Filosofické pozadí multikulturalizmu – Díl I.

Jiří Fuchs

1. Pozice a praktiky multikulturalistů

Lidé, které nezaslepila pseudomorálkou politické korektnosti, si stále častěji kladou nad fenoménem islamizace Evropy kacířskou otázku, zda není ideologie multikulturalizmu nástrojem sebevraždy Západu. Lidem, kteří nejsou zaslepeni mýtem postmoderního relativizmu, to ale bylo jasné už při jejím vzniku, neboť praktická destruktivní síla multikulturalizmu přestavuje jen vnější výraz teoretické autodestruktivity relativizmu, z něhož ideologie multikulti vzešla.

Multikulturalizmus se filosoficky jeví jako aplikace principů postmoderní filosofie v politickém myšlení a následně i v politické praxi. Postmodernisté prosluli svým odporem k absolutní platnosti jakýchkoli univerzalizmů v lidském myšlení a jednání. Logika tohoto druhu negativizmu je přivádí k radikálnímu hodnotovému relativizmu, ačkoli se někteří této konsekvenci neobratně brání. Vše prostupující relativizaci vyšších hodnot života však obsahuje již samotný pojem radikální plurality, jíž se postmodernisté s oblibou definují. Má jít o pluralitu, která jde až ke kořenům. Zachvacuje základy života nárokem na „nepřekročitelnou oprávněnost nanejvýš rozdílných forem vědění, životních rozvrhů a vzorců jednání“.1 Koncept radikální plurality vychází právě z relativistického přesvědčení, že „každý výlučný nárok může pocházet jen z nelegitimního povyšování něčeho vpravdě partikulárního na domnělé absolutno“.2

Relativistické pojetí samotných základů myšlení a jednání logicky vyžaduje, abychom uznali pluralitu veškerých koncepcí a životních forem. Posílá tím do oběhu étos zvýšené citlivosti k jinakosti. Jím se také inspiruje teorie a nese praxe multikulturalizmu. Ideálem multikulturalistů je totiž takové politické sjednocení společnosti, které by zároveň chránilo a zvýrazňovalo „kvalitu“ její vnitřní diverzifikace.

Kritici poukazují na neúnosné napětí obou pólů multikulturalistického konceptu. Politická jednota vyžaduje podřízení se jednomu právnímu řádu, jedné ústavě. Na druhé straně je tu ale požadavek dílčích práv a preferování různých etnicko-kulturních skupin. Uvidíme, že se v tom ukrývá teoretický problém konzistence multikulturalizmu.

Strategií multikulturalistů je vstřícná imigrační politika. Její plody se pak společensky vstřebávají za pomoci takových legislativně – výchovných nástrojů, jakými jsou preferenční přístup k přistěhovalcům a diktát politické korektnosti. Ani tyto účinné prostředky praktického prosazování ideologicko-politických receptů multikulturalistů neunikají kritice.

Preferenční přístup se kritikům jeví jako marný pokus dosáhnout rovnosti skrze nerovnost. Jakoby nespravedlnost politiky dvojího metru mohla být cestou k nastolení spravedlnosti. V tomto modelu výsekově-aspektuální účelové spravedlnosti se ohlašuje chronický defekt levicového myšlení, které v zaujetí pro okázale proklamovanou spravedlnost pravidelně na spravedlnost zapomíná.

Politická korektnost k povážlivému manku lidskosti přidává masivní omezování svobody myšlení a projevu. Pravidla korektního myšlení, chování a vyjadřování byla v západních společnostech nadekretována do všech oblastí veřejného života jako bezmála hlavní pilíř mravnosti. Kdo na tuto hru nepřistoupí, je společensky ostrakizován jako extrémista. Diktatura politické korektnosti tak vytváří atmosféru strachu z hereze a infikuje svobodné západní společnosti patologií, kterou důvěrně známe z dob komunizmu. Lidé jsou tlačeni do schizofrenní pozice, v níž musejí myslet a mluvit jinak na veřejnosti a jinak v soukromí.

V našich poměrech se srovnání politické korektnosti s totalitními praktikami přímo nabízí. Psal jsem o tom už dříve.3 Stejně jako komunisté, tak i dnešní političtí korektoři si s nenucenou samozřejmostí osobují monopol na pravdu a nárok na uznání své mravní převahy. Pak mohou nenávistně a bez diskuze okřikovat či kriminalizovat oponenty – podobně jako bolševici.

I veřejné mínění je úslužnými masmédii masírováno ke korektnosti v podobném stylu libozvučně jednohlasé propagandy, jakou pamatujeme z dob nezapomenutelného Rudého práva. K tomu se přidává manipulace skrze spotřební umění. Filmová propaganda, pracující s modelem bílého padoucha, hrdinné policistky a moudrého černého soudce např. uráží inteligenci stejně zdařile, jako agitky z hluboké totality. Praktiky politických korektorů a klima, které šíří, skutečně evokují poměry reálného socializmu.

2. Ideologický kontext multikulturalizmu

Ideologií rozumějme takový způsob myšlení, který je pravým opakem kritického zkoumání.4 Kritické myšlení je neseno a určeno programovým metodickým pochybováním, v němž se trpělivě hledají důvody pro a proti. Proto se např. skutečný filosof nejen vystavuje námitkám, ale přímo je vítá, popřípadě si je sám vymýšlí. Když pak touto logicko-kritickou námahou dospěje k evidenci nějakého závěru, je schopen ho předložit ostatním na racionální úrovni. Přitom se u posluchačů nedovolává ničeho jiného než rozumu.

To vše je ideologovi úplně cizí. On pravdu nehledá, on ji – tu svou – prostě rovnou má. Ideolog je dogmatik. Jeho motivem není zájem o pravdu, zájem, který by měl motivovat každé svobodné, neinstrumentalizované myšlení. Ideologa primárně motivuje prosazení své „pravdy“, v níž z bůhvíjakých důvodů uvěřil. Proto také sází na rétoriku, štítí se námitek (ne však sofizmat) a hraje na emoce.

Koncepce multikulturalizmu je produktem levicového myšlení s čitelnými motivy a citelnými důrazy neomarxistů. Tito údajně také filosofové si sice pohrávají s druhotnými filosofickými tématy, ale vždy ve směru ideologického zadání; neomarxisté jsou principiálně ideology. Věrni Mistrovu odkazu chtějí skutečnost především měnit, chtějí jí vnutit své utopické vize a ne příliš lidské programy.

Neomarxisté se vesměs neobtěžují teoretickým prokazováním pravdivosti svých hlavních filosofických postulátů, jakými jsou materializmus či kolektivistický historizmus. Vidí v nich nezpochybňovaná dogmata, z nichž jen bezproblémově vyvozují své představy o ontologické konstituci člověka a o podstatě lidského života. Že by mohlo být jejich pojetí člověka falešné, hrubě redukcionistické, takže by i následné recepty na změny společnosti mohly být veskrze utopické, je neznepokojuje. V tomto ohledu se spokojeně vezou na základních tendencích novověké filosofie a pochybných trendech té pozdně novověké, aby pak svými experimentálními variacemi na zdogmatizované antropologické omyly převraceli přirozený řád společenského i osobního života.

Ambicí neomarxistických ideologů není nic menšího než radikální změna společnosti. Jde jim o nastolení prý spravedlivého řádu, který by odpovídal jejich ideologickým floskulím. Takový řád ovšem může vyrůst jen na troskách řádu starého, který tedy bylo třeba nejprve demontovat. První pokus o fundamentální destrukci (nejen) západních společností prostřednictvím násilné revoluce a diktatury proletariátu naštěstí selhal. O druhém pokusu se to bohužel zatím říct nedá.

Dějiny si pro tento vznešený úkol zřejmě vybraly intelektuály a specialisty z frankfurtské školy. Ti vynesli revoluční elán z dělnické základny do intelektuální nadstavby a odstartovali pozvolnou, nenásilnou kulturní revoluci. Její výsledky právě zakoušíme: a) v univerzitní dominanci postmoderních relativistů; b) v politické dominanci levicových liberálů; c) ve všednodenní otravnosti zapálených aktivistů, kteří s revoluční posedlostí triumfalisticky a ve jménu 21. století likvidují pilíře tradiční kultury, na nichž stála civilizace Západu. Při těchto zážitcích není bohužel možné zároveň rozumně konstatovat nějakou argumentační převahu či morální zralost strůjců a protagonistů současného stavu. Z filosofického hlediska je mainstreamová, 21. stoletím řinčící kultura ve všech podstatných bodech naopak evidentně dekadentní. Nelze jí však upřít umění se prosadit, což ji také v očích mnohých legitimizuje.

Hlavní cíl frankfurtských světlonošů pokroku (nová společnost) a hlavní pohon (nenávist k hodnotám západní civilizace) zůstaly stejné jako u ortodoxních marxistů. Přitom zůstává mnohdy nejasné, co je motivovalo víc. Zda horoucí nenávist či vize zářných zítřků – asi jak u koho. Ať tak či onak, posvátný účel revoluční dynamiky těmto revolucionářům vždy posvěcuje všechny účinné prostředky politického prosazování a mediální manipulace.

Stejně jako se neomarxističtí ideologové nestarají o hodnotu svých filosofických premis, tak se ani příliš neohlížejí na následky svých společensko-terapeutických receptů. A jako si ani náhodou nepřipustí, že by jejich představy o člověku mohly být od základu falešné a vnucované recepty tudíž škodlivé, utopické, tak jim ani nepřijde na mysl, že stav svobody a spravedlnosti může být u nebohé společnosti na konci jejich nevyžádané léčby horší než na začátku.

Oblíbenou myšlenkovou figurou těchto dekadentů je sofistická technika dvojího metru. Perfektně ji ovládají např. v účelově aplikovaném relativizmu. Ten sice vůči oponentům s gustem užívají, ve vlastním myšlení jej však cudně zamlčují. U nás tímto sofizmatem boduje Václav Bělohradský. V kritice mravního univerzalizmu vytahuje Gadamerovu nedomyšlenou poučku o relativnosti všech východisek či premis. Když ale pocítí ideologicky nutkavou potřebu vyznat se z kolektivní viny za hanebnosti bílých mužů (kam přišli, tam loupili a vraždili), na relativizmus rychle zapomíná. Najednou se mravní zákaz krutě nespravedlivého zacházení s člověkem stává univerzálním.

Hysterie proti bílému muži je samozřejmě propagandisticky vyhecovaná. Je součástí sofistické strategie levicových intelektuálů. Podařilo se jim však vsugerovat pocity historické viny Západu tak dalece, že dnes můžeme žasnout nad fenomény sebenenávisti a masochistického sebemrskačství Evropanů, které jsou přitom paradoxně vydávány za vyšší stupeň humanistické sebereflexe. Jakoby dobyvatelská krutost, otroctví či civilizační egoizmus byly vynálezem a výlučnými praktikami bílého muže.

3. Vyvracení relativistického multikulturalizmu

Multikulturalizmus je ideologií, která se opírá o jisté filosofické pozice, z nichž případně čerpá domněle hlubší odůvodnění. Jednu takovou oporu mají jeho stoupenci v doktríně kulturního relativizmu. Ten se stal vůdčím principem socio-kulturní antropologie, která je dnes právě díky němu pokládána za zřejmě nejprogresivnější společenskou vědu.

Jestliže lidé od nepaměti hodnotili jiné kultury z perspektivy své vlastní kultury, pak revoluční objev kulturních relativistů říká, že je to špatně. Každá kultura si prý vytvořila své hodnoty, standardy a normy, takže nemůžeme rozumně tvrdit, že jedna kultura je lepší než druhá; musíme např. připustit morální rovnocennost kultur. Ani z mravního hlediska neexistují lepší či horší kultury, jsou jen jiné. Kdybychom podlehli svodu posuzovat mravy jiné kultury, hodnotili bychom je prý podle kritérií, která jsou platná jen v naší kultuře. Vlastní měřítka bychom tak neoprávněně univerzalizovali, dopouštěli bychom se hanebného etnocentrizmu a ignorovali přitom revoluční objev hodnotové nesouměřitelnosti kultur.

Zní to sugestivně a místy i logicky. Alespoň do chvíle, než se začneme ptát na premisy. Takové tázání nás však vynese na úroveň filosofických sporů s relativisty o existenci metadějinných a metakulturních principů, norem, kritérií a hodnot v lidském životě. A tady už je problém složitější. Kulturní relativisté vycházejí z historizmu, který se stal v průběhu 20. století jedním z hlavních proudů filosofického myšlení. Jeden z jeho protagonistů, Martin Heidegger, užil stejný princip relativistického zestejnění v reflexi filosofických systémů. Nemůžeme je prý hodnotit jako lepší/horší, neboť každý z nich má podle Heideggera svou dějinnou nutnost a my nemáme žádné měřítko pro takové rozlišování. Tato sentence historizmu však Heideggerovi nebránila, aby nevzýval Hegelovu dialektiku jako nejvyšší dimenzi metafyziky. Jakoby měli filosofové historizmu privilegium myslet v rozporech.

Zdůvodnění kulturních relativistů však přesvědčuje mnohé. Zřejmě proto, že vychází z nepopiratelného faktu naší dějinně-kulturní podmíněnosti. Člověk skutečně žije v dějinně vymezeném prostoru a v nějakém socio-kulturním prostředí. V tom je vždy obsažen specifický soubor podmínek a faktorů, které jedince vždy nějak ovlivňují. Filosofický problém spočívá v přesnější identifikaci onoho vlivu a závislosti člověka na něm. Relativisté tento vliv chápou jako podstatný, jako striktně determinující vidění světa i mravní názor a mravní normy. Dobově kulturní podmínky lidské existence interpretují jako relativizující faktory lidského myšlení a jednání. To už ale tak samozřejmé není.

Kulturní relativizmus tedy obsahuje i etický partikularizmus, v němž se všechny normy jednání chápou jako lidské výtvory, a tím tedy odmítá obecně platné, tj. dobou ani kulturou nepodmíněné normy jednání, které by byly dány samotným lidstvím. Tato koncepce se vývojem novověké filosofie prosadila; je vskutku mainstreamová. Skutečný, nikoli sériový (na dějinách filosofie odrostlý) filosof se však musí ptát, jestli je etický partikularizmus přijatelný už proto, že dnes patří k hlavnímu proudu. V opačném případě budou filosofa zajímat jeho premisy. Pak bude nucen otevřít velké problémy kolem nominalizmu a lidské přirozenosti. A tady už věc tak plynule optimistická nebude.

Zatím se spokojme s testem bezrozpornosti. Ptejme se na soulad důvodů relativistického multikulturalizmu s jeho důsledky. Logika je následující: protože jsou všechny normy jednání kulturně podmíněné, neexistují obecné mravní normy; proto nemůžeme hodnotit etické obsahy a mravní praxi kultur podle nějakých obecných kritérií; musíme tedy uznat vzájemnou toleranci v mezikulturních kontaktech. Taková tolerance však nemůže být chápána běžným způsobem – jako pouhý respekt k mýlícím se, za současné netolerance k samotným omylům. Toleranci musíme rozumět nově, v kontextu objevu kulturních relativistů, a tedy ve smyslu hodnotové ekvivalence kultur, a proto i jejich vzájemné nekritizovatelnosti. Tato multikulturalisticky zesílená, exaltovaná tolerance je stanovena jako mravní imperativ – jako obecná norma či soubor obecných norem jednání: Uznej rovnost všech kultur a podle toho jednej! Toleruj = nekritizuj jiné! Respektuj všechny etické obsahy každé kultury!

Máme tu tedy rozpor: obecné normy jednání jsou a nejsou; jako u Bělohradského. U něj jde ovšem o pouhé pózování bez logiky, zatímco relativisticky založený multikulturalizmus do určité míry (právě popsanou) logiku má. V celkovém pohledu relativisticky orientovaní multikulturalisté vycházejí z popření obecných norem a končí jejich stanovením.

Mohli by se sice pokusit uniknout tomuto rozporu tím, že omezí platnost svých imperativů jen na dnešní vyspělou dobu; neboť teprve v ní se poznala rovnocennost kultur. Ale tento únik není zdařilý. Kdyby se totiž příkaz tolerance partikularizoval, znamenalo by to, že v jiných dobách by bylo vzájemné kritizování příslušníků různých kultur mravně přijatelné. To však odporuje obecné reflexi kultur, která objevila, že kultury všech dob jsou autonomními zdroji všech norem jednání. Důvod pro multikulturalistickou toleranci je tedy obecný, byl objeven na úrovni obecné povahy kultur, a proto musí platit o všech kulturách všech dob, neomezeně.

Další rozpor relativistického multikulturalizmu lze formulovat takto: Jestliže jsou všechny kultury hodnotově rovnocenné, pak za předpokladu, že alespoň jedna velkou pravdu multikulturalizmus nezná a nepraktikuje, nemohou být všechny hodnotově rovnocenné, neboť kultura, která skvělé hodnoty multikulti žije, je v tom lepší než kultura, která je nezná a je v důsledku toho netolerantní, etnocentricky povýšená. Existují tedy hodnoty, jejichž přítomnost zvyšuje a jejichž absence snižuje úroveň kultur. Anebo snad objevy a maximy multikulturalistů nejsou hodnotami tak nezbytnými pro vyspělou civilizaci, že musejí být tak urputně prosazovány politickou korektností?

Takových rozporů by bylo možné za etizující rétorickou ambaláží najít v multikulturalizmu více. Když se takové rozpory (= absurdity) uvádějí do praxe, nemůže to s ní dobře dopadnout. Aplikací rozporných koncepcí se vyvolávají konflikty, instalují patové situace a produkuje chaos. Multikulturalisté usilují o vytvoření společnosti, v níž bude do politické jednoty zahrnuta pluralita eticky autonomních kultur. Politickou jednotu má přitom garantovat právní řád, jehož normy dodá právě levicově liberální ideologie. Ihned vzniká problém: proč zrovna levicově liberální ideologie? Je snad ona v pluralitní rozmanitosti rovnocenných ta nejrovnocennější?

Budeme tedy od všech občanů různých kultur právně vyžadovat, aby přijali ideály kulturního relativizmu: jeho hodnotové zestejnění kultur i návody a tabu politické korektnosti. Jinak řečeno: Multikulturalisté věří, že se příslušníci různých kultur beze všeho ztotožní s absurditami jejich ideologie. Věří, že např. vyznavači různých náboženství přistoupí na postmoderní osvětu a budou pokládat své pravdy víry za pouze relativní – platné jen pro ně. Tuto iluzi si mohli multikulturalisté zatím ověřit jen v dílčí konfrontaci s pasivními, „provinilými“, intelektuálně nalomenými západními křesťany. U muslimů už tvrdě narážejí. Zatím se z této šlamastyky vylhávají v termínech extrémistická, populistická islamofobie.

Konečně multikulturalisté naivně doufají, že příslušníci různých kultur neprohlédnou jejich rozpory, že jim nedojde, jak si oni sami dopřávají zakázané ovoce nároků na univerzální platnost svých nerelativizovaných vizí a receptů. Takový stav bláhové nadvlády levicově liberální ideologie není udržitelný. Připravuje půdu pro demokratické či násilné nastolení práva silnějšího. Dnes už si v islamizované Evropě dokážeme něco takového snadno představit. V takovém scénáři pak budou multikulturalističtí hrobaři skutečných hodnot západní civilizace s celou svou filosofickou, levicově liberální pomateností zaslouženě zlikvidováni, či chcete-li odsunuti, na smetiště Dějin. K oživení těch skutečných hodnot to však bohužel nepovede.

(Dokončení příště.)

Abstrakt

Autor představuje multikulturalizmus v kontextu postmoderního relativismu a neomarxistické ideologie. Stručnou charakteristiku přitom doplňuje o náznak problematičnosti imigrační politiky a politické korektnosti jakožto nástrojů společensko-politického prosazování multikulturalizmu. Poté zkoumá konzistenci relativistické verze multikulturalizmu, přičemž odhaluje četné rozpory. Praktická aplikace rozporů multikulturalismu nastoluje ve společnosti stav permanentních konfliktů.

Summary

Author presents the idea of multiculturalism in the context of postmodern relativism and neo-Marxist ideology. The brief presentation Fuchs amends with an indication of a questionable immigration policy and political correctness, which are used to enforce the idea of multiculturalism in society. Afterwards he examines a consistence of relativistic multiculturalism. He finds many contradictions and explains that such theoretical inconsistence causes a state of permanent conflict within society when practically applied.

POZNÁMKY:

• 1. Wolfgang Welsch, Naše postmoderní moderna, Zvon, 1994, s. 13.

  2. Tamtéž, s. 13.

  3. Srov. Distance 4/12, Soumrak lidskosti II., s. 32.

  4. Srov. tamtéž, s. 37-8.