Ad: Několik námitek k Abecedě
Jiří Prinz
V úvodu k Abecedě filosofického myšlení jsem si vytkl za cíl předložit v tomto seriálu čtenářům Distance jakýsi výběr filosofických tezí z jednotlivých disciplín filosofie, které byly podle mne v průběhu dějin filosofie dostatečně dokázány na to, aby mohly plnit roli jakýchsi axiomů, o něž lze opřít další filosofické zkoumání. Protože se dalo předpokládat, že takto sebevědomě deklarovaný záměr na leckoho zapůsobí přinejmenším provokativně, logicky jsem Abecedu otevřel otázkou, zda je vůbec v lidských silách k nějakým definitivním pravdám dospět. Následně jsem pak předložil klasické řešení tohoto filosofického problému, které považuji za apodiktické.
S mým zpracováním noetického tématu však nesouhlasí Dušan Drábik, který při této příležitosti sepsal Několik námitek k Abecedě . Protože řešení problematiky možností lidského poznání má ve filosofii dalekosáhlý dopad a protože i záměr celého seriálu je podmíněn kladným řešením noetického problému, považuji za nezbytné se před dalšími díly Abecedy nad Drábikovými námitkami pozastavit a obhájit tak vlastně smysluplnost celého mého počínání.
Oponent mi především vytýká, že jsem posunul noetický problém někam, kde prý vůbec není. Základní teze, kterou jsem zde hájil: totiž že rozum totálně neklame, nýbrž je naopak schopen dosahovat alespoň nějakých pravdivých poznatků, je podle Drábika triviální; skutečný problém prý spočívá v tom, zda má člověk nějaké kritérium, které by mu pomohlo odlišovat pravdivé výpovědi od nepravdivých, případně, je-li takovéto kritérium univerzální. Sám by byl takovéto kritérium zřejmě ochoten vidět v principu sporu, ale ten je podle něj nedokazatelný. A rozumím-li Drabikovi správně, dále říká, že i kdybychom náhodou připustili, že princip sporu platí, tak stejně nemáme žádnou jistotu, že neplatí pouze v našich hlavách. To jsou ve stručnosti nejvážnější filosofická tvrzení, s nimiž Drábik přichází. Proto je jedno po druhém prověříme. Méně závažná si necháme na konec.
O čem je vlastně noetika?
Začněme u výtky týkající se mé údajně mylné interpretace noetického problému. Jak bylo řečeno, Drábikovi se zdá mé zdůvodňování principiální schopnosti rozumu poznat pravdu triviální a tudíž nedůležité. Je ale opravdu všeobecné lidské přesvědčení o tom, že alespoň něco jsme schopni s jistotou poznat, tak samozřejmé a triviální? Drábik toto své sdělení nijak nezdůvodňuje, pouze uvádí příklady typu: „Řeknu-li po sobě ‚dnes je středa‘ a ‚dnes není středa‘, jeden z těchto výroků bude pravdivý. To snad nikdo nepopírá.“
Jak to, že to nikdo nepopírá? Sám Drábik to přece problematizuje, byť zjevně nevědomky, když dále říká, že princip sporu je nedokazatelný a když nevíme, jaký vztah ke skutečnosti princip sporu vlastně má. Když totiž problematizuje dokazatelnost principu sporu, pak se ptám, jak si může být tak jistý tím, že není možné, aby dnes zároveň byla i nebyla středa. Tím si totiž mohu být jist jen tehdy, jsem-li si naprosto jist platností principu sporu. Jeho platností si ale mohu být jist zase jen tehdy, je-li dokazatelný, což podle Drábika není.
Možná, že kdyby Drábik nahlédl tento vlastní protimluv, nespěchal by tak rychle s tvrzením, že zkoumání, zda alespoň nějaké lidské soudy jsou jistě pravdivé, představuje triviálnost. Byla to totiž právě zkušenost s tím, že se tak často mýlíme i ve věcech, které považujeme za naprosto samozřejmé, jež vedla některé filosofy nakonec k tomu, že se začali ptát, zda se rozum neklame svou samotnou povahou, tedy permanentně. Téma samotné možnosti poznat pravdu se od dob Descarta zcela přirozeně dostalo na samý počátek jakéhokoliv filosofování a dlužno dodat, že zcela správně, neboť není-li zcela jistě prokázáno, že jsme s jistotou schopni poznat alespoň něco, pak žádné další filosofování ani nemá smysl.
Noetiku je tedy nutno otevřít právě oním problémem, který Drábik tolik podceňuje. Kdyby na tento problém přistoupil, záhy by zjistil, že ruku v ruce s jeho řešením probíhá i řešení problému, po němž tolik volá: totiž hledání pevných kritérií, které nám pomohou odlišovat pravdivé soudy od nepravdivých. Ukažme si to právě na principu sporu, s nímž Drábik zjevně sympatizuje, který ale přesto pokládá za nedokazatelný, a tedy v posledku nejistý.
Lze dokázat princip sporu?
Drábik správně upozorňuje na skutečnost, že při jakémkoli dokazování budeme vždy nutně platnost principu sporu předpokládat. Tím vzniká ona nezáviděníhodná kruhová situace, která se tak často využívá jako argument pro tvrzení, že tuto tzv. evidenci rozumu nelze dokázat. Jde tedy přesně o tutéž výtku jako při dokazování objektivity myšlení – onoho dle Drábika triviálního počinu, který ústí v banální závěr, že alespoň nějaký soud musí být pravdivý.
Kruhová past se u principu sporu řeší stejně jako v případě objektivity poznání. Protože zde ale nechci znovu celý argumentační postup opakovat, naznačím jej jen v základních bodech. Stejně jako při dokazování objektivity myšlení se i při dokazování platnosti principu sporu dospívá k verifikaci teze tím, že se prověří její antiteze. Ta v případě principu sporu říká, že je možné subjektu jeden a tentýž predikát zároveň přidělit i odejmout. Soud však spočívá ve vztažení predikátu k subjektu. Není-li toto vztažení provedeno, soud vůbec nebyl uskutečněn.
A právě to nastává v tom okamžiku, kdy tentýž predikát subjektu přiděluji a zároveň mu jej odnímám; neguji tím totiž ono vztažení, takže žádný soud vlastně neprovádím. Pouze kladu holé pojmy vedle sebe: Petr – důchodce – kočka. Co jsem z tohoto kladení holých pojmů poznal? Že je Petr důchodce, který má kočku? Anebo že Petr není důchodce, který nemá kočku? Anebo něco jiného? Bez vztažení subjektu a predikátu prostě žádný soud nenastane a to je ten důvod, pro který musíme odmítnout antitezi, která připouští možnost rozporných soudů.
Tezi o platnosti principu sporu tedy zdůvodňujeme nemožností platnosti opaku; při prověřování antiteze totiž zjišťujeme, že rozporný soud vůbec nelze uskutečnit, a to v tom smyslu, že bychom jeho prostřednictvím mohli vůbec něco poznat. Alternativu k bezrozpornému myšlení tedy představuje likvidace myšlení, či chcete-li výrok beze smyslu, čili nesmysl. Pro další postup je proto důležité si uvědomit, že o platnosti principu sporu jsme se přesvědčili tak, že nemůže platit opak, neboť ten představuje nesmysl. Ještě jinak řečeno, z nesmyslnosti antiteze usuzujeme na platnost teze.
Dále je nutné si ujasnit, co je vlastně na kruhovém dokazování tak špatného. Odpověď na tuto otázku zní následovně: kruh je defektní, protože se v něm závěr zdůvodňuje sebou samým. Jinými slovy: to, co se mělo dokázat jako pravdivé, bylo použito jako důvod pro platnost dokazovaného závěru. Takovémuto postupu se říká tautologie a není třeba obšírného vysvětlování, abychom pochopili, v čem je vadnost takového postupu. Vadný je prostě proto, že závěr tím, že se z něho vycházelo jako z premisy, nebyl nijak zdůvodněn.
Ujasníme-li si, v čem spočívá chybnost takového argumentačního postupu, musíme se dále ptát, zda při dokazování platnosti principu sporu, ale i objektivity myšlení postupujeme právě tímto defektním způsobem. Otázka proto zní: použili jsme při dokazování principu sporu tento princip jako premisu, jako důvod našeho závěru, že princip sporu platí? Usuzovali jsme na platnost principu sporu tak, že jsme jeho platnost použili jako zdůvodnění našeho závěru o platnosti principu sporu?
Nikoli. Na platnost principu sporu jsme usoudili z nemožnosti opaku, z toho, že antiteze je nesmyslná. Pravda, i v tomto postupu jsme platnost principu sporu předpokládali, ale nikoli jako premisu, nikoli jako důvod, o nějž bychom závěr opřeli. Nešlo tedy o tautologii, o logický kruh, který likviduje důkaz. Kruh, jemuž nemůžeme uniknout, proto není kruhem, který znemožňuje dokazování principu sporu či objektivity myšlení. Oba tyto závěry lze proto pokládat za dokázané.
Mohou rozpory existovat mimo mysl?
Platí-li však princip sporu a objektivita myšlení, získáváme touto cestou rovněž určité kritérium pro posouzení mnoha myšlenkových soudů. Přesněji řečeno těch, které se vztahují k myšlení. Budou-li tyto soudy odporovat závěru o objektivitě myšlení či platnosti principu sporu, budou nutně mylné.
Je pravda, a na to Dušan Drábik správně upozorňuje, že ze skutečnosti, že naše myšlení není schopno myslet v rozporech, ještě neplyne, že rozpory nemohou existovat v mimomyšlenkové realitě, tedy mimo naše hlavy, ale noetika se týká problematiky lidského myšlení, kdežto objektivní platnost principu sporu se týká skutečnosti jako celku. To je také důvod, proč jsem se problému objektivity principu sporu nevěnoval v noetice, ale teprve v ontologii.
Proto také touto cestou svého oponenta odkazuji k prvnímu dílu ontologie (viz Distance 2/9 ). Zde rozhodně není místo, abych celý argumentační postup dokazující objektivní platnost principu sporu znovu opakoval. Věřím ale, že až si Dušan Drábik zmiňovaný text přečte, pochopí, že nejen v našem myšlení, ale ani v tzv. objektivní realitě rozpory existovat nemohou.
Méně závažné námitky
Na závěr bych se rád dotkl několika spíše úsměvných výtek, které na mou adresu Dušan Drábik vznesl. Především mě nařkl z logicky nesprávného usuzování. Opravdu se nepovažuji za stroj produkující bezchybné sylogismy, ale příklad, který Drábik uvádí, mi vehnal slzy smíchu do očí. Tak prý z mylnosti teze „žádná myšlenka či úsudek není pravdivý“ neplyne pravdivost soudu „rozum je schopen pravdivého poznání“. Správný závěr má podle Drábika znít: „některá myšlenka či úsudek je pravdivý.“ Nevím, zda Drábik někdy slyšel o synonymech. Pokud ne, tak si ho dovolím poučit o tom, že rozdíl mezi mým a jeho závěrem je toliko v tom, že jsem pro tutéž myšlenku použil trochu jiná slova. Věcně totiž není mezi výroky „rozum je schopen pravdivého poznání“ a „některá myšlenka či úsudek je pravdivý“ vůbec žádný rozdíl. Člověk je zkrátka už takový tvor, že dokáže jednu a tutéž myšlenku vyjádřit různými slovy a nevím, jak je možné, že to Drábik nepochopil.
Zatímco neznalost synonym bych Drábikovi ještě dokázal prominout, u jeho další výtky už si opravdu vážně kladu otázku, zda tuto pasáž nepsal v benzedrilovém opojení. Teze „některá myšlenka či úsudek je pravdivý“ prý podle Drábika „nic neříká o tom, která myšlenka či úsudek to je a už vůbec ne, že všechny myšlenky a úsudky člověka jsou pravdivé. Proto nelze usuzovat na pravdivost poznání jako takového.“ Opravdu dlouho jsem seděl nad touto větou a lámal si hlavu s tím, mám-li ji taktně přeskočit, nebo na ni skutečně reagovat. Po zralé úvaze jsem nakonec dospěl k přesvědčení, že panu Drábikovi vzkáži alespoň následující: úkolem noetiky není dokazovat, že „všechny myšlenky a úsudky člověka jsou pravdivé.“ Takový nesmysl se totiž opravdu dokázat nedá, protože kdyby všechny úsudky člověka byly pravdivé, znamenalo by to, že člověk je neomylná bytost, která ať řekne co řekne, vždy bude mít pravdu.
Opravdu by mě méně zaskočilo setkání s yettim než s očekáváním, které Dušan Drábik vkládá do noetiky.
Na úplný závěr se Drábik pokusil o cosi, co sám nazývá chytákem. Z faktu, že se filosofové na ničem neshodnou, prý vyplývá, že člověk nemá možnost zjistit, které závěry filosofických úvah jsou pravdivé. Sama skutečnost tak prý popírá možnost „jediné světové filosofie“. Chyták je prý v tom, že Drábikův závěr nesmím údajně ani zpochybnit, neboť bych pak popřel své tvrzení o tom, že rozum je schopen pravdivého poznání.
Přiznám se, že nejsem dost bystrý na to, abych tuto slátaninu, které Drábik přisuzuje hodnotu div ne důkazu, dokázal dešifrovat. Přesto se o to alespoň pokusím. Především z pouhého faktu, že se filosofové na ničem neshodnou, nevyplývá vůbec nic. Drábik, který mě tak hnidopišsky kárá za to, že si dovolím formulovat jednu a tutéž myšlenku různými slovy, se sám ani neobtěžuje přidat ke své výchozí premise (filosofové se na ničem neshodnou) ještě nějakou další premisu, z níž by mu vyplynul onen úžasný závěr o tom, že nemáme „schopnost zjistit, zda některé, třeba velmi zásadní, závěry filosofických úvah jsou či nejsou pravdivé“.
A jakýmpak kouzlem vyčaroval onen zmiňovaný chyták? Že prý tento jeho závěr nemohu ani zpochybnit, neboť bych popřel schopnost rozumu poznat pravdu! Jak na to Drábik přišel? Kde jsou nějaké premisy, které by mě nutily toto jeho sdělení uznat? Já žádné takové premisy nevidím a rozhodně je za něj hledat nehodlám. Ať si je zkusí vyčarovat a až se mu to podaří, nechť dá vědět. Vzhledem k tomu, že soudy „rozum je schopen pravdivého poznání“ a „člověk nemá schopnost zjistit, které filosofické úvahy jsou pravdivé“, hovoří každý o něčem jiném, má po zbytek života co dělat.