František Kordač a Alfréd Fuchs – biskup a novinář
Radomír Malý
V českých církevních dějinách by si zasloužil více pozornosti než dosud fenomén tzv. prvorepublikového katolicismu. Toto téma je stále nedostatečně zpracováno. Historikové se většinou obracejí k dějinám Církve po druhé světové válce, tj. k jejímu pronásledování komunistickým režimem, což je samozřejmě nezbytné a naléhavé, nicméně je třeba vidět, že poválečná církev tkví svými kořeny hluboko v éře první republiky.
Prvorepublikový katolicismus je jiný než katolicismus starého Rakousko-Uherska, i když na něj navazuje. Na jedné straně se uvolnila vazba Katolické církve k habsbursko-lotrinskému císařskému trůnu, čímž padl fenomén tzv. austrokatolicismu. To mělo své pozitivní důsledky hlavně při obsazování biskupských stolců. Zmizel rozhodující vliv císaře a vůbec státní moci při nominaci biskupů. Ten se projevoval negativně v tom, že na české biskupské stolce byli dosazováni především příslušníci německé nebo poněmčelé šlechty, často jen na základě svých blízkých vztahů s císařským domem. Teprve po první světové válce došlo k obsazení všech českých biskupských stolců Čechy a nešlechtici, muži vzešlými z prostého českého lidu.
Na druhé straně se ovšem musí po první světové válce Katolická církev bránit proti obvinění z „rakušáctví“. Katolicismus byl propagandisticky vykřičen jako nástroj ujařmení Čechů v pobělohorském období. Katolické symboly, produkty barokní víry a zbožnosti, byly ničeny, především se jednalo o mariánské a svatojanské sochy, nejotřesnějším případem je bezpochyby stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. listopadu 1918. K tomu navíc přistoupily i rozpory uvnitř samotné české katolické církve. Ožily modernistické tendence části duchovenstva, které vedly počátkem r. 1920 až k odpadu některých kněží a k založení tzv. československé církve. Došlo ke sporům a někde i bojům o kostely mezi katolíky a přívrženci nové denominace.
Ani vztah státní moci ke Katolické církvi nebyl vlídný. Oficiální ideologií první republiky se stal liberalismus se zdůrazněním husitské tradice ve smyslu Masarykova výroku „Tábor budiž naším programem!“ Velkolepé Husovy oslavy r. 1925, kdy vlál na Hradě husitský prapor, přivedly ČSR ke konfliktu s Vatikánem a k demonstrativnímu odjezdu nuncia Marmaggiho z Prahy. První poválečný ministr školství, sociální demokrat Gustav Habrman, vydal nařízení o odstranění křížů ze všech školních učeben. Ty končily buď na smetišti, nebo byly veřejně páleny.
Teprve uzavření Modu vivendi se Sv. stolcem r. 1928 způsobilo změnu situace. Vláda ústy ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše slíbila, že nebude podporovat divoký antiklerikalismus a poskytne Katolické církvi co nejširší prostor k jejímu působení. Oslavy svatováclavského milénia r. 1929 měly mj. manifestovat přátelské vztahy Církve a státu. Prezident Masaryk při té příležitosti řekl: „Svatý Václav je mně osobností sympatickou. Podporoval křesťanství a Církev a to bylo dílo záslužné, kulturní a pokrokové.“1 Od té doby až do konce první republiky r. 1938 k vážnému napětí mezi Církví a státem – s výjimkou Pribinových oslav r. 1933 – nedošlo. Nicméně protikatolický osten v náboženské politice první republiky nadále přetrvával – a to hlavně zásluhou sociálně demokratické a národně socialistické strany, které byly zastoupeny téměř ve všech prvorepublikových vládách.
Tato situace nutila prvorepublikovou církev zaujmout apologetický postoj – a to ve větším měřítku než před válkou. Příkladem šel sám pražský arcibiskup František Kordač, po dlouhých staletích první arcipastýř nešlechtického původu a český vlastenec. Narodil se v Seleticích u Libáně r. 1852. Studoval teologii a filozofii nejprve v Praze, potom v Římě, kde získal v obou oborech doktorát. Po vysvěcení na kněze r. 1878 působil nejprve v duchovní správě v Liberci, od r. 1885 byl rektorem a profesorem semináře v Litoměřicích, r. 1905 se stává profesorem křesťanské filozofie na Teologické fakultě pražské Karlovy univerzity. Jeho přednášky se vyznačovaly nekompromisní apologií katolické ortodoxie. Kordač byl tomistou a scholastikem ve smyslu encykliky papeže Lva XIII. Aeterni Patris. V době před první světovou válkou úzce spolupracoval s intelektuální revuí Vlast, kterou redigoval kněz Tomáš Škrdle. Tento časopis se v době rozkvětu modernismu vyznačoval ostrým a nekompromisním bojem proti těmto bludům a tvrdou obhajobou katolicismu. Po publikování protimodernistické encykliky papeže sv. Pia X.Pascendi inicioval prof. Kordač založení tzv. Piova spolku, jenž si dal za úkol bojovat především silou slova a nauky proti modernistickým herezím.2
Politicky byl Kordač aktivní v Křesťanskosociální lidové straně, jedné z pěti katolických stran v Čechách.3 Tento politický subjekt, vedený dělníkem Tomášem Jirouškem, prosazoval sociální program encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum. Jeho rétorika byla bojovně protikapitalistická, zvlášť nekompromisně odmítala lichvu ve smyslu nauky sv. Tomáše Akvinského; viděla v ní příčinu nespravedlivě nabytého bohatství. Tato sociální orientace ve prospěch chudých byla pro Kordače signifikantní a vynesla mu nepřízeň nejvyšších míst ve Vídni.
Po vzniku samostatné republiky r. 1918, kdy se všechny katolické strany v Čechách a na Moravě sloučily do celostátní Československé strany lidové, byl Kordač vyslán do revolučního Národního shromáždění. Tam na sebe upozornil dvěma vystoupeními, která připomínala spíše univerzitní přednášky než politické projevy. První se týkalo slučitelnosti vědy a víry a polemizoval v něm s radikálním pozitivistou prof. Františkem Krejčím, druhé pojednávalo o nerozlučitelnosti manželství v rámci debaty k chystanému zákonu o manželské rozluce. Církvi nepřátelský tisk označil Kordače za jednoho z nejbojovnějších „klerikálů“ a největších odpůrců lidské svobody.4
Roku 1919 byl Kordač jmenován pražským arcibiskupem. Stalo se tak v době revolučních požadavků radikálních členů Jednoty katolického duchovenstva. Kordač, věrný svému předválečnému protimodernistickému smýšlení, ostře vystoupil proti postulátům zrušení celibátu, volby duchovenstva, odstranění latiny v liturgii a českému patriarchátu.5 Nepodpořil jejich hlasatele při jednání v Římě, naopak, když papež Benedikt XV. jejich žádost zamítl, prosadil v lednu r. 1920, aby český episkopát zakázal Jednotu duchovenstva, pokud nepůsobí striktně v rámci diecéze a pod vedením biskupa. Na druhé straně však využil své známosti s papežem Benediktem XV. (spolužáci z římských studií), aby bylo českým kněžím dovoleno zpívat při slavnostní liturgii epištolu a evangelium česky a aby se mohla na památných místech sloužit mše ve staroslověnštině.6Radikálové z Jednoty, kteří založili tzv. Ohnisko, však už o to nestáli a založili československou církev.
Kordač má prioritní zásluhu na udržení církevní jednoty a autentické katolické nauky. Svým nekompromisním postojem ve věci víry a mravů zorientoval věřící, kteří pochopili, kde je autentický katolicismus. Bez jeho zásadového postoje by byl odpad k československé církvi pravděpodobně větší, neboť mnozí čeští katolíci, smýšlející vlastenecky, ale současně chtějící setrvat ve svazku Katolické církve, byli zmateni počáteční argumentací Farského a Zahradníka-Brodského, že československá církev je pouze československou verzí katolicismu, sui generis „českou národní katolickou církví“.7
Přesto však byl Kordač r. 1931 přinucen Vatikánem k rezignaci. Okolnosti celého případu nejsou dosud zcela jasné. Jako oficiální důvod je uváděn jeho konflikt s nunciem Pietrem Ciriacim, když arcibiskup odmítl financovat z církevních peněz stavbu samostatného sídla nunciatury s poukazem na to, že vidí jako důležitější stavbu nového semináře v Praze-Dejvicích. To však byl, srovnáme-li všechna dostupná fakta, spíše zástupný problém, který měl hlubší kořeny. Ty souvisely s tím, co jiný protagonista prvorepublikového katolicismu, Alfréd Fuchs, nazval „novou papežskou politikou“. Kordač se úzce fixoval na linii předválečného papeže sv. Pia X., která byla ostře antiliberální, což se projevilo mj. krajně napjatými vztahy s Francouzskou republikou, jež provedla r. 1905 odluku Církve od státu a sáhla k otevřenému administrativnímu pronásledování katolíků. Poválečný papež Pius XI. však vycházel z reality, že v první světové válce zvítězily liberální demokracie nad monarchiemi, a proto k nim musí Katolická církev najít pozitivnější vztah než dosud. Vatikán za jeho pontifikátu navázal opět diplomatické vztahy s Francií a podařilo se mu ukončit tamní pronásledování Církve. Monarchistické hnutí „Action Francaise“ bylo Římem odsouzeno, vatikánští preláti, známí ostrostí svých antiliberálních výroků, museli odejít do ústraní, jako např. známý poradce sv. Pia X. kardinál Louis Billot.8 Zájmem papeže Pia XI. bylo dosáhnout normálních a korektních vztahů se všemi demokratickými zeměmi, proto také uzavřel s ČSR Modus vivendi.
Je pravdou, že arcibiskup Kordač se na přípravě dohody aktivně podílel a pozitivně spolupracoval, nicméně jeho četná tvrdě antiliberální prohlášení v médiích a výroky v kázáních vyvolávaly obavu, že Kordačova osoba se snadno může stát překážkou dobrých vztahů Církve a státu v ČSR.9 Vatikánská linie se proto ve vztahu k českým zemím orientovala spíše na vyhledávání takových nových osobností v řadách českého kléru, které politiku Pia XI. chápou a chtějí ji realizovat. Jejich protagonistou se stal královéhradecký biskup Karel Kašpar, od r. 1931 Kordačův nástupce v úřadu pražského arcibiskupa. Nuncius Ciriaci se potřeboval s těmito lidmi scházet, proto požadoval samostatnou budovu nunciatury, jež dosud sídlela v pražském arcibiskupském paláci, a Kordač mohl sledovat, které duchovní osoby pravidelně nuncia navštěvují. Kordač žil od své rezignace na zámku v Břežanech u Zbraslavi, kde r. 1934 zemřel.10
Přes veškerou složitost problematiky je možno tvrdit, že Kordač představuje jisté ztělesnění apologetického, silně antiliberálního směru českého prvorepublikového katolicismu. Samozřejmě bylo toto křídlo různě odstupňováno, nelze např. klást Františka Kordače a Jaroslava Durycha nebo Josefa Floriana názorově na stejnou platformu, v řadě otázek se rozcházeli, nicméně jejich společným jmenovatelem se stal zásadní odpor vůči liberální, demokratické státní ideologii první republiky, jak ji reprezentoval prezident Masaryk. Stoupenci tohoto křídla v ní viděli osvícenskou herezi, odsouzenou pověstným Syllabem papeže bl. Pia IX. a následnými dokumenty Lva XIII. a sv. Pia X., jež v konkrétní praxi vedla ke krvavému pronásledování katolíků za Velké francouzské revoluce a kulturnímu boji proti Církvi v 19. stol.
Z duchovenstva kromě Kordače náleželi k tomuto názorovému bloku též bojovní apologeté Konrád Kubeš TJ, Alois Hlavinka, kanovník Antonín Stříž, v politické rovině potom část kněží organizovaných v Československé straně lidové, vedená kanovníkem Bohumilem Staškem aj. Mnohem výrazněji byli ale v tomto směru zastoupeni katoličtí laičtí intelektuálové, soustředění kolem Florianova nakladatelství Dobré dílo a také časopisů Obnova, Řád a Akord. Zde figurují zvučná spisovatelská a žurnalistická jména jako Jaroslav Durych, Karel Schulz, Jan Zahradníček, Jan Čep, Stanislav Berounský aj. Kordačova vynucená rezignace poskytla právě těmto antiliberálním katolíkům důvody k ještě ostřejším mediálním útokům na liberály všech odstínů a na politiku katolické kapitulace před bezbožeckým liberalismem a jeho demokracií.
Velmi početný byl ale též druhý tábor českých katolíků, jenž k demokratickým ideálům první republiky zaujal pozitivní stanovisko. Reprezentovala ho ve větší nebo menší míře část českých biskupů a vedení lidové strany v čele s mons. Janem Šrámkem. Jeho nejvýraznější osobností se však stal laik, katolický žurnalista a konvertita ze židovství Alfréd Fuchs. Narodil se r. 1892 v bohaté židovské rodině v Praze. Původně se chtěl stát rabínem, otec mu to však rozmluvil. Fuchsova rodina se hlásila k liberálnímu, nikoli k ortodoxnímu židovství. Šel tedy studovat na Karlovu univerzitu filozofii. Četba Kempenského knihy O následování Krista ho přivedla k zájmu o křesťanství. Navázal kontakt s benediktiny v Emauzích, kteří mu vysvětlovali katolické pravdy a připravovali ho ke konverzi. Zároveň se též zapsal k nepovinné účasti na přednáškách teologické fakulty. Tam si oblíbil především prof. Kordače pro úžasnou logiku a hloubku jeho přednášek. Po ukončení studia r. 1916 byl odvelen na frontu, ze zdravotních důvodů se však války neúčastnil a strávil ji ve zdravotnických zařízeních.11
Po válce se pokoušel r. 1919 o docenturu, byl však odmítnut, neboť ve svém habilitačním spise, jenž vyšel později pod názvem „Autorita“, pozitivně hodnotil středověký katolicismus, což bylo chápáno v ovzduší protikatolických emocí jako provokace. Fuchs si našel místo v tiskovém odboru národně socialistické strany a oženil se s kolegyní dr. Slávou Thérovou. Jeho manželství se však brzy ocitlo v krizi, Fuchs měl milenky. Teprve křest v Emauzích r. 1921 změnil od základů jeho život a zachránil manželství. Poté opustil zaměstnání u národních socialistů, kde mu vadilo protikatolické zaměření. Na přímluvu arcibiskupa Kordače se stal externím redaktorem orgánu ČSL Lidové listy, kde si získal renomé svými úvodníky. Ve 30. letech vyhrává konkurs na místo vedoucího redaktora ČTK.12
Fuchs je velmi brzy ceněn doma i v zahraničí jako brilantní katolický novinář. V Římě se osobně setkal s papežem Piem XI., pro Lidové listy udělal rozhovor se státním sekretářem Sv.stolce kardinálem Gasparrim. Jeho přednostním zájmem byl přátelský vztah mezi demokratickou republikou a Církví. Fuchs se domníval, že ten je nejen možný, nýbrž přímo nutný. Tuto ideu podpořil ve svých spisech Nová papežská politika a Propaganda v demokraciích a diktaturách. Odmítá inklinaci katolických odpůrců demokracie k autoritativním režimům Mussoliniho, Salazara a Dollfusse a svádí kvůli tomu na stránkách Lidových listů bojovné polemiky zejména s Karlem Schulzem.13 Současně je ale Fuchs v dogmatických a morálních otázkách pravověrný, proto jej papež r. 1936 vyznamenává záslužným křížem „Pro Ecclesia et Pontifice“. Publikoval také zajímavé knihy O deseti svatých a Deset katolických politiků a diplomatů.14
Fuchsovo nadšení pro demokracii jej přivedlo k přátelství s Karlem Čapkem, který ho pozval mezi tzv. pátečníky, tj. účastníky pravidelných diskusí s prezidentem Masarykem. Fuchs se stává zaníceným obhájcem politiky Hradu, což odpovídalo též koncepci předsedy ČSL Jana Šrámka. V Masarykově duchu zdůrazňoval ve svých publikacích a statích náboženskou a občanskou toleranci. Účast mezi „pátečníky“ ovlivnila Fuchse natolik, že se stal nekritickým obdivovatelem parlamentní demokracie a zavíral oči před protikatolickým ostnem v její ideologii, což mu vyneslo nevybíravou kritiku časopisu Řád, především od Karla Schulze.
Nástup protektorátu jej zastihl v těžké rodinné situaci, neboť mu zemřela manželka, krom toho ztratil své zaměstnání u ČTK. Gestapo jej vyzvalo, aby odjel z republiky. Odmítl. V říjnu r. 1940 byl zatčen a bez soudu odvlečen do koncentračního tábora Dachau s poznámkou „návrat nežádoucí“. Tam ho esesáci 16. února 1941 utýrali k smrti bitím a střídavým poléváním ledovou a horkou vodou za třeskutého mrazu. Žádali po něm, aby zvedl ruku k „arijskému“ pozdravu a zvolal „Heil Hitler!“ On však, téměř polomrtvý, pozvedl pravici a řekl: „Heil Jesus Kristus!“15 Tělo bylo spáleno v táborovém krematoriu, urna s popelem zaslána jeho dceři Evě. Obřad uložení urny do země, který vykonal břevnovský převor Anastáz Opasek, proběhl na břevnovském hřbitově s vyloučením veřejnosti.
Kordač a Fuchs jsou podle mého názoru nejvýstižnějšími reprezentanty prvorepublikového katolicismu. Přesto, že se v názoru na poměr Církve k liberalismu a demokracii rozcházeli, zůstali přáteli a navzájem se respektovali. Kordač Fuchsovi pomohl prosadit se žurnalisticky v Lidových listech, Fuchs zase dovedl vysoce ocenit arcibiskupovu angažovanost v sociálních otázkách. Bránil Kordače před insinuacemi, které někteří liberální katolíci z řad lidové strany šířili, že prý musel rezignovat proto, poněvadž jeho názory v sociální otázce byly komunistické. Fuchs dokazoval nesmyslnost tohoto tvrzení na faktu, že římské Osservatore Romano, oficiální vatikánský deník, pravidelně i po Kordačově rezignaci zveřejňovalo jeho statě k sociální problematice, které byly tvrdou obžalobou bezohledného kapitalismu, založeného na lichvě.16
Zároveň také příklad obou těchto mužů ukazuje charakteristické znaky prvorepublikového katolicismu, jímž byla na jedné straně nezbytná apologie Církve a její nauky, na druhé straně však hledání, často bolestivé, vlastního vztahu k masarykovské demokracii a kolísání mezi jejím jednoznačným odmítáním a nekritickým přijímáním. Trpké zkušenosti, získané církevním vývojem po druhé světové válce, dávají za pravdu arcibiskupovi Kordačovi (a potažmo papeži sv. Piovi X.) v jeho odmítání liberalismu jakožto moderní hereze. Fuchs se ve svém entuziasmu pro demokratické ideály mýlil. To však nic nemění na skutečnosti, že zůstává velkou postavou českého katolicismu, což dokazuje zejména jeho mučednická smrt pro Krista v nacistickém koncentráku.
Poznámky:
Jaroslav OPAT: Průvodce životem a dílem T.G. Masaryka, Praha 2003, Ústav TGM, str. 408, ISBN 80-86142-13-2.
Revue Vlast 2/1907, Praha.
Mořic HRUBAN: Z časů nedlouho zašlých, Křesťanská akademie, Řím 1967, str. 135n.
Josef DOLEŽAL: Český kněz, Praha 1931, str. 45n.
Václav MEDEK: Cesta české a moravské církve staletími, Česká katolická charita, Praha 1982, str. 325; o problematice informuje též Jaroslav KADLEC: České církevní dějiny, Ráček Blažej TJ, Československé dějiny a další autoři.
Tamtéž.
Josef DOLEŽAL: Český kněz..., op.cit., str. 45n.
Carl BŰHLMEYER: Die Kirchengeschichte III, Schoeningh Verlag, Paderborn 1959, str. 454.
Josef DOLEŽAL: Český kněz..., op.cit., str. 138n.
Tamtéž.
Alfréd FUCHS: Oltář a rotačka, Sfinx, Praha 1930; Fuchs se chytře vyhnul nasazení na frontě, když svému veliteli ve Vídni ohlásil s odvoláním na Husserlovu fenomenologii „konec světa“. Ten ho dal zavřít do blázince, kde setrval až do konce války.
Radomír MALÝ: Alfréd Fuchs, muž dvojí konverze, Cesta, Brno 1990, str. 18, ISBN 80-900087-4-7.
Tamtéž. Má práce o Fuchsovi vyšla původně za totality v samizdatu r. 1978. Vzhledem k nedostatku dostupných informací jsem tenkrát podléhal nekritickému obdivu k první republice, což je v knize znát.
Signifikantní pro Fuchsův kladný poměr k liberální první republice je to, že mezi deset nejvýznamnějších katolických politiků řadí i kardinála Val Rampollu, státního sekretáře Sv. stolce za pontifikátu Lva XIII., známého smířlivou politikou k liberální Francii. Sv. Pius X. ho jako přílišného liberála odstavil.
Radomír MALÝ: Katolíci ve stínu hákového kříže, Michael s.a., Frýdek-Místek 2006, str. 104.
Radomír MALÝ: Alfréd Fuchs...., op.cit., str. 28.