Preemptivní sebeobrana státu v podmínkách asymetrických hrozeb – Díl I.
Ivona Holá
1. ÚVOD
Téma míru a války – a specificky problematika sebeobrany státu před vnější agresí – je předmětem zájmu politologie, filosofie, mezinárodních vztahů, teorie práva a dalších vědních oborů. Vzhledem k provázanosti otázek normativní, politické a právní povahy se tomuto tématu nelze věnovat výlučně z jedné úzké perspektivy. Klasičtí političtí filosofové se soustředili na otázky normativní povahy a za určitých podmínek teoreticky ospravedlnili použití ozbrojené síly zejména na obranu před agresí jiného státu. Myšlenky středověkých autorů, především svatého Augustina a svatého Tomáše Akvinského, dále rozvinuli teoretici a právníci šestnáctého, sedmnáctého a osmnáctého století Francisco de Vitoria, Francisco Suárez, Hugo Grotius či Samuel von Pufendorf v rámci tradice „spravedlivé války“ (just war tradition), která čerpala své zdroje na jedné straně z kanonického práva a scholastické teologie a na druhé straně ze sekulárního rytířského kodexu a tzv. jus gentium. Ačkoli se současní političtí analytici v diskusích o legitimitě určité vojenské akce zpravidla neodvolávají na klasické učení o spravedlivé válce, řada myšlenek z této tradice především k otázce práva na sebeobranu státu jejich argumentace přinejmenším implicitně zahrnuje.
Cílem této práce* je objasnit na konkrétním příkladu diskusí o konceptu tzv. preemptivní sebeobrany, zda a jakou relevanci mají v současném diskurzu klasická kritéria spravedlivé sebeobrany státu. Tato práce chce současně poukázat na nové aspekty, které vzhledem k aktuálním změnám v mezinárodním bezpečnostním prostředí vyžadují další reflexi. Cílem není historický přehled o vývoji doktríny spravedlivé války ani rozbor všech tematických okruhů, k nimž představitelé této tradice měli co říci. V textu se zaměřuji výhradně na problematiku sebeobrany státu a pomíjím některé další aspekty použití ozbrojené síly, které v souvislosti s novými trendy v mezinárodním bezpečnostním prostředí rovněž upoutaly zvýšenou pozornost (například téma humanitární intervence či „odpovědnosti chránit“, jež by vyžadovalo samostatný rozbor).
Učení o spravedlivé válce je relevantní pro aktuální diskuse o použití ozbrojené síly proto, že vychází z úvah o cílech politického společenství a odpovědnosti veřejných autorit. Vzhledem k tomu, že se jedná o soubor různých teorií čerpajících argumenty z teologických i sekulárních zdrojů, je vhodnější hovořit spíše o tradici než o teorii spravedlivé války. Tato tradice zahrnuje etickou, filosofickou i právní dimenzi. Vychází z reflexe politické reality a není pouhým souborem rigidních podmínek omezujících jednání autorit, které mají odpovědnost za zajištění spravedlivého míru daného společenství. Učení o spravedlivé válce má význam i pro moderní mezinárodní právo, které při hodnocení toho, zda je určitá vojenská akce legální (bellum legale místo bellum justum), v podstatě přebírá některé tradiční principy spravedlivé války. Připomenutí myšlenkové geneze kritérií pro použití síly je důležitým východiskem politicko-filosofické analýzy legitimní sebeobrany státu v současném bezpečnostním prostředí, a specificky také konceptu preemptivní sebeobrany. Zasazení do historického kontextu nám může pomoci pochopit skutečný obsah kritérií i v situaci, kdy jsme konfrontováni s jiným typem bezpečnostních hrozeb, než jaké byly charakteristické například pro období pozdního středověku.
Učení o spravedlivé válce rozlišuje otázky jus ad bellum, tj. pravidla, za kterých je možné vstoupit do války, od jus in bello, tj. pravidel vedení války. V této práci se při analýze možností sebeobrany státu před asymetrickými hrozbami zaměřím téměř výlučně na první typ otázek jus ad bellum, který – při vědomí důležitosti dodržování pravidel vedení války – i klasičtí političtí filosofové považovali za stěžejní. S výjimkou radikálních pacifistů většina myslitelů připouští, že použití ozbrojené síly ze strany legitimní autority je za určitých podmínek ospravedlnitelné. Je však třeba podotknout, že někteří autoři odmítají pojem „spravedlivá válka“ s tím, že byl často zneužíván a že každá válka s sebou nese mnoho nespravedlnosti i v případě, že se jedná o obranu státu před neoprávněným napadením. Místo spravedlivé sebeobrany se v současném diskurzu častěji uvádí pojem legitimní sebeobrana státu (legitima defensio). Pojem spravedlivá válka v klasickém pojetí nicméně neměl znamenat ospravedlnění použití síly, nýbrž se vztahoval k posouzení kroků autority odpovědné za zajištění bezpečnosti státu a jeho obyvatel s tím, že cílem těchto kroků musí být ochrana určitého dobra či hodnot. Úvahy o sebeobraně státu byly v rámci této tradice vždy vedeny v normativní rovině, což vysvětluje používání pojmu „spravedlivá válka“.
Téma spravedlivé, respektive legitimní sebeobrany státu se dostalo do popředí akademických a politických diskusí po skončení studené války, zejména pak po teroristických útocích ve Spojených státech 11. září 2001. Normativní i právní debaty jsou ovlivněny zásadními změnami v mezinárodním prostředí, jako jsou nové bezpečnostní hrozby (asymetrické hrozby, zejména terorismus), nové formy politických zřízení (vliv mezinárodních organizací, fenomén tzv. darebáckých a zhroucených států), vliv nestátních aktérů, vývoj mezinárodního práva, nové zbraně a technologie, změny ve vztahu jedince a státu atd. V tomto kontextu byla formulována i Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických ze září 20021, v níž byla – v tomto druhu oficiálního dokumentu poprvé – explicitně zmíněna možnost preemptivního vojenského zásahu na obranu před novým typem bezpečnostních hrozeb.
V této práci vycházím z diskusí v akademických, politických i právních kruzích USA po zveřejnění strategického dokumentu z roku 2002, protože zásadním způsobem ovlivnily úvahy o konceptu preemptivní sebeobrany a celkově o možnostech a limitech použití ozbrojené síly v dalších částech světa a na půdě mezinárodních organizací. V první části práce nejprve přiblížím kontext diskusí o preemptivní sebeobraně státu v současném bezpečnostním prostředí. Poukáži na to, že preemptivní sebeobrana není novinkou v americké politické a bezpečnostní strategii, že však byl tento koncept z perspektivy moderního mezinárodního práva ve strategickém dokumentu USA nově vymezen v reakci na nový typ bezpečnostních hrozeb.
V návaznosti na definování podmínek spravedlivé sebeobrany americkým ministrem zahraničí Danielem Websterem ve čtyřicátých letech devatenáctého století v tzv. případu Caroline se pojmem preemptivní sebeobrana státu označoval vojenský zásah v momentě, kdy ještě nedošlo k útoku protivníka, ale existovala bezprostřední hrozba, která se nedala odvrátit jinými prostředky a jejíž následky by byly závažné. Nová strategie toto vymezení rozšiřuje tím, že zpochybňuje nutnost bezprostředního ohrožení a ospravedlňuje použití síly i v případě přetrvávající nejistoty ohledně doby a místa útoku protivníka. Podle kritiků administrativa USA záměrně v teoretické rovině rozšířila pojetí preemptivní sebeobrany státu, aby se vyhnula zmínkám o preventivní válce, která není v souladu s principy platného mezinárodního práva.
V další části práce se budu tomuto tématu věnovat z pohledu klasického učení o spravedlivé válce. Nejprve přiblížím normativní základ práva na sebeobranu státu, jak byl rozvíjen politickými filosofy v rámci tradice spravedlivé války. Pokusím se objasnit východiska této tradice a pojetí základních kritérií ospravedlňujících použití síly. V této souvislosti budu analyzovat učení středověkých filosofů, jako byl zejména svatý Tomáš Akvinský, tak i myšlenková východiska moderních autorů, zvláště Francisca de Vitorii a Huga Grotia. Vzhledem k tomu, že se zaměřím na koncept preemptivní sebeobrany státu, budu si klást otázku, zda lze v rámci tradice spravedlivé války najít určité myšlenkové „precedenty“ tohoto konceptu, respektive zda je slučitelný s klasickými kritérii spravedlivé války či zda znamená odklon od této tradice. Poukáži na to, jak klasičtí myslitelé nahlíželi na faktor bezprostřední přítomnosti hrozby, který je v současnosti považován za klíčový aspekt při legitimizaci obranného použití síly ze strany státu.
Ve třetí kapitole nastíním, jak byla kritéria spravedlivého použití síly v některých aspektech přejata do mezinárodního práva. Současně se zaměřím na otázku slučitelnosti konceptu preemptivní sebeobrany s principy mezinárodního práva, a to jak v jeho úzkém pojetí v souladu s podmínkami definovanými Danielem Websterem, tak i v širším vymezení uvedeném v Národní bezpečnostní strategii USA v reakci na nový typ hrozeb.
V závěrečné části představím hlavní výzvy vyplývající z aplikace klasických kritérií použití síly v nových podmínkách, kdy hlavní nebezpečí pro mír ve světě již nepředstavuje vzájemná rivalita států, nýbrž obtížně předvídatelné hrozby ze strany teroristů a tzv. darebáckých států usilujících o zbraně hromadného ničení. Tyto změny vyvolávají další otázky ohledně způsobů a mezí legitimní sebeobrany státu, se kterými ještě klasičtí myslitelé nepočítali a které vyžadují další reflexi. Budu argumentovat, že vzhledem k nejednoznačnosti pojmu preemptivní sebeobrana státu a vzhledem k určitému stírání rozdílu mezi preemptivním a preventivním použitím síly ve strategickém ohledu v reakci na nové bezpečnostní hrozby je vhodnější místo těchto pojmů v duchu tradice spravedlivé války hovořit spíše o kritériích „oprávněného prvního použití síly“ při sebeobraně státu.
Kritéria musejí být na jedné straně dostatečně flexibilní tak, aby legitimní autorita byla vůbec schopna obranu státu a jeho obyvatel zajistit. Umožnění prvního použití síly ze strany státu proti potenciálnímu ohrožení bez bližších omezení by však na druhé straně znamenalo odklon od klasického učení a tato možnost není ospravedlnitelná ani v podmínkách asymetrických hrozeb. O vymezení kritérií oprávněného použití síly a jejich naplnění se v konkrétních případech jistě povedou spory. Přesto má úsilí o jejich formulaci svůj význam, protože pomáhá zvýraznit politickou a morální rovinu úvah o sebeobraně státu v současném bezpečnostním prostředí.
2. PREEMPTIVNÍ SEBEOBRANA STÁTU – NOVÝ KONCEPT V NOVÝCH PODMÍNKÁCH?
Diskuse o charakteristikách současného bezpečnostního prostředí a možnostech a limitech použití síly v reakci na nový typ hrozeb se rozproudila po zveřejnění Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických v září 2002, v níž byl poprvé explicitně zmíněn koncept preemptivní sebeobrany státu.2 Ačkoli jeho rozboru nebyl věnován příliš velký prostor, stal se jedním z nejkontroverznějších prvků nové strategie. Zejména vágní vymezení konceptu vyvolalo celosvětovou debatu o tom, zda a za jakých podmínek je použití vojenské síly v reakci na nové hrozby oprávněné, respektive legální. Kritici namítli, že pojetí preemptivní sebeobrany státu ze strany současné administrativy USA je v rozporu s tradicí americké bezpečnostní politiky i s principy mezinárodního práva.3 Koncept se dále zprofanoval v souvislosti se zahájením vojenské operace v Iráku v roce 2003, ačkoli se jednalo o případ sui generis.
Je zjevné, že různé pohledy na tento prvek Národní bezpečnostní strategie přetrvávají i několik let po jejím zveřejnění. Nejživější diskusi přitom bylo možné zaznamenat mezi teoretiky mezinárodního práva. Autoři strategického dokumentu USA explicitně uvedli, že preemptivní sílu lze použít i v případě, kdy neexistuje bezprostřední hrozba ze strany protivníka. Připuštění této možnosti se stalo klíčovým bodem sporu o tom, zda lze koncept preemptivní sebeobrany považovat za slučitelný s principy mezinárodního práva. Jádro tohoto sporu ještě dále v textu objasním. Úvodem se omezím na konstatování, že teoretici se ve svých analýzách této otázky nadále rozcházejí. Řada z nich poukazuje na fakt, že kritérium bezprostřední hrozby je v politické i právní tradici dlouhodobě považované za stěžejní pro ospravedlnění použití síly a že jeho rozvolnění by mohlo vést k narušení mezinárodního pořádku a ke zvýšení počtu konfliktů ve světě. Jiní argumentují tím, že asymetrické hrozby, zejména hrozba teroristických útoků, vyžadují flexibilnější standardy pro použití síly, aby státy byly vůbec schopny zajistit bezpečnost svých obyvatel. Někteří z nich současně poukazují na skutečnost, že kritérium bezprostřední hrozby nebylo ani v minulosti v normativní rovině vnímáno jako výlučný faktor posouzení oprávněnosti použití síly ze strany státu a že byla vždy zohledňována řada dalších hledisek.4
Pozornost akademiků i politiků se v současnosti soustředila na možnosti posílení legitimity pro použití síly při sebeobraně státu. Argumentace ohledně oprávněnosti či neoprávněnosti určité vojenské akce v aktuálním bezpečnostním prostředí byla nejčastěji vedena s odkazem na právní rámec Charty OSN. V této práci se zaměřím na politicko-filosofické aspekty této problematiky a budu zkoumat, jakým způsobem klasické učení o možnostech a omezeních vstupu do války ovlivnilo současné standardy použití preemptivní síly. Historický kontext promýšlení pravidel, za kterých je možné ospravedlnit použití síly ze strany státu, je z mého pohledu důležitý pro diskuse o legitimitě vojenských akcí v době nových bezpečnostních hrozeb.
Ačkoli otázka preemptivní sebeobrany státu začala být konceptuálně promýšlena až v moderní době, již klasičtí myslitelé se tomuto tématu poměrně detailně věnovali. Není proto překvapivé, že se teoretici mezinárodního práva ve svých zdůvodněních odvolávají na učení o spravedlivé válce, tak jak ho známe z doby svatého Augustina a svatého Tomáše Akvinského, přes moderní teoretiky Francisca de Vitoriu, Francisca Suáreze, Huga Grotia a další až do současnosti. Připomenutí základních východisek a prvků učení těchto klasických autorů nám pomůže odkrýt obsah kritérií použití síly, která byla převzata do moderního mezinárodního práva. V tomto kontextu se zaměřím na otázku, zda je koncept preemptivní sebeobrany formulovaný v Národní bezpečnostní strategii USA z roku 2002 slučitelný s klasickými kritérii spravedlivé války, nebo zda znamená odklon od této tradice.
Rozbor podmínek použití síly vyžaduje jak analýzu bezpečnostních hrozeb, tak i nástrojů, které máme za účelem obrany před těmito hrozbami k dispozici, stejně jako definování identity, již hájíme. Tváří v tvář hrozbě teroristických útoků se dostaly do popředí nové otázky, například za jakých okolností mohou představitelé liberálně-demokratického systému zavést opatření, která mohou znamenat omezení určitých práv a svobod, aniž by došlo k narušení hodnot, na nichž společnost stojí. Americký myslitel Michael Ignatieff v této souvislosti konstatoval, že politika „menších zel“ je často nutná. Současně je podle něj potřeba dbát na dočasnost a kontrolovatelnost zásahů ze strany příslušných autorit, protože v liberálních demokraciích je silnější tendence chránit spíše většinový zájem bezpečnosti, než individuální práva a politické svobody, což ve svém důsledku poškozuje kvalitu demokracie.5
Volba prostředků na obranu proti určitému typu ohrožení zjevně vyžaduje důkladnou analýzu povahy této hrozby. Rozpory při posuzování toho, zda je použití síly či přijetí určitého opatření bez použití ozbrojené síly oprávněné, často vycházejí z rozlišného vnímání závažnosti hrozby. I v případě obdobného vnímání pak mezi teoretiky i politiky existují různé pohledy na to, jak příslušné hrozbě čelit a jaké místo má použití síly v komplexní strategii.
Zde se zaměřím na reflexi preemptivní sebeobrany státu v americkém kontextu. Avšak je zjevné, že koncept začal být záhy po zveřejnění Národní bezpečnostní strategie USA v roce 2002 z různých úhlů pohledu diskutován i v akademických, politických a vojenských kruzích dalších států a na půdě mezinárodních organizací. Zmínka o preemptivních vojenských akcích se začala objevovat v bezpečnostních a obranných strategiích dalších zemí, i když byly patrné rozdíly ve vymezení a kritériích, za kterých sebeobrana státu může být považována za legitimní.6 Evropská bezpečnostní strategie z prosince 2003 explicitně neuvádí pojem preemptivní sebeobrany státu. Dokument zdůrazňuje potřebu „strategické kultury, která podporuje včasnou, rychlou a – je-li to nutné – robustní intervenci“.7 Zároveň připouští, že „první linie obrany bude často v zahraničí“.8
V návaznosti na zveřejnění Národní bezpečnostní strategie USA a rovněž v kontextu amerického vojenského zásahu v Iráku se rozproudily odborné debaty o mezích použití ozbrojené síly také na půdě Organizace spojených národů (OSN). Zpráva Panelu eminentních osobností OSN k hrozbám, výzvám a změně z prosince 2004 v zásadě konstatovala, že ohrožený stát může v souladu s mezinárodním právem zahájit vojenskou akci v případě, že je hrozba bezprostřední, není možné využít jiných prostředků k jejímu odvrácení a akce je přiměřená hrozbě.9
Vzhledem k významu dokumentu USA z roku 2002 pro návazné debaty k tomuto tématu nejprve přiblížím zahraničně-politický kontext, ve kterém byla strategie formulována. Poté se soustředím na rozbor samotného konceptu preemptivní sebeobrany a poukáži na to, které jeho aspekty lze v tradici americké bezpečnostní politiky považovat za nové. Naznačím určitá omezení související s nasazením preemptivní ozbrojené síly v praxi. Otázce, zda je koncept preemptivní sebeobrany státu v souladu s tradicí spravedlivé války, se poté budu specificky věnovat v dalších kapitolách.
2.1. Aktuální bezpečnostní prostředí a jeho důsledky
Chceme-li pochopit, proč se otázka preemptivního použití vojenské síly dostala do popředí politických a strategických diskusí, musíme se nejprve zaměřit na analýzu změn ve vnímání hrozeb, kterým mezinárodní společenství čelí od konce studené války, zejména pak po útocích z 11. září 2001. Tyto události byly hlavním důvodem rozhodnutí administrativy George W. Bushe revidovat svou – zpočátku realisticky orientovanou – zahraniční a bezpečnostní politiku a formulovat novou vizi globální role Spojených států a jejich strategie.10 Změna přístupu administrativy se odrazila ve znění Národní bezpečnostní strategie USA, která se stala základní prezidentskou politickou směrnicí, tj. koncepčním rámcem a do jisté míry i zadáním pro americkou bezpečnostní politiku.
Administrativa v dokumentu z roku 2002 zdůraznila, že nejvíce bezpečnostních hrozeb v současnosti plyne z rostoucího propojení terorismu, šíření zbraní hromadného ničení a agresivních tyranů podporovaných tzv. darebáckými státy (rogue states). Největší nebezpečí se nachází „na křižovatce radikalismu a technologie“.11 Nové hrozby jsou podle Národní bezpečnostní strategie mnohem více diversifikované a méně předvídatelné, než tomu bylo v případě konvenčních hrozeb ze strany jiného státu. Problematické je určit odpovědnost za útoky, pokud určité státy sponzorují teroristy nebo jim umožňují napadat jiné státy, jako byl případ Afghánistánu ovládaného Talibanem. Hrozbu terorismu a šíření zbraní hromadného ničení podle strategického dokumentu USA ještě umocňují nové informační technologie. Zhodnocení hrozby je v současnosti mnohem obtížnější, neboť úmysly aktérů nelze předvídat a v určitém momentě již může být pozdě na účinné odvrácení hrozby.
S touto základní analýzou nového bezpečnostního prostředí se ztotožňuje řada mezinárodních aktérů. Evropská unie například ve své strategii z prosince 2003 identifikuje pět hlavních bezpečnostních hrozeb: mezinárodní terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, tzv. zhroucené státy a organizovaný zločin.12 Terorismus je ve většině strategických dokumentů evropských zemí definován jako klíčová bezpečnostní hrozba. Je zjevné, že ačkoli fenomén terorismu existoval již dříve, nyní je tato hrozba aktuálnější v kombinaci se šířením zbraní hromadného ničení, internacionalizací teroristických skupin a růstem moci nestátních kriminálních organizací. Autoři zprávy dvou poradních institutů nizozemské vlády z července 2004 konstatují, že „největší hrozbou současnosti není ani tak možnost, že teroristé použijí zbraně hromadného ničení, jako spíše jasná (i když často neviditelná) proliferace teroristických skupin a útoků (včetně sebevražedných atentátů) na různých místech světa.“13
Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických definuje terorismus jako „úmyslné, politicky motivované násilí proti nevinným“14 a tzv. darebácké státy jako ty, které sužují vlastní populaci, neberou ohled na mezinárodní právo, ohrožují své sousedy, porušují mezinárodní smlouvy, jsou rozhodnuty získat zbraně hromadného ničení a vojenské technologie za účelem ohrožení či použití ke svým agresivním cílům, sponzorují terorismus v zahraničí a odmítají základní lidské hodnoty.15 Pojem terorismus blíže rozvádí Národní bezpečnostní strategie USA z března 200616,která formou i obsahem navazuje na svou předchůdkyni z roku 2002.
Ačkoli cílem této práce není rozbor fenoménu terorismu a jeho příčin, je potřeba zmínit se o některých aspektech, jimiž se nová podoba liší od dřívějších forem teroristických aktivit. Nové organizace typu al-Káida mají globální dosah a převážně globální agendu, na rozdíl od tradičních politicky zaměřených teroristických uskupení, motivovaných například bojem za politickou autonomii či nezávislost (příkladem těchto tradičních uskupení mohou být španělská ETA či irská IRA). Ideologie al-Káidy vychází z myšlenky globálního džihádu proti tzv. bezvěrcům a v posledku proti západním hodnotám. Je atraktivní pro řadu radikálně islamistických skupin, které mohou mít různé důvody, proč se uchylují k teroristickým metodám. Na rozdíl od tradičních teroristických uskupení je al-Káida organizována jako síť buněk po celém světě a pro vnitřní komunikaci, šíření ideologie i získávání financí využívá moderní informační technologie. Organizace tohoto typu rovněž usilují o získání a následně použití zbraní hromadného ničení, což znamená mnohem větší ohrožení pro civilní obyvatelstvo, než tomu bylo dříve.17
Dalším problematickým faktorem nového bezpečnostního prostředí jsou slabé či zhroucené státy, které nejsou schopny kontrolovat vlastní území a zabránit operacím teroristů z tohoto území. Před 11. zářím byly zhroucené státy vnímány primárně jako humanitární problém, nikoli jako bezpečnostní hrozba sama o sobě. V důsledku teroristických útoků se toto vnímání poněkud změnilo. Na slabé či zhroucené státy je nahlíženo jako na hrozbu, protože tyto státy mohou být zneužity k vytvoření základen, ve kterých se rekrutují a cvičí teroristé, plánují se útoky, získávají finance z kriminálních aktivit, jako je pašování či obchodování s drogami atd. I v případě, že zhroucené státy samy přímo nepodporují teroristické organizace, nemusejí být schopny zabránit úplatkům svých představitelů či infiltracím institucí ze strany teroristů.18
Zatímco asymetrické hrozby jsou odbornou i širokou veřejností vnímány jako hlavní bezpečnostní hrozba dneška, názory se liší v tom, jak jim čelit. Národní bezpečnostní strategie a další strategické dokumenty19 jsou vodítkem politiky USA a specifikují prostředky, které mohou být v reakci na nové hrozby použity. Podle těchto dokumentů se Spojené státy již nemohou spoléhat výlučně na doktríny zadržení (containment) a odstrašení (deterrence), jak je známe z dob studené války. Tyto strategické koncepty jsou z pohledu administrativy nedostatečné, i když „mohou být a budou použity tam, kde to bude vhodné“.20
Odstrašení formou hrozby odvetou je podle Národní bezpečnostní strategie z roku 2002 jen sotva účelné tváří v tvář „představitelům tzv. darebáckých států, kteří jsou více ochotni riskovat, pohrávají si s životy svých obyvatel a majetky svých národů“.21 Metoda odstrašení ještě obtížněji funguje vůči teroristům připraveným zaútočit proti nevinným civilistům a v některých případech přitom dokonce obětovat své vlastní životy. Na rozdíl od států navíc teroristé nedisponují územím, které by mohlo být cílem odvetného útoku. Hrozbou se tak stávají zejména v případě, kdy se snaží získat zbraně hromadného ničení.22
Někteří analytici a politici oponují myšlence, že představitele darebáckých států nelze od nekalých úmyslů odstrašit.23 Relevantní otázkou nicméně zůstává, jaký způsob obrany státu je legitimní v případě, že strategie odstrašení selže, ať už ve vztahu ke státům či teroristickým organizacím.
Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2002 se zmiňuje o potřebě komplexnější strategie boje proti terorismu a za prioritu označuje rozbití teroristických organizací a jejich vedení, narušení komunikačních a finančních kanálů a materiálního zázemí. Součástí strategie má být také snaha zaangažovat regionální partnery, aby spolupracovali na úsilí izolovat teroristy. Boj proti mezinárodnímu terorismu podle strategie v neposlední řadě znamená i ideovou bitvu, jejímž cílem je ukázat teroristické akce jako nelegitimní a v rozporu s hodnotami lidské důstojnosti a svobody.24 Strategie boje proti zbraním hromadného ničení pak má zahrnovat aktivní kroky v oblasti kontraproliferace, posílení režimu nešíření a kontroly zbrojení tak, aby se podařilo zabránit snahám darebáckých států a teroristů získat materiál, technologie a expertízu potřebnou pro vývoj zbraní hromadného ničení. V případě použití tohoto typu zbraní se strategie zmiňuje také o potřebě efektivního zvládání následků takové situace.
Autoři dokumentu z roku 2002 (stejně jako návazného dokumentu z roku 2006) uvádějí, že za určitých okolností bude nutné zvážit možnost preemptivní vojenské akce jakožto alternativní způsob zajištění bezpečnosti občanů při výkonu práva na sebeobranu. Hrozba použití zbraní hromadného ničení je podle autorů Národní bezpečnostní strategie natolik závažná, že je potřeba jí čelit různými prostředky, včetně možnosti použití preemptivní síly. Samotný koncept preemptivní sebeobrany je v textu zmíněn pouze vágně. Dokument vyzývá k adaptaci pojetí bezprostřední hrozby tak, aby brala v potaz „schopnosti a úmysly současných protivníků. Darebácké státy a teroristé nás nezamýšlejí napadnout konvenčními prostředky. Vědí, že takové útoky by byly neúspěšné. Místo toho spoléhají na akty teroru a potenciálně i využití zbraní hromadného ničení – zbraní, které mohou být snadno skryty, tajně dodány a použity bez varování.“25 V takových podmínkách by preemptivní sebeobrana měla být ospravedlněna „i v případě, že přetrvává nejistota ohledně doby a místa útoku nepřítele“.26
V návaznosti na vymezení spravedlivého použití síly americkým ministrem zahraničí Danielem Websterem v tzv. případ Caroline, o kterém se podrobněji zmíním ve třetí kapitole, se pojmem preemptivní sebeobrana označoval vojenský zásah v momentě, kdy ještě nedošlo k útoku protivníka, ale existovala bezprostřední hrozba, která se nedala odvrátit jinými prostředky a jejíž následky by byly závažné. Nová strategie toto vymezení rozšiřuje tím, že zpochybňuje nutnost bezprostředního ohrožení. Kritici argumentují, že jde o pokus zahrnout preventivní vojenskou akci do definice preemptivní sebeobrany. Zatímco preemptivní sebeobrana umožňuje zásah vůči protivníkovi v momentě, kdy se chystá zaútočit, preventivní válka znamená použití vojenské síly proti potenciální hrozbě za (údajně) výhodnějších podmínek s tím, že další vyčkávání by mělo závažné dopady.27 Pojem prevence se obvykle používá ve smyslu prevence krizí bez použití vojenské síly, v tomto případě by se však jednalo o preventivní válku, která je z pohledu mezinárodního práva bez autorizace Radou bezpečnosti OSN nelegální.28
Jak naznačím dále v textu, představitelé administrativy USA v teoretické rovině ospravedlnili použití síly pouze v případě konkrétní hrozby ze strany teroristů a tzv. darebáckých států usilujících o zbraně hromadného ničení, tj. nikoli proti libovolnému potenciálnímu ohrožení. Faktoru bezprostřední přítomnosti hrozby, který bývá považován za klíčový při mezinárodně-právní legitimizaci obranného použití síly státu, se ještě budu podrobněji věnovat v dalších kapitolách této práce, a to především optikou učení o spravedlivé válce.
2.2. Starý koncept v novém (ambivalentním) hávu
Ačkoli možnost preemptivního vojenského zásahu proti bezprostřední hrozbě byla na politické úrovni poprvé výslovně připuštěna po událostech z 11. září, současně byla již delší dobu implicitně obsažena v bezpečnostní strategii USA. V průběhu devadesátých let byla častěji zmiňována v souvislosti s rostoucím povědomím o změnách v mezinárodním bezpečnostním prostředí a s tím související větší zranitelností Spojených států vůči novým hrozbám. Částečně odtajněná směrnice prezidenta Billa Clintona z roku 1995 uvádí, že politikou USA je „odstrašit a preemptivně zasáhnout, uvěznit a postavit před soud … jednotlivce, kteří páchají teroristické útoky nebo se do nich chystají zapojit“.29 Podle této směrnice se Spojené státy budou snažit identifikovat státy, „které sponzorují či podporují teroristy, budou je izolovat a vyvodí z toho závažné důsledky“.30 Podobný je i závěr zprávy, kterou připravila Komise k záležitostem národní bezpečnosti v 21. století, založená v roce 1999 ministerstvem obrany a složená ze zástupců obou hlavních politických stran USA, demokratů i republikánů.31
Představitelé Spojených států amerických se v minulosti několikrát připravovali na použití preemptivní, respektive i preventivní vojenské síly. Americký prezident John F. Kennedy například během tzv. karibské krize v říjnu 1962 zvažoval zahájit letecké útoky s cílem zničit sovětské raketové základny na Kubě dříve, než by rakety mohly být odpáleny. Prezident nicméně nakonec zvolil jiné řešení – blokádu Kuby americkým námořnictvem. Kennedyho administrativa rovněž na počátku šedesátých let promýšlela možnost leteckých vojenských zásahů proti čínským jaderným zařízením s argumentem, že by jaderná zbraň v rukou Maovy Čínské lidové republiky mohla představovat významnou hrozbu americké národní bezpečnosti. Kennedyho nástupce v úřadu prezidenta Lyndon B. Johnson však odmítl možnost prvního použití síly proti ČLR, a to mimo jiné kvůli obavám z další eskalace vietnamské války.32
Ve druhé polovině osmdesátých let Spojené státy zvažovaly útok na Libyi kvůli výrobě chemických zbraní v Rabtě. Podobně i v roce 1996 zamýšlely zasáhnout proti libyjským zařízením na výrobu chemických zbraní. Jiný příklad je z přelomu let 1993 a 1994, kdy ministr obrany v Clintonově administrativě William Perry hrozil omezeným preventivním útokem na severokorejský jaderný reaktor. K zásahu ze strany USA nicméně nakonec rovněž nedošlo, protože se zástupci administrativy obávali možné protireakce a následné destabilizace korejského poloostrova. S odvolávkou na právo na sebeobranu dále Clintonova administrativa ospravedlňovala své vojenské zásahy proti cílům v bezletových zónách v Iráku v devadesátých letech a proti teroristickým základnám v Afghánistánu a Súdánu v roce 1998. Posledně jmenovaný zásah následoval třináct dní po útocích na americké zastupitelské úřady v keňském Nairobi a tanzánském Dar Es Salaamu, v jejichž důsledku přišlo o život přes dvě stě lidí. Zásah byl součástí protiteroristické kampaně proti Usámovi Bin Ládinovi.33
V době prezidentského působení George W. Bushe byl pojem preemptivní sebeobrana poprvé explicitně uveden ve zprávě revidující obrannou politiku ze 30. září 2001, která se zveřejňuje jednou za čtyři roky (tzv. Quadrennial Defense Review Report).34 Podle této zprávy Spojené státy musejí „odstrašit, preemptivně zasáhnout a bránit se proti agresi cílené na území, suverenitu, domácí obyvatelstvo a kritickou infrastrukturu USA, stejně jako i zvládnout následky takové agrese“.35 Koncept preemptivní sebeobrany byl poté zahrnut do Národní bezpečnostní strategie z roku 2002. Podle tohoto dokumentu může být preemptivní vojenská akce připuštěna výlučně za podmínky, že je jejím cílem eliminace konkrétní hrozby Spojeným státům a jejich spojencům a partnerům ze strany teroristů a tzv. darebáckých států snažících se získat zbraně hromadného ničení, kterou nelze odvrátit jiným způsobem.36 Preemptivní vojenská síla tudíž může být použita pouze za specifickým účelem, nikoli svévolně, jak koncept prezentovali někteří jeho kritici. Oproti dřívějšímu vnímání preemptivní sebeobrany státu je však novinkou strategie odhodlání zakročit proti utvářejícím se hrozbám „dříve, než se plně zformují“.37
Bývalý ministr zahraničí USA Colin Powell v odborném časopise Foreign Affairs objasnil, že jedním z důvodů, proč byla možnost preemptivní sebeobrany státu v novém vymezení výslovně uvedena v Národní bezpečnostní strategii, byla snaha „ujistit americký lid, že má vláda common sense“,38 jinými slovy, že je rozhodnuta jednat v případě, když rozpozná jasnou a reálnou hrozbu, kterou nelze jiným způsobem odvrátit. Druhým důvodem byl podle Colina Powella odstrašující efekt. Administrativa podle něj tímto způsobem chtěla „sdělit nepřátelům, že mají velký problém. Nervozita teroristů zvyšuje pravděpodobnost, že zastaví své akce nebo udělají chyby a budou zadrženi.“39
Národní bezpečnostní strategie USA neidentifikuje standardy legitimní preemptivní akce – od možných cílů až po aktivující mechanismy. Určitá vyjasnění lze nalézt v Národní strategii pro boj proti zbraním hromadného ničení z prosince 2002, která označuje akvizici a schopnost použít zbraně hromadného ničení proti americkým silám a civilní populaci Spojených států za jeden takový „spouštěcí signál“.40 Podle kritiků existuje pokušení překročit hranici od preemptivní k preventivní válce, protože tato hranice je vágní a koncept je do značné míry ambivalentní.
Příčinou kritiky konceptu se stala rovněž zmínka o odhodlání administrativy USA použít preemptivní sílu unilaterálně: „Ačkoli se Spojené státy budou neustále snažit získat podporu mezinárodního společenství, nebudou se rozpakovat jednat při výkonu práva na sebeobranu samostatně, bude-li to třeba, tím, že zakročí proti teroristům preemptivně.“41 Oponenti argumentovali zejména tím, že akceptace práva na unilaterální použití síly tohoto typu by znamenala udělení tohoto práva všem státům, a v posledku tak velké riziko pro udržení míru a pořádku ve světě. Jako příklad byla uváděna možnost preemptivního vojenského úderu Indie na jaderná zařízení Pákistánu či možnost zkratkovitého jednání ze strany těch států, které by se považovaly za cíl možného preemptivního útoku, například Pákistánu či Íránu.
Americká administrativa výše zmíněnou kritiku odmítla. Jak jsem již dříve nastínila, podle představitelů administrativy by preemptivní vojenská akce měla být umožněna jen v malém počtu případů, a to s cílem odvrátit konkrétní hrozbu Spojeným státům a jejich spojencům a partnerům ze strany teroristů a darebáckých států usilujících o zbraně hromadného ničení. Bývalá poradkyně prezidenta George W. Bushe pro národní bezpečnost, poté ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová uvedla, že postup musí být zvažován s velkou obezřetností: „Spojené státy ani jiné země nemají zelenou jednat jako první, aniž by vyčerpaly další prostředky, včetně diplomacie… Hrozba musí být velmi vážná. A rizika čekání musejí značně převážit nad riziky akce.“42 Podmínky pro použití preemptivní vojenské síly byly do určité míry zpřesněny.
V tomto textu se zaměřuji výhradně na preemptivní akce spojené s použitím vojenské síly. Jedná se o akce vedené v době krize, které jsou namířené proti nejnebezpečnějším schopnostem protivníka a vyžadují přesné zásahy. Je však nutné zmínit skutečnost, že autoři Národní bezpečnostní strategie USA použili termín preempce i v souvislosti s nevojenskými metodami, jako je například oblast vymáhání práva. Preemptivní akce podle nich neznamená nutně použití síly.43 Strategický dokument se zmiňuje také o preventivních opatřeních na podporu preemptivních akcí. Prosazuje vybudování „lepších, více integrovaných zpravodajských schopností, … úzkou koordinaci se spojenci za účelem společného vyhodnocení nejnebezpečnějších hrozeb; a pokračující transformaci našich vojenských sil s cílem zajistit schopnost vést rychlé a přesné operace k dosažení jasných výsledků.“44
Závěrem lze shrnout, že možnost preemptivní vojenské akce není novinkou v americké zahraničně-politické tradici. V nové bezpečnostní strategii však koncept zaujímá zvláštní místo a jeho (záměrně) nejasné vymezení otevírá nové otázky v teoretických debatách, při tvorbě politických rozhodnutí i v mezinárodním právu. V další kapitole poukáži na určitá omezení praktické aplikace konceptu.
2.3. Limity preemptivního použití síly
Při rozboru konceptu preemptivní sebeobrany státu v pojetí Národní bezpečnostní strategie USA ze září 2002 nelze opominout skutečnost, že tato strategie byla formulována ve specifickém mezinárodně politickém kontextu v momentě sílící konfrontace s iráckým režimem Saddáma Husajna. Americká protiirácká operace, ač případ sui generis, byla vnímána jako první test nové bezpečnostní strategie administrativy George W. Bushe. Představitelé administrativy označili Irák za bezprostřední hrozbu a na podporu této argumentace zdůraznili faktor zbraní hromadného ničení a vazeb na teroristickou organizaci al-Káida. Současně však na podporu zásahu vyzdvihli právní argumenty týkající se neplnění rezolucí Rady bezpečnosti OSN ze strany Iráku, věrohodnosti Spojených národů a role mezinárodních inspekcí a rovněž problém soustavného porušování základních lidských práv režimem Saddáma Husajna. Vojenský zásah proti Bagdádu byl obhajován z více argumentačních rovin.45
Mým cílem není komplexní analýza otázek ad bellum v případě zásahu proti Iráku. V souvislosti s daným tématem se však nelze zmínce o protiirácké operaci vyhnout, protože dále ovlivnila diskuse o mezích použití vojenské síly. Jde o složitý případ, který do značné míry zprofanoval pojem „preemptivní sebeobrana státu“. Vzhledem k tomu, že po zásahu nebyly v Iráku nalezeny zbraně hromadného ničení a neprokázalo se přímé napojení režimu na teroristickou síť al-Káida, oponenti zpochybnili faktor bezprostředního ohrožení jako legitimní důvod pro zahájení vojenské akce.
Někteří analytici argumentovali, že v případě Iráku nešlo o preemptivní sebeobranu, nýbrž o legální pokračování války v Perském zálivu z roku 1991. Spojené státy se podle těchto obhájců postupu administrativy snažily zásahem proti Iráku vynutit stávající rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které Saddám Husajn systematicky porušoval.46 Jiní konstatovali, že Irák je typickým příkladem preventivní války, protože otázka sebeobrany byla ve skutečnosti sekundární. Irák byl podle těchto analytiků vnímán jako klíčová příležitost k zásahu do poměrů, které by jinak stále více podkopávaly bezpečnost Spojených států. Odkaz na relevantní rezoluce Rady bezpečnosti OSN byl z tohoto úhlu pohledu důležitý především kvůli načasování zásahu a získání podpory veřejnosti.47 Označení protiirácké operace jako preventivní války by znamenalo vnímat ji jako součást širší vize podpory demokratizace a šíření liberálních hodnot a jako příležitost transformovat blízkovýchodní region. Taková argumentace ve prospěch zásahu zazněla spíše sekundárně, protože není v souladu s principy platného mezinárodního práva.
Ačkoli operace proti režimu Saddáma Husajna nepředstavuje typický případ preemptivní sebeobrany, její průběh zvýraznil určité slabiny aplikace tohoto konceptu v praxi. Rozhodnutí použít sílu obvykle bývá zdůvodňováno mj. na základě zpravodajských informací hodnotících jak úmysly protivníka, tak i jeho schopnosti jednat způsobem, jakým vyhrožuje. Vedle zhodnocení motivací a úmyslů je rovněž důležité efektivní taktické zpravodajství, na jehož základě lze rozhodnout, zda je vojenská akce vůbec proveditelná. Dále je třeba vzít v úvahu politický kontext a rovněž právní rámec použití síly. Obecně je však při zvažování preemptivního použití síly rozhodující otázkou, zda lze na základě dostupných zpravodajských a technických informací spolehlivě poznat schopnosti a úmysl protivníka a zda lze zahájit akci s předvídatelným výsledkem. Pokud bychom vojenskou operaci v Iráku označili za preemptivní akci v souladu s principy mezinárodního práva, pak by byl pro její ospravedlnění klíčový jasný důkaz o bezprostřední hrozbě ze strany režimu Saddáma Husajna.48
Podle profesora politologie a válečných studií z londýnské King’s College Lawrence Freedmana je výzvou budoucnosti „jak kvalita důkazu bezprostředního útoku, tak schopnost ozbrojených sil tento útok v dané fázi zmařit“.49 Uspokojit obě podmínky představuje velké dilema. Obtížné je zejména dosažení požadované kvality důkazu. Pokud bychom měli dostatečné zpravodajské informace o blížícím se útoku, preemptivní akce by jistě byla zvažována jako jedna z možností. Bylo by ji možné snáze ospravedlnit na politické úrovni, ale „o to obtížnější by bylo dosáhnout operační efektivity. … Naopak, pokud ohrožení není zcela bezprostřední, veřejné mínění pravděpodobně nebude akceptovat preemptivní použití síly, ačkoli by v této fázi mohlo efektivněji eliminovat či odvrátit hrozbu.“50 Tímto praktickým dilematem bývá poukazováno na určitou ambivalenci konceptu. Preemptivní akce je vzhledem k velkým rizikům obtížně proveditelná vůči tzv. darebáckým státům, které již vlastní zbraně hromadného ničení.51 Obtíže mohou vzniknout také ze spoléhání se států na potenciálně „omylné“ zpravodajské služby.
Bývalý náměstek Pentagonu pro politické záležitosti z let 1994 až 2001 Walter B. Slocombe klade otazníky nad tím, zda preemptivní akce dokáže zaručit likvidaci kapacit zbraní hromadného ničení v rukou protivníka. I v případě, že by se podařilo tyto schopnosti úspěšně zničit, je podle něj otázkou, jak se vypořádat s případnou reakcí protivníka.52 Ačkoli Spojené státy v době zvažovaného útoku na severokorejský jaderný reaktor v roce 1994 byly schopny tento reaktor a příslušná zařízení zasáhnout účinně, aniž by došlo k úniku radioaktivního materiálu, útok by nezajistil úplnou eliminaci jaderného programu Severní Koreje. Režim navíc mohl odpovědět na takový zásah masivním útokem svými konvenčními silami, které by preemptivní zásah nebyl schopen zlikvidovat. V jiných případech může efektivitu zásahu problematizovat nedostatek přesných informací o zařízeních na výrobu zbraní hromadného ničení v dané zemi či jiné faktory politického rázu.
Důležitá je také související otázka, za jakých okolností lze preemptivní akci považovat za úspěšnou. Lze ji takto označit v případě, že se podaří zničit jen část kapacit hromadného ničení v rukou protivníka? Odpověď vychází z předpokladů, jak protivník naloží se schopnostmi, které mu zůstaly k dispozici. Preemptivní akce by měla smysl za předpokladu, že by se agresor chystal použít zbraně v každém případě. Pokud by ho však preemptivní zásah spíše vyprovokoval k protiakci, pak je použití síly špatnou volbou. Problémem je, že všechny scénáře jsou hypotetické a volba prostředků vychází z více či méně podložených předpokladů záměrů protivníka.53
K tématu operační proveditelnosti preemptivního zásahu se ještě vrátím ve čtvrté kapitole. V následující kapitole se budu věnovat otázce obranného použití síly ze strany státu v perspektivě učení o spravedlivé válce. Nejprve přiblížím normativní základ práva na sebeobranu státu, jak byl rozvíjen klasickými politickými filosofy v rámci této tradice. Poukáži na to, jak byly základní principy práva na sebeobranu státu před vnější agresí těmito filosofy vnímány a jak byly v některých aspektech přejaty jako principy mezinárodního práva. Budu si klást otázku, zda lze v rámci tradice spravedlivé války najít určité myšlenkové „precedenty“ konceptu preemptivní sebeobrany, a to jak v úzkém vymezení v reakci na bezprostřední hrozbu, tak i v širším „adaptovaném“ vymezení uvedeném v Národní bezpečnostní strategii USA.
(Pokračování příště.)
Abstrakt
Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických ze září 2002 se poprvé explicitně zmínila o konceptu preemptivní sebeobrany státu. Uvedení tohoto konceptu v Národní bezpečnostní strategii vyvolalo diskuse o možnostech a omezeních použití síly v politické, morální i právní rovině. Toto téma začalo být nově promýšleno také v duchu tradice spravedlivé války, v jejímž rámci byla formulována kritéria legitimní sebeobrany státu. Pro klasické myslitele nebyla klíčovým tématem otázka prvního versus druhého použití síly, nýbrž kritérium spravedlivé příčiny vstupu do války. Toto vnímání se změnilo od doby Huga Grotia a počátků mezinárodního práva. V perspektivě tradice spravedlivé války je v současnosti vhodnější hovořit o kritériích „oprávněného prvního použití síly“. Klíčovou otázkou zůstává, za jakých okolností může stát či koalice států použít sílu v podmínkách, kdy jsme konfrontováni například s teroristy usilujícími o zbraně hromadného ničení. Problematickým aspektem diskuse o konceptu preemptivní sebeobrany v podmínkách asymetrických hrozeb není pouze stanovení a vymezení kritérií, za nichž lze použití síly legitimizovat, nýbrž také praktická aplikace těchto kritérií a operační proveditelnost určitého zásahu.
Summary
With the publication of its National Security Strategy in September 2002, the United States presented the concept of preemption as part of official policy. Introduction of this concept in National Security Strategy has prompted a global debate on possibilities and limitations of the state’s use of force in political, moral, and legal terms. The issue also has been rethought within the spirit of the just war tradition which has to some extent influenced the evolution of international law in this area. Medieval thinkers of the just war tradition have not regarded the issue of the first versus second use of force as a key topic, but rather the criterion of just cause to launch a war. Perception has changed since the era of Hugo Grotius and the beginnings of international law. In the perspective of the just war tradition, it is more appropriate to speak about criteria of „justified first use of force“. The key question remains, under which circumstances can a state or coalition of states use force in confrontation with terrorists seeking weapons of mass destruction. Apart from the formulation of criteria of justified first use of force in asymmetical warfare, another important issue is the application of these criteria in specific cases and operational applicability of an attack based on available inteligence.
POZNÁMKY:
* Text je doktorandskou prací Mgr. Ivony Holé z června roku 2008 na katedře politologie FSV UK.
The National Security Strategy of the USA, The White House, Washington, DC, září 2002, 31 s.
The National Security Strategy of the USA, op. cit., s. 15–16. Srov. též s. 6.
Viz např. Gu Guoliang, Redefine Cooperative Security, Not Preemption, The Washington Quarterly, roč. 26, č. 2, jaro 2003, s. 135140; Jonathan Kirshner, Prevent Defense: Why the Bush Doctrine Will Hurt U.S. Interests, in Jonathan Kirshner (ed.), Iraq and Beyond, Cornell University, Ithaca, New York, leden 2003, s. 1–10.
Srov. Mark Totten, Using Force First: Moral Tradition and the Case for Revision, Stanford Journal of International Law, roč. 43, č. 1, zima 2007, s. 9596.
Michael Ignatieff, The Lesser Evil, Princeton University Press, Princeton, Oxford, 2004, s. 17–60. Ignatieff uvádí, že řada demokratických systémů v Latinské Americe například s poukazem na hrozbu terorismu odložila volby, nahradila vládu práva vydáváním dekretů či demokraticky zvolené vlády vojenskými juntami, případně omezila svobodu slova.
Např. francouzský branný zákon z listopadu 2002 nevyloučil možnost preemptivní akce v případě existence explicitní a podložené bezprostřední hrozby. Viz Loi n° 2003-73 du 27 janvier 2003 relative ŕ la programmation militaire pour les années 2003 ŕ 2008, Journal Officiel, Ministčre de la Défense, 29. 1. 2003, s. 1744–1764.
Secure Europe in a Better World: European Security Strategy, European Union, Brusel, prosinec 2003, s. 11.
, s. 7.
More Secured World: Our Shared Responsibility, High-Level Panel on Threats, Challenges and Change, dokument OSN A/59/565, prosinec 2004, kap. III Kolektivní bezpečnost a použití síly, čl. 188, s. 54, přístupný z <www.un.org/secureworld>.
K tomuto tématu viz (ve vztahu k politice USA vůči Iráku) Lawrence F. Kaplan, William Kristol, The War over Iraq, Encounter Books, San Francisco, California, 2003, 153 s.; Richard L. Kugler, A Distinctly American Internationalism for a Globalized World, U.S. Foreign Policy Agenda, roč. 7, č. 4, prosinec 2002, s. 36.
Srov. The National Security Strategy of the USA, op. cit., úvod. Viz též George Bush, Remarks at 2002 Graduation Exercise of the US Military Academy (West Point, 1. červen 2002), The White House, Office of the Press Secretary, s. 1.
Secure Europe in a Better World: European Security Strategy, op. cit., s. 3–5.
Preemptive Action, Advisory Council on International Affairs (č. 36), Advisory Committee on Issues of Public International Law (č. 15), The Hague, červenec 2004, s. 7.
The National Security Strategy of the USA, op. cit., s. 5.
, s. 13–14.
The National Security Strategy of the USA, The White House, Washington, březen 2006, 49 s.
Srov. New Threats and the Use of Force, Danish Institute for International Studies, Copenhagen, Denmark, 2005, s. 22–23.
, s. 25.
The National Strategy for Homeland Security (červenec 2002); The National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (prosinec 2002); The National Military Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (únor 2006), The National Strategy for Combating Terrorism (únor 2003, září 2006).
Condoleezza Rice, Remarks on the President’s National Security Strategy (Waldorf Astoria Hotel, New York, 1. říjen 2002), The White House, Office of the Press Secretary, Washington, 2002, s. 2. Viz též Colin L. Powell, A Strategy of Partnerships, Foreign Affairs, roč. 83, č. 1, leden/únor 2004, s. 24.
The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 15.
Ibid..
K tomuto tématu viz Lawrence J. Korb (ed.), A New National Security Strategy in an Age of Terrorists, Tyrants, and Weapons of Mass Destruction, CFR, New York, 2003, s. 6–7; James J. Wirtz, James A. Russell, U.S. Policy on Preventive War and Preemption, The Nonproliferation Review, roč. 10, č. 1, jaro 2003, s. 115.
The National Security Strategy of the USA, op. cit., s. 5–6.
, s. 15. Srov. též The National Security Strategy of the USA, op. cit., březen 2006, s. 18.
Ibid..
Srov. Antony J. Blinken, From Preemption to Engagement, Survival, roč. 45, č. 4, zima 2003-2004, s. 35; Miriam Sapiro, Iraq: The Shifting Sands of Preemptive Self-Defense, The American Journal of International Law, roč. 97, č. 3, červenec 2003, s. 599; Walter B. Slocombe, Force, Pre-emption and Legitimacy, Survival, roč. 45, č. 1, jaro 2003, s. 124.
K sémantické analýze pojmů „preempce“ a „prevence“ viz François Heisbourg, A Work in Progress: The Bush Doctrine and Its Consequences, The Washington Quarterly, roč. 26, č. 2, jaro 2003, s. 77–79.
Presidential Decision Directive 39: U.S. Policy on Counterterrorism, 21. červen 1995, s. 1, 3, 9, přístupný z <http://www.fas.org/irp/offdocs/pdd39.htm>.
Ibid..
Viz Melvyn P. Leffler, 9/11 and the past and future of American foreign policy, International Affairs, roč. 79, č. 5, říjen 2003, s. 1053–1054.
Viz Robert S. Litwak, The New Calculus of Pre-emption, Survival, roč. 44, č. 4, zima 2002/2003, s. 61–62.
Historické příklady viz Richard F. Grimmett, U.S. Use of Preemptive Military Force: The Historical Record, U.S. Foreign Policy Agenda, roč. 7, č. 4, prosinec 2002, s. 41–43; Keir A. Lieber, Robert J. Lieber, The Bush National Security Strategy, U. S. Foreign Policy Agenda, roč. 7, č. 4, prosinec 2002, s. 33; Lawrence F. Kaplan, William Kristol, op. cit., s. 86; M. Elaine Bunn, Preemptive Action: When, How, and to What Effect?, Strategic Forum, č. 200, červenec 2003, s. 1–2.
Quadrennial Defense Review Report, Department of Defense, Washington, D.C., 30. září 2001, zejména kap. VIII: Statement of the Chairman of the Joint Chiefs of Staff.
s. 69.
Viz The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 16. Viz též Colin L. Powell, op. cit., s. 24.
The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, úvod.
Colin L. Powell, op. cit., s. 24.
.. K odstrašujícímu efektu konceptu kriticky viz Gu Guoliang, op. cit., s. 135-136; François Heisbourg, op. cit., s. 85.
Viz Ilan Berman, The Bush Strategy At War, The National Interest, č. 74, zima 2003/2004, s. 55. Srov. National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction, op. cit., s. 3.
The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 6.
Condoleezza Rice, Remarks on the President’s National Security Strategy, op. cit, s. 2. Srov. The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 15–16.
Národní bezpečnostní strategie pro vnitřní bezpečnost např. uvádí, že teroristé mohou být odstrašeni od svých útoků prostřednictvím nevojenských metod. Viz The National Strategy for Homeland Security, The Office of Homeland Security, Washington D.C., červenec 2002, s. 43.
The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 16.
Viz William H. Taft, Todd F. Buchwald, Preemption, Iraq, and International Law, The American Journal of International Law, roč. 97, č. 3, červenec 2003, s. 563; John Yoo, International Law and the War in Iraq, The American Journal of International Law, roč. 97, č. 3, červenec 2003, s. 575.
Viz Michael Novak, Asymmetrical Warfare & Just War, National Review Magazine, 10. únor 2003, s. 1. Srov. též James J. Wirtz, James A. Russell, op. cit., s. 120; François Heisbourg, op. cit., s. 81.
Viz Richard J. Harknett, Fear, Opportunity and Preventive War: The American Rationale for Conflict with Iraq, in Erich Reiter (ed.), Jahrbuch fűr internationale Sicherheitspolitik 2003, Verlag E.S. Mittler & Sohn, Hamburg, Berlin, Bonn, 2003, s. 108; Efraim Karsh, Making Iraq Safe for Democracy, Commentary, roč. 115, č. 4, duben 2003, s. 23; Karl-Heinz Kamp, Von der Prävention zur Präemption?, Internationale Politik, č. 12, prosinec 2002, s. 21; Michael Walzer, Arguing about War, Yale University Press, New Haven, 2004, s. 146.
Srov. Ilan Berman, op. cit., s. 55; Robert Litwak, op. cit., s. 68.
Lawrence Freedman, Prevention, Not Preemption, The Washington Quarterly, roč. 26, č. 2, jaro 2003, s. 106.
Elaine Bunn, op. cit., s. 4. K tématu viz též Gu Guoliang, op. cit., s. 135–137; Walter B. Slocombe, op. cit., s. 126–128. Robert Litwak, op. cit., s. 68.
Srov. Michael Ignatieff, The Lesser Evil, op. cit., s. 166.
Walter B. Slocombe, op. cit., s. 126.
Srov. Elaine Bunn, op. cit., s. 5.