařík prostě nepotřebuje žádnou analýzu či přehled dosavadního přístupu k danému tématu. Naopak, Šafařík má ve svém myšlení nějaké nosné téma a vybírá si z okolního světa to, co se mu k danému tématu hodí. Ohýba výroky jiných tak, aby se mu hodily do jeho skládanky, a to i bez ohledu na to, jak byl daný výrok původně myšlen. Tato Šafaříkova intuitivní metoda není náhodná či nevědomá. Naopak, je přesně vyargumentovaným přístupem. Šafařík ve svém metodologickém dramatuSedm listů Melinovi z roku 1948 ztotožnil vědu s objektivitou a naopak umění se subjektivitou. A protože věda odpovídá pouze na otázku JAK?, kdežto umění na základní otázku PROČ?, která je základní, je nutno stát se umělcem, abychom našli odpovědi na základní lidské otázky.

Umělec však není schopen najít univerzální odpověď, ale pouze odpověď pro sebe - teď a nyní. To, co umělce vede, je PUD - na své vlastní pravdě se účastníme, tvoříme ji vlastní účastí. Není žádná minulost, která by zavazovala, ani budoucnost, kterou je třeba využít. Je pouze teď a nyní, je pouze mé „já", v němž diskutuje mé „já-divák" s mým „já-účastníkem tvořitelem". Je zde pouze mé „já" hrající monoman s mým „já", aniž by existovala míra posouzení mimo mé vlastní „já".

Šafaříkovou mírou věcí jsoucích - že jsou, a nejsoucích, že nejsou - představuje ručitel, což je svědomí v nás, které však nikdo jiný kromě nás samotných není schopen posoudit. Tak Šafařík vytvořil onu vázu, v níž je jeho samotné stvoření uzavřeno. A protože nad jeho stvořením není nic než ono samo, paradoxně vlastně vytvořil nadčlověka - übermensche. V Šafaříkově podání však nadčlověka silně antiutopistického, individuálního a podivně introvertního. Šafařík se totiž jakoby utápí ve své mysli - černé a pesimistické - vidící vše okolní jako moc. Násilnou moc, která jej chce jako jedince svázat, upoutat a znásilnit. Proto se Šafařík schoval pod vodou ve své váze a hraje v ní monoman.

Pro Šafaříka jsou tedy typické následující pojmy: monolog -nadčlověk - smrt - samota - diskontinuita - nemožnost demokracie: nedemokrat.

Vladimír Čermák (1929-2004), taktéž Brňan, své monumentální dílo Otázka demokracie (1992-1999) vybudoval na zcela odlišném principu. Jeho metodu nazvěme souhrnnou. Čermák se snaží ke každému tématu či pojmu jako např.: masy - moc - svoboda, shromáždit všechny relevantní myslitele západní civilizace a na základě komparace příspěvků pak provede vlastní syntézu či objasní svůj názor. To neznamená, že Čermák nemá názor, naopak - snaží se svůj názor vytvořit či konfrontovat s okolním ideovým světem.

Čermákův přistup k tématu lze v politologii zařadit do normativně-ontologické oblasti, ve které lze hledat a nalézt objektivní pravdu. Proto i mírou věcí jsoucích - že jsou, a nejsoucích, že nejsou - není Čermákovi jeho vlastní já, ale sociální vzor - tedy to nejlepší z člověka, co během dějin bylo jako zlato vyrýžováno z řečiště. Míru představuje souhrnný hodnotový vzor člověka, kterého si máme vážit a jenž se nám v různých existujících postavách v dějinách zjevoval. Pro Čermáka je mírou člověka jeho lepší souhrnné „já". Abychom ho však poznali, musíme žít v dialogu s jinými a musíme se pokusit o vlastní hodnotové směřování. Bez hodnot, a především bez sdílených hodnot, nelze tento vzor-míru nalézt. Proto je důležitá nikoliv pouze přítomnost, ale i minulost, na základě které hledáme svoji budoucnost jako to, co chceme tvořit a sdílet s ostatními.

Pro Čermáka jsou typické tyto pojmy: dialog - člověk - společnost -kontinuita - hodnoty - demokracie - život.

Pro Čermáka neexistuje pouze všeničící moc okolí jako pro Šafaříka. Čermák rozlišuje mezi mocí a panstvím. Moc je spojena s legitimitou - je ospravedlnitelná, kdežto panství je nelegitimní - neospravedlnitelné. Sofoklova Antigona je Čermákovi příběhem o panství a moci, kdy právě Kreon svým přístupem k mrtvému bratru Antigony překročil veškerou míru.

Kreonova otázka: cožpak není obec panstvím vládcovým? je zodpovězena samotným výsledkem hry a trestem, který Kreona potká: obec, stát, není panstvím vládce. Toto poučení pak dle Čermáka platí univerzálně, ať je již vládcem jedinec, úzká elita či dav. Každá vláda, která chce být legitimní, a tedy i ta demokratická, se musí držet v jistých mezích spravedlnosti dané Bohy. Vláda, která nedbá onoho rámce, podlehla tomu nejhoršímu, co se jí mohlo stát: zpupnosti čili hybris. Sofoklova Antigona je pro Čermáka hrou o tom, že legitimní moc se drží v jistém rámci, kdežto nelegitimní panství ho díky zpupnosti-hybris překračuje v domnění, že smí vše.

Antigona však v tomto dramatu není šafaříkovsky chápaná jako osoba hrající monoman „opuštěna lidmi i bohy".2 Naopak. Čermák ukazuje, že Antigona je chybující osoba vážící si života a prostě stojící v první řadě společenství nesoucí jeho břemeno, svojí „obětí umožňuje zachování hodnotového řádu obce".3

Nikoliv Antigona jako šafaříkovský vyvrhel, „looser" a zároveň übermensch libující si ve své samotě, ale naopak osoba žijící v obci a obětující se za hodnoty, které udržují transcendentální kontinuitu veřejného a soukromého života.

Proč si však Šafaříka umělečtí teoretici v Brně natolik váží, že o něm uspořádali konferenci? Proč ten zájem Václava Havla o až herakleitovsky temného titána Josefa Šafaříka?

Šafařík vytvořil teoretický rámec umělce: nadčlověka, kterého nelze objektivizovat. Neexistuje žádná jiná míra než umělcovo nitro. Doba vědy a stroje, ve které dle Šafaříka žijeme, vyprazdňuje lidské nitro a činí z člověka pouhou nemyslící loutku bez vlastní vůle. Jedinou a poslední záchranou je pro Šafaříka umělec: tvorba tady a teď proti mechanice stroje, vědy, člověka-loutky či člověka-stroje.

Umění, umělec, tvorba a dílo představuje pro Šafaříka poslední přístav lidské volnosti. Vše ostatní je ztraceno. Onu vázu na podmořském dně vytvořil Šafařík pro umělce. Zde má ve svém dialogickém monologu - monomanu - zachránit to poslední, co mu zbývá, svoji vlastní duši, své svědomí. Vše ostatní je marnost či útlak.

Umělec, to je nový kněz, umění představuje neorganizovanou a individualistickou církev poslední záchrany vlastního já. Kristus, Sokrates, Antigona jsou pak jen příklady jiných hráčů monomanu ve svých vlastních vázách samoty.

To je lákavý mix vyvržení a sebestřednosti, která může mnohé dráždit jako jakýsi příklad až perverzní libosti ve své samotě. Jenže samota je buď pro Bohy, nebo pro zvířata, a člověk je zoon politikon - tvor společenský. Proto je také demokracie možná něco, co Šafařík ze své podstaty nepřipouští. Oslavovat smrt, samotu, vyvržení, monolog, diskontinuitu se podobá jakési podivné satanské mši plné obludných obrazů zatracování lidstva a člověčenství jako takového. Deprese není program, je to poslední stadium před sebevraždou.

Myslím, že nejvýstižnější popis Šafaříkova životního příběhu nalezneme v díle Adama Smitha Teorie mravního citu (1759),kde autor píše právě o lidech jako je Šafařík: „Avšak správa velkého systému vesmíru, péče o všeobecné štěstí všech rozumných a citlivých bytostí je věcí Boha, a ne člověka. Člověku je přidělena daleko skromnější oblast, která se však mnohem více hodí ke slabosti jeho sil a k nevelké šíři jeho chápání: péče o jeho vlastní štěstí, o štěstí jeho rodiny, přátel, země. To, že je zaměstnán úvahami o těch nejúžasnějších věcech, nemůže být nikdy výmluvou pro to, aby zanedbával skromnější záležitosti... I nejúžasnější úvahy přemýšlivých filosofů těžko mohou vyvážit opomenutí té nejmenší aktivní povinnosti."4

A přesně to se Šafaříkovi stalo. Jeho neúspěchy v praktickém životě5 vytvořily onen vnitřní svět idejí titána oddělený od světa praktického neprostupnou hranicí. Šafařík vlastně říká: jestliže mne společnost nepřijala, či nepřijala mé dílo, pak není chyba ve mně, ale ve společnosti.

Společnost = moc je nepřátelská a je třeba se skrýt do svého nitra a zde hrát monoman. Zde je pak možno intuitivní metodou chápat se pravdy v jejím celku, cítit se skutečně volný, oproštěný od všech konvencí a povinností, nikomu a ničemu se nezpovídat, jen svému ručiteli, tedy zase sobě.

Silný člověk se světu postaví, slabý se zhroutí do svého vlastního světa, kde je sám sobě hrdinou. Je to snad to, co Václava Havla na Šafaříkovi tak přitahuje?

Poznámky:

• 1. David DROZD: Fenomén divadla v myšlení Josefa Šafaříka, Jamu, Brno 2007, str. 136.

  2. Josef ŠAFAŘÍK: Cestou k poslednímu, Atlantis, Brno 1992, str. 552.

  3. Vladimír ČERMÁK: Antigoné - opravdu jen „připomínkou beze vší síly?", in: Divadlo a svět, ročník 2, 1992, str. 91.

  4. Adam SMITH: Teorie mravního citu, Liberální institut, Praha 2005, str. 246-245.

  5. Viz například Šafaříkovy opakované neúspěšné dramatické pokusy před jeho dílem Sedm listů Melinovi (David DROZD:Fenomén divadla v myšlení Josefa Šafaříka, Jamu, Brno 2007, str. 6-30).