Velké čarodějovo tajemství

Roman Cardal

Všichni víme, jak to vlastně s těmi kouzelníky je – za jejich efektními kousky se vždy skrývá nějaký trik, který má navodit iluzi o jsoucnosti nejsoucí reality. V jejich artistických postupech musí pokaždé zůstat něco utajeného, neprohlédnutého, něco, čeho si diváci nesmějí všimnout. Neboť kdyby byl podvůdek odhalen, bylo by veta po celém kouzlení. Ale na představení kouzelníků nechodíme proto, abychom demaskovali neviditelné pozadí spektakulární iluze. Jdeme se jen bavit a kritika kouzelníka by cirkusovou show – vlastní důvod naší zábavy – od základu pokazila.

Pan Dolák nezaujímá mezi mágy rozhodně poslední místo. Jeho iluzionistický repertoár je vskutku nevyčerpatelný. Možná nás chce jenom příjemně rozptylovat, ale poněvadž nejsme v cirkuse, je snaha o prohlédnutí jeho „konání divů“ zcela na místě. Ve svém umění je jako každý falešný divotvůrce bytostně odkázán na skryté pozadí jím produkovaných viditelných efektů. Potřebuje za každou cenu zatajit přítomnost něčeho, co udržuje jeho kumštýřskou kariéru nad vodou.

Co nám tedy chce pan Dolák za každou cenu zapřít? To, že se potajmu opírá o absolutní jistotu myšlení založenou v principu sporu. Jak to zapírá? Neustálými proklamacemi o nejistotě našeho myšlení. Co ho k takové pozici přivádí? Konstatace kruhovosti při ozřejmování jistoty principu sporu, z čehož vyvozuje konsekvenci jeho nedokazatelnosti, a tedy principiální nejistoty.

Aby ovšem mohl nastíněnou myšlenkovou operaci provést, musí se spolehnout na to, že s jistotou identifikuje kruh při dokazování apodikticity inkriminovaného principu, stejně jako i konsekvenci jeho nedokazatelnosti. Bez jisté validity principu sporu, která se nedá odstranit žádnou pragmatickou fintou, to ale nelze provést, takže je třeba suspendovat kognitivní jistotu mnohem dříve, než to Dolák ve svém nenahlíženém dogmatismu činí: ne teprve poté, co byl za podpory principu sporu kruh s údajnou konsekvencí indemonstrability identifikován, ale ihned pro první moment jejich samotné identifikace.

Pokud to však pan Dolák učiní, vytratí se důvod jeho oponování – už nebude moci na kruhovost a tím pádem na nedokazatelnost s jistotou poukazovat. Jistota oponentova výkladu je dána právě tím, že hovoří o kruhovosti a nedokazatelnosti s následnou nejistotou, a ne o něčem jiném. Nic nepomáhá ani dovolávání se wittgensteinovského žebříku, po němž prý nejprve vylezeme nahoru, abychom následně s jistotou zjistili, že jsme po něm nahoru nevylezli. Filosofická moudrost dosáhla ve 20. století vskutku závratných výšin.1

Pan Dolák samozřejmě okamžitě přispěchá s ujištěním, že nás již mnohokrát ujišťoval o tom, že ani pro tyto své myšlenkové pochody žádnou jistotu nenárokuje. Jenže právě to patří k mistrovství jeho švindlování. On totiž navzdory všem svým ujišťováním s jistotou ví, že jistota není z důvodu nedokazatelnosti principu sporu dosažitelná. Konsekvence „kruhovost-nedokazatelnost-nejistota“ může být třeba tisíckrát prohlášena za nejistou, ale důvod takové ostentativní nejistoty bude stále týž: spolehlivá identifikace „kruhovosti-nedokazatelnosti-nejistoty“. Tedy i tehdy, kdy Dolák deklaruje nejistotu svých vývodů, vypouští kouřovou clonu slov, která má a musí zakrýt nezpochybnitelnou JISTOTU - totiž, že nejistota našeho myšlení je tu kvůli kruhovosti-nedokazatelnosti principu sporu.

Vše se tedy vždy vrací k původní a nikdy skutečně nezpochybněné jistotě o nejistotě myšlení z tohoto, a ne jiného důvodu. Proto nestačí říci, že Dolák ve své tezi závisí na principu sporu – to i on sám uznává – ale že ve svých závěrech o nejistotě principu sporu předpokládá jeho nezpochybnitelnou a absolutně jistou danost. Právě v momentě, kdy toto vše znovu zpochybní, potvrdí to rekurzem ke „kruhovosti-nedokazatelnosti“, tj. opět k nezpochybněné jistotě principu sporu, bez níž nelze žádnou „kruhovost-nedokazatelnost“ vůbec ani identifikovat, ani zpětně zpochybnit.2

Jistotu ovšem nikdy nemůžete zapřít docela. Když už tedy náš kouzelník zakrývá svoji silnou myšlenkovou jistotu pod hromadami opačným směrem ukazujících slov, musí pro ni nakonec najít místo někde jinde. Je to prý intuice žitého textu, která je absolutně jistá. Esence reality se manifestuje toliko meta-racionálnímu nazírání. Potíž je ovšem v tom, že k realitě náleží i zóna, v níž tato silná intuitivní jistota ještě není realizována – např. u mne a u obrovského množství dalších poznávajících, kteří prostě žádnou „možná rozpornou, zcela neurčitou a neurčitelnou skutečnost“ intuitivně nezakoušejí. Pan Dolák však ví, že jsme jen nepozorní k „realitě samé“, že přehlížíme to, co se odehrává v naší nejhlubší intimitě, že manipulujeme realitu „racionalistickými“ (bezrozpornými) pojmy.

To je ostatně také důvod, proč Dolák vstupuje do diskuse – dokud bude existovat nějaké jádro odporu proti jeho tezi, esence reality zůstane autenticky neodhalena, nebude žádným způsobem přivedena k zavazující zřejmosti (byť toliko meta-racionální). Jen tehdy, když každý může nahlédnout to, co pan Dolák nahlíží (realitu bez identity), má celá debata smysl a rovněž i oponentovo stanovisko smí pretendovat na univerzální platnost (platnost pro každého poznávajícího).

Odkud ale pan Dolák ví, že můžu nahlédnout to, co intuitivně nahlíží on? Jak může vědět, že je vůbec možné realizovat intuici jemu vlastní univerzálně (u mne a u všech, kteří se ještě hluboce racionalisticky mýlí?). Určitě ne přes žádnou diskursivní-racionalistickou interpretaci-dezinterpretaci možností oponentů jeho teze. Je mu to prostě zase dáno v intuici. Intuice ho totiž zpravuje o tom, že každý poznávající je při nemanipulativním užívání svých kognitivních kapacit zavázán k přijetí jeho textualistické teze. Kdyby to odečítal z něčeho mimo intuici daného, bylo by to už pokřiveno racionalistickou fiktivností, nešlo by o „opravdovou možnost“, která dává do pohybu jeho myšlení, argumentaci, přesvědčování.

Nebo snad pan Dolák odmítá, že by jeho oponenti mohli uznat legitimitu jeho stanoviska? Pokud ano, pak se můžeme naší diskuse vzdát a zbývá jen otázka, proč to již dávno nebylo učiněno. Pokud ne, musí s touto možností počítat. Je to ale právětaková a ne jiná možnost, plně jsoucí v prostoru platnosti principu sporu, takže prostě nedokážu nahlížet, jak se mu může dát v intuici reality bez identity. Řečeno jinak – vlastní důvod myšlenkových výkonů pana Doláka nemůže být intuitivně realizován, alespoň přistoupíme-li na intuici ve smyslu jím vysvětleném. Hrozí zde tedy dost nepříjemná zápletka – pan Dolák si myslí, že jeho diskusní počínání má nějaký smysl (přinejmenším jako opozice vůči tezi, s níž nesouhlasí), ale žádný takový smysl nemůže být dán mimo „racionalistickou dezinterpretaci“ osmyslňující možnosti.3 I tímto způsobem se ukazuje, že oponentura pana Doláka nemá žádné důvodové pozadí, že je příkladem verbální kreace z důvodové nicoty.

Jako potvrzení nám může posloužit jeho příměr s „kloboukem nemajícím dno“. Nesmíme z něj prý vytáhnout nic – ani svět, ani Boha, vše je v něm totiž pohlceno všestravující nicotou. Dolákovu textualistickou tezi z ní ale samozřejmě vytáhnout můžeme. Kdyby ne, bylo by po představení. Stačí se jen tvářit, že jsme schopni nejistým prostředkem (principem sporu) dojít k jistému cíli (nahlédnutí nejistoty poznání, které je zcela jistě nejisté), a přitom stále dokola deklarovat nejistotu tohoto celého počínání – ovšem vždy s poukazem na „kruh-nedokazatelnost principu sporu“, tj. na nezpochybnitelnou a každou pochybností opět potvrzovanou platnost této bezrozporné pojmové struktury.

Nakonec je to tedy takto: pan Dolák předkládá tezi, o níž je zapovězeno přemýšlet, neboť v momentě, kdy o ní začnete přemýšlet, upadnete nevyhnutelně do tenat racionalismu, poněvadž se při tom bez principu sporu neobejdete. Je tudíž vskutku úsměvné, když si náš kritik stěžuje na to, že „racionalisté“ nechtějí „přemýšlet“ o realitě mimo dosah platnosti principu sporu. Je to přesně jako na cirkusové show velkého mága-iluzionisty – když začnete pátrat po konzistenci produkovaných kouzel, všechno od základu zkazíte. Převedeno do „noetického“ žargonu – máme myšlení proto, abychom o něm nepřemýšleli, poněvadž když o něm začneme přemýšlet, jsme už od počátku mimo jeho autentickou realitu – jen ho racionalisticky dezinterpretujeme. Pan Dolák na to přišel svým myšlením. Chcete snad něco namítnout? Prosím vás, mlčte, vaše námitka bude jen racionalistická iluze!

Když se dlouho diskutuje o nějakém problému, tajné komnaty se povětšinou alespoň pootevřou. Tak je tomu i v posledním příspěvku pana Doláka, kterým se jeho spisování dostává do nového světla. Když se potřebuje vypořádat s opozicí, jde to jako na drátku. Kdybyste snad ještě váhali, kdo že je to vlastně filosof, který nemíní legalizovat „něco jsoucího bez identity“, pak vás pan Dolák bryskně poučí. Jde přece bezpochyby o toho, kdo vše plně racionálně uchopuje, kdo popírá existenci všeho, co se nevejde do jeho karteziánsky jasných a zřetelných pojmů, kdo zamítá vše neurčité a neurčitelné, atd, atd. Suma sumarum jsou to všichni fichtiáni a hegeliáni, pojmoví konstruktéři reality, kteří neví, že myšlení nás ve svém „základě“ (princip sporu) odkazuje k pravdě o tom, že se ho máme vzdát ve jménu intuice reality bez identity. Brrr… Jak ohavní jsou ti racionalisté!

Oproti tomu jsou jejich názoroví protivníci skutečně pozorní k vlastní povaze skutečnosti, nic nemanipulují, poznávají svým diskursivním poznáním, že diskursivní poznání je k ničemu (totiž přesněji dospívají k „racionalisticky nezmanipulovanému“ poznání toho, že poznání jen racionalisticky manipuluje), jsou skutečnými „pastýři bytí“, povolaní k záchraně samotného světa před nechápavými racionalisty.

To, jak Dolák vykresluje myslitele dbající o bezrozpornost, je příkladem dokonalé ideologie. Kdyby se jen letmo obeznámil např. s Platónovým Parmenidem, či s Aristotelovou Metafyzikou, viděl by, že jejich klasické metafyzické pohledy zastávajíhlubokou nejednoznačnost esence reality nakolik je realitou, jen přitom obezřetně neabdikují na platnost principu sporu. Žádnou plnou racionální uchopitelnost reality nezastávají, karteziánsky jasné ideje jsou jim naprosto cizí, pojmovou konstrukci reality vydávanou za skutečnost samu odmítají důvodně jako typický znak mýtu. Kdyby si pan Dolák jen účelově nehrál se slovy bez konzistentního významu a dal si práci se zjišťováním věcí, o nichž nám zde zasvěceně vypráví, nemohl by něco tak hanebně lživého napsat.

Ale i ideologie má svá pravidla. Bude kupříkladu stále hájit jistotu intuice reality bez identity, ačkoliv intuice, jsouc funkcí intuitivně pojímané skutečnosti, přestává mít bez určitosti svého korelátu rovněž svou identitu – přestává být intuicí.4 To samé platí i o Dolákem vyvolávaném „tušení“, „zahlížení kouskem oka“ apod. Jsou to jen barevné bubliny stoupající z jeho děravého klobouku na odiv nepřemýšlejícímu a k nepřemýšlení navždy odsouzenému publiku.5 K provozování tohoto řemesla stačí jen tvrdit, tvrdit, tvrdit, vrstvit slova, stále dokola popírat všechny jistoty s nepřiznanou absolutní jistotou ohledně platnosti principu sporu (udáním důvodu nejistoty v bezrozporné pojmové struktuře „kruhu-nedokazatelnosti“) a inspirovat se dle potřeby příslovečným zlodějem, který pro odvrácení pozornosti od své pravé identity bezostyšně volá: chyťte zloděje!6

Poznámky:

• 1. Podstatu Dolákova uvažování je možné vykreslit následovně: Princip sporu je nutnou (jistou) podmínkou každého pochybování (znejisťování) a tudíž je nutné (možné) zpochybnit (znejistit) jeho platnost. Je to logika jako řemen!

  2. Důvod každé pochybnosti o každém myšlenkovém hnutí bude totiž zase jen indikace bezrozporné pojmové struktury „kruhovost-nedokazatelnost“ a bezrozporné přesvědčení o tom, co je to vlastně přijatelný důkaz.

  3. Pokud Dolák odvětí, že o diskutované možnosti nic neví a vědět nemůže, připustí tím neznalost možností poznání v univerzálním smyslu – pak by však diskutoval v prostředí, v němž by nebylo možné vznášet nárok na obecné uznání platnosti jeho reflexí. O to se ale náš oponent až příliš usilovně snaží.

  4. Nakolik „osvobodíme“ téma intuice od identity (od principu sporu), natolik ztrácí identitu i samotná intuice – tedy nemůže být proklamovanou intuicí.

  5. Kdo by totiž o tom začal přemýšlet, upadl by ihned kvůli nezbytnému spoléhání na platnost principu sporu do exorcizovaného „racionalismu“. Takže doporučení na adresu všech oponentů pana Doláka je jasné – mlčte a dívejte se (a nakonec mi zatleskejte).

  6. Shrnuto a podtrženo – princip sporu je nejistý ve své platnosti, protože je ve své platnosti jistý (neboť poukaz na jeho nejistotu čerpá z jistoty již zmíněné bezrozporné pojmové struktury „kruhovost-nedokazatelnost“). Ultima ratio Dolákovy nejistoty ohledně validity principu sporu je tudíž jeho nesuspendovatelná platnost, navzdory značnému verbálnímu úsilí oponenta, kterým se tuto okolnost snaží neustále skrývat. Až nás pan Dolák opět bude školit z toho, že princip sporu jen „racionalisticky“ předpokládáme, ale nedokazujeme, bude mít za svými zády svoji velikou JISTOTU (bezrozporný pojem „kruhovosti-nedokazatelnosti“ a svůj bezrozporný koncept důkazu), kterou každým aktem nejistoty opět instaluje v její platnosti: „Veškeré poznání je nejisté, protože ‚racionalisté‘ jistě páchají kruh a tedy jistě nic nedokazují. A toto vše je zase nejisté, protože je tu přece (jistě) kruh a tedy nedokazatelnost.“ Nejistota je totiž jistě nejistotou, o svém epistémickém rozpoložení pan Dolák jistě ví, že není totožné s tím mým – to je implikace celé jeho diskuse. A kdyby si ani tímto náš oponent nebyl jistý, hledejme za tím zase onu okultní bezrozpornou jistotu – je tu přece stále ten zatraceně ne-rozporný koncept „kruhu a nedokazatelnosti“!