Klasický liberalismus – základní teze

Jan Šmíd

Vznik liberalismu

Vznik liberalismu spadá do podobného období jako vznik dalších dvou velkých ideologií – socialismu a konzervatismu. Také liberalismus vzniká v návaznosti na osvícenství, jeho kořeny však sahají hlouběji do minulosti. V antice můžeme nalézt velké inspirátory v sofistech, kteří například vyznávali teorii společenské smlouvy, rozlišovali mezi přírodou a konvencí a rozpracovali téma lidské rovnosti. Jejich konkurenti – Platón a Aristotelés – jsou považování spíše za antiliberální myslitele. V antickém Římě můžeme nalézt pokračování této tradice, například v Zákonu dvanácti desek. 1

Nejednoznačně je hodnocen přínos křesťanství k liberální tradici. Zde je možné poukazovat např. na pospolitý charakter středověké společnosti; pro liberální inspiraci hovoří naopak decentralizace moci a myšlenka nestranného práva. Zároveň je nutné si uvědomit, že křesťanství představovalo výrazněji individualističtější náboženství než starší kulty a že představilo individualistický a univerzalistický názor na svět. Oproti starší politické tradici přinášelo křesťanství do úvah o přirozeném právu (které je často základem liberálních teorií) tyto prvky:

1) Představu osobního transcendentního Boha jakožto absolutního zákonodárce.

2) Lidskou osobu mající transcendentní cíl, který přesahuje stát, zákony i zvyky.

3) Církev s úkolem spasit lidstvo, která stojí mimo stát, a v otázkách víry a mravů dokonce nad vůlí státu. 2

Dalšími formujícími mysliteli individualismu byli Tomas Hobbes a Baruch Spinoza. T. Hobbes pokládal člověka za tvora jednajícího za každých okolností ve svůj vlastní prospěch a politické zřízení pro něj bylo prostředkem, který měl usnadnit dosahování vlastního prospěchu mnohem spíše než umožňovat ctnostný život. V přirozeném stavu jsou podle Hobbese všichni lidé nadaní stejnou svobodou a cílem společnosti je negativně vymezit hranice lidské svobody tak, aby byla eliminovala válka mezi lidmi 3 – vyšší ambice stát (společnost) mít nemůže, zákon je tedy vnímán jako vnější omezení člověka. Snad nejlépe charakterizoval Hobbesův protoliberalismus Leo Strauss:

„ Jestliže přirozený zákon je odvozen z touhy po sebezachování, jestliže tedy, jinými slovy, touha po sebezachování je zdrojem veškeré spravedlnosti a mravnosti, pak základním morálním faktem není povinnost, ale právo; veškeré povinnosti jsou odvozeny ze základního a nezcizitelného práva na sebezáchovu. Neexistují tedy žádné absolutní nebo nepodmíněné povinnosti; povinnosti zavazují pouze do té míry, pokud jejich dodržování neohrozí naši sebezáchovu. Pouze právo na sebezachování je nepodmíněné a absolutní. Zákon přirozenosti, formulující přirozené povinnosti člověka, není v přísném slova smyslu zákonem. Jelikož základním a absolutním mravním faktem je právo a ne povinnost, funkce i hranice občanské společnosti musejí být definovány z hlediska přirozeného práva a nikoliv z hlediska přirozené povinnosti člověka. Stát zde není proto, aby vytvářel či podporoval ctnostný život, ale aby zabezpečil každému jeho přirozené právo. Moc státu je absolutně omezena tímto přirozeným právem, žádným jiným mravním faktem. Jestliže liberalismem nazýváme tu politickou doktrínu, pro niž jsou hlavním politickým faktem práva a nikoliv povinnosti člověka, a která hlavní smysl státu spatřuje v ochraně či záruce těchto práv, pak musíme říci, že zakladatelem liberalismu byl Hobbes.“ 4

Dalším z protoliberálních myslitelů byl Spinoza, který nepředpokládal, že lidem jde jen o to přežít, ale též realizovat se jako svébytný jedinec (tedy svobodně uplatnit své schopnosti), a nástrojem k tomu mu nebyl autoritářský politický systém, nýbrž demokracie. Oba však nesdíleli optimismus, že se svět může zlepšit a lidé jsou schopní stát se svobodnými a rozumově jednajícími bytostmi.

Mnohem větším optimistou byl John Locke, jehož představa společnosti stavěla na svobodných občanech, rovných před zákonem a vázaných k sobě nikoliv společným cílem, nýbrž úctou k právům druhého. Lidé se již v přirozeném stavu chovali v souladu s přirozeným zákonem. Locke také jako první novověký myslitel přinesl myšlenku provázání svobody člověka se soukromým vlastnictvím (obojí má být chráněno právem). 5

Další významné inspirační zdroje liberalismu vznikly ve Francii první poloviny 18. století, která se musela vyrovnávat s dědictvím Francouzské revoluce. Důsledkem byla nedůvěra k optimismu a racionalismu osvícenství a opatrnost vůči Rousseauově pojetí nelimitované demokracie. Benjamina Constanta vedly jeho úvahy k rozlišení mezi „ svobodou jako zaručenou sférou osobní nezávislosti a svobodou jako oprávněním podílet se na vládě“. 6

Bezesporu nejvlivnější formulaci základů liberalismu najdeme u myslitelů tzv. skotského osvícenství, mezi nimi především u Adama Smitha v jeho díle Bohatství národů. 7 Smith se domníval, že ekonomické a společenské instituce jdou ruku v ruce, a že tedy hospodářské svobodě nejlépe odpovídá politický systém zaručující občanské a politické svobody, a dále, že společenské instituce jsou výsledkem lidského konání, nikoliv však záměru či plánu 8 (zde je zřejmá paralela k fungování tržní ekonomiky).

Liberální doktrína

Základní principy liberalismu můžeme stanovit následovně. Například John Gray říká, že liberalismus je individualistický, egalitářský, univerzalistický a melioristický. Individualistický proto, že nadřazuje jedince nad kolektiv. Egalitářský proto, že „popírá význam rozdílné morální hodnoty lidských bytostí pro právní či politický řád“. Univerzalistický, neboť společenské a kulturní odlišnosti považuje až za druhořadé. Melioristický, neboť považuje politická a společenská zřízení a instituce za zdokonalitelná. 9

Roger Scruton nachází v liberalismu následující společné znaky:

1) Víru v nejvyšší hodnotu jednotlivce, jeho svobody a jeho práva.

2) Individualismus v jeho metafyzické variantě.

3) Víru v přirozená práva jednotlivec, která existují nezávisle na vládě a která by měla být vládou a proti vládě chráněna.

4) Přiznání nejvyšší hodnoty svobodě, … , vláda musí být omezena tak, aby svoboda pro každého občana mohla být zaručena. 10

Podle Hanse-Hermanna Hoppeho liberalismus předpokládá následující univerzální lidská práva obsažená v podstatě člověka jako racionální živé bytosti:

1) vlastnictví sebe sama,

2) prvotní přivlastnění přírodou daných (nikým nevlastněných) zdrojů,

3) soukromé vlastnictví,

4) smluvní svoboda. 11

Andrew Heywood nachází následující charakteristické znaky společné pro všechny větve liberalismu:

- jednotlivec

- svoboda

- rozum

- spravedlnost

- tolerance a rozmanitost 12

Pro liberála představuje jednotlivec základní jednotku, zatímco společnost je až odvozená (zjevný protiklad např. k aristotelské tradici 13 ). Jednotlivci se koncentrují na své vlastní individuální cíle (snaží se uspokojovat své potřeby a zájmy) a jejich povinnost vůči společnosti prakticky neexistuje, resp. jen v rámci toho, co je dáno smlouvou (liberálové patří již od Tomase Hobbese a Johna Locka zpravidla k vyznavačům teorií společenské smlouvy).

Svoboda je důležitá proto, že umožňuje jednotlivci realizovat jeho individualitu. Omezení jsou největším představitelným politickým zlem, přesto je nutné původně neomezenou svobodu nějak vymezit – odtud pochází klasické „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. (O svobodě viz dále.)

Rozum ovládá (podle liberálů) lidské jednání, což je pro ně silný argument proti jakýmkoliv paternalistickým zásahům. V souladu s osvícenstvím chtějí osvobození lidstva od pověr a dogmat a optimisticky věří ve volný trh myšlenek, na kterém zvítězí ty správné. Tak je realizován pokrok, v souladu s meliorizmem liberalismu vlastním.

Spravedlnost v pojetí klasického liberalismu znamená mj. právní (a často i politickou rovnost) všech osob, která je též často označována za rovnost formální. 14 Liberalismus je proto charakteristický odmítáním veškerých výsad a privilegií. Lidé se rodí rovni a rovni by si měli být celý život v pravidlech, která upravují jejich vzájemné vztahy (rovnost před zákonem). Politická rovnost časem vedla až k myšlence všeobecného a rovného volebního práva. Ve všech oblastech života potom k myšlence rovnosti příležitostí, podle níž by všichni lidé měli mít stejné šance v rámci stejných pravidel hry a je jen na jejich schopnostech, jak příležitostí využijí. Klasický liberál se přitom nezajímá o výsledek, ani o výchozí podmínky každého jednotlivce, ale o stejná pravidla pro všechny. Proto je podle liberála přirozené a správné, že někteří uspějí, zatímco jiní (líní, neschopní apod.) nikoliv. Takový stav má navíc blahodárný motivační efekt na jednání jednotlivců.

Tuto představu ovšem nesdílejí pozdější představitelé tzv. „moderního liberalismu“, podle nichž je nutná i jistá, alespoň minimální míra sociální rovnosti, neboť jen tak lze realizovat sociální spravedlnost, politickou rovnost (ve smyslu možnosti podílu na rozhodování) a rovnost šancí (vytvořením určitého minimálního standardu výchozích sociálních podmínek). Moderní liberalismus ovšem představuje natolik odlišnou verzi této ideologie, že je lepší pojednat jej jako samostatný fenomén.

Liberální důraz na toleranci a rozmanitost lze najít již ve Voltairově výroku „nelíbí se mi, co říkáte, ale do posledního dechu budu hájit vaše právo to říkat“. Velký význam měl Lockův Dopis o toleranci (1689). 15 Tolerance a rozmanitost je důsledkem důrazu na svobodu a individualismus, ale také pokusu o přísné rozlišování soukromého a veřejného, a též představy, že mravní sebezdokonalování člověka je možné jedině ve svobodném prostředí, ve kterém navíc mohou „na volném trhu“ soupeřit myšlenky a vítězit ty správné. To souvisí s liberální představou, že společnost je principiálně harmonická, že jednotlivé protichůdné zájmy se mohou ve výsledku sladit ve „spontánním společenském řádu“, který se nemusí týkat jen tržní ekonomiky, ale celé společenské sféry.

Obhajoba liberalismu

Liberalismus může být založen třemi různými způsoby 16 :

1) Na základě přirozených práv. Představitelem této koncepce byl John Locke nebo Robert Nozick. Podle této teorie mají lidé morální práva na základě lidské přirozenosti. Tato teorie předpokládá existenci přirozeného zákona, která je však neslučitelná s moderním empirizmem a skepticizmem či relativizmem. Nelze tedy předpokládat shodu v obsahu přirozených práv. Teorie liberalismu založeného na přirozených právech sehrála nejvýznamnější roli v odporu vůči absolutistické a patriarchální politice, která je dnes již minulostí. Negativním symptomem krize tohoto pojetí je současná exploze seznamu „lidských práv“. 17

2) Utilitarismus. Zakladatelem byl Jeremy Bentham a jeho pokračovatelem J. S. Mill. Ukazuje se však, že pokusy skloubit principy maximální osobní svobody s maximalizací obecného blaha jsou odsouzeny k nezdaru, neboť maximalizace užitku může být v rozporu se svobodou (tedy s přirozenými právy).

3) Smluvní přístup. Jeho představitelem je například John Rawls se svojí koncepcí spravedlnosti jako férovosti. Rawls předpokládá dohodu mezi lidmi, učiněnou pod závojem nevědomosti (veil of ignorance), při které lidé nevědí nic o svém budoucím postavení, vlastnostech apod. Proto budou hlasovat nejspíše pro maximální prostor rovné svobody pro všechny a zároveň pro takovou sociálně-ekonomickou nerovnost, ze které mají prospěch všichni, i ti nejméně zvýhodnění. 18 Snaží se tedy vytvořit společnost, která by umožňovala soužití rozdílných morálních představ.

Pojetí svobody

Ústřední téma liberalismu představuje svoboda. Ovšem tento pojem je sám o sobě natolik těžko definovatelný, vnitřně rozporný a mnohoznačný, že v podstatě nelze najít shodu ani v rámci liberalismu.

Postupem času vykrystalizovala například následující pojetí svobody, která jsou často vzájemně těžko slučitelná:

Svoboda jako nezasahování do soukromé sféry oproti svobodě jako možnosti podílet se na řízení věcí veřejných.

První typ svobody je typický pro novověkou západní společnost. Hannah Arendtová jej charakterizuje jakožto „osvobození“. Druhý typ je charakteristický pro společnost antické polis, jejíž účastníci neusilovali o svobodu ve smyslu nezasahování do soukromého života, nýbrž za výraz svobody považovali právo účastnit se politického života. Tento druhý typ Arendtová označuje jako „svobodu“. Arendtová se dokonce ve svém díle The Human Condition domnívá, že pouze podílem na správě věcí veřejných se lze stát lidskou bytostí. 19

Ve skutečnosti je pro klasický liberalismus přijatelná celá škála politických uspořádání, přičemž demokracie v dnešním pojetí patří spíše mezi ta, kterých se klasický liberalismus obává. Všelidová vláda totiž představuje spíše riziko pro práva a svobody, neboť jde o další z variant neomezené moci, jíž lze navíc velmi těžko vzdorovat. 20 Ideálem liberalismu je omezená moc nad občany. Toho chtějí dosahovat především rozptýlením (decentralizací) moci, dále jejím zákonným či ústavním omezením (systém brzd a protiváh) a především soukromým vlastnictvím, bez kterého se občan stává ekonomickým a sociálním otrokem státu.

Negativní a pozitivní svoboda.

Negativní svobodou je svoboda „od“, tj. od donucení, vnějšího nátlaku, a je typická pro klasický liberalismus. Postupem času se však rozvíjelo i pojetí tzv. pozitivní svobody, tj. svobody „k“ – tedy svobody k sebeuskutečňování, k realizaci svých vlastních životních cílů a zájmů apod. Zatímco pojetí negativní svobody odpovídá povinnost ostatních nezasahovat, pojetí pozitivní svobody odpovídá povinnost ostatních (společnosti) tuto pozitivní svobodu alespoň v nějaké míře zajišťovat každému členu společnosti. Jako výsledek podle kritiků vzniká masivní přerozdělování (tedy zajišťování zdrojů státem) a zásahy do tržního procesu. Pozitivní svoboda je spojena více s moderním liberalizmem. 21

Liberální společnost

Liberální představu společnosti lze charakterizovat například jako pokus sladit životy mnoha lidí s pluralitními životními cíli. Liberalismus předpokládá, že není správné prosazovat jedinou představu nebo soubor představ o správném životě, že jde o soukromou záležitost každého jednotlivce, ovšem je možné a nutné dosáhnout shody na pravidlech, kterými se bude takto pluralitní společnost řídit, a že je tato shoda slučitelná se zachováním svobody v otázce cílů.

V rámci liberalismu se logicky vede například diskuse o míře plurality a tolerance, kterou by liberálové měli respektovat. Zatímco někteří liberálové (např. F. A. Hayek) uznávají důležitost určitých hodnot, tradic a zděděných vzorců chování pro samotné fungování liberální společnosti, jiní (např. J. S. Mill) se domnívají, že k podstatě liberální společnosti patří naopak absolutní tolerance a odmítají tlak společnosti a tradic, stejně jako tyranii státu. 22

Liberální stát

Liberálové (na rozdíl od libertariánů) uznávají důležitost existence státu. Neshodují se však v otázce jeho rozsahu a síly. Jejich názory začínají od ultraminimálního státu, v němž podle Roberta Nozicka je i placení daní vlastně dobrovolné 23 , přes minimální stát, jak jej definoval například John Locke (tvorba pravidel, nezávislé rozsuzování sporů a vymáhání rozsudků a ochrana před vnějším nepřítelem) až po varianty, které se mnohem více podobají historicky uskutečněným podobám státu. S minimálním státem (nazýván též „stát jako noční hlídač – nightwatchman“) je spojeno tolik obtíží, že většina liberálů tuto koncepci nevyznává a uznává, že funkční stát by měl plnit i další role. Liberálové se shodnou v tom, že stát má být malý a jeho moc omezená (podle zásady laissez-faire = nechat konat – myšleno občany a podnikatele).

Hlavním úkolem státu je chránit svobodu občanů, což je role, která stojí v příkré opozici vůči obvyklé tendenci států své občany utiskovat. Ačkoliv liberálové předpokládají, že společnost je inherentně schopná vytvářet spontánní řád, mnozí z nich si uvědomují, že snaha po maximalizaci vlastního dobra a sledování pouze vlastních zájmů může ohrožovat práva ostatních. Stát má proto stát nad občany a nad různými společenskými skupinami a umožňovat jejich harmonickou koexistenci, tedy vytvářet určitý rámec, v němž je možná seberealizace jedince a v němž budou práva ochráněna. 24

Aby se stát nestal nástrojem svévole některé skupiny nebo privilegované vrstvy, musí být omezený; nástrojem tohoto omezení se má stát ústava, která vymezí pravomoci a povinnosti jednotlivých státních institucí a stanoví hranice jejich moci. Těmto principům odpovídá anglický výraz rule of law či německý Rechtstaat.

Státní moc má být navíc rozptýlená, aby žádný jednotlivec ani instituce nemohli vládnout podle své libovůle. Tomu odpovídá princip dělby moci, neboli též „brzd a rovnováh“, který se poprvé objevil v dosud platné americké ústavě z roku 1787.

Dalším nástrojem omezujícím moc státu může být demokracie, ovšem v tomto ohledu jsou mezi liberály neshody, neboť někteří považují demokracii za nástroj omezení moci, zatímco jiní se naopak demokracie jakožto těžko omezitelné vlády většiny velmi obávají. Přesto se pro některé liberály stala myšlenka zastupitelské vlády lákavá, protože tak bylo možné legitimovat zdanění, které liberálové považují za nutné zlo, logicky vyplývající z existence státu. Jelikož vlastnické právo představuje jedno z přirozených práv, je každý zásah státu do této oblasti velmi bolestný. Proto by stát měl mít právo zdaňovat jen v té míře, jakou poplatníci odsouhlasí (zásada no taxation without representation = žádné zdanění bez zastoupení).

Další argument pro demokracii vzešel z kruhů liberálních utilitaristů (např. Jeremy Bentham a James Mill), podle nichž se díky demokracii podaří lépe realizovat ideál „co největšího dobra pro co největší počet lidí“. Mnoho liberálů se naopak obávalo nevzdělanosti a nedostatku ekonomické nezávislosti populace. Proto nelze klasické liberály směšovat se zastánci masové demokracie; požadavek podílu na politické moci jakožto jednoho ze základních práv je typický až pro moderní liberalismus.

Liberální představy o fungování státu jsou dále neoddělitelně spjaty s představou hospodářské politiky, která je založena na nízkých daních a minimálních státních zásazích, včetně například návrhů na zbavení možnosti státu ovlivňovat měnu, minimálního sociálního a pracovního zákonodárství, omezeného a vyrovnaného státního rozpočtu a podobně.

Literatura:

Berlin Isaiah, Dva pojmy svobody, in: Kiss, Janos (ed), Současná politická filosofie, Oikoymenh, 1998.

Gray John, Liberalismus, Praha, Občanský institut 1999.

Hayek, Friedrich August, Právo, zákonodárství, svoboda, Praha 2004.

Heywood Andrew, Politické ideologie, Praha 2005.

Smith Adam, Bohatství národů, Praha, Liberální institut 2002.

Rawls John, Teorie spravedlnosti, Praha 1995.

Poznámky:

• 1. První zákon např. říká, že: „ ...nesmějí být uzákoněny žádné výsady ani opatření ve prospěch soukromé osoby, ke škodě ostatních, v rozporu se zákonem, který je společný všem občanům a kterého mají právo použít všichni, bez ohledu na postavení“, citováno dle Gray John, Liberalismus, s. 16.

  2. Rommen H., The Natural Law, s. 30.

  3. Gray John, Liberalismus, s. 19 – 20.

  4. Strauss Leo, Natural Law and History, s. 181 – 182, překlad Jan Fingerland in: Gray John, Liberalismus, s. 20.

  5. Gray John, Liberalismus, s. 23 – 24.

  6. Tamtéž , s. 31.

  7. Celý název zní: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Praha, Liberální institut 2002.

  8. K tomu více viz Hayek, Právo, zákonodárství, svoboda.

  9. Gray John, Liberalismus, s. 8.

  10. Scruton Roger, Slovník politického myšlení, s. 62.

  11. Hans-Hermann Hoppe, O omylech klasického liberalismu, s. 341, in: Boaz David, Liberalismus v teorii a politice, Praha, Liberální institut 2002.

  12. Heywood Andrew, Politické ideologie, s. 44 an.

  13. Aristotelés, Politika, s. 22 – 23: „ Štát je svojou prirodzenosťou pôvodnejší ako rodina alebo každý jednotlivec z nás. Celok totiž musí byť pôvodnejší ako časť. Ak zrušíme celok, nebude už ani noha, ani ruka, iba podľa mena.“

  14. Heywood Andrew, Politické ideologie, s. 48.

  15. Česky vyšlo v roce 2000.

  16. Gray John, Liberalismus, s. 55 an.

  17. K tomuto tématu viz např. Cliteur Paul, Nebezpečí proliferace lidských práv, in: Liberalismus – teorie a praxe, Pohled z Nizozemí.

  18. Rawls John, Teória spravodlivosti, s. 77, in: O slobode a spravodlivosti.

  19. Citováno podle Bolkenstein Frits, O občanství a demokracii, in: Liberalismus – teorie a praxe, Pohled z Nizozemí.

  20. Gray John, Liberalismus, s. 84, již Aristotelés považoval zkaženou demokracii za nejhorší režim.

  21. K problému pozitivní a negativní svobody viz Berlin Isaiah, Dva pojmy svobody, in: Kiss, Janos (ed), Současná politická filosofie, Oikoymenh, 1998.

  22. Gray John, Liberalismus, s. 69 – 70.

  23. Viz Nozick Robert, Anarchia, štát a utopia, in: O slobode a spravedlivosti, Archa, Bratislava 1993.

  24. Heywood Andrew, Politické ideologie, s. 54, Gray John, Liberalismus, s. 90.