K možnostem antirealistické oponentury

Roman Cardal

Antonín Dolák se v první části svého příspěvku obrací proti jistotě realistické interpretace lidského poznání z důvodu nepřijatelnosti důkazu, který v její prospěch ve své knize Kritický problém pravdy systematicky vypracoval Jiří Fuchs.1 Hlavní oponentova námitka převádí pozornost na centrální princip myšlení (princip sporu), o nějž se Fuchsovy noetické závěry opírají a na nějž je touto fundamentální filosofickou disciplínou vztažen požadavek nutnosti kritického prověření. A. Dolák platnost teoretického zajištění principu sporu neuznává a odtud plyne i jeho rezervovaný postoj k nárokům realismu.

Důkaz podle něj selhává kvůli neodstranitelné předpokladnosti principu, který na způsob nutné podmínky vstupuje do každého myšlenkového aktu. Každý se tudíž musí spolehnout na jeho validitu již v prvních myšlenkových krocích, takže si nelze namlouvat, že jsme schopni ji verifikovat nějakou sérií kognitivních aktů, na jejímž konci by jako konkluze stálo nezpochybnitelné nahlédnutí nevývratnosti diskutovaného principu.

To vede našeho kritika k zaujetí střízlivého stanoviska tzv. minimalistické metafyziky (textualismu), která se zbavuje všeho zásadně nedokazatelného. Tedy především existence myslícího subjektu a existence mimomyšlenkového světa, jenž by lidské myšlení určoval z pozice vnější a na něm nezávislé reality. Po takové kritické redukci už zbývá jen text, tj. síť pojmů tvořená spletí vzájemných referencí a regulovaná logickou platností principu sporu.

Abychom mohli autorovo stanovisko dobře zvážit, musíme si připomenout některé jeho konkrétní výroky, které hrají úlohu genetického jádra celé opoziční teorie. Rozhodujícím momentem je samozřejmě hledisko, z něhož se A. Dolák dívá na možnosti kritického založení principu sporu. V analyzovaném příspěvku např. čteme:

„Zákon sporu nelze nijak dokázat, ani nepřímým důkazem, protože i nepřímý důkaz je na něm založen. Každý důkaz a každé vyvrácení, každá pochybnost a dokonce i přijetí nebo odmítnutí zákona sporu již zákon sporu předpokládá. Vše lze zákonem sporu dokázat, nelze však nijak podat důkaz tohoto předpokladu každého důkazu." O něco dále je princip sporu uveden do souvislosti s kognitivními úkony pochybnosti: „...bez zákona sporu pochybovat nelze". Proto by se měl každý, kdo by chtěl tento zákon důkazně založit, vzdát naděje na úspěch svých argumentačních pokusů: „Každý důkaz zákona sporu - přímý i nepřímý - je jen bludným kruhem."

Je vhodné si položit otázku, do jaké situace se v případě platnosti Dolákových vývodů naše myšlení dostává. Sám autor nastiňuje tři směry, jimiž se naše myšlenkové pochody mohou ubírat: a) každý pojem či systém pojmů referuje k jiným pojmům a tyto opět zase k jiným pojmům, takže se před námi otevírá „interpretační regres do nekonečna", nebo se b) pokusíme o dokázání platnosti nějakého privilegovaného pojmu či soudu, na němž bychom poté jako na neotřesitelném základě založili naše další vědění - to učinil J. Fuchs a to jsem učinil i já, čímž jsme se prý dopustili „bludného kruhu", konečně c) jelikož je z pragmatických důvodů nutné dělat myšlenkové zastávky, musíme si být vědomi jejich nedefinitivnosti a zásadně revidovatelné kontextuality, tj. musíme pochopit jejich principielní racionální nezaložitelnost.2 A. Dolák se proto ve svém myšlení omezuje na opravdové minimum: jedině o textu „lze říci, že je dán". Mimo něj už nic neexistuje, anebo přesněji, snad i existuje, ale my nedisponujeme žádným kritériem, které by tuto údajnou extra-textuální realitu nezpochybnitelně ověřilo.

Zamysleme se tedy nad tím, co má podle nastíněné oponentury zevnitř nahlodávat platnost realistické interpretace našeho poznání, tj. nad A. Dolákem zastávanou zásadní nedokazatelností principu sporu. Ten se prý nachází v kriticky nezajistitelné poloze, protože je ve své platnosti již v každém kognitivním úkonu nezbytně předpokládán. Jak odpovědět na tuto námitku?

Nejprve musíme odlišit typy důkazních procedur od vlastní finality dokazování. Dokazovat lze přímo, anebo nepřímo (typ procedury), avšak účel těchto různých postupů je pokaždé týž - nahlédnutí nutné platnosti dokazovaného. A. Dolák konstatuje v obou typech argumentačních postupů nutnou předpokladnost platnosti principu sporu, a proto neguje i dosažení vlastní finality dokazování - nahlédnutí nevývratnosti principu. Otázkou je, zda inkriminovaná předpokladnost platnosti principu sporu, kterou ostatně i J. Fuchs otevřeně přiznává, znemožňuje naplnění finality argumentace. Jestliže si A. Dolák myslí, že ano, pak mu nezbývá než trvat na nedokazatelnosti diskutovaného principu.

Co však znamená, že něco nebylo, ba ani nemůže být dokázáno? Znamená to, že může platit jeho kontradiktorní opak. V případě principu sporu ústí jeho antiteze do pokusu o legitimizaci něčeho rozporného, což i sám Dolák odmítá jako nepřijatelnou nabídku řešení. Problém, s nímž se však nedokáže vyrovnat, spočívá v tom, že samotné ustavení antiteze principu sporu již platnost zkoumaného axiomu předpokládá. Proto se nic nedokazuje - co se má objevit v závěru, je již naplno přítomno v premisách.

Aby ale vůbec mělo smysl tvrdit nedokazatelnost principu, musí zůstat ve hře možná platnost jeho opaku, v tomto případě možná platnost rozporných myšlenkových konstruktů. Dolák však tuto možnost nepřipouští. Proč? Protože by to vedlo k totální anihilaci myšlení. To kritik vidí dobře. Je ale třeba pochopit, že odmítnutí myšlenkové legitimity rozpornosti se současným trváním na nedokazatelnosti principu sporu není konzistentním postojem, neboť teze nedokazatelnosti takovou exkluzivní radikalitu nijak nedovoluje. Nelze-li totiž platnost principu sporu vůbec apodikticky prověřit, nelze ani s jistotou vyloučit možnost platnosti jeho opaku.

Když tedy A. Dolák apeluje na nesmyslnost diskursu nepodléhajícího logické platnosti principu sporu, není to za daných okolností žádný plus -bod na konto logicky konzistentního textu. Zůstává-li z důvodu nedokazatelnosti principu otevřena možnost platnosti jeho opaku, není přípustné ostrakizovat ani rozporuplné myšlení. Kdo by však prokázal podobnou toleranci vůči rozpornosti, atakoval by okamžitě i svoji vlastní pozici. Proto má náš kritik potřebu častého zdůrazňování logické platnosti principu sporu, byť z ní na straně druhé u vědomí jeho důkazní nezajistitelnosti činí něco toliko pragmatického.3 Snaha o konzistenci vlastní teze ho přivádí skutečně až sem - pragmatická validita principu sporu (skrytého v citaci pod obraty „smysluplnosti, pravdivosti a určitosti textu") implikuje nahraditelnost jeho úplným opakem. Pragmatická nemyslitenost rozporu totiž nemůže eliminovat „nepragmatickou" možnost platnosti opaku diskutovaného principu, neboť ta musí zůstat za pragmatickou oponou myšlení kvůli jeho argumentační nepodloženosti stále přítomna.

Oponent Fuchsova noetického postupu zde tedy prokazuje schopnost domýšlet implikace svých tvrzení až do posledních extrémů. Jen mu při tom uniká, že se tím dostává na pole čistých verbálních fabulací. Co totiž přestavuje ona za pragmatickou scénou myšlení nutně držená možnost platnosti opaku principu sporu? Ve světle této myšlenkové katastrofy se musíme postavit před neobejitelnou alternativu: buď je princip sporu apodikticky dokazatelný, anebo musíme obhájit udržitelnost myšlení v situaci vlastní rozpornosti. Konstatace předpokladnosti validity principu v různých typech argumentačních procedur tedy nestojí a nemohou stát v cestě k naplnění finality důkazu, který je dán nahlédnutím nevývratnosti dokazovaného.

Tolik k velmi obecným, třebaže zásadním implikacím kritikovy teze o nedokazatelnosti principu non-kontradikce.

Nyní se podívejme, co znamená postoj A. Doláka konkrétně ve vztahu k jím prezentovanému stanovisku. Implikace nedokazatelnosti principu sporu jsou pro ni osudové. Představená pozice je pozicí pochybnosti o povaze lidského myšlení. Každá pochybnost je jakožto myšlenková oscilace vymezena opozičními póly (tezí a antitezí), mezi nimiž nerozhodně kolísá. V analyzovaném případě stojí na straně teze Dolákova teorie textualismu4, na straně antiteze jím kritizovaná teorie realismu. Sám oponent uznává, že logická platnost principu sporu patří k nutným podmínkám ustavení pochybnosti - předpokládá totiž odlišení teze a antiteze s jejich opačnými pravdivostními hodnotami.

Jak zní námitka proti apodiktické platnosti realismu? Apeluje se v ní na kruhovost dokazování principu sporu, na jehož teoretické spolehlivosti se pak realismus buduje. To navozuje možnou platnost antiteze realismu, tj. možnou platnosttextualismu. Čím se však může textualismus vykázat? Jeho šance na platnost jsou zprostředkovány uvedenou kritikou realismu. Musíme si však všimnout, že to, co A. Dolák obrací proti realismu, svědčí ve stejné míře i proti textualismu. Platí-li totiž textualismus, pohlcuje lidské myšlení v jeho celistvosti (tj. je vysvětlením povahy našeho myšlení). Proto ani on nebude moci nikdy apodikticky legitimovat nárok na svoji platnost. Každý pokus o důkaz vedený přes princip sporu bude i v něm kruhový. Kritika realismu padá se stejnou silou na hlavu textualismu.

Musíme přitom mít stále na zřeteli, že se zde vede spor o poslední povahu lidského myšlení - ta je buď realistická, nebo „textualistická". Je-li ovšem problém položen tak, jak ho náš oponent klade, pak je na obou stranách myšlenkové oscilace (teze-antiteze) nezbytné připustit možnost platnosti jejích opaků, a to z důvodu nedokazatelnosti principu sporu, který přesto musí být v každé z obou alternativ respektován. Žádná z nabízených variant tedy není z povahy věci (z povahy myšlení) apodikticky založitelná. Ať je naše myšlení takové či onaké, nebude nikdy založitelné, každá jeho určitá pozice bude zpochybnitelná kvůli možné platnosti jejího opaku.

To se ale osudově obrací i proti pochybovačnému stanovisku A. Doláka. Prezentuje totiž zcela určitou myšlenkovou pozici, jejíž neutralita je sugerována dynamikou pochybnosti, která nedovoluje definitivní spočinutí u žádné z předestřených alternativ. Avšak bylo ukázáno, že i logická možnost této pochybnosti čerpá své ospravedlnění z platnosti principu sporu. Ten je z titulu své nedokazatelnosti radikálně nejistý, takže Dolák musí připustit nejen možnou platnost teze či antiteze, nýbrž dokonce i možnou platnost opaku aktu jeho „neutrální" pochybnosti - zároveň a ve stejném ohledu. Tím se ovšem jeho kritická, minimalistická teorie dostává do zřejmého rozporu. Její nárok na platnost je filosoficky nepřijatelný, a poněvadž je právě z této platformy veden útok proti založenosti realismu, stává se i on teoreticky irelevantní.

Podívejme se na náš defenzivně-konfutativní závěr ve prospěch realismu ještě z jiného hlediska. A. Dolák se ve svém myšlení stáhl do pozice, která je ve své podstatě kritická jak vůči realismu, tak i vůči textualismu. Protože ale disputuje se zastánci realismu, více vyzvedá možnost platnosti textualismu. Neopomíjí však připomenout, že ani alternativa textualismu nesmí pretendovat jistotu o své neotřesitelnosti. Myšlení se tak radikálně znejišťuje, jeho údělem je permanentní pochybnost.

Jenže právě to, co vyvolává pochybnost ohledně platnosti realismu a textualismu, podminovává zároveň i možnost jednoznačného zaujetí pochybovačného postoje vůči jmenovaným interpretacím lidského poznání. Důkazně verifikovaná platnost principu sporu totiž není dosažitelná ani v realismu, ani v textualismu, ani v kognitivním meziprostoru vytvářeném oběma diskutovanými extrémy. Přitom i prostý úkon pochybnosti je na jednoznačnou platnost principu sporu neodvolatelně odkázán.

A. Dolák svou tezí vyjadřuje údajné poslední noetické možnosti našeho poznání, kterému je připsána schopnost autoreflexivního uchopení svých ultimátních kompetencí. Nedokazatelnost jeho základu ho vydává naprosté nejistotě ohledně platnosti své i svého opaku. Jelikož se v této nejzazší poloze angažuje naše myšlení jako takové, klesá svým otevřením se možné platnosti opaku na roveň radikální skepse. Tím se vnitřně rozpadá v rozporu.

Přitom je třeba stále vidět skeptizující akcent, který je v tvrzení o nedokazatelnosti principu sporu implikován. Nedokazatelnost něčeho je totiž možnou platností jeho opaku přímo definována. Exorcizace této možnosti apelem na její pragmatickou nerealizovatelnost nemůže definiční požadavek nedokazatelnosti nijak zrušit. Pragmatická neproveditelnost nemůže smést ze stolu možnost pragmaticky neproveditelného. Jinak se dostáváme do situace, kdy se hovoří o nedokazatelnosti principu sporu při současném rezolutním odmítáním platnosti jeho opaku. To už nemá s konzistencí vůbec nic společného. Neplatí-li kontradiktorní opak něčeho za žádných okolností a jde-li to nahlédnout formou myšlenkového diskursu, je platnost zkoumaného principu dokázána. Finalita dokazování - nevývratnost dokazovaného - je pak naplněna.

Námitka kruhovosti a předpokladnosti by byla relevantní jen tehdy, kdyby na své straně dokázala udržet možnost opaku platnosti principu sporu. To evidentně nedokáže a ani trik s „pragmatickou neproveditelností" této možnosti nezbavuje oponenta povinnosti postavit se na její obhajobu. Neučiní-li tak, opozice se rozpadá a zbývá jen verbální halasení o kruhovosti a předpokladnosti.

A. Dolák obrací svoji kritiku i proti dalším závěrům, k nimž realistická filosofie dospívá např. na teodicejním poli. Jelikož tato kritika stojí a padá s přijatelností autorovy „minimální metafyziky"5, nepovažuji prozatím za nutné se k ní vyjadřovat. K tomu bych se cítil zavázán, kdyby A. Dolák zpochybnil realismus konzistentně a ne výše představeným autokontradiktorním způsobem.

Poznámky:

• 1. Viz J. FUCHS: Filosofie - 2. Kritický problém pravdy, Krystal OP. Praha 1995. Nyní je tato důkazní procedura přístupná v ještě didaktičtější podobě na internetových stránkách www.academia-bohemica.org, které kromě dalšího obsahují i nově promyšlenou verzi noetiky Jiřího Fuchse.

  2. „Jde o jistá vstupní pravidla a pro tento pojmový systém bazální pojmy, které již nelze nijak dokázat (zákon sporu je základem každého důkazu a každé pochybnosti i každého přijetí či odmítnutí, proto je nesmyslné říkat, že zákon sporu lze dokazovat či že o něm lze efektivně pochybovat nebo že lze zákon sporu přijmout či odmítnout bez toho, že bychom jej již předtím implicitně uznali - bez zákona sporu nelze nic vykonat, nic myslet). Platnost primitivních pojmů jednoho textu lze ospravedlnit poukazem k jinému textu, v němž jsou tyto pojmy odvozeny z jiných primitivních pojmů, a tak lze v nekonečném regresu buď pokračovat, nebo se někde dopustit bludného kruhu (jako pánové Fuchs a Cardal), nebo se někde bez důkazů a z non-racionálních důvodů zastavit".

  3. „Jistota se dokazuje důkazy, poslední principy možnosti každého důkazu (jako je zákon sporu) však již dokázat nelze. Avšak i požadavek jistoty textu, určitosti textu, pravdivosti, smysluplnosti ... adekvátnosti-platnosti nebo konzistence textu nakonec sám je jedním z pravidel textu, je pravidlem, které nelze dokázat a které lze tedy z pragmatických důvodů vystřídat opačným nebo zcela jiným. Lze si zvolit psaní textu nesmyslného před psaním textu smysluplného (lež před pravdou). Nelze dokázat, že nic neříct je lepší než něco říkat. A i kdyby to dokázat šlo, nelze dokázat, že dokázaná teze je lepší než nedokázaná. Předchozí věty vycházejí z principu - teze nelze dokázat, antiteze je tedy možná." (Zvýraznění v textu R. C.). A. Dolák sice o něco níže zdůrazňuje nenahraditelnost principu sporu jeho opakem, ale to si při současném trvání na jeho nedokazatelnosti nemůže dovolit. Když náhradu nelze učinit pragmaticky, je třeba tuto „možnost" projektovat do meta-pragmatického pozadí myšlení. Kdyby to Dolák odmítl provést, zůstala by z jeho pojmu „nedokazatelnosti" toliko obsahově nekonzistentní verbální slupka.

  4. Termínem textualismus označujeme pracovně autorovu hypotézu.

  5. Náš kritik by si měl položit otázku, zda se opravdu nemýlí, když považuje svoji „minimalistickou metafyziku" za tu nejlepší možnou filosofickou volbu. Důvod jeho preference je v minimálním počtu jejích předpokladů, z nichž vypadla existence myslícího subjektu i existence extra-textuální reality. Přitom je více než zřejmé, že Dolákova preference minimální metafyziky spočívá na platnosti principu sporu, s jehož dokazatelností se musíme rozloučit. Pak je ovšem jakákoliv myšlenková pozice stejně „preferovatelná", anebo přesněji, nelze vůbec žádnou z nich upřednostnit na úkor těch ostatních, dokonce ani na úkor teorie naprosté rozpornosti všeho. Textualismus je tak sesazen ze svého mentorského trůnu, z něhož ústy řady autorů ironicky glosuje počínání realistů. Na adresu pana Doláka je třeba pochvalně poznamenat, že ve své kritice přistupuje k problému zcela věcně a nesnižuje se k žádným sterilním a ideologicky zabarveným výpadům. To je v našem intelektuálním prostředí velmi vzácný postoj, který zvyšuje šance na dosažení finality diskuse oponentů, spočívající ve vzájemné pomoci při hledání a nalezení pravdy.