Názorná ukázka sofistiky
Zdeněk Klindera
Perspektivy 14/2007 předkládají anketu s názvem „Křesťané reformační tradice očima katolíků", jejíž vyhodnocení by si zasloužilo určitě větší záběr. Z různých názorů, kterými byly zaplněny stránky tohoto periodika, stojí za pozornost alespoň dvě ukázky sofistiky Tomáše Halíka a Václava Vacka.
Jak je známo ze základních kursů filosofie, sofisma vzniká jako matoucí řečnický obrat při posunutí nějakého pojmu, myšlenkového modelu, do kontextu, kam nepatří, kde vytváří falešný význam ve srovnání s původním významem.
To se úspěšně podařilo oběma autorům v tématu, které sleduje vztah katolicity k nekatolíkům. T. Halík vyhlašuje: „Budoucnost patří ‚katolicitě‘ - křesťanství, které bude schopno chápat tři tváře křesťanství, latinskou (římskokatolickou), reformační a pravoslavnou jako kompatibilní, vzájemně se doplňující a zároveň respektující, ba vítající vzájemné odlišnosti jako obohacení."
Předně není jasné, zdali záměrně nebo kvůli opomenutí chybí ve výčtu několika (tří) tváří křesťanství také uniaté (katolíci východních obřadů). Je-li však v tomto skladebném modelu křesťanství uvedena latinská (římskokatolická) tvář jako jeho součást pod hlavičkou „katolicity", jde o matení směrem k relativismu. Autor textu si pomáhá pojmem daným sice do uvozovek, ale z kontextu vyplývá, že jde o nějakou vyšší podobu katolicity, která je schopna zahrnout katolíky v původním významu s křesťany nekatolíky.
Ano, dosud trvá rozdělení křesťanů na katolíky a zmíněné konfese nekatolíků. Jde o pluralitu konfesí, které se od sebe liší. Tyto rozdíly nejsou zanedbatelné a způsobují nejednotu. U pravoslavných chybí vazba na viditelnou hlavu, jíž je římský biskup a Petrův nástupce, což je v katolickém pojetí jedním z vnitřních konstitutivních principů církve. Hluboká rána vedoucí k rozdělení je pak u křesťanů reformační tradice způsobena absencí apoštolské posloupnosti ve svátosti kněžského svěcení, což znamená ochuzení o konstitutivní prvek, který je zásadní pro to „být církví". Vzhledem k tomu, že služebné kněžství v těchto komunitách chybí, nezůstala v nich ani pravá a celistvá podstata eucharistického tajemství. Proto - podle katolického učení - nemohou být nazývány „církvemi" ve vlastním smyslu.
Kladením modelu vyšší „katolicity" se T. Halík přes tyto rozdíly lehce přenáší. Ve svém rozmachu fantazie myslí na vyhlášení a uznání jednoty v mnohosti. Tedy na uplatnění rozmanitých prvků, které však jednotu nenarušují. To se uskutečňuje v katolické církvi po celou dobu její existence v různosti spiritualit, ritů, duchovních a teologických škol atd. T. Halík však tento model sofisticky přenáší na svůj konstrukt „katolicity" - křesťanství třech tváří... Své sofisma pak zaštiťuje odporem k uniformitě a jakémukoliv „zglajchšaltování".
II. vatikánský koncil nic nezměnil na učení, že Kristus ustanovil na zemi jedinou církev: „Tato církev (...) subsistuje v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním." (Lumen gentium, 8) Subsistence odkazuje k nepřerušené historické kontinuitě a trvání všech prvků ustanovených Kristem v katolické církvi, ve které se konkrétně nachází Kristova církev na této zemi. Má-li tedy katolická církev všechny uvedené prvky, jakými konstitutivními prvky ji mohou obohatit jiné konfese? K plnosti snad není třeba nic přidávat. Nebo chceme do společného domu tzv. „katolicity" v pojetí T. Halíka zahrnout i omyly? S těmi si však on hlavu zřejmě nezatěžuje. Z uvedených důvodů tedy lze považovat jeho myšlenkový konstrukt za sofistický, matoucí, zavádějící a nepravdivý.
Něco podobného předvedl ve zmíněné anketě Václav Vacek. Všimněme si jím uvedené úvahy: „Při společném hledání, jak si Bůh představuje člověka, království Boží a církev, je pro obě strany určující názor Slova Božího, a ne můj nebo tvůj vkus. Protestanti vědí, že pohled druhých nás obohacuje, že ve svém hledání jsme teprve na cestě, někdy se mýlíme a nevíme všechno."
Proti názoru Slova Božího nelze skutečně nic namítat. Jak je však možné, že se v tak zásadních věcech, o nichž byla již zmínka, lišíme? Je chyba jen v různém vkusu nebo jde o hlubší omyl v metodě? Boží slovo je opravdu svrchované, ale Bůh se také postaral, aby bylo ve své identitě pro tak závažná témata kvalifikovaně zprostředkováno. Ustanovil prostřednictvím svého Syna učitelskou službu církve - magisterium. Právě odvrhnutím této instituce se reformovaní křesťané dostali do velkých problémů, a tak se tříští do několika stovek denominací. V tom s nimi naštěstí nejsme na jedné lodi. Protestantům můžeme pomoci v hledání plnosti Kristovy církve a neporušené pravdy, kterou jí Zakladatel svěřil. Nejde tedy o rovnocenné hledání dvou žáků na stejné úrovni, ale o láskyplné doprovázení žáka znalým a zkušeným učitelem.
Sofistika V. Vacka je patrná v jeho přenosu běžné zkušenosti z lidského života, kde jde skutečně o cestu individuálního hledání, řadu omylů, nejistot a pokorného přiznání, že nevím zdaleka všechno a dokonale, do pojetí církve. Tam se vzhledem k dostupnosti podstatných pravd nemusíme uchylovat k nepatřičné skromnosti hledačů pravdy, kteří se často mýlí, ale můžeme se spolehnout na „sloup a pevnou oporu pravdy", kterou je církev díky daru neomylnosti.
Oba autoři se tedy dopustili základního sofismatu, které spočívá ve vyloučení hlediska pravdy.
Zbývá ještě dodat, že uvedená kritika nevychází z pozic exklusionismu, ale inklusionismu. Nepředpokládá, že by kolem katolické církve zela propast, prázdnota nebo samé omyly. U nekatolíků najdeme jistě mnoho pravdivých prvků víry slučitelných s naší vírou. Z nich pramení i naše radost, protože tvoří zárodek a základ naděje ve sjednocení.
Přesto ale nemůžeme souhlasit s čistě kvantitativním způsobem chápání daného problému, jak ho nacházíme v argumentaci Ludvíka Armbrustra. Ten totiž říká, že: „Máme přece 95 % toho, co věříme, společné, proč bychom měli hovořit stále jen o tom, co nás rozděluje?"
Možná jsem úplně všemu neporozuměl, ale zdálo se mi, že v anketě, a nejen v ní, se naopak stále jen zdůrazňovalo to, co nás spojuje. Závažnost a životní důležitost zjevených pravd se však nedá počítat na procenta. Vezměme například pravdu o eucharistii, kterou protestanté vypustili. Je snad marginální, bagatelní jen proto, že patří do oněch „zanedbatelných" pěti procent? To by asi katolický kněz sotva řekl.
Bylo by tedy zavádějící podceňovat věroučné rozdíly, jak se mnohdy (zřejmě z diplomatických důvodů) stalo zvykem. Z takového podceňování pak mohou snadno vzejít koncepce „vyšší syntézy" křesťanství, jak ji v rahnerovském duchu naznačil T. Halík
Nemohu se zbavit dojmu, že kritizovanou jednostrannost zdůrazňování toho, co nás spojuje, nacházíme právě u teologů a jejich žáků, kteří by si rádi namlouvali, že drží prst na tepu doby. Zdá se mi ale, že jim tak trochu ujíždí vlak. Doba razantních změn a jejich prosazování už je, zdá se, za námi. Nyní spíše přichází čas kritické reflexe, případně korektur. Možná je tak trochu signifikantní, že jsme vzápětí po četbě zmíněné ankety znovu slyšeli z nového římského dokumentu o některých aspektech učení o katolické církvi Kongregace pro nauku víry, že pravá „Kristova církev subsistuje v katolické církvi".