Smyšlená pravděpodobnost

Jan Horník

Vohánka se vyjadřuje především k argumentům spojeným s pravděpodobností (bod II). Než se ale k pravděpodobnosti evoluce vyjádřím, alespoň krátce k dalším bodům.

Ad (I). V realitě se věc má tak, že evoluce buď platí, či nikoliv. Stoprocentně tedy víme, že jen jedna z tezí je pravdivá, bez ohledu na naše konkrétní poznání. Jistota, kterou Vohánka nazývá morální, se tedy týká kvality našeho vlastního poznání, zda si něčím můžeme být stoprocentně jisti. Metafyzika některé takové závěry umožňuje. Zda můžeme nějaký stoprocentní závěr vyvodit o evoluci, rád přenechávám povolanějším (viz reakce J. Fuchse na bod V.) Pro metodickou část diskuze o evoluci se ale můžeme klidně pohybovat i na pravděpodobnostní rovině. Níže tedy budu reagovat právě na Vohánkovu „morální jistotu“ evolucionistů ve slabším smyslu („bitva na Bílé hoře“).

Ad (III). „Uznejme, že každá empirická zkušenost, kterou bychom mohli mít, je s evolucí striktně vzato slučitelná: evoluce v tomto smyslu není empiricky vyvratitelná. Uznejme rovněž, že z žádného možného empiricky pozorovaného důsledku evoluční hypotézy by neplynulo, že tato hypotéza je pravdivá: evoluce v tomto smyslu není empiricky dokazatelná. To vše ale nevylučuje, aspoň ne zjevně, že evoluce je empiricky dokazatelná či vyvratitelná v jiném slova smyslu: totiž v tom, že, aspoň pokud evoluce není 100% vyloučena, některá zjištění by její pravděpodobnost mohla zvýšit, jiná snížit, některá ji učinit nepravděpodobnou a jiná zase pravděpodobnou.“

Tady možná přesně nerozumím myšlence. Pokud Vohánka uznává, že empirická fakta neumožňují posuzovat pravdivostní hodnotu evoluce („každá empirická zkušenost je s evolucí striktně vzato slučitelná“, „z žádného možného empiricky pozorovaného důsledku evoluční hypotézy by neplynulo, že tato hypotéza je pravdivá“), pak nedává smysl předkládat ji jako pravdivou nebo pravděpodobnou vědeckou teorii, případně nepravděpodobnou (v moderním empirickém slova smyslu): Prostě nevíme a tečka. Fakta nedokazují ani nevyvracejí, tedy nelze vyvozovat. Něco tak slabého snad ale do učebnic nepatří…

Podle Vohánky by přesto nějaká jiná zjištění mohla zvýšit či (případně) snížit pravděpodobnost evoluce, když není zcela vyvrácena. Dobře. Která zjištění konkrétně? Pokud mají být smyslově dostupná, musejí to být zjištění na úrovni přímého pozorování vzniku (!) druhu přeměnou, což evolucionisté tvrdí jako svou tezi. Taková zjištění ale neexistují! Fakta, o kterých se tvrdí, že jde o důsledky evoluce (předpokládané důsledky vyvozené z hypotézy na úrovni myšlení) zase i podle Vohánky spadají do kategorie nedokazují/nevyvrací. Nic jiného však přírodní vědy nemohou poskytnout, takže případná zjištění, která by pravděpodobnost evoluce zvyšovala nebo snižovala, musejí pocházet odjinud než od přírodovědců. Viz filosofická diskuze o evoluci na stránkách Distance.

Skutečně by mě tedy zajímalo, jaká zjištění mohou podle Vohánky reálně zvýšit pravděpodobnost evoluce. Byl bych vděčný i za jedno jediné. A prosím, aby nešlo jen o nějaký teoretický důsledek odvozený z evoluce, která má být teprve dokázána, jako například že podobnosti dokazují společného předka apod. To by byl logický kruh.

Ad (IV). Pokud jde o kruhovost argumentace, Vohánka uvádí příklad: Existují-li kulaté čtverce, existuje cokoliv; z existence čehokoli ale zároveň neplyne, že kulaté čtverce existují. Jinak řečeno, nelze-li z předpokládaných (pravděpodobných) důsledků předkládané teze vyvodit, že teze platí (nebo je alespoň pravděpodobná), pak taková argumentace ještě vůbec nic nedokazuje. Ano, toto není kruh, ale co s tím? Jak se tento postřeh vztahuje k evoluci? Pokud by evolucionisté tento logický zákon nemožnosti vyvodit pravdivost teze z teoreticky předpokládaných důsledků respektovali, dojdou prostě k závěru, že o pravdivostní hodnotě své teorie nic nevědí. Formálně lze tedy takto podmíněná tvrzení o evoluci formulovat, ale jak se vztahuj k realitě, kde platí buď/anebo? Co když kulaté čtverce (evoluce) prostě neexistují? Pak jsou takováto hypotetická tvrzení (byť formálně v pořádku) jen prázdnými slovy – nemohou nic reálně dokazovat ani vyvracet, jde jen o logické cvičení.

Evolucionisté takto nepostupují právě proto, že by nic nedokázali. Oni právě tvrdí, že z předpokládaných důsledků lze dokazovat tezi – a to je onen kritizovaný logický kruh. Evolucionistům totiž na srdci leží pravdivost jejich teorie, neboť svou věc berou ještě naštěstí vážně. Pochybuji tedy, že by podobně nekruhově argumentovali ve snaze odvrátit kritiku metody dokazování evoluce. Sami ve svém zájmu nemohou až tak daleko ustoupit, protože by se už zcela dostali na úroveň logiky tvrzení, že život na Zemi přinesli Marťané, což jasně dokazuje samotná existence života.

Ad (V). Viz reakce Jiřího Fuchse v tomto čísle Distance.

Ad (II). Nyní tedy k pravděpodobnosti evoluce. Přiznám se, že mi zřejmě uniká podstata Vohánkova argumentu pro vyšší (podmíněnou) pravděpodobnost evoluce v bodu (II), neboť v jeho posledním odstavci uvádí: „…bez dalšího zdůvodnění není zjevně vyloučeno, ale (ovšem) ani zaručeno (zdůraznění JH), že uvedené dva činitele nečiní evoluci – vzhledem ke všem relevantním a spolehlivě známým informacím – mnohem pravděpodobnější než negaci evoluce.“ Pokud je principiální kvalita argumentace zatížena takovouto dvojsečností, pak bych řekl, že není třeba proti ní argumentovat. Takové argumenty na úrovni podmíněné pravděpodobnosti prostě nemohou žádnou z tezí (evoluce platí/neplatí) svými závěry reálně podpořit. Snad jedině pokud mají sloužit již hotovému přesvědčení. Kde ale potom zůstává zájem o pravdu? Pokud ale Vohánku špatně chápu, prosím o dovysvětlení. V matematických symbolech se dobře nevyznám.

To, čemu rozumím, je třetí odstavec bodu (II): „Pravděpodobnost, jak jí alespoň rozumím nejlépe, vyjadřuje, nakolik jeden výrok (či výroky), pokud je pravdivý, podporuje pravdivost dalšího výroku (výroků).“ Tohle mohu podepsat. Například bych jako zvýšení pravděpodobnosti teze „druhy vznikají přeměnou“ uznal zjištění, že nějaký druh takto vznikl (myšleno doloženo vědecky empiricky). Čím více takových případů by bylo doloženo, tím vyšší by byla pravděpodobnost evoluce obecně.

Vohánka vzápětí uvádí příklad s kostkou. Tento příklad se ale na evoluci vůbec nehodí, pokud měl přiblížit, jak lze pravděpodobnost této teorie odhadovat. U hodu kostkou totiž víme, že kostka existuje a že nějaké číslo nutně padne – můžeme proto počítat reálnou pravděpodobnost. Například, že je pravděpodobné na 50 procent, že padne sudá. V případě evoluce ale potřebujeme dokázat, že nějaká „kostka“ (přeměna druhů) vůbec existuje. V realitě totiž vidíme jen jednotlivé „číslovky“ (druhy), ale vůbec nevidíme padat nějakou kostku na zem. Co když čísla (druhy) vznikly jinak, než „házením“ kostkou?

Abych věc vyostřil, dosud neznáme jediný případ vzniku druhu přeměnou, takže pravděpodobnost, kterou bychom mohli odvodit indukcí, je rovna 0! Asi se opakuji, ale je to v základu skutečně takto prosté. Předběžná pravděpodobnost evoluce vzhledem k běžným faktům a zkušenosti je jedním slovem žádná.

Proto vědci přirozeně postupují náhradní metodou dokazování a vycházejí z oněch paleontologických nálezů atd. Zde je pro formální správnost induktivního úsudku na pravděpodobnost evoluce z těchto nálezů klíčový Vohánkův obrat „pokud je (výrok) pravdivý“. Případná jednotlivá tvrzení důsledků evoluce (jeden výrok) totiž mohou evoluční tezi (druhý výrok) dokazovat, jen pokud jsou skutečnými důsledky.

Mám dojem, že si Vohánka stále do hloubky neuvědomuje, co jsou reálně tzv. důsledky evoluce, neboť ihned v úvodu textu píše: „(II) dopouštějí se formálně logické chyby, když vyvozují pravdivost evoluce z pravdivosti některých jejích důsledků“. V této větě totiž chybí jeden velice důležitý detail, a to slůvko „předpokládaných“. Evolucionisté totiž pouze tvrdí, respektive bez důkazů tvrdí, že se jedná o důsledky evoluce. Reálně jsou to tedy jen fakta, o kterých se předpokládá, že se jedná o důsledky. Jsou to zatím jen smyšlené důsledky, odvozené z teorie evoluce. Co když ale evoluce neproběhla? Pak se jedná o důsledky úplně něčeho jiného. Z tzv. důsledků tedy nelze žádnou (ani malou) pravděpodobnost evoluce vyvozovat, možná totiž reálně neexistuje ani jeden (i pro formální logickou úvahu je to u každého faktu-důsledku 50/50, takže se nelze na žádnou stranu přiklonit). Pokud už mají hrát tzv. důsledky v postupu úlohu skutečných důkazů a zvýšit pravděpodobnost evoluce, pak už se zase jedná o kritizovaný logický kruh.

Vohánka uvádí: „Představíme-li si pod P evoluční hypotézu, není bez dalšího zdůvodnění zjevně vyloučeno, že vskutku pozorovaná (zdůraznění JH) a nikoli jen interpretovaná fakta (Q), na něž se evolucionista odvolává (tj. údaje paleontologie, srovnávací anatomie, fyziologie, biochemie, molekulární genetiky, apod.), zvyšují pravděpodobnost evoluce.“ Problém jednak spočívá v tom, že „není zjevně vyloučeno“ je žalostně málo, má být totiž dokázáno (alespoň pravděpodobnostně). Také není například vyloučeno, že existují mimozemšťané, ale co s tím? A za druhé „vskutku pozorovaná a nikoliv jen interpretovaná fakta“ v případě evoluce neexistují, nemohou tedy nijak zvyšovat pravděpodobnost evoluce, tedy ani přibližně. Běžnou ani vědeckou zkušenost s evolucí prostě vůbec nemáme. Z tohoto hlediska je možnost nepořádku v pokoji způsobeného zemětřesením řádově pravděpodobnější, neboť takových případů lze jednou za pár let zkušenostně zažít nebo alespoň zdokumentovat stovky, viz Haiti, Japonsko atd.

Země je středem světa

Abych lépe objasnil, v jaké důkazní nouzi se evolucionisté nacházejí, dovolím si jeden příklad z historie. Staří Řekové řešili problém, zda je Země středem světa. Jedním z mužů, který se nad touto otázkou zamýšlel, byl i Aristotelés (srov. ARISTOTELÉS, O nebi, IV.,13-14). V jednom z argumentů vycházel z tehdy dostupných pozorování, že kameny nebo jakákoliv hmota přirozeně padá k zemi a zároveň, že lze v případě dvou takto padajících předmětů naměřit úhlový rozdíl, čili že dva kameny hozené ze stejné výšky například metr od sebe dopadnou na zem o něco blíže, než byl původní metrový rozestup. Zkrátka, že se spádnice předmětů sbíhají do určitého středu. Kdo si vezme dvě olovnice a spustí je z dostatečné výšky, snadno naměří totéž. Musí tedy existovat bod, kde se linie protnou.

Aristotelés byl dalek toho, aby udělal tak banální chybu jako logický kruh a ve svých úvahách vycházel ještě z předpokladu, že přirozenost věcí působí, že směřují k dosažení přirozeného stavu, což u hmotných předmětů znamená, že padají do cíle svého určení. Neuvažoval tedy v linii: předpokládejme, že Země se nachází ve středu světa – pokud to tak je, hmotné předměty budou padat pod různými úhly – kameny pod úhlovým rozdílem padají – střed světa se tedy shoduje s polohou Země. Experimenty s padáním kamenů každopádně do teorie o Zemi jako středu světa perfektně zapadaly, takže jimi Aristotelés neváhal argumentovat jako důkazy.

Podíváme-li se na samotnou metodu uvažování evolucionistů ve srovnání s logikou teorie Země jako středu, evolucionisté postupují právě zmíněným kruhem: předpokládají svou teorii (vznik přeměnou/Země je středem světa), z ní odvodí předpokládané pozorovatelné důsledky (protože společný předek, potom podobnosti/kameny budou padat pod úhlem na povrch) a tyto důsledky, pokud je pozorují, předkládají jako důkazy. Indukcí se pak z mnoha případů odvodí vysoká pravděpodobnost teorie.

Poučení je prosté: V logice teorie Země jako středu světa se zdálo jasné, co je příčnou způsobu padání kamenů, ale byl to omyl. Předpokládané důsledky tvrzené teorie byly ve skutečnosti reálnými důsledky něčeho zcela jiného. Dokazovaly prostě nesmysl. Logicky přesvědčivé vysvětlení faktů totiž není dostatečným kritériem pravdivosti. Anebo je snad Země skutečně středem světa? Kameny přece stále padají pod úhlem…

Je tedy dobré vidět, že toto je přesně metoda dokazování evoluce. Tezi, kterou nelze experimentálně ověřit (hodit Zemi z výšky a čekat, zda někam spadne/pozorovat vznik přeměnou), dokazuje interpretace pozorovatelných (předpokládaných!) důsledků teorie. Krátce řečeno postup oklikou přes tzv. důsledky, indukci, vysokou pravděpodobnost atd. Ale co když fakta, která věda předkládá jako údajné důsledky evoluce, žádné reálné důsledky nepředstavují? Co když žádný vznik vývojem (Země ve středu světa) neexistuje? Z čeho se tedy odvozuje alespoň minimální reálná vědecká pravděpodobnost evoluce? To pro mě opravdu zůstává záhadou.