Embryo a právo na život

Jakub Kříž

Příběh místo úvodu

V lednu 2007 byla v nemocnici v Covingtonu (Louisiana, USA) ukončena pozoruhodná cesta. Hlavní hrdina příběhu – Noe Benton Markham – byl o šestnáct měsíců dříve uvězněn v nemocnici v New Orleans. Ve městě řádil hurikán Katrina a Noe se nemohl vlastními silami z nemocnice zachránit. Naštěstí byl vysvobozen: záchranáři ho převezli na lodi do bezpečí. Na první pohled nic zvláštního. Při takové živelní katastrofě se lidské životy zachraňovat musejí. Někdy se to podaří, jindy ne. Co je tedy na celém příběhu zvláštního? A proč byl dokončen až o šestnáct měsíců později?

Odpověď se může zdát překvapující. Noe byl nejmladším obyvatelem New Orleans, který byl zachráněn. Když ho záchranáři převáželi na lodi do bezpečí, byl ještě embryem – lidským jedincem v počáteční fázi vývoje – zmrazeným spolu s dalšími čtrnácti stovkami dalších embryí v nádobách s tekutým dusíkem.

Noe měl štěstí a jeho příběh skončil šťastně. O šestnáct měsíců později se jeho rodiče radovali z narození chlapečka. A protože byl tak šťastně vysvobozen ze záplavy, pojmenovali ho Noe. Kdyby se nenašlo těch deset chlapíků, kteří ho přepravili do bezpečí, Noe by byl pravděpodobně zahynul a nikdy neokusil štěstí setkat se svojí milující rodinou.

Zde vyvstává první otázka: zahynul by? Vždyť ještě nebyl narozen. Ano, tvrdím, Noe by byl zahynul. V době záplav již totiž žil. Přestože tomu vnější znaky nemusely nasvědčovat, jednalo se o tutéž lidskou osobu. Byl to ten samý Noe, který byl zamražen v nádobách tekutého dusíku; ten samý Noe, který byl na lodi transportován do bezpečí; ten samý Noe, který byl později přenesen do matčiny dělohy, a ten samý Noe, který se 16. ledna 2007 narodil.

Jeho rodiče mají v této věci pravděpodobně jasno. Jak by asi odpověděli, kdybychom jim položili otázku, kdo nebo co podle nich byl(o) vysvobozen(o) před hurikánem Katrina? Shluk buněk? Potenciální život? Neosoba? Součást matčina těla? Anebo Noe Benton Matkham? Odpovědí s naprostou samozřejmostí: „Byl to Noe“. Oni jistě vědí, že lidské embryo je od svého vzniku lidskou bytostí, totožnou s tou, která později opustí matčino lůno a ještě mnohem později začne vést samostatný život.

Oni to možná vědí, moderní „věda“ a moderní „lidskoprávní“ ideologie něco takového velmi často popírá. Tvrzení, že i lidské embryo je lidskou bytostí a jako bytost si zaslouží být subjektem lidských práv, především práva na život, považuje hlavní společenský proud za slepý náboženský dogmatizmus.

Současná debata o lidských embryích

Výše uvedený příběh uvozuje knihu Roberta P. George¹ a Chritophera Tollefsena² Embryo: A Defence of Human Life³ (Embryo: obrana lidského života). Autoři knihou přispívají do (nejen) americké debaty o citlivých bioetických otázkách, kam se po umělém potratu a eutanázii v posledních letech zařadila i otázka výzkumu a pokusů na lidských embryonálních buňkách, včetně oplodnění in vitro. V rámci americké společnosti se nejedná o debatu akademickou, ale živou a rozdělující společnost na dva nesmiřitelné tábory. Vždyť i první veto, které uplatnil prezident George W. Bush ve svém úřadě, se týkalo zákona umožňujícího federální financování programů výzkumu na kmenových (embryonálních) buňkách. I Barack Obama pokládá otázku nenarozeného života za jednu z důležitých priorit svého úřadu – ovšem ve zcela opačné logice. Třetí den v úřadu zrušil tzv. Mexico City Policy, pravidlo znemožňující financovat americkými federálními penězi potraty v zahraničí. Další kroky podporující zabíjení nenarozených na sebe nenechaly dlouho čekat. Důkazem aktuálnosti bioetických témat je i nedávno vydaná instrukce Kongregace pro nauku víry Dignitatis personae, publikovaná 8. září 2008.

Spor o důstojnost a ochranu lidských embryí není pouhou akademickou či politickou diskuzí, ale promítá se i do právního řádu jednotlivých zemí. V evropském prostoru můžeme rozeznávat tři typy přístupů právních norem k lidským embryím: a) liberální přístup, který např. plně umožňuje destruktivní výzkum lidských embryí (např. Velká Británie – do věku embrya 14 dní); b) umírněný, který umožňuje výzkum pouze na embryích, jež vznikla jako „přebytek“ při procesu in vitro fertilizace (např. Španělsko, Finsko), nebo umožňuje používat embrya pouze pro reprodukci (např. Rakousko); c) přísný, který neumožňuje ani IVF, ani využití lidských embryí k výzkumu (např. Irsko).⁴

Spor o ochranu lidských embryí bývá často mediálně prezentován jako střet náboženské konzervativní pravice s „odborným“, „vědeckým“ či „lékařským“ pohledem. Autoři knihy se proto vyhýbají náboženským odkazům, mluví civilním jazykem a nabízejí přísně filosofickou a lékařskou argumentaci. Tím druhé straně debaty znemožňují označovat svou pozici za pokusy o vnucování minoritních náboženských dogmat pluralitní a tolerantní společnosti. Jak sami uvádějí, „oba autoři této knihy pochybují o požadavku, aby náboženství bylo čistě soukromou záležitostí, která by neměla souviset s veřejnými záležitostmi nebo dokonce s účastí občana (jako voliče či držitele úřadu) ve veřejném životě. Avšak naše pozice v této knize je, že tvrzení založená na náboženských tradicích nebo zjevení, nejsou jednoduše potřebná (a pravděpodobně ani dostačující) pro to, abychom dospěli ke správným závěrům o embryologii, embryotechnologii a etice.“⁵

Silnou zbraní knihy není pouze její nenáboženský jazyk, ale i schopnost interdisciplinárního pohledu. Filosofickou argumentaci doprovází odborný embryologický výklad, přičemž respektuje možnosti poznání jednotlivých vědních disciplín. Odpověď na otázku, zda je embryo součástí těla matky či novou a od matky odlišnou živou entitou, může poskytnout pouze embryologie, ta však není schopná zjistit, zda tato entita je lidskou osobou a zda jí náleží jakákoliv práva.

Autoři krok za krokem odkrývají slabiny „odborných“, „vědeckých“ a „lékařských“ argumentů ve prospěch ničení lidských embryí a prostřednictvím neúprosně logické argumentace dospívají k závěru, že okamžikem splynutí mužské a ženské pohlavní buňky vzniká nový jedinec lidského druhu – lidská osoba, která je subjektem práva na život. A protože politická, právní i medicínská realita tento fakt pošlapávají a s lidskými bytostmi zacházejí jako se „shluky buněk“ či „biologickým materiálem“, navrhují autoři v závěru knihy konkrétní opatření.

Lidské embryo je člověk

Všem je zřejmé, že okamžikem splynutí mužské a ženské gamety cosi nového vzniká. Co však toto „něco“ je? Mužské a ženské pohlavní buňky nejsou samy lidskou bytostí, jsou pouhou její součástí. Za určitých podmínek jsou schopny nastartovat proces, v jehož konečném důsledku nová lidská bytost vznikne. Jestliže uznáme, že jsoucna, která běžně potkáváme v tramvajích, nákupních střediscích či na ulicích, jsou lidskými bytostmi, nelze pochybovat o tom, že v určitém okamžiku od chvíle, kdy se setkají mužská a ženská pohlavní buňka, musí vzniknout nová lidská bytost. Spor se vede o to, kdy: zda někdy v průběhu těhotenství, při porodu – anebo možná ještě později: „Otázka, která musí být položena, zní: Kdy je zde jedinečný biologický systém s vývojovou dráhou nebo aktivním vývojovým programem směrem k dospělé fázi lidské bytosti? […] Navrhujeme odpověď na tuto otázku: krátce po splynutí spermie a oocytu.“⁶

Každá gameta (tj. jak spermie, tak vajíčko) je haploidní: má přesně polovinu genetického materiálu. Splynutím spermie a vajíčka vzniká zygota obsahující standardní (diploidní) množství DNA: polovinu od matky, polovinu od otce. Tímto okamžikem vzniká embryo a začíná jeho vývoj. A o tomto embryu lze prohlásit následující: „Za prvé, embryo je od počátku odlišné od jakékoliv buňky matky nebo otce. […] Za druhé, embryo je lidské: má genetickou podobu (‚genetic makeup‘) charakteristickou pro lidské bytosti. Za třetí, a to je nejdůležitější, embryo je kompletní, tedy celý organismus, ač nedospělý. Lidské embryo je od početí plně programováno a má aktivní dispozici použít všechny informace ke svému vývoji do dospělé fáze lidské bytosti. A pokud mu v tom není zabráněno nemocí nebo násilím, skutečně tak učiní […].“⁷ To je tedy podstatná informace, kterou nám embryologie poskytuje. Lidské embryo je úplný žijící člen druhu Homo sapiens v jeho nejranější fázi přirozeného vývoje. Embryo, plod, novorozenec, kojenec, batole atd. – to vše jsou pouhá označení různých fází vývoje jedné jediné a konečné lidské bytosti, jejíž existence začíná v podobě jednobuněčné zygoty vzniklé spojením mužské a ženské gamety.

To jsou podle autorů medicínská fakta. Zničení lidského embrya je zničením lidské bytosti; ukončení života lidského embrya je ukončením lidského života. Avšak to ještě samo o sobě neznamená nedovolenost takového jednání. Co když mají různé lidské bytosti různou hodnotu – a některé ji mají tak malou, že možný přínos jejich zabití (např. zachování ekonomické úrovně matky, radost z narození dítěte při in vitro fertilizaci apod.) je vyšší hodnotou než jejich udržení při životě? A co když není každá lidská bytost lidskou osobou – tedy subjektem práv?

Embryologie spolehlivě ukazuje, že lidské embryo je člověkem. Kým je člověk – a kdy je možné člověka zabíjet – ukázat nemůže. Postoj ve prospěch destrukce lidských embryí tak nemusí pramenit pouze z nepochopení toho, co je embryo, ale také z nepochopení toho, čím je člověk. A zde se již nacházíme na poli filosofie.

Člověk je subjektem práva na život

Čím skutečně jsme? Jaká je lidská přirozenost? Co je na člověku podstatné – a co pouze akcidentální? Je každé lidské bytí zároveň osobou? Odpověď na tyto otázky má pro lidská embrya životní důležitost. Je možné, že lidskou osobou je pouze takový příslušník lidského druhu, který aktivně užívá schopností, jež odlišují člověka od jiných živých organizmů: rozumu – tedy schopnosti myslet kriticky, abstraktně a logicky – a vůle – schopnosti zvolit z alternativ na základě rozumového uvážení, spíše než v důsledku slepého následování instinktů. V takovém případě bychom jen obtížně hledali důvody, proč neničit rozum a vůli neužívající lidská embrya–neosoby, pokud by takový skutek přinesl prospěch člověku – osobě.

Autoři se nejdříve vypořádávají s omyly ontologického či metafyzického dualizmu v jeho různých podobách, a to způsobem srozumitelným a přístupným i čtenáři bez hlubšího filosofického vzdělání. Kritice podrobují platónský dualizmus duše a těla, karteziánský dualizmus mysli a těla, Lockův dualizmus mezi sebeuvědoměním a tělem a konečně také teorii konstitucionalizmu, podle které lidská osoba je člověkem („lidským živočichem“) tvořena, není s ním však totožná: stejný lidský živočich existoval předtím, než se stal lidskou osobou, a velmi často existuje i po destrukci osoby. Autoři dokazují, že my lidé jsme jednotnými bytostmi, tedy že jak mysl, tak tělo jsou aspekty jedné entity, a nikoliv dvě samostatné substance, a že všichni jsme lidskými osobami.

Předpokládejme, že v tomto svém dokazování uspěli a přesvědčili nás, že každá lidská bytost je lidskou osobou. Jedná se o závěr ontologický. Má ale tento závěr důsledky etické? Jinými slovy – nelze najít důvody, pro které je morálně přijatelné zbavovat lidské osoby života v jejich embryonální fázi vývoje? Co když platí imperativy utilitarizmu a konsekvencionalizmu, které do značné míry ovládají současnou debatu o důstojnosti lidských embryí? Podle těchto teorií je třeba vzájemně poměřovat důsledky jednotlivých skutků. A tak se může stát, že negativní dopad jednoho skutku může být vyvážen jeho jinými pozitivními důsledky. Neexistují skutky samy o sobě špatné – závěr o jejich špatnosti lze vyvodit pouze ze vzájemného poměřování všech důsledků daného činu.

Takový pohled může jistě ospravedlnit ničení embryonálních kmenových buněk při vědeckých pokusech: pozitivní přínos (možnost terapeutického působení) by přece mohl převýšit negativní dopad (smrt embryí): „V této etice budou vždy existovat lidské bytosti, které jsou postradatelné, které musí být obětovány pro větší dobro. Utilitarismus radikálním způsobem nerespektuje důstojnost a práva individuálních lidských bytostí. Větší dobro – pouhý úhrn všech individuálních zájmů, požitků či preferencí – považuje za nejvyšší hodnotu a požaduje, aby nic nestálo v cestě jeho dosažení. Utilitarismus nemůže věřit … na lidská práva nebo na skutky, kterých se nelze na lidech dopustit bez ohledu na následky.“⁸

Jádrem etické argumentace používané v knize je učení neoklasické školy přirozeného zákona (nebo také nové teorie přirozeného zákona)⁹, podle kterého je celý etický řád odvozen od (předmorálních) základních principů praktického rozumu, které identifikují různé druhy lidských dober jako samozřejmé (samy o sobě zřejmé) cíle hodné následování. Jsou to taková dobra, která jsou dobrá sama o sobě (sama v sobě) a která nejsou pouhým prostředkem k dosažení jiného cíle (tzv. instrumentální dobra). Povinnost sledovat dosažení těchto dober vyplývá z prvního principu praktického rozumu, podle kterého je dobro třeba konat a zla se vyvarovat.¹⁰ O tato základní lidská dobra je třeba usilovat odpovědnými způsoby vyplývajícími z prvního principu morálky, který stanoví, že všechny prováděné volby musejí být slučitelné s vůlí k integrálnímu lidskému naplnění.^{11 12}

„Uvažujme následující případy: možná by vědec mohl úspěšně objevit lék proti rakovině, pokud by mohl provádět smrtící experimenty na pacientech nemocných rakovinou (třeba i na pacientech, kteří tak jako tak brzy zemřou). Nebo předpokládejme, že utrpení umírající manželky by mohlo být ušetřeno, pouze pokud by jí manžel podal smrtící kombinaci léků. Nebo připusťme, že akademická kariéra studenta může být zachráněna jen tehdy, když jeho těhotná dívka podstoupí potrat, aby oba zbavila nenarozeného dítěte, jež nosí. V každém z těchto případů jsou dobré cíle sledovány prostřednictvím prostředků, které mají za následek úmyslnou škodu nebo zničení základního lidského dobra – ve všech těchto případech se jedná o dobro lidského života.

Z toho plyne, že norma zakazující zabíjení není normou, která se aplikuje pouze tehdy, když je činitel motivován nepřátelstvím, nenávistí nebo zlobou. Zabití je nepřípustné, i když je motivováno nejlepšími záměry; vůle směřuje proti integrálnímu lidskému naplnění dokonce i tehdy, když je účelem zabití dobro a zabití představuje pouze zvolený prostředek, třebas zvolený s odporem.“¹³

Po krátkém exkurzu k otázce lidských práv a lidské důstojnosti nabízejí autoři stručné shrnutí svého argumentu proti destrukci lidských embryí: „Za prvé, lidské bytosti (většinou) vznikají při početí – a úspěšné lidské početí produkuje vždy lidské bytosti (i když později něco způsobí jejich rozdělení).¹⁴ Za druhé, my, autoři a čtenáři této knihy, a všichni, již existují podstatně jako my, jsme lidskými bytostmi. Za třetí, lidské bytosti jako takové jsou subjektem práv, včetně absolutního práva nebýt záměrně zabit. Za čtvrté, smrtící výzkum na lidských bytostech od jejich nejranější, tj. zygotické a později embryonální fáze je morálně špatný a porušuje lidská práva.“¹⁵

Tři doporučení

Výše zmíněným autoři svůj výklad nekončí. Ve druhé části knihy se věnují vyvrácení celé řady dalších argumentů, které se používají ve prospěch destrukce embryí. V poslední kapitole pak přicházejí se třemi praktickými návrhy, co by měla americká společnost ve věci ochrany lidských embryí dělat. Přestože návrhy vycházejí z amerických reálií, mohou být vhodnou inspirací i pro nás.

Autoři pro politiku doporučují, aby Spojené státy zákonem uznaly povinnost chránit embryonální lidský život a zakázaly veškerý embryodestruktivní výzkum. Jako nezbytný prostředek musí Spojené státy udržet zákaz federálního financování takového výzkumu¹⁶ a členské státy by měly přijmout podobná opatření zakazující financování embryodestruktivního výzkumu z peněz daňových poplatníků.¹⁷

Co se týče technologie výzkumu, Spojené státy by měly významně zvýšit federální financování výzkumu dospělých, amniotických a placentárních kmenových buněk. Navíc by vědci měli usilovat o výzkum dediferenciace¹⁸ somatických buněk, metody nukleárního transferu somatických buněk a technik k rozlišení živých zmražených embryí od mrtvých. Členské státy by měly takový výzkum podporovat.¹⁹

Nakonec autoři přicházejí s kulturním návrhem. Spojené státy by měly právně regulovat produkci lidských embryí v in vitro proceduře, aby zajistily, že páry nevytvoří více embryí, než kolik mohou odůvodněně očekávat, že přivedou na svět. Aby se vyřešil osud milionů embryí v současnosti uchovávaných metodou kryokonzervace, měly by agentury zprostředkovávající adopce spolupracovat s klinikami asistované reprodukce a nemocnicemi a nabízet párům možnost adoptovat embrya, které jejich biologičtí rodiče nejsou schopni nebo ochotni přivést na svět.²⁰

Závěr

Dítě v lůně mateřském je předmětem právních debat odnepaměti. Již římské právo znalo klasickou zásadu nasciturus iam pro nato habetur quotiens de commodo eius agitur (ten, kdo se má narodit, pokládá se již za narozeného, kdykoli se jedná o jeho prospěch).²¹ Moderní doba s sebou přináší nové výzvy. Robert Georgie a Christopher Tollefsen na ně zdařile odpovídají. Jejich kniha by se měla stát povinnou četbou všech, kteří mohou ovlivnit postoj společnosti k nenarozenému životu, a především politiků, na nichž leží v této oblasti zvláštní odpovědnost. A protože ne všichni jsou ochotni číst knihu v anglickém originále, nezbývá než doufat, že se jejího vydání ujme některé z českých nakladatelství.

• 1. POZNÁMKY:

  2. Robert P. George je profesorem teorie práva na Princenton University. Věnuje se především otázkám vztahu práva, morálky a politiky a přirozenému právu (knihy Making Men Moral, In Defence of Natural Law, The Clash of Orthodoxies), sám sebe řadí mezi pokračovatele neoklasické školy přirozeného zákona Germaina Griseze, Josepha Boyla a Johna Finnise. Patří mezi přední americké myslitele publikující na téma potraty, embrya, homosexualita či pornografie. V prosinci 2008 George obdržel Presidential Citizens Medal, druhé nejvyšší státní vyznamenání, které může prezident USA udělit civilistům.

  3. Christopher Tollefsen je ředitelem programu filosofie katedry filosofie na University of South Carolina, autor knihy Bioemedical Research and Beyond.

  4. R. P. GEORGE, Ch. TOLLEFSEN, Emryo: A Denfence of Human Life, Doubleday, New York 2008.

  5. Srov. P. VOLEK, On the Ontological Status of Human Embryo, in: V. LITTVA, D. MIKULÁŠ (eds.), Bioethics Challenges of the Present Times, Catholic University in Ružomberok, Ružomberok 2007. str. 27–34.

  6. R. P. GEORGE, Ch. TOLLEFSEN, op. cit., str. 21.

  7. Ibid., str. 39.

  8. Ibid., str. 50.

  9. Ibid., str. 94.

  10. S některými aspekty této teorie se měli možnost čtenáři Distance seznámit v článku: I. HAŠKOVÁ, Nová teorie přirozeného zákona, in: Distance, 2006, č. 2, str. 62–67.

  11. Srov. také: „To je tedy první příkaz zákona, že dobro se má konat a sledovat, a zlu se vyhýbati; a na tomto se zakládají všechny jiné příkazy přirozeného zákona, takže totiž náležejí do příkazů přirozeného zákona všechny ty skutky nebo opominutí, o nichž činorodý rozum postřehuje, že jsou lidskými dobry.“ STh I-II, 94, 2 odp. (citováno dle http://www.cormier.cz/teolsum.htm.).

  12. Viz J. BUDZISZEWSKI, Written on the Heart: The Case for Natural Law, InterVarsity Press, Downers Grove 1997, str. 197.

  13. Podrobnější představení teorie přesahuje možnosti této recenze. Stručné představení – včetně kritického zhodnocení z pozic klasické školy přirozeného zákona lze nalézt v op. cit. sub. 11 anebo v J. W. KOTERSKI, On the New Natural Law Tudory, in: Modern Age, 2000, vol. 42, no. 4, str. 415–418. Zájemcům o hlubší studium lze doporučit J. FINNIS, Natural Law and Natural Rights, Oxford University Press, Oxford 1980.

  14. R. P. GEORGE, Ch. TOLLEFSEN, op. cit., str. 102–103. (Nezabýváme se v tomto případě otázkou zabití z odvetných důvodů, jakým je např. trest smrti těch, kteří byli spravedlivě odsouzeni za odporné vraždy.)

  15. Tím mají autoři na mysli problematiku jednovaječných dvojčat, u kterých není dokázáno, že (obě) lidské bytosti vznikají početím. Jednou z možností je, že se dvojče o něco později „oddělí“ od původně jediného jedince.

  16. R. P. GEORGE, Ch. TOLLEFSEN, op. cit., str. 109.

  17. Rok po vydání této knihy se rozhodl nově zvolený prezident Obama jít zcela opačnou cestou. „Americký prezident Barack Obama dnes podpisem stvrdil zrušení zákazu státního financování výzkumu kmenových buněk. Vyjádřil přitom naději, že tento výzkum pomůže léčit některé z nejvážnějších nemocí.“ „Obama zrušil zákaz financování výzkumu kmenových buněk“ [online], 9. 3. 2009 [cit. 2009-10-29]. Dostupný z .

  18. R. P. GEORGE, Ch. TOLLEFSEN, op. cit., str. 210.

  19. Dediferenciacií se proces spojený se ztrátou funkční specializace, jedná se o přeměnu buňky již rozrůzněné (diferencované) v buňku méně diferencovanou, schopnou dělení. Tento proces je typický např. pro zhoubné nádory.

  20. R. P. GEORGE, Ch. TOLLEFSEN, op. cit., str. 215.

  21. Ibid., str. 216–217.

  22. K otázce právního postavení nascitura viz J. KŘÍŽ, Nasciturus jako neosoba?, in: Právní rádce, 2007, č. 5, str. 62–63.