Podivný svět ateistické logiky

Roman Cardal

Čtenáři Lidových novin, kteří si 25. září 2010 nalistovali rubriku Orientace, narazili na příspěvek prof. Tomáše Halíka Zač křesťané vděčí ateistům. Čtrnáct dní poté se v téže sobotní příloze (9. 10. 2010) objevila reakce nazvaná Zač mají být ateisté vděčni? pocházející z pera filosofa Tomáše Hříbka. Způsob, jakým se Hříbek vyslovuje ke stanoviskům našeho populárního religionisty a sociologa, si zaslouží pozornější rozbor.

LN publikovaly úvahu prof. Halíka u příležitosti nedávné návštěvy papeže Benedikta XVI. ve Velké Británii. Obsah Halíkových reflexí lze krátce shrnout následovně: křesťané by si měli uvědomit, že moderní ateistická negace byla vlastně určitou službou, bez níž by věřící lehce sklouzli do neadekvátních představ ohledně skutečnosti Boha. Pro ilustraci Halík poukazuje na německého filosofa Ludwiga Feuerbacha, zakladatele ateistického humanizmu. Feuerbach spatřoval ve víře v Boha projekci nenaplněných aspirací člověka. Tyto aspirace nejsou podle vize německého ateisty nijak skromné. V zásadě se v nich projevuje touha člověka po neomezené moci nad světem a svým vlastním životem. Právě tím vysvětluje, že křesťané věřili a věří ve všemocného Boha ověnčeného mnohými dalšími superlativními atributy.

Halík má za to, že Feuerbachova polemika se obrací proti koncepci Boha, která neodpovídá křesťanství. Křesťanství totiž představuje Boha jako ukřižovaného v Ježíši Kristu, tedy jako Boha, který vstupuje do světa bez velkých a silných gest a který neřeší problémy člověka manifestací své nadlidské síly. Pozitivní aspekt této antináboženské kritiky má však i svůj rub. Halík naznačuje, jak humanistický ateizmus stáhl všemocného Boha z nebes do nitra člověka a přivodil tak hypertrofii jeho sebepojetí. Člověk zaujal místo, které dříve přisuzoval Bohu, a stal se arbitrem dobrého a zlého. Plody jednání zbožštěného člověka na sebe nenechaly dlouho čekat. Halík naznačuje, jak se tento neblahý vývoj projevuje v rovině politiky. Politická činnost nekorigovaná autentickou vírou v Boha se postupně sakralizuje a radikalizuje. Politické střety se vyhrocují, jako by šlo o konflikt náboženských věr, což v sobě skrývá nebezpečný destruktivní potenciál.

Halík naopak apeluje na nutnost pochopení manifestace slabosti Boha v křesťanském zjevení. Namísto tradičního ontoteologického pojetí Boha, v němž Mu byla přisuzována nejvyšší a nejintenzivnější jsoucnost, bychom se na Něj měli dívat umírněnější optikou jako na možnost. Pro podporu svého názoru Halík uvádí slova samotného Benedikta XVI., která adresoval nevěřícím lidem. Papež vyzval ty, kteří s Bohem ve svých životech nepočítají, aby alespoň přijali jeho hypotetickou existenci. Halík tuto nabídku dále rozvíjí a zamýšlí se nad jejím významem nejen pro nevěřící, nýbrž i pro věřící křesťany. Z jeho úvah mu vychází, že Bůh je i pro věřícího především možností, kterou chápe jako prostor svobody Jím zprostředkovaný. Když člověk nechá vstoupit Boha do svého života, otevírají se mu nové možnosti. Možnosti, které nejsou realizovatelné přirozenou lidskou schopností svobodné volby, ale které mohou přejít ve skutečnost v transcendentním prostoru, do něhož člověk vírou vstupuje. Jinými slovy, vírou Bůh člověka disponuje k realizaci jeho lidství na zcela nové úrovni, která zásadně přesahuje vše, čeho může dosáhnout svým přirozeným snažením.

Hříbek, jehož redakce LN přestavuje jako filosofa, pozvedl svůj hlas na odpor proti Halíkovým výkladům. Ujal se slova nejen sám za sebe, nýbrž ve jménu „ateistů a sekulárních humanistů“. Prozrazuje, že ateisté dnes vůči křesťanským církvím a zvláště pak vůči církvi katolické nezaujímají jen nepřátelský postoj. Důvod opuštění strategie tvrdé konfrontace vidí ateisté Hříbkova ražení v překvapivém vývoji moderních sekulárních dějin. Oproti očekávanému vyhasnutí náboženského života musíme u soudobého člověka konstatovat jeho překvapivé oživení.

V této souvislosti Hříbek vyznává společně s komunitou ateistů své základní krédo, které se však k jeho nelibosti nenaplnilo: „Věřili jsme, že v důsledku prosazování vědecké racionality, obecného růstu životní úrovně a vzdělání bude ubývat i náboženství jako průvodního znaku kulturní zaostalosti i velkého zdroje sociálního zla.“ Jelikož se tento scénář nenaplnil, je nezbytné se přizpůsobit nenadálé situaci. Hříbek vyjadřuje svoji obavu z narůstajícího náboženského fundamentalizmu ve světě a hledá spojence i mezi věřícími, kterým je jakýkoli extremizmus cizí. Zvláštní naděje přitom spojuje s katolickou církví. To ale neznamená, že by toto spojenectví v boji s fundamentalizmem bylo bezproblémové. Naopak, Hříbek se soustředí na polemický výčet všech hlavních překážek, které stojí v cestě spojenectví navzdory dobré vůli ateistů. V prvé řadě namítá, že Halíkovy argumenty nemohou uspokojit „racionálně uvažující ateisty“, mezi které se i on sám počítá. Důkazem racionality ateistů mělo být výše uvedené vyznání víry ve vědecký pokrok lidstva, který každou víru v Boha postupně definitivně vytlačí.

Ale právě zde si kritický čtenář musí položit zásadní otázky. Hříbek si osobuje vyspělou racionalitu, kterou je ochoten dočasně kompromitovat spoluprací s intelektuálně zaostalejšími spoluobčany (věřícími), a přitom si vůbec neuvědomuje, že on sám je prostoduchou obětí závažného omylu. To, co má být podle Hříbka vývěsním štítem kritické racionality, není ve skutečnosti víc, než infantilní osvícensko-pozitivistický mýtus. Náš ateistický filozof ani netuší, že žádná tzv. exaktní věda není kompetentní k tomu, aby se vyjadřovala k problému vědeckosti čehokoliv. Každá exaktní věda totiž má svou specifickou oblast výzkumu, k níž přistupuje adekvátní metodou. Každá taková věda má tedy své vlastní předměty a své vlastní metody, které mají své přijatelné uplatnění jen v prostoru vymezeném svým specifickým předmětem.

Konkrétně to znamená, že např. metodu psychologie nelze použít k rozklíčování problematiky, jíž se zabývá matematika. A obdobné omezení se ve vztahu k problému vědeckosti týká všech metod tzv. exaktních věd. Vědeckost je totiž kvalitou, kterou spojujeme s různými vědami. Jde tudíž o kvalitu, kterou nacházíme u vícera disciplín. Z povahy věci tedy nemůže být tematizována metodou žádné partikulární, sektorové vědy, protože by přitom došlo k zneužití metody určené ke zkoumání omezeného výseku reality v oblasti, která transcenduje jeden každý vědní obor. Stačí si tyto souvislosti uvědomit a Hříbkova „racionalita“ se otřásá v samotných základech. Jak asi budou vypadat jeho „kritické“ námitky proti Halíkovým názorům, když nemá ani potuchy, jak konzistentně reflektovat problém vědecké racionality?

Podívejme se, jak vypadá bezelstná exhibice nešťastné pseudoracionality sebejistého ateistického intelektuála. Jeho první výtka na adresu křesťanů upozorňuje na jejich sklon k fundamentalistické radikalizaci. Poté, co Hříbek připomněl neblahé důsledky Chomejního islámské revoluce, spočívající např. v zavedení antiliberálního práva šaría do právního řádu islámských států, odhaluje podobnou snahu u vlivných křesťanských skupin ve Spojených státech. „V USA“, píše autor, „tlačí na podobné změny tzv. ‚morální většina‘, vystupující ve vzácné shodě u voleb: konzervativní protestanti, bílí i hispánští katolíci, mormoni a židé“. Hříbkovo srovnání je však skandální. Dává jím najevo, že se v dané problematice buď neorientuje, anebo že záměrně manipuluje fakty. Řadí působení zmíněných křesťanských skupin k projevům fundamentalizmu á la islamizmus a tváří se přitom, jako by podával nezaujaté hodnocení tohoto fenoménu. Poučenější čtenář ale ví, že v nejhlubší podstatě se jedná o výraz kulturního boje, v němž na jedné straně stojí levicoví liberálové, kteří se samozvaně pasují do role garantů liberálních hodnot – na jejich pozicích stojí i Hříbek – a na straně druhé konzervativní zastánci hodnot, zrozených z antické filosofické a židovsko-křesťanské tradice.

To Hříbek kvůli své zaslepenosti nevidí. Jako lék by stačilo, kdyby se upřímně pozastavil u otázky, z jakého pověření a na základě čeho se levicoví liberálové tak vehementně ujímají kauzy tzv. práv, lidskými právy počínaje a právy Matičky Země konče. Vyznávají totiž typicky postmoderní hodnotový relativizmus, který jde ruku v ruce s jejich přesvědčením o poslední nezdůvodnitelnosti a nestabilizovatelnosti lidského myšlení. Přidáme-li k tomu Hříbkovu naivní víru v moc pozitivních věd, musíme vyjádřit údiv nad tím, kde se bere jistota, s níž tito avantgardní aktivisté vystupují. Kdyby mysleli opravdu kriticky, nahlédli by, že jsou nekompromisně odkázáni jen na hypotetická a definitivně nezaložitelná stanoviska, a že se v principu jejich názory kvalitativně ničím neliší od věr a pověr, které se často obsahově vzájemně popírají.

Měli by si s nepředstíranou vstřícností vyslechnout oponenturu konzervativců, kteří namítají, že obhajoba liberálních hodnot (práva na život, na svobodný rozvrh existence, na necenzurované projevení svých názorů apod.) je neprominutelně vázána na tradiční hodnoty, s kterými přišla západní civilizace vycházející z dědictví antiky, judaizmu a křesťanství. Jen tehdy, když si v kritické autoreflexi uvědomujeme naši schopnost objektivního poznání skutečnosti a svoji schopnost formulace nevývratných závěrů o ní, můžeme si s neotřesitelnou jistotou dovolit konzistentně trvat na tom, že liberální hodnoty jsou hodnotami objektivními a objektivně dobrými, o něž jsme povinni se zasazovat. V opačném případě (tj. z hlediska levicových liberálů-humanistů) se musíme spokojit s tím, že v tyto hodnoty jen věříme, že nejsou nijak definitivně zajistitelné a že jsou tedy v závislosti na historických okolnostech i zcela nahraditelné.

Máme tedy na vybranou v zásadě jen ze dvou nabídek: buď vstoupit na půdu levicových ideologů a bojovat za něco, co je jejich pouhou a nijak objektivně podložitelnou vírou, anebo přijmout liberálně konzervativní stanovisko, které kvůli obhajobě svobody člověka uchovává (konzervuje) její nutné podmínky realizace – objektivitu myšlení, naši schopnost objektivního rozlišení mezi dobrem a zlem atd.. Z řečeného jasně vysvítá, jak skandální manipulace se Hříbek dopouští, když politicky aktivní křesťany srovnává s islámskými fundamentalisty, kteří na západní liberální hodnoty shlížejí s neskrývaným pohrdáním.

Hříbek by si měl uložit tvrdé ideové pokání. Mohlo by mít za následek, že by uznal nejen nevytěsnitelnost pozitivisticky neredukované filosofie z lidského myšlení, nýbrž i možnosti takové filosofie spolehlivě dokazovat Boží existenci. Dokud ale bude zastávat názory, jimiž se ostentativně pyšní, nezbývá mu než tyto záležitosti pouze ideologicky a hlasitě negovat.

Hříbek chybuje i v interpretaci Halíkova textu. Všímá si v něm posunu od tvrzení o skutečné existenci Boha k umírněnější tezi o jeho možné existenci. Deklaruje, že tento krok nepřesvědčuje ani věřící, ani ateisty a označuje Halíka za „stydlivého ateistu“, který se bojí přiznat, že už vlastně přešel do tábora popíračů existence Boha. Hříbek má totiž za to, že pouhá možnost Boha implikuje negaci jeho aktuální existence. K tomu je třeba uvést, že kontext Halíkova článku takovou jednoznačnou interpretaci nepřipouští. Halík naopak opakovaně připomíná, že Bůh je pro věřícího možností v tom smyslu, že otevírá nové prostory pro realizaci lidského života ve chvíli, kdy do něj Bůh jako skutečný a aktuálně jsoucí vstupuje. Hříbek tedy vyvozuje závěry, které mu text vyvodit nedovoluje. Pouze kdyby přihlédl k širšímu kontextu Halíkova myšlení, v němž je patrná averze proti tradiční metafyzice a definitivním jistotám lidského myšlení, mohl by naznačit, že se Halík vzdává schopnosti dokázat s jistotou existenci Boha a že tedy smí trvat jen na jeho existenci hypotetické, tj. na možnosti Boží existence. Pokud však tento kontext nezohlednil, není jeho závěr nijak odůvodněn.

Namísto aby se takto pochybně trefoval do svého oponenta, mohl Hříbek vznést mnohem plodnější námitku. Například mohl ukázat, že si Halík pohrává s výrokem Benedikta XVI. dosti svévolně, neboť jeho význam byl jistě jiný, než jaký v něm český teolog odhaluje. Papež si je totiž jasně vědom pouze hypotetického statusu všech partikulárních věd a všech názorů, které nejsou založeny v nějakém nevývratném principu. Vyzývá proto ateisty, aby si uvědomili pochybnost svých jistot a konsekventně s tím zavzali do svého obzoru existenci Boha jako hypotézu, jejíž nepřijatelnost nedokáží racionálně vyargumentovat. Nic více ani nic méně za výzvou papeže nestojí.

Nemalé rozpaky se kritického čtenáře zmocňují i nad Hříbkovým obviňováním katolické církve z různých deliktů. Když se například zmiňuje o 2. vatikánském koncilu, hodnotí ho jako snahu církve vyjít vstříc požadavkům sekulárních myslitelů. Slibný náběh církve k otevřenosti „k tomu pravému“ ale naráží na opačné tendence, patrné v působení konzervativních sil v církevních řadách. Benedikt XVI. je podle Hříbka jednou s takových překážek. Věci neznalý čtenář musí získat dojem, že před 2. vatikánským koncilem církev bloudila v nepředstavitelných tmách ignorance. Když se třeba dozvídá, že „teologové, kteří inspirovali tento vývoj, mimo jiné odmítli biblický literalizmus čili doslovné chápání bible“, získává představu, že se předkoncilní katoličtí exegeti metodicky v ničem neodlišovali od islámských vykladačů koránu. Neboli, co v Písmu doslovně stojí, pro ně byla svatosvatá pravda. Možná je Hříbek obětí těžko pochopitelné neznalosti, možná jen záměrně fauluje, v žádném případě se ale nezmiňuje o mnohasetleté tradici katolické exegeze Bible, kterou nelze bez důkladného rozlišování tzv. literárních forem biblického textu vůbec myslet. Jen v obskurních fantaziích předpojatých ateistů se může vyskytnout pojetí, které se Hříbek nestydí veřejně prezentovat.

Hříbkův článek vrcholí kumulací obžalob katolické církve, které dopadají i na hlavu současného papeže a jeho předchůdců. Přečtěme si jeho dlouhou lamentaci:

„…na rozdíl od Halíka papež Benedikt XVI. říká na adresu ateistů samé nepěkné věci. Cituji z projevu při nedávné návštěvě v Anglii, který vzbudil hodně nevole:

‚Dokonce během našeho vlastního života pamatujeme, jak se Británie a její vůdci postavili proti nacistické tyranii, která si přála vymazat Boha ze společnosti a upírala naši společnou lidskost mnohým, zvlášť Židům, kteří byli považováni za nehodné života. Také si vzpomínám na postoj režimu ke křesťanským pastorům a věřícím, kteří promlouvali pravdu v lásce, odporovali nacistům a zaplatili za svůj odpor svými vlastními životy. Zamýšlejíce se střízlivě nad ponaučeními z ateistického extremizmu dvacátého století, nezapomeňme nikdy, jak vyloučení Boha, náboženství a ctnosti z veřejného života vede k okleštěnému pojetí člověka a společnosti‘.

Jinými slovy, extrémní ateizmus se projevil jako genocidní nacizmus, na který církev reagovala hrdinstvím jednotlivých kněží a věřících. Mám za to, že komplicita katolické církve s nacistickým režimem je tak zdokumentována, že není třeba podrobně uvádět papežovy výroky na pravou míru. Jen to základní: v červenci 1933, jen pár týdnů po jmenování Hitlera diktátorem – mj. díky podpoře katolické strany Zentrum – uzavřel Vatikán s říší ostudný konkordát, na jehož základě museli katoličtí biskupové před jmenováním do úřadu přísahat věrnost říši. To znamená, že antinacističtí kněží, jejichž oběti současný papež vyzdvihuje, jednali striktně vzato proti nařízení tehdejší církevní hierarchie…

V roce 1939 zahajoval arcibiskup Cesare Orsenigo galavečer na oslavu Hitlerových narozenin. Zde chci upozornit na dvě důležitější věci. Za prvé, nacistický holocaust byl jen pokračováním křesťanského antijudaizmu a rasizmu. Za druhé, nacizmus nebyl ateistickou ideologií. Výmluvným důkazem prvního bodu je Lutherův traktát Von den Juden und ihren Luegen (1543), který volá po vypalování synagog, ničení židovského majetku atd., což vše bylo realizováno během Kristallnacht roku 1938.

Dějiny katolického antijudaizmu jsou ještě delší. Koncil v Elvíře roku 306 zakázal manželství křesťanů s Židy; nacistické norimberské zákony navázaly na tuto tradici. Papež Inocenc III. požadoval roku 1208 ‚vyhlazení‘ heretiků a Židů. Hitler několikrát řekl, že vidí svou politiku jako extenzi křesťanské, jmenovitě katolické tradice. Ježíše označil za lidového vůdce vzpoury proti Židům, tedy svého předchůdce. Dokladem faktu, že nacizmus nebyl ateizmem, nejsou jen četné Hitlerovy pronáboženské výroky, ale i zpráva z roku 1938, podle níž polovina příslušníků SS byli protestanti, pětina katolíci a pětina ‚věřící‘ (Gottglaeubigen), a snahy o specificky nacistické ‚pozitivní křesťanství‘ (positives Christentum).“

Na první pohled je patrné, že Hříbek začal ke konci své polemiky střílet hodně bezhlavě a bez rozmyslu. Benedikt XVI. naznačil, že „vyloučení Boha, náboženství a ctnosti“ umožnilo rozpoutání nacistického běsnění a Hříbek jeho výrok parafrázuje jako označení ateistů za nacisty. Nad takovou interpretací se musí pousmát i malé dítě. Není zapotřebí tento logický lapsus blíže komentovat, poněvadž je více než zřejmé, že imputovaný vývod prostě neplyne.

Kritika údajné kolaborace katolické církve s nacistickým režimem také není tak nevinná, jak se tváří. „Výmluvný důkaz antisemitizmu“ křesťanství v Lutherově podání bezproblémově předpokládá, že německý reformátor věrně reprezentuje křesťanské učení. Jenže to už tak „výmluvně jasné“ zdaleka není. Dále, Církev prý nacizmus neodsoudila a ani se nezastala těch svých členů, kteří se stali oběťmi nacistické perzekuce. Hříbek z bezpečného závětří suverénně soudí o rozhodování katolické hierarchie v extrémně dramatické situaci, kdy by jen pouhé naznačení oficiálního odporu Církve spustilo mnohem brutálnější pronásledování věřících, než k jakému tehdy docházelo. Podobné diplomatické stanovisko zaujala Církev i vůči komunistickým režimům. Je příznačné, že tzv. doklady kolaborace, které jsou v článku uvedeny, končí rokem 1939, kdy ještě nebylo zřejmé, k čemu se vlastně nacističtí ideologové chystají. Stýkat se s Hitlerem „jen pár týdnů po jeho jmenování diktátorem“ není jedno a to samé jako se s ním stýkat po vyhlášení války Polsku a po všech událostech, které následovaly. Nebo snad měla katolická hierarchie již dopředu odhadnout, jakou strašlivou genocidu nacisté v blízké budoucnosti rozpoutají? Pokud si to Hříbek myslí, bylo by lépe, kdyby sám aktivoval své prorocké schopnosti a začal se vážně zamýšlet nad budoucími hrozbami, které jsou zakódovány v jím zastávaném humanistickém ateizmu.

Hříbek se rozohňuje nad katolickým antijudaizmem a horlivě ho dokumentuje, avšak pro samý spravedlivý zápal zapomněl zmínit oficiální poděkování, kterého se katolíkům dostalo ze strany samotných Židů za statečný a hlavně efektivní postoj, který vůči jejich osudu během války zaujímali. Ateistická spravedlnost je opravdu poněkud selektivní.

Kdyby chtěl někdo sepsat knihu o sofizmatech, našel by v Hříbkově textu řadu jejich názorných příkladů. Z tvrzení o tom, že koncil v Elvíře z roku 306 zakázal manželství křesťanů s Židy, autor vyvozuje, že „nacistické norimberské zákony navázaly na tuto tradici“. Buďme učenliví a podvolme se konečně Hříbkově logice. Přijměme ji za svou, abychom už nebyli tak myšlenkově zaostalí. Dospějeme ihned k řadě velmi pozoruhodných závěrů. Například: nacisté se neštítili zavedení praxe potratů a eutanazie pro dosažení svých vizí; ateističtí humanisté moderní doby otevřeli brány potratové praxi a stále silněji tlačí na zákonné zavedení eutanazie, což odůvodňují svou vizí skutečnosti obecně a člověka zvlášť; ergo touto praxí navazují na nacistickou tradici. Hříbek může být spokojen, jeho logiku jsme aplikovali naprosto bezchybně.

Kdo přišel této vyspělé logice na chuť, nechť pokračuje dále. Autor nás seznámil se statistikou z roku 1938, podle níž se mezi členy SS vyskytovalo mnoho křesťanů. Závěr? Nacizmus byl křesťanské provenience a Hitler to dokonce sám několikrát prohlásil! Dovolme si však malou námitku, která upozorní na to, že výčet případů, na jejichž základě je argumentováno, není kompletní. Moderní studie totiž prokázaly, že překvapivě vysoké procento mezi důstojníky SS tvořili Židé. Nepletu-li se, před lety se k tomuto tématu kdosi vyjadřoval na stránkách Lidových novin s tím, že Židé vstupovali do nejvyšších nacistických struktur, aby se vyhnuli pronásledování (podle zásady „pod svícnem je největší tma“). Dosaďme tento údaj do argumentačního schématu, který je nám předkládán k poučení: Nemalé procento vysokých důstojníků SS byli Židé, ergo nacizmus byl do značné míry židovskou ideologií. Hříbek se nemusí lekat, kamže až jeho logika může vést. Jistě mu je známo, že podobné interpretace nacizmu skutečně existují.

Více alarmující je fakt, že se ve své logice nápadně shoduje se samotným Hitlerem. Ten také dovozoval, že představitelé bolševické revoluce v Rusku byli převážně Židé, takže bolševický komunizmus musí být výrazem destruktivní židovské mentality. Kromě těchto logických pikantností jsme svědky odhalení dalších církevních nešvarů. Například toho, že papež Inocenc III. požadoval roku 1208 „vyhlazení“ heretiků a Židů. Opět nám však bylo nějakým nedopatřením zamlčeno, že oni heretikové nebyli žádnými neškodnými akademickými chvastouny, nýbrž organizovanými skupinami, které bez milosti vyhlazovaly ty, kdo nesdíleli jejich krédo. Výzva k jejich „vyhlazení“ pak ale neznamená nic jiného než výzvu k zastavení krvelačného revolučního běsnění. Hříbek by samozřejmě v dané situaci volil cestu ušlechtilého dialogu, kdo však nesl zodpovědnost za řešení tehdejší situace a za konkrétní lidské životy, přikročil k tvrdším a zřejmě i realističtějším prostředkům. Ať Inocenc III. svým výrokem požadoval likvidaci kohokoli, náskok avantgardní Hříbkovy logiky před elementárními zákony myšlení je tak veliký, že čtenářům neumožňuje nahlédnout, jak to vše vlastně souvisí s povahou křesťanského poselství.

Ani s oním nacistickým „pozitivním křesťanstvím“ a s křesťanskou motivací Hitlerova světonázoru to rovněž nebude tak žhavé, jak Hříbek v osvícenském zápalu sugeruje. Při pohledu do Hitlerových myšlenek získáme poněkud odlišný dojem, než jaký chce Hříbek vzbudit u čtenářů. Jeden Hitlerův text za všechny:

„Co je to za Boha, který má radost z toho, že se lidé pro něho trýzní! Celá věc je velice jednoduchá: Pámbíček dává předpoklady pro spáchání hříchu; když to konečně klaplo za pomoci ďábla, použije panny, aby porodila člověka, který spasí lidstvo svou smrtí!… Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměch všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo vážně věří v zázrak Převtělení.“ (Adolf Hitler, Monology, s. 118, Vůdcův hlavní stan, 13.12. 1941, v poledne). Podvolíme-li se Hříbkově logice, nemůžeme ani na chvíli pochybovat, že Hitler a jeho nacistická ideologie spočívaly na autentických křesťanských základech. Velká obliba, kterou Hitler choval ke svému předchůdci Ježíši Kristu, z citovaného textu také přímo sálá. K dosažení větší přesvědčivosti Hříbkových insinuací by ještě bylo dobré sehnat svědectví o nějakém prelátovi, který žehnal Hitlerovi, nejlépe již u jeho kolébky těsně po jeho narození.

Je těžké přehlédnout, jak Hříbek zoufale mate obsah učení (nacizmus, křesťanství) s postojem jejich vyznavačů, který je často silně pragmatický. Křesťan může být komunistou nebo třeba i nacistou, avšak nikdy nemůže dojít k tomu, že by se komunizmus či nacizmus staly křesťanskými, neboť jsou založeny na naprosto neslučitelných obsazích. Hříbkův odkaz k „specificky nacistickému ‚pozitivnímu křesťanství‘“ je prostě contradictio in adjecto, které lze ideologický vyhlašovat, ale nikdy konzistentně myslet ani uskutečňovat.

Vezmeme-li vážně Hříbkův způsob myšlení, musíme mu dokonce upřít i jeho drahý ateizmus. Vždyť pokud podle tohoto způsobu uvažování byli Hitler a jeho nacističtí ideologové věřícími, pak je jím chtě nechtě rovněž i Hříbek. Hitler a nacisté věřili v boha, avšak jejich bohem byla imanentní prozřetelnost, která organizovala chod dějin v souladu s Darwinem deklarovanými zákony. Budeme-li číst Hříbkův text pozorně, zjistíme, že i on adoruje svého boha, který si s oním Hitlerovým může podat ruce. Je jím pověstné „kolo dějin“, jehož hladkým obrátkám papež brání. V poslední pasáži článku k nám promlouvá Hříbkovo varovné memento: „S navazováním spojenectví mezi ateisty a věřícími to tedy bude těžké. Prof. Halík odradí i většinu věřících, kteří to myslí s vírou vážně, a oficiální proud, který zastupuje současný papež, by se nejdřív musel umírnit a přestat obracet kolo dějin nazpátek.“

Podle Hříbka tedy existuje nutný zákon dějin, kterému je špatné se vzpírat. Nepřipomíná vám to něco? Papež to činí. Dopouští se objektivního zla, proti kterému je třeba rezolutně vystoupit! Hříbek své poslání horlivě plní. Je to právě on a jeho názoroví soukmenovci, kteří drží uvědomělý krok s nezastavitelným proudem historie. Zatím papeže a jeho příznivce varuje pouze slovně. Avšak zákon dějin káže, že po čase bude muset někdo z kola ven. Budou to zase ty stejné dějiny, které se o to postarají. Budou to ty stejné dějiny, které svůj zákon zjeví v myslích vyvolených a ti se stanou protagonisty nutného historického vývoje. Podobná logika již byla v dějinách lidstva několikrát převedena do praxe. Zanechala za sebou oceány krve a nevýslovné utrpení miliónů obětí. Hříbkova nebezpečná demagogie přelíčená pseudoracionálním make-upem volá tohoto zatím ještě dřímajícího ducha dějin znovu na scénu.

Abstrakt

Autor polemizuje s příspěvkem T. Hříbka, který vyšel na stránkách deníku Lidové noviny a který se týká interpretace křesťanské víry a hodnocení způsobu jednání některých konkrétních křesťanů v dějinách z pohledu ateisty. Hříbkův nárok na kritičnost analýzy Cardal odůvodněně odmítá a ukazuje, že jednotlivé námitky, které ateistický kritik vznáší, jsou ideologicky předpojaté.

Abstrakt

Der Autor setzt sich mit dem Beitrag von T. Hříbek auseinander, der auf den Seiten der Zeitung Lidové noviny publiziert wurde. In ihm wird eine Bewertung des christlichen Glaubens und konkreter Handlungsweise von einigen Christen in der Geschichte vonseiten eines Atheisten vorgelegt. Der Anspruch des Autors auf eine kritische Behandlung des Themas wird von Cardal auf Grund konkreter Argumente abgelehnt. Cardal beweist, dass einzelne Vorwürfe, die Hříbek erhebt, ideologisch voreingenommen sind.