Konzervatismus

Jan Šmíd

1. Úvod

Konzervatismus představuje velmi široký ideologický proud, který nabýval mnoha geograficky a časově ovlivněných forem. Proto je jakákoliv jednoznačná definice konzervatismu velmi problematická; objevují se dokonce názory, že konzervatismů je tolik, kolik je zemí. Stejně tak je možné setkat se s názorem, že konzervatismus vlastně není ideologie, ale životní postoj. Další možností je ztotožnění konzervatismu s umírněným uplatňováním moci a postupným, nerevolučním vývojem.

Navzdory tomu má konzervatismus jednoho jednoznačně identifikovatelného a téměř všeobecně uznávaného zakladatele, kterým je Edmund Burke, autor knihy Úvahy o revoluci ve Francii.1 Burkova kniha představovala ostrou reakci na hrůzy Francouzské revoluce a ukázala se být velmi zdrcující, úspěšnou a slavnou kritikou této události. Ačkoliv často nese spíše znaky politického pamfletu než vědeckého díla, je brilantní společenskou a historickou analýzou, která obsahuje, i když v poměrně rozptýlené a nesystematizované formě, většinu základních znaků konzervativního myšlení (toto nelze považovat za výtku v kontextu skutečnosti, že mnozí konzervativci jakoukoliv systematizaci své doktríny principiálně odmítají).

Vedle Burkova díla lze najít i další inspirační zdroje konzervatismu, které ve stejné době a na různých místech Evropy vznikly jako reakce na obdobné politické problémy a nabízely řešení, jež můžeme zpětně zahrnout do proudu konzervativního myšlení. Významné zdroje konzervatismu lze nalézt v předchozím („klasickém“ dle klasifikace L. Strausse2) politickém myšlení. Velmi významným inspirátorem byl například Aristotelés – přinejmenším v otázce pojetí člověka jako společenské bytosti, která se může plně realizovat jen jako člen širšího společenství - nikoli jako individuum.

Konzervativní myslitel R. Scruton objevuje u Burka další významné prvky:

    1. „Obhajoba kontinuity společenského vývoje.“ Tedy odpor k revolucím, založený nejen na odmítání průvodního násilí, nýbrž také k „uchopení moci těmi, kdo ji nedokáží harmonicky využít“.

    2. Obrana monarchie a aristokracie, které jsou hodny úcty jakožto funkční a přirozené předměty projevů „přirozeného smyslu pro závislost, podřízenost a pro náklonnost vzbuzenou něčí schopností, ctností, věkem, společenským šarmem“.

    3. Obrana soukromého vlastnictví.3

    4. Andrew Heywood vyjmenovává následující pojmy, které konzervatismus ustavují: tradice, nedokonalost člověka, organická společnost, hierarchie a autorita, majetek.4

2. Obhajoba řádu

Konzervatismus představuje obhajobu stávajícího společenského řádu. Na rozdíl od ostatních moderních politických ideologií neupíná své naděje ke společenským reformám, ale právě naopak usiluje o zachování stávajících funkčních forem společenského uspořádání. Tento důraz je pro konzervatismus tak silný a charakteristický, že konzervatismus bývá s obhajobou stávajícího řádu často ztotožňován. Ve skutečnosti se však konzervatismus opírá o mnohem více pilířů a dokonce ani sami konzervativní myslitelé obhajobu řádu neabsolutizují.

Vztah ke stávajícímu společenskému řádu je sice stěžejním, ale zároveň jedním z nejproblematičtějších míst konzervativní ideologie. V některých případech totiž znamená obdiv ke stávajícímu nebo minulému uspořádání společnosti bez ohledu na jeho kvalitu (až po obhajobu otroctví v USA). E. Burke ve svém díle sice vyzdvihuje hodnotu tradic a společenské stability, nicméně francouzskému ancien régime vytýká neschopnost předejít vhodnými včasnými reformami následnému revolučnímu výbuchu. Burkovým heslem bylo „měnit, aby bylo možno zachovat“ (to change in order to conserve).

Instituce, které prošly tím nejlepším možným testem, totiž zkouškou času, jsou prověřené, a neměly by být měněny, protože lidský rozum nedokáže zkonstruovat lepší uspořádání společnosti, jak nás o tom přesvědčují různé neúspěšné utopické projekty. Tato skepse pak vede k opatrnosti – uskutečňovat by se měly jen postupné, menší a dobře promyšlené změny, a jen tehdy, jsou-li nutné. Lze ocitovat klasický Falklandův výrok: „Není-li nezbytné provádět změny, pak je nezbytné je neprovádět.“5

Avšak chybovali bychom, kdybychom se domnívali, že konzervatismus brojí pouze proti racionalistickým konstrukcím „nových“ společností. Konzervativci odmítají dokonce i teorie společenské smlouvy, neboť se domnívají, že žádný jednotlivec není schopen posoudit společenskou realitu v její plnosti, aby dokázal kvalifikovaně rozhodovat o otázkách, jež jsou předmětem společenské smlouvy. Legitimita státu proto nesmí záviset na smlouvě, neboť je „plodem historie a tradic sahajících mnohem dále, než k omezeným zdrojům, které má k dispozici jedna jediná generace“.6 Není tedy vhodné dívat se na minulost pohledem přítomnosti, ale obrátit perspektivu – přítomnost představuje vyvrcholení minulosti. Teorie společenské smlouvy navíc operují „předspolečenskou“ existencí člověka, která podle konzervativců není možná. Buď proto, že přirozený stav naprosto odporuje společenské povaze člověka, nebo by byl nesnesitelný (navazují na Aristotela a Hobbese). Zároveň odmítají idealizování si přirozeného stavu (jak to činí Rousseau).

Konzervatismus je často interpretován jako politický postoj odpovídající povaze lidí, kteří nesnášejí jakoukoliv změnu zaběhnutých kolejí. V tomto kontextu bývají za „konzervativce“ označování dokonce i komunisté, kteří odmítají jakékoliv reformy směrem k uvolnění totalitního režimu. „Konzervativní povahu“ však nelze směšovat s politickou doktrínou. Konzervativec bude nakloněn udržovat i zastaralé struktury a instituce nikoli z osobního rozmaru, nýbrž pro své přesvědčení, že i v moderní době mohou sehrát užitečnou (minimálně psychologickou či sociální) funkci.

3. Rozum

Burkovo dílo vzniklo jako přímá polemika s racionalistickým pohledem na politiku. Burke mu vytýká přehnané ambice, které nakonec vyústily v katastrofu. Předivo vztahů, které drží společnost pohromadě, stejně jako zdroje loajality, jsou příliš spletité a složité, aby se mohly stát obětí jakéhokoliv rozumování. Pokusy racionálně je uchopit musejí nutně zjednodušovat a deformovat realitu. Konzervatismus proto charakterizuje skepse vůči naší schopnosti pochopit společenské zákonitosti a vztahy a ještě větší skepse vůči naší schopnosti tyto vztahy reformovat. Proto konzervativci hájí zavedené společenské formy. Výsledkem je podle Michaela Oakeshotta (1901–1990) to, že mezi optimistickými racionalisty konzervativec „vypadá jako slepec ve společnosti sebevědomých jasnovidců“.7 Přesto respektuje a upřednostňuje i nedokonale fungující modely vlád a společností před pokusy razantních změn. Konzervativec však nebude proti dílčím změnám.

Konzervativní skepse vznikla jako bezprostřední reakce na racionalismus (především francouzského osvícenství). Někteří konzervativní myslitelé se domnívají, že právě tato skepse, nedůvěra v rozum, je ústředním znakem konzervatismu. Proto nemůžeme hovořit o jeho ideologii, neboť konzervatismus je spíše „postojem“ než „doktrínou“. Takové přesvědčení se stalo osou politického myšlení například u Michaela Oakeshotta, jehož postoj lze shrnout slovy Jana Fingerlanda: „Podstatou konzervatismu není ani nějaký soubor (konzervativních) názorů, ani nějaká obecně platná konzervativní teorie. Ty mohou být nanejvýše jakýmsi shrnutím a explicitním vyjádřením zkušenosti s uplatněním ‚konzervativního postoje‘.“8

Ideologie může pomáhat najít jakýsi pevný bod politické činnosti, je však zároveň velmi nebezpečná. Odstrašující příklad představuje Francouzská revoluce roku 1789, jejíž protagonisté se rozhodli přesadit principy fungující jinde (tedy v jiných podmínkách, v důsledku jiného historického vývoje) do tehdejší Francie. Výsledky dobře známe. Mechanické uplatnění „práv a svobod“ rozvrátilo celou tehdejší společnost a zničilo nakonec nejen ony vyhlašované svobody, ale i původní úroveň práv a svobod, která měla být pozvednuta.

Místo reformních pokusů je tedy nutné plně pochopit fungování stávajícího systému (tradic jednání). Politika by neměla znamenat nic jiného než péčí o platná opatření. Případné doplnění stávajících opatření by tedy mělo ponechat naprostou většinu nedotčenu. Politika navíc nemá rozlišovat mezi dobrem a zlem, ale dobře ovládat nástroje vlády. Oakeshott upírá komukoliv schopnost abstraktně, bez znalosti politiky, pochopit její fungování a navrhnout smysluplné změny; znalost politiky znamená něco zcela jiného než znalost abstraktních principů (typu „práva žen“, „volební právo“ apod.). Politika sama se nemůže opírat o žádnou ideologii, nýbrž o znalost dosavadní tradice, ze které musí vycházet. Není pochyb, že jedním z předchůdců konzervativního politického myšlení dávno před tím, než dostalo svůj název, byl velký skeptik David Hume.

Konzervativci budou odmítat jakékoliv pokusy svěřit vládu do rukou „inženýrů, technokratů a dalších akademických specialistů“. Díky tomu se cítí být imunní vůči pokušení obdivovat „osvícené despoty“. Konzervativci, kteří jsou tak nedůvěřiví vůči kabinetním myslitelům, spoléhají spíše na instinkty praktických politiků. S tím souvisí obtíž nalézt jednotící linie v jejich jednání. Křivolaké cestičky praktického politického rozhodování vysvětlují nutností manévrovat, kterému se žádný politik nemůže vyhnout. Nabízí se tak otázka samotného posuzování jejich jednotlivých rozhodnutí: zdali jej již nečiní z abstraktní perspektivy tolik odsuzované politické ideologie.

V rámci širokého proudu konzervativního myšlení lze najít též konzervativce, jejichž víra v rozum je mnohem pevnější, než je v anglosaském světě obvyklé; například mnoho sociologů 19. století spoléhalo na možnosti společenské analýzy, z modernějších myslitelů můžeme jmenovat například Franka Meyera. Konzervatismus musí svoji ortodoxii formulovat alespoň částečně již proto, aby se dokázal vymezit proti konkurenčním ideologiím, a mohl tak získat na přesvědčivosti.

Typickými pojmy konzervativního myšlení jsou imaginace a především předsudek (resp. „zdravý předsudek“). Předsudek je považován za „destilát veškerého pojetí vědění, porozumění i cítění“, „obsahuje svoji vlastní vnitřní moudrost, která zastiňuje intelekt“ a „je okamžitě použitelný ve chvíli krize; prvotně směřuje mysl k hluboce zakořeněné moudrosti a ctnosti a v okamžiku rozhodování neponechává člověka v bezradnosti a nedovoluje, aby propadl skepsi, zmatku a nerozhodnosti“.9 Není pochyb, že důraz na předsudek zároveň znamená popření politické gnóze. Konzervativci jsou velmi hrdí na to, že jako jediní pojímají člověka v jeho celku a takového, jaký je – tedy jako bytost, v níž racionalita tvoří jen jednu ze složek vedle citu, imaginace, potřeby loajality atd.

4. Společenská organizace

Konzervativci kritizují jak socialismus, tak liberalismus. Oba tyto proudy podle nich vedly ke zmatení člověka a k rozvrácení společnosti. Konzervativec nemůže souhlasit se socialisty v otázce soukromého vlastnictví, které pro něj představuje základní společenskou instituci. Bude však pravděpodobně oponovat i liberálním snahám rozbít dosavadní strukturu skupinového vlastnictví (cechy, rodiny, šlechta) a jeho individualizaci, jejímž výsledkem je použití majetku pouze ke spotřebě a k vystavení bezbranných individuálních vlastníků nárokům ostatních skupin či dokonce státu. Majetek totiž podle konzervativců neslouží k uspokojování potřeb jednotlivců, ale plní zcela nezastupitelnou společenskou úlohu (například je neoddělitelně spojen s rodinným životem a pohostinností). I proto je třeba trvat na „převaze politiky nad výrobou“.10

Konzervativci zpravidla inklinují k silnému státu – tedy státu, který dokáže prosadit svou vůli. Ne však ke státu sociálnímu (welfare state), ani ke státu aktivistickému. Ideální vláda dokáže volit, zda bude či nebude konat, má jen omezené oblasti působení, v nich je však schopná působit velmi aktivně. Vláda státu by měla mít autoritu a občané by měli být vůči svému státu loajální. Z těchto důvodů bude konzervativec podporovat aktivity, které tyto vztahy posilují, a na ohrožení autority a loajality bude hledět s velkou nedůvěrou.

Vzhledem k tomu, že tyto vztahy se občana netýkají jen ve vztahu vůči špičce společenské pyramidy, budou se konzervativci snažit zachovat a chránit různé společenské formy, které těmto návykům „učí“ i na jiných rovinách (rodina, obec, církev, spolek) atd. Také proto, že vztah člověka vůči státu je hierarchický, bude konzervativec dbát na uchování hierarchického uspořádání celé společnosti. Rovnost občanů považuje za přelud abstraktního myšlení, neboť lidé si nemohou (a nemají) být rovni ani majetkově, ani společenským postavením, vážností, autoritou, charizmatem, intelektem atd.

Pokud má být stát silný a zároveň ne všemocný, potřebuje podle konzervativců partnera (partnery). Tím se nemůže stát jednotlivec vykořeněný ze společenských vazeb, nýbrž instituce (občanské) společnosti. Tyto tzv. „zprostředkující instituce“ tvoří jednu z os konzervativního uvažování o optimálním společenském uspořádání. Kromě toho, že jsou pro stát partnerem i protihráčem, mohou vykonávat další velmi záslužné společenské funkce (sociální, vzdělávací, výchovné, ekonomické).

Stát by měl dbát o to, aby materiální základna společnosti dokázala uspokojovat potřeby svých členů, aby jim umožnila plnění ostatních funkcí. Pocit loajality občanů vůči státu navíc narůstá, žijí-li s pocitem, že jejich hmotné postavení je stabilní, že se nemohou neočekávaně propadnout do bídy, že nejsou předmětem hry anonymních ekonomických sil. Ve výsledku tak mnozí konzervativci spíše než volnému trhu dávali přednost různým formám státního zasahování. Spojení politického konzervatismu s ekonomickým liberalizmem (R. Reagan, M. Thatcherová, Nová pravice) představuje podle mnoha konzervativců pouze dočasnou alianci, přičemž konzervativní myšlení by mělo zcela přirozeně sympatizovat s formami ekonomického uspořádání, které byly typické pro středověk (tedy především systém cechů). Otázka skloubení tržní ekonomiky s konzervativní ortodoxií zůstává nadále otevřená.

Stejně tak se musí konzervatismus vyrovnávat s otázkami úpadku náboženství a minimalizací vlivu tzv. státních církví, jejichž existenci, bez ohledu na vyznání, považovali konzervativci v různých zemích za jednu z podmínek pevnosti společenských vztahů a za zdroj loajality vůči státu. Totéž lze tvrdit o monarchiích v Evropě. Zatímco tedy mylo možné mnohé konzervativce (včetně Burka) označit za vyznavače laissez-faire v ekonomické i morální oblasti (stát by neměl do žádné z nich zasahovat), během dvou století své existence dospěl konzervatismus v různých zemích k naprosto rozdílným závěrům.

Poznámky:

    1. Česky Edmund BURKE, Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, Brno 1997.

    2. Vymezení tohoto pojmu viz Leo STRAUSS, Ke klasické politické filosofii, in: Eseje o politické filosofii, Praha 1995.

    3. Roger SCRUTON, Slovník politického myšlení, Praha 1990, s. 13.

    4. Andrew HEYWOOD, Politické ideologie, Praha 2005, s. 82.

    5. Citováno podle Robert NISBET, Konzervatismus, OI, Praha 1993, s. 40.

    6. Tamtéž, s. 37.

    7. Michael OAKESHOTT, Konzervativní politické smýšlení, in: Konzervatismus Russella Kirka a Michaela Oakeshotta, Bulletin OI 10/2003, Praha 2003.

    8. Jan FINGERLAND, Konzervatismus jako postoj, in: Konzervatismus Russella Kirka a Michaela Oakeshotta, Bulletin OI 10/2003, Praha 2003.

    9. Robert NISBET, Konzervatismus, OI, Praha 1993, s. 44.

    10. Roger SCRUTON, Smysl konzervatismu, Torst, Praha 1993, s. 129.