Racionalistický kouzelník má děravý klobouk

Antonín Dolák

Cardal upozorňuje na toto: ZS je nedokazatelný a přišli jsme na to pomocí ZS, pak je tedy i to, že ZS je nedokazatelný, nedokazatelné – a tedy nejisté. Ano, souhlasím. Jde to dál: všechny naše výroky jsou nejisté, ať už textualistické, nebo realistické.

Pan Cardal mne přestává obviňovat z rozpornosti (alespoň na začátku svého článku), protože jsem ukázal, že rozpornost je již na ZS založena. O to víc mne však Roman Cardal obviňuje z nejistoty mých tvrzení. Proto musím zdůraznit toto: nejen rozpornost, ale i ne/jistota se již na ZS zakládá. ZS podléhá celé myšlení, tedy i určení toho, zda cokoli je, či není jisté. Pokud tedy usuzujeme, že když je ZS nedokázán, je všechno naše myšlení nejisté, přisuzujeme mu nejistotu zase jen s jeho pomocí. Ocitáme se v začarovaném kruhu, z kterého není cesty ven. Reflexe pomáhá jen v jednom: ve zjištění, že tento kruh je skutečně začarovaný.

Jak toto jeho kouzlo působí? Tato zlá kletba působí jednoduše tak, že propůjčila tomuto kruhu věčnou nezničitelnost: ať myslíme, jak chceme, je to vždy se ZS a když myslíme o něm, zjistíme s jeho pomocí, že myšlení s ním je nejisté, ale i to je nejisté, protože jsme to zjistili právě jen s jeho pomocí.

Pan Cardal mne napomíná, že nejistotu svého textualismu sice zdůrazňuji, ale nerealizuji. Nejprve je třeba zdůraznit, že pokud mi pak Cardal nejistotu ZS nevyvrátí, vztahuje se nejistota nejen na mé teorie, ale i na ty jeho, např. na jeho realismus.

Cardal korektně upozorňuje na to, že každá filozofická interpretace žitého textu se již děje pomocí ZS a je tedy nejistá, stejně jako je nejistý on sám. Jistě, ale tyto interpretace k ZS pouze odkazují, vedou k němu, nevyjadřují ho plně, jasně a přesně. Odkazují k prožitku, nemohou ho nahradit: jsou jako onen wittgensteinovský žebřík, který je možné odhodit, až po něm vylezeme nahoru. A stejně jako on i ony je nejen možno, ale přímo nutno odhodit, protože až po něm (nich) vyšplháme až nahoru, zjistíme, že byly nejisté a kdybychom je brali doslova, dokonce nepravdivé a zavádějící.

Cardal mně dále předhazuje to, že vůbec nemohu jistě vědět, že žitý text prožíváme, když mé vědění se opírá o nejistou racionální interpretaci tohoto mého prožívání žitého textu. V tomto svém argumentu skrytě předpokládá jistou racionalistickou teorii vědění-znalosti, která spočívá zhruba v tomto: vím jen to, co racionálně uchopuji. Tedy mohu zaujímat vztah vědění-znalosti jen k rozumem utvořeným entitám (větám, propozicím). Dnes se tím zabývá jednak sémantika v problematice „propozičních postojů“ (individuum má vztah k propozici, tedy k větě, která má pravdivostní hodnotu – tedy k nějaké racionalitou zkonstruované entitě), a také filozofie mysli ve svých definicích toho, co to je vědění-znalost. Obvykle je znalost chápána jako „dobře ospravedlněné pravdivé přesvědčení“ – je zde tedy řeč o ospravedlnění (na základě racionálních argumentů) a o pravdivosti (příslušející přesvědčení modelovanému v posledku zase jako propozice – nebo přesněji, individuum je přesvědčeno o pravdivosti jisté propozice a pro tuto její pravdivost musí předložit silné argumenty, musí ji tedy dobře ospravedlnit).

Kromě takovéto „propoziční“ znalosti však můžeme mít znalost intuitivní – a intuice je právě zdrojem naší znalosti o tom, že žitý text skutečně žijeme. Není třeba si tento fakt racionálně zkonstruovat do propozice, protože každá takováto propozice nakonec jen nedokonale odkazuje k intuitivnímu vědění, mnohem jasnějšímu a jistějšímu.

Další Cardalovo tvrzení už bohužel zase ukazuje jeho racionalistický dogmatismus: „Žitý text sám nijak nemůže atestovat svou reálnost, nemůže se sám ukazovat – když je toliko cítěn, prožíván, neznamená to pro filosofii vůbec nic.“ Pro Cardala existuje jen to, co lze plně racionálně uchopit – to je přímo esence dogmatického racionalismu, nezamýšlející se nad možnou existencí něčeho, co je pouze tušeno, cítěno, slabě nahmatáváno a zahlédnuto jen koutkem oka – co nelze racionálně uchopit; o to jistěji a silněji se to však dává v intuici. Racionalista popírá existenci toho, co se mu nevejde do karteziánsky jasných a zřetelných pojmů. Co je neurčité a neurčitelné podle racionalisty neexistuje, byť by to bylo natisíckrát cítěno a hluboce i silně prožíváno – ale proč by to mělo takto být, proč bychom měli opustit něco, co s jistotou díky silným intuicím víme?

To je otázka, kterou před Cardala kladu s veškerou naléhavostí všech těch, co mají silnou intuici a vědí, že ji nelze jednoduše odbýt jen proto, že je přesně pojmově neuchopitelná. Kladu ji před Cardala s přesvědčením těch, co poznali, že pojmohra je sice elegantní a jednoduchá, ale za cenu redukcionismu: můžeme si bezpracně hrát v racionalistické metafyzice s pojmy, ale přitom ztratíme neurčitý a vždy záhadný svět. Nebudeme-li před racionalisty chránit vždy nejednoznačnou metaforu a vždy zmatené a mnohaslibné básnění, nezachráníme před nimi ani svět, a intuici, že se vzpírá všem přesným definicím.

Pan Roman Cardal se podle svých vlastních slov soustředí jen na pojem žitého textu, a ne na žitý text sám – a to proto, že se prý ukazuje jen to, co je racionálně skrze bezrozporné pojmy zachyceno-pojmuto. To je jen obdoba předchozího dogmaticky zastávaného axiomu racionalistů. Ona poučka zní takto: ukazuje se a existuje jen to, co rozum může zachytit. Takto racionalista vymítá ze světa všechnu nejednoznačnost a tvoří se všemi starými Řeky řád z chaosu. Pokud však řekneme, že ve světě není chaos, skutečně v něm už nebude? Je patrné, že každý racionalismus nakonec sklouzává do idealismu Fichtova či Hegelova ražení: rozum sám tvoří svět z vlastních myšlenek-idejí a už ho vůbec nezajímá to, jaký je ten svět skutečný. Pro něj existují jen myšlenky, vždy řádné a bezrozporné, ne-řádná (chaotická) a snad rozporná realita ho nezajímá, protože podle jeho definice existence či podle jeho pojmu reality vůbec není.

Cardal se mne ptá, jestli je existence žitého textu také nejistá. Ne, není – žitý text a tím méně jeho existence totiž nezávisí na nejistém ZS, jsou cítěny skrze silnou intuici, která nám žitý text dává-odkrývá.

Cardal po mně chce, abych uznal, že o žitém textu nic s jistotou nevím, protože každé mé poznání se děje jen pomocí nejistého ZS. Tak tomu však není – Cardal zde totiž opět operuje racionalistickou teorií poznání, kterou lze redukovat na tuto prostou tezi: „vím jen to, co poznávám rozumem“ nebo „poznáváme jen rozumem, ničím jiným“. Zkrátka běžný racionalismus. Ale proč by to tak mělo být? Ať se pan Cardal podívá do „nitra“, třeba tam kromě rozumu najde intuici, která vedle rozumu také umí poznávat, byť ne v cardalovsky bezrozporných pojmech, o to však jistěji.

Pan Cardal se nakonec samozřejmě brání přijmout důkazní břemeno, které mu však přece jen musím předat. Tedy: věří pan Cardal ZS? Pokud ne, důkazní břemeno ho nebude tlačit, ale pak také nemůže dále prosazovat svůj racionalismus. Pokud ano, musí věřit i tomu, co jsme pomocí ZS zjistili: a to sice to, že ZS je nedokazatelný a celé naše myšlení pak zcela nejisté. Kterou z těchto cest se pan Cardal vydá? Může samozřejmě ještě hledat důkaz ZS, od této námahy však ochotně jemu i panu Fuchsovi či kolegovi Kočnarovi (jehož článek o ZS již čtenáři Distance také znají) odpomohu zjištěním, k němuž lze dojít pomocí ZS a které zní takto: každý důkaz již ZS předpokládá. Nic nového, že? Proč na to ale tito pánové stále „zapomínají“?

Pan Cardal se obloukem vrací k tomu, co tvrdil na začátku: jelikož jsem přišel na nejistotu ZS skrze ZS, je i mé zjištění nejisté. Klidně, mně je to lhostejné: já totiž narozdíl od pana Cardala ZS nevěřím. Problém zde má ale právě Cardal: on ZS věří, a proto musí věřit i tomu, že naše myšlení je nejisté. Místo kouzelníka Doláka zde tak máme kouzelníka Cardala: vytahuje racionalistickou metafyziku z klobouku, který nemá dno: fundament, jenž měl představovat právě v ZS. Co potom může kouzelník Cardal z klobouku vytáhnout, když mu všechno už předem dnem vypadne? Ani Boha, ani svět – jen ZS, který ale ničí sám sebe. Dnem klobouku je ZS, černá díra, stravující po všem ostatním i sama sebe.

Pan Cardal vyjádřil hlavní námitku vůči svému stanovisku mnohem lépe, než bych to dokázal já sám, a proto ji zde jen zopakuji. Ještě však podotknu, že místo výrazu „textualistovým“ je třeba číst „racionalistovým“; námitka byla totiž původně namířena proti mně: „Absence důkazu tudíž není textualistovým vítězstvím, nýbrž právě fatálním nedostatkem, na němž se jeho teze bezezbytku hroutí.“ Pan Cardal totiž ZS věří a tvrdí, že ZS platí. Absencí důkazu ZS se však Cardalova teze o platnosti ZS opravdu „bezezbytku hroutí“ – ano, je třeba podotknout, že nedokazatelnost ZS je pro tezi o jeho platnosti vskutku fatálním nedostatkem. Dokáže s tím Cardal něco provést? Nebo zůstaneme u točení se v kruhu a uslyšíme opět nedokázané racionalistické poučky?