Socialismus – základní teze
Jan Šmíd
Socialismus je doktrínou, která se začala formovat v 1. polovině 19. století. Její kořeny jsou ovšem starší a mezi předchůdce socialistického myšlení, ne-li jeho zakladatele, můžeme řadit například J.-J. Rousseaua. Jejími čelnými tehdejšími představiteli byli například Robert Owen, Henry Saint Simon, Charles Fourier. Radikálními a zároveň filosoficky mnohem důslednějšími mysliteli socialismu byli Karel Marx a Bedřich Engels, kteří se stali duchovními otci ideologie komunismu.
Sociologicky lze vznik socialismu vztáhnout ke vzniku kapitalismu, průmyslové společnosti a zmasověním třídy proletariátu. Například Max Weber vidí příčinu v původním oddělení práce (pracovníka) od provozních prostředků. Ve středověku byl (téměř) každý pracovník vlastníkem výrobku, nakupoval si suroviny, výrobní prostředky atd., zatímco dnes výrobu řídí a vlastní kapitalista, a dělníka si jen najímá. Podle socialistické ekonomické teorie si kapitalista přivlastňuje celou hodnotu dělníkovy práce, a vyplácí mu z ní jen malou část – mzdu. Je ovšem nutné dodat1, že podle zákonitostí fungování takto založené společnosti kapitalista v ostré konkurenci ani nemůže vyplácet dělníkovi výrazně vyšší mzdu. Kapitalismus, proti kterému chce socialismus bojovat, se tedy vyznačuje „panstvím věcí nad člověkem“. Ambicí socialismu bylo vybudování nové, lepší společnosti.
Socialisté věří, že člověka lze principiálně změnit
Lidská přirozenost není v rámci socialismu něco pevně daného. Povahu člověka formují okolní vlivy, které v něm mohou vypěstovat špatné návyky. Kapitalistická společnost, která je podle socialistů postavena na vykořisťování a chamtivosti, tak generuje další chamtivost, neboť ta se stává principem lidského chování a vyplácí se. Socialistická společnost naopak oceňuje schopnost kooperace, solidaritu, nezištnost atd. Tyto vlastnosti budou v lidech systematicky pěstovány, budou společností oceňovány a lze se tedy dočkat i toho, že budou převažovat.
Socialisté věří v radikální přeměnu společnosti
Pro socialisty nepředstavuje hodnotou ani spontánní svoboda (jako pro liberály), ani řád společnosti (konzervativci). Socialismus předpokládá radikální přestavbu společnosti znamenající zlepšení jejího fungování, počínaje oblastí ekonomické výkonnosti a konče mezilidskými vztahy a povahou člověka. Socialismus předpokládá, že společnost založená na existujících formách, především ekonomické soutěži, je překonaná. Ekonomická soutěž mezi lidmi se jeví jako kontraproduktivní, a to ze dvou důvodů. Jednak podporuje špatné lidské vlastnosti a zároveň reálně snižuje společenský důchod (tržní ekonomika tedy rozhodně není, alespoň v očích mnoha radikálních a důsledných socialistů, považována za nejefektivnější model).
Špatné materiální podmínky podle socialistů plodí další společenská zla (alkohol, násilí) – romantickým příkladem vylíčení zel pramenících z chudoby bylo dílo Charlese Dickense, který vyvolal obrovskou vlnu zájmu o společenské a ekonomické reformy v Anglii své doby, kdy se do tohoto hnutí začali zapojovat jeho čtenáři – příslušníci středních a vyšších vrstev.
Aby se změna uskutečnila, společnost si podle socialistů žádá radikální rekonstrukci, bez níž nelze ambiciózních cílů socialismu dosáhnout. Od počátku socialistického hnutí ovšem existovaly zjevné rozpory v metodách, jak jich dosahovat. V samotných počátcích socialismu se objevily utopické projekty i reálné pokusy vytvářet alternativní komunity.2 Nejúspěšnější z nich vydržely jen několik let a socialistické hnutí se dodnes nevypořádalo s problémem praktické realizace svých idejí. Velká a významná, a zdá se, že v první fázi socialistického hnutí nejvýznamnější větev předpokládá revoluční řešení, tj. násilné svržení stávajícího politického řádu (ovlivnění komunistickou ideologií je zde zcela zřejmé, oba směry se vyvíjely a působily vedle sebe).
Revoluční řešení však naráží na několik problémů, z nichž většina je totožná s problémy, se kterými se potýkal komunismus. Důležité je podotknout, že revoluční řešení je řešením násilným, a jeho průvodní jevy nijak nesouzní s představami o rovnosti, mírové spolupráci, altruismu a bratrství mezi lidmi. Komunističtí myslitelé se s tímto problémem vypořádali pomocí různých teorií o zákonitostech fungování společnosti a dějin. V socialistickém táboře se ovšem postupem času rozšířila vize změny společnosti prostřednictvím reforem. Dokonce lze hovořit o rozlišení mezi komunisty a socialisty podle míry jejich revolučnosti.
Významná větev socialistického myšlení, v současnosti převládající, předpokládá vyřešení zásadních politických problémů evoluční cestou. Výrazný revoluční náboj socialismu začal uvadat poté, co jeho základna – dělnická třída - dosáhla některých svých politických požadavků (povolení volebního práva, práva sdružování vč. odborů, „práva na stávku“). Vyvinula se představa jakéhosi dvoustupňového boje – nejdříve je nutné získat podíl na politických procesech, poté je možné (prostřednictvím jejich využití) realizovat skutečné socialistické cíle, ležící v sociální a ekonomické oblasti. Faktem je, že volební právo dělnictva zapříčinilo radikální změny v politické oblasti, a v podstatě každý stát západní Evropy se v jeho důsledku stal státem „sociálně-tržním“. Socialistické myšlení ztratilo na revolučnosti, neboť se ukázalo, že při početní síle socialistického voličstva lze dosáhnout cílů jednoduššími a spolehlivějšími cestami.
Pro mnoho revolučních socialistů je tento přístup neospravedlnitelný, neboť vede ke kompromisům s jinými politickými směry a oslabuje původní radikálnost hnutí. Příčin je několik. Socialisté se snaží získat i méně radikální voliče a čistota jejich programu tím trpí. Ke kompromisům dochází v důsledku začlenění představitelů socialistických stran mezi politický establishment. Z revolucionářů se stávají politici, kteří začínají sdílet stejný sociální status jako představitelé buržoazních a jiných etablovaných stran. Jako straničtí funkcionáři a ještě více jako poslanci a ministři ztrácejí kontakt se sociálním zázemím, ze kterého často (ne vždy a s pokračujícími úspěchy a dalším vývojem socialistických stran stále méně) vyšli a které mají reprezentovat.
Proto se někteří radikální socialisté odmítají začleňovat do politického systému a domnívají se, že vedoucí socialistickou politickou silou mají být odbory. Ty by své požadavky prosazovaly radikálnějšími prostředky než socialistické politické strany. Představitelé tohoto směru, zvaného syndikalismus, nepodporují částečné kompromisy se stávajícím řádem společnosti a doufají, že špatné podmínky nižších sociálních vrstev povedou k revolučnímu vystoupení a radikální změně společnosti podle socialistických ideálů. Jejich postoj lze tedy shrnout slovy „čím hůře, tím lépe“.
Sociolog Max Weber rozlišuje několik různých cílů, ke kterým v jeho době (rok 1918) různé proudy v rámci socialismu směřovaly3:
„Komunální hospodářství“ spočívá v odstranění soukromé iniciativy a rizika a jeho nahrazení státní byrokracií. Dalším činem by měla být kartelizace, tedy odstranění konkurence (jazykem socialistů anarchie produkce). Proti zestátňování vznáší Weber několik námitek. Zajímavý je jeho prorocký postřeh, že proti státu (na rozdíl od kapitalistického podnikatele) se nedá stávkovat; druhá nesmírně důležitá myšlenka předvídá ovládnutí státu průmyslem spíše než průmyslu státem. Nejvyšší management podniků se skládá z byrokratů, kteří na rozdíl od politiků mají dokonalý přehled o „svých“ podnicích a dokáží přesvědčit politiky k vytvoření pro ně výhodných podmínek fungování ekonomiky. Každopádně mají ekonomičtí i státní byrokraté společné zájmy, které ve výsledku vedou k obrácení nenávisti dělníků vůči státu (namísto kapitalistům).
„Konzumentský socialismus“ staví na zakládání organizací konzumentů až po zakládání vlastních továren. Tato představa ovšem naráží na problém, kdo je bude řídit, nehledě k tomu, že je nesmírně těžké sdružit dělníky za účelem provozování takového podniku, zatímco zisk sdružuje snadno. Motivační krize by mohla pohřbít i odběratele takových organizací, neboť konzument je nesolidární a snaží se nakoupit pro sebe co nejlevněji bez ohledu na osobu prodávajícího nebo výrobce.
„Socialismus Komunistického manifestu“ usiluje především o odstranění panství člověka nad člověkem (tzn. ekonomického ovládání). Předpokládal stále se vyostřující zbídačování dělnictva, ovšem vývoj prokázal pravý opak. Stejně tak předpokládal, že nelidské podmínky kapitalismu povedou k zániku mnoha podnikatelů, v důsledku čehož přežijí jen ti nejsilnější; jednou jich bude tak málo, že nebudou schopni kapitalismus bránit. Ve skutečnosti došlo spíše k opaku, totiž k nárůstu „soukromohospodářské byrokracie“, která nestojí na straně dělnictva. Ani Marxova teorie periodických, stále se prohlubujících krizí se nepotvrdila, stejně jako proletarizace kvalifikovaného dělnictva v důsledku jeho nahrazení stroji –naopak se zdá, že stále vyšší komplikovanost výrobních nástrojů zrodila novou vrstvu vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, kteří je obsluhují.
Výše uvedené charakteristiky vycházejí z chápání socialismu především jakožto ekonomického modelu (plánovaná státní ekonomika). Pojmem socialismus lze také označit prosazování zájmů organizovaného dělnictva, je tedy jakýmsi politickým nástrojem odborů („labourismus“).
Třetí a nejširší význam pojmu socialismus je komplexní politická ideologie, jedna ze tří stěžejních politických ideologií dneška (vedle liberalismu a konzervatismu). Podle A. Heywooda je charakterizovatelná následujícími pojmy4:
pospolitost,
spolupráce,
rovnost,
společenská třída,
společné vlastnictví.
Pospolitost
sociální a ekonomické problémy jsou lidé schopni lépe řešit jako příslušníci kolektivu než jako individua;
jednotlivce nelze od společnosti oddělit;
přirozenost člověka je formována prostředím;
v lepším prostředí lze člověka odnaučit sobectví a může dojít naplnění a dosáhnout seberealizace.
Spolupráce
konkurence podporuje sobectví a agresivitu, spolupráce vede k rozvíjení lepších stránek člověka;
energie společenství může být efektivnější než energie souhrnu soupeřících jednotlivců;
„Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ (K. Marx): tedy a) rovnost v odměňování, b) motivem k ekonomické aktivitě není osobní prospěch, nýbrž blaho celku.
Rovnost
posiluje spravedlnost;
posiluje sociální solidaritu, kdežto nerovnost plodí konflikty a nestabilitu;
uspokojování potřeb je základem seberealizace člověka (potřeby jsou stejné);
nerovnost je zpravidla spíše důsledkem nerovného zacházení ze strany společnosti než rozdílů mezi lidmi;
formální (právní a politická) rovnost nedostačuje;
komunisté jsou pro absolutní materiální rovnost, socialisté spoléhají na snížení sociálních rozdílů prostřednictvím sociálního státu a progresivního zdanění.
Společenská třída
třída je aktérem dějin, nikoliv individuum, třída je též nástroj analýzy;
chování a zájmy lidí (včetně morálního hodnocení) jsou určovány jejich příslušností ke společenským třídám;
kapitalisté vykořisťují dělnickou třídu;
dělnické třídě jde o politický boj a emancipaci jeho prostřednictvím;
dnes je třídní identifikace velmi oslabená, ovšem ideální cíl socialismu představuje odstranění třídního rozvrstvení společnosti.
Společné vlastnictví
bohatství vzniká kolektivním úsilím, a proto by mělo být též sdíleno celou společností;
cílem socialismu je buď zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, nebo jeho podřízení zájmům společnosti;
soukromé vlastnictví je nepřirozené, nespravedlivé a morálně korumpuje5.
Roger Scruton vidí dvě hlavní podoby socialismu: jednak ekonomický model překonávající kapitalismus, který je dočasným stavem a jehož cílem je přejít ke komunismu, a jednak socialismus jako trvalé uspořádání společenských poměrů, jehož cílem nebude nástup něčeho jej překonávajícího, neboť socialismus nejlépe odpovídá potřebám moderní společnosti.6 Socialismus ve většině svých forem stojí na kombinaci tří základních předpokladů, z nichž prvním je rovnost, druhým role státu jakožto administrátora (s cílem zajistit blahobyt pro všechny) a třetím vyloučení systému ovládání (tedy ekonomické moci - výsadami, politickými institucemi).7
Socialistická teorie a v nemenší míře i praxe však trpí mnoha nedostatky a rozpory. Požadavek rovnosti a role státu jakožto všeobjímajícího administrátora může být v rozporu s představou vyloučení systému ovládání, neboť v socialismu je každý občan systematicky ovládán státní byrokracií.8 Dále se například zpočátku zdálo, že se socialisté přiklánějí k ideji společné i liberálům, totiž k představě sebevlastnictví člověka. Osoba je tedy vlastníkem nejen sebe sama, ale i všech svých výkonů a produktů. Kapitalista podle socialistů tento princip narušuje tím, že si velkou část dělníkova produktu přivlastňuje. Socialismus došel od představy sebevlastnictví k podobnému řešení (tj. zabírání části produktu práce) poté, co se začal zabývat problémy tížícími nejen pracující dělnictvo, ale všechny sociálně nižší vrstvy.9 Přerozdělování se stalo základním kamenem každé socialistické politiky a míra odebírání vlastního produktu pracujícím dosáhla nebývalých rozměrů. Dalším teoretickým problémem socialismu je velké (a jak se ukázalo až později, velmi rozporné) téma „spravedlnost nebo rovnost?“, které se stalo základním kamenem mnoha politických diskusí moderní doby. Tyto otázky jsou již samostatnou problematikou přesahující rámec základů.
Poznámky:
Max WEBER: Metodologie, sociologie a politika, Praha 1998, přednáška „Socialismus“.
Např. Charles Fourier vyzýval k zakládání tzv. falang o přibližně 1800 členech, komunita New Harmony založená Robertem Owenem existovala v letech 1824–1829, část obyvatel Izraele dodnes žije v tzv. Kibucech založených na principu kolektivního vlastnictví.
Max WEBER: Metodologie, sociologie a politika, Praha 1998, přednáška „Socialismus“.
Andrew HEYWOOD: Politické ideologie, Praha 2005, str. 113.
Tento výčet je založen na přehledu, který ve své knize uvádí A. Heywood.
Roger SCRUTON: Slovník politického myšlení, Praha 1990, str. 132–133
Tamtéž.
Tamtéž, str. 134
Gerald A. COHEN: Iluze liberální spravedlnosti, Praha 2006, Filosofia, str. 72 an.