Preemptivní sebeobrana státu v podmínkách asymetrických hrozeb – Díl IV.

Ivona Holá

4.3. Perspektiva mezinárodního práva po druhé světové válce

Mezinárodní právo tvoří smlouvy mezi státy a zvykové právo odvozené zejména z chování států.166 Od druhé světové války je právní rámec pro použití síly dán Chartou OSN. Na základě článku 2(4) Charty se státy mají vystříhat „ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů“.167 Snaha explicitně odmítnout první použití síly v mezinárodních vztazích se v mezinárodním právu poprvé promítla v tzv. Pařížské smlouvě z roku 1928 (Briand-Kellogův pakt), která odmítla válku jako nástroj politiky. Důvodem, proč v této smlouvě nebyla výslovně uvedena možnost výjimky pro použití síly při sebeobraně státu, bylo univerzální uznání tohoto práva jako přirozeného práva vyplývajícího z podstaty státní suverenity.

V Chartě OSN z roku 1945 jsou explicitně uvedeny dvě výjimky ze zákazu použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích. Jedná se o použití síly autorizované Radou bezpečnosti OSN a použití síly při sebeobraně státu či koalice států, které je vymezeno v článku 51 kapitoly VII. Podle tohoto článku „žádné ustanovení této Charty neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace spojených národů, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany oznámí se ihned Radě bezpečnosti; nedotýkají se nikterak pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, pokud jde o to, aby kdykoli podle této Charty podnikla takovou akci, jakou považuje za nutnou k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.“168

Smysl a obsah ustanovení mezinárodního smluvního práva jsou někdy interpretovány různým způsobem, což je i případ článku 51 Charty OSN. Jeho úzká interpretace by v podstatě znamenala, že se stát či koalice států nesmí bránit do té doby, než se stane předmětem ozbrojeného útoku. Doslovná interpretace článku 51 již nicméně byla modifikována chováním členských států OSN. Byla akceptována širší interpretace, která zdůrazňuje odkaz článku 51 na přirozené právo (inherent right) v kontinuitě s tradicí šíře pojatého zvykového práva předvídavé sebeobrany.169 Tuto interpretaci potvrzuje i výše zmíněná zpráva Panelu eminentních osobností OSN k hrozbám, výzvám a změně z prosince 2004.170

Teoretici mezinárodního práva s odkazem na zvykové právo před vznikem Charty OSN podotýkají, že možnost použít sílu v souladu s článkem 51 se netýká pouze obrany proti ozbrojenému útoku na území státu či na jeho vojenské síly, nýbrž se vztahuje také na obranu národních příslušníků a majetku v zahraničí, hrozí-li jim bezprostřední nebezpečí. Tento aspekt je zvláště důležitý v souvislosti s akcemi teroristů, které se často zaměřují na cíle v zahraničí. Autoři zprávy Dánského institutu pro mezinárodní studia uvádějí příklady, kdy byly na základě tohoto práva ospravedlněny ozbrojené akce na záchranu občanů vystavených nebezpečí ve slabých státech (například akce Belgie v Kongu v roce 1960 či USA v Dominikánské republice v roce 1965) či akce na záchranu rukojmích v zajetí teroristů ve státech, které nebyly ochotny či schopny rukojmí vysvobodit nebo ochránit (například akce Izraele v Ugandě v roce 1976 či USA v Íránu v roce 1980).171 Právem na sebeobranu byly rovněž ospravedlněny ozbrojené akce jako odpověď na útoky proti občanům v zahraničí, s cílem odstrašit příslušné státy či teroristy volně operující v těchto státech od dalších útoků (například akce USA proti Libyi v roce 1986 nebo již dříve zmíněné zásahy proti Afghánistánu a Súdánu v roce 1998).172

Ačkoli kritéria nezbytnosti a proporčnosti z případu Caroline nejsou výslovně zmíněna v Chartě OSN, mezi experty na mezinárodní právo panuje konsensus v tom, že i v kontextu nového bezpečnostního prostředí zůstávají nadále relevantní jakožto součást mezinárodního zvykového práva.173 Národní bezpečnostní strategie USA argumentuje ve prospěch principu nezbytnosti v tom smyslu, že preemptivní akce může být vedena výlučně v odpovědi na specifickou hrozbu teroristů a tzv. darebáckých států vlastnících zbraně hromadného ničení.174 Síla může být oprávněně použita pouze v případě, že byly vyčerpány veškeré rozumné možnosti řešení situace mírovou cestou, po pozorném zvážení možných důsledků, tváří v tvář jasnému důkazu o hrozbě. Koncept bezprostřední hrozby však podle zástupců administrativy USA musí vzít v potaz možnosti současných zbraní, stejně jako i taktiku těch, kteří tyto zbraně mohou vlastnit.175

V rámci zvykového práva je k tématu preemptivní sebeobrany státu možné zmínit případ těsně po druhé světové válce, a to rozhodnutí Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v roce 1946 týkající se německé invaze do Dánska a Norska. Tribunál odmítl argumentaci Německa, že tato invaze byla aktem předvídavé sebeobrany, a dodal, že taková akce by byla legitimní pouze za splnění podmínek formulovaných v případu Caroline a za podmínky existence bezprostřední hrozby.176

V mezinárodním právu ve skutečnosti nenajdeme přesnou definici toho, co znamená, že hrozba je dostatečně bezprostřední, aby ospravedlnila preemptivní použití síly. Taková rigidní definice by ostatně ani nebyla možná. Ředitel Institutu mezinárodního práva a politiky na washingtonské Georgetown University Anthony Clark Arend v této souvislosti analyzoval chování a postoje států ve vztahu k preemptivní sebeobraně, a využil přitom ukázky debat v Radě bezpečnosti OSN k již zmíněné karibské krizi z roku 1962, k šestidenní válce z roku 1967 a izraelskému útoku na reaktor Osirak v Iráku z roku 1981.177 Arend argumentuje, že během diskusí ve všech třech případech, „ačkoli nebyl jasný konsensus v otázce podpory doktríny [preemptivní sebeobrany státu], nebyl ani jasný konsensus proti. … Zdá se, že doktrína postupně získávala větší podporu, [nicméně její příznivci] ve všech diskusích nadále toto právo omezili požadavky nezbytnosti a proporčnosti formulovanými v případu Caroline.“178

Státy mohou v souladu s mezinárodním právem použít vojenskou sílu ve válečném ohrožení, pokud jim hrozí vážné riziko pro jejich teritoriální integritu a politickou nezávislost, což je případ Izraele v tzv. šestidenní válce. Izraelskému zásahu v červnu 1967 předcházela řada kroků ze strany Egypta, které toto riziko signalizovaly. Egyptská vláda pod vedením prezidenta Gamála Násira v květnu 1967 vyhlásila pohotovostní stav pro své ozbrojené síly, posílila jejich počty v oblasti Sinaje a zablokovala Tiranskou úžinu pro izraelské loďstvo, což z pohledu Izraele bylo považováno za casus belli. Násir oznámil, že v případě války bude cílem Egypta zničení Izraele. Na svou stranu se mu přitom podařilo získat Sýrii, Jordánsko i Irák. Podle Michaela Walzera byl zásah Izraele „legitimní anticipací“, neboť případná agrese protistrany by vážně ohrozila jeho teritoriální integritu a politickou nezávislost. Dodává, že toto obecné pravidlo ponechává prostor pro posouzení okolností konkrétních případů, na rozdíl od striktně legalistického pojetí.179

Zatímco šestidenní válka z roku 1967 je označována za klasický příklad preemptivního použití síly vůči bezprostřední hrozbě, kontroverze ohledně slučitelnosti rozvolněnějšího „adaptovaného“ vymezení preempce s mezinárodním právem jsou patrné na příkladu izraelského leteckého útoku proti iráckému jadernému zařízení Osirak v roce 1981.

Zásah proti Osiraku je často citován jako příklad úspěšného použití preemptivní síly180, ve skutečnosti však nešlo o bezprostřední hrozbu v klasickém slova smyslu. Izraelští představitelé byli vedeni obavou, že by Irák mohl použít reaktor k výrobě obohaceného uranu pro svůj zbrojní program. Izraelský předseda vlády Menachem Begin sám připustil, že hrozba pro Izrael byla spíše pravděpodobná, než bezprostřední.181 Ačkoli Izrael svou akci veřejně obhajoval právem na sebeobranu, zásah byl odsouzen rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 487 z 19. června 1981, včetně hlasu Spojených států amerických. Rezoluce však nezmínila žádný trest pro Izrael za tuto akci. Po válce v Perském zálivu v letech 1990-1991 a odhalení iráckého jaderného programu inspektory OSN navíc převládlo v mezinárodním společenství uznání, že útok proti Osiraku byl oprávněný, ačkoli nezabránil dalšímu vývoji jaderného programu ze strany režimu Saddáma Husajna. Vzhledem k tomu, že se zásah Izraele uskutečnil dříve, než byl reaktor uveden do provozu, byla akce velmi omezená co do rozsahu a trvání a nenesla s sebou velké důsledky pro civilní obyvatelstvo.

Zásah v Osiraku byl – a nadále je – rozdílně vnímán i teoretiky mezinárodního práva. Zatímco někteří v této souvislosti poukazují na skutečnost, že i v novém bezpečnostním prostředí má sebeobrana státu jisté meze a že domněnka, že nepřátelský stát vyvíjí jaderný vojenský potenciál, není dostatečným důvodem pro nárokování práva na sebeobranu182, jiní legitimitu izraelské akce obhajují. Michael Walzer například argumentuje, že pokud by byl reaktor v Osiraku operativní, útok by poté ohrozil řadu civilistů žijících v okolí. Podle Walzera šlo tudíž při zvažování zásahu o otázku typu „teď nebo nikdy“, a to na rozdíl od americké operace v Iráku v roce 2003, která se odlišuje zejména svým rozsahem a jejíž legitimitu Walzer zpochybňuje.183 V další části se budeme blíže věnovat problematice vymezení bezprostřední přítomnosti hrozby v podmínkách nového bezpečnostního prostředí.

4.4. Asymetrické hrozby a faktor bezprostředního ohrožení

Terorismus a zbraně hromadného ničení představují hrozby, s jakými dostatečně nepočítala Charta OSN ani mezinárodní zvykové právo vztahující se na státní aktéry. Někteří právníci a analytici se domnívají, že kritérium nezbytnosti může být naplněno, aniž by útok bezprostředně hrozil, neboť význam časového faktoru se s použitím moderních sofistikovaných zbraní výrazně snížil. Jak konstatoval bývalý náměstek amerického ministra obrany pro politické záležitosti Walter B. Slocombe v administrativě Billa Clintona, právo na předvídavou sebeobranu z definice předpokládá právo jednat, je-li akce stále možná. Pokud by čekání na „bezprostřední okamžik“ znamenalo čekání do doby, kdy již není možné efektivně jednat, oběti nezůstává jiná alternativa, než být napaden. Při takové interpretaci by právo bylo iluzorní. Hlavním problémem konceptu preemptivní sebeobrany podle Waltera B. Slocombea není „nedostatek právní legitimity, nýbrž otázka jeho operační proveditelnosti“.184

I v rámci myšlenkové tradice spravedlivé války nemá faktor bezprostřední hrozby takovou důležitost, aby bez něj nemohlo být naplněno kritérium nezbytnosti ospravedlňující použití síly ze strany státu. Jak jsme viděli ve druhé kapitole při rozboru učení jednotlivých myslitelů, v rámci tradice spravedlivé války byla při stanovení pravidel použití síly brána v potaz řada faktorů. Kritérium bezprostřední hrozby bylo aplikováno v případě individuální sebeobrany v kontextu funkční vlády, zatímco kritérium nezbytnosti neboli potřeba vyčerpat veškeré rozumné alternativy k použití síly v případě sebeobrany jednotlivce i státu.

Francisco de Vitoria, který jako jeden z prvních teoreticky analyzoval téma preemptivní sebeobrany státu, nezmínil výslovně kritérium časové blízkosti hrozby. Hugo Grotius i Samuel Pufendorf zdůraznili nutnost bezprostředního ohrožení v případě individuální sebeobrany, nikoli však v případě obrany státu, kdy explicitně uvedli potřebu být si jist o špatném úmyslu protivníka, jeho dostatečných prostředcích k zahájení agrese a mít informace o aktivní přípravě útoku. Analýza historického kontextu formulování kritérií spravedlivé sebeobrany státu odhalila, že jedinečný význam, který je v současnosti připisován kritériu bezprostřední přítomnosti hrozby, představuje změnu paradigmatu a znamená určitý odklon od tradice, v jejímž rámci bylo kritérium formulováno. Požadavek bezprostředního ohrožení pro možnost použít sílu při sebeobraně státu formuloval za specifických okolností až Daniel Webster v případu Caroline, jak jsme viděli výše.

Současní autoři John Yoo a Michael Walzer argumentují, že hranice mezi legitimním a nelegitimním prvním úderem není odvozena od bezprostředního útoku, nýbrž od kvalifikace dostatečně závažné hrozby.185 Toto záměrně vágní vymezení podle Michaela Walzera zahrnuje tři aspekty: „očividný úmysl uškodit, určitý stupeň aktivní přípravy, který tento úmysl činí jasným nebezpečím, a obecně situace, v níž čekání či jiné – nevojenské – možnosti postupu značně znásobují riziko“.186 Michael Walzer tato kritéria porovnává s podmínkami švýcarského diplomata z osmnáctého století Emericha de Vattela, který se již za určitých okolností přiklonil k možnosti preventivní války. Na rozdíl od znamení dravosti a ambice z minulosti Walzer vyžaduje důkazy o aktuálním úmyslu škodit. Na rozdíl od pouhé koncentrace moci ze strany potenciálního protivníka klade důraz na znamení aktivní přípravy války. Současně podle něj musí být zjevné, že se riziko hrozby zvyšuje. Zatímco preventivní válka se vztahuje k budoucnosti a vymezení spravedlivé sebeobrany v pojetí Daniela Webstera k bezprostřednímu okamžiku, podle Michaela Walzera je třeba zaměřit pozornost na přítomnost. Časové rozpětí, ve kterém je možné legitimně zasáhnout, podle něj nelze přesně specifikovat: jedná se o dobu, „kdy lze ještě učinit volbu“.187

Walzer rovněž upozorňuje, že tradiční interpretace preventivní války nebrala v potaz vliv zbraní hromadného ničení a možnosti omezené reakce na odpověď, je-li agresor tento typ zbraní připraven použít. Ve své knize Debatování o válce(Arguing about War) z roku 2004 Walzer uzavírá, že se zřejmě „propast mezi preempcí a prevencí nyní zúžila natolik, že je mezi nimi malý rozdíl ve strategickém ohledu (a tudíž i v morálním ohledu)“.188

Obtíže plynou také ze skutečnosti, že teroristické útoky na sebe často navazují, a nejsou proto posuzovány jednotlivě. Pokud teroristé soustavně útočí, otázka bezprostřední povahy ohrožení není kladena při každé jednotlivé akci. Obsah kritérií nezbytnosti a proporčnosti tudíž musí být v protiteroristické kampani zkoumán v nových dimenzích: Jak efektivní je kampaň pro odstrašení dalších útoků? Kdy je vhodné ji ukončit? Jaké jsou možné důsledky použití, respektive nepoužití síly?

Je zřejmé, že příčinou sporů není samotná možnost použití preemptivní vojenské síly proti hrozbě, jako spíše to, co tuto hrozbu konstituuje. Hlavním dilematem v této souvislosti je otázka, jak rozvinout obecná pravidla, aby umožnila použití síly za určitých okolností, a ne za jiných.189 Implementace pravidel mezinárodního práva je často ve své povaze selektivní a, jak poznamenává profesor mezinárodních vztahů z univerzity v Oxfordu Adam Roberts, „vede nevyhnutelně k obviněním z dvojích standardů“.190

Z čistě právního hlediska však stát či koalice států v současnosti nemohou zahájit vojenskou operaci v situaci, kdy hrozba není bezprostřední, a jednalo by se o preventivní použití síly. Preventivní zásah je v souladu s principy mezinárodního práva oprávněný pouze za předpokladu, že je autorizován Radou bezpečnosti OSN, a to po zvážení výše zmíněných kritérií použití síly. Podle autorů zprávy Dánského institutu pro mezinárodní studia z roku 2005 jsou relevantními faktory v tomto ohledu zejména „charakter, zdroj, závažnost a blízkost hrozby“.191 Důležité jsou spolehlivé informace o povaze hrozby a komplexnější politické faktory, jako jsou předchozí chování režimu či skupiny, která je zdrojem ohrožení atd.

Rada bezpečnosti OSN může autorizovat preventivní vojenskou akci zejména v případě hrozeb ze strany mezinárodních teroristických skupin a států vlastnících zbraně hromadného ničení. Zatímco hrozby ze strany států mohou být vnímány jako reálnější, preventivní akce vedené proti nim jsou problematičtější než proti teroristickým organizacím, kdy se zpravidla zaměřují na konkrétní omezené cíle na území států, které nejsou ochotné či schopné zabránit působení teroristů na svém území. Ačkoli má Rada bezpečnosti OSN mandát k vedení preventivní vojenské akce, je zřejmé, že v řadě případů se – například kvůli vetu jednoho ze stálých členů – nemusí k takové akci odhodlat. Existují v takovém případě politické a morální důvody pro to, aby určitý stát použil sílu, cítí-li se ohrožen, ačkoli to v současnosti mezinárodní právo nepřipouští? Může být preventivní zásah v určitých výjimečných podmínkách legitimní, ač nelegální?

V další kapitole se zaměříme na tyto a další otázky v duchu politicko-filosofické tradice spravedlivé války.

5. VÝZVY PLYNOUCÍ Z APLIKACE KRITÉRIÍ V SOUČASNÝCH PODMÍNKÁCH

Učení o spravedlivé válce je živou tradicí, která vždy reagovala na politický i technologický vývoj a nové aspekty bezpečnostního prostředí. V intencích této tradice je možné promýšlet otázku legitimní sebeobrany státu i v současných podmínkách, kdy hlavní nebezpečí již nepředstavuje hrozba konvenčního útoku ze strany jiného státu, nýbrž obtížně předvídatelné asymetrické hrozby typu teroristického útoku. Komplikujícím faktorem je skutečnost, že teroristické organizace bývají podporované některými státy, což působí obtíže při určení odpovědnosti za útoky (zejména při rozhodování, existují-li dostatečné důkazy o podílu státní moci na útocích) a při volbě adekvátní odpovědi.192

Právem na sebeobranu Spojené státy americké po 11. září odůvodnily zahájení operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom) v Afghánistánu. Teroristické útoky z 11. září vedené nestátním aktérem – Al Kajdou – byly ze strany USA, za široké podpory ostatních států, označeny za ozbrojený útok ospravedlňující zásah proti státu, který teroristům poskytoval útočiště. Vzhledem k propojení afghánského režimu Talibanu s teroristickou organizací Al Kajda bylo odstranění Talibanu považováno za součást nutné a proporční sebeobrany. Svržení režimu nebylo fakticky zpochybňováno, čemuž napomohla i skutečnost, že Taliban nebyl uznán jako legitimní afghánská vláda a byl mezinárodním společenstvím izolován.

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1368 a 1373 přijaté 12. a 28. září 2001 vyzvaly členské státy k vykořenění terorismu, v duchu principů Charty OSN, a potvrdily právo použít sílu v sebeobraně proti teroristickým akcím, respektive útokům teroristů i bez zapojení státu. NATO poprvé za svou existenci invokovalo článek 5 a řada států podpořila USA v protiteroristické kampani v rámci kolektivní sebeobrany. Dalším milníkem v tomto směru bylo přijetí rezoluce č. 1540 z 28. dubna 2004, jejímž cílem je mj. zabránit šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů od států směrem k nestátním aktérům, tj. zejména teroristickým organizacím.

Z výše uvedeného je patrné, že principy mezinárodního práva jsou aplikovány i na konkrétní případy související s asymetrickými hrozbami. Právem na sebeobranu byly ospravedlňovány některé zásahy proti státům sponzorujícím teroristy již před útoky z 11. září. Jedním z takových případů byly letecké útoky Spojených států proti cílům v Libyi v dubnu 1986, v odpovědi na teroristický bombový útok na diskotéce v Berlíně, při kterém přišel o život jeden americký voják a řada dalších byla zraněna. USA vnímaly útok na diskotéce jako součást kampaně vedené libyjským vůdcem M. Kaddáfím. Reakci Spojených států odmítla jako disproporční většina členských států Rady bezpečnosti OSN. Díky vetu USA, Velké Británie a Francie nicméně akce nebyla odsouzena.193 Podporu Rady bezpečnosti (s výjimkou Čínské lidové republiky) naopak získal raketový útok Spojených států proti sídlu iráckých zpravodajských služeb v Bagdádu v červnu 1993. Jednalo se o reakci na plánovaný teroristický atentát na bývalého prezidenta George H. W. Bushe, který se nepodařilo zrealizovat. Dalším z příkladů je americký zásah proti výcvikovým táborům teroristů v Afghánistánu a Súdánu v roce 1998, o kterém jsem se již zmínila dříve v textu.

V návaznosti na události z 11. září je akceptováno širší vymezení práva na použití síly při sebeobraně proti státům poskytujícím útočiště teroristům, kteří jsou zodpovědni za útok proti jinému státu. Zatímco v dřívějších případech bylo vyžadováno podstatné zapojení státu do plánování či provedení útoku teroristů na jiný stát, v současných podmínkách ospravedlňuje použití síly proti danému státu již tolerování působení teroristů na území tohoto státu, bez nutnosti jeho jasné podpory teroristickým aktivitám.194

Nyní se zaměříme na výzvy plynoucí z aplikace tradičních podmínek spravedlivé sebeobrany státu v novém bezpečnostním prostředí. Klíčovou otázkou je, zda lze v duchu tradice spravedlivé války ospravedlnit použití síly v situaci, kdy ještě bezprostředně nehrozí agrese a nemáme jistotu o době a místu útoku protivníka, jak naznačuje „adaptované pojetí“ preemptivní sebeobrany státu v Národní bezpečnostní strategii USA z roku 2002.

5.1. Tři tomistické podmínky v době asymetrických hrozeb

Klasická ad bellum kritéria spravedlivé války teoreticky rozpracoval svatý Tomáš Akvinský a v návaznosti na něj i moderní filosofové a právníci zejména v období od šestnáctého do osmnáctého století. Tři kritéria – autorita vládce, z jehož rozkazu se válka vede, spravedlivá příčina a správný úmysl – nejsou statickými podmínkami, nýbrž jsou v duchu tradiční politické teorie aplikovatelné i ve změněném bezpečnostním prostředí. Vyžadují však určité „osvěžení“.195

5.1.1 Kompetentní autorita – OSN jako nový faktor?

První z klasických tomistických podmínek spravedlivé války implikuje, že ozbrojená síla může být použita výhradně suverénní autoritou, jež má odpovědnost za ochranu pořádku, spravedlnosti a míru daného společenství. Středověcí myslitelé kladli důraz zejména na odpovědnost autority za obecné dobro politického společenství s vědomím, že vládní moc existuje „z milosti Boží“. V době novověku postupně převládlo vestfálské pojetí státu, zdůrazňující suverénní vládu nad určitým územím a jeho obyvateli za předpokladu, že je stát formálně uznán dalšími státy mezinárodního společenství. Toto sekulární pojetí se stalo základem systému mezinárodního práva OSN. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, Charta OSN omezila právo státu použít sílu výlučně na případ sebeobrany před agresí a Radě bezpečnosti OSN vyhradila za určitých podmínek právo autorizovat i preventivní použití síly. „Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.“196 Pokud nevojenská opatření podle článku 41 nejsou dostačující k udržení míru, Rada bezpečnosti „může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Takové akce mohou zahrnovat demonstrace, blokádu a jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů Organizace spojených národů.“197

Po druhé světové válce někteří teoretici začali obhajovat názor, že v takzvaném post-vestfálském období bude důraz na národní suverenitu postupně omezen a větší roli v mezinárodních vztazích začne hrát systém OSN a regionální organizace. Někteří z nich začali prosazovat názor, že pouze Rada bezpečnosti OSN má morální pravomoc k legitimnímu použití ozbrojené síly. Tímto tvrzením de facto zpřísnili i mezinárodně-právní rámec daný Chartou OSN, která za určitých podmínek umožňuje státům či koalicím států použití síly v sebeobraně. Argumentace ve prospěch výlučné autority OSN v této oblasti rovněž přehlíží klíčový aspekt závislosti OSN na životaschopnosti jednotlivých států, které celý systém tvoří.

Vymezení odpovědnosti Rady bezpečnosti OSN za udržení míru a pořádku je ve skutečnosti problematické v normativní i praktické rovině. Rada bezpečnosti je odpovědná vůči principům, na jejichž základě může rozhodnout o zahájení určité vojenské akce, současně je však odpovědná vůči svým členským státům. Má sice pravomoc bránit mezinárodní mír a bezpečnost, ale za tímto účelem nemá na rozdíl od státu k dispozici jasný systém velení a řízení. Do značné míry je závislá na politické vůli států účastnit se či neúčastnit se určité vojenské operace a vyčlenit pro ni své síly. Obecně lze říci, že OSN nedisponuje všemi atributy nutnými k efektivnímu jednání při řešení krizí, které mohou narušit mezinárodní mír a pořádek. James Turner Johnson uvádí tři klíčové atributy: soudržnost, která by zajistila určitou kontinuitu politik a rozhodování; suverenitu v pojetí Francisca de Vitorii jakožto moci prosadit a bránit vlastní práva; a konečně efektivní velitelskou strukturu pro vojenské síly nasazené v boji.198 Johnson dodává, že „bez suverénní autority není žádná entita schopná posoudit spravedlivou příčinu k použití síly a na jejím základě vést vojenskou akci, což oslabuje pozitivně-právní definici spravedlivé příčiny, v jejímž rámci jsou určité kompetence k použití síly vyhrazeny Radě bezpečnosti OSN a odepřeny státům či koalicím států“.199

Fungování OSN v praxi odhalilo limity této organizace při reakcích na nejrůznější krize a při vynucování práva. Omezená pružnost reakce OSN je daná i samotným fungováním Rady bezpečnosti, kdy jednotlivé země v praxi spíše sledují své vlastní zájmy a kdy veto jednoho z jejích stálých členů může tento orgán zcela paralyzovat. K takové situaci v dějinách v řadě případů došlo, a to zejména v době studené války, kdy nebylo možné dostát poslání této instituce v souladu s Chartou OSN.200 Členové Rady bezpečnosti se kvůli rozdílným národním zájmům nemusejí shodnout na použití síly v případě, kdy existuje jasné ohrožení pro mezinárodní mír a bezpečnost, nebo se nemusejí rozhodnout pro použití síly z důvodu, že žádný z nich nemá zájem tak učinit. Zatímco kosovský konflikt z roku 1999 je příkladem první situace, genocida ve Rwandě z roku 1994 ilustruje druhý příklad.

Na základě těchto důvodů a praktických zkušeností většina teoretiků uvažujících v linii učení o spravedlivé válce v období po pádu železné opony dospěla k názoru, že za účelem naplnění klasického kritéria „suverénní autority“ je v současných podmínkách žádoucí usilovat o širší legitimizaci v případě použití ozbrojené síly, že však mandát Rady bezpečnosti OSN není jakýmsi morálním imperativem, ačkoli je z hlediska mezinárodního práva nutný pro autorizaci preventivního použití vojenské síly, jak jsem přiblížila v předchozí kapitole. Obecně je takový mandát považován za žádoucí pro širší legitimizaci vojenské akce.201 Většina autorů současně dodává, že v případě legitimizace použití síly regionálními organizacemi, jako je zejména Severoatlantická aliance, je klíčovým faktorem nejen sdílení společných zájmů jednotlivých států, ale i shoda na společných hodnotách, které jsou ve hře.202

Na podporu této argumentace lze uvést zvykové právo, které souběžně s pozitivním mezinárodním právem reflektuje pravomoci a odpovědnosti států. Tyto disponují jednak kompetentní autoritou k formulaci politik a rozhodování o oprávněném použití síly, jednak systémem velení sil. Některé pravomoci svěřené OSN přitom byly po skončení studené války rozšířeny i na individuální státy či koalice států, a to na základě nejrůznějších zdůvodnění. Koaliční operace v Perském zálivu v letech 1990-1991 byla pečlivě definována tak, aby vyhovovala vymezení daném článkem 51 Charty, na jehož základě má stát nebo skupina států pravomoc kolektivně odpovědět v sebeobraně na ozbrojený útok (v tomto případě na agresi Iráku vůči Kuvajtu). Ačkoli akce na základě článku 51 nevyžaduje mandát Rady bezpečnosti OSN, koalice států o něj v tomto případě usilovala a získala ho. Jiným případem je operace v Somálsku v letech 1992-1993, kdy ozbrojené síly Spojených států zůstaly podřízeny domácí velící struktuře navzdory tomu, že akce byla vedena pod hlavičkou OSN. V případě operace v Bosně a Hercegovině v polovině devadesátých let vedené pod mandátem OSN byla autorita k použití síly delegována na NATO. Alianční operaci SFOR v prosinci 2004 převzala Evropská unie, a to na základě mechanismu „Berlín plus“, tj. s využitím prostředků a kapacit NATO.

Konečně dalším příkladem je vojenská intervence NATO v Kosovu v roce 1999, jejímž cílem bylo zastavit etnické čistky ze strany režimu Slobodana Miloševiče. Tato akce Severoatlantické aliance nezískala mandát OSN kvůli nesouhlasu Ruské federace.

Vývoj situace demonstrovaný výše zmíněnými příklady byl podle Jamese Turnera Johnsona významný jak v politické, tak morální rovině. V politické rovině bylo z hlediska legitimizace akce důležité zapojení více států v rámci regionální organizace, v morální rovině bylo klíčové „(1) uznání konceptu spravedlivé příčiny pro použití vojenské síly nad rámec úzce vymezeného práva na sebeobranu, (2) rozšíření tohoto konceptu na regionální uskupení států“.203

Michael Ignatieff se ve své knize Menší zlo (The Lesser Evil)204 zamýšlí nad tím, jak v demokratickém režimu kontrolovat použití preemptivní síly, jak určit, kdy jde o oprávněnou akci, a kdo má takovou akci autorizovat na mezinárodní úrovni. Poukazuje na fakt, že v důsledku boje proti mezinárodnímu terorismu došlo v průběhu uplynulých desetiletí k posílení pravomocí exekutivy na úkor legislativní kontroly moci. Preemptivní zásah je obtížně „kontrolovatelný“, protože jeho zdůvodnění je často spekulativní, založené na zpravodajských informacích, jejichž věrohodnost mohou zákonodárci a voliči jen stěží ověřit. Preemptivní síla podle Michaela Ignatieffa může být ospravedlněna jako menší zlo jen v případě, že casus belli je podpořen jasnými důkazy, které mohou přesvědčit svobodné občany.205 Současně nicméně upozorňuje, že fakta týkající se bezpečnostních hrozeb nebudou v konkrétních případech nikdy zcela zřejmá a že občané se budou zdráhat souhlasit s vojenským zásahem, jehož cílem by například bylo zabránit přesunu zbraní hromadného ničení ze strany států do rukou teroristických skupin. Michael Ignatieff rovněž konstatuje, že státy se jen sotva vzdají svého práva na sebeobranu ve prospěch „výboru jiných států“, které tvoří například Radu bezpečnosti OSN.206

Z výše uvedeného je patrné určité napětí, kdy mandát Rady bezpečnosti OSN je pro preemptivní použití síly (v adaptovaném vymezení uvedeném v Národní bezpečnostní strategii z roku 2002) v praxi obtížně prosaditelný, na druhé straně však unilaterální postup v tomto směru vyvolává ostrou reakci mezinárodního společenství a obavy z narušení mezinárodního pořádku, vytvoření určitého precedentu do budoucna a jeho možného zneužití některými státy pro prosazování svých vlastních zájmů. Na toto riziko upozorňuje i Zpráva Panelu eminentních osobností OSN k hrozbám, výzvám a změně z prosince 2004, podle níž nelze legitimizovat unilaterální akci proti hrozbě, která není bezprostřední. Povolení takové možnosti jednomu státu by podle této zprávy znamenalo umožnit jednat tímto způsobem všem státům.207

V rovině mezinárodního práva zjevně taková možnost nebude připuštěna. Nelze však vyloučit, že určitý stát či koalice států se ve výjimečném případě rozhodnou použít sílu v sebeobraně v reakci na závažnou hrozbu, která nicméně není z časového hlediska bezprostřední (a nejedná se tudíž o postup dle článku 51 Charty OSN). V takovém případě bude stát či koalice států usilovat alespoň o určitou legitimizaci akce, a to na základě zohlednění více kritérií morální a politické povahy.

5.1.2 Spravedlivá příčina aneb moderní koncept sebeobrany státu

Řadu otázek vyvolává i to, jakým způsobem v současném bezpečnostním prostředí vyložit kritérium spravedlivé příčiny použití síly. Spravedlivá příčina byla v klasické tradici vnímána jako obrana proti agresi, napravení určitého špatného pořádku věcí či potrestání zla. Vojenská akce mohla být autorizována pouze veřejnou autoritou pro veřejné účely s tím, že jejím cílem je ochrana obyvatel a obnovení míru a pořádku ve společnosti. Spravedlivá válka byla postavena do kontrastu ke „svaté válce“ a současně byla omezena pravidly vedení boje, tj. jus in bello. Francisco de Vitoria a Hugo Grotius ve svém učení zcela vyloučili náboženskou argumentaci v této oblasti. V době po uzavření Vestfálského míru válka začala být vnímána jako prostředek řešení sporů mezi dvěma suverény, kteří neuznávají žádného vyššího soudce či arbitra. Až totální války dvacátého století zpochybnily legitimitu širokého výkladu „státních zájmů“ s výsledkem, že sebeobrana státu proti agresi zůstala primárním významem spravedlivé příčiny a druhé dvě zmíněné příčiny z velké části ztratily relevanci.208

Tento vývoj má své paralely v mezinárodním právu – koncept sebeobrany státu proti agresi je v základu článků 2 a 51 Charty Spojených národů. Dvě zmíněné klasické příčiny použití síly nicméně byly určitým způsobem absorbovány do moderního konceptu sebeobrany státu. Odvetné použití vojenské síly, které by v klasickém pojetí bylo označeno za potrestání zla, je v současnosti vnímáno jako akt sebeobrany. Použití síly proti Iráku okupujícímu Kuvajt ve válce v Perském zálivu by v klasickém pojetí mohlo být označeno za napravení špatného pořádku věcí, respektive obnovení status quo ex ante. Jazykem současného mezinárodního práva se však jednalo o sebeobranu proti ozbrojenému útoku. Jiným příkladem může být válka o Falklandské ostrovy v roce 1982, kterou Argentina i Spojené království charakterizovaly jako obrannou, i když obě strany vnímaly jako klíčové znovuzískání území, které podle nich bylo neoprávněně zabráno druhou stranou.209

Obecně lze říci, že tendence omezit spravedlivou příčinu použití síly pouze na sebeobranu státu měla řadu nechtěných důsledků, mimo jiné rozšíření konceptu sebeobrany o další kategorie. Myšlenková východiska při hodnocení použití síly zůstávají stejná, ale mění se slovník, protože první použití síly v konfliktu je – na rozdíl od druhého použití – v současnosti „morálně podezřelé“.210

Navzdory tendenci zúžit právní rámec pro použití síly ze strany států výhradně na oblast sebeobrany proti ozbrojenému útoku zůstává klasický koncept spravedlivé příčiny na mezinárodním poli určitým způsobem zachován. Konkrétně se jedná o pravomoc Rady bezpečnosti OSN intervenčně zasáhnout prostřednictvím peacekeepingových operací a při reakci na hrozby mezinárodnímu míru a bezpečnosti, která je vymezena v kapitole VII Charty OSN. Organizace spojených národů tak není vázána pravidlem „žádné první použití síly“ v reakci na tyto hrozby.

Při úvaze o kritériu spravedlivé příčiny k vedení boje v současných podmínkách je třeba zohlednit faktor hodnocení režimu. Když byla v době středověku posuzována otázka, zda v určitém případě existuje legitimní důvod k použití vojenské síly a zda byly vyčerpány rozumné mírové alternativy řešení sporu, vycházelo se z předpokladu, že všechny režimy jsou v této morální analýze na stejné úrovni. Klíčovou otázkou je, jak vymezit kritérium spravedlivé příčiny v současných podmínkách, kdy tzv. darebácké státy usilují o zbraně hromadného ničení a mají vazby na mezinárodní teroristické skupiny. Lze v takové situaci ospravedlnit preemptivní vojenskou akci v „adaptovaném pojetí“, tj. v situaci, kdy přetrvává naše nejistota o tom, zda se skutečně připravuje určitý útok ze strany protivníka? Jakou roli hraje v těchto úvahách faktor režimu? Lze říci, že vlastnění zbraní hromadného ničení v rukou určitých aktérů již znamená agresi, respektive přípravu agrese?211

Je zjevné, že zbraně hromadného ničení nepředstavují hrozbu, disponují-li jimi stabilní státy, které dodržují své mezinárodně-právní závazky. Mezinárodní právo obecně nezakazuje vlastnění tohoto typu zbraní, ačkoli většina států je smluvní stranou úmluv o zákazu biologických a chemických zbraní a úmluvy zakazující šíření jaderných zbraní. Co se týče jaderných zbraní, některé státy je vlastní v souladu s právem – jedná se o pět smluvních stran režimu nešíření tohoto typu zbraní NPT (The Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons), a to Spojené státy americké, Rusko, Čínu, Spojené království a Francii. Jaderné schopnosti dále vyvinuly státy, které nejsou smluvními stranami NPT, jako jsou zejména Indie, Pákistán a Izrael. Rada bezpečnosti OSN v rezoluci č. 1540 z roku 2004 uvedla, že „šíření jaderných, chemických a biologických zbraní představuje hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti“212 a přijala určitá opatření, aby zabránila šíření těchto zbraní do rukou nestátních aktérů. Klíčovou otázkou nicméně není samotný fakt existence tohoto typu zbraní, jako spíše skutečnost, v rukou jakého režimu se nacházejí.213

Vývoj jaderného programu a balistických raket je problematický u států, které opakovaně vyhrožovaly použitím takových zbraní a které dlouhodobě porušují své mezinárodní závazky a dohody. Faktor režimu má vypovídací hodnotu v morální a politické analýze okolností, za jakých můžeme hovořit o spravedlivé příčině použití ozbrojené síly. Suverenita státu zůstává základem politicko-filosofických úvah i principů mezinárodního práva. Princip suverenity v post-vestfálském pojetí státu však zahrnuje i potřebu dodržovat určitá pravidla a mezinárodní normy. Teoretici spravedlivé války podotýkají, že suverenita není nedotknutelná, zvláště v situaci, kdy veřejné autority určitých darebáckých států porušují práva vlastních občanů a mohou hrozbou či použitím zbraní hromadného ničení narušit mezinárodní mír a pořádek.214

Tyto otázky vyvstávají rovněž na pozadí diskusí o tom, zda lze odpověď mezinárodního společenství vůči teroristickým organizacím po útocích z 11. září označit za válku. Někteří kritici podotýkají, že sítě typu Al Kajda nejsou státy a že pouze státní útvary mohou být účastníky válečného konfliktu. George Weigel zdůrazňuje přínos tradice spravedlivé války pro omezení legitimního použití ozbrojené síly na mezinárodní aktéry uznané mezinárodním pozitivním a zvykovým právem. Klasické rozlišení mezi bellum a duellum bylo v rámci mezinárodního práva konkretizováno. Toto rozlišení podle Weigela zůstává nadále platné, a to i když uznáme, že Al Kajda a podobné sítě fungují jako státy, ačkoli postrádají určité atributy a vnější znaky suverenity.215 Teroristické organizace jsou legitimním vojenským terčem jak na základě normativně-politické argumentace, tak i ustanovení mezinárodního práva rozpracovaných zejména v návaznosti na události z 11. září.

V průběhu devadesátých let dvacátého století řada autorů rovněž upozornila na to, že kritérium spravedlivé příčiny umožňuje i použití ozbrojené síly na pomoc obyvatelstvu utlačovanému vlastní vládou, která masově porušuje lidská práva. V takovém případě se jedná o zásah do záležitostí suverénního státu z humanitárních důvodů, za určitých jasně vymezených podmínek.216 Důraz na sebeobranu státu jakožto jediný legitimní cíl použití ozbrojené síly je mj. důvodem toho, že i určité intervence s humanitárním podtextem byly označeny jako akt sebeobrany.

Profesorka z London School of Economics Mary Kaldor v této souvislosti upozorňuje na postupné stírání rozdílu mezi interním a externím, mezi státy a nestátními aktéry, a v posledku pak mezi agresí a humanitární katastrofou. Jako příklad uvádí válku v Bosně a Hercegovině, kdy stoupenci mezinárodního zásahu zdůrazňovali, že jde o agresi Srbska a Chorvatska proti Bosně, zatímco odpůrci zásahu tvrdili, že se jedná o občanskou válku mezi Srby, Chorvaty a bosenskými muslimy.217 V kontrastu k tématu zajištění bezpečnosti státu pak řada teoretiků obhajuje zajištění bezpečnosti jednotlivců neboli koncept „human security“.218 Tito autoři vnímají agresi především jako masové porušování lidských práv. Zatímco téma humanitární intervence v tradičním učení o použití síly ze strany státu nebylo příliš rozpracováno a bylo vnímáno spíše jako výjimka, v současnosti mu začalo být věnováno více pozornosti. Autoři Zprávy Panelu eminentních osobností OSN k hrozbám, výzvám a změně z prosince 2004219 zmiňují tento koncept jako součást „odpovědnosti chránit“.

Závěrem této kapitoly lze ještě zmínit požadavek komparativní spravedlnosti, který je podle profesora z Georgetown University Anthonyho Clarka Arenda součástí kritéria spravedlivé příčiny.220. Tento požadavek podle něj implikuje, že zatímco všechny strany sporu mohou vstoupit do konfliktu na základě spravedlivé příčiny, ne všechny tyto příčiny ospravedlňují použití síly. Lze například tvrdit, že některé teroristické skupiny tradičního typu mohou legitimně usilovat o změnu statu quo. Jejich metody prosazování těchto cílů, zejména útoky na civilisty a braní rukojmích do zajetí, jsou však zcela nepřípustné.221

(Dokončení příště.)

Abstrakt

Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických ze září 2002 se poprvé explicitně zmínila o konceptu preemptivní sebeobrany státu. Uvedení tohoto konceptu v Národní bezpečnostní strategii vyvolalo diskuse o možnostech a omezeních použití síly v politické, morální i právní rovině. Toto téma začalo být nově promýšleno také v duchu tradice spravedlivé války, v jejímž rámci byla formulována kritéria legitimní sebeobrany státu. Pro klasické myslitele nebyla klíčovým tématem otázka prvního versus druhého použití síly, nýbrž kritérium spravedlivé příčiny vstupu do války. Toto vnímání se změnilo od doby Huga Grotia a počátků mezinárodního práva. V perspektivě tradice spravedlivé války je v současnosti vhodnější hovořit o kritériích „oprávněného prvního použití síly“. Klíčovou otázkou zůstává, za jakých okolností může stát či koalice států použít sílu v podmínkách, kdy jsme konfrontováni například s teroristy usilujícími o zbraně hromadného ničení. Problematickým aspektem diskuse o konceptu preemptivní sebeobrany v podmínkách asymetrických hrozeb není pouze stanovení a vymezení kritérií, za nichž lze použití síly legitimizovat, nýbrž také praktická aplikace těchto kritérií a operační proveditelnost určitého zásahu.

Summary

With the publication of its National Security Strategy in September 2002, the United States presented the concept of preemption as part of official policy. Introduction of this concept in National Security Strategy has prompted a global debate on possibilities and limitations of the state’s use of force in political, moral, and legal terms. The issue also has been rethought within the spirit of the just war tradition which has to some extent influenced the evolution of international law in this area. Medieval thinkers of the just war tradition have not regarded the issue of the first versus second use of force as a key topic, but rather the criterion of just cause to launch a war. Perception has changed since the era of Hugo Grotius and the beginnings of international law. In the perspective of the just war tradition, it is more appropriate to speak about criteria of „justified first use of force“. The key question remains, under which circumstances can a state or coalition of states use force in confrontation with terrorists seeking weapons of mass destruction. Apart from the formulation of criteria of justified first use of force in asymmetical warfare, another important issue is the application of these criteria in specific cases and operational applicability of an attack based on available inteligence.

Poznámky:

* Text je doktorandskou prací Mgr. Ivony Holé z června roku 2008 na katedře politologie FSV UK.

• 1. Zvykové právo jako nezávislý zdroj práva v rámci systému Charty OSN potvrdil mezinárodní soud ICJ (International Court of Justice) v rámci případu Nikaragua v roce 1986 s tím, že Charta OSN nereguluje přímo všechny aspekty zvykového práva.

  2. Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora, Informační centrum OSN, Praha, 2002, s. 9.

  3. Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora, op. cit., s. 9.

  4. Viz Christine Gray, International Law, op. cit., s. 599–600; Istvan Pogany, op. cit., s. 415–417, John Yoo, op. cit., s. 571; Walter B. Slocombe, op. cit., s. 121; Anthony C. Arend, op. cit., s. 92–93, Abraham D. Sofaer, op. cit., s. 212–213; Bruno Simma, „NATO, the UN and the Use of Force: Legal Aspects“, European Journal of International Law, roč. 10, č. 1, 2003, s. 2–5.

  5. A More Secured World: Our Shared Responsibility, op. cit., čl. 188, s. 54.

  6. New Threats and the Use of Force, op. cit., s. 58.

1. Ibid.

   1. Viz Christine Gray, op. cit., s. 600. Srov. též Abraham D. Sofaer, op. cit., s. 220.

   2. The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 15–16. Viz též Walter B. Slocombe, op. cit., s. 124.

   3. Srov. The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 15; Alan Averyt, The Use of Force, Legitimacy, and the U.N. Charter, op. cit., s. 2 (13. leden 2003); Walter B. Slocombe, op. cit., s. 125.

   4. Srov. Mark Totten, op. cit, s. 124.

   5. Anthony C. Arend, op. cit., s. 94. Srov. též Paul Schulte, „Rogue regimes, WMD and hyper-terrorism“, in Charles Reed, David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 149–151.

   6. Anthony C. Arend, op. cit, s. 94–96.

   7. Michael Walzer, Just and Unjust Wars, op. cit., s. 85.

   8. Lawrence F. Kaplan a William Kristol (op. cit., s. 89) označují tento příklad za „ukázkový příklad preemptivní akce“. Podobným způsobem argumentuje i M. Elaine Bunn, op. cit., s. 2.

   9. Viz Istvan Pogany, op. cit., s. 414. Viz též Alan Averyt, op. cit., s. 1.

   10. Istvan Pogany, op. cit., s. 416. Viz též Christine Gray, op. cit., s. 601; Anthony C. Arend, op. cit., s. 95

   11. Michael Walzer, Arguing About War, op. cit., s. 148–168. Walzer dodává, že změna režimu nikdy nemůže být ospravedlněním pro válku, může být maximálně nepřímým důsledkem spravedlivé války

   12. Walter B. Slocombe, op. cit., s. 125.

   13. Michael Walzer, Just and Unjust Wars, op. cit, s. 81; John Yoo, op. cit., s. 572.

   14. Michael Walzer, Just and Unjust Wars, op. cit, s. 81. Srov. též Michael N. Schmitt, op. cit., s. 65.

   15. Ibid., s. 81

   16. Michael Walzer, Arguing about War, op. cit., s. 147.

   17. Srov. Henry Kissinger, „Preemptive Strike on Iraq to Improve Peace Prospects“, The Sunday Times, 11. srpen 2002, s. 2; Madelaine K. Albright, „Bridges, Bombs, or Bluster?“, Foreign Affairs, roč. 82, č. 5, září/říjen 2003, s. 18; Anthony C. Arend, op. cit., s. 102; Christine Gray, op. cit., s. 601.

   18. Adam Roberts, „Intervention Without End?“, The World Today, roč. 59, č. 4, duben 2003, s. 11. Viz též Alan Averyt, op. cit., s. 2; Heinz Gärtner, op. cit., s. 433.

   19. Srov. New Threats and the Use of Force, op. cit., s. 109.

   20. Srov. Heinz Gärtner, “Präemption, Nuklearstrategie, Nationbuilding, und die Transformation der amerikanischen Streitkräfte”, in Erich Reiter (ed.), Jahrbuch fűr internationale Sicherheitspolitik 2003, Verlag E.S. Mittler & Sohn, Hamburg, Berlin, Bonn, 2003, s. 430. Viz též Michael Byers, “Unleashing Force”, The World Today, roč. 57, č. 12, prosinec 2001, s. 22; Christine Gray, op. cit., s. 603–604.

   21. Viz New Threats and the Use of Force, op. cit., s. 62.

   22. Ibid., s. 66–67.

   23. Srov. Charles Reed, David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 3.

   24. Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora, op. cit., kap. VII, čl. 39, s. 27.

   25. Ibid., čl. 42, s. 28.

   26. Viz James Turner Johnson, “Just Cause Revisited”, In Elliott Abrams, Close Calls, op. cit., s. 31–32.

2. Ibid.

• 1. Srov. Istvan Pogany, op. cit., s. 418.

  2. Srov. Jean Bethke Elshtain, Just War Against Terror, op. cit., s. 184––185.

  3. Viz James Turner Johnson, “Just Cause Revisited”, In Elliott Abrams (ed.), Close Calls, op. cit., s. 34.

  4. James Turner Johnson, “Just Cause Revisited”, In Elliott Abrams (ed.), Close Calls, op. cit., s. 34.

  5. Michael Ignatieff, The Lesser Evil, op. cit., s. 162–163.

  6. Ibid., s. 164.

  7. Ibid., s. 165.

  8. A More Secured World: Our Shared Responsibility, op. cit., kap. III, čl. 191, s. 54.

  9. Srov. George Weigel, “The development of just war thinking in the post-Cold War world”, in Charles Reed, David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 27.

  10. James Turner Johnson, “Just Cause Revisited”, In Elliott Abrams (ed.), Close Calls, op. cit., s. 19.

  11. James Turner Johnson, Morality and Contemporary Warfare, op. cit., s. 31. Srov. též s. 69.

  12. Srov. George Weigel, “The development of just war thinking in the post-Cold War world”, in Charles Reed, David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 26–32.

  13. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1540 z 28. dubna 2004.

  14. Srov. New Threats and the Use of Force, op. cit., s. 111–112.

  15. Srov. George Weigel, “The Development of Just War Thinking in the post-Cold War world”, op. cit., s. 27.

  16. Srov. George Weigel, “The Development of Just War Thinking in the post-Cold War world”, op. cit., s. 28.

  17. Srov. Nigel Biggar, “Between development and doubt: the recent career of just war doctrine in British churches”, in Charles Reed, David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 63–64.

  18. Srov. Mary Kaldor, “From Just War to Just Peace”, in Charles Reed; David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 261.

  19. Ibid., s. 255–273.

3. More Secured World: Our Shared Responsibility, op. cit.

• 1. Anthony Clark Arend, “Terrorism and Just War Doctrine”, in Elliott Abrams (ed.), Close Calls, op. cit., s. 228.

4. Ibid.